Doprava! Doprava! Peníze. Nad těmito místy na trase Buenos Aires - Ohňová země létával na přelomu 20. a 30. let minulého století jako poštovní pilot spisovatel Antoine de Saint-Exupéry. Viděl pod sebou stejnou přírodu s nedotčenou pustinou a nekonečným oceánem, jako my. Na rozdíl od nás ale určitě spatřil rybářské lodě, které tu donedávna masově lovily a téměř i vyhubily tvory, kvůli kterým jsme přijeli. Charakteristicky tvarované pobřeží připomíná pyramidy a dalo také jméno jedinému městečku na poloostrově - Puertu Pyrámides.

Ty vole! Hele! Hele! Hele! Hele! Tady! A tady je mládě! (záznam hry Dobytí Severního pólu od Járy Cimrmana) "Já tomu možná nerozumím, ale za sebe bych řek, že tu nic tak extrovního nevidím. Když to srovnám s tím výletem na Kokořín..." "Prosím tě, to se vůbec nedá srovnávat! " Šetři kazetu, Saša tě zabije, ty vole! "Byly tam skály pískovcový, občerstvení, co je tady? Prd!" Tohle bylo dobrý, vole. Záliv San José je vlastně velkou velrybí porodnicí. Dvanáct měsíců od oplodnění zde samice rodí svá mláďata.

V honbě za potravou mezitím urazily tisíce kilometrů v chladných vodách oceánů, především v arktických oblastech na jih od Ohňové země. Hele, teď! Teď! Chceme zachytit velryby při kopulaci, což ale může být vzhledem k velikosti těchto savců pro potápěče s kamerou nebezpečné. I proto jsou takové záběry velmi vzácné. Zatím máme zkušenost, že některé druhy velryb jsou plaché a přiblížit se k nim dá jen velmi obtížně. S velrybou jižní to snad bude jiné. Problémy nám ale může působit špatná viditelnost, způsobená malou hloubkou a zvířenými sedimenty.

Velryba dosahuje maximální rychlosti k 17 km v hodině, a proto byla v minulosti vděčnou kořistí rybářů i na pomalých a jednoduchých bárkách. Lovcům pomáhal i vysoký obsah podkožního tuku, který nadnášel její mrtvé tělo na hladině a lovci tak mohli svůj úlovek snadněji dovléci na břeh a teprve tam ho zpracovat. Proto se jí v anglickém světě říká velryba pravá - "right whale". Blízkou příbuznou této jižní je i velryba grónská a černá. Španělsky mluvící svět jí však dnes říká výstižněji "franca", čili přátelská. Praštila mě ocasem do hlavy. Stáhla mě ocasem pod hladinu.

To máš první pokus, ne? Tak se ještě něco povede. Ještě donedávna byla "přátelská" na pokraji úplného vyhynutí. Díky ochranářským opatřením se situace naštěstí začíná pomalu měnit. To ale neznamená, že by měla definitivně vyhráno. Na severní polokouli se vyskytuje v několika stovkách a na jižní se počítá pouze na tisíce. Kromě pytláků, japonských rybářů a znečištění ji ohrožují srážky s loděmi, rybářské sítě a ropné plošiny. Takto během migrace zahyne téměř polovina populace. Kolem sta litrů mléka denně je pořádná porce i pro osmnáctimetrovou velrybí matku.

Proto si právě lehá na záda, aby mládě na chvíli odstavila a odpočinula si. Potomek měřící kolem osmi metrů ale přesto doslova naléhá, aby se dostal k jedné ze dvou mléčných žláz u ocasní ploutve. Mléko bohaté na tuky a bílkoviny je z bradavek do vody vystřikováno stahy břišních svalů matky přímo do tlamy mláděte. Vidíš to? Ona ho má na sobě. On na ní leží! Tohle bylo ale neskutečný! Ráno si uvědomujeme, že ani zdejší svět velryb není tak idylický, jak by se mohlo zdát. Vlny vyplavily další z mrtvých těl.

Podle místních obyvatel úhyn velryb v letošním roce vysoce překonává běžný průměr. Rádi bychom se o příčinách dozvěděli více. Jednoznačnou odpověď ale od nikoho nedostáváme. Říká, že tady mezi nimi je asi nějaká infekce, že tolik jich tady mrtvých nikdy nebylo. Skoro na každé pláži je mrtvá velryba, když jedeš podél toho pobřeží. Kolik jich tady může být? 20 jsme jich viděli, minimálně? A to projedeme vždycky jenom kousek! Mládě zůstává s matkou přibližně do jednoho roku svého života.

Většinou plave v těsném kontaktu vedle ní, nebo pod ní, aby se během této doby naučilo obstát v pro nás tajemném podmořském světě. Tak tentokrát mě přetáhla zase pro změnu do holeně. -Jo? -Jo. A vždycky... Hele, je zajímavý, že ty velký se ti vždycky vyhnou. Nemotorný, když mě něco praštilo, tak to vždycky byly ty malý. Máš zpívat do šnorchlu - Cimrmana. Hele, ale jak jsem byl teď těsně vedle ní... -Tak jsi měl z ní respekt? -No, respekt jsem měl, protože ona se zastavila, teď ona má tu hlavu s šutrákama, zastaví se a tím okem na mě kouká. -Ta byla takhle. -Já jsem to viděla z toho člunu.

Tak jsem si říkal "Co mi asi chce?" Mladá velryba snad tímto náhlým pohybem dává pouze najevo, že svůj prostor už si také dokáže uhájit. Vzhledem k tomu, že má srostlé krční obratle, musí zapojit do pohybu hlavy váhu celého těla. Zatím sice nedosahuje váhy dospělého jedince, ta se pohybuje okolo nepřestavitelných sta tun, ale i tak by náraz nemusel dopadnout dobře. Matka je však v dosahu a situaci rychle uklidňuje. Mládě, které naznačilo svoji převahu, se k ní poslušně vrací. Nádhera. Měl jsem normálně jednoduše strach jak svině.

Já jsem se nechtěl dostat mezi ně, kdyby to mládě chtělo bejt s matkou, tak jsem se radši trošičku odsouval. No a co s tím foťákem? To vypadá jako langusta, ale je to kreveta. Kolem poloostrova se nacházejí rozsáhlé kolonie lachtanů jižních. Příležitost setkat se s nimi i pod vodou bereme jako příjemné zpestření. Už po chvíli doprovázejí náš člun desítky zvědavých samic. -Buď je tam voda, nebo mi došla karta. -Jé. Něco ti tam píská. Bacha, tam bude voda! -Tam se dostala voda, jo? -To není dobrý, to bych vyndal.

Sašo, tam je voda! Vyndej mi to teda, prosím tě. Počkej, nech to takhle dole, ať se nezničí objektiv. -Vypadne to dnem. -Polož ho asi radši takhle. Já bych to radši nenalejval na ten objektiv, protože jestli se ti to zkurví, tak aspoň... Proč to nejde ven? (nepříjemné pískání) Á, to je nepříjemný! Baterka, to musíš vyndat baterku. -Voda, víš. -A čí to je? Moje. Natekla tam voda. Já si myslím, že jsem tady opravdu dofotila. Foťák se snad nezničil, ale obal je podle všeho... To je záhada, kudy ti to tam nateklo? Máš kliku, že jenom trošku.

Mávejte mu. Mávejte mu. Z ptačí perspektivy máme možnost vidět poloostrov Valdéz ve své majestátnosti. V roce 1999 byl pro svoji unikátní faunu vyhlášen národním parkem a světově chráněnou rezervací Unesco. Ještě předtím si ho však oblíbila například komunita hippies, která se tu sjížděla v 60. letech minulého století. Takhle asi viděl reliéf poloostrova již zmiňovaný spisovatel, Jeho románový hrdina Fabiene z Nočního letu se v bouři někde v těchto končinách zřítil a zahynul. Velké skupiny lachtanů nacházíme i na severní straně poloostrova.

Většinou se jedná o samice, pečující o své potomky. Klidné moře a dlouhé písčité pláže vytvářejí pocit idyly, ale jen zdánlivě. Vlny skrývají nejinteligentnější zvířata naší planety. Kosatky číhají v mělké vodě a čekají, až přes úzký písečný koridor budou přecházet nezkušená mláďata, kterým se podaří odtrhnout od nepozorné matky. Jsme na jediném místě na světě, kde je možné něco takového pozorovat. Kosatky trpělivě čekají na vhodnou příležitost a snaží se rozpoznat mládě, pohybující se na samém okraji vln.

Mláděti se sice ze zubů kosatky podařilo uniknout, ale jeho zranění jsou vážnější, než se na první pohled zdálo. Dříve tu byl hlavní obživou rybolov. To dnes platí už jen v omezené míře. Práce téměř všech místních je nějakým způsobem spojena s ochranou životního prostředí, nebo s cestovním ruchem. To ale neplatí u této osady, která žije z lovení mušlí. Pohoštění z právě nasbíraných darů moře je samozřejmě vítáno, i když mnozí mohou mít problém, že se strava ještě hýbe. (anglická píseň Tears in Heaven) Cestou k ostrovu tučňáků se krátce zastavíme u skalisek obsypaných lachtany.

Nejsou na lidi zvyklí, tak si nás podezřívavě prohlížejí a čekají, co bude. Zdá se nám, že k samcům anglický název "sea lion", čili mořský lev, sedí příhodněji, než český lachtan. Už víme, že několik obrovských samců si ostražitě hlídá své teritorium, a že patří k těm šťastnějším, co mají vlastní svitu, čítající desítky poslušných samic. Když tučňáky v této oblasti poprvé spatřil cestovatel Magellan, nazval je podivnými husami. Jméno se ale neujalo. Přesto by byl jejich označením asi potěšen. Říkáme jim tučňák magellanský.

Tento sotva půlmetrový pták tady v desetitisícových hejnech každé září vylézá na břeh, aby zplodil potomka. Nejdříve připlouvají samci, obsadí své teritorium, většinou to samé, co v minulých letech, a vybudují hnízda. Teprve potom připlouvají samičky a dochází k páření. Po třiceti dnech samička naklade jedno až dvě vejce. V sezení na nich se oba rodiče střídají. Pohyb na zemi je pro ně náročný. Od moře, kde denně stráví lovem až osm hodin, pochodují ke svému hnízdu i desítky minut. Jejich přirozeným prostředím je ale voda.

V dubnu se vydávají na dalekou plavbu napříč Atlantikem k jižní Africe a pak studeným Humboldtovým proudem k břehům jižní Brazílie, než je nedostatek potravy zažene zase do Patagonie. O pohybu tučňáků pod vodou se říká, že neplavou, ale létají. Pozorovat jejich let je však v našich podmínkách téměř nemožné. Posloužit nám ale může umělé jezírko, zůstávající ve skalách po odlivu moře. Pomocí zakrnělých křídel se tučňáci dokážou ponořit do hloubky několika desítek metrů, i když na jeden nádech vydrží pod hladinou jen asi tři minuty.

Pokud necháme kameru zapnutou ve vodě a sledujeme jezírko z povzdálí, odváží se opeřenci i na detail. Dokonce si sami komponují záběry. Tučňáci jsou zvyklí využívat toto místo jako svoji mycí stanici. Protentokrát to ale vypadá, že by si koupel raději odpustili a co nejdřív zmizeli z našeho dosahu. Po chladné noci a ranním rozbřesku vidíme, že se na opačné straně ostrova právě zabydluje i další druh tučňáků. Připlaval z arktických vod, aby na svět také přivedl potomstvo. Jako útočiště vyhledává skalní rozsedliny, takže si s tučňákem magellanským nějak nepřekáží.

Říká se mu "rock hopper", čili skokan po skalách, česky tučňák skalní. Je o několik centimetrů vyšší, než jeho soused. Na první pohled zaujme hlavně díky krásnému vybarvení a chocholce na hlavě. Ke stavbě hnízda stačí nějaká ta sláma nebo kousky dřeva a může se přizvat samička. Tučňáci většinou tvoří stabilní páry, které spolu vydrží i po celý život. Společně se vracejí na stejná místa, nevyhledávají jiné partnery, a jestli se náhodou nějaký narušitel objeví, dokážou být pěkně žárliví.

Tisícihlavé hejno působí celistvě, ale stejně jako u lidí jednotlivci udržují jasné sociální vazby a chrání si svůj životní prostor. Poznají se třeba mezi milionem ostatních. Hnízdo je jim svaté a na samičku si partner činí monogamní nárok. I u tučňáků se stává, že na někoho samička nezbude. Hledání volné družky se u zadaných párů nesetkává s pochopením. Po několikadenní pauze se vracíme na moře. Klidná hladina a zájem velryb dovoluje, abychom si je důkladně prohlédli. Kdyby doširoka otevřely zahnutou čelist, viděli bychom až třímetrové mřížoví kostic.

Vzhledem k tomu, že stravovací období mají pro letošek za sebou, na nás tlamu neotevřou. Charakteristické, zdánlivě kamenité výstupky, se jmenuji kalozity a jsou to schránky cizopasníků. Největšímu na temeni hlavy se říká poeticky "bonnet" - francouzsky čepec. Čelisti velryb jsou pokryty stovkami chloupků, což jsou jemné senzory, schopné zaznamenat ve vodě jakýkoli pohyb. Hele! Hele! Hele! Hele! Míšo, myslíš, že mi to můžeš dozapnout? -Zapnout? -Dozapnout. -Rozepnout? -Do-zapnout. To jsem neviděl! Tady je hlava, ale tělo má tady.

To je, jako když jsi na zádech, Sašo. Bacha, ať se nezraní o ten šroub. Počkejte, já si je chci taky vyfotit. To je pravda, proč já vlastně nefotím? -Já už bych poslal Sašu do vody. -Sašo, není už ti trošku horko? Běž. -Můžu? -Jo. I když to nevypadá, kytovci jsou naším vzdáleným příbuzným. Vyvinuli se ze suchozemských tvorů, Evoluční vývoj těmto savcům odstranil, nebo přesunul vše vyčnívající tak, aby tvar těla odpovídal vodnímu živlu a měl co nejmenší odpor. S tím souvisí i velikost a váha velryb.

Vztlak nadnášející vody jim umožňuje dorůstání do takovýchto rozměrů. Nicméně vnitřní uspořádání orgánů je stejné, jako u nás, u primátů. Prostě, i když se to nemá, tak jsem neodolala a sáhnul jsem si. Ona vždycky odplula a vrátila se ke mně. Vysloveně se jí stejskalo, tak jsem ji musel pohladit. Ne, koukej se na mě, Sašo. To bude dobrý. Pro velrybu jižní je kromě kalozitů a výskoků nad hladinu typický i takzvaný "sailing" neboli plachtění. Při něm vystrkují ocas z vody a v této poloze zůstávají i desítky minut.

Důvodem pro takové chování je regulace teploty jejího těla. Vzhledem k velké zásobě podkožního tuku může být velrybám jižním v těchto vodách horko. To je i důvod, proč nikdy nedojde ke smíšení s příbuznými velrybami za rovníkem na severu. Cestou by totiž došlo k jejich smrtelnému přehřátí. Přestože by se tyto velryby mohly pářit během celého roku, kvůli nejpříhodnější době pro rození mláďat kopulují právě během patagonské zimy. Samci mají největší varlata v celé živočišné říši. Dosahují hmotnosti až jedné tuny.

Více než dvoumetrový penis je zatažitelný a v klidové poloze spočívá v záhybu břišní stěny. Příznivé klimatické podmínky a jedinečné prostředí valdézské rezervace napomáhají k postupnému návratu velryb jižních do světových oceánů. Máme právě to výjimečné štěstí, že můžeme sledovat zrod nového života. Naše velrybí dvojice se do zálivu za 12 měsíců vrátí a přivede na svět svého potomka. Snad tato chráněná velrybí porodnice přispěje k přežití těchto jedinečných tvorů.