Superpočítač v miliontině litru vody
Na počítače jsme zvyklí, pracujeme s nimi denně. Dokážete si představit 1 miliontinu litru vody? To je neviditelná kapička, vždyť do jednoho mililitru se jich vejde tisíc. A přesto se v této nerozlišitelné kapičce může skrývat superpočítač s neuvěřitelnými vlastnostmi. Hardware je v něm DNA. Enzymy, které ji mění, jsou software. Do téhle neviditelné kapénky je možné vložit 3 biliony nepatrných počítačů. Vloží je tam bioinženýr.

A tyto 3 biliony molekul zvládnou 660 miliard operací za sekundu. A to s přesností 99,9 %. Přitom uvolní pouze 5 miliardtin wattu energie. Všímáte si, kolik tepla utíká z vašeho notebooku? Odborníci tvrdí, že dvě kávové lžičky této tekutiny mohou být 100000krát výkonnější, než je současný největší superpočítač na světě. Mají ho Japonci.

Historie, o které vyprávím, sahá do roku 1959. V tomhle roce Richard Feynman, geniální americký fyzik, nositel Nobelovy ceny, vědecký vizionář, výborný pedagog a člověk s drastickým smyslem pro humor, pronesl proslulou přednášku. Jmenovala se: Tam na dně je přece spousta místa. Tím dnem měl na mysli svět, jehož rozměry se pohybují v miliardtinách metru, tedy v nanometrech.

A hned na začátku přednášky se Feynman zeptal, jak by se dalo napsat 24 svazků Britské encyklopedie na hlavičku špendlíku. Feynmanova přednáška se považuje za okamžik, ve kterém se zrodila nanotechnologie. Nanotechnologie změní svět. Nové materiály, nano-dráty, nano-roboti, a také nano-počítače včetně DNA počítačů.

DNA, deoxyribonukleová kyselina je vlákno, které ukládá a umí zdvojovat informaci. V jádru každé tělesné buňky je ho svinuto skoro 2 metry. Tedy nepředstavitelné množství informace tvořené 3 miliardami písmen v kouličce, která má tak sotva 20 až 30 tisícin milimetru. Jak známo, naše počítače pracují s nulami a jedničkami. DNA pracuje se čtyřmi "písmeny". To jsou jednoduché sloučeniny adenin, guanin, cytosin a tymin. Každá z nich zabírá v řetězu 0,35 nanometru vlákna, čili 0,35 miliardtin metru. A jsme u Feynmanova dna!

Budou mít DNA počítače brzo nějaké užití? Sotva. Věc se rodí. Ale očekáváme, že v nějaké budoucnosti bude možné například do těla nemocného člověka vstříknout biliony těchto biopočítačů, které doslova očichají místní geny, zajistí ty popletené a zablokují jim činnost.

Co z toho plyne? Informace je univerzální. Je celkem jedno, zda ji zpracovává soubor plechovek propojených drátky, silikonový mikročip nebo molekula DNA. Jen na lidech záleží, co z toho bude. Což je dilema staré jako dějiny.

Cítím to někde tady... (a nemohu jinak)
Představte si hladového člověka, který má psa a má ho moc rád. Psa přejede auto. Hladový člověk obvykle psa neupeče a nesní. Když se ho zeptáte, proč to neudělá, když má takový hlad, řekne vám, že to není správné. A zeptáte-li se ho, proč to není správné, řekne, že to tak nějak cítí, a ukáže si sem mezi srdce a žaludek.

Odborníci těmto pocitům říkají vegetativní emoce. Ty se provalují do vědomí velmi rychle, bez ohledu na to, jestli jsou příjemné, například když se akutně zamilujeme, nebo velmi nepříjemné, když nás něco naplní hnusem tak, že se nám začne obracet žaludek - obrazně nebo doslova.

Vegetativní emoce lze považovat za druh úsudku, který neprochází vědomím. Jsou okamžité, jsou intuitivní a často tak naléhavé, že nás přimějí k okamžitému jednání, velmi často bezhlavému a zbrklému. Jsou naprostým opakem racionálního kalkulu. Toho, který slavný Benjamin Franklin doporučoval svému synovcovi, jenž se ho tázal, jak se má rozhodnout, když se chce oženit. Franklin mu poradil: „Všechny klady a zápory své milované napiš na papír, podtrhni, sečti, bude to jasné." Nevýhodou těchto chladných racionálních rozhodnutí bývá jejich pomalost.

Odhadujeme-li situaci intuitivně na základě pravidel, které se projevují jako vegetativní emoce, ponecháváme stranou všechno vedlejší. Někdy to vede k překvapivému úspěchu, jindy jsou výsledky katastrofální. Úspěšné může být tohle rozhodování v situacích, které jsou velmi složité, kde je spousta neznámých proměnných, například při finančním investování.

Opakovaně se zjišťuje, že intuitivní úsudek je daleko lepší, než chladná kalkulace expertů. Ale na druhé straně, po pádu newyorských dvojčat se nejméně rok spousta Američanů bála létat letadly, takže se přestěhovali díky svým vegetativním emocím na silnice. Výsledkem je o 1500 mrtvých na silnicích víc.

S intuicí se musí velmi opatrně tam, kde je k dispozici dost tvrdých fakt, která se dají statisticky analyzovat. V těchto případech, jako je lékařská nebo inženýrská expertíza, prakticky vždycky vyhrává statistická analýza nad intuicí.

Je velmi zajímavé sledovat, k jakým zázrakům, ale i k jakým katastrofám vedla intuice v rukou politiků, vojevůdců, stavitelů, lékařů, expertů, diagnostiků i lidí, jimž se říká obyčejní.

Tedy shrnuto - intuitivní rozhodování mohou být výhodná tam, kde je situace nepřehledná, velmi složitá, kde je spousta neověřitelných proměnných, například při finančním investování nebo při volbě partnera.

Čtvrtý věk (a trojí stárnutí)
Pro většinu dospělých lidí znamená stárnutí a stáří starost. A přechod do důchodu je pro většinu lidí propad životní úrovně, jestliže nejde jen o pokles. A kromě toho prudce stoupá riziko onemocnění a úmrtí. Jak pravil jistý lékař: „Dámy a pánové, zjistil jsem, co je nejnebezpečnější povolání. Nejnebezpečnější povolání je důchodce." Na mysli měl rubriku, která se musí vyplňovat na úmrtních listech.

Stárnutí a stáří je vítaný strašák pro politiky průmyslově rozvinutých zemí. Do lidí vtloukají dvě poučky. Poučka první: Stárnoucí populace znamená obrovskou finanční, zdravotní a sociální zátěž. Poučka druhá: Mladí lidé budou muset živit rostoucí počet a podíl neschopných, žádostivých, nic netvořících a nic nedělajících starců. Obě poučky jsou polopravdy. Tím pádem jsou horší než lež. Stárnutí je totiž trojí.

Existuje takové to obyčejné stárnutí s lehkým opotřebováním a zapomínáním. Pak samozřejmě existuje stárnutí patologické doprovázené řadou nemocí včetně neurodegenerativních, například obávanou nemocí Alzheimerovou. Ale pak existuje podstatný podíl lidí, kteří stárnou úspěšně. To jsou oni velmi čilí, staří pánové a dámy, s velikým zájmem o svět, o sebe, o dění, kteří jakoby vůbec nestárnou.

Recept na úspěšné stárnutí je dvojí. Za něco odpovídají geny. Ale za většinu ona nudná životospráva. To znamená především trvalou rozumnou námahu tělesnou a duševní. Úspěšné stárnutí vůbec není mýtus. Dokázali to dánští vědci. Celé dlouhé roky a opakovaně vyšetřovali skupinu devadesát dva až stoletých lidí. A to ve čtyřech směrech. Zjišťovali, zda jsou soběstační, to jest, zda potřebují, nebo nepotřebují pečovatelku.

Zjišťovali, jak jim to myslí a také jejich tělesnou sílu. A zaměřili se i na to, na co se u nás, zejména u starých lidí, zapomíná, to jest na depresi - chorobný smutek. A hle, zdravotní a sociální stav těchto velmi starých lidí se zhoršoval jen velmi, velmi pomalu. Takže žádnou zdravotní ani sociální zátěž aspoň v Dánsku nepředstavují. Mluvit proto o přestárlé a přežívající populaci, je nestoudnost.

Ale pozor, to, co jsem řekl, platí pro celý soubor. Mluvil jsem o velmi starých lidech, takže je jasné, že v průběhu dlouhodobého sledování mnozí z nich umřeli. To, co platí pro celý soubor, tedy nemusí nutně platit pro jedince. Na druhé straně budiž po právu řečeno, že neoliberální makroekonomové a jejich politici mají bytostnou radost z toho, když lidé, které systém jako takzvaně opotřebené vyvrhne, včas odejdou na věčnost. Odevzdají úspory, odevzdají byt, náklady - nulové. Což se ovšem neoliberálních makroekonomů a jejich politiků osobně, můžeme-li soudit podle životopisů, netýká. Bývají na tom excelentně i v době, kdy už vůbec nevědí, jak se jmenují.

Chat (a elektronická lůza)
Také někdy zabloudíte na takzvaný chat v elektronických vydáních nejrozšířenějších českých novin?

Také vás překvapí proud sprostoty, nízkosti, nadávek a dalších prvků slovní agrese, polovzdělanosti, sebejistoty, nadřazenosti, vyhrožování, destruktivity, cynismu, výroků milujících smrt, neotřesitelného přesvědčení ve správnost vlastního názoru, nejapná čeština plná gramatických chyb a humor z nejpokleslejší cenové skupiny? V jediném delším chatu je možné najít většinu neformálních logických klamů zneužívaných k likvidaci protivníka, snad všechny Čapkovy figury písemné polemiky, většinu školních prvků konverzačního terorismu.

Někteří lidé mluví o elektronické lůze. Její chování se vysvětluje anonymitou. Ze struktury a stereotypie příspěvků plyne vysoká pravděpodobnost, že někteří lidé užívají víc než jeden pseudonym. A tím, že nejsou vidět a mají omezenou zpětnou sociální vazbu, se může obnažit pocitu opravdu velkého pokřiveného ega. Svým způsobem se tihle lidé často podobají anonymním udavačům.

Vsadím se, že při setkání a rozmluvě tváří v tvář byste tyhle lidi nejčastěji nepoznali. Chovali by se, alespoň formálně, docela civilizovaně. Nechci tím říci, že by v jejich nitru z toho důvodu, že jsou tváří v tvář, nutně neprobíhaly emoce a pocity - pocity jsou emoce proniknuvší do vědomí a sebeuvědomování --, které přenášejí na kyberprostoru. Spíše bych v nich probíhaly, nicméně by je, za předpokladu, že nejsou neuropsychiatricky nemocní, úspěšně tlumili.

Proč takový rozdíl? Rozmluva tváří v tvář je něco zcela jiného než „rozmluva" v elektronickém chatu. Mluvíme-li s někým tváří v tvář aktivuje se náš celý sociální mozek. Okamžitě zpracovává informace chrlené druhou osobou: desítky proměn mimiky počínaje šíří zorniček, směru pohledu, přes oční pohyby, k souhybům čela, nosu, úst a brady, míru prokrvení pokožky obličeje, držení hlavy, paží rukou a celého těla, volní a mimovolní pohyby, sebemenší odchylky citového nádechu řeči neboli prosodie, hlasitost, rychlost a odmlky řeči, řazení a druhy slov ve větách...a vytváří zpětné vazby.

Jednou z nejvýznamnějších je tlumení impulzivity. Neznámého člověka v metru, byť by se nám jakkoli líbil, obvykle nepolíbíme. Zaslechneme-li úryvek jeho řeči, zahlédneme-li, co čte a přitom se nám to ani trochu nelíbí, obvykle na něj nezačneme křičet. V naprosté většině případů nenavážeme bližší kontakt.

Vypadá to, že mnoha lidem sedícím v anonymitě u počítače selhává sociální zpětná vazba. Pochmurný pokus s vysokoškolskými studenty rozdělenými do dvojic ukázal, jak se při rozmluvě tváří v tvář chovali slušně, ale jakmile zasedli k počítačům, neviděli se a začali simulovaný chat, chovali se jako ta elektronická lůza. Pomoci by mohlo užívání videokamery a omezení anonymity. Vsadím se, že lidé, kteří by psali nebo namlouvali příspěvek do chatu a byli přitom vidět, nebo by nesměli být anonymní, by se chovali slušněji.

Jak začal svět? (a nestejnorodý vesmír)
Včera začal nový rok, řekl jsem. A docela malý klouček povídá: „A jak začal svět?" Jak začal svět? O tom si lidé vyprávějí od nepaměti. Nahlédneme-li do Starého zákona, čteme: Na začátku stvořil Bůh nebe a zemi. O vzniku světa vypráví starořecký básník Hésiodos, nádherné básně Aztéků a také indická Bhagavadgíta. Podívejte se, jak v ní vznikají a zanikají světy. Představa o vzniku světa svým způsobem zakotvuje každou kulturu. A tím pádem se snadno stává dogmatem.

Sáhnout na dogma má následky. Někdy jsou usměvavé, jako se stalo onomu hinduistickému učedníkovi, jež oslovil svého Mistra: „Pane, na čem stojí ten slon, který má na zádech Zemi?" Mistr otevřel víčka a povídá: „No přece na dalším slonovi." Ale malý šťoura se nedal: „Pane, a na čem stojí ten druhý slon?" Mistr znovu otevřel své oči a povídá už rozzlobeně: „No přece, na třetím slonovi. A až dolů jsou samí slonové!" Sáhnout na dogma může mít následky neusměvavé. Jako jednoho z prvních potkaly aténského filosofa Anaxagorase. Jakmile užaslým Atéňanům sdělil, že Slunce je obrovský kus žhoucího kamene nebo železa, velký nejméně jako poloostrov Peloponés, měl na krku žalobu z rouhačství. Za to byl trest smrti. Před ním ho zachránil jeho přítel Periklés. Anaxagoras zaplatil mastnou pokutu a musel do vyhnanství. Filosof se nedal, Atéňanům vzkázal: „Já Atény neztrácím, Atény ztrácejí mne."

V 17. století už byla doba smířlivější, ale vesmír se díky Isaacu Newtonovi stal prázdným, nekonečným místem, celkem lhostejným vůči lidským radostem i trápení. Většina lidí si myslela, že Bůh vesmír stvořil, nějakým způsobem v něm je a dozírá na lidi. Menší část lidí si myslela, že Bůh vesmír stvořil a na začátku ho natáhl jako hodiny, pustil a od té doby běží vesmír sám od sebe.

Ve 20. století udělala fyzika obrovský pokrok. Albert Einstein stvořil teorii relativity, Niels Bohr a jeho žáci vytvořili kvantovou teorii, Ed Witten a jeho škola rozpracovávají teorii superstrun. Úplná odpověď na dětskou otázku „jak vznikl svět" známa není. Jedna z neúplných odpovědí říká, že vznikl při události, které se říká Velký třesk. Vesmír byl tehdy malý, nesmírně horký, plný záření. A pak se rozepnul a chladnul. Jestliže chladnul, mělo by tam něco z toho prvotního záření zbýt.

A že tam něco zbylo, vědci objevili v roce 1965 a v roce 1978 za to byla Nobelova cena. John Mather, Američan, pak dokázal, že zbytkové neboli reliktní záření má právě tu teplotu, kterou teorie Velkého třesku vyžaduje. Ale objevil se problém. Roku 1992 dokázal Američan George Smoot studiem obrovského množství snímků speciální družice, že tohle stejnorodě vypadající záření není úplně stejnorodé.

A právě tahle nestejnorodost byla zárodkem budoucího nestejnorodého vesmíru, v němž se teprve rodil budoucí nestejnorodý vesmír, Smoot a Mather dostali roce 2006 Nobelovu cenu za fyziku. Říká se, že se kosmologie jako exaktní věda zrodila právě v tomto okamžiku. Takže dva, tři kroky k odpovědi na dětskou otázku. Uvidíme, že není vyčerpávající a že existují i jiné odpovědi.

Modulus Boží (a komunikace s Bohem)
Evoluční psychologové si lidský mozek představují jako švýcarský armádní nůž. Ten má řadu různých nástrojů - třeba pilníčky, šroubováčky, kleštičky... Takové nástroje slouží k řešení jednotlivých problémů. Vývojovým nástrojům lidského mozku říkají evoluční psychologové moduly. Také slouží k řešení problémů, s nimiž se naši předci potkávali často a opakovaně.

Všichni zdraví lidé jsou nositeli modulu, který poznává lidské tváře a jejich citové výrazy. A všichni zdraví lidé na světě jsou také nositeli nějaké míry spirituality. V různých náboženstvích ji lidé nazývají jmény svých bohů. Ateisté spiritualitu obvykle prožívají jako přírodu nebo vesmír. Mystici a světci všech náboženství světa dokáží spiritualitu prožít v neuvěřitelné hloubce. Tohle umění chce celoživotní trénink, který se podobá vrcholovému sportu.

Jestliže je spirituální zkušenost, která říká, že existuje něco mimo nás, něco, co je jádro a povaha vesmíru, světlo, láska, bytí, teplo, transkulturální, pak vzniká samozřejmě otázka, zda-li jejím nositelem není nějaký mozkový modulus. Tuhle hypotézu novináři okamžitě pokřtili slovem „modulus Boží". Neurologické dokazují, že by něco takového mohlo existovat.

Existuje totiž epilepsie vázaná na spánkové laloky, při které se neztrácí vědomí, ani nejsou křeče. Někteří z těchto pacientů mají v průběhu záchvatu hlubokou spirituální zkušenost, jiní nikoliv. Podobnou zkušenost se u některých zdravých lidí podařilo vyvolat elektrickým ovlivněním spánkových laloků také. U jiných opět nikoliv. A tak nastoupily funkční zobrazovací metody.

Jeden z experimentů byl proveden s buddhistickými mnichy ve stavu hluboké meditace, kdy měli pocit, že jsou mimo vlastní tělo. V tomto stavu poklesá činnost spánkových laloků, které zpracovávají prostor. A prudce stoupá činnost pravého čelního laloku odpovídajícího za orientovanou pozornost. Jiný experiment byl nedávno proveden se čtrnácti kanadskými karmelitánkami, které uváděly, že mají spirituální zkušenost.

Karmelitánky dostaly tři úkoly: být v naprostém klidu, to je velmi těžké, představit si nějakou běžnou sociální zkušenost a představit si nebo si vyvolat stav, ve kterém mají pocit, že komunikují s Bohem. Spirituálnímu prožitku, neboli spirituální zkušenosti, odpovídá činnost šesti mozkových oblastí, které vytvářejí dočasnou neuronální síť. Každý uzel této sítě je nositelem jednotlivých složek spirituální zkušenosti, například pocitu bytí ve všehomíru a přitom absolutního soustředění.

Na každém experimentu bývá nejzajímavější jeho výklad. Karmelitánky jsou údajně šťastné, že se v jejich hlavě našlo místo, kde si povídají s Bohem. Pro ateisty je objev této sítě důkazem staré poučky: Bůh je nadbytečná hypotéza. Méně šťastní jsou evoluční psychologové, protože modulus Boží není žádný modulus, ale je to pěkně rozsáhlá neuronální síť.

Multiversum (a časoprostorová pěna)
Vesmír má právě takové vlastnosti, které má, protože jsme tady my - inteligentní pozorovatelé. Kdyby měl vesmír jen trošičku jiné vlastnosti, nevznikl by život a nebyli bychom tady ani my - inteligentní pozorovatelé, praví antropický proncip. Jestliže vám připomíná jezevčíka, který se chytá za vlastní ocásek, nejste daleko od pravdy.

David Gross, fyzik, nositel Nobelovy ceny, se nechal slyšet: "Má-li zůstat věda vědou, je nutné vytvořit obecnou teorii vesmíru, která antropický princip nepotřebuje." A na adresu svých antropických kolegů dodal: "Nechápu, proč se raději nevěnují pletení svetrů a nevzdají to." S vesmírem je potíž.

Jeho nejmenší součásti popisuje kvantová teorie, největší součásti, například to, co se děje s galaxiemi, popisuje teorie relativity. Měly by se dát sloučit, ale to se nedaří. Lékem by měla být teorie kvantové gravitace. Jenže s tou je také potíž. Z teorie kvantové gravitace totiž plyne, že by nemusel existovat jeden jediný vesmír - ten náš, universum, ale nepředstavitelně velké množství vesmírů popsané číslem, které by mělo za jedničkou plných 500 nul.

Jak je tohle možné? Představte si "časoprostorovou pěnu" tvořenou nezměrně malými bublinami na dně fyzikálních možností. Každá z těchto bublin se může rozepnout na celý vesmír, tak jako se to prý stalo s vesmírem naším. A záleží jen na skryté neboli temné energii. Na skryté neboli temné energii se věci shodují, existuje a rozpíná náš vesmír, ale co to je, neví nikdo.

V jiných vesmírech, které se rozepjaly, by platila odlišná pravidla, každý by mohl mít ta svá, tím pádem by tady platily odlišné fyziky. Velký počet vesmírů by byl pro život nehostinný, například proto, že by v nich chyběl uhlík - základní páteř života. Jak vysvětlit tohle?

Prstem božím to nejde, to je akt víry nikoli poznání. A vyložit to neznámou fyzikou, to je základní prohřešek proti vědeckému poznání, protože neznámé jevy nelze vykládat neznámými teoriemi. A co když z téhle šlamastyky půjde cesta ven užitím principů známých?

To by bylo elegantní využití Ockhamovy břitvy - základního vědeckého myšlenkového nástroje připisovaného františkánovi Williamu Ockhamovi. Ockhamova břitva říká: K vysvětlení neznámého jevu užij pokud možno co nejmenší počet jevů známých.

Takže vědce napadlo, že ta jednička s pěti sty nulami nemusí být počet vesmírů čili multiversum, ale počet řešení systému rovnic, čímž by počet vesmírů podstatně klesl - možná až na ten náš jeden jediný, čímž jsme se poněkud dostali tam, odkud jsme vyšli.

Myslí jim to (a vidí a ví, že vidí)
Milovník zvířat, který by nevěřil, že zvířata myslí, pravděpodobně neexistuje. Otázka je, co se myslí pojmem myšlení. Pro současnou neurovědu začíná být pojem myšlení zastaralý. Myšlení totiž není jediný proces, ale jejich soubor.

Myšlení souvisí s činností dalších poznávacích funkcí, například orientovanou pozorností, pamětí, rozhodováním a řešením problémů, komunikací, u lidí tedy s jazykem, vědomím, schopností vcítit se neboli empatií, tvorbou a užíváním nástrojů. Stejně jako u lidí je možné činnost těchto funkcí ověřovat testováním. U pokusných primátů se užívají i funkční zobrazovací metody, které ukazují, kde, co a jak se v jejich mozku děje při zátěži nějakou úlohou.

Nejrozvinutější poznávací funkce mezi ptáky má africký papoušek šedý. Dokáže spojovat lidská slova s jejich významy a tvořit jednoduché věty. Stará tradice mluví o moudrosti havranů, moderní výzkum potvrzuje vysoce rozvinuté poznávací schopnosti některých havranovitých, která se například ve tvorbě nástrojů blíží šimpanzům. Orientace tažných ptáků létajících v noci závisí například na tom, že se naučí polohu souhvězdí.

Jestliže jsou vychováváni pod umělým hvězdným nebem, odchýlí se při svém letu o úhel, jímž je pootočeno umělé hvězdné nebe vůči skutečnosti. Holubi jsou nositeli obecného pojmu „člověk". Poznávají mužská a ženská těla, jednotlivé tělesné části. Poznávají lidské tělo zezadu, zespodu i shora. Jako lidské poznávají tyto znaky i na fotografiích, poznají člověka když je nahatý nebo v nezvyklém oděvu. Holubi rozlišují Picassovy obrazy od obrazů Monetových.

Za jednu z nejsložitějších poznávacích funkcí se považuje sebeuvědomování, nebol jáství. Jáství by se dalo popsat například slovy, vidím a vím, že vidím, přitom vím, že jsem to já, kdo vidí. V plně vyvinuté podobě se objevuje u dětí v době, kdy se blíží čtvrtému roku věku. Jedním z testů, jimž se prokazuje možnost sebeuvědomování u zvířat, je užití zrcadla, v němž se zvíře poznává nebo nepoznává jako jedinec.

Pokus dokázal, že alespoň dva delfíni schovaní v zajetí tuto schopnost mají. Když jim byly namalovány značky na neobvyklých místech, delfíni si je se zaujetím prohlíželi v zrcadlech, která měli v bazénu. Značek na svém druhovi si nevšímali. Jak známo, delfíni spolu komunikují hvízdáním a cvakavými zvuky. Je možné, že mají to, čemu bychom u lidí řekli jméno.

Vynikající jsou poznávací funkce primátů. Makakové, podobně jako malé děti, bezpečně rozlišují možné události od událostí, které se mimo pokusnou situaci stát nemohou, bez ohledu na to, že s takovou situací nemají zkušenost. Z toho plyne, že jsou podobně jako malé děti vybaveni vrozeným systémem, který rozlišuje fyzikálně možné od fyzikálně nemožného. Dalo by se říci, že tento vrozený systém mozku očekává, že se budou dít pouze fyzikálně možné věci - takže se nemůže stát, aby se rozkrojené jablko zase slepilo, stejně jako je nemožné, aby sklenice vody rozřízla jablko stejně, jako by to udělal nůž.

Co z toho plyne? Poznávací funkce a jejich svazek, jemuž říkáme myšlení nebo inteligence, se objevuje nezávisle na sobě v různých dobách u zcela odlišných živočišných druhů. Jejich výkonnost o svých živých bližních zřejmě podceňujeme.

O davu (a duševní nákaze)
Většina z nás dobře odlišuje veřejnost od davu. Veřejnost je shromáždění více méně příčetných jedinců dobře kontrolujících své myšlení, cítění i chování. Psychologický dav je naproti tomu něco docela jiného. Jeho vlastnosti se odlišují od vlastností jedinců, kteří dav tvoří. Dav se podobá proudu vody a jedinec je jeho molekula. Začne se chovat jako automat nebo robot. Začne se chovat způsobem, kterým se do té toby, než se stal příslušníkem davu, vůbec nechoval.

Například s vražednou a sebevražednou ničivostí. A to od příslovečných "Lumíků", vrhajících se do zkázy, až po tragický příběh krysařových dětí - příslušníků vysoce kulturního německého národa, z nichž udělal davy Adolf Hitler. Dav charakterizuje nedostatek rozumových schopností, nedostatek soudnosti a přehánění citů. Dav nezná pochybnosti, nezná nejistotu. Dav je lehkověrný, sugestibilní a nesnášenlivý. Pokud dav vůbec vnímá nějaké myšlenky, musí být jednoduché a podněcovat obrazotvornost.

Dav je pak chápe jako celky, takže jsou pro něj absolutními pravdami, nebo absolutními nesmysly. Sympatie davu nikdy nepatřily laskavému pánovi, ale pevné ruce vůdcově. Přitom je celkem lhostejné, zda jde o pouliční kriminální dav, o dav sportovních fanoušků, o dav na předvolební schůzi nebo o libovolný dav jakékoliv sněmovny nebo parlamentu. "Zvláštní vlastnosti a chování davu podmiňuje duševní nákaza", pravil francouzský lékař Le Bone roku 1895. Co o tom víme po stodvanácti letech?

Lidé, šimpanzi, opice, delfíni a pokusné krysy jsou sociální živočichové. Za jejich primitivní emoce, jako je hněv, zuřivost, v případě lidí bezbřehé nadšení, odpovídá neuronální síť v hloubce mozku, jejímž uzlem nebo vrcholem je amigdala. Pokusné krysy je možné chovat v páru. Jednoho člena páru vystavit těžké emoční zátěži a druhého nechat jen jako pozorovatele důsledků. Těžká emoční zátěž u zatíženého zvířete doslova rozsvítí amigdalu.

Objevem je, že se u zvířete - pozorovatele rozsvítí amigdala doslova stejně, jako u zvířete emočně zatíženého. Tady by někde mohl být klíč k pochopení principu psychologické infekce. Kontrolu nad chováním převezmou primitivní oblasti sociálního mozku. Našim vývojovým předkům to mohlo ve chvílích krajního stresu prospívat. Jako dav zmohli víc. Ale teď jsme v civilizaci - tvrdíme o sobě. Ovšem jen do té chvíle, v níž se necháme proměnit na dav.

O hudbě (a pocitu štěstí)
Není jasné kdy, jak a hlavně proč hudba vznikla. Někteří vědci mají za to, že jde o vedlejší výtvor evoluce, podobně jako je naše čtení a psaní. Ale jiní jsou přesvědčeni, že hudba s tancem předcházely vzniku řeči a jazyka, a pomáhaly vznikající lidské skupiny držet pohromadě. Například mohly pomáhat mladým zdatným mužům získávat mladé zdatné ženy.

Říká se, že snad největší námahou pro mozek je aktivní zvládání jazyka a řeči. A dnes víme bezpečně, že aktivní zvládání muziky je námaha ještě daleko větší. Sluchové části mozku zpracovávají její zvukovou stránku a odlišují ji od ostatních zvuků. Zrakové a prostorové části mozku zpracovávají čtení not. Hybné části mozku pomáhají zvládnout hudební nástroj. A citové a sociální části mozku umožňují muziku prožít. A nejen prožít - pochopit, co říká lidem kolem nás a co dělá v jejich nitru.

Jestliže se nejmenším dětem zpívá - mají to raději než mluvenou řeč - je jejich jazykový rozvoj rychlejší. Velmi malé děti mají dobrou hudební paměť. A čím jsou starší, tím je jejich hudební paměť lepší. Čtyř až šestileté děti se běžně učí hrát na nějaký hudební nástroj. Stačí rok učení a sluchové a další části mozku se přestaví natolik, že lépe rozlišují kategorie zvuků.

Mozek profesionálního muzikanta se odlišuje od mozku člověka, který je muzikant amatér a nebo muzikantem není. Má větší části v oblastech sluchových, v oblastech, které zpracovávají prostorové informace a v oblastech hybných. Nejenže jsou větší, ale jsou svým způsobem i výkonnější. Například pomáhají lépe rozlišovat informace, které přímo s hudbou nesouvisejí - třeba informace jazykové. Vzpomínáte si na povídku Karla Čapka, pojednávající o muzikantovi, který neuměl ani slovo anglicky, a přesto tento muž při pobytu v londýnském hotelu ze zvuku řeči za zdí postřehl, že se chystá něco zlého - v tomto případě to byla vražda?

Muzika může probouzet ty nejhlubší emoce, jichž jsme schopni. Tříleté děti v hudbě svého kulturního okruhu rozliší pocit štěstí. A děti šestileté, stejně jako lidé dospělí, z hudby svého kulturního okruhu poznají strach, hněv i smutek. A jestliže při poslechu hudby cítíte mrazení v zádech, pak vězte, že se vám to nezdá. Je vysoce činný váš systém odměny v oblastech, které hudba dokáže nabudit stejně jako jídlo, sex, nebo drogy. Zda je muzika na hlavní nebo vedlejší větvi vývoje člověčenství, je velmi vážný a důležitý vědecký spor. Nicméně, obě dvě strany sporu mají za to, že to na nádheře muziky nemění vůbec nic. A to je ve vědě vzácné.

O lásce (a nelásce)
O lásce mluví kde kdo. Svatý Pavel stejně jako Tristan s Izoldou. Romeo a Julie stejně jako Dostojevskij. O lásce mluví všichni pychoterapeuti, papežové, básníci geniální i básníci pod psa. Jenže otázka zní, co je to ta láska?

Antická a na ni navazující středověká filozofie jich rozeznávala hned několik: Erós - lásku vášnivou, Storgé - lásku něžnou, Agapé - lásku starostlivou, Mániá - lásku šílenou, Fíliá - lásku přátelskou a Ludos - lásku přelétavou, nepříliš spolehlivou a nakonec Pragma - lásku kalkulující, partnera vybírající. Myslíte, že by po těch dvou tisících letech šlo k tomuto jasnému a přesnému schématu něco dodat?

Robert Sternberg, současný americký psycholog teoretik, rozlišil v lásce dospělých lidí tři hlavní rozměry: vášeň, vzájemnou blízkost a oddanost. A každý z těchto znaků může být přítomen, nebo být přítomen nemusí. Takže Sternberg sestavil na základě toho krásnou „láskovou" tabulku. Není-li žádný z rozměrů, jde o nelásku. Jsou-li všechny tři rozměry, jde o lásku dokonalou. Jinými typy lásky jsou: zalíbení, zamilovanost, láska přátelská nebo láska vášnivá. Existuje i láska prázdná.

Beverly Fehrová, také psycholožka, šla na věc obráceně. Přes internet posbírala výroky lidí o lásce a faktorovou analýzou z této hromady slov vybrala 9 hlavních skupin, devět typů lásky. Například lásku něžnou, sexuální, platonickou, osudovou, adolescentní, vášnivou a formou lásky je také přátelství. Výzkum zjistil, že se v milujícím vztahu dospělých lidí skrývají tři snahy. Snaha o druhém něco vědět, snaha s ním být a snaha sytit jeho potřeby. Proto zamilovaní lidé jsou spolu co nejvíce, vycházejí si vstříc, důvěřují si, někdy až moc, sytí vzájemně své potřeby altruistickým způsobem. To může být smrtelně nebezpečné, narazí-li člověk na ledového psychopata.

A představte si, že se z tohoto výzkumu zrodil projekt, který dokáže odhadnout vztah maminky a tatínka k jejich budoucímu, ještě nenarozenému dítěti. S vysokou pravděpodobností odhadne, jaký bude vztah matky a dítěte v době, kdy bude dítěti jeden rok. Tomuto vztahu se říká vazba. A ta nás, v dobrém i ve zlém, bude ovlivňovat celý další život. Akutní zamilovanost udělá v mozku nádhernou bouřku, kterou je vidět v obrazu funkční magnetické rezonance.

Což mě upomíná na řeč, kterou k nám před asi čtyřiceti pěti lety vedl náš učitel psychiatrie. Řekl: „Přátelé, akutní zamilovanost je snad nejkrásnější zkušenost, kterou v životě můžete mít, budete-li mít štěstí, zažijete ji během života několikrát, ale pozor, podobá se akutní psychóze a jako akutní psychóza také obvykle sama od sebe přejde. Proto - užijte si to, ale proboha, žádná rozhodnutí v tomto stavu."

O stupiditě (a rozpadu zpětné vazby)
Velikonoční ostrov byl pozemský ráj. Rostly tam nejnádhernější palmy na světě. Spousta zvířat, ptáci, žádní dravci. První osadníci se objevili okolo roku 900 n. l. Jejich náčelníci si rozdělili ostrov na 11 částí. Za 100 až 200 let po příjezdu začali stavět kamenné plošiny zvané "ahu" a na nich vztyčovali známé obrovské sochy rodových předků. Výroba soch a jejich transport nesmírně vyčerpávaly jak prostředí, tak lidi.

Osadníci káceli stromy, lovili zvířata, na ostrově zbyl jeden jediný druh. Zbytek dorazily krysy, které se tam dostaly spolu s osadníky. A pak osadníci zdecimovali i pobřežní korýše. Poslední velké stromy zmizely mezi rokem 1200 až 1400. S tím se ztratilo obrovské množství potravy, možnost vyrábět velké kanoe, lana a krytinu na střechy.

Zimy jsou na Velikonočním ostrově chladné a studené. Začal být problém s topením a kremací zemřelých. Důsledkem odlesnění byla eroze půdy. Důsledkem eroze byl hlad a důsledkem hladu byl kanibalismus. V odpadních jámách se objevily rozštípané kosti. Kanibalové z nich vysávali morek. Přestože stavba soch a jejich transport ostrov ničily, moc náčelníků a kněží odvozujících se od bohů se rozpouštěla, pokračovala stavba soch až do poslední chvíle.

Kolem roku 1680 lámou moc kněží místní vojenští náčelníci jménem "matatoa". Následuje chaos v podstatě blízký občanské válce. Lidé se stěhují do jeskyní, jejich vchody zužují pro snazší obranu. Společnost se zcela hroutí. Epidemie infekčních chorob zavlečených Evropany a nájezdy otrokářských lodí zkázu společnosti Velikonočního ostrova jen dokončují.

Katastrofa této společnosti je důsledkem stupidity. Stupidita není hloupost, stupidita není nevědomost, stupidita není omyl ani nedostatek informací. Stupidita je rozpad zpětné vazby mezi chováním a prostředím, podmíněná rozpadem takzvaných schémat. Schémata jsou poznávací programy určené k řešení problémů. Jenže úspěšné poznávací programy z minulosti vůbec nemusí být úspěšné při řešení zcela nových problémů.

Nejstrašnější je stupidita tehdy, jsou-li jejími nositeli lidé velmi mocní s velmi vysokým inteligenčním kvocientem. Jestliže jsme vybili v soutěži o zdroje muže sousedního kmene a zabrali jsme si jejich ženy a děti, bylo to velmi kruté, ale nebylo to stupidní. Jestliže v současném světě soutěžíme o zdroje a chrastíme jadernými zbraněmi, je to nejen velmi kruté, ale zcela stupidní.

Othellův omyl (na rtech med a v srdci jed)
"Tož tedy prosím za prominutí, paní. Já tě věru měl za zchytralou tu děvku benátskou, jež za Othella vdala se. Vy, paní, jež zastáváte úřad opačný, než Svatý Petr, a jste klíčnicí u bran pekla," křičel rozzuřený Othello. Ustrašený výraz ve tváři své ženy Desdemony si Othello vyložil jako důkaz viny - nevěry. Z vyšetřovatele se stal soudce a vzápětí kat. Mylné čtení citového výrazu ve tváři se teď označuje jako Othellův omyl. Díváme-li se na lidskou tvář a rozlišujeme-li její citový výraz, zapíná se v mozku zvláštní systém.

Jestliže ho něco poškodí, přestaneme lidské tváře poznávat, včetně té své vlastní v zrcadle. Jiné zrakové objekty poznáváme dobře. Umění číst lidské tváře je velmi staré. Když se dral k moci starořímský diktátor Lucius Cornelius Sula, lidé z jeho okolí si pozvali tajně znalce tváří. Ten si Sulu prohlédl a řekl: "Proboha, jak to, že jste ho ještě nezabili?" Umění číst tváře je denní chleba celníků, lékařů, psychologů, vyšetřovatelů, soudců i hráčů - šachových i těch pokerových. Proč by se jinak říkalo "poker face" nehybné tváři, za kterou nemáte poznat, zda její nositel má všechny trumfy, nebo jen předstírá.

První objev v tomto ohledu je starý asi 40 let. Paul Ackerman dokázal, že základní citové výrazy v lidské tváři poznávají vzájemně lidé z velmi vzdálených kultur. Dobře rozliší výraz, který odpovídá štěstí, smutku, hnusu, hněvu, radosti nebo překvapení. A druhý objev? Často se říká: Na rtech med, v srdci jed. Lidé se na vás usmívají a myslí si něco úplně jiného. Dá se na to přijít? Někdy ano, ale chce to videokameru a poměrně dlouhý záznam usmívající se tváře. Lháře mohou prozradit jeho vlastní mimické svaly.

Jestliže si pak prohlížíte videokamerový záznam okénko po okénku, zjistíte, že na vás z mile usmívající se tváře doslova vykoukne smrt. Povolení svalů nebo změna jejich napětí trvá asi 200 milisekund. To nepronikne do vědomí, ale je možné, že někteří lidé jsou na tento podprahový signál citlivější, a tak se jim v hlavě rozsvítí červené světélko "tady není něco v pořádku". Všichni víme, jak vypadá tvář člověka, který je skutečně depresivní. Niterný stav mozku a chorobný smutek změní chování tvářových svalů.

Objevem je, že to funguje i obráceně. Jestliže si zdravý člověk před zrcadlem dostatečně dlouho cvičí ve tváři smutek, pocítí ho. Spojení mezi svaly a mozkem je tedy obousměrné. A poslední objev? Ty pravé, nenahrané, opravdové citové výrazy ve tváři řídí pravá hemisféra. Ty herecké levá. Dobrý herec, který se dokonale vžije do své role, vám předvede, co budete chtít. Proto vyšetřovatelé střílejí otázky, počítají s překvapením a nenahraným výrazem ve tváři vyšetřovaného jedince.

Peníze (nůž o dvou ostřích)
„Peníze, peníze, ty má každý rád," praví stará píseň. Je pravda, že jsou lidé s vysokým příjmem šťastnější než lidé s příjmem průměrným? A nebo je něco na staré pohádce o velmi smutném boháčovi, který na svůj smutek a neštěstí nemohl najít lék, takže navštívil mudrce a ten mu poradil, že mu pomůže, když si oblékne košili šťastného člověka? Boháč dlouze hledal, až šťastného člověka našel. Jenže ten byl tak chudý, že košili vůbec neměl.

A co říká o vztahu lidí a peněz výzkum, který nemoralizuje? Pravda je, že bohatí lidé jsou se svým životem spokojeni. Ale v samé dřeni života, v těch chvilkách, které běží za sebou, jako kulička za kuličkou na růženci, o moc šťastnější nejsou. Na to, co by rádi, nemají moc času.

Pravda je, že bohatší lidé žijí déle a jsou zdravější než lidé žijící na nízkém stupni socioekonomického žebříčku. Ale jestliže tito lidé mají pocit, že mají svůj život pevně v rukou, pak žijí stejně dlouho a jsou stejně zdraví, jako lidé bohatí. Zřejmě jde o různou míru stresu. Stejné podněty stresují různé lidi různě.

A co dělá s lidmi nenadálý zisk, třeba výhra v loterii? Záleží na její výšce. Sleduje to dlouholetý výzkum v Anglii, který pozoruje 10 tisíc lidí. Jestliže je to výhra střední, to je tam asi 1000 liber, první rok se neděje nic. Na konci druhého roku je pohoda těchto lidí větší, než lidí, kteří nevyhráli nic nebo málo. Někdy se stane, že lidé skutečně vyhrají astronomické částky.

Někteří z nich skončí katastrofálně. Okamžik, kdy vyhráli, doslova prokleli. Všimli jste si, jak všechny skvělé, chytré gauner-komedie, v nichž lupiči přijdou k astronomické částce, končí právě v tomto okamžiku? Život je jiný. Žádný z pachatelů Velké vlakové loupeže v Anglii nedopadl dobře.

Vztah lidí a peněz nově řešila studie, která užila devět experimentů. Z jejich výsledků vyplynulo, že pro některé lidi jsou peníze nástroj, pro jiné lidi jsou peníze droga. Přívětivá tvář peněz říká, že propůjčují lidem pocit soběstačnosti neboli autonomie.

To by měli mít na mysli zejména staří, dřív než odkáží veškerý svůj majetek svým dětem nebo vnoučátkům. Aby později tragicky zjistili, že ani děti ani vnoučata o ně nemají nejmenší zájem. Skutečný lidský vztah se totiž opravdu nedá koupit.

A ta odvrácená tvář peněz? Velmi bohatí lidé jsou velmi osamělí lidé. Mezi sebou a druhými lidmi doslova kopou příkopy. Takže peníze - droga, nástroj? Jako všechno lidské - nůž o dvou ostřích. Záleží jen na vás, jak se rozhodnete.

Pohlaď mě (maminko spořádaná)
Vazba je oboustranný tok informací mezi maminkou a dítětem nebo mezi samičkou a mládětem. Existuje organizovaná a dezorganizovaná vazba. Organizovaná má tři podoby. Jedna je nejlepší možná, dvě jsou pochybnější, dezorganizovaná vazba je mizérie. Poškozuje děti i mláďata na celý život.

Funkci vazby uvidíte všude, kde jsou maminky s malými dětmi. Jestliže je vazba v pořádku - bezpečná, děti si buď hrají v blízkosti maminky, nebo zkoumají okolí. Cokoliv vazbu naruší, vyvolá energický separační protest. Děti i matky se všemi prostředky snaží vazbu obnovit. Proto se nedoporučuje v lese sbírat malá medvíďátka nebo prasátka. Zkusím vám vyprávět o několika experimentech.

Dospělým ženám, maminkám, byl předveden krátký videozáznam jejich vlastních dětí, cizích dětí a neutrálních osob. Činnost mozku maminek jednoznačně rozlišovala vlastní děti od cizích dětí a od neutrálních osob. Jestliže dospělí lidé poslouchají dětský smích a pláč, opět se jejich mozky chovají rozmanitě. Mozky dospělých žen utlumí některé části kůry čelních laloků bez ohledu na to, zda matkami jsou nebo nejsou. Mozky otců se chovají podobně, ale mozky dospělých lidí, kteří rodiči nejsou, rozliší jen dětský smích, nikoliv pláč.

Mluvím samozřejmě o takzvaném emočním a sociálním mozku. Rodičovství ho mění. Jak to dělá? Sociální signály oslovují nervové přenašeče, ty osloví receptory, receptory osloví geny v jádrech nervových buněk. Buňky změní činnost, začnou větvit své výběžky a budovat novou, jinou, neuronální síť. Nepřipadá vám to fascinující?

O tomhle víme z pokusů s krysími maminkami a jejich mláďaty. Zjistilo se, že vazba mezi krysí maminkou a mládětem oslovuje asi 900 genů v jádrech nervových buněk hipokampu - to je ona část mozku odpovídající za paměť u krysího miminka. Jestliže je maminka spořádaná, vyroste jedinec, který se bojí jenom docela přiměřeně. A v dospělosti je možno činnost některých z těchto genů zablokovat. Když se zablokuje, stane se z normálního jedince jedinec ustrašený a divný. Zrovna tak, jako kdyby měl špatnou maminku. Kdyby to byla lidská maminka, byla by tvůrkyní dezorganizované vazby.

Tak vidíte. Tak prostá věc, jako je pohled z očí do očí a nebo hlazení, dotek, přivinutí do náruče. Dotyky, mozky, nervové buňky, geny a zpět. A celý další život.

Popel na duši (z deprese)
Jestliže vám dva týdny po sobě denně nebo skoro každý den a po většinu dne začne být bezdůvodně smutno, máte poruchy soustředění, jste unavení, máte poruchy spánku, přestanou vás těšit věci, které vás dříve těšily, smutek se prohlubuje, máte pocit nesmyslnosti, bezvýchodnosti, prázdnoty světa, objeví-li se přitom myšlenky na smrt nebo dokonce na sebevraždu, pak je vysoce pravděpodobné, že jste onemocněli depresí. Deprese neboli chorobný smutek je po zubním kazu pravděpodobně nejčastější lidské onemocnění.

Za depresi se lidé stydí. Spoustu lidí deprese z těžkého nezvladatelného smutku zabije. Vysoký podíl závislosti na alkoholu je vlastně důsledkem deprese, kterou si lidé - osamělé ženy snad ještě častěji než muži - léčí nesmyslně pitím. Praktičtí a další lékaři, kteří mívají na jednoho pacienta sotva několik minut, se o možné známky deprese často ani nezajímají. Když jim nemocní vyprávějí o tom, že hubnou, o stavu „mouchy snězte si mě", že mají poruchy pozornosti, obvykle ani je, ani lékaře nenapadne, že by mohlo jít o skrytou, případně atypickou depresi. Častěji se pomýšlí na skrytý zhoubný nádor.

Řekneme-li pojem tropický rozvojový svět, obvykle většinu z nás napadnou turistické ráje, ale také bída a nejrozmanitější nemoci od malárie po všelijaké parazity. Ale na to, že by zdejší populace mohla stonat depresí a úzkostnými stavy stejně často, jako je tomu v populaci průmyslově nejrozvinutějších zemí, pomyslí opravdu málo kdo. Příkladem může být západoindický stát Goa.

Na indické poměry poměrně bohatý, má jedny z nejkrásnějších pláží na světě. Ve státě Goa žijí asi tři milióny lidí, většina z nich jen za pár dolarů denně. To sotva stačí na bídné živobytí, ale na lepší lékařskou péči to nestačí. Bída stresuje a důsledkem chronického stresu je vysoký výskyt domácího násilí a závislosti na alkoholu. Do přetížených poliklinik přichází téměř třetina pacientů a pacientek s jasnými známkami deprese. Ale psychiatři nejsou.

Doktora Patela, jednoho z místních lékařů, napadlo proškolit vysokoškoláky a středoškoláky-nelékaře. Naučil je poznávat příznaky deprese. Motivovaní středoškoláci a vysokoškoláci je poznávají bez větších obtíží. Jejich plat je přitom zlomek platu odborného psychiatra. Kromě jiného zjistili to samé, co je známo u nás: Lidé se psychiatrů bojí. Bojí se toho, že je ocejchují. Přitom se známky deprese dají opravdu dobře poznávat.

Antonín Pavlovič Čechov, jeden z největších spisovatelů, napsal povídku „Slzy, které svět nevidí". Deprese je častou příčinou slz, které svět nevidí. Deprese se podobá vrstvě popela na duši. Kromě toho, že jde obvykle, ne vždy, dobře poznat a obvykle, ne vždy, dobře léčit, je možné depresivní atace docela dobře předcházet.

Proč jsou takoví (tvůrci zla)
Snad každý z nás se během svého života více nebo méně, dříve nebo později, setkal s tvůrci a vykonavateli zla. Spousta z nich uniká a unikne spravedlnosti. Nejde jen o masové a sériové vrahy plnící masové sdělovací prostředky. Jde o ty politiky, vysoké důstojníky policie, armády a tajných služeb, jimž se říká "lidé toužící po krajní moci". Historickými příklady byli Himmler a Berija. A nedávným příkladem Saddám Hussajn.

Jde také o tuneláře, kteří ukradnou tisícům lidí jejich celoživotní úspory. Setkáváme se s nimi na všech úrovních řízení. Mezi právníky, soudci, lékaři, učiteli i mezi knězi. Setkáváme se s nimi v rodinách. Všude, kde jde o moc. Čím se tito lidé odlišují od lidí jiných?

V plně vyvinuté podobě tito lidé neznají výčitky a nemají svědomí. Nevědí, co je strach ani úzkost. Jsou suroví a bezcitní. Slzy, které tečou po tváři mučené lidské bytosti, jsou jenom takové kapky tekutiny. Styl jejich života je parazitní. Jsou patologičtí lháři a geniální manipulátoři. Trvale potřebují podněty zvenčí, jinak se nudí. Jestliže se chovají kriminálně, jsou kriminálně univerzální, to znamená, že se dopouštějí všech druhů zločinů. Obvyklá bývá kriminalita v dětství i v průběhu dospívání.

Ale daleko větším sociálním problémem bývají lidé, u nichž tyto vlastnosti nejsou vyvinuty všechny. Právě mezi nimi se často setkáváme s oněmi lidmi bažícími po krajní moci. Dokonale předstírají duševní normalitu. Za bezcitnost a surovost u chlapců odpovídají geny, na dalším se podepisují odchylky nitroděložního vývoje mozku. Mohou být zapříčiněny například kouřením matek v těhotenství v rozvinutém světě a hladověním matek ve světě rozvojovém.

Svůj díl mají také porodní a poporodní poranění mozku. Ale snad ze všeho nejdůležitější je surová, chladná, necitelná, antisociální výchova a život v surovém, chladném, necitelném, antisociálním prostředí. Obecně řečeno nějaký druh deprivace. Proto jsme tyhle lidi nazvali deprivanty. Jejich společným znakem je touha po moci, potřeba moci, taková, že připomíná závislost na drogách. Proč? Moc je totiž velmi sladká. Už před stoletími řekl klasik, že moc je nejsladší tam, kde blb poroučí moudrému a mrzák zdravému.

Existuje proti nim obrana? Na běžné občanské úrovni jediná: Rozlišíte-li takového člověka, poznáte-li ho, pak nevstupujte do kontaktu bez ohledu na jeho nebo její půvaby a movitost. A jestliže už v kontaku jste, utečte. Nevkládejte, nevysvětlujte, neinvestujte, utečte. Každé jiné řešení vás bude stát daleko víc. A co s mocnými deprivanty? Dějiny a současnost ukazují, jak je to těžké. Snad může pomoci výchova ke kritickému myšlení, ale to je krutá práce na celý život, stejně jako výchova k autonomii osobnosti. Možná, že pomůže vývoj nemechanické demokracie, ale to je spíš ideál než skutečnost.

Soukromí (zaniklo)
Máte počítač? Pak dobře víte, co dá práce ho uchránit před nájezdy nejrůznějších virů, „fízlujících" programů, spamu, neboli nevyžádané pošty, i proti obyčejné zlodějně, které dáte příležitost svou neznalostí, nezkušeností nebo chybou. Jestliže počítač nemáte nebo neužíváte, máte o starost méně. Ale pokud si myslíte, že je vaše soukromí chráněno dokonale, pak se pravděpodobně mýlíte.

Neboť ve všech možných databázích je o vás víc informací, než víte sami o sobě, včetně těch nejcitlivějších - lékařských. A jestliže užíváte mobilní telefon a platební kartu, pak může někdo sledovat téměř vše, co děláte, do nejmenších podrobností a nezáleží na tom, jestli máte nebo nemáte, jestli užíváte nebo neužíváte, počítač.

Je vůbec možné si v tomhle světě uchránit soukromí? Šéf společnosti Sun Microsystems už před lety prohlásil: Soukromí zaniklo. Výnosný kšeft je například krádež identity. Někdo si na vaši identitu půjčí peníze, založí konto, s penězi uteče a může se stát, že následky ponesete vy. V Americe byl užit a vyvinut program Anděl identity. Umí propojit jména v jedné databázi s adresami a čísly sociálního zabezpečení v databázi jiné. A to je všechno, co potřebujete k založení bankovního konta.

Ještě výnosnější kšeft může být krádež DNA. Přece dobře víte, jak důležitý je průkaz DNA na místě činu. Osobně nic nemám proti kamerovému dohledu. Ale když o něm přemýšlím, napadá mě, kolik může dát práce vložit do nějakého záznamu právě vaši tvář nebo naopak ji z něj „vyzmizíkovat"? Jestliže někdo smaže vaši identitu v některé databázi, pak, dá-li si někdo zkušený práci, složí ji zpátky z toho, co zbylo na síti.

Spousta lidí pokrčí rameny. Říká si: „O co jde? Vždyť já přeci nic špatného nedělám..." Ale mohou se mýlit. To, co je dobré nebo špatné, může například určovat stát nebo jiné organizace - třeba církve. Je tu pochmurná historická zkušenost: Kdyby společnost IBM nedodala nacistickému Německu děrnoštítkové systémy, nebyli by nacisté s to dohledat tak precisně všechny Židy. Jen pár roků před tím si většina Židů nechtěla připustit, nebo neviděla, co jednou bude slovo Žid pro nacisty znamenat.

Může si být někdo v současném světě naprosto jist, že se z nějakého důvodu nestane pro nějaký typ moci něčím, co byl Žid pro nacisty? Třeba proto, že bude nositelem nežádoucích názorů nebo nežádoucích genů? Programy, které kradou naši identitu, jsou v nepřetržitém vývoji. Co víme o programech, které ji chrání? Kdo a jak je užívá? Řekl bych, že při veškeré úctě k technologickému pokroku - který se nesmí zastavit - je dlužno být přinejmenším opatrný.

Temná energie (v prostoru)
Erwin Hubble, americký astronom, v roce 1929 objevil, že se vesmír rozpíná. Galaxie se v něm vzdalují jedna od druhé stejně, jako hrozinky v kynoucím těstě. To byl velký objev - možná, že jeden z největších objevů vůbec. Zásadně ovlivnil matematiku, fyziku i naše nazírání na svět, včetně jeho filosofického vyústění. Neboť každá kultura stojí a padá se svou kosmologií. Ať si to uvědomujeme, nebo ne, ať chceme, nebo nechceme.

Jako články řetězu taženého z vody následovaly po roce 1929 další objevy. Jeden překvapivější než druhý. Necelých 80 let vědeckého vývoje změnilo obraz vesmíru, v čase a prostoru nekonečného a stálého, na obraz vysoce dynamického dramatu, o němž vědci říkají, že mu dobře nerozumějí. Neboť hmota, kterou známe, tvoří ve vesmíru pouhá 4 %. Asi 25 % složení vesmíru tvoří hmota, které se říká temná, neboli skrytá. Drží pohromadě galaxie. Existuje řada představ, co by to mohlo být, ale která z nich platí, nebo zda nejde o něco naprosto jiného, se neví.

Tou nejtajemnější skutečností je existence takzvané temné, neboli skryté energie. Ta tvoří plných 70 % vesmíru. Ale s těmi čísly mne, prosím, neberte doslova. Již zítra mohou být docela jiná. O čem mluvím? První skutečnost: Všichni víme, co je gravitace. Stačí sledovat vržený kámen nebo příslovečné jablko padající z větve. Druhá věc: Vědci předpokládají, že vesmír vznikl přibližně před čtrnácti miliardami let událostí, které se říká Velký třesk. Dá se přirovnat k velkému výbuchu. Od té doby se vesmír rozpíná. Kdyby v něm bylo dostatek hmoty, gravitace po čase převýší nad rozpínáním a vesmír se zase smrskne.

Jenže to se neděje. Vesmír se nejen rozpíná, ale rozpíná se stále rychleji. Pozorování z Hubbleova teleskopu nezatížená matoucími atmosférickými jevy říkají: vypadá to, jako by se asi tak před devíti miliardami let zapnul obrovský kosmický antigravitační stroj, který vesmír rozpíná. A to je ona hypotetická síla. Ona hypotetická temná, neboli skrytá energie, která celý vesmír prostupuje. Jaká je povaha skryté energie známo není. Nejjednodušší a nejpochopitelnější výklad říká, že by to mohla být daň za existenci prostoru. Prostor je prostorem právě proto, že je v něm skrytá energie.

Jeden z prvních, koho to napadlo, byl Albert Einstein. A svému nápadu, který později zavrhl a považoval ho za životní chybu, říkal kosmologická konstanta. Jenže možná, že to tak docela chyba nebude. I když existují jiné a další výklady. Dovedete si představit, že třeba v jednom kubickém metru kosmicky chladného prostoru se skrývá nějaká energie? Představa je to velmi náročná. A říká jen to, že příroda jde podle svého. Nerespektuje naše představy, natož naše přání. A právě proto je tak prazvláštní, tajemná a zajímavá.

Z čeho je svět (ze strun?)
Z čeho je svět? No, to je přece dětská otázka. Odpověď zní: „Svět je z atomů a prázdnoty. Prázdnota je nekonečná, atomů je v ní nekonečný počet. Atomy jsou neviditelná, nedělitelná a tudíž nezničitelná tělíska, která jsou v trvalém pohybu. Z atomů je úplně všechno - lidi, bohové, hvězdy i duše. Atomy se mohou spojovat a podle toho, kolik a jak se jich spojí, vznikají různé předměty. Atomy se mohou rozlučovat. Jakmile se rozloučí, pokračují v pohybu, pak se mohou zase pospojovat a vznikne něco docela jiného." Pravil filozof Démokritos Abdérský před dvěma tisíci čtyřmi sty let.

Uplynulo dalších 21 století. V roce 1796 John Dalton, Angličan, jednoduchými pokusy dokázal, že atomy opravdu existují, že nejsou pouhou filozofovou spekulací. A co rok 2007? Atomů je 118 druhů, jsou v krásné tabulce a dají se dělit na spoustu nejrozmanitějších elementárních částic. Ale začala svízel.

Svět elementárních částic - atomových jader - popisuje kvantová teorie. Svět galaxií, svět vesmíru popisuje teorie relativity. Jak kvantový svět, tak relativistický svět jsou z týchž atomů, takže by obě teorie prokázané nespočetnými pokusy měly jít sloučit do jedné větší obecné teorie. Ale to se vůbec nedaří. Jak z toho ven? Elementární částice byly dlouho chápány jako hmotné body.

Teprve později vědce napadlo, že by to nemusely být body, ale nepatrné kmitající struny při samém dnu fyzikálních možností. Elementární částice, které pozorujeme v obrovských srážkovačích, by tedy byly něco jako rezonance. Něco jako tóny vyluzované strunami kmitajícími pod gigantickým napětím. Jenže, svět, ve kterém žijeme, má čtyři rozměry. Ty tři a čas. Světy, které chtějí tyto teorie, potřebují 26, 11 nebo 10 rozměrů.

A tak začalo některé vědce napadat, že jde jen o matematickou nádheru, která může být slepou uličkou. Wolfgang Pauli, génius, Švýcar, nositel Nobelovy ceny, před mnoha lety kritizoval jistou práci slovy: „To není ani špatně." Měl na mysli, že se teze této práce dostala mimo vědu. Byla totiž neověřitelná, netestovatelná. Peter Woit, matematik Columbijské univerzity, vydal nyní knihu o teorii strun. Má stejný název: „To není ani špatně".

Void si myslí, že teorie strun se opírá o neověřitelné hypotézy, matematickou nádheru a proslulost svých tvůrců. Dostáváme se do situace, která připomíná spoustu čertíčků tancujících na špičce scholastikovy jehly. A matematici tam možná mají obrovskou spoustu andělíčků, kteří tam brnkají na superstruny. Co myslíte, podaří se vymyslet aspoň myšlenkový pokus, který otázku rozhodne?