Čas
Metuzalém, symbol stáří a stárnutí, zplodil syna Lámecha ve věku 187 let. Pak plodil další syny a dcery a dožil se požehnaných 969 let. Praví Bible, Starý zákon. Přepočteme-li tyhle roky na synodické měsíce, zplodil Lámecha ve věku, když mu bylo 15, to je docela dobře možné, a zemřel ve věku 78 let. Což v biblických dobách muselo působit fantasticky.

Vyprávím-li o stárnutí, musím vyprávět o čase. Co je čas a jak ho prožíváme? Většina z nás si představuje čas jako nekonečnou řeku, plynoucí z minulosti do budoucnosti. Ta myšlenka říká, že čas je jednou ze základních struktur vesmíru. Rozměr, v němž plyne jedna událost za druhou. Myslel si to geniální fyzik Sir Isaac Newton před více než 300 lety. Pouť v čase by tedy byla možná tam i nazpátek. Ale filozofové Gottfried Leibniz, Newtonův současník, a mladší Immanuel Kant řekli, že čas není něco, co by plynulo. Není to věc ani to není událost. Čas je něco, co se děje v naší hlavě, myšlenková struktura podobná číslu nebo prostoru. Takže pouť v čase je možná jen a pouze myšlenkově. Ve 4. století před n. l. se další geniální filosof a přírodovědec, sám Aristoteles, zeptal, kde by byl čas, kdyby nebyla duše. A z přelomu 4. a 5. století n. l. pocházejí zřejmě nejkrásnější a nejhlubší slova, která byla kdy o čase napsána. Autorem je Augustinus Aurelius, filosof a teolog, svatý Augustin katolické církve. Najdete je v 11. kapitole proslulé knihy Vyznání. Augustina napadlo, že čas vznikl až se stvořením.

Fyzikální teorie, která mluví o Velkém třesku jako mechanismu vzniku vesmíru, popisuje věc docela podobně. Zeptáte-li se fyziků na čas, poukáží na teorii relativity a řeknou vám, že čas se může zpomalovat, zrychlovat, natahovat, zkracovat podle toho, kde zrovna jste a jakou se pohybujete rychlostí. Kromě toho vám řeknou, že čas neexistuje samostatně, existuje pouze společně s prostorem. A že je věcí stavby, funkce našich mozků, že čas a prostor chápeme odděleně. Jako 2 věci, nikoliv jako věc jedinou. A když budou ještě upřímnější, naši drazí fyzici, řeknou, že i s časoprostorem je problém, a to proto, že největší svět, svět kosmu, svět popisovaný obecnou teorií relativity, se chová poněkud jinak než svět nejmenší, svět kvantových událostí. Všem je jasné, že jde o jeden jediný svět, ale fyzikům se zatím jejich sloučení dobře nedaří.

Dejme tomu, že čas skutečně vznikl se světem. Jak čas vnímáme a jak ho prožíváme, opravdu není nic jednoduchého. Neboť kromě objektivního fyzikálního času existuje biologický, psychologický, neuronální a dejme tomu historický. Ten necháme stranou. Biologický čas má v mozku hodiny. Jsou to 2 malá nakupení nervových buněk hned nad zkřížením zrakových nervů. Natahuje je rotace Země, tedy střídání světla a tmy. Jsou tedy něčím vývojově hrozně starým. Biologické hodiny, o kterých mluvím, mohou být hlavními hodinami těla, ale také mohou řídit spoustu menších hodin v jiných neuronálních systémech mozku. Tyhle hlavní biologické hodiny řídí základní rytmy, například cykly aktivity, cykly klidu, příjem potravy a také vydávání hormonálních pulzů do těla. Své vlastní niterné hodiny má snad každá buňka našich těl. A tenhle biologický čas, ten nevnímáme.

Biologický čas si neuvědomujeme, ale z toho vůbec neplyne, že o něm nemůžeme přemýšlet. V tu chvíli vytane na mysli věta, kterou říká řada vědců. Ďábel, chcete-li anděl, bydlí v maličkostech. Neboť mluvíme-li o vztahu času a živé hmoty, mluvíme svým způsobem o činnosti molekul, které jsou základem živých systémů, a jejich vztahu k prostoru. Většina z nás si ze školy představuje molekulu jako něco z barevných kuliček napíchaných na špejličky. To vůbec neodpovídá skutečnosti. Na povrchu atomových systémů je elektromagnetické pole, podobá se oblaku, v jeho hloubce dlí jádro a jádro tvoří nepatrné systémy, které jsou drženy pohromadě naprosto jinými silami, než je elektromagnetismus. Jak tohle všechno drží pohromadě? Jestliže na nejmenší kvantové úrovni může čas běhat sem tam jako tkalcovský člunek, na té větší, molekulární a složitější, úrovni už to nejde. Proč to nejde? Tohle je jedna z nejhlubších otázek pro básníky, vědce i filosofy.

A jak je to s psychologickým časem? Máme dokonalé nervové systémy, které rozlišují zrakovou, sluchovou, prostorovou, chuťovou, čichovou i dotykovou informaci. Ale systém, který by rozlišoval takhle dobře čas, nemáme. Vzpomínáte si, jak čas v dětství ubíhal pomalu? Jak dlouho trvalo, než se připlazily prázdniny? A jak potom v dospělosti nabral na rychlosti a ve stáří máme o Vánocích dojem, že ty minulé byly předešlý týden? Zřejmě záleží na činnosti řady funkčních nervových systémů. Především na pracovní paměti, ta udržuje informace tak asi do jedné minuty. Na orientované pozornosti, a zejména na emotivitě, na tom, jak ukládáme kladné i záporné emoce. Podkladem činnosti všech těchto funkčních systémů jsou miliardy nervových buněk a biliony jejich vzájemných kontaktů neboli synapsí. Svou síť má i sebeuvědomování. Takže naše prožívání času je zřejmě projevem integrace činnosti všech těchto neuronálních sítí. Proto někdy čas tryská, někdy se plíží a jindy se docela zastaví.

Co je synapse? To je jeden z největších biologických zázraků. V mozku jich máme trilion, možná 10 trilionů či 100 trilionů. Nejstarším synapsím bude vývojově možná miliarda let. Pamatují si tedy celé dějiny života. Polovičku jich staví genetická informace, možná o něco víc než polovičku, ale polovičku jich staví celá naše životní zkušenost, všechno, co se s námi děje. To, co čteme, kdo nás má, nebo nemá rád, kdo se nás dotýká. Jak taková synapse vypadá? Je to jakási štěrbinka mezi obaly nervových buněk, do které z jednoho zakončení přecházejí nervové přenašeče do membrány druhého zakončení. Souvislost v čase je zde fascinující. Nejfascinujícnější je synchronizace. A právě je to synchronizace činnosti synapsí, která začne rozhodovat o stárnutí.

Upustím-li hrneček na zem, rozbije se na střepy. Kdybychom považovali hrneček za fyzikální systém, pak tím, že se rozbil, stoupla jeho entropie. Poněkud zjednodušeně a nepřesně se říká: Entropie je míra neuspořádanosti, nebo, chcete-li, uspořádanosti systému. Uspořádané systémy, v našem případě hrneček, mají míru entropie nízkou. Neuspořádané systémy, v našem případě hromádka střepů, mají míru entropie vysokou. Pravděpodobnost, že by se střepy samy od sebe složily do hrnečku, je naprosto zanedbatelná. Všechny živé systémy mají proti entropii ohromné obranné mechanismy. Entropie ale nakonec vyhraje, takže vícebuněčné organismy zestárnou a umřou. Ať je povaha stárnutí, jaká chce, vždy je za ním entropie. Fyzici v této souvislosti mluví o časové šipce.

Stárnutí je tedy jednosměrný proces směřující z minulosti do budoucnosti tak, jako by letěl šíp. Dá se s tím něco dělat? Stárnutí se neubráníme, ale je možné stárnout úspěšně. Úspěšně stárnoucím lidem je 65, 75, ale také hodně přes 90 let. Poznáte je podle tělesné a duševní zdatnosti, podle sociálních vztahů, podle nálady a samozřejmě podle zdraví, především. Úspěšně stárnoucí lidé se pohybují. Chodí, pracují na zahrádce, někteří skáčí přes švihadlo. Jednoduchým testem je počet malých krůčků, kterými se dá udělat kruh, aniž by lidé riskovali pád. Úspěšně stárnoucí lidé jsou aktivní duševně. Nesedí před televizí, čtou knihy, jsou to náročné knihy, hrají náročné stolní hry, šachy nebo golf. Vedou si deníky. Někteří hrají šachy s počítačem. Úspěšně stárnoucí lidé mívají dobrou náladu, žádné známky deprese. Každý den je dobrý a za každý den jsou vděční. Někteří z úspěšně stárnoucích lidí mají vysokou míru přesahu neboli transcendence, jsou tedy vysoce spirituální. Bez ohledu na to, zda jsou, nebo nejsou nábožensky věřící. Mnozí z úspěšně stárnoucích lidí jsou dokonale zdraví. Nejsou tlustí, nemají cukrovku, nemají ischemickou chorobu srdeční, nemají zhoubné nádory a žádnou z neurodegenerativních chorob, Parkinsonovu nebo Alzheimerovu. Pro mne byl velkým překvapením vysoký podíl úspěšně stárnoucích lidí, kterým bylo přes 90. Znal jsem pána, který dokonale sledoval celé světové i místní dění. Vedl si deník, zasvěceně debatoval. Vědecké prameny říkají, že v našem prostředí úspěšně stárne asi tak ⅓ lidí. Bylo by ideální, kdyby se ji podařilo zdvojit během jedné generace. Věda tady mluví o metuzalémských genech. Prodlužují život pokusným zvířatům. Tak buďme optimisté, třeba se to zdvojení skutečně podaří. Metuzalémské geny, to opravdu u lidí není nic jednoduchého. Člověk není genetická myš ani pokusná muška octomilka. V lidském genomu, který má 3 miliardy písmen, se skrývá asi 23 tisíc genů. Jsou rozloženy po nejrůznějších chromozomech, v nejrůznějších místech. A které z nich jsou ty metuzalémské, dobře známo u lidí není. A až to bude známo, bude veliký problém jak tyhle geny ovlivnit, čím. Protože geny jsou hlavní regulátory chodu výměny látkové v buňkách, což je nepředstavitelně složité. Látková výměna jedné buňky je popsaný papír, který má 2 čtvereční metry. Sáhnout do něčeho takového je jako sáhnout do chronometru. A i když se přijde na to, jak to udělat, například vnášením nových kousků genetické informace, nebude to vůbec, vůbec nic levného. A pak nastanou zásadní problémy: komu, za kolik, proč a komu ne. To opravdu nebude nic lidsky jednoduchého.

Prameny:
Aurelius Augustinus. Vyznání, Kalich, Praha 1992
Craig AD (Bud). Emotional moments across time: a possible neural basis for time perception in anterior insula.Phil Trans R Soc B. 2009; 364, p. 1933–1942
Depp CA, Jeste DV. Definition and predictors of sucessfull aging. A comprehensive review of larger quantitative studies. Am J Ger Psychiatry 2006;, 14, s. 6–20
Dibner Ch, Schiller U, Albrecht U. The mammalian circadian timing system: organization and coordination of central and peripheral clocks. Annu Rev Physiol 201; 72, s. 517–549
Droit-Volet S, Gil S. The time-emotion paradox. Phil Trans R Soc B. 2009; 364, p. 1943–1953
Wittman, M. The inner experience of time. Phil Trans R Soc B. 2009; 364, p. 1955–1967

Cévy a srdce
William Osler, slavný americký internista, jehož učebnice Principy a praxe medicíny se stala kánonem pro několik lékařských generací, roku 1898 napsal: „Dlouhověkost je především otázka cévní.“ Dobře to říká poučka: „Člověk je tak starý, jako jsou staré jeho tepny.“ Pro většinu lidí si smrt přichází touto branou.

Počátek toho, co lze nazývat normální arteriosklerózou, závisí především na zděděné kvalitě tepenné stěny, oné životodárné pryže, v řadě druhé pak na míře opotřebení, kterému je vystavena. Pojem arterioskleróza chápal Osler doslovně jako tuhnutí. Dobře nerozlišoval stárnutí tepenné stěny od aterosklerózy. Od toho, čemu se kornatění tepen říká v moderní době. Stárnutí tepen je totiž něco docela jiného, než je ateroskleróza, přestože oba procesy jdou u dnešních dobře živených lidí obvykle ruku v ruce. Osler a jeho následovníci také neměli dobrou představu o tom, co je hypertonická choroba neboli vysoký krevní tlak. Své názory vyslovili předtím, než byl vynalezen tonometr, přístroj na měření krevního tlaku.

Stárnutí tepen je funkcí věku, takže předejít se mu nedá. Ale ateroskleróza, která může u některých chorob začít v brzkém dětství, je proces, pro který je známa velmi dobrá prevence. Vyšetřování mumií starého Egypta ukazuje, že tam aterosklerózou trpěli příslušníci vyšších sociálních vrstev docela stejně, jako je tomu u většiny lidí dnes. I důvody byly pravděpodobně podobné: geny, příliš mnoho potravy, příliš málo pohybu.

Jako první popsal aterosklerózu roku 1575 Gabrielle Fallopio. Mluvil o degenerativní proměně tepen na kost. Ale o necelých 200 let později si anatom jménem Krell povšiml, že o žádnou degenerativní proměnu na kost nejde. Že ve zvápenatělé tepně je kašovitá hmota. Po následujících 15 letech si všiml další geniální anatom Albrecht von Haller, že tahle kašovitá hmota se dá pojmenovat řecky „atheroma“, kaše. Od toho je ateroskleróza. Pojem arterioskleróza pochází z r. 1833. Jeho autorem je Francouz Jean Frédéric Martin Lobstein. V současnosti se pojmem ateroskleróza označuje proces, postihující jednak velké tepny, např. srdečnici, krční tepny, tepny končetin, ale i tepny menší, např. tepny mozku, věnčité tepny srdeční nebo tepny zásobující ledviny.

Ateroskleróza obvykle počíná v rané dospělosti. Ve vnitřní vrstvě tepen, se zmnoží nápadné buňky, které mají pěnitou plazmu. Pěnitou proto, že obsahuje tuk. Tyhle buňky se rozpadnou. Výsledkem je zmnožení vaziva a hladké svaloviny. Vzniká aterosklerotický plát. Ten může tepnu ucpat sám o sobě. Případně se rozpadne nebo prokrvácí. Rozpadne-li se, na jeho povrchu může vzniknout krevní sraženina neboli trombus. Jestliže se tohle stane s malou tepnou, např. tou, která zásobuje mozek, srdeční sval, střevo nebo ledvinu, je výsledkem odúmrť té tkáně, kterou tepna zásobuje. Mluvím o infarktu. Stejný výsledek má vymetení trombu ze zvředovatělého aterosklerotického plátu.

Prevence aterosklerózy je prostá: správná životospráva, nekouřit, pravidelné kontroly krevního tlaku. Dobrou prevencí jsou malé dávky aspirinu. A malé, bohužel malé, dávky vína. Tam, kde je ateroskleróza důsledkem dědičné poruchy látkové výměny, se podávají preventivní léky.

Stárnutí tepen je něco docela jiného, než je ateroskleróza. Postihuje zejména velké tepny. Ty, které mají ve střední vrstvě elastická vlákna. Bílkovina elastin je pružná a její poločas obměny se odhaduje na desítky let. Není tedy nekonečný. Tyhle tepny fungují jednak jako potrubí, jednak jako tlumiče nárazu. Krev vymrštěná z levé srdeční komory je totiž veliký a značný náraz. V průběhu stárnutí jsou elastická vlákna nahrazována bílkovinou další, ta se jmenuje kolagen. Je rovněž pevná, ale zdaleka, zdaleka není tak pružná. Výsledkem je větší námaha levé srdeční komory a také krevní náraz dobíhá daleko dále do periferie. Je-li je rychlost krevního proudu u 20letého člověka 5 m/s, u člověka 80letého je 20 m/s. To má důsledky. Svalovina levé komory musí víc zabrat, takže začne zbytňovat jako každý jiný sval vystavený námaze. Jestliže jsou přitom zúžené věnčité srdeční tepny, je rizikem nedostatek kyslíku, včetně rizika velkého srdečního infarktu. Srdce dále poškozuje snížený tlak při návratu do pravé srdeční poloviny. Srdce se pak zvětšuje, zbytňuje, a může selhat, aniž je postižené chlopňovou vadou nebo ischemickou chorobou srdeční. Dalším rizikem je dobíhání pulzové vlny daleko do periferie. To poškozuje zejména mozek. Tam to poškozuje systémy bílé hmoty, nervových vláken. Výsledek se může podobat Alzheimerově nemoci. Jsou poškozené poznávací funkce, zejména paměť a rozhodování. Ještě před jednou generací platilo, že se srdeční svalové buňky, podobně jako nervové buňky mozkové kůry, neobnovují. S nějakým počtem jsme přicházeli na svět, následovalo stárnutí a zánik. Ale tahle představa padla. Oba buněčné typy se obnovují.

Zdrojem obnovování srdečních svalových buněk jsou buňky, kterým se říká kmenové a praotcovské neboli progenitorové. Odhaduje se, že jich je v srdci asi 2 %. Ale teď přijde zklamání. Vědci si představovali, že tyhle buněčné typy zavedou do poškozeného srdce, buňky se tam začnou obnovovat, a obnoví tím funkci poškozeného srdečního svalu. Ale to se, bohužel, vůbec neděje. Neboť jak kmenovým, tak progenitorovým buňkám se nechce dělit. Prachobyčejně totiž stárnou.

Během života může být srdce postiženo snad stovkami nejrůznějších chorob. Nejčastější z nich je ischemická choroba srdeční. Ta je obvykle, ne vždy, důsledkem koronární aterosklerózy, aterosklerotického postižení věnčitých tepen srdečních. To je celé spektrum změn. Od nepatrných mikroskopických jizviček až po rozsáhlý infarkt a smrtící infarkt srdce. Léčení téhle choroby je jak věda, tak umění. Léčí se farmaky, léčí se invazivními metodami. Zúžené tepenné místo jde nějakým způsobem prošťouchnout, nebo ho jde operačně obejít. Tomu se říká bypass.

O hluboce zakořeněném ageismu, tedy nespravedlivém postoji ke starým lidem jenom proto, že jsou staří, svědčí ve spektru této choroby studie Euroheart. Vyšetřila 10 253 pacientů ze 103 nemocnic 25 států. Výsledky uvedla do souvislosti s věkem a nejsou pěkné. Ve věkové skupině 65 až 74 roků je úmrtnost 4krát vyšší, ve věkové skupině 75 až 84 roků je úmrtnost 6krát vyšší a ve věkové skupině nad 85 let je až 15krát vyšší než u lidí se stejným postižením, jimž je méně než 55 roků.

Před 50 lety jsem byl nadšený medik, který se o letních prázdninách chodil dívat na chirurgické oddělení okresní nemocnice. Jednoho dne tam přivezli staršího pána, který si stěžoval, že mu stydne pravá dolní končetina a že ho bolí v pravém podbřišku. Starší chirurg rozhodl o operaci. Při operaci se objevil nádor velký jako pěst. Stlačoval tepnu vedoucí krev do nohy. Chirurg začal nádor opatrně odstraňovat, jenže tepna praskla. Následovalo charakteristické tepenné krvácení. Tepnu jsme stlačili proti páteři a chvilku nevěděl vůbec nikdo, co máme dělat. Kdyby tepna vyklouzla, pacient vykrvácí. Kdybychom ji podvázali na delší dobu, přijde o nohu. Starší chirurg zavolal pana primáře. Ten nechal ze skříně vytáhnout štěp. Byl to jeden z prvních štěpů, které jsem kdy v životě viděl. Nádor byl odstraněn a pan primář jako nesmírně zručná švadlena vyšíval štěp drobounkými stehy. Okamžik pravdy nastal ve chvíli, kdy se uvolňovaly svorky. Báli jsme se, že tlak krve štěp utrhne a pacient vykrvácí. Nestalo se to. Končetina začala teplat a červenat. Po půlroce jsem se zeptal, jak pacientovi je. „Dobře,“ řekl starší chirurg, „jezdí na kole.“

Ale to jsou všechno choroby, nikoli stárnutí. Najít stárnoucí srdce nepoškozené nějakou chorobou je v dnešním světě snad nemožné. Problém je, že stárnou i naše kmenové buňky. Neobnovují se. Jakmile se buňky dělí, shlukne se jejich DNA do drobných útvarů, pentlicovitých, jimž se říká chromozomy. Jsou dobře vidět v optickém mikroskopu. Na konci chromozomů je něco podobného kovovým čepičkám na konci tkaniček, říká se tomu telomery. Stejně jako kovové konce na konci tkaniček chrání tkaničky, telomery chrání chromozomy. Jenže, při každém buněčném dělení se telomery zkrátí. Výsledkem je, že jsou-li příliš krátké, přestanou se buňky dělit. Začnou zanikat. To samé se děje se stárnoucími kmenovými buňkami. Mezi stárnoucími a poškozenými kmenovými buňkami a poškozenými buňkami srdečního svalu je úměra. Rezerva, ze které se srdeční sval obnovuje, se tímto způsobem stárnutím vyčerpává.

Vzpomínáte si, jak jsem na samém začátku vyprávěl o biologických hodinách, o tom, že je mají snad všechny buňky v lidském těle? Představte si, že je mají i buňky srdečního svalu. A jejich cyklus je také přibližně 24hodinový. Najdete je asi v 10 až 15 % místních genů. Řídí látkovou výměnu bílkovin, takže řídí opravy srdečního svalu. Možná, že jednou v budoucnosti, léčba poškozeného srdce povede i tímto směrem.

Prameny:
Anversa P, Kajstura J, Leri A, et al. Life and death of cardiac stem cells. Circulation 2006; 113: 1451–1463
Oeseburg H, de Boer RA, Gilst van WH et al. Telomeres in healthy aging and disease. Pflugers Arch –Eur J Physiol 2010, 459, s. 259–268
O´Rourke MF. Arterial aging: pathophysiological principles. Vascular Medicine 2007; 12, s. 329–341
Rosengren A, Wallentin L, Simmons M., et al. Age, clinical presenatiton, and outcomeof acute coronary syndromes in the Euroheart acute coronary syndrome survey. European Heart Journal 2006; 27, s. 789-–795

Kosti, svaly a klouby
Zásadní problém s našimi kostmi, klouby a svaly je starý asi 400 milionů let. Objevil se v okamžiku, kdy naši vývojoví předkové opustili moře a vydali se na souš. Evoluční biolog vám totiž řekne, že všichni suchozemští obratlovci, obojživelníci, plazi, ptáci i savci jsou vlastně příliš zvědavé ryby. Jakmile se naši předkové Objevili na souši, museli překonávat problém s gravitací. Vodní prostředí totiž tenhle problém podstatně umenšuje. Hmyz musel řešit problém stejný. Vyřešil ho jinak než obratlovci. Jeho kostra je zevní, tvoří obal těla.

Další, možná ještě zásadnější potíž se objevila před 5–7 miliony let. Naši vývojoví předci se vzpřímili a začali chodit. Otázka zní, proč. Pravděpodobně za to mohla změna klimatu a za tu na oplátku asi změna mořského proudění. Výsledkem bylo, že se bujné pralesy východní Afriky změnily na řídkou savanu a naši vývojoví předci museli ze stromů dolů. Ti z nich, kteří se dokázali vzpřímit a ujít několik kroků, měli zásadní výhodu – lépe viděli na okolí, čili na možné predátory, a méně se přehřívali.

A teď si tyhle tvory představte generaci za generací, desítky tisíc let. Někteří z nich jsou šikovnější než jiní zrovna tak, jako jsou některá koťata nebo štěňata ze stejného vrhu šikovnější než ta druhá. Naděje těch šikovnějších na přežití byla vyšší, takže geny odpovídající za vzpřímenou postavu a chůzi vyhrály evoluční kolo. Něco za něco. Výsledkem byly potíže s lebkou a pánví, včetně velmi riskantního porodu. Ten nemusí být vůbec nic snadného ani u dnešních mladých a zdravých žen.

Podívejte se například k neandrtálci. Vyhynuli asi tak 30 tisíc let před současností. Proč se to stalo, se přesně neví. Teorií je moc – kruté klima, degenerace, kanibalismus, epidemické nemoci. Ale jednou z možností jsou velmi, velmi obtížné porody. Další zátěž představuje páteř, kosti a klouby dolních končetin.

Připomínám, že s námi přírodní výběr „počítá“, jen do věku, ve kterém můžeme mít děti a starat se o ně. To je tak někdy kolem 35 let. Pak už nás nevidí. S tím, že by se příslušníci nějakého druhu dožívali tolika let za touto kritickou věkovou hranicí, přírodní výběr „nepočítal“. Výsledkem je stárnutí, včetně stárnutí všech orgánových soustav, včetně stárnutí kostí, kloubů i svalů. Objevily se problémy, které lékaři ještě před 1–2 generacemi prakticky neznali.

Projevem stárnutí kosti je osteoporosa. Nepřesně se mluví o řídnutí kostí. Kosti ztrácejí na pevnosti, jsou křehké, zvýšeně lomivé. Stačí docela nepatrný náraz. Nejpostiženější jsou páteřní obratle a krčky kostí stehenních. Páteřní obratle se zmenšují, zmenšují se i meziobratlové destičky, takže výška postavy se snižuje, lidé se ohýbají, a někdy mohou chodit i obličejem k zemi. Kromě páteřních obratlů a krčků stehenních kostí bývají těžce poškozené kosti pánve a žebra.

Osteoporotické žebro je jako ztrouchnivělá větvička, stačí nepatrný náraz nebo zakašlání. Podíváte-li se na takové žebro prostým okem, má tenoučkou korovou vrstvu a jeho část houbovitá, spongioza, je naprosto prořídlá. Co do původu je osteoporosa dvojí. Jednak je funkcí věku, takže postihuje stárnoucí muže stejně jako stárnoucí ženy, ale u žen je i funkcí poklesu hladiny ženského pohlavního hormonu poté, co skončí ženský cyklus. Proto osteoporosa postihuje ženy hůř, závažněji. Ženy mají daleko větší počet osteoporotických zlomenin, než muži.

Osteoporosa a její důsledky jsou jedním z nejčastějších, nejzávažnějších a také nejdražších onemocnění ve stáří. Ve věku mezi padesátkou a devadesátkou utrpí osteoporotickou zlomeninu jedna ze dvou žen a jeden ze čtyř mužů. Člověk v této věkové skupině, který má zlomeninu krčku kosti stehenní, umře během roku od úrazu s pravděpodobností 1:5. Není divu! Bývají to starší lidé s celou řadou závažných onemocnění, takže dělají velké starosti jak při narkóze, tak při operaci. Mívají nemocné srdce, ledviny, játra i plíce. Osteoporosa se v tomto směru velmi podobá Alzheimerově nemoci, ale na rozdíl od ní je možná dobrá prevence, dobré a velmi účinné, byť drahé léčení. Pozor! Už před 10 lety stály Evropskou unii osteoporotické zlomeniny plných 32 miliard Eur.

Kosti sic vypadají velmi jednoduše, ale ve skutečnosti jsou pevný, dokonalý, mechanicky vysoce odolný systém. Mechanická odolnost kostí je podmíněna jak jejich organickou složkou, tak složkou anorganickou. Organickou složku tvoří různé typy vaziva. Na složce anorganické se podílí zejména vápník. Kromě toho je mechanická odolnost kostí dána uspořádáním jejich trámčiny v prostoru, čili takzvanou stereometrií. V kostní tkáni potkáváme dva typy buněk. Jedny kostní tkáň trvale staví, druhé ji odbourávají, pracují tedy proti sobě a přitom jsou na sobě nezávislé. Na výstavbě kostních tkání se podílí řada žláz vnitřních sekrecí, například podvěsek mozkový, štítná žláza, příštítná tělíska, dále hormony kůry nadledvin, ale i hormony žláz pohlavních.

Výstavba kostí je podmíněna správnou výživou – přísunem vápníku a přísunem vitamínu D, ale to, co je velmi důležité, je, že výstavba kosti začíná hluboce před narozením. Rizikovými faktory pro vývoj osteoporosy jsou především geny, proto osteoporosa putuje v některých rodinách víc než v rodinách jiných. Dalším rizikovým faktorem je věk a útlum pohlavních žláz, zejména menopauza u žen. Rizikovým faktorem je kouření a dalším, podceňovaným, rizikovým faktorem je nadměrné pití alkoholu. Takový pijan sebou dokáže plácnout a výsledkem je třeba 32 zlomenin. Rizikovým faktorem jsou některé často užívané druhy léků, a samozřejmě všechny poruchy výživy.

Svízelí osteoporosy je, že dlouho probíhá ve skrytu a projeví se až první zlomeninou. Prevencí osteoporosy je především dostatečné množství dostatečně zatěžujícího pohybu. Stačí rychlejší chůze nebo tanec. Důležité je zdvihnout puls nad 110 nebo 126 za minutu. Na věku vůbec nezáleží. Může vám být třeba přes 80. Existuje-li podezření na osteoporosu, je nutné vyšetření u odborného lékaře, je nutné léčit. To je velmi drahé, ale je to podstatně levnější, než je třeba výměna kyčelního kloubu, pokud taková výměna s ohledem na stupeň osteoporosy je vůbec možná.

Klouby jsou svým způsobem snad ještě dokonalejší systém, než jsou kosti, vždyť něco, co by mělo tolik stupňů svobody volnosti pohybu, jako mají lidská ramena, zápěstí nebo drobné klouby prstů, inženýři snad ještě vytvořit nedokázali. Degenerativní onemocnění kloubů se jmenuje osteoartróza, artróza nebo také osteoartritis. Postihuje jak chrupavku, tak kost, která je pod ní, a je funkcí věku. Ve věku nad 65 let postihuje 8-9 lidí z 10, nepočítáme-li vrcholové sportovce, jejichž klouby dokáží být zničené ve třiceti tak, že vypadají, jako by jim bylo osmdesát.

Jak vypadá artróza? Krásný, hedvábný a lesklý povrch chrupavky se aspoň v jednom místě zkalí. Chrupavka zežloutne, propadne se, a v tomhle místě vzniká něco podobného vředu. Ten se dostane až k povrchu kosti. Kost se zde může provalit. V houbovité kosti, která je pod tím, vznikají cystičky. Kolem poškození kloubu se dělají výrůstky. Ty jsou nebezpečné, zejména v oblasti páteřního kanálu a okolí. Mohou mačkat nervové kořeny. Výsledkem je velmi bolestivý ischias. Někdy se odlomí a mohou přímo ohrozit páteřní míchu, a to tak, že je nutná okamžitá operace. Degenerativní onemocnění kloubů bolí. Omezuje pohyby a může invalidizovat.

Prevence artrózy, není-li důsledkem jiného onemocnění, je velmi prostá. Dá se vystihnout jedním jediným slovem, a to zní: nepřetěžovat. Gladiátorské výkony vrcholových sportovců mohou, jsou-li úspěšní, přinést hromadu peněz a rychleblednoucí slávu. Co však vůbec nebledne, je těžké poškození kostry a kloubů. Chcete-li si klouby dlouho udržet, nebuďte obézní a páteři, jste-li v sedavém povolání, pomáhá časté správné vyvážené cvičení pružnosti. Baculatí stárnoucí lidé u nás mohou začít ztrácet na váze dobrovolně, což je vzácné. Omezí příjem jídla, zvýší výdej energie, například cvičením.

Jestliže začnou staří nebo stárnoucí lidé ztrácet na váze nedobrovolně a ztrácejí-li tuk a svalovou hmotu a některé další tkáně, mluví lékaři o kachexii. Ta je v průmyslově rozvinutých nehladovějících zemích prakticky vždy důsledkem nějakého závažného onemocnění, obvykle zhoubných nádorů, imunologických onemocnění nebo chorob infekčních. Příčinu kachexie je nutné objevit a začít intenzivně a rychle léčit. A pozor! Jestliže staří lidé nebo lidé stárnoucí začnou říkat, že jim jídlo vůbec nic nepovídá, a není-li jiná příčina, je nutné vždy myslet na depresi ve stáří, onemocnění časté a velmi záludné.

Svaly jsou podobně krásný, pružný, elegantní a pevný a dynamický systém, jako jsou kosti. Jejich stavba a funkce závisí na spoustě genů, na míře nervového a cévního zásobení, na složení výživy, na účinku spousty hormonů žláz s vnitřní sekrecí, a především na míře tělesné námahy. Jestliže lidem ve stáří ubývá pouze svalová hmota, mluví se o sarkopenii. Představa, že by sarkopenii šlo vylepšit vylepšením výživy, je naivní. Svalovou hmotu totiž může nahrazovat pouze tuková tkáň a lidé ani neztrácejí na váze. Je překvapivé, kolik lidí po pětašedesátce nedokáže zdvihnout pětikilovou činku.

Platí, že prevencí i léčením sarkopenie je pouze námaha proti odporu. Pro kosti, pro svaly i pro mozek platí to samé. Namáhejte to! Namáhejte to! Namáhejte to, nebo o to přijdete!

Prameny:
Inderjeeth Ch A, Poland KE. Management of osteoporosis in older people. J Pharm Pract Res 2010; 40, s. 229–234
Karasik D. Osteoporosis: an evolutionary perspective. Hum Genet 2008; 124, s. 349–356
Punzi L, Oliviero F, Raumonda R. New horizons in osteoarthritis (2010)
Thomas DR. Loss of skeletal muscle mass in aging: examining the relationship of starvation, sarcopenia and cachexia. Clinical Nutrition 2007; 26, s. 389–399

Zhoubné nádory
Statistiky jsou neúprosné. Přibližně čtvrtina lidí ve všech průmyslově rozvinutých zemích hyne na nějaký druh zhoubného nádoru. Nejčastější je karcinom plic, následuje karcinom kolorektální neboli karcinom tlustého střeva a konečníku. Ženy často hynou na karcinom prsu a muži na karcinom prostaty. Tyhle 4 typy nádorů tvoří ½ všech zhoubných nádorů. Ale v lidském těle je 200 druhů buněk. Nádory mohou vzniknout ze všech. Poměrně častý je karcinom žaludku, rychle přibývá maligní melanom, zhoubný nádor z pigmentových buněk. A statistiky jsou opět neúprosné. Výskyt zhoubných nádorů takhle roste s věkem. I když je možné, že v nejvyšších věkových skupinách se jejich přibývání zastavuje.

Zhoubným nádorům se poněkud nepřesně říká rakovina. Jak poznamenal pan profesor Koutecký, mohlo by se jim v tomto smyslu říkat „krabovina“. Neboť Galénovi, římskému lékaři z 2. století n. l., připomínalo šíření rakoviny prsu do kůže hrudníku klepeto mořského kraba, cancer. Do poloviny 19. století se lékaři dívali na zhoubné nádory prostým okem. A bylo zásluhou zejména německého patologa Rudolfa Virchowa a jeho školy, že do studia zhoubných nádorů zavedli optický mikroskop a jeho metody. Virchowovy postupy a klasifikace nádorů v zásadě zůstávají uchované dodnes. Byl to vědecký průlom, stejně závažný před 150 lety, jako jsou molekulární metody ve studiu zhoubných nádorů dnes. Co říkají o zhoubných nádorech?

Příčinou vzniku zhoubných nádorů může být cokoli, co změní chod buněčné genetické informace. Tedy chod DNA. Kousíček DNA může vypadnout, mohou se zpřeházet písmena, může se otočit celý kus řetězu. Takže, příčinou těchto změn mohou být viry, radioaktivní ozáření, bezpočetné chemikálie, a to jak ty, které vytvořila příroda, tak ty, které vytvořil člověk. Příkladem prvních je aflatoxin, příkladem druhých je např. cigaretový kouř. V principu jde o 4 skupiny regulačních genů. Skupina první říká buňkám: Množte se, nahrazujte. Skupina druhá říká buňkám: Už je toho dost, přestaňte se množit. Skupina třetí kontroluje apoptózu neboli programovaný zánik buněk, zánik těch zestárlých a opotřebených. A skupina čtvrtá, ta kontroluje opravu DNA. Jestliže se kterákoli z těchto genových skupin poškodí, může být výsledkem zhoubné bujení. Buňky pak v optickém mikroskopu vypadají jako ošklivé karikatury normy.

Nejenže zhoubné nádory trvale rostou, ale neřestně spotřebovávají energii. Ničí orgán, ve kterém vznikly, tím, že do něj vrůstají. Vytvářejí si vlastní cévy, ale zásobování je nedokonalé, takže se snadno rozpadají. Tím vznikají vředy a píštěle. Kromě toho se z nich uvolňují jednotlivé buňky nebo jejich skupiny. Krevní proud nebo lymfa je odnesou daleko. Vznikají metastatická neboli dceřiná ložiska. Ta ničí orgány, do kterých se dostala. Na zhoubný nádor umřou lidé proto, že jim spotřeboval všechnu energii, případně podlomil jejich imunitní systém, takže umřou na docela běžnou infekci. Zhoubný nádor mohl rozrušit jakýkoliv životně důležitý orgán.

Léčení zhoubných nádorů je známá trojnožka: operace, ozařování nebo chemoterapie. Za variantu chemoterapie lze považovat nesmírně drahou, někdy účinnou, terapii biologickou. Začnu karcinomem plic. Je stejně častý, jako je zbytečný. Postihuje obě pohlaví. Výskyt drasticky roste. Nejčastější výskyt mezi 30, 40 až 70 roky věku. Výskyt mezi 30 a 40 není nic výjimečného. Zbytečný je proto, že 4 z 5 případů jsou důsledkem kouření cigaret.

Sir Richard Doll a Richard Peto jsou světově proslulí britští epidemiologové. 50 let sledují soubor 35 tisíc britských lékařů, mužů kuřáků i nekuřáků, včetně těch, kdo kouřit přestali. Výsledky jsou naprosto jednoznačné. Pravděpodobnost úmrtí ve středním věku, to znamená mezi 35 a 69 lety, je u celoživotních kuřáků 2 až 3krát vyšší než u celoživotních nekuřáků. A naopak. Pravděpodobnost, že se dožijete vysokého věku 70 až 90 let, je u celoživotních nekuřáků až 5krát vyšší, než je u kuřáků. Přestanete-li kouřit, pravděpodobnost, že se dožijete vyššího věku, podstatně stoupne. Přestanete-li kouřit ve 30, stoupne o 10 let, přestanete-li kouřit v 50, stoupne o 6 let. Kdyby se lidem podařilo vysvětlit, že nemají kouřit, a lidé poslechli, během jedné jediné generace drasticky poklesne výskyt karcinomu hltanu, hrtanu, mandlí, průdušek, plic, slinivky břišní, močového měchýře. Poklesne počet lidí dusících se s rozedmou, poklesne počet lidí s infarktem srdce i mozku. Jediný, kdo na tabákovém kouři vydělává, jsou majitelé akcií tabákových koncernů. Všichni ostatní proděláváme, včetně nás, nekuřáků, kteří v rámci solidarity platíme velmi nákladné léčení kuřákům. Takže, chcete-li se dožít vyššího věku ve zdraví, přestaňte kouřit. Možnost, že se vám to povede, tím podstatně stoupne.

Jsem primářem patologie Thomayerově nemocnici. Součástí nemocnice je obrovské plicní oddělení. Léčí se tam a umírá spousta lidí s karcinomem plic. Každý den po ránu určím, kdo bude pitván. Mezi 20, 30 těly bývá ½ kuřáckých karcinomů. Zajímavé je, že to na mé laborantky a lékařky příliš nepůsobí. Jsou přesvědčeny, že kuřácký karcinom se týká vždy někoho jiného. Podělím se o zkušenost. Závislost na nikotinu vzniká velmi rychle v adolescenci. Zřejmě jsem posedlý, a tak někdy chodím do práce i o dovolené, pěšky kolem školy. Jdu kolem školy a u ní o přestávce stojí 10, 15 adolescentů, chlapců i dívek. Všichni kouří cigarety. Nevydržel jsem to a povídám jim: "Prosím, nechte toho. Zabíjí to. Je to velmi drahé a bolí to." Chvilku se na mě dívali a ve tvářích jim bylo číst, co si o mně myslí. Ano, byl jsem starý hlupák. Jeden z nich vytáhl krabičku, podíval se na ni a říká: "Tady je to taky napsané." Všichni se rozchechtali, oprávněně. Problém je, že během 20, 30 let se s některými z nich potkáme tady dole na pitevním stole. Bude to velmi drahé, nepůjde to zastavit a vy to budete platit ze svých peněz.

Kolorektální karcinom postihuje tlusté střevo a konečník. Česká republika je na jednom z prvních míst na světě. Nejčastější výskyt mezi 60 a 70. rokem, výskyt u třicátníků není nic výjimečného. Ve výskytu kolorektálního karcinomu jsou nápadné geografické rozdíly. Populace Evropy a Spojených států je postižena až 10krát častěji než populace Mexika a populace Spojených států a Evropy je postižena až 100krát častěji než populace chudých částí Afriky. Ke vzniku kolorektálního karcinomu mají statistický vztah zejména množství a složení potravy, obsah tuku v potravě, nedostatečný objem vlákniny v potravě. Ale to jsou vše statistické vztahy, nemusí to být vztahy příčinné. Zdá se, že výskyt jednoho typu karcinomu tlustého střeva omezuje užívání malých dávek aspirinu. Prevencí úmrtí na kolorektální karcinom jsou pravidelné prohlídky, zejména u starších lidí. A zvláště tam, kde se onemocnění vyskytovalo v rodinách.

Statistiky z USA říkají, že karcinomem prsu onemocní jedna žena z 9. A ⅓ pacientek na tuhle chorobu zemře. Naše situace se moc neliší. Rizikovým faktorem je zvláště věk. Nejčastěji se diagnóza objevuje kolem 64. roku života. Dalším rizikovým faktorem je radioaktivní ozáření. Tkáň prsu je na ně mimořádně citlivá. 3. rizikovým faktorem jsou geny. Karcinom prsu se častěji objevuje u žen, které nerodily nebo rodily 1 dítě pozdě. Dále se častěji objevuje u žen, jejichž menstruační cyklus byl příliš dlouhý. Moc brzo začal a moc pozdě skončil. Prevencí karcinomu prsu jsou pravidelné prohlídky, a zvláště mamografie.

Po 50 výskyt karcinomu prostaty prudce roste. Ve věku 70 až 80 roků ho má kolem 70 % mužů. Se vznikem karcinomu prostaty jsou spjaty dvě záhady. Záhada první: U části mužů je tento nádor zcela nezhoubný, sedí, nic nedělá. V 90 má tento typ nádoru snad 9 mužů z 10. Ale jeho odlišení od agresivní nemoci, která ničí a zabíjí, je velmi, velmi obtížné. Záhada druhá: Proč mají tak nízký výskyt karcinomu prostaty Asiaté? Na jednoho Číňana z Hong Kongu připadá kolem 60 Američanů. Se vznikem karcinomu souvisí snad vysoká hladina testosteronu, nepochybně geny a snad i vyšší příjem tuku. Něco musí být v prostředí. Muži, kteří se přestěhují z místa, kde byl výskyt karcinomu prostaty nízký, ho mají najednou vysoký. Úmrtnost a nemocnost na karcinom prostaty snižují pravidelné preventivní prohlídky. Samozřejmě, ta nejprostší, nejjednodušší, nejúčinnější a pravděpodobně nejnedosažitelnější se jmenuje správná životospráva. Správné množství a složení potravy. A, proboha, nekouřit! Mluvit o tom, co dnes vdechujeme ve městech při posedlosti automobilismem a v těžkém průmyslu rostoucích cenách topení snad nemá smysl.

Zbývá tedy prevence karcinomu děložního čípku u mladých žen a preventivní prohlídky. Jejich četnost by měla s věkem růst. Slyšíte dobře! Podstatný podíl zhoubných nádorů lze při včasném záchytu dobře léčit i vyléčit. Bohužel, neplatí to pro mnohé typy karcinomu plic.

Prameny:
Doll R, Peto R, Boreham J et al. Mortality in relation to smoking: 50 year´s observations on male british doctors. Brit Med J doi: 10.1136/bmj.38142.554479.AE
Epidemiologie důsledků kouření
Ferlay J, Parkin DM, Steliarova-Foucher E. Estimates of cancer incidence and mortality in Europe in 2008. Eur J Cancer 2010; 46, s. 765–781

Jediné skutečné bohatství
„Jediné skutečné bohatství, které máme, je naše paměť“, napsal před 180 lety velký francouzský psychiatr Jean-Étienne Dominique Esquirol. Teprve přijdeme-li o paměť, staneme se skutečnými žebráky. Esquirol byl moudrý člověk a průkopník. Jako jeden z prvních lékařů na světě se věnoval poruchám paměti ve stáří. Starých lidí tehdy bylo daleko méně, než je dnes, a Esquirol byl jeden z prvních, kdo pochopili, že poruchy paměti ve staří jsou projevem choroby, nikoli projevem stárnutí, což je věc, kterou si dodnes myslí spousta lékařů i takzvané veřejnosti.

Přijde-li pacient k doktorovi a stěžuje si na poruchy paměti ve vyšším věku, takový doktor mu řekne: „Co byste chtěl? Jste starý! Je to časté.“ V tom, že je to časté, má pan doktor pravdu, ale v tom, že by šlo o doprovod stárnutí, se zcela mýlí, neboť kdyby šlo o doprovod stárnutí, měli by poruchy paměti všichni staří lidé, a to vůbec není pravda. Někteří staří lidé mají paměť dobrou, dokonce vynikající.

Jak je to s poruchami paměti ve stáří? Jak stárne lidská paměť? Především je nutné říci, že nemáme jednu jedinou paměť na všechno. Máme celou řadu pamětí, vědomých i nevědomých, a platí, že zdraví staří lidé užívají své paměti jiným způsobem při stejné zátěži, než lidé mladí a zdraví. Představte si, že vám někdo diktuje své telefonní číslo. Na první poslech si zapamatujeme 5–7 číslic. Zapnula se vaše krátkodobá vědomá paměť, je to paměť pracovní. Tvoří ji miliardy neuronů a biliony jejich vzájemných spojení. Připomíná tabulku, na kterou se něco nakreslí, tabulka se smaže, vytrvá několik desítek sekund. Staré informace uvolňují místo informacím novým.

Krátkodobá paměť má 3 těžiště. Jedno z nich registruje zrakově prostor. Říká se mu vizuospaciální náčrtník. Představte si, že jdete novou ulicí. Tahle paměť registruje vpravo kostel, vlevo obchodní dům, přede mnou jezdecká socha, a je vázána na plochu temenních laloků mozku. Druhé těžiště je pracovní paměť, kdy zpracovává zvukovou a významovou stránku řeči. Je vázáno na kotové řečové oblasti levé mozkové hemisféry. Je klíčově významné pro vývoj řeči u malých dětí a samozřejmě tam, kde se učíme cizím jazykům. Kromě epizodické paměti jsou to právě tyto dvě dimenze paměti, které postihuje Alzheimerova choroba ponejprv. Proto se lidé s touto chorobou špatně orientují v prostoru. Zapomenou cestu domů, zapomenou, co jim kdo v tu chvíli povídal, a úmorně se vyptávají znovu a znovu. Třetím těžištěm pracovním paměti je takzvaná centrální výkonnostní složka. Ta je vázána na přední části předních laloků mozku. Je to svým způsobem online systém, který slučuje informace z dvou systémů předchozích. Cokoliv naruší tuto část mozku – zánět, nádor, schizofrenie, drogy, porucha pozornosti, alkohol – naruší pracovní paměť tak, že může invalidizovat. Děti s touto poruchou vypadají hloupé a nepozorné, přesto, že jejich inteligenční kvocient může být velmi vysoký.

Jestliže si vybavím, že mám schůzku v sobotu ve 3 odpoledne tady, u sochy sv. Václava, zapracovala moje epizodická paměť. Je to dlouhodobá vědomá paměť pro události. Kóduje, ukládá a z paměti vyvolává jednotlivé epizody. Odpovídá za ni asi 8 centimetrů dlouhý hippocampus, tj. závit na vnitřní ploše spánkových laloků mozku. Starým anatomům připomínal mořskou rybičku. Hippocampus je mohutně propojen s mnoha oblastmi mozku. Oboustranná porucha hippocampu vyvolává těžkou poruchu paměti, amnézii. Staré události si lidé pamatují, nové události si pamatují asi 60 sekund po dobu, co je udrží krátkodobá pracovní paměť. Pak je zapomenou. Jestliže se s nimi setkají, jsou pro ně opět zcela nové.

V roce 1953 neměli lékaři o ukotvení paměti v lidském mozku ponětí. V srpnu téhož roku operovala skupina amerických neurochirurgů vedená Williamem Scovillem tehdy devětadvacetiletého pacienta, který se jmenoval Henry Molaison. Důvodem operace byla jinak neléčitelná epilepsie. Záchvaty by pacienta stály život. Při operaci mu odňali vnitřní plochy spánkových laloků mozku na obou stranách, včetně hippocampu. Po operaci se četnost záchvatů snížila, ale objevila se nečekaná drastická porucha paměti. Staré informace si pacient pamatoval poměrně dobře, ale nové si pamatoval pouhých 60 sekund. Začal číst noviny, po 60 sekundách pro něj byly nové. Nezapamatoval si adresu nového bydliště. Noví lidé, se kterými se setkal až po operaci, byli pro něj po 60 sekundách opět noví. Tahle svým způsobem lékařská katastrofa přispěla zásadním způsobem k pochopení paměti v lidském mozku. Dokázala, že je to hippocampus, který ukládá informace do vědomé dlouhodobé paměti. Pacient Henry Molaison putoval světovou vědeckou literaturou dalších 54 roků pod iniciálami HM. Zemřel roku 2007. Málokterý člověk přispěl neurovědě a medicíně tolik, jako tento nesmírně statečný muž, jenž svůj mozek po smrti věnoval dalšímu výzkumu.

Je to právě epizodická paměť, kterou stárnutí postihuje ponejprv. U některých lidí je postižení výraznější, než u lidí jiných. Staré události se pamatují dobře, ale z nových si nezapamatují skoro nic. Jestliže je postižení velmi výrazné, mluví lékaři o minimální kognitivní poruše, minimálním narušení poznávacích funkcí. Přibližně u poloviny těchto lidí se později rozvine Alzheimerova nemoc. Vybavil jsem si, že mám schůzku tady, v sobotu ve 3 odpoledne u sochy sv. Václava. To pracovala moje epizodická paměť pro události. Jestliže si k tomu vybavím, kdo byl sv. Václav a že autorem sochy je Josef Václav Myslbek, pak pracuje moje paměť sémantická. To je dlouhodobá vědomá paměť pro fakta. Podobá se knihovně nebo encyklopedii a je vázána na velké plochy čelních spánkových a temenních laloků levé mozkové hemisféry. A tohle bylo moje dětství.

Zapnula se osobní autobiografická paměť. Má epizodickou i sémantickou složku, a k ní se přidává sebeuvědomování, sebepoznávání. Je to sebeuvědomování, které říká: „Tohle jsou moje vůně, chutě, obrázky, vzpomínky, lásky, nenávisti, trapasy.“ Je to sebeuvědomování, které umožňuje cestování v čase do minulosti, ale i do budoucnosti, takže si představíme, co se teprve bude dít. Jestliže něco hruběji naruší tuto složku paměti, přestanou lidé rozlišovat, co se stalo jim a někomu druhému. To je charakteristické postižení paměti některých alkoholiků. Výpadky paměti nahrazují smyšlenkami.

Pozor, prosím! Žádná paměť, ani ta autobiografická, není něco vytesaného do kamene nebo vyrytého do kovu, spíš připomíná ledovec, který stéká z hor do údolí a cestou se staví, dostavuje a přestavuje. Býváme si jisti, jak dokonalou máme paměť, a mýlíme se. Chcete si to vyzkoušet? Veďte si nějakou dobu deník. Až v něm bude víc záznamů, schovejte ho třeba na rok do skříně. Pak si stejné události vybavte znovu a zapište je. Porovnejte oba záznamy a vsadím se, že budete stejně překvapeni, jako jsem byl já.

Povím vám o experimentu z počátku minulého století. Dnes by ho etická komise skoro určitě zatrhla. Švýcarský neurolog Eduard Claparéd měl amnestickou pacientku. Staré informace si pamatovala, nové jenom malou chvíli. Claparéd k ní přistoupil, podal jí ruku. Pacientka udělala pukrle, podala svou. Za pár desítek sekund si nepamatovala nic. Claparéd k ní přistoupil podruhé, ale tentokrát měl ve dlani schovaný malý špendlíček. Pacientka se píchla, polekala se, za pár desítek sekund si opět nepamatovala nic. A Claparéd k ní přistoupil potřetí. Podal ruku, pacientka tu svou schovala za záda. Na dotaz proč neuměla odpovědět. Claparéd objevil druh paměti, kterému se dnes říká emoční podmiňování. Je to nevědomá automatická paměť. Vědomě si pacientka nepamatuje nic, ale její nevědomá automatická emoční paměť ji chrání před dalším poraněním.

Paměti v lidském mozku se dají přirovnat ke krajinám, nad nimiž vychází, vrcholí a zapadá Slunce, ale jenom přirovnat, nic jiného! Nejvíc se naučíme v ranném dětství, například běhat po nerovném terénu nebo chodit po schodech. Na tyhle činnosti, když se je učíme, musíme nejdřív myslet, ale pak se plně automatizují. Mluvím o paměti pro dovednosti. Je to nevědomá paměť. Říká se jí procedurální. Tahle paměť umožňuje přišívat knoflíky, psát na klávesnici, hrát na hudební nástroje, být chirurgem. Umožňuje i vrcholné výkony špičkových klavíristů a houslistů.

Samozřejmě, že paměti v mozku stárnou, jako stárne celý mozek, u různých lidí různě rychle, ale mozek má jednu zázračnou vlastnost, a ta se jmenuje plasticita nebo také neuroplasticita. Pod vlivem zevních podnětů nerovové buňky rozšiřují svoje košíčky krátkým větvením, v nichž přijímají informace. Zapojují se, budují, přebudovávají, přestavují a dostavují sítě. V tomto směru je mozek síť, která buduje, přebudovává, staví a dostavuje celý život sama sebe. Jestliže v tom mozku nezabraňujeme stresem, alkoholem, drogami. Jestliže ho nepoškozují cévy nebo Alzheimerova choroba, staví se v oblastech, které tvoří dlouhodobou paměť i po devadesátce.

Je pravda, že se ve vyšším věku oslabuje paměť pro slova, ale například paměť pro obrázky se vůbec nemění. Stárnoucí mozek se v tomhle podobá stárnoucím lidem. Trénované sedmdesátnice uběhnou stejnou dráhu rychleji, než netrénované třicátnice. Pravděpodobně nedokážu dostatečně zdůrazňovat, že jedinou ochranou před stárnutím mozku je námaha. Musí to být opravdová námaha, žádné vysedávání před televizí, žádné luštění stále stejných křížovek. Je pověra, že se člověk ve vyšším věku nedokáže učit základy nového jazyka. Jazykem volby je dnes angličtina. Zvládnete-li její základy, otevře se vám nový svět, zejména v době internetu. Zjistíte, jak jinak píší světově agentury a jak jinak píší noviny naše. Vůbec se nebojte zopakovat si základy dějin filozofie, základy algebry nebo základy obecných dějin. Je velmi pravděpodobné, že to mohou ocenit vaše vnoučata. Nebojte se zvládat věci, které vám v tuto chvíli mnoho neříkají, nebo věci, kterých se bojíte. Pochopíte je, zvládnete je. Čili znovu a na závěr: Chcete-li si uchovat hlavu ve stáří, namáhejte ji prosím, opravdu ji namáhejte!

Prameny:
Bai F., Zhang Z, Watson, DR et al. Abnormal functional connectivity of hippocampus during episodic memory retrieval processing network in amnestic mild cognitive impairment. Biol Psychiatry 2009;65, s. 951–958
Duverne S, Motamedinia S, Rugg MD. The relationship between aging, performance and neural correlates of successful memory encoding. Cerebral Cortex 2009; 19, s. 733–744
Gilchrist AL, Copan N., Naveh-Benjamin M. Working memory capacity for spoken sentence decrease with adult aging: recall of fewer, but not smaller chunks in older adults. Memory 2008; 16, s. 773–787
Gutchess AH, Park DC. Effects of aging on associative memory for related and unrelated pictures. Eur J Cogn Psychol 2009; 21, s. 235–254
Koukolík F. Funkční systémy lidského mozku. Galén, Praha 2011, kapitola Paměť

Zdravé stárnutí mozku
80 miliard nervových buněk, praví nejnovější vědecké zdroje. A stejný počet buněk strážných, pomocných a hlídacích. To vše v objemu pouhých 1200–1500 ml. Při teplotě 37,6 stupně Celsia. Mluvím o lidském mozku. Nejsložitějším jevu ve známém vesmíru. Vzniká během pouhých 280 dnů, ze 2 zárodečných buněk. A celý život se bouřlivě vyvíjí. Staví, přestavuje, dostavuje. Nejbouřlivěji v prvním roce po narození a pak v průběhu dospívání. Otázka zní: Kdy začíná lidský mozek stárnout? Jak jeho stárnutí probíhá? Je také rovnoměrné? Nebo běží ve skocích?

Existují nesmrtelné pověry. První z nich vysvětluje stárnutí ubýváním nervových buněk v mozku. Zřejmě pochází z konce 19. stol. Americký biolog Hodge pochytal včely ráno, označil je a pak si je chytil znova večer. Změřil jim jádra nervových buněk v mozku. Těch je tam asi milión. A došel k závěru, že celodenní únava je zmenšuje. Pak pochytal včely mladé a staré. A zjistil, že stárnutí má zmenšit počet nervových buněk ve včelím mozku asi 3×. A pověra byla na světě! Udržuje se zuby nehty!

V současnosti celkem bezpečně víme, že nervové buňky v průběhu stárnutí ubývají v lidském mozku poměrně málo. A to asi o 10–15 %, zejména v čelních a spánkových lalocích. Nad to, ubývají jen ty velké nervové buňky. Stejně bezpečně víme, že pod vlivem zevních a vnitřních podnětů mozek prodlužuje výběžky svých nervových buněk, košatí je a buduje nové a nové synapse. To je podklad učení a adaptace.

Vývoj a stárnutí mozku mají svou velmi složitou dynamiku. Na svět přicházíme s větším počtem nervových buněk a synapsí, než je nutné. Ale tlak zevního prostředí tento systém doslova vysoustruhuje. A soustruhování jsou schopné soudobé funkční metody rozlišit. Takže rozliší změny dětského mozku, který se např. naučí číst a psát nebo si podstatně rozšíří slovní zásobu. Skutečnou revoluci do poznávání lidského mozku vnesly zobrazovací metody, zvláště ty funkční. Za jedinou generaci jsme se dozvěděli o lidském mozku víc, než za celé dějiny jeho poznávání. Ač je mu úctyhodných 4000 roků.

Jak jsou tyhle metody dokonalé, tak mají svá omezení. Jejich výsledky připomínají sledování velkoměsta z družice. Ta dokáže rozlišit všechno možné. Ulice, domy, auta. Ale co se děje v jednotlivých bytech, tak, aby to bylo srozumitelné, to nedokáží ani ty nejdokonalejší metody. Ohromnou výhodou těchto metod je možnost sledovat velké lidské skupiny. To se dá dělat dvojím způsobem. Můžete sledovat a porovnávat osmdesátníky se čtyřicátníky. Pak je stárnutí chátráním. Anebo můžete dělat daleko náročnější studii, které se říká longitudinální. Je také dražší. Sledujete čtyřicátníky. Pak je sledujete, když jim je 50, 60, 70. Tyhle studie dokazují, že fyziologické stárnutí je něco naprosto jiného, než chátrání. Je to normální proces! Kromě toho je možné sledovat výsledky mnoha studií dohromady. Tomu se říká metaanalýza. A je to druh statistického umění. Takže, v průběhu stárnutí se objem celé mozkové kůry zmenšuje. V mládí je to asi o 0,1 % ročně. Po 50 asi o 0,3 % ročně. Nejvíc se zmenšuje kůra čelních mozkových laloků. Jejich nejpřednějších částí. Je to o 1–1,5 % ročně.

To je důležité. Protože na tuhle oblast mozku je vázáno vše, čemu se prostým jazykem říká myšlení. Je to zejména tvorba plánů a analogií. Schopnost vykonávat větší počet činností současně. Schopnost respektovat sociální pravidla. Schopnost dobře a správně se morálně rozhodovat. Kromě toho je zde vázána zejména krátkodobá, neboli pracovní paměť. To je ona vědomá paměť, která udržuje informace asi tak po dobu 1 minuty. Je to on-line systém, který je podkladem všech dalších vědomých činností mozku. Jakmile je narušena, je narušené všechno ostatní. U starších lidí si můžete všimnout jejího narušení, když zazmatkují např. ve frontě v samoobsluze, jakmile se dostanou do psychologického tlaku.

O něco méně se zmenšuje kůra temenních a spánkových laloků. Tyhle oblasti jsou důležité pro tvorbu dlouhodobé paměti. Jak pro ukládání, tak pro jejich vyvolávání. Jedna z částí vnitřní spánkové mozkové kůry se jmenuje hippocampus. Starým anatomům totiž připomínala mořského koníčka. Tahle část se zmenšuje v průběhu stárnutí poměrně rychle. Sledovat zmenšování je důležité. Umožňuje to rozlišit minimální kognitivní poruchu od fyziologického stárnutí. Minimální kognitivní poruchu charakterizuje ono typické, že si lidé dobře pamatují, co bylo před 50 lety, ale co měli k obědu si, nepamatují. Přibližně ½ lidí s minimální kognitivní poruchou je stižena vývojem Alzheimerovy nemoci. Má-li být léčení účinné, musí začít právě v tomto okamžiku.

Zobrazovací metody umožňují i sledování změn bílé hmoty. To jsou systémy nervových vláken, které propojují mozek na krátké a dlouhé vzdálenosti. Úbytek je největší po 60, v oblasti čelních laloků. Funkční zobrazovací metody dovolují i sledovat látkovou výměnu a prokrvení mozku. Palivem pro mozek je krevní cukr, glukóza. Mozek ho umí využít jen tehdy, má-li kyslík. A ten dopraví krev. Vzestup spotřeby glukózy a kyslíku znamená zvýšenou námahu, její pokles sníženou námahu. Anebo úbytek mozkové hmoty.

Žena, o jejímž úspěšném stárnutí vám zkusím vyprávět, se jmenovala Barbora a narodila se r. 1864 v kraji, jehož lidem se, suď Bůh proč, dodnes říká modropupkáči. Měla štěstí. První dítě jí přišlo na svět, když jí bylo po 16. roce. To se těsně předtím vdala, ale měla hodného muže, byť staršího. Byl to řezník, měl hospodu a kousek pole. A měla ještě druhé štěstí. Přišla na svět chytrá a vychodila školu. Hospodařila, na svět přišly další děti. Pak se rodina přestěhovala do malého městečka, nad ním byl zámek a v zámku žil pan baron. Ten usoudil, že potřebuje poštu a poštmistra. Poštmistrem se nestal nikdo jiný, než Barborčin manžel. Poté, co složil přísné c. a k. zkoušky. Jak byla Barborka chytrá, zvládla nejen děti, domácnost, ale i tu poštu. Rodinu navštívilo neštěstí. Nejmilovanější dceruška Majdalenka spadla do hrnce s vařící vodou, když paní poštmistrová prala, a umřela. Paní poštmistrová musela před soud. Ten ji přísně napomenul a uložil jí podmíněný trest. Chtěla jsem taky umřít, řekla Barborka. Ale nešlo to. Bylo tam 7 dětí a ta pošta. Poslední 2 chlapci byli dvojčata. Přišlo Československo, jedno z dvojčat se stalo profesionálním diplomatem a druhé důstojníkem československé armády. Zpravodajcem. Přiblížila se 2. světová válka. Diplomat zmizel ve světě. A důstojník v koncentračním táboře. Gestapo ho zatklo hned 15. 3. 1939. Často jsem se modlila, vzpomínala Barborka. Ale jestli jim to pomohlo, nevím. Obě dvojčata tragédii 2. světové války přežila. Barborku jsem vídal, jak sedí, čte, čte a čte. V neděli chodila do kostela, ne proto, že by byla moc nábožná, ale slušelo se to a byla si tam popovídat. A také seděla na lavičce a dívala se na mraky, jak jdou. A na větve stromů, jak se houpou ve větru. A na květiny. Věděl jsem, že ví něco, o čem já nemám ponětí. Umírala, když jí bylo skoro 90. A že umře, věděla. Mám ti zavolat faráře? Zeptala se jí dcera. Ne, řekla Barborka. Já jsem přece nehřešila.

Nervové buňky si vyměňují informace v místech vzájemných kontaktů. Neboli synapsí. Užívají k tomu několik desítek nervových přenašečů a modulátorů. Jedním z nich je chemicky jednoduchý dopamin. Uvolňuje se ze zakončení jedné nervové buňky, přejde synaptickou štěrbinu, váže se na zakončení druhé. Dopamin je signální látka blaha a slasti. Aktivita dopaminového systému v průběhu stárnutí klesá. Lidé pak mají pocit, že už nic nemá takovou barvu, chuť a vůni, jako tomu bylo, když byli mladí. V průběhu stárnutí klesá výkon zrakových korových oblastí. Ty jsou v zadních a spodních částech mozku. Dlouhou dobu to nevadí, protože činnost zvýší čelní mozková kůra. Teorie, která to vysvětluje, mluví o samonosném lešení. Tím lešením má být právě zvýšená činnost tady vepředu.

Existuje ještě jeden kompenzační mechanismus. Některé funkce mozku jsou vázány víc nalevo, jiné napravo. V průběhu stárnutí se tenhle poměrně ostrý rozdíl zmenšuje. Pro stárnoucí mozek platí to samé, co pro stárnoucí svaly. Namáhejte to, namáhejte to, namáhejte to, nebo o to přijdete. S tímhle vědomím a nějakým stupněm aktivity se vůbec nemusíme bát skutečnosti, že biologické stárnutí mozku začíná brzo po 30. Při námaze a slušném zacházení, vydrží mozek dalších 40, 50, někdy i víc roků! Nejen, že vydrží! Rozvíjí se! A vypadá, jak ten strom košatý! Molekulární biologie a medicína jsou fascinující obory, které nestačí nikdo v celé hloubce a šířce sledovat. Natož molekulární biologii stárnutí. A víte, co je jejich největší současný pravděpodobný přínos? Je to omezení kalorického příjmu stárnoucích lidí. Zlepšuje jim slovní paměť. Po pouhých 3 měsících. Ale Čechové, pozor! Je to pouhých 1 600 kcal za den! To je 7 000 kJ. A to je velmi, velmi smutné.

Prameny:
Bishop NA, Lu T, Yankner B. Neural mechanisms of ageing and cognitive decline. Nature 2010, 464, s. 529–535
Denis NA, Cabeza R. Neuroimaging of healthy cognitive aging. Handbook of Aging and Cognition.Psychology Press, 2008, s. 1–54
Park DC, Reuter-Lorenz, P. The adaptive brain: aging and neurocognitive scaffolding. Annu Rev Psychol 2009, 60, 21.1.–21.24
Salthouse TA. When does age-related cognitive decline begin? Neurobiology of Aging 2009, 30, s. 507–514
Witte AV, Fobker M, Gellner R et al. Caloric restriction improves memory in elderly humans. Proc Natl Acad Sci USA 2009; 106, s. 1255–1260

Demence
Paní Vilma A. byla celý život zdráva. V 74 letech svého života si začala stěžovat, že přestává poznávat lidi, které dobře znala. Zapomínala, kam dala předměty denní potřeby. Zpočátku si z toho dělala legraci. Ale během roku zjistila, že netrefí domů. Vypadla jí celá dlouhá údobí. Přibyly potíže s osobní hygienou. Zapomínala, že pustila vodu nebo elektrický proud. Přestala rozlišovat čísla na bankovkách. A na vlastní obraz v zrcadle mluvila, jakoby to byl cizí člověk. U paní Vilmy A. byla diagnostikována Alzheimerova nemoc. Nejčastější příčina demence ve stáří.

Pro většinu lidí je představa, že přijdou o paměť, o rozum, o schopnost rozhodovat se sami o sobě, že budou závislí na svém okolí, něco naprosto zničujícího. Jakoby mi něco sebralo duši, říkají. Jak se projevuje syndrom demence? Záleží na jejím druhu. Především poruchami paměti. Lidem dovedou vypadnout ze života celá dlouhá období. A pak si nepamatují vůbec nic. Přestanou poznávat i ty, koho měli rádi. Potom poruchou poznávání přestanou rozlišovat jednotlivé předměty. Ukážete jim hodinky, budík, květináč, prohlížejí si to a nevědí, na co to je. Pak poruchou naučených složitých pohybů. Ženy zapomenou, jak se přišívá knoflík. Nesloží dopis do obálky. Objeví se poruchy řídících funkcí, všeho, čemu jednoduše říkáme myšlení. A poruchy sociální adaptace. Poruchy citového života. Hodní, diferencovaní, laskaví lidé se promění na hrubé, zlé a sprosté trosky. Objeví se poruchy snad všeho, co je. Ten člověk se změní. Je to někdo naprosto jiný. Je to vyhořelý starý kmen. Lidi v tomto stavu se nedají přirovnat už vůbec k ničemu. Nejsou tím, co byli. Jsou troskami.

Počet případů demence strmě přibývá s věkem. Demence je jednou z nejčastějších příčin nemocnosti a úmrtnosti ve stáří. Alzheimerova nemoc je čtvrtá až pátá základní příčina smrti u dospělé populace průmyslově rozvinutých zemí. Demence může být lehká, střední a těžká. Péče o pacienty s těžkou demencí je 24hodinová. A velmi náročná a vyčerpávající. Pacienti v tomhle stavu obvykle vyžadují umístění v nějakém specializovaném zařízení. A to není nic levného. Jen v Praze se to týká několika tisíc lidí. Studie ukazují, že náklady na lidi, kteří se starají o dementní pacienty, mohou být vyšší, než jsou náklady na ty dementní pacienty.

A zkušenost patologa: Příjem lidí, kteří zemřeli na demenci, bývá nejvyšší v prvních týdnech měsíce ledna. Ti lidé dostali naposled najíst a napít někdy o Vánocích. Dívat se do tváře člověka, který bez pomoci ležel na zemi tak, že má proleželou tvář, po několika dnech naprosté bezmocnosti, je prostě hrozné.

Syndrom demence má asi 60 příčin. Za ½ případů odpovídá Alzheimerova nemoc. Ta postihuje 1 275 lidí ze 100 000 lidí starších než 65 roků. Trvá 3–9 let a je zničující pro pacienta i pro okolí. Na světě touhle strašnou chorobou trpí 35 miliónů lidí. Za 13–17 % případů demence odpovídá cévní poškození mozku. Fascinující příčinou demence jsou složitá onemocnění kůry čelních a spánkových laloků mozku. Jsou dobře poznaná, ale k léčení je daleko. Do stupně demence může dojít postižení poznávacích funkcí u choroby Parkinsonovy, charakterizované třesem a ztuhlostí těla. Lidé si neuvědomují, že častou příčinou demence, je poškození mozku alkoholem. Je záludné. Někdy uchová paměť, ale naruší myšlení. Nejčastější příčinou demence ve středním věku je ve světě AIDS.

Příčinou demence může být cokoli, co poškodí drobné nebo větší mozkové tepny. Bývají to opakované vmetky, např. z nemocných krčních tepen nebo z nemocného srdce. Bývá to cukrovka, která poškozuje drobné mozkové tepénky. A zejména to bývá hypertonická choroba, čili vysoký krevní tlak. Všechna tato onemocnění jsou těžká a svým způsobem, zbytečná. Dá se jim předejít rozumnou a správnou životosprávou. Krajně důležité je měření krevního tlaku. Hypertonická choroba ohrožuje na životě a na zdraví. Je záludná. Lidé často netuší, jak moc jsou nemocní. Kdyby se nám podařilo lidi přemluvit, aby si udržovali rozumnou tělesnou váhu, nepřejídali se, aby si pravidelně měřili krevní tlak, aby nekouřili, stanou se onemocnění srdce, cév a ledvin a s nimi onemocnění mozku tohoto typu dávnou minulostí.

Během jedné generace bude cévní demence, která dodnes straší gerontology, praktické lékaře, psychiatry i neurology, příběhem z dávné minulosti. Ale s ohledem na lidské vlastnosti a nepoučitelnost je tohle prosté zjištění něco, jako vědecká fantazie. Když v letech 1906 a 1907 popsal Alois Alzheimer, německý neuropatolog z mnichovské školy, onemocnění paní Augusty D., 51leté kuchařky, která během 4 let doslova přišla o duši, nemohl vědět, co vytáhl na svět. Ještě v mém mládí byla Alzheimerova choroba považována za něco velmi vzácného. Ale v 70. letech minulého století se zjistilo, že jde vlastně o variantu nemoci, která byla popsána kolem r. 1840. Lékaři jí říkali senilní demence. A rozlišovali její degenerativní a cévní podobu.

Alzheimerova choroba odpovídá za podstatný podíl degenerativních senilních demencí. Rizikem pro Alzheimerovu chorobu jsou genetické odchylky. Ty postihují asi 5–10 % nemocných. Mluví se v současnosti o 180 různých genech. Ale v 90–95 % případů tohle pozadí známo není. Zde je rizikem věk. Nad 65 Alzheimerova choroba přibývá velmi strmě. Dalším rizikem je pohlaví. Ženy jsou postiženy přibližně 3× častěji než muži. Absolutním rizikem je Downův syndrom. Lidé s Downovým syndromem, kteří jsou starší než 40 roků, mají alzheimerovské změny v mozku vždycky.

Mechanizmus Alzheimerovy choroby je dobře popsaný. Je to nesmírně složitá kaskáda molekulárních změn, která končí výrobou toxických bílkovin, poškozujících jak nervové buňky, tak synapse, tak cévní stěny. Prevence Alzheimerovy choroby známa není. Na rozdíl od prevence demencí cévních. Míra, ve které Alzheimerova nemoc postihuje mozek, je velmi rozmanitá. Dá se poměrně snadno určit. Stačí se koukat do mikroskopu a počítat. Jenže při stejném postižení mozku je duševní stav některých lidí docela dobrý a lidí jiných velmi špatný. Odpovídá za to tzv. kognitivní rezerva. Ta je dána výší IQ a objemem vědomostí, které si lidé za život nashromáždí. Lidi s vysokou kognitivní rezervou zažene Alzheimerova nemoc do průměru nebo do podprůměru. Lidi s nízkou kognitivní rezervou ale zažene do naprosté závislosti. Prevence Alzheimerovy choroby v tomto smyslu známa není. Ale vysoká kognitivní rezerva může průběh této děsivé choroby omezit nebo zmírnit.

Stále existují doktoři, pro které je pacient naprosto jedinečný, unikátní člověk, nikoliv kamének do statistiky nebo součást vědecké práce. A tihle doktoři dobře vědí, že každý takový unikátní pacient může naprosto nečekaným způsobem, nepředpověditelným způsobem odpovědět na léčbu. Před časem mne zavolal kolega psychiatr z terénu, z ambulance, chtěl si popovídat o Alzheimerově nemoci. A tak jsme si vyprávěli, kromě jiného, o léčbě. A vyprávěli jsme si o zcela teoretickém názoru. O tom, že by jeden z léků mohl být užit buď ve velmi ranném stádiu anebo i ve stádiu pozdním proto, aby oslovil zbylé synapse. Pan doktor to vyzkoušel. Měl pacienta, taky doktora, který stonal s velmi těžkou Alzheimerovou nemocí. A k našemu úžasu pacient na léčbu odpověděl. Dokonce, že vstal a šel synovi na svatbu. Nevěřili jsme svým očím. Nicméně, několik týdnů poté, tento starý, křehký člověk umřel na zápal plic.

Pan doktor mne požádal, zda bychom nevyšetřili jeho mozek. Jinými slovy řečeno, trošku zapochyboval o diagnóze. Vyšetřili jsme a zjistili jsme příznaky Alzheimerovy choroby tak těžké, že v této fázi obvykle lidé jen leží. Co se stalo? Mohl zapracovat tzv. Einsteinův efekt. Vysoká kognitivní rezerva. Ohromné množství vědomostí, které si pan doktor naskládal do hlavy za život. A pak mne pan kolega navštívil potřetí a poprosil, zda bychom nezhotovili několik fotografií z mozku zemřelého. Chystal totiž tzv. kazuistiku. To je přednáška o unikátním pozorování. A ubezpečuji vás, že jsem tak dokonalou kazuistiku snad celý život neviděl.

Existují desítky příčin stavů, které mohou syndrom demence napodobit, ale demencí nejsou. Nedostatek některých vitamínů, těžké kovy a pravděpodobně nejzávažnější z nich, nepoznaná deprese. A nejčastější z nich, kombinace smutku, osamělosti, nedostatku tekutin a některých léků. Někdy stačí takového pacienta vzít za ruku, zavodňovat ho a mluvit na něj. Doslova rozkvete. Ale co dál, když ho nikdo nechce nebo je zcela osamělý?

Prameny:
Bertram L, Tanzi, RE. Thirty years od Alzheimer´s disease genetics: the implication of systematic meta-analyses. Nature Review Neuroscience 2008, 9, s. 768–778
Quertfurth HW, La Ferla F. Alzheimer´s disease. New England J Med 2010; 362, s. 329–344
Stephen BCM, Brayne C. Vascular factors and prevention of dementia International Review of Psychiatry 2008, 20, s. 344–356

Přeji si zemřít mlád, co nejpozději to bude možné...
Do 19. století nás vstoupilo 978 milionů. O 100 let později už nás byl skoro dvojnásobek, 1 miliarda 650 milionů. Na začátku 21. století nás bylo 6 miliard 168 milionů. Máme nakročeno k 7. miliardě. Skoro celé dějiny byla střední očekávaná délka lidského života při narození kolem 30 let. Příčinou byla dětská úmrtnost, války, bída a epidemie infekčních chorob. V současnosti umírá 75 % lidí v průmyslově rozvinutých zemích ve věku nad 75 let. Příčinou prodloužení života není ani tak moderní medicína, jako základní hygienická opatření a vylepšená výživa. Kdo si pamatuje, jak ještě na začátku minulého století byl v pražském Podskalí běžný břišní tyfus? Lidé mu říkali pro kruté bolesti hlavy hlavnička. Prodloužení života je výsledkem antibiotik a očkování. Akutní choroby zabíjejí v průmyslově rozvinutém světě málo. Vyhrávají choroby chronické, nádory a neurodegenerativní. A pozor, na čelní místa se šplhá deprese.

Umírání je v současnosti dlouhé, drahé a velmi bolestné. Něco se stalo. Jestliže jsme se dřív báli populační exploze, v současnosti se začínáme bát jejího opaku, rubu téže mince: stárnutí a vymírání populace. Alespoň v Evropě. Aby se evropská populace udržela, musela by mít každá plodná dvojice 2,1 dítěte. Ale přitom má jen 1,51 dítěte. A v České republice v roce 2010 byla plná šestina populace ve věku 65 a více roků. O 40 let později, v roce 2050, to má být čtvrtina, žen o něco víc než mužů.

Na druhé straně se stárnutí neboli senescenci s jeho nepříznivými, možnými, ale nikoli nutnými projevy povedlo odložit o plných 10 let. Budeme od nějakého věku dědkové a báby? Nemožní, zhlouplí, staří, závislí? Budeme, jak den za dnem vtlouká do lidí tahle propaganda, segment populace, který jen spotřebovává zdroje, nechce odevzdat byty ani vkladní knížky a zřejmě schválně nechce umřít?

Ageisté mezi politiky a jejich novináři, kteří straší populaci tím, kolik lidí tady bude zhlouplých, nemožných a závislých, na něž bude pracovat stále menší počet lidí ekonomicky produktivních, dělají něco horšího, než by jen lhali. Říkají polopravdu. Je pravda, že s věkem roste počet a závažnost onemocnění. Ale je pravda, že ve vysokém věku je vysoký podíl lidí poměrně fit. Rádi by pracovali, kdyby dostali příležitost. Stárnoucí populace je politická výzva, nikoli katastrofa.

Představte si, že se zeptáte plných 10 000 Čechů ve věku od 18 do 79 roků třemi prostými otázkami:

Jak jste na tom se zdravím?
Velmi dobře?
Dobře?
Průměrně?
Špatně, nebo velmi špatně?
Trpíte nějakým chronickým onemocněním nebo handicapem?
Ano, nebo ne.
Trpíte nějakým chronickým tělesným nebo duševním onemocněním nebo handicapem, které by vás omezovaly v každodenní aktivitě?
Ano, nebo ne.

A jak to dopadlo? Ve věku 65 až 69 roků považuje svoje zdraví za špatné nebo velmi špatné 13 % mužů a 11 % žen. Takže téměř 90 % populace považuje svoje zdraví za slušné, dobré, nebo dokonce velmi dobré. A o 10 let později ve věku 75 až 79 roků považuje svoje zdraví za mizerné jen ¼ populace. Takže ¾ populace je považují za dobré, nebo dokonce velmi dobré.

Existuje nemilosrdný Gompertzův zákon. Je to křivka vyjadřující úmrtnost ve vztahu k věku. Prudce stoupá, ale v nejvyšší věkové skupině se její růst oplošťuje. Století lidé jsou v průmyslově nejrozvinutějších zemích nejrychleji rostoucí populační segment. Desítky let pracně odbouráváme předsudky vůči ženám, tomu se říká sexismus, je na čase začít odbourávat podobně hloupé a kruté předsudky vůči stárnutí a stáří. Mluvím o ageismu.

Ageismus je systematická diskriminace lidí na základě jejich rostoucího věku, spojená se stereotypizací. Zkuste v České republice hledat práci, jste-li žena a je-li vám po padesátce. Na vlastní kůži uvidíte, co mám na mysli. Jádrem ageismu je strach ze stárnutí, důraz na ekonomickou produktivitu a individualitu. Na dravost mládí a na naprostou samostatnost.

Ageisté lživě tvrdí, že stáří a stárnutí znamená nevyhnutelný úpadek tělesných a duševních sil, ztrátu tvořivosti, ekonomickou i rodinnou závislost. Propagandistickými slogany ageistů jsou pojmy „závislý“, „závislost“, „neefektivní“ a „neproduktivní“. Ageisté mezi politiky nemluví o tom, kolik lidí po šedesátce je plně ekonomicky produktivních a tvořivých. Nemluví o tom, kolik zejména žen v této věkové skupině odevzdává obrovské množství neplacené práce a drží nad vodou celé rodiny, včetně vnoučat i pravnoučat. Ageisté mezi politiky nemluví o tom, jak velkou zátěž pro společnost představují mladí drogově závislí, a skoro nemluví o tom, jak velkou zátěž pro společnost představuje kouření cigaret mladých lidí. Kouření jednoho balíčku denně po dobu dlouhou zkracuje život až o 17 let a je 24krát příčinou smrti v různých typech. Ageisté mezi politiky nemluví o tom, jak velkou zátěž pro společnost znamená hospodářská kriminalita a korupce. A moc nemluví o tom, kolik lidí ve věku 75 let chápe svoje zdraví jako dobré, velmi dobré nebo aspoň slušné.

Muž, o kterém budu vyprávět, se narodil roku 1904 v Německu. Jmenoval se Ernst Walter Mayr. Ptáci ho zaujali už v dětství. V roce 1923, a to 22. března, spatřil nádhernou zrzohlávku rudozobou. Ale v ornitologickém klubu mu to nikdo nevěřil. A tak ho poslali za Erwinem Stressemannem, vynikajícím ornitologem. Stressemann uvěřil a mladému muži navrhl spolupráci s ornitologickým muzeem. Mladý muž měl dle rodinné tradice namířeno na medicínu. Ale Stressemann ho zlákal ke spolupráci s Ornitologickým muzeem v Berlíně. Životní příležitost pro mladého muže přišla v roce 1927. Lord Rothschild, mecenáš a přírodovědec, mu navrhl účast na přírodovědecké výpravě na Novou Guineu. Mayr tam sbíral ptáky a orchideje. Během života popsal 26 druhů ptáků a 38 druhů orchidejí. V roce 1931 se Mayr stává kurátorem Amerického přírodovědeckého muzea. Jeho cesta tam vedla přes Šalamounovy ostrovy a přes jihoanglické město Tring, Rothschild tam měl ornitologické muzeum, ale musel je prodat. Stal se obětí vyděrače a potřeboval peníze. V roce 1942 Mayr vydává knihu Systematika a původ druhů, navazuje v ní na klasickou Darwinovu teorii. V téhle knize a mnoha dalších studiích Mayr řeší základní otázku evoluční teorie, biodiverzitu. Proč je na Zemi tak velký počet druhů. Spolu s Theodosiem Dobzhanským, Georgem Simpsonem a mnoha dalšími Mayr zakládá neodarwinovskou syntézu, završenou v roce 1959. Sloučila tehdejší genetiku s klasickou Darwinovou teorií. Vůbec to nebylo nic jednoduchého. Od té doby uplynulo 50 roků. Ze 6 pilířů neodarwinovské syntézy zůstaly stát 3. Tři jsou jinak.

O Mayrovi vyprávím hlavně z tohoto důvodu. Mayr šel do penze, když mu bylo 71 let. Za dalších 30 let, které mu zbývaly do konce života, napsal 200 vědeckých prací. Během života vydal 24 knih, 12 z nich vyšlo, když mu bylo 65 a víc. Během života se mu dostaly nejvýznamnější vědecké ceny, srovnatelné s cenou Nobelovou. Americká Národní cena za vědu, (1969), Balzanova cena, (1983), Crafoordova cena, (1999). To bylo Mayrovi 95 roků. V roce 2004, to bylo Mayrovi 100, s ním Scientific American udělal veliké interwiev. To je obrovská pocta pro vědecký svět. A ve stejném roce Mayrovi vyšla kniha, která se jmenuje: What makes biologie unique (Proč je biologie něco unikátního). Myslím si, že by měla být povinnou literaturou na všech gymnáziích, ať už s jejími závěry souhlasíte, nebo nesouhlasíte. Mayr byl ateista, takový ten přírodovědecký. Prohlásil, že není vůbec nic, co by dokládalo existenci osobního Boha. Mayr zemřel, když mu bylo 101 let. Přednášel téměř do posledních dnů svého života.

Stárnutí a stáří je něco docela jiného, než si myslíme v mládí a než tvrdí ageistické stereotypy a předsudky. Stárnutí a stáří jistě není vstupenkou do ráje. Ale nemusí být vstupenkou do očistce, nebo dokonce do pekel. Obvykle platí: Jak jsi žil, tak budeš stárnout. Obvykle platí: Jak jsi stárnul, tak zemřeš. Obvykle, ne vždy. Pravda je, že v průběhu života a stárnutí přibývají nejrozličnější choroby. Ale zrovna tak je pravda, že ve věkové skupině 75 až 79 roků považuje svoje zdraví za špatné jen čtvrtina lidí a polovina lidí žádnou těžkou nebo chronickou nebo neurodegenerativní chorobou netrpí.

Neuvědomujeme si, že začínáme stárnout kolem 30. V kultu věčného mládí si nechceme připustit, že bychom se podle toho měli začít chovat. Prevence je nesrovnatelně levnější a efektivnější než jakákoliv terapie. Karcinomu plic, karcinomu tlustého střeva i konečníku, cukrovce, všem důsledkům hypertenze, důsledkům kornatění tepen včetně mozkové mrtvice se dá předcházet jednoduchými, levnými, preventivními opatřeními. Můžeme donekonečna omílat náklady na medicínu. U populace, která je v tak vysokém podílu obézní, kouří tolik cigaret, má jednu z nevyšších spotřeb alkoholu na světě a za volantem se tak často chová, jako by neměla mozek. Prevence stárnutí začíná kolem třiceti. Jak pravil jeden velmi chytrý odborník: „Přeji si zemřít mlád. Co nejpozději to bude možné.“ A to může každý z nás rozsáhle ovlivnit.

Prameny:
Lally F, Crome P. Understanding frailty. Postgrad Med J 2007; 83, s. 16–20
Lunenfeld B. Aging men – challenges ahead. Asian Journal of Andrology 2001, 3, s. 161–168
Netuveli G, Higgins RD, Hildon Z. Quality of life at older ages: evidence from the English longitudinal study of aging (wave 1). J Epidemiol Community Health 2006; 60, s. 357–363
Rychtaříková J. Healthy life expectancy in the current Czech population. Czech Demography 2007, 1, s. 61–74
Wikipedia: Disability-adjusted life year
WHO (OSN) : The global burden of disease concept

Hodiny nebo náhody
Stárnou a umírají hvězdy. Mimochodem, každý složitější atom našich těl pochází z popele vyhořelých hvězd. Stárnou moře, stárnou kontinenty. To, co je dnes úzký pruh Rudého moře, může být jednou stejně široké, jako je Atlantický oceán. Stárnou domy, hrady, města, stroje. Stárnou a umírají rostliny, živočiši i lidé. V průběhu 19. a 20. století vznikly tři hlavní vědecké teorie popisující svět a život. Mám na mysli teorii relativity, popisující svět kosmu, vesmíru, kvantovou teorii, popisující svět atomů, a evoluční teorii, která mluví o světě nejsložitějším, světě života.

Obecná teorie stárnutí, která dosud nevznikla, musí slučovat základní prvky všech těchto tří hlavních vědeckých teorií. Víte, že nejstarší medicínské příručce pojednávající o stárnutí bude brzo 500 let? Roku 1532 ji ve městě Herátu, v dnešním zuboženém a zpustošeném Afghánistánu, vydal učenec Muhamad ibn Yusuf al-Harawi. Je to překvapivě moudrá a zkušená kniha. Pojednává o všem, co má souvislost se stárnutím, o způsobu života, o chování, o tom, co lidé jedí a kde bydlí. A také pojednává o chemických látkách, které mohou život prodloužit nebo ho mohou zkrátit. První úspěšnou teorii stárnutí savců vyslovil britský zoolog Sir Peter Medawar. Dostal Nobelovu cenu za medicínu a fyziologii, ale tu dostal za průlomové objevy v imunologii, nikoli za překonanou, ale zajímavou teorii stárnutí.

Nejdřív několik slov o mutacích. Mutace jsou proměny genetického kódu. Jejich příčinou může být cokoliv – ozáření, chemické látky, ale i náhody. Jestliže mutace postihnou geny, obvykle se to projeví nepříznivě, takže Sir Peter si myslel, že stárnutí je výsledkem kupení mutací DNA v čase. Za důkaz považoval nejnižší pravděpodobnost úmrtí u čtrnáctiletých žen. Druhá skutečnost, kterou je nutné zdůraznit, přírodní výběr nás lidí do okamžiku, v němž můžeme mít potomstvo. Tam je výběr nejtvrdší. Jestliže přejdeme přes tuto hranici, už se mohou mutace hromadit, takže můžeme stárnout. Jenže zjistilo se, že existují geny, které mají ke stárnutí přímý vztah a s Medawarovým mechanismem nemají společného vůbec nic. Tyhle geny mají pekařské kvasinky, mají je mušky octomilky, hlístice oblé, mají je myši, ale mají je i lidé. Takže ve stárnutí je něco, co je v samých kořenech života.

V roce 1957 napadlo amerického evolučního biologa George Williamse, že by se stejné geny mohly chovat dvojím způsobem, v mládí propůjčovat nějakou výhodu, za kterou se zaplatí později. „Něco ti dám, platit budeš potom“, říká jádro Williamsovy teorie, ale s jeho představou je také potíž. Ta totiž říká, že by měly existovat geny, které mají vztah ke stárnutí a propůjčovat v mládí třeba vysokou plodnost. Ale byly nalezeny geny, které mají nepochybný vztah ke stárnutí a žádnou z těchto vlastností nemají.

Třetí základní teorie stárnutí je z roku 1977. Angličan Thomas Kirkwood došel k závěru, že stárnutí je výsledkem poruch energetického rozpočtu. Jeho teorie se jmenuje doslova Tělo na jedno použití, ale jeho teorie také nesedí. Společným jmenovatelem všech těchto tří hlavních teorií stárnutí a smrti, které vycházejí z evoluce, je existence procesů, jejichž jediným smyslem je působit smrt.

Jedním z těchto procesů je apoptóza, programovaná buněčná sebevražda, buněčná smrt. Apoptóza odstraňuje přebytečné, zestárlé a opotřebené buňky, je klíčově důležitá pro vývoj mozku. Jestliže se kolonie kvasinek dostanou do stresu, může některá z kolonií spáchat takzvanou altruistickou sebevraždu. Mechanismem altruistické sebevraždy je právě apoptóza. Z toho plyne, že by smrt vůbec neměla mít smysl pro jedince, ale smyslem stárnutí a smrti by mohlo být pouze a pouze uchování druhu. Některé rostliny a živočiši vypadají, jako by vůbec nestárli. Vědci mluví o zanedbatelném stárnutí.

Naším příkladem je kriticky ohrožená perlorodka říční. Odhadovaný věk je až 250 roků. Jiným příkladem je chionka jedlá, chtělo by se říci škeble, mořský měkkýš. Dalším příkladem jsou obrovské želvy z útesu Alkabra, ten je součástí Seychelských ostrovů. Doložený věk je 255 let. Mořské sasanky se dožívají 60–80 roků. Některé druhy jeseterů, lososi a humři také 100 let. Jako by se těchto živočichů vůbec stárnutí netýkalo.

Poslyšte větu: „Sirtuiny, neboli Sir-2 proteiny se podílejí na řízení základních řetězců látkové výměny ve všech třech doménách života.“ Nejste-li zrovna molekulární biologové, asi nebudete vědět, o čem je řeč. A když by vám někdo řekl: „Já se zabývám sirtuiny.“, asi pokročíte rameny a řeknete mu, aby šel dělat něco užitečnějšího. Mluvím o základním výzkumu. Jako by ho spousta politiků, kteří mluví do vědy, neměla ráda. Raději mají výzkum užitý, ten, o kterém si myslí, že se dá plánovat, včetně objevů. Nevím o katastrofálnějším omylu. Všechny klíčové technologické objevy minulých dob byly konec konců důsledky základního výzkumu vědy pro vědu, poznání o poznání.

V této souvislosti vám budu vyprávět o muži, který se narodil roku 1822 v Hinčicích na Moravě. Studoval opavské gymnázium a potom Filosofickou fakultu v Olomouci. Byl chudý, a také proto, že si to přála maminka, vstoupil do kněžského semináře. Roku 1843 se objevuje v augustiniánském klášteře sv. Tomáše v Brně. Dnes působí komicky, že neudělal učitelské zkoušky, propadl z přírodopisu. O 10 let později, roku 1853, dokončil studium na Vídeňské univerzitě – matematika, statistika, botanika, chemie, fyzika, ale opět profesorské zkoušky nesložil. Pravděpodobně proto, že velmi špatně viděl a také byl úzkostný. Vrátil se do kláštera a dělal pokusy s hrachem. Výsledkem jsou základní pravidla dědičnosti. Muž, o kterém mluvím, je uveřejnil roku 1866. Dokonce prý o nich napsal Charlesi Darwinovi, který marně s otázkou genetiky zápolil, ale doložené to není. Muž, o kterém mluvím, umřel předčasně. Bylo mu 61 let a jmenoval se Johann Gregor Mendel. Jeho pravidla se stala základem klasické genetiky. Objev, který se ztratil, byl znovu popsán v roce 1900, kdy vědci objevili znovu Mendlovy práce. Mendel slovo gen ani genetika neznal.

Tak vidíte, základní výzkum je starý 150 let! Představte si, že teorií stárnutí vznikly na tři stovky. Zkusím vyprávět o třech. První – autoimunní. Máme dokonalý imunitní systém. Přestože je dokonalý, někdy se splete. Části vlastního těla považuje za něco cizího a zaútočí na ně. Tahle teorie stárnutí si myslí, že stárnutí je autoimunní proces. Teorie druhá – stárnutí má něco společného se zhoubnými nádory. Příčinou zhoubných nádorů mohou být viry, takže tahle teorie si myslí, že stárnutí má něco společného s viry, které se zařadí nebo změní naši DNA. Teorie třetí je teorie odpadových produktů. Stárnutí je výsledkem neschopnosti buněk vzdát se nebo vyloučit odpadové produkty. Pojem stochastický znamená náhodný a náhoda je součástí chodu vesmíru zrovna tak, jako je součástí chodu vesmíru entropie, popisovaná časovou šipkou, směřující z minulosti do budoucnosti.

Výsledkem je několik dalších teorií stárnutí. Ta nejjednodušší si představuje stárnutí jako opotřebovávání buněk, tkání a orgánů, opotřebovávání náhodné, tedy stochastické. Stárnutí je tedy něco podobného opotřebení šatů. Zestárnou, rozpadnou se, organismus umře. O teorii, která si představuje stárnutí jako propojení složitých molekul uvnitř buněk tak, že vznikne tuhá kostra omezující buněčné funkce, snad ani mluvit nebudu. Zajímavá je další teorie. Buňky se dokáží opravovat, ale jen do jisté míry. Tahle teorie odlišuje buněčné poškození, náhodné buněčné poškození, od neúplných nebo náhodně poškozujících oprav. Vzpomínáte si, jak jsem vyprávěl o tom, že přírodní výběr zajímáme jenom do doby, kdy můžeme mít potomky? Jestliže se dostaneme za tuto hranici, mohou se neúplné nebo chybné opravy začít hromadit. V očích téhle teorie není tedy významný jedinec, ale druh.

Stárnutí je daní za život, nad to v prostředí bohatém na kyslík. V průběhu látkové výměny totiž vznikají vysoce aktivní chemické sloučeniny. Těm se říká oxidativní radikály. Vědci mluví o oxidativním stresu a stárnutí má být důsledkem náhodného efektu kyslíkových radikálů na součásti buněk. Jistě víte, že vznikl celý průmysl, který nás má před těmito údajnými zhoubnými následky chránit, od nejrůznějších doplňků potravy až po ty 2 deci červeného vína denně. No, to by tedy bylo jednoduché!

Prameny:
Austad SN. Comparative biology of ageing. J Gerontol. A Biol Sci Med Sci 2009; 64A, p. 199­–201
Christensen K, Johnson TE, Vsupěl JW. The quest for genetic determin ants of human longevity: challenges and insights. Nature Reviews Genetics 2006; 7, p. 436–448
Ljubuncic P, Reznick AZ. The evolutionary theories of aging revisited – a mini-review. Gerontology 2009; 55, p. 205–216
Rattan SIS. Teorie of biological aging: genes, proteins, and free radicals. Free Radical Research 2006; 40, p. 1230–1238

Připravit se
Stáří lze popisovat poeticky. Například: „V ten den se začnou třást strážcové domu a mužové zdatní se zkřiví a mlčky zanechají práce a bude jich málo. A ty, kdo hledí z oken, obestře temnota“, praví starozákonní kniha Kazatel. Stáří lze popisovat věcně. Přeloženo do současné medicínské řeči mohl mít Kazatel na mysli projevy Parkinsonovy choroby, projevy artrózy nebo artritidy, šedý oční zákal a vypadané zuby. Většina z nás se chce dožít co nejvyššího věku, ale kdyby to tak šlo bez toho stárnutí a doprovodných jevů! Vím, že to bude spoustě lidí protivné, kdo by poslouchal rád o nemocech a stáří! Přesto si dovolím sdělit několik docela praktických rad.

Především, prosím, myslete na vchodové dveře. Musí být dostatečně široké pro to, aby prošel případný invalidní vozík. A nedá se nic dělat, aby prošla i nosítka, jestliže je to nutné. Zámek musí být bezpečný, jednoduše ovladatelný a měli byste mu dobře rozumět, aby se vám nestalo, že se zacvaknete ve vlastním bytě. Nezdá se to, ale nejnebezpečnější místností v bytě je koupelna. Lidé se dokázali dostat na Měsíc a zpátky, aby se těžce poranili ve vlastní koupelně. Podlaha vždy protiskluzová, osvětlení dostatečně jasné a přitom neoslňující. Nejmodernější umyvadla mívají senzor na spouštění vody. Záchod by měl být dostatečně vysoký, ale ne příliš vysoký. Sedíte-li na něm, měla by vaše stehna s bérci svírat pravý úhel. Vana je vynikající, má-li protiskluzový spodek a má-li madlo. Ještě lepší bývá sprchový kout se sedátkem, opět madlem, přičemž sedátko má stejné vlastnosti, jako má ten záchod, čili nepříliš vysoké, nepříliš nízké, kolena, stehna, bérce pravý úhel. Na osvětlení nešetřete. Nebudete-li dobře vidět, riskujete pád.

Máte-li chodbu nebo větší chodbu, vždy opět protiskluzové dlaždice nebo cokoli protiskluzového. Povede-li se vám mít nábytek bez ostrých hran, snížíte riziko úrazu při případném pádu. Jestliže máte koberec, měl by být protistresový. Jestliže jsou v místnosti dlaždice, opět by měly být ty protiskluzové. Je vynikající, jestliže je lůžko ovladatelné. V ideálním případě by mělo být přístupné z obou stran, opět tak, abyste prošli s invalidním vozíkem anebo aby se tam v případě nutnosti dostala nosítka. Znovu zdůrazňuji, nešetřete na osvětlení!

Velmi důležitá je kuchyň. Zásuvky by měly být na dosah ruky. Čísla na knoflících by měla být dostatečně veliká. Stejná by měla být čísla na ovladači mikrovlnky a lednice, ta by se měla odmrazovat automaticky. Hýbejte se, jen co to půjde! Vůbec nezpomalujte! To neplatí jenom pro svižné staré lidi, to platí pro všechny lidi, kteří stárnou, včetně těch, kdo chodí o holích nebo o berlích. Padají vám věci z ruky? Nebudete-li cvičit pevnost a přesnost úchopu, budou padat víc. Vynikající je na to tenisový míček. Pravděpodobně nejlepší prostředek, jak si udržet pružnost a pevnost celého těla, je umírněné jogové cvičení, například proslulá dvanáctičlenná sestava Pozdrav slunci. A nezapomeňte na cvičení rovnováhy! Stoj o jedné noze, zpočátku s oporou. Všechny tyhle postupy jsou důležité pro prevenci pádů, osteoporózy, koronární arteriosklerózy, arteriosklerózy dolních končetinových tepen.

A nebojte se počítačů! Připojení k internetu vám zajistí vstup do světů, jejichž hloubku a šířku si málokdo dovede představit. Nestačila by na ni řada životů. Vstup do internetu vám ve vlastním jazyce zajistí zpravodajství ze světa i z domova, politické komentáře, obchodní zprávy, komentáře obchodních zpráv, vědu, techniku, sport, zahrádkářství, šachy, na co si kdo vzpomene. A naučíte-li se základům angličtiny, budete sedět u moře a mít v něm kotníky. Hloubku a šířku tohoto oceánu si opravdu neumí představit vůbec nikdo. Ovládání dnešních počítačů je natolik přátelské, že ho zvládne naprostá většina lidí, a nemáte-li peníze na vlastní počítač a připojení, existují internetové kavárny. Kromě toho internetové připojení má naprostá většina veřejných knihoven.

Odchod ze zaměstnání může znamenat ochuzení sociálních vztahů. Počet přátel a známých z práce se snižuje. Zbývá rodina, je-li jaká. Pak záleží na tom, jak je početná a jaké jsou její vnitřní vztahy. Ty nemusí být nejlepší. Lidé jsou vysoce sociální bytosti. Jestliže se jejich sociální vztahy ochudí, není jim dobře. Američtí vědci v tomto ohledu zkoumali velkou lidskou skupinu ve věku 57 až 85 let. Jednotlivé lidi vědci chápali jako uzlíky v sociálních sítích, a tak se jich zeptali: „S kolika ze šesti nejbližších lidí se pravidelně stýkáte?“ Nejčastější odpověď byla mezi třemi až čtyřmi. Další otázka: „Jak často se s nimi stýkáte?" Nabízené spektrum možností od jednou ročně po prakticky denně. Nejčastější odpověď: kolem čtvrtiny nabízených možností. Třetí skupina otázek: „S kolika z pěti vůbec nejbližších lidí se pravidelně stýkáte?“ Nejčastější odpověď: „Jeden až dva.“ Poslední skupina otázek: „S kolika známými, které znáte jménem, se stýkáte?“ Nabízené spektrum možností od jednou denně po jednou ročně. Nejčastější odpověď: pod polovinou spektra možností.

Je tedy zřejmé, že se stárnoucí lidé s druhými lidmi, které znají jménem, stýkají poměrně pravidelně. „Jedna máma se dokáže postarat o 5 dětí, 5 dětí se nedokáže postarat o mámu“, říká staré trpké pořekadlo. V domovech pro seniory to bývá příběh za příběhem. Řada dětí si vzpomene na svého seniora v den, kdy dostává důchod. Senior zoufale šetří, aby bylo na benzín a dítko přijelo na návštěvu, dítko se objeví, sebere důchod a zmizí. Za měsíc opakování. „Kde jsem udělal chybu?“, říká si senior, „Co to s nimi je? Mají vůbec nějaké srdce? Je to dobou? Vždyť jim do ničeho nemluvím a vůbec si se mnou nepovídají!“ A vnoučata? Darmo mluvit. Počítače, počítače, počítače a střílečky. Svéráznou skupinou jsou senioři, jejichž děti zmizely před generací v cizině a nevracejí se. Někdy posílají peníze, dopisy, obrázky, pohlednice, dokonce cédéčka, ale co to je, když je nemůžete obejmout. Každá rada bývá drahá, ale třeba trochu pomůže vysvětlení.

Jeden z nejmodernějších modelů lidské osobnosti, jmenuje se psycho-biologický, říká, že základní znaky lidské osobnosti určuje to, čemu se říká temperament. To temperament určí, zda pro dítě bude svět místo spíše zajímavé, kam se vrhne, nebo místo, kde je nutné být opatrný, místo, kde bude nějakým způsobem závislé na slastech neboli odměnách, které svět poskytuje. A také určí, jak bude vytrvalé při všem, co bude dělat. A právě tyhle vlastnosti jsou kódované geneticky ze dvou třetin. Výchovou jsou prakticky neovlivnitelné, zato se s nimi výchova může dostat do katastrofálního střetu. Nemůžete dítě předělávat.

Další důležitou věcí je mateřství. Jako by některé matky zapomínaly přestřihnout pupeční šňůru. Je tragikomické sledovat šedesáti, pětaosmdesátileté matky, jak se ke svým třiceti, padesátiletým dětem chovají, jako by to byli tříletí caparti a naopak. Mámy se starají, přikrývají maléry, vydělávají a padesátiletí caparti vyvádějí. Ve Spojených státech amerických jsou lidé religióznější, než jsou v západní Evropě nebo v České republice. Vědci se pozeptali lidí, kolikrát navštívili v minulém roce kázání nebo bohoslužbu. Možné odpovědi byly od několikrát týdně do vůbec nikdy. Odpovědi byly kódovány číslem 1–7. Střed odpovědí byl číslo 4,27, takže aktivita vysoká.

Stejným způsobem se vědci pozeptali lidí, jak často se v minulém roce účastnili nějaké sociální aktivity, třeba zdravotnické nebo charitativní. Rozmezí bylo stejné, od několikrát týdně do vůbec nikdy. Kód byl opět stejný, 1–7. Střed odpovědí se pohyboval těsně pod průměrem, takže opět poměrně často. Mezi sociální akce pořádané náboženskými organizacemi patří sborové zpívání, ale i sběr šatů, rozdělování jídla pro chudé a péče o bezdomovce. Lidé v této věkové skupině se často účastní nejrozličnějších sociálních aktivit.

Vědci se jich proto zeptali, jak na tom byli v posledním roce. Možné skóre odpovědí: 1–7, od nikdy po několikrát týdně. Průměr odpovědí byl těsně nad polovinou. Zkoumané skupině bylo v průměru 68 let, polovička muži, polovička ženy, polovička měla vysokoškolské vzdělání. Ovdovělých byla asi pětina. Stejně zajímavá odpověď byla, jak lidé hodnotí vlastní zdravotní stav. Možné skóre: 1–5, od mizerný po velmi dobrý. Průměr odpovědí byl 3,27, takže většina stárnoucích lidí hodnotí svůj zdravotní stav jako dobrý. Stejně pozitivně lidé hodnotili svou schopnost vykonávat běžných 9 denních činností. Zajímalo by mě srovnání s Českou republikou. Předpokládám jisté odchylky, ale to nejzávažnější, nejdůležitější a nejtěžší je zajištění ekonomické situace ve stáří. Opravdu nic jednoduchého!

Prameny:
Cornwell B, Laumann EO, Schumm LP. The social connectedness of older adults. A national profile. Americal Sociological Review 2008; 73, s. 185–203

O smrti
Jestliže někdo říká, že se smrti nebojí, bývá to mladý zdravý člověk, při silách. Jestliže se témuž člověku podívá smrt zblízka do očí, mluví a chová se docela jinak. Strach ze smrti je totiž hluboce evolučně zakódovaný mechanismus. Je to nástroj přežití. Říká, vyhni se tomu za každou cenu. Často i tehdy, když to vůbec nemá smysl.

Nejjednodušší definice smrti říká, že to je zhroucení všech základních funkcí organismu. Zhroucení celovztažného uspořádání. Nejde tedy jen o zánik jednotlivých buněk, tkání nebo orgánů. Ale o zhroucení vzájemných vztahů. Molekulární mechanismy, které vedou ke smrti jednotlivé buňky, jsou poměrně dobře známy. Ale smrt celého organizmu z nich neplyne. Zrovna tak jako zánik domu neplyne ze zániku jediné cihly.

Smrt člověka rovná se tedy smrt jeho mozku. Přestože při vhodné péči mohou buňky, tkáně i orgány žít dál! Jinak by nebyly možné transplantace. Smrt mozku znamená smrt celého mozku, tedy nejen mozkové kůry. Znamená i smrt mozkového kmene, tvořeného prodlouženou míchou, Varollovým mostem a středním mozkem. Smrt mozkové kůry, jejích spojů, případně těžké poškození thalamu na obou stranách, vyústí do stavu, kterému se říká buď minimální vědomí, nebo permanentní vegetativní stav. V mozkovém kmeni jsou totiž systémy, které řídí např. krevní oběh a dýchání. Jestliže mají lidé zachované tyto základní systémy, mohou při dokonalé a velmi nákladné péči, žít celé dlouhé měsíce, roky i desítky let.

Současná diagnóza smrti je neurologická diagnóza. Ve 44 % z 80 zkoumaných států smí ji vyslovit jediný lékař. Ve 34 % musí být lékaři 2, v 16 % dokonce lékaři 3. U zbytku není počet určen. Počet, druh a případné opakování laboratorních testů se stát od státu liší. Smrt by měl vždy diagnostikovat velmi zkušený lékař. Musí si být jist příčinou stavu. Např. že jde o důsledek těžkého a nezvratného úrazového rozrušení. Musí si být naprosto jist, že nejde o důsledky intoxikace. Jedy, drogami nebo léky. Musí si být jist, že nejde o důsledky rozvratu vnitřního prostředí. Např. při přechodném poškození funkce ledvin, jater nebo plic. Musí si být jist, že nejde o důsledky svalového ochrnutí z jakékoli příčiny.

Následuje vyšetřování. Tělo nesmí odpovědět na bolestivý podnět nad úrovní šíje. Oči jsou ve středním postavení. Zorničky bývají široké. Nereagují na osvit. Lidé nereagují na dotyk rohovky. Jestliže je pacient zaintubovaný, neodpoví zakašláním, neodpoví na zvýšení koncentrace oxidu uhličitého. A neodpoví na tepelný podnět do vnitřního ucha pohybem očí. Lidem může zemřít celý mozek, přesto jejich páteřní mícha žije. Takže mohou reflexně pohnout rukama či prsty, což působí děsivě. Je to sice vzácné, ale otrava některými jedy, např. tetrodotoxinem, dokáže smrt dokonale napodobit. Podobně, jako některá vzácná zánětlivá onemocnění mozkového kmene. Při nejistotě nastupuje laboratorní testování. Např. opakované a dlouhodobé vyšetřování elektroencefalografickým záznamem. Nebo průkaz zástavy krevního oběhu mozkem.

Smrtí a umíráním se zabývá nový lékařský obor, jmenuje se tanatologie. U nás ho mistrovsky popsala paní prof. Helena Haškovcová. Lidé, kteří se dozvědí o svém smrtelném onemocnění, procházejí psychologickým vývojem. první fáze je popření. To je běžná, obranná reakce. Jak se to mohlo stát mně? To je omyl! Mě se to netýká! Říkají si lidé. Fáze druhá je hněv, vzdor. To je přirozená, další obranná reakce. Třetí fáze je fáze smlouvání. V obou fázích je život s těmito lidmi někdy velmi těžký. Ve fázi smlouvání, říkají lidé, až postavím dům, až dopíšu knihu, až děti odmaturují. Fáze poslední bývá smíření. Přijetí nevyhnutelného. Ne všichni lidé procházejí všemi fázemi. A někteří lidé těmito fázemi vůbec neprocházejí.

Viděl jsem během života umírat spoustu lidí. Pokaždé je to pro každého neokoralého doktora velmi těžká zkušenost. A doktoři si o nich vyprávějí. Ulevuje tak jeden druhému. Někdy vás umírající člověk vezme jen tak mlčky za ruku, jako dítě, které chce převést přes ulici. Jindy umírající lidé s doktorem mluví, jako ten nešťastný vojáček, který spadl pod jedoucí tank. Měl rozdrcené nohy až ke kyčlím, ale byl při vědomí, protože byl v úrazovém šoku a dostal vysokou dávku morfinu. Doktor s ním jel v sanitce a raněný člověk s ním rozmlouval. Díval se nahoru, protože cestu znal. Nad silnicí byly mostky. A najednou povídá, doktore, co myslíte? Ještě budu živý pod tím třetím? Viděl jsem umírat malou holku na leukemii, která třídila panenky a rozhodovala se, komu dát tu největší a nejhezčí.

Viděl jsem lidi, kteří nevěřili nábožensky. A když se jim smrt podívala do očí, tak uvěřili. A pomohlo jim to. Ale viděl jsem i opak. Vysoce postaveného kněze, kterému recidivoval karcinom. Měl ho plné břicho. Sám si nahmatával nádorové hmoty. Byly tuhé. Naštěstí neměl ani bolesti, ani žádné další obtíže. Smířeně ležel a vypadal málem spokojeně. Žasnul jsem a říkal jsem si, tomu člověku jeho vzdělání a víra neuvěřitelně pomáhá. Vyptával se na svůj stav, tak jsem mu ho po krůčcích sděloval. Po několika dnech začal být znepokojený a bylo vidět, že je úzkostný. Nevěděl jsem, co se děje, protože bolesti neměl a nedělo se nic dalšího. Než jsem pochopil, že ten nešťastný člověk očekává zázrak. Že přijde anděl nebo se stane něco, co ho sejme z kříže a uvede ho zpátky do života mezi lidi. A když zjistil, že se zázrak nestane, zcela se zhroutil. Tehdy se tomu ještě umělý spánek neříkalo. Uvedli jsme ho tedy do chemického pozemského ráje a odešel v míru.

Viděl jsem umírat lidi na konci dlouhého, těžkého a nespravedlivého života. Obraceli se obličejem ke zdi a říkali, nechte mě. Končím. A viděl jsem umírat staré ženy, které říkaly, chci odejít, vždyť už tady nikoho nemám. A viděl jsem umírat nešťastné, nedosycené lidi, kteří měli pocit, že je smrt krajně nespravedlivá, protože jim bere poslední možnost, poslední možnost napít se z pramene života. Z toho, aby je někdo měl nepodmíněně rád. A viděl jsem umírat velmi starou dámu, která se hrozně, chudák, bála. Sedla si k ní neteř, taky už starší paní, hladila ji po ruce a povídá, babí, co se tak bojíš? Vždyť už jseš stará. Ve mně se všechno zastavilo. Babí se na neteř podívala, povídá, a holka, dyť máš pravdu. Zavřela oči a odešla.

Jak pomáhá lidem na cestě ke smrti religiozita a spiritualita. Jestliže religiozita obnáší příslušnost k nějaké církvi nebo vyznání, spiritualitu zajímá smysl a význam lidského života. Je možné být religiózní, aniž jsou lidé spirituální. A naopak. Byť se všechna náboženství o nějakou míru spirituality snaží. Svízelí mnoha náboženství je, že zrovna tak, jako dokáží úzkost, strach, bolest a tíseň tlumit, dokáží je probouzet. Jádrem sebepřesahu je vědomí jednoty s kosmem. S přírodou, se životem, s bytím. Tenhle pocit má většina tzv. docela obyčejných lidí. Ze všech sociálních vrstev. Nejde tedy jen o světce a mystiky. Lidé s vysokou mírou sebepřesahu sdělují, že to, co právě dělají, je dokáže natolik pohltit, že se na chvíli octnou mimo čas a prostor. Dívají-li se na docela obyčejné věci, dokáží je vidět dětskýma očima, jakoby to bylo prvně. A mají pocit zázraku. Mívají pocity radosti, v nichž jsou propojeni se všemi ostatními lidmi, se vším, co je živé. A mívají někdy dojem, že mají šestý smysl, který odhaduje věci, které teprve nastanou. Cítí, že jejich život je veden vyšší spirituální silou, než je cokoli lidského.

Mám dojem, že tato míra sebepřesahu, je něco transkulturálního. Je to evoluční podklad přirozené religiozity. A není vázán vůbec na formální vzdělání. Byť lidé s vyšším stupněm formálního vzdělání ho dokáží lépe slovně popsat. Spiritualita, která je věřícími chápána jako součást náboženství, je cítěna jako něco pružnějšího. Méně vázána na dogmata nebo přesný typ víry. Spiritualita, která stojí mimo, nebo dokonce proti náboženství, je chápána jako pluralita cest. Každý si musí najít tu svou. Neexistuje jedna jediná, správná, vyvolená, určená cesta. Jeden z představitelů tohoto myšlení řekl: „Náboženství není totožné se spiritualitou. Náboženství je podoba, kterou na sebe spiritualita bere v dané civilizaci.“

Vědci zjistili, že ke konci života má spiritualita větší počet rozměrů. Prvním z nich je hledání a nalézání smyslu vlastního života. Dalším je sebepřesah. Lidé se obracejí do vlastního nitra nebo ven. Jestliže je to ven, bývá to k Bohu nebo ke kosmu, k přírodě. Obojí je doprovázeno pocity hloubky, které někteří lidé během života mají při poslechu hudby, při četbě filosofických děl, při poslechu poezie, nebo dokonce při řešení matematických problémů. Víra se může prohlubovat, ale viděl jsem lidi, kteří v tomto děsivém tlaku o víru úplně přišli. Jestliže se víra prohlubuje, může to být víra v Boha, v bohy, ve vesmír, ve spravedlivější sociální řád. Může to být víra ve šťastný život po smrti. Anebo naděje na šťastnou, bezbolestnou, milosrdnou smrt, případně naděje na lepší život vlastních dětí. Může to být osobní setkání s přicházející smrtí, která se nám podívá do očí. A přivede to lidi na spirituální cestu.

Lidé si začnou uvědomovat věci, nejprostší věci života, které si předtím vůbec neuvědomovali. Jichž si nevšímali. Stačí proud světla, padající na stůl. Stačí květina ve váze. A lidé říkají, teď chápu, teď rozumím. Jak jsem to mohl celý život pomíjet? Spiritualita není stav, spiritualita je proces. Spiritualita je všechno jiné, jen to nejsou marše, ornáty, svíčky a zpěvy. Spiritualita je ponoření do jádra bytí. Zkuste o tom, prosím, přemýšlet. Vaše cesta k nevyhnutelnému může být snazší.

Prameny:
Jan MM. Brain death criteria. The neurological determination of death. Neurosciences 2008; 23, s. 350–355
Vachon M, Fillion L, Achille, M. A conceptual analysis of spirituality at the end of life. Journal of paliative medicine 2009; 12, s. 53–59
Vaillant G, Templeton J., Ardent M et al. The natural history of mental health: health and religious involvement. Soc Sci Med 2008; 66, s. 221–231
Young GB, Shemie SD, Doig CHJ, et al. Brief review: the role of ancillary test in the neurological determination of death. Canad J Anesth 2006; 53, s. 620–627
Young GB, Lee D. A critique of ancillary tests for brain death. Neurocritical Care 2004; 1, s. 499–508
Wijdicks EFM. The clinical criteria of brain death throughout the world: why has it to come to this. Can J Anest 2006; 53, s. 540–543

A kdybych lásku neměl...
O lásce lidé mluví co je svět světem a láska kvete v každém věku, takže otázka zní: Co je láska? Střízlivý biolog řekne, že je to nástroj reprodukce, v přírodě mláďata, u lidí děti, ale možná, že znáte nejkrásnější slova, která byla kdy o lásce napsána. „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jen dunící kov a zvučící zvon. A kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím, obsáhl všechno poznání, ano, kdybych měl tak velkou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všechno, co mám, ano, kdybych sám sebe vydal k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.“

Nezdá se vám to? Podívejte se na sňatkový trh šlechticů a králů, sňatkový trh měšťanů a sedláků vypadal podobně. Lidí, kteří spolu měli prožít život a mít děti, se vůbec nikdo na nic neptal. Rozhodující byly peníze a moc. Ještě v mém dětství se na vesnici říkalo, že sedlák si váží víc vlastní krávy, než vlastní manželky.

Antika rozlišovala Éros – lásku vášnivou, Agapé a Storgé – lásku něžnou a lásku starostlivou, Mániá – lásku šílenou, Ludos – lásku hravou, Fíliá – lásku přátelskou a Pragma Đ pragmatickou, rozumovou, věcnou lásku. Moderní doba rozlišuje tři rozměry: blízkost, oddanost a vášeň. Psycholožka Beverly Fehrová přišla na chytrý nápad. Na internetu oslovila lidi, aby jí sdělili co největší počet slov, která tyto tři rozměry popisují. Odpovědělo mnoho tisíc lidí, dostala spousty slov a podrobila je faktorové analýze. Zjistila 9 typů lásky: adolescenční, něžnou, oddanou, osudovou, přátelskou, platonickou, romantickou, sexuální a vášnivou. Jestliže se řekne láska, má naprostá většina lidí představu akutní výbušné všespalující lásky romantické. Je to nádherný stav. Jeden z mých učitelů psychiatrie ho přirovnal k akutní psychóze. „Budete–li mít štěstí, potká vás v životě několikrát“, učil nás, „ale prosím vás, v tomhle stavu vůbec žádná rozhodnutí!“

Činnost lidského mozku se při prožívání akutní romantické lásky odlišuje od jeho činnosti při prožívání lásky mateřské. A ještě jedna historie se o onom moudrém muži vypráví. Dostavil se k němu pacient, který si stěžoval na poruchy potence a chtěl, aby mu na to pan profesor něco dal. Pan profesor ho vyšetřil, vyslechl, a pak povídal: „Víte co? Najděte si tu pravou! Nebudete potřebovat vůbec nic.“

Psychologicky a sociálně charakterizuje lásku takzvaných pět snah. Je to snaha o předmětu lásky co nejvíc vědět, snaha být s ním, snaha vazbu nenarušit, snaha pečovat, ochraňovat a snaha cítit. Těchto pět snah charakterizuje takzvanou vazbu mezi matkou a malým dítětem. Vazba může být jistá, neboli bezpečná, rozvíjená láskyplnou matkou. Pak si do života odnášíme něco docela jiného, než je vazba tvořená matkou nejistou, chladnou, nebo dokonce matkou zneužívající. Je to citová vazba mezi matkou a malým dítětem, která nás svým způsobem podepíše na celý další život, až do smrti!

Láska je jedna množina jevů a sexuální chování jiná. Prostupují se jen částečně. Existuje sex bez lásky, existuje láska bez sexu. Odpověď na to, proč se vlastně lidé sexuálně chovají, byla donedávna prostá, trojí – ulevit sexuální tenzi, mít potomky, no a prožít slast. Ale takhle to vůbec není jednoduché. Vědci se nedávno zeptali 450 lidí ve věku 17 až 52 roků na otázku, proč spolu vlastně lidé souloží. A představte si, že se dozvěděli plných 237 důvodů, od prostých: „Chtěl jsem prožít slast“ k altruistickým: „Chtěl jsem, aby jí nebo jemu bylo dobře“ ke spirituálním: „Chtěl jsem být blíž Bohu“ k vražedně pomstychtivým: „Chtěl jsem předat AIDS.“

A pak vědci poprosili jinou lidskou skupinu, plných 1549 lidí, většinou mladých žen i mužů, aby jim každý z nich srovnal oněch 237 důvodů do žebříčku. Takže si dovedete představit tu hromadu cifer. A z ní vyhmátli čtyři společné faktory. Označili je pojmem: Tělo, dosahování cílů, pojmem emoce a pojmem pocit nejistoty. Pod pojmem tělo, představte si, že hlavním důvodem k sexuální interakci není slast, ale snižování míry stresu. Všichni víme z literatury i ze zkušenosti, že sex může sloužit cílům, které sexuální vůbec nejsou. Jde o peníze a sociální postavení. Může jít o drogy. Sex může být docela banální pragmatická politická záležitost.

Povím vám jeden příklad z českých dějin. Markéta Tyrolská zvaná Pyskatá (Maultasch) byla roku 1330 provdána za Jana Jindřicha, bratra Otce vlasti, ale o pouhých 11 let později ho Markéta vyhnala z lože, prý pro impotenci. O pár let později i ze země, ale Tyroly musely být lákavé věno! Markéta se rychle provdala za Ludvíka V. Braniborského. Ale zapomněla se rozvést, takže následoval strašlivý středověký bulvární skandál. Oba manželé byli exkomunikováni z církve, do které se díky vlivným konexím vrátili až roku 1359. Politické vlnobití se táhlo do roku 1410. Mimochodem, Markéta mohla být docela pohledná. Její ošklivé obrázky mohou být karikatury z doby, kdy se protivila papeži.

A co emoce? Jestliže je pohlavní styk vyjádřením lásky, úcty a oddanosti, jsou na tom obě pohlaví, muži i ženy, stejně. Překvapující je, že pohlavní styk může být nástroj na zvládání pocitu nejistoty. Někteří lidé se milují proto, že si doplňují sebeúctu. Další proto, že si myslí, že si tak ohlídají partnera a někteří proto, že se tak zbavují tísně a strachu. A tohle všechno si neseme z dospělosti do stáří. Kořeny lásky zakládáme v hlubokém dětství, a podle toho, jaké jsou a s čím se v životě potkají, mohou vyrůst do obrovského nádherného košatého stromu nebo do něčeho zpitvořeného, ohořelého a uschlého.

S výjimkou zabudovaných stereotypů nemá většina lidí o sexualitě ani o lásce ve stáří žádnou představu. Staří lidé se mohou akutně romanticky zamilovat, s výjimkou adolescenční potkáváme ve stáří všechny typy lásky. Pravda je, že ve stáří míra sexuální aktivity klesá, zejména u žen, ale neklesá míra sexuálního toužení, zejména u lidí, kteří jsou zdraví. Jestliže jsou lidé zdraví, mohou být ve stáří vysoce sexuálně aktivní, a netýká se to jen postav, jako byl náš císař František Josef I. nebo ruská carevna Kateřina Veliká.

Je 29. července roku 1821. Do Mariánských Lázní přijíždí na návštěvu slečna, které jde na osmnáctý rok, a to ke své babičce a dědečkovi. Ti se jmenují von Brösigkovi a spravují tady krásný palác. V paláci nebydlí nikdo jiný, než Jeho Excelence, dvorní rada, básník a přírodovědec Johann Wolfgang von Goethe. Zajímají ho minerály, světlo, barvy, kosti, rostliny. Představte si, že 19 let před Lamarckem a 48 let před Darwinem ho napadla evoluční teorie. Někdo je prostě geniální! Kromě toho je právníkem a dvorním ministrem, a to ve vévodství Sasko–eisenašsko–výmarském. Výmar měl tou dobou 6 tisíc lidí a celé vévodství jich mělo 100 tisíc. Jeho Excelenci je právě 72 roků a slečna je baronka, jmenuje se Ulrike von Levetzov. Je vzdělaná, dobře vychovaná a je velmi hezká. Každý den ráno kráčí ke Křížovému prameni. Někdy je doprovází hrabě Klebelsberk Thumburk, ten se uchází o Ulričinu maminku Amálii. Sezóna se blíží ke konci, Goethe se vrací do Výmaru, rodina odjíždí na statky do Třebívlic. Kdyby se na Ulriku podíval dnešní evoluční psycholog, řekne: „Symboly plodnosti. Širší lícní kosti, kulaté oči, plné rty, postava ztepilá.“

19. června roku 1822 přijíždí Goethe do Mariánských Lázní znovu a žádá o Ulričinu ruku. Matka Amálie si vyžádala několik dní na rozmyšlenou a odebrala se s rodinou do Karlových Varů. Goethe tam jel za nimi. Co se dělo dál, neříkají prameny s jistotou. Po konci sezóny Goethe odjíždí smutný do Výmaru. „Chytne–li stará stodola, neuhasíš“, říká moje vrchní laborantka, ale tahle stará stodola byla geniální, takže napsala Mariánskolázeňské elegie, jednu z nejkrásnějších milostných básní. Goethe umírá roku 1833. Ulrika se nevdala a umírá ve svých 95 letech. Před smrtí spálila celou korespondenci. Popel smetla do stříbrné dózy a svou komornou poprosila: „Až umřu, přidáš mi ji do rakve.“

V jednom z posledních průzkumů říká přibližně polovina lidí starších, než 65 roků, že je sex v jejich životě velmi důležitý a o něco víc, než polovina téhle poloviny byla v posledním roce před průzkumem sexuálně aktivní. Řeknu vám o jednom z mylných stereotypů. Říká se, že ve věci milování ženy spíše uctívají ducha a mužové tělo. Průzkum populace staré 40–50 roků zjistil opak. Ženy byly tím šťastnější, čím obratnějšího měly partnera, a mužové byli tím šťastnější, čím větší a hlubší byl citový vztah.

Svým způsobem je to všude na světě s milováním, tělesným i duševním, podobné, byť ne totožné, prokázal průzkum 27,5 tisíce lidí, provedený v 27 zemích světa. Těm lidem bylo 40–80 roků. Ve věci tělesného milování lidi zajímala slast, hloubka citového vztahu. A zrovna tak hodnotili význam sexu pro svůj život. Nejvyšší skóre dosahovali lidé v západní Evropě, ve Spojených státech amerických, v zemích vyznávajících takzvané západní kulturní hodnoty. Nejnižší skóre kupodivu nebylo v zemích islámských, ale v udřených zemích jihovýchodní Asie – Japonsko, Čína a kupodivu Thajsko. Takže prosím, nepracujte tolik!

Prameny:
Carpenter LM, Nathanson CA, Kim YJ. Physical women, emotional men: gender and sexual satisfaction in midlife. Arch Sex Beh 2007; 38, s. 87–107
Hinchliff S. Ageing and sexual health in UK: how should health psychology respond to challenges? J Health Psychology 2009; 14, s. 355–360
Koukolík F. Lidství. Neuronální koreláty. Galén, Praha 2010, kapitola Ženy a muži, s. 119
Laumann EO, Paik A, Glasser DB, et al. A cross-national study of subjective sexual well-being among older women and men: findings form the global study of sexual attitudes and behaviors. Arch Sex Beh 2006; 35, s. 145–161
Meston CM, Buss DM. Why people have sex? Arch Sex Beh 2007; 36: 477–507

Nejen Goethe, Toscanini a Wheeler
Jak je to dlouho, co snad všichni lidé považovali stárnutí a stáří za senilitu, za dobu nevyhnutelného úpadku všech sil, tělesných a duševních? Takže, stáří a tvořivost, nebo dokonce geniální tvořivost, to vypadalo málem jako vtip. Přestože 89letý Michelangelo pracoval na Svatopetrském chrámu a náměstí. 80letý Goethe napsal 2. díl Fausta, jedno z největších děl světové literatury. A nádherné benátské rusovlásky maluje 90letý malíř. Chtěli byste si poslechnout některou z nahrávek Artura Toscaniniho? Jednoho z největších dirigentů minulého století. Začal dirigovat v 19 letech a dirigoval celý život. Dožil se 90 let. Thomas Edison, vynálezce žárovky, fonografu, kamery, elektrické baterie do auta, majitel tisícovky patentů, pracuje v 84 letech. Pablo Ruiz Picasso, jeden z tvůrců moderního malířství, dožívá se 92 let.

Takže, stáří a tvořivost, nebo dokonce geniální tvořivost, se nevylučují. Otázka tedy zní: Co je tvořivost? Filosofové i vědci si tím lámou hlavu 4 století. Přesto že je tvořivost jedna z nejcennějších vlastností lidí, je velmi obtížné ji definovat. Původně se týkala výtvarného umění a literatury, dnes se týká snad všech oborů lidské činnosti, vědy, reklamy, propagandy, designu. Dokonce se mluví o „kreativním účetnictví“, to je vtipné označení účetních podvodů.

Profesorka Tereza Amabileová o jednom takovém řekla: „Podvod to je, ale je tvořivý.“ Každý z nás, kdo přišel do styku s jakýmkoli řemeslníkem, s chirurgy, programátory, sadaři, kadeřnicemi, s kýmkoliv od jakéhokoliv řemesla, ví, jak jsou mezi nimi lidé tvořiví a vysloveně netvořiví.

Nezapomenu na starého pána, kterého jsem potkával hluboko v lese před spoustou let. Bylo to nedaleko rozpadající se vesnice. Chodil jsem tam na houby, starý muž tam sbíral kořeny stromů. Musely být přiměřeně silné, nesměly být moc vinuté. Ostrým nožem z nich loupal pružné štěpiny. Ze štěpin splétal ošatky, také košíky nebo nůše. Uvědomil jsem si, že se dívám na řemeslo staré desítky tisíc let. Ale tenhle pán byl neobvyklý. Uměl vplétat geometrické vzory. Zeptal jsem se, kdo ho to naučil. Jen mlčky zavrtěl hlavou, považoval to za samozřejmost.

Profesorka Tereza Amabileová říká, že dílo je tvořivé v té míře, v jaké je novým, vhodným, cenným, závažným, užitečným a nerutinním řešením daného problému. Jde tedy o novost, nerutinnost a o závažnost. O něčem takovém tedy dosud nebylo ani vidu ani slechu a něco to opravdu řeší. Kdo z nás si vzpomene např. na fascinující Krejčovu inscenaci Romea a Julie v pražském Národním divadle v roce 1965? A kdo si vybaví, jakým způsobem přišel na svět penicilin? Tvořivost si někdy lidé pletou s inovací. Tvořivost je podmínkou nutnou pro inovaci, ale ne postačující. Geniálně tvořiví byli lidé, kteří přišli na princip elektronkového počítače, ale bez řetězu inovací by prostě zůstal na papíře.

Psychologové tvrdí, že tvořivý proces běží ve fázích. První je přípravná fáze, to je vyhmátnutí problému. Následuje inkubace. Co se při tom lidem děje v hlavě, vůbec nikdo neví. Po inkubaci se může objevit vhled, to je ono Archimédovo Heuréka! Nalezl jsem! A poté je ověřování. Někdy se řešení objeví po dlouhém trápení ve snu. Vypráví se to o velkém chemikovi 19. století. Jmenoval se Friedrich August Kékulé von Stradonitz a objevil jádro benzenu, onen proslulý šestiúhelník. Píše se, že se mu objevil ve snu v podobě hadů, kteří se drželi za ocásky.

Psychologové mluví o tvořivém myšlení jako o myšlení divergentním, slučuje různé ideje do jednotného celku. Thomas Alva Edison zase seděl v křesle, usínal a přitom měl v rukou kovové koule. Když začal podřimovat, koule spadly na zem, řinkot ho probudil a prý právě v tomto okamžiku měl nejplodnější ideje a nápady. Matematici, zdá se, tvoří docela jinak než jiní lidé. Pracují s abstraktním prostorem, ne ve slovech nebo ve větách. Napsal Albert Einstein ve svých pamětech, jak se mu po letech výpočtů, které nikam nevedly, najednou objevila obecná teorie relativity jako obrovská mapa vesmíru. Dnes lépe víme proč, s matematickým prostorem pracuje pravá mozková hemisféra. Pravá hemisféra nemluví.

Víte, že jsou mozky vysoce tvořivých lidí postavené trošku jinak a jinak fungují než mozky lidí, jejichž tvořivost je nižší? Inteligence je nutná podmínka tvořivosti, ale nestačí. Existují vysoce tvořiví lidé, jejichž inteligence v pásmu geniality není, a existují vysoce inteligentní, jejichž tvořivost nestojí za řeč. Namítnete, že mluvím o géniích, a já odpovím: Kdepak, vzpomeňte si na sůl země, na lidi, jimž se říká obyčejní. Se vztahem tvořivosti, nebo dokonce geniální tvořivosti, si filosofové, psychologové i vědci lámou hlavu dlouhou dobu. Je pravda, že se setkáváme s geniální tvořivostí u některých matematiků, filosofů, a zejména programátorů, stižených Aspergerovým syndromem, to je vzácná varianta autismu. Je pravda, že rysy osobnosti některých filosofů, matematiků a astronomů připomínají znaky schizofrenie, aniž by tito lidé schizofrenní byli.

Vztah duševního onemocnění a geniální tvořivosti se podobá vztahu vejce a slepice. Otázka kauzality neboli příčinného vztahu. Nemusí jít totiž o jevy v příčinném vztahu, může jít o jevy souběžné. Neboť jsou geniální lidé, stižení duševní chorobou, jsou geniální lidé, kteří jsou zcela duševně zdraví, jsou lidé, stižení duševní chorobou, kteří nejsou geniální, a existuje naprostá většina lidí, kteří nejsou geniální a jsou naštěstí duševně zdraví. Je pravda, že se s velikou, někdy mimořádnou tvořivostí, zejména uměleckou, setkáváme častěji u lidí stižených bipolárním onemocněním neboli maniodepresivitou. Nálada těchto lidí kolísá od obrovské rozjařenosti, zbořím celý svět, do hlubokého propadu, v němž uvažují o smrti a sebevraždě.

Přesně tyhle vztahy zkoumala obrovská švédská studie na 300 000 lidech. Zabývala se vztahem tvořivosti a největších duševních onemocnění. Zjistila, že u lidí, jejichž povolání jsou považována za tvořivá, se skutečně častěji objevuje bipolární onemocnění a jsou mezi nimi častěji lidé, jejichž příbuzní stonají bipolárním onemocněním nebo schizofrenií. Pravda je, že velmi nadaní 16letí lidé mají v dospělosti maniodepresivní onemocnění čtyřikrát častěji než vrstevníci, kteří tak nadaní nejsou. A ještě jeden velký objev. Jsou–li lidé v naprostém klidu, běží jim tzv. implicitní systém. To jsou některé části kůry čelních mozkových laloků a temenních mozkových laloků. Činnost tohoto systému se považuje za podklad jáství. Lidé s vysokou mírou tvořivosti mají tento systém podstatně aktivnější než lidé, jejichž tvořivost je nižší.

Muž, o jehož neuvěřitelné tvořivosti a dlouhém životě budu vyprávět, se narodil roku 1911 ve Spojených státech amerických a dožil se téměř 98 let. Jmenoval se John Wheeler, byl to fyzik, jeden z největších fyziků minulého století. Podílel se na vývoji atomové i vodíkové bomby, ale nechal toho a vrátil se na Princeton, kde řadu let spolupracoval s Albertem Einsteinem. Wheeler je tvůrce okřídlených pojmů moderní fyziky. Např. pojmu červí díra, to je hypotetický tunel v časoprostoru. Udělejte si ji, a můžete cestovat v čase. A také pojmu černá díra, to hypotéza není. Černé díry existují. Představte si pěnu z mýdlových bublin, takhle nějak má vypadat kvantová pěna. Nejhlubší úroveň fyzikální reality. Také pojem, jímž se Wheeler zabýval. Ke konci života Wheeler formuloval pět nejzákladnějších otázek z pomezí fyziky, filosofie, teorie poznání. Za prvé: Jak může vzniknout něco z ničeho? Za druhé: Proč má vesmír kvantovou povahu? Za třetí: Co dodává jevům smysl? Za čtvrté: Je v jádře vesmíru pouze informace? A za páté: Participatorní vesmír. Poznává vesmír sám sebe očima inteligentních pozorovatelů?

Bojíte se stárnutí? Nebojte se tolik. Pomáhá tvořivost. Dokázal to experiment s 300 lidmi ve věku 65 až 100 let. Vědci je rozdělili do dvou skupin, experimentální a kontrolní. Experimentální skupina navštěvovala výtvarné kurzy. Vždy jednou za týden po dobu 9 měsíců v roce. V těch kurzech pod vedením profesionálních kumštýřů malovali, kreslili, modelovali. A jak to dopadlo? Po pouhém roce na tom byla skupina experimentální podstatně lépe než skupina kontrolní. A něco podobného se stává v univerzitě 3. věku. Jestliže stáří něco bere, může něco dávat.

Willelm de Kooning se narodil roku 1904 v holandském Rotterdamu. Ilegálně se dostal do Spojených států amerických a stal se tam zakladatelem malířského směru, jemuž se říká abstraktní expresionismus. Odborníci ho považují za jednoho z největších malířů minulého století. Přestože cena obrazu nemusí být měřítkem jejich umělecké hodnoty, Kooningův obraz Žena III byl prodán v roce 2006 za 137,5 milionu dolarů. Eduardo Chillida se narodil roku 1924 v baskickém San Sebastianu. Jeho monumentální plastiky jsou ozdobou největších světových galerií. Podobně jako jeho přítel německý filosof Martin Heidegger považoval prostor za součást svých děl, nikoliv za jejich schránku. A víte, co měli oba společného? V závěru svého života oba trpěli Alzheimerovou chorobou. Přestože si nepamatovali, co dělají, jejich tvořivost se nezměnila ani v nejmenším.

Prameny:
Cohen GD. Research on creativity and aging: the positive impact of the arts on health and illness. Generations 2006; XXX, s. 7–15
Jung RE, Segall JM, Bockholt HJ, et al. Neuroanatomy of creativity. Human Brain Mapping 2010; 31, s. 398–409
Kowatari Y, Lee SH, Yamamura, H., et al. Neural network involved in artistic creativity. Human Brain Mapping 2009; 30, s. 1678–1690
Silvia PJ, Winterstein BP, Willse JT et al. Assesing creativity with divergent thinking taks: exploring the reliability and validity of new subjective scoring methods. Psychology of Aesthetics, Creativity and the Arts. 2008; 2, s. 68–85
Sternberg RJ. The nature of creativity. Creativity Research Journal 2006; 18, s. 87–98

O štěstí
O štěstí se říká, že je stavem vědomí charakterizovaným spokojeností, láskou, radostí i slastí. 23 století je známo, že pocit štěstí je přinejmenším dvojí. Jednou stránkou je správně žitý život, tomu Aristotelés říkal eudaimonia. Mluvím o rozumové stránce štěstí. Stránkou druhou je blaho, slast. Tomu Aristotelés říkal hedonia. Mluvím o citové stránce štěstí. Moderní doba přidala třetí aspekt. Jím je: jsem součástí života, účastním se života.

V mozku máme dvě mapy tvořící pocit štěstí. Co mám na mysli pojmem mapa? Je to funkční neuronální systém tvořený miliardami neuronů a biliony jejich vzájemných spojení. První mapa štěstí je hedonická mapa štěstí, je to mapa blaha a slasti. Běží mozkovým kmenem, hlubokými částmi mozku a končí v čelních mozkových lalocích. U živočichů se tahle mapa rozzáří, jakmile si zajistí bezpečí, potravu, sexuálního partnera. U lidí ji rozsvítí stejné podněty – blaho, štěstí, sexuální partner, odměna, sociální odměna anebo třeba kus čokolády. Rozzáří ji všechno, co považujeme za krásné.

Druhá mapa štěstí je mapa sebeuvědomování. Tahle mapa říká: „To jsem já. Moje štěstí, moje neštěstí, moje minulost, moje možná budoucnost.“ Vědci na ni přišli poměrně nedávno pomocí přístrojů. Pokusné osoby kladli do těchto přístrojů a řekli jim: „Nedělejte vůbec nic, buďte v klidu.“ Vědci čekali, že se činnost mozku pokusných osob utlumí, případně bude mírně chaotická. K velkému překvapení se však velmi zvýšila činnost vnitřní plochy čelních laloků mozku a některých částí kůry laloků temenních. Vědci se zeptali: „Co se ve vás děje?“ A lidé říkali, že „mluvím sám k sobě, vzpomínám na sebe, představuji si svou minulost“.

A tak byla na světě mapa sebeuvědomování. Říká se jí také implicitní mapa, neboli default mapa. Hedonická mapa, mapa slasti, si povídá s touto mapou sebeuvědomování a mapa sebeuvědomování hedonické mapě říká: „To je opravdu štěstí a to je opravdu neštěstí.“ Obě dvě mapy se mohou dostat do sporu. To je starý spor mezi srdcem a rozumem. Obě dvě mapy je možné šidit drogami, pak se přestavějí a člověk se stane drogově závislým.

Důvodů k pocitu neštěstí je moc. Může to být ztráta životního partnera, rozpad hlubokého citového vztahu, může to být ztráta zaměstnání, ztráta jiných sociálních jistot, může to být těžké, na životě ohrožující onemocnění. Může to být pro některé lidi rozpad kulturních a intelektuálních hodnot, ztráta víry či ztráta tvořivosti.

Ale to, co mám na mysli, je deprese, chorobný smutek ve stáří, špatně diagnostikovaná, špatně léčená. Nuže, bude-li vám po dobu dvou týdnů denně nebo skoro denně smutno, budete-li unaveni, budou-li poruchy soustředění, budete-li mít olověné údy, budete-li mít poruchy spánku v noci a ospalí budete přes den, objeví-li se myšlenky na smrt nebo dokonce myšlenky na to, jak se páchá sebevražda, pak vězte, že jste onemocněli depresí. Stačí jen několik příznaků. Navštivte prosím včas psychiatra. Chyba je polykat, co nám dá sousedka. Ještě větší chyba je začít pít. Alkohol vás jedněch problémů zbaví, ale jiné vám vytvoří.

Vztah lidí ke štěstí se dá zkoumat nejrůznějšími způsoby. Jeden z nich se jmenuje Žebříček. Lidem řeknete: „Představte si žebřík. Má 10 příček. Nejnižší příčka, nejmizernější možný život, nejvyšší příčka, nejlepší možný život. Na kterou příčku si sednete?“ A pak se jich vyptáte na domácnost, ve které žijí: Jaký je její příjem? Jak je taková domácnost vybavena? Má televizor, ledničku, připojení na internet? Lidí se vyptáte, jak jsou na tom s přáteli. Pomůže vám někdo, když spadnete do nouze? Zeptáte se jich, zda se jim v loňském roce nestalo, že by neměli na činži nebo na jídlo, a pak se vyptáte, jak jim bylo den před průzkumem: Spokojeni, nespokojeni, šťastni, naučili jste se něco nového? A všechny údaje, které se dozvíte, vztáhnete k věku.

Opakované studie říkají, že lidé ve střední dospělosti jsou šťastni nejméně. Kdybychom nakreslili vztah věku a štěstí, vznikne něco podobného obrovskému písmeni U. Lidé vlevo, mladší, lidé vpravo, starší, jsou šťastnější, než ti padesátníci. Na tohle se zeptala velká studie 350 tisíc Američanů starých 18 až 85 roků. Studie sebrala běžné demografické parametry: věk, pohlaví, výši školního vzdělání, příjem na domácnost. Zajímavé je, že čtvrtina domácností ho nechtěla sdělit. A studie se také zeptala lidí, na kterou příčku z onoho desetipříčkového žebříčku štěstí by se sami umístili.

Poznáváme eudaimonický rozumový rozměr štěstí, ono těžko přeložitelné „well beány“, ale na hedonickou stránku štěstí se studie ptala také. „Jak vám bylo den před průzkumem? Byli jste šťastní, spokojení, stresovaní, mrzutí, depresivní?“ Jestliže se oba dva aspekty štěstí sloučily, objevila se opět naše stará známá křivka U, jestliže se ale rozdělily, vznikl obraz jiný. Po dvacítce klesá míra stresu. Míra smutku je celý život stejná. Ustaranost je největší kolem padesátky, ale po padesátce kupodivu míra štěstí zase začne růst. Proč tomu tak je? Proč ten propad po padesátce?

Může to být proto, že se lidé v tomhle věku naposled loučí se svými mladistvými sny. Může to být proto, že lidé bytostně šťastní žijí déle než lidé nešťastní. Potenciál ke štěstí je totiž do jisté míry kódován geneticky. Je to stejně nespravedlivé jako s inteligencí. A také to může být proto, že starší lidé si víc váží dnů, které jim zbývají, než tomu bylo v době, kdy jim bylo třeba dvacet.

A teď si představte, že se na něco podobného zeptáte větší skupiny lidí, jimž je plných 100 let. Podle očekávání je mezi nimi většina žen. Zeptáte se, jak jsou na tom se zdravím, jak jsou na tom finančně, zdali mají dost, nebo dokonce něco zbývá, zda mají někoho, kdo jim pomáhá a stará se o ně. A pak přijdou poslední dvě nejdůležitější otázky, zda v životě dokázali, co chtěli, dotáhli to tam, kam chtěli, a zdali by svůj život měnili za nějaký jiný, kdyby mohli. Století lidé jsou šťastni, jakmile kladně odpovědí na tyto dvě otázky. Jsou šťastni, jestliže dokázali v životě, co chtěli, a jestliže by svůj život neměnili za jiný, i kdyby mohli.

Vztah mezi penězi a štěstím není ani jednoduchý, ani přímočarý. Dokázala to studie 400 tisíc lidí ve 12 státech Organizace pro ekonomický rozvoj a spolupráci. Záleží jak na absolutní výšce příjmu, tak na sociální velkorysosti státu. Lidi v tomto směru stresuje všecko, co jim snižuje míru pocitu bezpečí. Zaprvé, ztráta zaměstnání. To je nejhorší druhý stres po ovdovění nebo ztrátě milovaného životního partnera. S tím často související ztráta bydlení. Ztráta naděje na dobrou zdravotní péči, rostoucí kriminalita, rostoucí důsledky přílišné liberalizace obchodu, poruchy ekologické rovnováhy.

Lidi v Evropě velmi stresuje rozvírání socioekonomických nůžek. Ve Spojených státech tohle pronásleduje jenom bohaté levicově orientované jedince. Některé studie hovoří o tom, že lidem k pocitu štěstí pomáhá srovnávání s lidmi, kteří jsou na tom o něco socioekonomicky níže. Z řady států, které zaznamenaly prudký ekonomický růst, je znám paradox. Mluví se o paradoxu růstu. Průměrný příjem v těchto státech stoupl, ale počet lidí, kteří říkají, že jsou šťastni, klesl. Příkladem je zejména Japonsko, následnické státy Sovětského svazu a zvláště Čína. V letech 1994–2005 stoupl v Číně průměrný příjem na hlavu 2,5krát, ale podíl lidí, kteří říkali, že jsou spokojeni, klesl z 80 procent na 60 a podíl lidí, kteří řekli, že jsou nespokojeni, stoupil z 20 procent na 40. Studie sledující vztah štěstí, spokojenosti a příjmu říkají: „Vysoký příjem zajistí pocit uspokojení, nikoli pocit štěstí, zato nízký příjem zajistí jak pocit neštěstí, tak pocit nespokojenosti.“

Představte si, že se štěstí šíří sociální sítí. Jednu z nich mapuje Framinghamská studie. Začala roku 1948 v americkém státě Massachusetts a sleduje zdravotní stav a sociální vztahy 5 tisíc lidí, teď už ve třetí generaci. A studie zjistila: „Jestliže jsou šťastni lidé, kteří jsou v sociální síti na krok od vás, pak je pravděpodobnost, že budete šťastni také o plnou čtvrtinu vyšší.“ Pozor! Vašich spolupracovníků v zaměstnání se to netýká.

Vysvětlení první –záleží na tom, co jsme v životě chtěli a co jsme skutečně dosáhli. Čím je rozdíl větší, tím je pocit štěstí menší. Vysvětlení druhé – záleží na srovnávání. Srovnáváme-li se s lidmi, kteří jsou na tom socioekonomicky lépe, je nám hůře. Starší lidé se ale obvykle srovnávají s lidmi, kteří jsou na tom hůř. Vysvětlení třetí, moudré – strategická investice zdrojů. Existují lidé, kteří na tom nejsou dobře a přitom jsou šťastni. Umí vložit zdroje do toho, co je skutečně sytí, a to je u každého člověka něco jiného. Může to být Univerzita třetího věku, procházky, galerie. Vysvětlení čtvrté, kruté, nefilosofické, nemoudré, realistické – nejspokojenější jsou lidé s největšími zdroji. Moc a bohatství. Pohádka o milionářovi, který hledá v životě to pravé, je falešný a sentimentální mýtus. Tihle lidé jsou velmi spokojeni sami se sebou a své štěstí si bedlivě chrání. Vysvětlení páté – od všeho něco, tedy zdraví, sociální vztahy, příjem a sociální integrace, neboť život na okraji společnosti je opravdu něco krutého.

Prameny:
Caspi A, Sugden T, Moffitt T., et al. Influence of life stress on depression: moderation by polymorphism in the 5-HTT gene. Science 2003;301, s. 386–389
De Neve J-E, Fowler JH, Frey BS. Genes, economics, and happiness.
Conceicao P, Bandura R. Measuring subjective wellbeing: a summary review of the literature.
Deaton A. Income, health, and well-being around the world: evidence from the Gallup world poll. Journal of Economic Perspectives 2008; 22: 53–72
Fowler JH, Christakis, NA. Dynamic spread of happiness in large social network: longitudinal analysis over 20 years in the Framingham Heart Study.
British Medical Journal 2008; doi:10.1136/bmja2338
Kahneman D, Krueger AB, Schkade D, et al. Would you be happier if you were richer? A focusing illusion. Science 2006;312, s. 1908–1910
Koukolík F. Ekonomický mozek. Portál, Praha 2011
World Database of Happiness
World Values Survey

Moudrost
Příběh o moudrosti začne příběhem z hlubokých hor. Za noci jimi jel milionář, najednou se jeho auto zastavilo, vůbec nevěděl proč. A tak se vydal pro pomoc do nejbližší vesnice. V ní našel starého kováře. Ten byl ochotný, šel se podívat k autu, nadzvedl kapotu, někam se podíval, vytáhl malé kladívko, jednou klepl a motor naskočil. Milionář byl šťasten. „Co jsem dlužen, kováři?“ A kovář povídá: „Jeden tisíc dolarů.“ „Tolik za jednu ránu kladívkem?“ „Napíši ti účet“, povídal kovář. A milionář čte: „Jedna rána kladívkem – 1 dolar, věděl kam – 999 dolarů.“

Kovářův příběh je příběhem o kompetenci. Jestliže můžeme genialitu považovat za vrcholnou podobu talentu, tak moudrost můžeme považovat za vrcholnou podobu kompetence. Shledal jsem, že moudrost nese víc užitku než pomatenost, jako světlo dává větší užitek než tma. Moudrý má v hlavě oči, kdežto hlupák bloudí ve tmě. S pojmem moudrosti se setkáváme v nejstarších civilizačních pramenech. Sumer, starý Egypt. Odtud se dostala přísloví do biblické Knihy přísloví. S pojmem moudrosti se setkáváme v posvátných textech staré Indie Bhagavad Gitě a Upanishadách, i v knize o Tau, ale definovat moudrost je velmi obtížné, i když výzkum běží desítky let.

Filosofové, psychologové, teologové, logici ani neurovědci se na definici neshodli. Moudrost má přinejmenším dva aspekty. Je to svérázný poznávací a rozhodovací proces, a kromě toho ji lidé považují za svrchované dobro a vrchol lidského vývoje. Moudrost má své dějiny, protože je součástí dějin života a těm je 3,5 miliardy let. Stačí sledovat tažné ptáky, třeba naše skromné vlaštovky, nebo ptačí druhy putující v noci podle hvězd. Stačí sledovat velryby, putující ze severních do jižních moří, nebo lososy, kteří znají cestu z oceánu do řek a zase nazpátek. Stačí vědět o tom, proč naše stromy na podzim shazují listy.

A pak existuje vrozená, druhová moudrost. U lidí k ní patří třeba abstraktní myšlení nebo jazyk a následuje moudrost skupinová, to je moudrost filosofů, právníků, lékařů, všech řemeslníků, kteří si z generace na generaci sdělují informace o tom, co se dělá a nedělá a jak se to dělá. A nakonec existuje moudrost jednotlivých lidí. Existují jednotliví moudří lidé. Jsou vzácní. O to vzácnější, jsou-li mocní.

O jednom z nich vám povím. Jmenoval se Marcus Aurelius Antoninus Augustus. Narodil se 26. dubna roku 121 našeho letopočtu. Ve svých 40 letech se stal římským císařem. Měl dokonalé vzdělání. Mezi jeho kantory patřili nejlepší učenci doby, například Marcus Cornelius Fronto. Část korespondence se zachovala. Po nástupu na trůn Marcus dodržel všechny dohody. Se státní správou se dokonale seznámil v průběhu 23 let vlády svého otce Antonia Pia. Svého bratra Lucia Vera učinil spolucísařem a poslal ho na východ do války proti Parthům. Jádrem sporu byla Arménie. Římané zvítězili, ale vrátivší se římská armáda zavlekla do říše mor. Zda to byl pravý mor, neštovice, nebo spalničky, se neví. Epidemie probíhala ve vlnách. V roce 177 našeho letopočtu pobíjela čtvrtinu infikovaných. V Římě umíraly 2 tisíce lidí denně.

Kromě toho říše bojovala, na severu s Germány, s Vandaly a na východě se sarmatskými Jazygy. Roku 169 našeho letopočtu zemřel císařův adoptivní bratr Lucius Verus. 11 let, které císaři zbývaly do konce života, strávil na válečných taženích. Marcus byl moudrý, spravedlivý a velmi statečný. Složité úkoly svěřoval bez obav kompetentním mužům, nebál se, že ho zastíní svými schopnostmi. Polovina dochovaných zákonodárných aktů vylepšuje postavení žen, dětí a otroků. Na říši útočili Barbaři ze všech stran. Ničili i rozvodněný Tiber a také antoniovský mor.

Roku 175 našeho letopočtu se proti císaři vzbouřil syrský místodržící a schopný generál Avidius Cassius. Podnětem mohla být zpráva o císařově smrti a také strach císařovy manželky o život syna Commoda. Ten byl tehdy maličký. Ale Avidia zabili vlastní lidé. Občanská válka se nerozhořela, císař postoupil na východ a byl opět velkorysý, odpouštěl městům i jednotlivcům. Avidiovu korespondenci nečetl, nechal ji spálit. Posledních 5 let císaře doprovázel syn Commodus. Císař Marcus Aurelius zemřel dne 17. března roku 180 našeho letopočtu a říká se, že s ním skončil zlatý věk Říma. Možná umřel na mor, možná umřel na zhoubný nádor.

Stal by se lidsky jedním z největších římských císařů, ale co ho dělá nesmrtelným, je jeho dílo Hovory k sobě. Nejde jen o to, že to je dílo krystalicky čisté pozdní stoické filosofie, je to reflexe nitra jednoho z nejmocnějších mužů všech dob, dílo, které mu dodávalo odvahu v době, kdy se zdálo, že proti všemu slušnému a dobrému se spikly snad všechny ničivé síly lidí i přírody. V Hovorech k sobě na několika místech čteme přibližně tohle: „Můžeš-li učinit něco lépe, proč to neuděláš? A jestli je to v moci někoho jiného, komu chceš učinit výčitky, slepé náhodě nebo bohům? Obojí je nesmyslné, nikomu nemáš činit výčitky.“ Smrti se císař nebál.Abychom očekávali smrt s myslí odevzdanou, jako přirozené rozloučení prvků, z nichž je každé stvoření. A zrovna tak, jako se prvky nebojí proměňovat se jeden v druhý, kdo by se obával rozkladu a proměn všech pohromadě? Vždyť je to ve shodě s přírodou! A co je ve shodě s přírodou, není zlo.

Kdybychom individuální moudrost přirovnali ke stavebnici, měla by 6 součástí. První z nich je prosociální chování, altruismus. Z moudrých lidí jde nefalšovaná vřelost, ale je to moudrý, nikoli bezbřehý altruismus. Moudrý člověk dokáže parazita praštit, takže součástí moudrosti je neposkytnutí pomoci někomu, kdo si ji nezaslouží. Další součástí individuální moudrosti jsou znalosti. Nejde jen o fakta, moudří lidé nejsou chodící encyklopedie, ale vědí, jak, kdy a kde fakta užít. Vzpomínáte si na kováře z našeho příběhu? Takže součástí moudrosti je dovednost kdy, kde, jak a komu poskytnout radu. Další součástí individuální moudrosti je správné myšlení, a to je myšlení jasné, přesné, věcné, určité, dostatečně široké, dostatečně hluboké a logické. Pozor! Myšlení může mít všech 5 vlastností a přitom nebýt dostatečně logické! A ona proslulá součást individuální moudrosti, které se říká kritické myšlení? Lidé sdělují nejrozličnější tvrzení a tvrzení jsou výroky, jejichž pravdivost můžeme přijmout nebo odmítnout. Kritické myšlení je pečlivé uvážení o tom, který výrok jako pravdivý přijmeme, který odmítneme, a kde se prostě nevyjádříme, kde umíme říci: „Nevím.“ Součástí kritického myšlení je stupeň pravděpodobnosti, se kterou nějaký výrok přijmeme nebo odmítneme. Kriticky myslící lidi nelze snadno obloudit, jsou trpěliví, dlouho čekají, dlouho váží důkazy. A pozor! Otázka výrokem není. A také bychom měli vědět, že kritické myšlení není stav, je to proces. Je to celoživotní učení někdy od dospívání až do smrti a mistrovství v kritickém myšlení snad nedosáhneme nikdy.

Třetí součástí moudrosti je vyrovnanost, citová vyrovnanost, velká citová vyrovnanost. Moudří lidé zvládnou i oprávněný hněv. Dokážou být veselí, aniž by je radost příliš ovlivňovala. Nenávist složkou moudrosti není. Čtvrtou součástí moudrosti je prastarý filosofický příkaz, a ten říká: „Poznej sám sebe.“ To je jedna z nejtěžších věcí v lidském životě. Dnes lépe víme proč. Informace, které nás určují, se totiž do dlouhodobých nevědomých pamětí ukládají v ranném dětství a pak nejsou vědomé pozornosti přístupné. Působí na nás, jako by byly hlubokým mořským proudem nebo gravitací.

Další součástí moudrosti jsou prosté otázky a odpovědi. Jak se na stejný problém dívá dítě, dospívající člověk, dospělý člověk, člověk starý, jak se na něj dívá žena a muž, jak se na něj dívá Ind, Arab nebo křesťan, muslim, hinduista či ateista. Moudří lidé vědí, že všechno poznání, i to jejich vlastní, včetně vlastní moudrosti, je něco relativního. A poslední součástí moudrosti je schopnost snášet nejistotu. Moudří lidé ji snášejí dobře, přitom jsou otevřeni novým poznatkům i novým souvislostem.

Lidé mají za to, že opakem moudrosti je hloupost. Nemyslím si to. Hloupost je opakem chytrosti. Opakem moudrosti je stupidita. Co je stupidita? Nejdříve zkusím říct, co stupidita není. Především to není nadávka. Je to neutrální pojem. Stupidita také není výsledek poklesu inteligence, měřené inteligenčním kvocientem. Naopak stupidita je nejefektivnější v rukou vysoce inteligentních lidí, kteří jsou mocní a tvoří uzavřenou skupinu. Stupidita není výsledkem omylu. To je stav, kdy informace v prostředí jsou, ale systém je špatně zpracuje. Stupidita není výsledkem ignorance. To je stav, kdy informace v prostředí jsou, ale jedinec nebo systém jim nevěnují pozornost. A stupidita také není výsledkem nevědomosti. To je stav, kdy informace v prostředí třeba vůbec nejsou. Jedna z mnoha definic stupidity říká, že stupidita je zhroucení zpětné vazby mezi chováním a prostředím, podmíněna funkcí takzvaného Schématu.

Schéma se zde píše s velkým S. Schéma je poznávací program. Schéma je poznávací program, který byl úspěšný v minulosti, ale z toho, že byl úspěšný v minulosti, vůbec neplyne, že bude úspěšný v budoucnosti, protože svět se trvale mění. Chcete příklad? Jeden z nejjednodušších příkladů je válka. Válka bylo úspěšné Schéma v soutěži o zdroje, vždycky nějaká mocenská elita vyhrála. Jenže svět se změnil. Objevily se v něm jaderné zbraně, takže se může stát, že vyhraje geniální stupidita.

Prameny:
Baltes PB, Smith J The fascination of wisdom. Is Nature, ontogeny and function. Perspectives on Psychological Science 2008; 3, s. 56–64
A handbook of wisdom: psychological perspectives. Sternberg RJ, Jordan J (vyd.) New York, Cambridge University Press 2005
Meeks TW, Jeste DV. Neurobiology of wisdom. A literature overview. Arch Gen Psychiatry 2009, 66, s. 355–365

Úspěšné stárnutí
Vzpomínáte si, jak jsem v prvním díle vyprávěl o úspěšném stárnutí? O tom, že úspěšně stárnoucím lidem může být víc než 75 nebo třeba i víc než 90 let? O tom, jak se poznají podle své čilosti, tělesné i duševní zdatnosti, podle pocitu spokojenosti se životem, podle zájmu o svět a podle dobrých sociálních vztahů. Populace světa stárne, takže není divu, že je úspěšné stárnutí tak velké vědecké téma. Co je úspěšné stárnutí?

Vědci mluví o pěti modelech. Daly by se přirovnat k ruské matrjošce. Nejužší je model biologický a medicínský. Následují modely, které berou v potaz psychologické a sociální souvislosti. Nejširší je laický model, pravděpodobně je nejmoudřejší. Postihuje rozměry, které modely předchozí postřehnout nestačí. Jestliže jsou vědecké modely více méně jednorozměrové, je laický model mnoharozměrový. K těm předchozím přidává některé vlastní. Biologický a lékařský model jsou vědecky přísné, úzké a přesné. Soustředí se na co největší počet roků dožitých ve zdraví, na co nejmenší počet onemocnění a invalidizací, to znamená, že se hlavně soustředí na prevenci, dobrou životosprávu. Jezte vyváženou stravu ve správném množství, nesolit, nekouřit, pít co nejméně a co nejméně se stresovat.

S ohledem na životní praxi je to cíl obtížně dosažitelný. V očích biologického a lékařského modelu úspěšně stárne pouze 13 procent mužů a 15 procent žen. To jsou ti, kteří se v plném zdraví, duševním i tělesném, dožívají vysokého věku. Ve své přísnosti a přesnosti jsou oba dva tyto modely poněkud nerealistické. Stáří přece jenom doprovází dost neduhů a na druhé straně neberou v úvahu, že se mnozí lidé se svými potížemi dokáží dobře vyrovnat, takže také stárnou úspěšně. Je tedy nutné vzít při úspěšném stárnutí v úvahu i sociální aktivity.

Psychologické a sociální modely zajímá zejména, jak jsou lidé spokojeni s prožitým životem a jak se účastní života současného, například zda a jak se stýkají s přáteli, známými a se členy rodiny. Psychologické a sociální modely zajímá, jak jsou lidé s to se adaptovat na proměny života, například zda zvládli počítač a umějí zacházet s internetem. Modely, o nichž mluvím, dobře vědí, jak důležitou složkou úspěšného stárnutí je pozitivní pohled na svět, sebeúcta, pocit, že mám život pod kontrolou, schopnost něco nového se učit. Klíčově důležité pro úspěšné stárnutí je v očích těchto modelů pochopení, že úspěšné stárnutí je něco jako strom, co vyrůstá z života, který máme za sebou. Při zachované schopnosti učit se, poznávat nové věci, a při zachované schopnosti realistického sebehodnocení.

Laický model úspěšného stárnutí vznikl tak, že se vědci zeptali zdravých stárnoucích lidí, co si o úspěšném stárnutí myslí a zjistilo se, že tihle lidé, kteří nejsou žádnými odborníky, dobře vědí, že k úspěšnému stárnutí patří velmi dobrý tělesný i duševní zdravotní stav, ale že to nestačí, že zrovna tak důležité jsou dobré sociální vztahy, a to jak vztahy k druhým lidem, tak k sobě samým. Laický model k tomu přidal další rozměry: tvořivost, smysl pro legraci, a představte si, že i dobrý vzhled a pocit spokojenosti se životem. Samozřejmě, že součástí laického modelu je dobré finanční zajištění a laický model se stará o prostředí, ve kterém stárnoucí lidé žijí, zda mají kam chodit na procházky, zda se tam nebojí, tedy jaká je úroveň vandalismu a kriminality, jak se dá v místě nakupovat, jací jsou tam sousedé, zda je tam čisto, jaká je tam doprava a jaká je tam míra hluku, hlavně v noci.

Hodnota vědeckých modelů spočívá v jejich ověřitelnosti, a tak si britští vědci ověřili všech pět modelů, o kterých jsem mluvil, na přibližně tisícovce lidí ve věku 65 a více roků a zjistili, že v očích biologického a medicínského modelu úspěšně stárne asi 31 procent lidí, ale když se přidaly sociální rozměry, podíl klesl na 23 procent. V očích psychologického modelu to dopadlo nejhůř. Jestliže se vzaly v úvahu psychologické parametry – sebeúcta, sebehodnocení, pocit štěstí ze života, podíl výrazně klesl. Šťastných a úspěšně stárnoucích lidí bylo jen 16 procent. O něco lépe dopadl model sociální. Tam v očích sociálního modelu úspěšně stárlo něco přes 30 procent lidí.

Nejrealističtější laický model, který se soustředil na proměnné všech pěti modelů, dokázal, že úspěšně stárne asi 24 procent lidí. Pozor! Z toho plyne, že tři čtvrtiny populace nestárnou úspěšně. Dá se to považovat za úspěch? Mám pocit, že dá i nedá. Pravda je, že podstatný podíl lidí dnes žije déle a spokojeněji, než tomu bylo v minulosti, ale chtělo by to srovnávací studii z našeho prostředí, a ta by nebyla nic levného, ani nic jednoduchého. Skutečností je, že předchozí generace byly zatíženy dvěma světovými válkami a v naší populaci došlo v roce 1989 k zásadnímu socio-politickému a ekonomickému zvratu. Výsledkem je největší přerozdělení moci a majetku od bělohorské bitvy a průvodní jevy nového sociálního systému: nezaměstnanost, potíže s bydlením, finanční krize. To jsou jevy, které podstatný podíl zejména střední a starší generace stresují. A to se projeví.

A ještě jedna varovná skutečnost, opět z Velké Británie. Mezi bídou a úmrtností, mám na mysli předčasnou úmrtnost, je pevný vztah, který se, prosím, za posledních 100 let vůbec nezměnil. Angličtí vědci na to přišli srovnáním úmrtnosti v roce 1900 a v roce 2000 výzkumem ve více než 600 anglických a waleských hrabstvích. Bídu určovali pomocí Carnstairova indexu. Ten porovnali se standardizovanou úmrtností. Přesto, že žijeme déle, a přesto, že se příčiny úmrtí změnily, je vztah mezi bídou a úmrtností stejný, bez ohledu na sociální, politické, ekonomické změny, bez ohledu na pokrok medicíny a veřejného zdravotnictví. Jinak řečeno, lidé, kteří žijí v bídě, umírají dřív a mizerněji, než lidé, kteří v bídě nežijí.

Zajímavé je, jak někdy ani odborníci dobře nerozlišují chorobný stav od něčeho, co onemocněním není. Řeknu laický příklad. Tím je rozdíl mezi normálním fyziologickým smutkem a depresí, smutkem chorobným. Jestliže přijdeme o někoho, koho opravdu milujeme, je výsledkem smutek hrozný, někdy zoufalý. Ten však odezní během 3, 6, 12 měsíců a léčit není nutné, nejde o chorobu. Někteří odborníci zjevně, jiní mlčky, však stárnutí a stáří za něco jako chorobu považují a mají pocit, že by se to mělo léčit. Odbornou i laickou veřejnost nedávno vzrušil objev metuzalémských genů, které měly ovlivňovat dlouhověkost u lidí, než se zjistilo, že jde o statistický omyl. Je to součást něčeho, co by se dalo nazvat určitým druhem hysterie, publish or perish – publikuj, nebo zahyň, neboť kvalita vědců a vědeckých týmů se posuzuje zejména podle toho, kolik napíší prací do impaktovaných, vysoce prestižních časopisů. Výsledkem jsou hory vědeckých prací, kvalitních, které však nepřinášejí mnoho nového. Něčím podobným je hysterie kolem přejmenovávání. Nové vědecké pojmy, nové vědecké šatičky na něco, co je starého a ověřeného, a to nemluvím o podvodech, v biomedicíně bohužel častých. Jestliže se prosadí názor, že stárnutí a stáří je choroba, bude to znamenat odsávání prostředků od výzkumu jevů, které se stářím souvisejí a chorobou skutečně jsou, například od výzkumu Alzheimerovy nemoci.

A co říci na závěr? Zkusím sdělit dvě skutečnosti a jeden příběh. Skutečnost první: Asi 20 let vědci zkoumají takzvaný paradox stárnutí. To jsou oni stárnoucí a staří lidé, kteří na tom nejsou nejlépe, třeba finančně nebo zdravotně, a přesto vedou docela spokojený život, stárnou úspěšně. Jádrem je perspektiva v čase. Tihle lidé žijí tady a teď, s lidmi, které mají rádi, s jevy, které mají rádi, a o minulost ani o budoucnost se vůbec nestarají. Skutečnost druhá: Novinové titulky nám stále říkají, o kolik se prodloužil průměrný věk. To je pravda, ale neříkají, co to stálo. Připomíná to svým způsobem pochmurný statistický vtip. Existují dvě husy, já mám obě dvě, ty nemáš žádnou, průměrně máme každý jednu. A teď ten příběh! Vůbec anebo málo se využívá celoživotní zkušenost a moudrost, nesdělitelná moudrost stárnoucích lidí. Před dvěma generacemi můj otec, inženýr, objížděl slévárny a kontroloval kvalitu oceli. V jedné z nich to prostě nešlo a nešlo. Inženýři počítali, počítali a opět to nešlo, než někoho v zoufalství napadlo povolat starého mistra, který už byl v penzi. Ten přišel, díval se do plamenů a pak povídá: „Přidej tohle! Uber tohle! Udělej to takhle!“ No, a ocel byla výborná. A to je všechno, co jsem vám chtěl říct.

Prameny:
Bowling A, Dieppe P. What is successful ageing and who should define it? Brit Med J 2005, 331, s. 1548–1551
Bowling A, Iliffe S. Which model of successful ageing should be used? Baseline findings from a British longitudinal survey od ageing. Age and Ageing 2006; 35, s. 607–614
Depp CA, Jeste DV. Definition and predictors of sucessfull aging. A comprehensive review of larger quantitative studies. Am J Ger Psychiatry 2006;, 14, s. 6–20
Gregory IN. Comparison between geographies of mortality and deprivation form the 1900s and 2001: spatial analysis of census and mortality statistics. Brit Med J 2009; 339, b3454. doi: 101136/bmj b3454
Livingston G, Cooper C, Woods J et al. Successful ageing in adversity: the LASER-AD longitudinal study. J Neurol Neurosurg Psychiatry 2008; 79, s. 641–645