Pětadvacet let po této sabotáži se na Island vydává mladá novinářka, kterou psaní o obnoveném lovu velryb přivede na fascinující putování po stopách sabotáže a pátrání jak po jejích motivacích, průběhu a provedení, tak po jejích důsledcích.

„Chtěl bych jen říct lidem, že mohou udělat tu samou věc, pokud budou dostatečně odhodlaní a budou v ní věřit. Měli by si určit tak vysoký cíl, jak jen chtějí, a mohou ho dosáhnout. Nemyslete si, že na světě existuje jen jedna sorta lidí, která je schopna udělat něco takového. Tak to není. Někteří lidé se prostě dostali na úroveň, že už to nemohou tolerovat. Jakmile v sobě odbourali bariéry, cítí se povinni řídit se vyšší spravedlností a ne právem, které bylo zavedeno vládnoucími strukturami aby chránilo je a jejich zájmy. Někdy není na místě se ptát, jestli to je správné nebo ne, ale jak to udělat.“ – Rod Coronado, jeden z reykjavických sabotérů.

CZ/EN, 35 minut, režie: Jan Hanuš

based on a true story

Jedno z kontroverznějších jídel na lístku je velrybí steak. Když se plavíte severním Atlantikem, přirozeně musíte mít možnost si poručit velrybí steak. Přirozeně?

I´ve come to Reykjavik to write an article on renewed whaling. When I´d seen them jumping at waves, I immediately had to start working. My first steps went to local radical library, where I planned to do the first research. But I didn´t know yet what I´d discover.

Během mé první plavby se Sea Shepherd v roce 1985 jsme pluli přes Atlantik, z Halifaxu na Faerské ostrovy. Tam jsme blokovali každoroční vraždění velryb kulohlavých. Na cestě jsme se zastavili doplnit palivo v Reykjavíku, domovském přístavu jediné islandské velrybářské flotily. Jakmile jsme přistáli, okolo lodě byli umístěny policejní hlídky a velrybářské lodě každý den kontrolovali potápeči, jestli na ně v noci nebyla umístěna mina. Popravdě, dost maškaráda.

To léto jsme se vrátili na Faerské ostrovy, kde jsme úspěšně narušili vraždění velryb kulohlavých. Byl jsem poprvé policií zbit, zatčen a uvězněn. Když jsem se po propuštění vrátil k Sea Shepherd, měli jsme námořní bitvu s plavidlem faerské pobřežní stráže. Bylo to úžasné. Zkoušeli se dostat k nám na palubu, házeli slzné granáty, ale my jsme je všechny naházeli zpátky. a já jsem střílel světlice a dýmovnice na policajta, co mě zmlátil a zatknul. Byl to hodně posilující zážitek, ale to už je jiný příběh.

Během této bitvy se zvláště vyznamenal jeden člen posádky, mladý inženýr David Hovitt, který hnal loď na plný výkon vpřed i přes to, že ve strojovně bylo 50 stupňů a byla zamořená slzným plynem. Kdyby jsme ztratili rychlost nebo zastavili, nejenom, že bysme přišli o loď, ale taky by nám nejspíš dost nakopali prdel a strčili na hodně dlouho do vězení. Ale to se nestalo a my dorazili do anglického Bristolu.

Finally I left library with this single book. Before I went to Iceland I thought the only one opposing whaling is the Greenpeace. Suddenly there was a real story in front of me in which someone opposed whaling by other means then words. I passed by signs offering whale stakes and went to the closest cafe as my interest in the story was stronger then me.

Teď, když skončila naše letní kampaň, moje myšlenky se vrátily k islandskému velrybářskému průmyslu. V novinách psali, že islandští velrybáři vylovili kvóty, které si sami určili 80 vorvaňů a 40 plejtváků myšok, oba patřící mezi ohrožené druhy. Jeden pozdní večer po naší směně jsem oslovil Davida, tehdy už dobrého přítele. Sedli jsme si na smotaná lana a zapálili si. Řekl jsem mu o nápadu vyjet na Island s jediným cílem způsobit co největší ekonomickou sabotáž jejich velrybářského průmyslu.

David souhlasil, že mu to připadá jako přimeřená akce proti velrybářskému národu, který okázale porušuje moratorium IWC na lov velryb. Bylo rozhodnuto jdeme do akce ve jménu posledního velkého velrybího společenství. David a já jsme strávili celé léto 1986 vyděláváním peněz na naši misi s cílem způsobit maximální ekonomickou škodu islandskému velrybářskému průmyslu.

Konečně nadešel den, kdy jsme londýnským metrem vyrazili na Heathrow na náš let do Reykjavíku s Icelandic Air. Po cestě na letiště jsem si z bundy odpáral nášivku, na které stálo zachraňte velryby, zachraňte Zemi, s obrázkem plejtváka myšoka. Měli jsme s sebou jen foťáky, oblečení, nepromokavé věci, svítilny, nože a mapy. Všechny věci potřebné k akci si obstaráme až na Islandu.

I walked the same streets like Rod Coronado and his friend few years ago, and thought how we could oppose whaling nowdays. When I passed the local prison, I realised how brave and committed they had to be. I wouldn´t wish 11 years behind this walls for anybody. Who knows if they were here to have a look at what might be waiting for them?

Když jsme v říjnu přijeli, na Islandu byli už jen skalní turisté. Ubytovali jsme se v hostelu a naším prvním úkolem bylo koupit pár kleští na drát a francouzských klíčů. Chtěli jsme, aby mezi nákupem a akcí uplynulo co nejvíce času, kdyby si na nás někdo pamatoval. Jeden z prvních večerů jsme se pozdě v noci vyplížili z hostelu a zamířili ke skladišti, odkud jsme měli 4 islandské 50ti metrové lodě jako na dlani. Ty 4 lodě tvořili celou islandskou velrybářskou flotilu.

Hvalor - velrybářská loď - 5, 6, 7 a 8 stáli v přístavu, přivázané k sobě jako čtyři jezdci apokalypsy, připraveni vypustit zlo na přírodní svět. Lodní můstky byly nabarveny na bílo, impozantní můstek a okna tmavá, dohromady připomínající lebku. Musím říct, že jsme byli trochu zaskočeni. V mrazivém podzimním dešti byla realita dost děsivá ve srovnání s diskusemi v Anglii. Věděli jsme, že to nebude snadné, a tak jsme začali s nočním sledováním přístavu.

Během dvou týdnů jsme objevili pevnou rutinu. Každý páteční večer si noční hlídač přinesl dvě lahve Brenivinu, silné islandské vodky. Na třech lodích nebyla patrná žádná aktivita, hlídač zůstával na čtvrté, té nejvzdálenější od mola. Víkendová noc se zdála být pro akci nejvhodnější. V Reykjavíku jsme viděli fotky z velrybářské stanice, umístěné 75km od města. Na stanici byly nabízeny exkurze, tak jsme na ni s Davidem vyrazili stopem.

Když jsme tam dorazili, byla opuštěná, nikde ani živáčka. Velrybářská sezóna skončila a s ní i zájem turistů. Začali jsme se tam s Davidem procházet za denního světla, skrz okna jsme koukali do kanceláří, strojoven a dílen, a oběma nám rychle došlo, že můžeme zaútočit i proti stanici. Věděli jsme, že na sabotáž budeme mít jen jednu příležitost, a riziko hrozící nám samotným nás nezajímalo. Beztak jsme si mysleli, že je slušná šance, že se z ostrova po sabotáži nedostaneme.

When I was visiting the station, it definitelly wasn´t desolate. There was a huge body of a whale laying on the conrete floor, that a bunch of butchers started to change into the bloody pile of meet. The worst thing was the smell. Omnipresent, incredibly intense smell of flesh and blood that made me sick instantly. Even despite the mask I wore. I felt embarrased as I felt just disgust instead of compassion. I was horrified by the effeciency of their work. Even more with loud pop-music played from loudspeakers. Huge, glossy whale, so alive a few minutes ago, was transform into carved pieces of bloody tissue with sounds of screeching machines and breaking bones at the background.

Když je vidíte venku v přírodě, tak si uvědomíte, jak jsou inteligentní. A důvod toho, proč jsou tak inteligentní, je, že vytváří komplexní sociální systémy. Žijí ve velmi komplexním sociálním systému. Takže velrybám z podřádu ozubených, jako je delfín nebo sviňucha, což je velmi malá velryba, nebo vorvaň, se daří mnohem lépe ve skupině. Když pracuješ ve skupině, jsi efektivnější v lovu ryb, nebo něčeho jiného, a jsi více v bezpečí vůči všemu nebezpečí.

A zvlášť pokud máš mláďata, která jsou velmi snadným cílem kosatek nebo žraloků. Vytváření těchto sociálních skupin je tudíž velmi důležité. A zdá se, že nemyslí jen na sebe, ale vytvářejí zvláštní hlubší vztahy, podobné těm, co můžeme vidět u slonů nebo primátů, jako jsou lidi nebo šimpanzi. Zdá se, že mezi sebou mají emocionální pouta, spousta lidí byla svědkem emocionálního chování, jako je blízký kontakt, tulení se, plavání vedle sebe, hraní si, ale i poskytování si velké míry podpory.

Například je tu jedna typická historka, kdy velká velryba, samec kosatky, byl hodně nemocný. Krvácel z ucha. a ostatní velryby plavali okolo něj a hlídali ho. Třetí den zemřel. A teprve tehdy ostatní odešli. Proč to tak udělali? Možná říkali poslední sbohem, možná si jen chtěli zajistit, aby nenastal útok na jedno z nich, protože věřili, že kdy onemocní oni, ostatní jim také pomohou. Být svědkem těchto událostí mi a všem lidem připomíná, jak neuvěřitelně inteligentními a emocionálními bytostmi velryby jsou.

But nothing reminds that at the whaling station. For the fishing industry. whales are just easily sellable products View of the chainsaw with no sawdust but a pieces of meet flying away and tubes full of meat and blood is the sad proof of the fact that corporations wouldn´t stop anywhere in their anger for profit.

Again and again I think of the same question is the sabotage the only point they really understand? Because nobody can express the value of life in cash and nobody can clear her conscience by cleaning the blood up with water. After that horror show I had to take a break. Sightseeing tour was the right choice. But images I had saw were in my mind constantly. That small book in my backpack keep reminding me that it all could end in the other way, too.

Podívali jsme se do islandského trestního zákoníku a zjistili, že nejdelší možný rozsudek je jedenáct let. Taky jsme zjistili, že islandští vězni jsou zaměstnáváni jako jako dlaždiči chodníků. Od toho dne jsme nikdy nepřestali vtipkovat o tom, jak dobrý dlaždiči se z nás stanou. Nakonec jsme se oddali osudu a rozhoupli se k akci. Vybrali jsme si datum 7. listopadu.

Rozloučili jsme se s našimi evropskými přáteli a řekli jim, že si z Davidem pronajmeme auto, aby jsme se poslední den trochu porozhlédli. Sedmého ráno jsme odjeli na letiště, podat naše zavazadla na let v šest ráno. Bylo to do Lucemburku, ale bylo nám jedno kam, pokud to nebude Skandinávie. Pak jsme jeli do jediné vegetariánské restaurace, kde jsme si chtěli dát naší možná poslední večeři.

Na tenhle poslední luxus jsme si celou dobu šetřili, ale měli zavřeno. Nezklamalo nás to, koupili jsme si jídlo v supermarketu, a jeli ke stanici, kde jsme pojedli a čekali na tmu. K jídlu jsme poslouchali autorádio a po jídle jsme zjistili, že jsme úplně vybili baterii.

V tomhle momentě naše mise málem skončila, kdyby nebylo skupiny islandské mládeže, pravděpodobně zaměstnané stanicí, která zastavila a pomohla nám. Dobila nám baterku, abysme mohli nastartovat. Zamávali jsme jim a odjeli do předem vybraného úkrytu, protože noc už byla na spadnutí. Začala bouřka a déšť, což nám poskytlo perfektní krytí. Oblékli jsme se s Davidem do tmavého, nepromokavého oblečení, brýlí a kukel, a nandali ledvinky se svítilnami a nářadím.

Dal jsem klíče na přední pneumatiku a vydali jsme se tmou na dlouhou cestu ke stanici. Začalo foukat a déšť zesílil. Když jsme se přiblížili, překvapil nás hluk bagru, který tam cosi kopal. Padli jsme k zemi a další hodinu leželi v mrazivém dešti, dokud dělník i se svým strojem neodjeli do města. Když světla stroje zmizely v dáli, šli jsme na to.

My head is full of ideas. Has anyone right to kill other living creatures with ability to feel emotions and pain in the same way like humans just in order to raise money? I know answer for this question for a long time. But the other question is how to prevent it in the situation when society only offer insufficient tools.

We could protest but killing of the whales could go on with us chanting at square. I fully understand direct action against the whaling industry. After what I see at the whaling station I fully understand that some people can´t just sit and talk. But could direct action really have considerable impact? Could a pair of committed people really cause a global change?

Po tom jsme našli počítačový velín, ze kterého byla celá stanice automaticky řízena. Rozmlátili jsme počítačové panely, ze kterých létali jiskry, a všude okolo nás byly slyšet nádherné zvuky umírajících strojů. Nebylo času nazbyt, tak jsme se posunuli vedle lodní dílny, kde byly skladovány náhradní díly od velrybářských lodí.

Vybrali jsme ty nejdražší věci, donesli k molu a naházeli do vody. Nakonec jsme zašli do kanceláří, kde jsme zabavili záznamy o ilegálních velrybářských operacích, a po budově rozlili kyselinu máselnou. Rozmlátili jsme okna a všechno, co vypadalo draze. Našim dalším úkolem bylo podívat se na šest obrovských diesel generátorů, které stanici zásobovali elektrickou energií. David i já jsme oba byli zkušenými mechaniky a dobře jsme věděli, co je pro motor dobré a co ne. Netrvalo dlouho a zpocení jsme svlékali kusy oblečení.

Pak jsme se přesunuli k centrifugám, které z velrybího tuku odstřeďovali olej k použití v balistických raketách. Jak jsme ničili tohle drahé zařízení, našli jsme to, po čem jsme marně pátrali sklad velrybího masa. David se z obřího mrazáku, umístěného pod stanicí, pokusil přesunout co nejvíc masa, ale vysokozdvižnému vozíku došel plyn.

Tak alespoň otevřel dveře mrazáku a zničil chladící jednotky, a doufal, že se maso zkazí. Když jsme se o pár dní dívali na zprávy, správce stanice tam říkal, že po naší akci to tam vypadalo jako po náletu. Mohli jsme na stanici strávit celou noc, ale čekali na nás velrybářské lodě.

Takže jsme se Davidem spocený stáhli k autu, kde jsme se užili moment hrůzy, když jsem šáhl na pneumatiku a nebyly tam klíče. Vítr foukal tak silně, že je odfoukl pár metrů daleko, kde jsem ja s baterkou našel. Celý zpocený jsme se vydali do Reykjavíku. Počasí bylo hrozný a auto šlo několikrát do smyku. Jsem přesvědčen o tom, že jsem si ten večer způsobil hodně šedivých vlasů.

Po hodině jsme dorazili do přístavu. Tři lodě stáli u mola, čtvrtá v suchém docku. Krátce jsme si odpočinuli a snědli nějaké jídlo. Na zadní sedado jsme odložili záznamy ze stanice. Se zatajeným dechem jsme vystoupili z auta do prudkého deště, díky kterému bylo naše nepromokavé oblečení ne jen maskováním, ale nezbytností.

S rukama v kapsách, jako staří rybáři, jsme se vydali na molo, směrem k Hvalor 5, 6 a 7. Molo bylo ve stejné výšce jako paluba, takže jediné, co jsme museli udělat, bylo přeskočit pár centimetrů na železnou palubu. Rychle jsme se přemístili na Hvalor 5, kde David vyndal kleště a uštípl zámek od strojovny.

Když jsme se dostali do plně osvětlené strojovny, David se vydal prohledat loď, jestli v ní někdo nespí. Já jsem pak ve strojovně začal hledat vývod od chlazení, které na moři chladí motory mořskou vodou. Když jsem ho našel, David se vrátil s tím, že loď je prázdná. Začali jsme povolovat 16 nebo kolik šroubů, které kryt držely na místě. Když byla většina povolená, začala dírami proudit voda. Ochutnal jsem ji a byla slaná.

Když bude kryt celý povolen, mořská voda zaplaví nejdřív strojovnu, následně pak celou loď a stáhne ji na dno přístavu. Nechali jsme kryt částečně otevřen a přesunuli jsme se na Hvalur 6, kde jsme to zopakovali, našli kryt a povolili ho. Když jsme konečně povolili všechny šrouby, vypáčili jsme kryt páčidlem. Kryt odlétl a dovnitř začala proudit mořská voda, která nás oba postříkala. Rychle jsme se přesunuli na Hvalur 5, kde jsme povolili zbytek šroubů, a dovnitř opět začala proudit mořská voda. Pak už nadešel čas na útěk.

Velrybářská stanice byla zničena a dvě padesátimetrové lodě se potápěly. Bylo skoro pět ráno a letiště bylo skoro hodinu daleko. Při odchodu od lodí jsme do moře zahodili nářadí a těsně před autem jsme si sundali kukly. Při příjezdu na letiště jsme si vzali batohy a rychle se převlékli. Špinavé hadry jsme vyhodili do odpaďáku na letišti. Pasovou kontrolou jsme prošli bez problému. Prošli jsme check-inem a vzali si boarding pasy. Steward nám řekl, že náš let je kvůli počasí zpožděn. To jsme chtěli slyšet ze všeho nejméně. S Davidem jsme další půlhodinu zírali na hodiny, a přemášleli jaký chaos právě teď vypuká v přístavu.

Nakonec proběhla výzva k nástupu na let a my nastoupili, ale stále jsme se necítili v bezpečí, dokud jsme nepřistáli v Lucemburku. O hodinu později jsme s Davidem zírali z okénka, napůl čekajíc že na naše přistání budou čekat agenti Interpolu. Nečekali.

Vyzvedli jsme si naše zavazadla a anonymně zavolali na ústředí Sea Shepherd, kterým jsme řekli jen dostali jsme stanici a dvě jsou na dně. Pak jsme odešli. Stopovali jsme do Belgie, odkud jsme odjeli trajektem do Anglie a busem do Londýna. Když jsme 36 hodin po akci vystoupili z autobusu, šli jsme do trafiky a koupili noviny.

Na první straně se psalo sabotéři potopili velrybářské lodě, foto na straně 6. Na straně šest čekala jedna z nejhezčích fotek na světě Hvalur 5 a 6 leží na dně přístavu, nad hladinu kouká jen stěžeň. Paul Watson se přihlásil k odpovědnosti za akci s tím, že šlo o vynucení velrybářského moratoria IWC.

Dobrou stránkou potopení lodí bylo, že se z toho na týdny a měsíce stalo téma. A na Islandu se diskuse o právech zvířat v takovém rozměru nikdy nekonala. Ani před tím, ani potom. Nikdy ne v tomhle měřítku. To bylo hodně dobré. A v dlouhodobém měřítku to bylo dobré. Zmobilizovalo to hodně mladých lidí.

Za druhé to bylo poprvé, kdy ti lidé museli obhajovat všechno to zabíjení zvířat. A měli s tím problémy. Na Islandu je nepsaným právem, že zvířata můžeš zabíjet, a dělat si s nimi, co chceš. Takhle se více otevřela otázka morálky.

Změnilo to morálku lidí, co se práv zvířat týká. Hlavně v lidském myšlení. I když o tom moc nemluví. Byl jsem hodně zklamaný, když jsem zjistil, že šlo o sabotáž. Když mi později řekli, kdo za ní stojí, hned mi bylo jasné, že ten člověk je nemocný. Nemůžu říct, že bych byl naštvaný, ale byl jsem hodn zklamaný tím, co se stalo. Musí navštívit psychiatra. Protože zjevně jde o šílence. Nemůžeme nechat teroristy ovládat svět, to nebude fungovat.

S bratrem jsme napsali dopis americkému prezidentovi, kde jsme mu sdělili, že z amerického území působí terorista, který přišel na tento mírumilovný ostrov, aby potápěl lodě a děsil děti a rodiny. Vyzvali jsme amerického prezidenta, aby ho potrestal podle amerického práva. Děláme to už přes třicet let, nikdy jsme nezpůsobili žádné zranění žádné osobě, a nikdy jsme nebyli usvědčeni ze zločinu. Nikdy.

Máme čistý štít. Protože jdeme po kriminálnících. Jsou to pytláci. Po tom, co jsme na Islandu potopili ty lodě, nadávali nám do zločinců, teroristů a tak. Protože by neodpověděli na mé dopisy, vydal jsem se do Reykjavíku a požádal jsem, aby mě zatkli. Přiletěl jsem na letiště, tam na mě čekalo 150 policistů a šéf imigračního se mě přišel zeptat, jak dlouho se zdržím. Já na to Já nevím, pět minut, pět let, to řeknete vy mě...

A on Musíme jít na výslech. To zní jako legrace, pojďme, odpověděl jsem. Na výslechu se mě zeptali chcete potopit ty lodě? Už jsme je potopili a další potopíme při první příležitosti, já na to. Další den mě strčili do auta, odvezli na letiště strčili do letadla a poslali zpět do USA. Ministr spravedlnosti vystoupil a řekl Kdo si sakra myslí, že je? Přijede sem a chce, abysme ho zatkli. Ať odsud vypadne...

Věděli, že kdyby mě dali k soudu, dali by k němu i sami sebe.. Ve společnosti na mě koukali skoro jako na nežádoucího. Všude na mě útočili, odposlouchávali mi telefon, policie mi prohlížela byt, všechnu poštu jsem dostával otevřenou, na poště do ní lezla policie, a obecně jsem měl všude ohromné problémy, více či méně. To mi ukázalo, že nežijeme ve svobodné společnosti. Měl jsem pocit, jako bych žil v drsné diktatuře. Ale díky tomu jsem se naučil, že osobní svoboda je jen frází politiků a platí jen do té míry, dokud se jim hodí.

David se na dalších několik týdnů ukryl ve středozemí, protože nevěděl, jak Anglie na jeho akci zareaguje. Já letěl do USA, abych se přidal k Paulu Watsonovi a na tiskové konferenci přijal osobní zodpovědnost za sabotáž. Zabavené záznamy ze stanice dokázaly, že Island podváděl i se svou vlastní kvótou, když do Japonska prodával více než 49% velrybího masa. Islandský parlament svolal k sabotáži zvláštní schůzi a vyzval k vydání je stíhání těch, kdo jsou za ni zodpovědní.

Paul nadšeně souhlasil a řekl, že by to Sea Shepherd dalo možnost postavit Island před soud a k jejich pirátskému velrybaření přilákat zájem médií. Island mě ani Davida nikdy nežaloval. Hvalur 5 a 6 byly nakonec ze dna vyzvednuty, ale mořská voda zničila motory a elektrická a navigační zařízení. Žádná z lodí již nezabila další velrybu. Harpuny na Islandu byly umlčeny. Prozatím.

Na ten den, kdy byly potopeny lodě, si pamatuji dobře. Celý můj život. Jsem už moc starý na to, abych lhal o svých pocitech... Byl jsem tak rád.. Konečně měl někdo odvahu udělat to, co uděláno být mělo a muselo. Ať už to bylo chytré nebo ne. Z dlouhodobého hlediska to chytré bylo. Ale z dlouhodobého.

O pár let později jsme potopili polovinu islandské velrybářské flotily a zničili továrnu na zpracování velrybího masa. Způsobili jsme škodu 10 milionů dolarů. Trvalo jim 17 let, než se z toho vzpamatovali a za tu dobu nezabili žádnou velrybu. A koho to nejvíc naštvalo? Moje kolegy ochranáře. Přišel za mnou jeden kolega z Greenpeace a říká to, co jste udělali na Islandu je neomluvitelné, hanebné, ilegální a... a...měl by ses za to stydět.

A já se zeptal a co jako? A on myslím, že bys měl vědět, co si o tom myslí lidi z hnutí. Řekl jsem mu Johne, my jsme ty lodě nepotopili kvůli tobě ani kvůli Greenpeace, ani kvůli žádnému jinému člověku na Zemi. Potopili jsme je kvůli velrybám. Ukaž mi jednu velrybu, která nesouhlasí s tím, co jsme udělali, a já ti slibuji, že už to nikdy neuděláme.

Owner of the whaling fleet suffered several milions damage. One of the ships was totally destroyed as well as the giant freezer under the whale processing factory with dozens of tons of whale meat. Second ship could have been restored, but it never was due to high cost. Both ships still go rusty in Reykjavik harbour. Shortly after the raid in Reykjavik Iceland imposed moratorium on whaling. When it expired commercial whaling started again in 2009.

Iceland self-imposed quota of 253 whales per season. It was fulfilled long time before the end of whaling season. Hunted spieces included also a fin whale, listed in the red list of threatened spieces. After his return to USA, Rod Coronado joined radical animal liberation movement. In 1985 he was sentenced to 57 months and two million dollars reparation for an arson attack on vivisection laboratory and freeing animals from it. In 2008 he was sentenced to 9 monhts for sabotaging mountain lion hunt.

In 2008 to one year for public speeches on his activities and finally in 2010 to 4 months for adding one of the Earth First! activists to his Facebook profile. He became on of the most known animal liberation prisoners. From behind the bars he published a lot of essays and other texts. Before his last sentence he together with his wife and two children retreated from public activities and dissociated himself from activism.

Captain Paul Watson still leads the Sea Shepherd and continues in direct actions against whaling industry. When this movie was finished this organization had taken responsibility for sinking 10 whaling ships and several million dollars sabotages. According to its own words it saved lifes of hundreds of whales and other sea creatures. We have no information on fate of David Howitt.

Chtěl bych jen říct lidem, že mohou udělat tu samou věc pokud budou dostatečně odhodlaní a budou v ní věřit. Měli by si určit tak vysoký cíl, jak jen chtějí, a mohou ho dosáhnout. Nemyslete si, že na světě existuje jen jedna sorta lidí, která je schopna udělat něco takového. Tak to není. Někteří lidé se prostě dostali na úroveň, že už to nemohou tolerovat. Jakmile v sobě odbourali bariéry, cítí se povinni řídit se vyšší spravedlností a ne právem, zavedeným vládnoucími strukturami na ochranu jejich zájmů. Někdy není na místě se ptát, jestli to je správné nebo ne, ale jak to udělat.

Creation of this movie was based on the DIY (do it yourself) principle with no sponsorship or grant. All participants work on it for free in their free time. The movie was released under the Creative Commons license that allows free spreading and screening but prohibits commercial use. Informations and art should be free...

Any profit from this movie would be donated to Sea Shepherd. This movie was shot at Iceland at 2010. Directing, editing, camera Jan Hanus Essay Raid on Reykjavik by Rod Coronado was quoted. published in Flaming Arrows A Compilation Of Works By Rod Coronado Voice of Rod Coronado Robert Davis Music Quoted videos Released in 2012 under the Creative Commons BY-NC-SA license.

Násilí pro jednoho neznamená násilí pro jiného. Kdo je pro jednoho teroristou je pro druhého bojovníkem za svobodu.