Příběh duhových bojovníků - Greenpeace
Úsilí a střety celosvětově známého hnutí v bohatých archivních materiálech i v názorech E. Koháka, J. Patočky, I. Breziny, L. Jakla a dalších.

15. září 1971 vyplula z vancouverského přístavu malá rybářská bárka Phyllis Cormack. Na její palubě bylo dvanáct mužů, kteří se rozhodli protestovat svou plavbou proti americkým jaderným pokusům na Aleutských ostrovech. Jeden z posádky lodi, Bob Hunter, si s sebou vezl knížku starých indiánských pověstí a mýtů kmene Krí: Nastane čas, kdy země bude pustá, kdy moře bude černé, ptáci spadnou z nebe, potoky budou otrávené a ryby v nich vymřou. Pak se indián spojí s bílým mužem a naučí ho ctít zemi. Spolu se stanou bojovníky duhy. Většině mužů z posádky ta kniha změnila celý jejich život...

Příběh duhových bojovníků chce co nejobjektivněji ukázat na začátky, historii i současnost environmentálního myšlení. Smysl ekologického hnutí, rozpory, přehmaty i vyložené chyby či podvody přitom v konkrétní podobě demonstruje na dějinách organizace, která v této oblasti patří mezi nejznámější - hnutí Greenpeace.

6. srpen 1945 změnil historii celé planety. Za jasného rána explodovala nad japonskou Hirošimou atomová bomba. Válečné trauma poznamenalo celý svět. Vznikla řada protiválečných organizací, které nechtěly již nikdy připustit hrůzy II. světové války. Bohužel, výsledek Jaltské konference a rozdělení světa mezi dvě velmoci představoval napětí od samého konce války. Výsledkem toho pak byl konflikt v Koreji a následně ve Vietnamu. Kulturní a společenská krize konce 60. let přispěla ke vzniku alternativního způsobu života a myšlení. Protiválečné demonstrace začaly poukazovat i na ekologické problémy.

Na začátku sedmdesátých let vzniklo ve Vancouveru hnutí, které si dalo název Don't Make a Wave Commitee. Protestovalo proti americkým jaderným pokusům, vyvolávajícím vysoké příbojové vlny, které zaplavovaly pobřeží. Výbor se ještě během své první akce, jíž byla cesta malým rybářským škunerem do míst pokusných výbuchů, přejmenoval na Greenpeace. Skupina se začala věnovat monitoringu stavu životního prostředí vůbec a hlavně akcím na jeho ochranu.

Kampaně, které Greenpeace za posledních třicet let vedli, vykazují vysokou účinnost. Přestože duhoví bojovníci stáli proti obrovským nadnárodním korporacím i proti vládám, dosáhli zákazu komerčního lovu tuleňů a velryb i řady lovných technologií, devastujících moře. Donutili petrolejářské firmy ke změně jejich politiky likvidace strojního vybavení vrtných plošin.

Co udělali Greenpeace vlastně špatně? Od počátků kampaně tvrdili jediné: žádné firmě nesmí být dovoleno beztrestně znečišťovat moře. Navíc kampaň Greenpeace proti potopení plošiny Brent Spar byla založena na číslech, která poskytl sám Shell. Potopení plošiny bylo jako kdybyste hodili do moře 6000 osobních aut. Po proniknutí policie na okupovanou plošinu byli všichni aktivisté zatčeni. Po celé Evropě začaly demonstrace proti společnosti Shell. U jejích čerpacích stanic přestal tankovat i německý ministr zahraničí. Účastníci okupace byli nakonec propuštěni.

Aktivisté Greenpeace se nebáli pro zamezení zla nasazovat vlastní životy. Tuto metodu boje si již v počátcích své činnosti vzali od americké pacifistické křesťanské náboženské skupiny - kvakerů. Jejím základem bylo svědčit o určitém negativním jevu svou přítomností přímo na místě, kde k němu docházelo.

Obraz dobrovolníků v červených overalech, připoutaných k vrtným plošinám nebo protestujících na gumových člunech, zůstane pravděpodobně navždy v povědomí většiny obyvatel naší planety. Stejně jako loď s duhou na přídi - Rainbow Warrior, která se nakonec stala předmětem pumového atentátu francouzské tajné služby v aucklandském přístavu.

Dnes Greenpeace představují největší ekologickou organizaci na světě. Mají pobočky v desítkách zemí světa. V některých se těší velké úctě, jinde je mají za agenty západu či za placené provokatéry. Demokratické řízení hnutí mělo za následek vznik obrovského aparátu, který v poslední době často zabraňuje přímým radikálním akcím, kterými si Greenpeace získali veřejnost v 70. a 80. letech.

Hnutí tak ztrácí řadu svých příznivců. I když po posledních obrázcích z Antarktidy, kde japonské lodě opět začaly v chráněné rezervaci s lovem kytovců, se zdá, že Greenpeace opět nalézají svou skutečnou tvář.

Greenpeace od doby, kdy dvanáct rozhněvaných mužů protestovalo proti jaderným pokusům, urazili dlouhou cestu. Každý den se všichni střetáváme s dalšími projevy devastace té jediné planety, kterou máme zatím k dispozici. Naše problémy za nás ale nevyřeší nikdo jiný než my sami. Je zapotřebí už začít...

Ať vstoupím do kteréhokoliv domu - Lékaři bez hranic
Nezištná pomoc v nejkritičtějších chvílích a na nejzasaženějších místech naší planety v bohatých archivních materiálech i názorech a zkušenostech českých lékařů.

V roce 1971 se z podnětu Bernarda Kouchnera rozhodlo několik francouzských lékařů založit organizaci s názvem Médecins Sans Frontieres - Lékaři bez hranic. Šlo hlavně o levicově orientované nadšence, ale myšlenkový základ jejich organizace vycházel i z historických tradic Francie a byl bezprostředně inspirován pocitem bezmoci vyvolaným informacemi o hladovění tisíců obyvatel Biafry (Západní Sahara) a neschopnosti Červeného kříže zasáhnout v politicky obtížné situaci, kdy nebylo zřejmé ani kdo proti komu bojuje.

Ze začátku měly první akce podobu dobrodružných výprav mladých lékařů, které představovaly mediálně vděčnou látku, koncem sedmdesátých let se MSF začala profesionalizovat. Dnes se podílí nejen na odstraňování katastrof a válečných pohrom, ale i na mírových a nenápadnějších misích, jako je osvěta proti AIDS v Rusku, školení laborantů v Kambodži nebo pomoc duševně postiženým v Arménii.

MSF je největší soukromou humanitární organizací, s poměrně decentralizovaným řízením operací. Celkem 450 stálých pracovníků s 2500 dobrovolnými členy a 15 000 místními pomocníky se účastní na zhruba dvou stech projektech v osmdesáti zemích světa. Jednotlivé projekty jsou koordinovány z národních centrál převážně v evropských zemích. MSF nemá žádné hlavní sídlo, pouze pět zásahových centrál (Paříž, Barcelona, Ženeva, Amsterdam, Brusel), k nimž je přiřazeno devatenáct regionálních sekcí. Roční rozpočet organizace se blíží v přepočtu devíti miliardám korun.

Zhruba třetinu členů organizace tvoří lékaři, další třetinu zdravotní sestry a ošetřovatelé a zbytek jsou automechanici, inženýři nebo účetní, kteří mají na starosti správní a technické zabezpečení akcí.

Ústřední sklad v Bordeuax je vybaven pro každý předvídatelný případ. Během několika hodin lze odtud poslat do kteréhokoli místa na zeměkouli kontejnery se sanitárním zařízením, léky nebo zásobníky pitné vody. Celní odbavení je připraveno v předstihu, aby nezdržovalo transport. Při akcích MSF by měl pomocný tým včetně materiálu dorazit na kterékoliv místo určení v ideálním případě během čtyřiadvaceti hodin. Po příchodu na místo vždy následuje rychlá orientace v místní situaci. Za pár hodin proběhnou rutinní práce. Tři počítače a satelitní telefon vytvářejí logistické zázemí a umožňují e-mailové spojení s evropskou základnou.

Teprve po zajištění základny mohou lékaři vybalit stetoskopy, přístroje na měření krevního tlaku, seznam léků a příručku základních léčebných úkonů. Posledně zmíněné tiskoviny jsou jedním z klíčů k úspěchu organizace. Každý člen týmu může používat pouze metody uvedené v příručce a ordinovat některé ze zhruba tří set léků uvedených v seznamu. Žádná jiná organizace nesešněrovala své záchranáře tak přísnými normami.

Každý předem ví, jaký materiál má k dispozici a jak ho může využít. Při práci v jednotlivých vesnicích se pak každá diagnóza zanese do kartotéky a na konci dne je patrný zdravotní obraz celé obce. Vyšetření probíhá profesionálně, na první pohled snad až příliš s odstupem. Na druhé straně je samozřejmě rychlé a přesné.

K základním zásadám organizace patří nevystavovat svoje lidi nesmyslnému nebezpečí, a tak v případě eskalace násilí v oblasti jsou lékaři i další personál okamžitě staženi. K charakteru organizace patří až vojenská disciplína, ale na druhou stranu poměrně volná hierarchie vedení a názorová konfrontace. Nezasahování proti odlišným názorům je považováno za jednou z největších předností MSF. Přesto se během času některé spory rozhodla řešit část zakladatelů organizace včetně Bernarda Kouchnera odchodem a založením "konkurenční" organizace Lékaři světa. Otázek, které se v organizaci pracující často v tak vypjatých podmínkách a politicky složitých situacích mohou stát předmětem polemik, je více.

Lékaři bez hranic se ale nikdy nevyptávají na politické pozadí daného konfliktu. Jejich cílem je pomoc postiženým, nikoliv podpora z některé z bojujících stran. Etická otázka, zda i pachatelé zločinců mají nárok na lékařskou pomoc, je podle nich neslučitelná s lékařským slibem. K další z přísně dodržovaných zásad patří absolutní zákaz zbraní. V objektech ani vozidlech MSF nesmějí být žádné zbraně, ani pro osobní obranu.

Organizace nemá žádný mezinárodní mandát a nevztahují se na ni podobné úmluvy jako například na Červený kříž. Jedinou ochranou je proklamovaná mírumilovnost a důvěryhodnost. Snad právě proto zaznamenali Lékaři bez hranic za celé devětadvacetileté působení v nejtěžších podmínkách jen deset obětí.

Film pracuje jednak s materiálem poskytnutým centrem MSF v Paříži a jednak s materiálem zpřístupněným vídeňskou pobočkou, pod kterou spadají i dva čeští lékaři. Na těchto materiálech je postaven popis historie organizace a jejích jednotlivých misí a akcí, které během své historii uskutečnila. Dalším materiálem jsou dotáčky pořízené jednak v kapacitách ČT v Čechách (natáčení rozhovorů s oběma lékaři, s ostatními lékaři ze specializovaných pracovišť, s Petrem Příhodou - profesorem etiky na lékařské fakultě, s Janem Urbanem, novinářem s velkou zkušeností z krizových oblastí, s Janem Šibíkem, který jel fotit zmrzačené děti do Sierry Leone a s dalšími).

Třetím zdrojem materiálu je pak amatérský záznam, který natočil Igor Máčala během svých pracovních cest pro MSF, materiál, který ukazuje konkrétního člověka a jeho každodenní práci, ubytování, jídlo, podmínky, ve kterých se pracuje, i některé operace, které Máčala a jeho kolegové realizovali.

Kdo drží druhou půlku nebe - La Strada, Gender Studies, ProFem
Mezinárodní pomoc ženám v těžkých situacích v bohatých dokumentárních materiálech i v názorech J. Šiklové, D. Fischerové, A. Brysonové, P. Příhody a dalších.

Další dokument z cyklu Mezinárodní nevládní organizace se zabývá tzv. "ženskou otázkou" a organizacemi spojenými s touto problematikou. Na rozdíl od ostatních dílů volného cyklu nemapuje dějiny pouze jediné organizace, ale hned dvou, respektive tří. Ženské hnutí, ženská otázka, úzce spojená s pojmem feminismus má řadu poloh a řadu oblastí, ve kterých se ženy aktivizují. Od klasického feminismu - boje za rovná práva žen, přes rodové studie - hledaní role mužů a žen ve společnosti, přes organizace zabývající se domácím násilím páchaným na ženách, obchod se ženami, až po organizace zabývající se lesbickou kulturou. Ženská otázka je oblast, která je jedněmi naprosto zatracována, jinými vyzdvihována do nebes. Každopádně střízlivého nahlížení na úlohu ženy v naší společnosti je nám více než zapotřebí.

Dokument proto mapuje jednak celou oblast, a jednak se konkrétně zabývá organizacemi La Strada - skupina zabývající se obchodem se ženami, tedy pomocí obětem obchodu se ženami, Gender Studies - organizace světového významu, která pracuje na rodových studiích, organizací ProFem - skupinou, která se podílí na financování ženských projektů po celém světě. Film se nevyhýbá žádné oblasti, kde se "feministky" profilují, ani tématům, která by mohla připadat leckomu devalvující celou problematiku (homosexualita žen) atd. Základem je ale historický exkurz do dějin celé oblasti ženského hnutí.

Ve snímku je hodně akcentováno především ženské hnutí v českých zemích, protože na rozdíl od ostatních organizací, nemají ženské spolky nikdy žádné koordinační zahraniční centrum, ale představují se v jednotlivých zemích jako samostatné subjekty, volně spolupracující se svými zahraničními kolegyněmi. Z těch zajímavých a známých, kteří ve filmu vystoupí a budou hovořit na téma feminismus, to bude např. doc. Zvěřina, J. Šiklová, L. Bílá, J. Kasl a další.

Každý den, když otevřete noviny - Amnesty International
Historie a současnost pomoci politickým vězňům a jiným pronásledovaným ve světě i u nás v bohatých dokumentárních materiálech i názorech P. Benensona, J. Urbana, J. Rumla, F. Stárka a dalších.

Dokumentární film s pracovním názvem Amnesty International, stejně jako ostatní filmy celku, nevypráví pouze o dějinách této organizace, ale i o celém vývoji uvědomování si lidských a občanských práv. Ukazuje kořeny tohoto procesu i současné problémy s naplňováním základních idejí, které si předsevzali původní členové vznikajících organizací. Proměňuje se doba a mění se i společenské mechanismy. Mění se umění moci i teroru. Mění se metody boje proti bezpráví a mění se i samotný pojem bezpráví. Ze Všeobecné deklarace lidských práv vyšlo v následujících desetiletích mnoho nevládních organizací zabývajících se ochranou lidských práv. Jejich role v mezinárodních vztazích postupem času stále rostla.

Jedna z těchto organizací - Amnesty International - byla založena v roce 1961 britským právníkem Peterem Benensonem. V roce 1961 si Benenson přečetl v novinách článek o uvěznění dvou portugalských studentů Salazarovým režimem v Portugalsku. Byli uvězněni a odsouzeni k sedmi letům vězení za to, že si veřejně připili na svobodu. Benenson chtěl vymyslet způsob, jak přinutit portugalský režim, aby studenty propustil.

Odpověď na tuto otázku se stala základním principem organizace práce Amnesty International. Benenson totiž dospěl k přesvědčení, že vězni svědomí mohou být propuštěni, pokud lidé příslušným vládám začnou psát dopisy v jejich prospěch. Později Benensona napadlo, že místo jedné kampaně týkající se jediné země by bylo vhodné uspořádat celoroční kampaň, která by přitáhla pozornost veřejnosti k postavení politických a "náboženských" vězňů ve světě.

Benenson tedy oslovil dvě osobnosti v Londýně, u kterých předpokládal zájem o jeho myšlenku, a jejichž pověst a kontakty by byly dobrou oporou pro celou akci: Erika Bakera, prominentního kvakera, a Louise Blom-Coopera, mezinárodně uznávaného právníka. Dohodli se na kampani nazvané "Appeal for Amnesty, 1961".

V kampani požadovali: 1. propuštění lidí vězněných za svůj názor; 2. spravedlivý soud pro tyto vězně; 3. rozšíření práva na azyl; 4. pomoc politickým uprchlíkům při hledání zaměstnání; 5. vytvoření účinného mezinárodního mechanismu, který by zajistil svobodu svědomí. V Benensonově kanceláři začali shromažďovat informace o lidech, které později Benenson nazval "vězni svědomí". Časem se podařilo vytvořit jistou skupinu přívrženců, kterou tvořili hlavně právníci, novináři, politici a intelektuálové. Díky Benensonovu příteli Davidu Astorovi, redaktorovi vlivných liberálních nedělních novin The Observer, mohl vyjít článek zahajující kampaň, nazvaný "Zapomenutí vězňové". Na přání Benensona byl článek vydán 28. května, tedy o takzvané Trinity Sunday, což byl svátek Svaté trojice.

Benenson také vymyslel takzvanou metodu "schéma tří", která přetrvala v práci AI po dlouhou dobu, a která znamenala, že každá skupina AI měla adoptovat tři vězně a pracovat na jejich propuštění. Aby byla zachována objektivita, měl být jeden vězeň ze Západu, jeden z Východu a jeden z takzvaného třetího světa.

Článek z Observeru přebrala řada dalších novin po celém světě: The New York Herald Tribune, Die Welt, Journal de Geneve, dánské Berlingske Tidende, švédské Politiken, noviny v Holandsku, Itálii, Jižní Africe, Belgii, Irsku a v Indii, a tak se celá akce stala v podstatě celosvětovou. Zmínka o kampani vyšla i v jedněch barcelonských novinách, ačkoliv ty riskovaly postih od Francova režimu.

Článek v The Observer zmiňoval na osm vězňů. Jedním ze zmíněných vězňů byl i arcibiskup Beran, držený ve vazbě komunistickým režimem v Československu, dále pak Ashton Jones, pětašedesátiletý americký pastor, který byl opakovaně zbit a třikrát vězněn v Lousianě a v Texasu za požadavek rovných práv pro černochy, angolský básník dr. Agostino Neto, který se později stal prvním presidentem nezávislé Angoly, rumunský filosof Constantin Noica, odsouzený k pětadvaceti letům vězení za konspiraci proti bezpečnosti státu a rozšiřování režimu nepřátelské propagandy, španělský právník, odsouzený ke třem letům vězení za snahu vytvořit koalici demokratických uskupení, Patrick Duncan, běloch z Jižní Afriky, uvězněný za odpor proti apartheidu, řecký komunista a odborář Tony Abiaticlos, vězněný za činnost proti režimu a kardinál Mindszenty z Maďarska.

Reakce na tento článek byla neočekávaně silná. Kancelář začaly zaplavovat tisíce dopisů a nových informací o dalších vězních svědomí, při kostelech a na školách se začaly organizovat místní skupiny, které adoptovaly vězně svědomí. Tyto skupiny měly kontaktovat rodiny vězňů, posílat jim dary a získat pro ně peníze. Mimo to měly také psát dopisy vězňovi samotnému i v případě, že on sám odpovědět nemohl, v naději, že alespoň jeden dopis se k němu dostane a on bude vědět, že existuje někdo, kdo se jeho případem zabývá. Cílem bylo, mimo jiné, vězně psychicky povzbudit.

První pobočka AI mimo Velkou Británii byla oficiálně otevřena v Západním Německu. Vzápětí začaly vznikat další národní skupiny a vznikl problém, jak tyto skupiny propojit a zajistit vzájemnou komunikaci. Osm týdnů po vydání zmíněného článku v The Observer se tedy sešli delegáti z Británie, Francie, Belgie, Irska, Švýcarska a Spojených států v kavárně v Luxemburgu. Shodli se na tom, že Amnesty by neměla být jen roční záležitost, ale měla by se změnit ve hnutí stálého charakteru, které zároveň mělo změnit jméno na Amnesty International.

Do konce roku existovaly skupiny v Řecku, Austrálii, Švédsku, Norsku, Belgii, Švýcarsku, Francii, Západním Německu, Irsku, Británii a Spojených státech. Během 12 měsíců zaslalo hnutí, tehdy to snad byl přesnější název než organizace, delegace do 4 zemí, aby přednášeli o případech vězňů a přijalo asi 210 případů.

Odchod Benensona v roce 1967 znamenal pro Amnesty těžkou ránu. V prvních letech existence organizace byl schopen dosáhnout mnohého pouze díky svým osobním kontaktům na základě osobní iniciativy. Nikomu se nezodpovídal a hlavní mise a aktivity Amnesty se zpočátku uskutečňovaly jen na jeho popud. Organizace a administrativa byly velmi málo rozvinuty. V červnu roku 1968 byl generálním tajemníkem zvolen Martin Ennals. Ve funkci zůstal dvanáct let a za jeho působení se organizace silně rozrostla a získala také pevnější organizační a rozhodovací strukturu.

V roce 1977 získala AI Nobelovu cenu za mír za její přispění k "zajištění půdy pro svobodu, spravedlnost a tím i pro mír ve světě". V roce 1978, u příležitosti 30. výročí přijetí Všeobecné deklarace lidských práv, byla Amnesty International udělena cena OSN za její "vynikající činnost na poli ochrany lidských práv".

Na počátku se hnutí soustředilo výhradně na vězně svědomí. Toto úzké spektrum Amnesty v roce 1991 pod tlakem veřejnosti, svých členů i historických změn definitivně opustila a začala se zabývat mnohem širší oblastí lidských práv. Současná činnost AI se soustředí mimo jiné na oběti ozbrojených konfliktů, masových represí a diskriminace. Od roku 1985 se navíc AI zabývá i preventivní činností a to monitorováním krizových situací, které mohou potenciálně přerůst v exodus uprchlíků a masové porušování lidských práv.

Změnily se také nástroje, které AI pro své cíle používala. Na počátku byla nejdůležitější metodou metoda psaní dopisů a tzv. Urgentní akce. Ty hrají ještě dnes podstatnou roli, ale škála užívaných nástrojů se mimo jiné rozrostla ještě o účinné lobování, o efektivní spolupráci s ostatními nevládními organizacemi, které mají shodné či podobné cíle atd. Navíc vedle klasických národních skupin vznikly skupiny specializované (složené například z právníků, lékařů atd.). Velmi důležité jsou speciální mise. Za prvních dvacet let své existence vyslala Amnesty do různých zemí přes 350 misí. Mezi nimi byla například návštěva převýchovných táborů ve Vietnamu, mise zaměřená na trest smrti ve Spojených státech amerických, vyslání pozorovatelů na soud v Polsku či mise, která měla za cíl prošetřit údajné mučení ve Španělsku.

Aby tvá pomoc zůstala skrytá - Mercy Corps Intl.
Humanitární pomoc v extrémních podmínkách velkých přírodních katastrof a válečných konfliktů v Hondurasu, Kambodži, Súdánu a Kosovu.

S pojmem humanitární pomoc se sice setkáváme častěji až v moderní době - koneckonců rozsahy katastrof, ať již přírodních, nebo způsobených člověkem a jejich dopad zpátky na lidstvo jsou čím dál větší - ale s principem humanitární pomoci jako dobrodiní, almužna, dobrý skutek, pomoc slabším a chudším, se potkáváme již na úsvitu dějin současné civilizace. Ve všech nábožensko-filozofických systémech má dar, pomoc, almužna výjimečné místo. Například v Islámu je zakát - almužna - jedním ze základních pěti pilířů víry a časem se stala vlastně jakousi povinnou daní, kterou musí každý muslim odevzdávat na dobročinné a veřejně prospěšné činnosti.

Svůj předobraz má zřejmě v Ježíšově přístupu k almužně jako jednomu ze tří aspektů skutečného duchovního života a židovském lpění na starosti o potřebné. Stejně tak najdeme doporučení dobročinnosti v buddhismu i hinduismu, i když zde jsou patrné opačné trendy, kdy se příjemcem milosti nestává obdarovaný, ale darující.

Silná tradice dobrodiní v křesťanství se začala projevovat poprvé zejména při koloniálních výbojích evropských katolických králů ve středověku. Samozřejmě, že dodnes si s sebou evropská civilizace nese stigmata této často vnucené pomoci. Ve jménu Vyššího a Lepšího křesťané páchali dobro, kde je napadlo. Přesto není možné nahlížet na dějiny humanitární pomoci pouze z jednoho úhlu. Jde o komplikovaný problém, ve kterém je podstatné dobrat se podstaty, ze které se řetězí jednotlivé příčiny a následky.

Impuls k založení Mercy Corps International (s trochou naivity lze přeložit tento název jako Mezinárodní armáda soucitu) vyšel v roce 1979 od současného prezidenta organizace Dana O'Neilla, který byl tehdy zasažen tragédií kambodžských uprchlíků (boat people). Kambodžané utíkali před hladomorem a genocidou ve vlastní zemi přes moře na chatrných člunech a bárkách.

Nově vzniklá organizace na jejich záchranu nazvaná Save the Refugees Fund získala podporu manželky prezidenta USA Rosalynn Carterové, zpěvačky Pat Boone, kardinála Bernarda Lawa a dalších prominentních Američanů. Díky činnosti fondu se podařilo na situaci v Kambodži upřít pozornost americké veřejnosti a získat tak dostatečné zdroje, které pomohly poskytnout základní, k životu nezbytnou pomoc statisícům Kambodžanů.

Po rozšíření oblastí činnosti fondu i na další regiony byl Save the Refugees Fund přejmenován v roce 1981 na Mercy Corps International. Hlavním sídlem organizace byl zvolen Portland ve státě Oregon. Fond postupně začal poskytovat lidem v ohrožení živelnými nebo politickými katastrofami nejen bezprostřední potravinou a jinou pomoc, ale snažil se svou činnost rozšiřovat i na tzv. rozvojovou pomoc. Tedy takový druh pomoci, který má zásadní význam pro řešení problémů hladu a bídy z dlouhodobějšího hlediska.

Původně byly MCI a Save the Refugees Fund založeny na křesťanských základech, na přesvědčení, že "MCI pomohou vytvořit svět, ve kterém proměněná láska Boží přemůže nenávist, násilí, chudobu a zoufalství; svět kde děti zažijí pečující rodinu, vychování, posvátné životní prostředí, lásku, příležitost k naplnění jejich od Boha darovaných schopností." Postupně se však staly jak nadnárodní, tak i multireligiózní nebo nadnáboženskou společností. Jednotlivé programy MCI se zároveň staly modelem pro rychlé a efektivní akce jednorázové pomoci a rozvojových programů na celém světě. Zaměřují se na zmírnění chudoby i útlaku v různých zemích světa.

Přes všechno snažení řady mezinárodních vládních i nevládních organizací k utišení bolestí třetího světa, jakoby problémy světa neustále narůstaly. "Nůžky" mezi bohatým severozápadem a chudým jihovýchodem jako by se rok od roku více a více rozvírali. Humanitární pomoc se často stává jenom jakýmsi odpustkem za staletí vykořisťování. Bílá rasa hledá odpuštění a domáhá se ho stejně nevhodně, jako dříve využívala svých prebend. Řada kritiků ze zemí třetího světa dnes mluví o nové kolonizaci, kterou provádějí humanitární organizace.

V tomto filmu je zastupuje především dr. Gedla z Etiopie, který již léta pracuje a žije v České republice a patří mezi velké kritiky systému humanitární pomoci v Africe. Zejména nesmyslné přezásobení produkty, které země nepotřebují, nebo zbožím, které by například při finanční pomoci mohly vyrábět sami. Tak se často stává, že se v zemích postižených katastrofami po zásahu humanitárních organizací rozkládají místní ekonomické vazby, stejně jako ty politické, které ničí vstup západních humanitárních pracovníků do místních politických struktur.

V roce 1982 MCI spustil první program rozvojové pomoci v Hondurasu. Programy v této zemi postupně začaly zahrnovat: poskytování lékařské péče, vzdělávání a budování infrastruktury. Druhou velkou vlnu programů na pomoc Hondurasu a dalším středoamerickým zemím zahájily MCI v říjnu 1998 po ničivém hurikánu Mitch. Podstatné prostředky nezbytné pro likvidaci následků hurikánu Mitch a záchranu životů postižených obyvatel poskytuje již v této době organizaci MCI program americké vlády USAID. Koncem devadesátých let tak MCI funguje do určité míry jako zprostředkovatel americké vládní pomoci v celé řadě míst světa, kromě střední Ameriky např. v Libanonu, Ázerbajdžánu a dalších středoasijských republikách.

Mercy Corps jsou nejvýznamnější humanitární organizací poskytující pomoc hladovějící komunistické Severní Koreji. Program pomoci této zemi začal v březnu 1996. MCI dodává do země obilí v rámci americké vládní pomoci, osivo do některých zemědělských družstev, hygienické a zdravotnické potřeby a podobně. Spolu s potravinovým programem OSN koordinuje také dodávky ostatních nevládních organizací do Severní Koreje. Snaží se zároveň o zprostředkování dialogu mezi severokorejskou vládou a Spojenými státy a mezinárodním společenstvím.

Představitelům MCI je jako jedněm z mála občas povolován přístup do jinak uzavřené Severní Koreje, kde mohli od července 1996 více než desetkrát osobně kontrolovat průběh humanitární pomoci a její výsledky. Tyto návštěvy umožnily lépe odhadnout rozsah a určit způsoby pomoci obyvatelstvu, což mělo vliv i na další rozšíření pomoci směřované do země ze strany dalších humanitárních organizací.

V posledních letech se MCI staly koordinátorem, který zastřešuje a pomáhá integrovat jednotlivé humanitární a lidsko-právní organizace při práci na programech různého druhu pomoci i v celé řadě dalších zemí. Prostřednictvím uzavírání smluv o strategické partnerství s velkými humanitárními organizacemi jako je Proyecto Aldea Global (1989), MerciPhil (1993), Scottish European Aid (1996) a Pax World Service (1997) se MCI snaží o vybudování globální humanitární sítě.

Mercy Corps International jsou organizací, která nyní poskytuje, pro své zkušenosti a znalosti, dostatečné záruky řadě vlád a ty jejich prostřednictvím šíří a uplatňují svou rozvojovou a humanitární pomoc. V posledních letech tak tvoří vládní zdroje Spojených států, zemí Evropské unie a OSN hlavní zdroj finanční prostředků pro realizaci pomoci poskytované prostřednictvím MCI. Organizaci však podporují finančními dary i jednotlivci, firmy, církve a různé nadace.

MCI působily do dnešního dne v desítkách zemí po celém světě. Od svého založení rozdělily více než 450 miliónů dolarů v 68 zemích při dodávkách potravin, zajišťování vody, přístřeší, zdravotnické péče, vzdělání a poskytování malých půjček místním řemeslníkům a průmyslu. Každý rok je pomoženo více než 2 miliónům lidí. Přičemž hlavní projekty jsou v posledních letech zaměřeny na Severní Koreu, Bosnu, Kosovo a oblast Střední Asie a Kavkazu.

Pro organizaci pracuje 450 zaměstnanců a řada dobrovolníků. Většina zaměstnanců MCI pochází ze zemí, v nichž jsou uskutečňovány jednotlivé humanitární projekty. Přes 94 procent zdrojů, které organizace získá, jde přímo lidem v nouzi. Finance organizace jsou kontrolovány každý rok nezávislou auditorskou firmou a plný finanční výkaz je přístupný na žádost. MCI splňuje finanční a účetní standardy National Charities Information Board, InterAction a Evangelical Council for Financial Accountability.

Ve filmu se mimo již zmíněného dr. Gedly objeují zejména pracovníci MCI v Kosovu (Terry Hesselius - zakladatel Balkánské sekce MCI), čeští řidiči, kteří pracují pro MCI v Kosovu-Peji, Lidé z Nadace Člověk v tísni, která s MCI spolupracovala právě v oblasti Kosova (Š. Pánek), armádní kaplan, který se dívá na práci humanitárních organizací také z jiného pohledu, a další osobnosti.

Film nevypráví pouze historii jedné organizace, ale pokouší se položit před diváka zásadní otázku mravnosti moderní civilizace a pokroku, která na jedné straně přináší obrovský zisk malé skupině lidí a na druhé vytváří celé oblasti strádajících, kterým musí pak následně být pomoženo. Otázku o mravnosti a smyslu této pomoci, která často narušuje základní sociální vazby v určené zemi. Otázku na kterou neexistuje žádná uspokojivá odpověď - jen mnoho dalších otázek.