Svět se mění skutečně velice rychle. Pokud se podíváte na tenhle graf, uvidíte, že v roce 2025 podle odhadů banky Goldman Sachs bude čínská ekonomika téměř stejně tak veliká jako americká. Pokud se podíváte na graf pro rok 2050, tak se odhaduje, že čínská ekonomika bude ve srovnání s americkou ekonomikou dvojnásobná, a že indická ekonomika bude téměř stejně velká jak americká ekonomika. A tady bychom měli mít na paměti, že tyto odhady byly vytvořeny před finanční krizí na Západě.

Před několika týdny jsem se díval na poslední odhad od BNP Paribas ohledně toho, kdy bude Čína mít větší ekonomiku než Spojené státy. Goldman Sachs odhadoval, že v roce 2027. Odhad z doby po krizi je rok 2020. To je už za deset let. Čína změní svět ve dvou zásadních ohledech. V prvé řadě je to velká rozvojová země s miliardou a třemi sty milióny obyvatel, jejíž ekonomika roste více jak třicet let kolem deseti procent ročně.

Během jednoho desetiletí bude mít největší ekonomiku na světě. Nikdy předtím v novodobé historii nepatřila největší ekonomika světa rozvojové zemi místo rozvinuté zemi. Zadruhé, poprvé v novodobé historii nejsilnější země světa - a tou se Čína, myslím, stane - nebude ze Západu a bude stát na velmi, velmi odlišných civilizačních základech.

Vím, že na Západě panuje široce rozšířená představa, že když se země modernizují, tak se zároveň přibližují Západu. To je však pouhá iluze. Je založená na domněnce, že modernita je jednoduše výsledkem konkurence, trhů a technologie. Není tomu tak; je stejně tak utvářena historií a kulturou. Čína není jako Západ a ani se nestane podobnou Západu. V řadě zásadních věcí zůstane velice odlišná. Logicky tedy následuje důležitá otázka - jak porozumět Číně? Jakým způsobem se máme snažit pochopit, čím Čína je? Problém, který obecně v současné době na Západě máme, je to, že se obvykle snažíme porozumět Číně podle západních měřítek, za použití západních myšlenkových východisek. To není možné. Chci vám nyní ukázat tři stavební kameny, které nám pomohou v naší snaze porozumět tomu, jaká je Čína - jako takový úvod.

Prvním stavebním kamenem je skutečnost, že Čína není ve skutečnosti národním státem. Říká o sobě, že je národní stát, posledních sto let. Ale každý, kdo něco o Číně ví, ví, že Čína je mnohem starší. Takhle Čína vypadala po vítězství dynastie Čchin, v roce 221 př. n. l. na konci období válčících států - v době zrodu moderní Číny. Tady můžete vidět srovnání s hranicemi moderní Číny. Nebo hned vzápětí, dynastie Chan, což bylo pořád před 2000 roky. Vidíte, že se již rozkládá na většině území, které dnes známe jako východní Čínu, což je oblast, kde tehdy žila převážná většina Číňanů, stejně jako je tomu i dnes.

Neobvyklé na tom celém je, že, to, co dává Číně pocit, že je Čínou, to, co dává Číňanům pocit, co znamená být Číňany, nepochází z onoho posledního století, z období národního státu, jak je tomu na Západě, ale z období, chcete-li, civilizačního státu. Mám tady například na mysli zvyklosti, jako je uctívání předků, velice odlišný pohled na stát a stejně tak velice odlišný pohled na rodinu, sociální struktury jako je kuansi, konfuciánské hodnoty a tak podobně. Všechny tyto věci mají svůj původ v období civilizačního státu.

Jinými slovy, Čína je, na rozdíl od západních států a většiny zemí na světě, utvářena svým vnímáním civilizace, svojí existencí jako civilizační stát spíše než národní stát. Ještě je k tomu třeba dodat jednu věc. Samozřejmě víme, že Čína je velká, ohromná, populačně i rozlohou, s miliardou a třemi sty milióny obyvatel. Často si ale neuvědomujeme skutečnost, že Čína je nesmírně různorodá, velmi pluralitní a v řadě ohledů silně decentralizovaná. Nemůžete řídit takhle rozlehlou zemi jen z Pekingu, ačkoliv si myslíme, že tomu tak je. Nikdy tomu tak nebylo.

To je tedy Čína, civilizační spíše než národní stát. Co to ale znamená? Myslím, že to má celou řadu zásadních dopadů. Uvedu jen dva rychlé příklady. První věc je, že pro Číňany je nejdůležitější politickou hodnotou jednota, zachování čínské civilizace. Víte, jak to bylo před dvěma tisíci lety v Evropě - rozpad, rozdrobení Svaté říše římské [Římské říše]. Rozdělila se a od té doby zůstala rozdělená. Čína se během té samé doby vydala přesně opačný směrem a za cenu velkých obětí udržovala tuto ohromnou civilizaci, tento civilizační stát, pohromadě.

Druhá věc je možná prozaičtější - Hong Kong. Vzpomínáte si na předání Hong Kongu Velkou Británií Číně v roce 1997? Možná si pamatujete, jaký byl čínský ústavní návrh. Jedna země, dva systémy. Vsadil bych se, že jim na Západě skoro nikdo nevěřil. "Je to jen taková fasáda. Až se Čína zmocní Hong Kongu, bude to vypadat úplně jinak." Je to už třináct let a politický a právní systém v Hong Kongu je pořád stejně odlišný jako byl v roce 1997.

Zmýlili jsme se. Proč jsme se zmýlili? Zmýlili jsme se, protože jsme se na to dívali, celkem přirozeně, z pohledu národního státu. Vzpomeňte si na sjednocení Německa v roce 1990. Co se stalo? Východ byl vlastně pohlcen Západem. Jeden národ, jeden systém. To je mentalita národního státu. Nemůžete však řídit Čínu, civilizační stát, podle principu jedna civilizace, jeden systém. Nefunguje to. Takže reakce Číny na hongkongskou otázku - stejně jako tomu bude v případě Tchaj-wanu - byla přirozenou reakcí: jedna civilizace, mnoho systémů.

Chtěl bych vám teď ukázat další stavební kámen naší snahy porozumět Číně - možná nebude až tak povzbudivý. Číňané mají velmi, velmi odlišný pohled na rasu než většina ostatních zemí. Věděli jste, že z 1,3 miliardy Číňanů přes 90 procent patří ke stejné rasové skupině, k Chanům? Tohle je zcela odlišné od dalších nejlidnatějších zemí na světě. Indie, Spojené státy, Indonésie, Brazílie - všechno jsou to mnohonárodnostní státy. Číňané se tak necítí. Čína je mnohonárodnostní pouze na okrajích. Otázkou je proč. Myslím, že příčinou je v zásadě opět civilizační stát. Nejméně dvoutisícileté dějiny, dějiny dobývání, okupace, pohlcování, asimilace a tak dále, vedly k procesu, během nějž se v průběhu času vytvořilo toto pojetí Chanů, které bylo pochopitelně přiživováno narůstajícím a velice silným pocitem kulturní identity.

Velkou přínosem této historické zkušenosti je to, že bez Chanů by Čína nikdy nezůstala pohromadě. Chanská identita je oním cementem, který drží tuto zemi pohromadě. Velkou nevýhodou je naopak to, že Chanové jen velice slabě vnímají kulturní rozdíly. Skutečně věří ve svoji vlastní nadřazenost a nerespektují ty, kteří jsou jiní než oni. Z toho pramení jejich přístup například k Ujgurům a Tibeťanům.

A nyní můj třetí stavební kámen, čínský stát. Vztah mezi státem a společností v Číně je velice odlišný než na Západě. My na Západě si v drtivé většině případů myslíme - alespoň v současné době - že autorita a legitimita státu jsou vlastnostmi demokracie. Problematičnost této úvahy spočívá v tom, že čínský stát se těší větší míře legitimity a větší autoritě mezi Číňany, než se dá říci o jakémkoliv západním státě. Důvod je takový, že - myslím, že jsou tu dva důvody. Nemá to zcela zjevně nic společného s demokracií, protože podle našich měřítek Číňané určitě demokracii nemají. Důvodem je to, zaprvé, že čínskému státu byla dána - těší se velmi zvláštnímu významu coby představitel, ztělesnění a strážce čínské civilizace, civilizačního státu. To je bod, kde se Čína maximálně blíží jakési duchovní roli.

Druhým důvodem je pak to, že zatímco v Evropě a Severní Americe čelí moc státu nestále různým výzvám - v evropské tradici to bylo historicky proti církvi, proti ostatním šlechtickým frakcím, proti kupcům a tak podobně - posledních tisíc let. Moc čínského státu takovým výzvám nečelí. Nemá žádné vážné protivníky. Vidíte tedy, že konstrukce moci v Číně je velmi odlišná od naší zkušenosti v západní historii. Výsledkem je, mimochodem, to, že Číňané mají velice odlišný pohled na stát.

Zatímco my jej zpravidla vnímáme jako vetřelce, cizince, zcela jistě jako prvek, jehož moc musí být omezená či přesně určená a vymezená, Číňané vidí stát úplně jinak. Číňané vnímají stát jako důvěrného přítele - vlastně nejen jako důvěrného přítele, jako člena rodiny - vlastně nejen jako člena rodiny, ale jako hlavu rodiny, jako rodinného patriarchu. To je čínský pohled na stát - velmi, velmi odlišný od toho našeho. Je zabudován do společnosti zcela jiným způsobem než je tomu na Západě.

Domnívám se, že to, na co tady narážíme v čínském kontextu je nové paradigma, odlišné od všeho, s čím jsme se museli vyrovnat v minulosti. Vězte, že Čína věří v trh i ve stát. Adam Smith už na konci osmnáctého století napsal: "Čínský trh je větší, rozvinutější a propracovanější než cokoliv v Evropě." Kromě období Maovy vlády tomu tak víceméně bylo vždycky. Je to ale spojeno s nesmírně silným a všudypřítomným státem. Stát je v Číně všude. Jako například, řídí firmy - mnoho z nich je pořád veřejným majetkem. Soukromé firmy, ať už jsou jakkoliv veliké, jako třeba Lenovo, v mnoha věcech závisí na podpoře státu. Hospodářské cíle a další věci jsou určovány státem. A autorita státu se, samozřejmě, přelévá do řady dalších oblastí - jak víme - jako například do politiky jednoho dítěte.

Navíc je to velice stará tradice státu, velice stará tradice státnictví. Pokud byste chtěli nějaký příklad, tak je to třeba Velká zeď. Nebo tohle je další příklad, Velký kanál, jehož stavba původně započala v pátém století před naším letopočtem a jenž byl nakonec dokončen v sedmém století našeho letopočtu. Byl dlouhý tisíc sto čtrnáct mil a spojoval Peking s Chang-čou a Šanghají. Je zde tedy dlouhá tradice pozoruhodných státních projektů v oblasti infrastruktury v Číně, což nám, myslím, pomáhá porozumět některým věcem dnes, třeba přehradě na Třech soutěskách a mnoha dalším projevům postavení státu v Číně. Máme zde tedy tři stavební kameny, které nám mohou pomoci porozumět odlišnosti Číny - civilizační stát, vnímání rasy a povahu státu a jeho vztah ke společnosti.

A přesto pořád trváme na tom, alespoň obecně, že můžeme porozumět Číně jednoduše na základě naší západní zkušenosti, dívat se na ni západníma očima, používat západní koncepty. Pokud chcete vědět proč takřka neomylně chápeme Čínu špatně - naše odhady toho, co se v Číně stane, jsou nesprávné - tak tohle je ten důvod. Bohužel si myslím, musím říct, že si myslím, že přístup k Číně je ukázkou omezené západní mentality. Je poněkud arogantní. Je arogantní v tom smyslu, že se domníváme, že jsme nejlepší, a že proto máme univerzální měřítko. Je to rovněž projev ignorance. Odmítáme se skutečně zabývat otázkou odlišnosti.

Existuje velice zajímavá pasáž v knize amerického historika Paula Cohena. Paul Cohen v ní tvrdí, že Západ se považuje za asi vůbec nejkosmopolitnější že všech kultur. Není tomu tak. V mnoha směrech je ze všech nejprovinčnější, protože po dvě století byl Západ tak dominantní světovou silou, že vlastně nepotřeboval porozumět ostatním kulturám, ostatním civilizacím. Mohl totiž, když na to přišlo, v případě potřeby i silou, prosadit svoje. Zatímco ty ostatní kultury - vlastně celý zbytek světa - které byly oproti Západu v mnohem slabším postavení, byly přinuceny mu porozumět, vzhledem k přítomnosti Západu v těchto společnostech. Výsledkem je, že jsou v mnoha ohledech kosmopolitnější než Západ.

Podívejte se třeba na východní Asii. Východní Asie: Japonsko, Korea, Čína a tak dále. Žije tam třetina světové populace, je to v současnosti oblast s největší ekonomikou na světě. Můžu vám říci, že Východoasijci, lidé z východní Asie, toho vědí mnohem víc o Západu než Západ ví o východní Asii. Obávám se, že tato skutečnost vypovídá hodně o současné situaci. Co se totiž děje? Když se vrátíme k tomu grafu z úvodu - grafu od banky Goldman Sachs. Děje se to, že, z historického pohledu velice rychle, je svět nyní poháněn a utvářen nikoliv starými rozvinutými zeměmi, ale rozvojovým světem.

Vidíme to i na příkladu G20, která si rychle přivlastňuje pozici G7, případně G8. Tento vývoj má dvojí dopad. Zaprvé, Západ rychle ztrácí svůj vliv ve světě. Velice jasně to bylo vidět před rokem - v Kodani, na konferenci o změně klimatu. Evropa nebyla přítomna u závěrečných jednání. Kdy se něco takového stalo naposledy? Tipl bych si, že to bylo tak před dvěma sty lety. A tohle se bude v budoucnosti stávat znovu.

Druhým dopadem je to, že se svět bude nevyhnutelně pro nás stávat neznámějším, protože bude utvářen kulturami a zkušenostmi a dějinami, se kterými nejsme dobře obeznámeni, ve kterých nejsme sběhlí. A konečně, obávám se, v případě Evropy - v Americe je to trošku jiné - ale Evropané, musím to tak říci, si většinou neuvědomují, nevědí, jakým způsobem se svět proměňuje. Někteří lidé - mám známého z Anglie, který žije v Číně, a ten řekl: "Celý světadíl je jako náměsíčník kráčející do zapomnění." Možná to tak není, možná je to přehnané. Ale souvisí s tím další problém - Evropa čím dál víc ztrácí kontakt se světem a tím vlastně nějak ztrácí představu o budoucnosti. Evropa samozřejmě v minulosti ovládala budoucnost díky své sebedůvěře. Vezměte si třeba devatenácté století. Ale to už, bohužel, není pravda.

Pokud chcete pocítit budoucnost, pokud chce ochutnat budoucnost, vyzkoušejte Čínu - tady je starý Konfucius. Tohle je nádraží, jaké jste nikdy předtím neviděli. Dokonce ani jako nádraží nevypadá. Je to nové nádraží v Kuang-čou, určené pro rychlovlaky. Čína už má větší síť rychlovlaků než kterákoliv jiná země na světě a brzy bude mít rozsáhlejší síť než celý zbytek světa dohromady. Nebo tohle: Tohle je nápad, ale nápad, který bude brzy v praxi vyzkoušen na předměstí Pekingu.

Vidíte tady megabus, na jehož horní plošině cestuje asi 2000 lidí. Pohybuje se po kolejích na předměstské silnici a auta mohou jezdit pod ním. Může jet rychlostí až 100 mil za hodinu. Tímto směrem se budou věci vyvíjet, protože Čína má velice konkrétní problém, který je odlišný od situace v Evropě a rovněž ve Spojených státech. Čína má velké množství lidí a žádný prostor. Toto je tedy řešení pro situaci, kdy bude v Číně existovat mnoho, mnoho, mnoho měst s více jak dvaceti milióny obyvateli.

Co bych tedy chtěl říci na závěr? Jaký by měl být náš přístup k tomuto světu, který vidíme velice rychle se rozvíjet před našima očima? Myslím, že tento vývoj s sebou přinese pozitiva i negativa. Chtěl bych ale především ukázat celkový pohled, který pro tento svět vyznívá pozitivně. Po dvě stě let světu v podstatě vládl pouhý zlomek lidské populace. Tento zlomek představovala Evropa a Severní Amerika. Příchod zemí jako Čína a Indie - které dohromady disponují třiceti osmi procenty světové populace - a dalších, jako jsou Indonésie a Brazílie a podobně, představuje nejzásadnější krok k demokratizaci za posledních dvě stě let. Civilizace a kultury, které byly přehlíženy, které nemohly do ničeho mluvit, kterým nikdo nenaslouchal, o kterých se nevědělo, budou mít v tomto světě jiné zastoupení. Jakožto humanisté musíme zcela jistě přivítat tuto proměnu. Budeme se muset učit o těchto civilizacích.

Na této velké lodi se plavil Čeng Che v první polovině patnáctého století během svých velkých cest po Jihočínském moři, Východočínském moři a přes Indický oceán k východní Africe. A na té malé lodičce vepředu se o osmdesát let později Kryštof Kolumbus přeplavil přes Atlantik. (Smích) Nebo se podívejte pozorně na tento hedvábný svitek vyrobený Ču Čouem v roce 1368. Myslím, že hrají golf. Proboha, Číňané vynalezli i golf.

Vítejte do budoucnosti. Děkuji vám.