Poloostrov Westerplatte, Danzig / Gdaňsk Vzpomínková akce k 70. výročí "německého přepadení” Polska.
Vážený pane prezidente, vážený pane premiére, excelence, milé kolegyně a kolegové, dámy a pánové, dnešním dnem před 70ti lety začala německým přepadením Polska nejtragičtější kapitola evropských dějin. Válka, kterou Německo vyvolalo, přinesla nesmírné utrpení mnoha národům léta bezpráví, ponížení a zničení. Vzpomínám na miliony lidí, které v boji a odporu proti Německu musely obětovat své životy. Vzpomínám na 60 mil. lidí, kteří v této Německem rozpoutané válce ztratili své životy.

...po měsíce uráží stát a hrozí mu, že ho rozdrtí, před Berlínem rozmetá německé armády hranice, že se posunou až k Odře a Labi a tak dále... a tento stát, Německo, tomu po celé měsíce jen trpělivě přihlíží... ...jen francouzští a angličtí váleční štváči potřebovali válku a nikoli mír ... “Potřebujeme dlouhou válku”, jak se tehdy nechal slyšet Mr. Chamberlain, alespoň 3 roky!

Pro svůj návrh míru jsem byl osočován a osobně urážen. Mr Chamberlain na mě před světovou veřejností doslova plive a odmítá se mnou o míru byť jen diskutovat. Slyším z Londýna pořád stejný křik Že v boji musí být naopak pokračováno, že budou tuto válku nadále vést i kdyby tím měla zaniknout Anglie... ..jsem neměl v úmyslu vést válku, nýbrž vybudovat nový, nanejvýš kulturní sociální stát.

KAŽDÝ ROK TÉTO VÁLKY MI KRADE TUTO MOJI PRÁCI!
Hitlerova válka? Co zamlčuje Guide Knopp...
V srpnu 1939 poslední dny před začátkem II. světové války. Během těchto pár dní rozhodnou vyjednávání mezi evropskými mocnostmi, zda bude zbytek versaillského poválečného uspořádání zachován, nebo překonán. Rozhodnou, zda bude v Evropě panovat mír, nebo bude válka. Před 6ti a půl lety v lednu 1939. Nacionální socialisté slaví převzetí moci. Jejich vítězství bylo výsledkem selhání Výmarské republiky. Ne méně jak 20 sociálně-demokratických, nebo konzervativních vlád s 12ti různými říšskými kancléři selhalo.

Miliony Němců žily v chudobě. Sebastian Hafner, vyslovený protivník III. říše, popsal náladu společnosti při převzetí moci Hitlerem těmito slovy “Byl to velmi rozšířený pocit osvobození od demokracie.” V hospodářské oblasti vsadili nacionální socialisté na politiku státního řízení. V tzv. 4letých plánech byly stanovovány cíle příslušných hospodářských a pracovních programů. Odpovědným za jejich sestavení a provedení byl Hermann Göring. Zvláštní důraz při tom nacionální socialisté kladli na uzdravení střední třídy, která byla cíleně podporována státními zakázkami.

Důležitým instrumentem proti masové nezaměstnanosti byla i “Říšská pracovní služba”. 6ti měsíční pracovní služba odlehčila trhu práce, nabídla spoustě mladých lidí odborné vzdělání a umožnila realizaci projektů, které sloužily široké společnosti. Jen v oblasti zemědělských kultivačních prací tvořil součet nasazených jednotlivců několik stovek milionů pracovních dnů. Ať už při vysušovaní bažin, při lesních pracech, při stavbě cest, nebo pomoci při sklizních. Zásluhy Říšské pracovní služby v těchto oblastech jsou nezpochybnitelné.

Sociální a hospodářský vzestup byl nepřehlédnutelný. Politika zbrojení při tom však nehrála takovou roli, jaká se jí dnes přisuzuje. Většina německých podniků produkovala pro soukromý sektor a konzum. Německo, Ty, země věrnosti, ó, Ty má domovino, Tobě znovu přísaháme věrnost srdcem a činy. Záříc opět povstaneš, po temné noci budeš překrásná, Jásejte, bratři Němci! Německo opět procitá... Prapory s hákovým křížem černá, bílá, červená, zdraví a nabádají Buďte věrni až do smrti! Němci, buďte bratry, podejte si ruce!

Zdar našemu Vůdci, zdar naší otčině! Hitlerovy první kroky na mezinárodní scéně jsou jak skromné, tak zdrženlivé. Teprve, až zjistí, že vítězové (I. svět. války) jeho zdrženlivost neoceňují, mění své metody. Hitlerova pozornost se nejprve upírá na Sársko, které bylo r. 1920 podle Versaillské smlouvy na dobu 15ti let připojeno k Francii. Po uplynutí této doby mělo sárské obyvatelstvo v referendu rozhodnout, jestli chce do budoucna patřit Německu, Francii a nebo být nezávislé. Výsledek voleb zbortí veškeré francouzské sny.

V lednu 1935 hlasuje 90,8% Sárů pro připojení k Německé říši. . března 1935 přechází Sársko opět pod Německou říši. Hitler, který tím vybojoval své první zahraničně-politické vítězství, podává k této události zprávu Reichstagu, ve které zároveň upouští od německých nároků na oblast Alsaska-Lotrýnska. Jeho dalším cílem je demilitarizované Porýní. V r. 1921 a 1923 využily Francie a Belgie demilitarizovaného Porýní, aby obsadili Porůří vlastními jednotkami. Navzdory tomuto ponížení potvrzuje říšská vláda ještě jednou v roce 1925 v Locarnském paktu demilitarizaci západní hranice.

Platí tím za vstupenku Německa do Společnosti národů. Zároveň si státy Francie, Belgie a Německo vzájemně garantují že nebudou v budoucnu uzavírat žádné smlouvy, které by navzájem směřovaly proti sobě. Avšak již po deseti letech je z této smlouvy makulatura. Francie uzavírá vojenský pakt se Sovětským svazem, který jednoznačně směřuje proti Německu. Tím neporušila Francie jen Locarnskou smlouvu, znehodnotila tím také Německo-Polskou smlouvu o neútočení. Touto smlouvou chtěl Hitler zajistit bezpečnou východní hranici s Polskem a prolomit francouzskou politiku omezování.

Francie nyní zalátala díru v kruhu kolem Německa novým spojencem, Sovětským svazem. Hitler se po porušení smlouvy ze strany francouzské vlády již necítil býti vázán na Locarnský pakt a nechává 7. března 1936 dosud nechráněné Porýní obsadit německou armádou. Hitler o svých úmyslech ještě předtím informuje špicky armády a německého ministerstva zahraničí. Obě strany ho odrazují s odůvodněním, že Paříž by mohla vojensky reagovat. Avšak Hitler je jiného názoru a má pravdu. Udělejme si čas a přesuňme se ještě na chvíli do doby po I. světové válce. Ve Versailles se vítězové a poražení dohodli na zredukování svých armád na potřebné minimum. Ve smlouvě je stanoveno, že Německo odzbrojí jako první a ostatní státy budou následovat.

Německo splní svoji povinnost do roku 1927 a smršťuje Reichswehr na 100.000 mužů ve vojsku a 15.000 mužů v námořnictvu. Letecké síly jsou rozpuštěny zcela. Nyní jsou na řadě vítězové, aby splnili své ve Versaillské smlouvě stanovené přísliby odzbrojení. Anglie, Francie a USA ve skutečnosti ani nemyslí na to, aby odzbrojovali, jak bylo dohodnuto. Právě naopak. Ponechávají si obrovské armádní stavy Francie především pozemní a vzdušné jednotky, USA a Anglie to stejné + námořnictvo a investují mnoho peněz do modernizace svého arzenálu.

Německé požadavky na udržení vlastní armády alespoň ve stavu schopném obrany, jsou naproti tomu odmítnuty. Když se Hitler dostává r. 1933 k moci, je francouzská převaha nad Německem, včetně s Francií proti Německu spolčených sousedů (Sovětský svaz nepočítaje!) na aktivních vojenských divizích dvanáctinásobná! Když se k tomu připočítají vyzbrojené a vycvičené rezervy, zvyšuje se převaha dokonce na poměr 7! V následujících letech předkládá Hitler při ženevských vyjednáváních o odzbrojení 6x svůj návrh, aby se určité kategorie zbraní, jako bombardéry, děla a ostatní zbraně co do množství omezily pro všechny státy.

Až když se svým návrhem neprojde, nechává z malého Reichswehru vybudovat velký a silný Wehrmacht. Dalším Hitlerovým zahraničně-politickým úspěchem je připojení Rakouska. Jelikož je dnes tento krok unisono vykládán jako “obsazení”, neuškodí připomenout si některé historické souvislosti. Rakousko tvořilo až do Prusko-Rakouské války v r. 1866 téměř 1000 let jednotu nejprve s Německým císařstvím a poté v návaznosti s Německým spolkem. Po porážce roku 1918 a rozpadu Habsburské říše decimují vítězové Habsburka na jeho německy-mluvící jádro, na Rakousko.

První vídeňské národní shromáždění po první světové válce odhlasovalo znovupřipojení Rakouska k sousednímu Německu. Referenda v některých spolkových zemích dokumentují, že naprostá většina Rakušanů s tímto připojením souhlasila. Jenomže právo na sebeurčení národa neplatí pro poražené. Připojení ztroskotalo na kategorickém odmítnutí vítězných mocností. V roce 1933 vznikla v Rakousku konzervativní diktatura, která odstranila volební právo a odmítla připojení k Německé říši.

Despotický kancléř Dr. Dollfuß zakázal odbory, strany Sociální demokracie, Nacionální socialisty a Komunisty. Při puči rakouských nacionálních socialistů v červnu 1934 a pokusu diktátora zatknout byl Dollfuß zastřelen. V březnu 1938 se Dollfußův nástupce, Dr. Schuschnigg, pokusil touhu po sjednocení Rakouska s Německem která byla stále v Rakouské společnosti silně zastoupena, podkopat velmi svérázným referendem. 9. března 1938 nechal vyhlásit, že se v otázce Anschlußu (připojení) bude konat referendum 13. března, tedy již za 4 dny!

Pro toto referendum neexistovaly žádné seznamy voličů. Dozorování voleb má mít na starosti jeho vlastní strana. Úředníci a zaměstnanci státu musí jít k volbám za dozoru svých představených a předložit jim své volební lístky. Volební lístky, kterými bylo možné hlasovat jen PROTI připojení Rakouska k Německu, zatímco ti, co chtěli hlasovat PRO Anschluß, museli své volební lístky vyrobit sami. Rakouský ministr vnitra, nacionální socialista, Dr. Seyß-Inquart marně 3x požadoval po kancléři Schuschniggovi, aby se referendum posunulo a připravilo tak, jak jej stanoví ústava.

Schuschnigg tento požadavek kategoricky odmítl. Nakonec se Seyß-Inquart obrací na svého německého kolegu, ministra vnitra Göringa. Ten využívá přihrávky a předává ji dál Hitlerovi. Německý ministr vnitra, Hermann Göring, který část svého dětství prožil v Rakousku a říšský kancléř Adolf Hitler, který se narodil v rakouském Braunau, sledovali Schuschniggovy pokusy o manipulaci s rozčarováním. Všechny pokusy přimět Schuschnigga k odstoupení se nezdařily. Teprve když Göring hrozí vstupem německých vojsk, odstupuje Schuschnigg ze svého úřadu spolkového kancléře.

V ranních hodinách následujícího dne vpochodují německé jednotky, ozdobené květinami a vlajícími prapory, ve směru na Salzburg, Linz a Inssbruck, kde jsou rakouským obyvatelstvem s nadšením a radostí vítáni. Když Hitler o den později dorazí do Vídně, připraví mu lidé doslova triumfální uvítání. Nejstarší Východní marka německého lidu, má býti od nynějška nejmladší pevností německého národa a Německé říše. Tímto mohu v této hodině německého národa učinit největší prohlášení o zdaru díla ve svém životě.

Jakožto Vůdce německého národa a kancléř Říše, ohlašuji tímto před německými dějinami vstup mé vlasti do Německé říše! Téměř současně napochodují rakouské jednotky do Mnichova, Drážďan, Stuttgartu a Berlína. Znamení světu, že se zde jedná o přátelské sjednocení a nikoli žádné “dobytí”. 15. března podepisuje mezitím rakouským kancléřem jmenovaný Seyß-Inquart a Hitler zákon o připojení Rakouska k Německé říši. 10. dubna 1939 je tento krok ještě potvrzen veřejným hlasováním v referendu, ve kterém hlasuje 99,7% Rakušanů PRO "anšlus".

Tolik k tématu “obsazení Rakouska”. Často se zpívávalo o Dunaji a na Rýnu byla slyšet nejedna pěkná píseň, německého rodu jsme byli vždy, než nás hádka rozdělila. Tato písnička Vás má upomenout, má Vám říci co v budoucnu má se stát Německá marko, národe na Rýnu, ať Vás už nic nerozdělí! Modrá Dunaj, zelený Rýn, navždy buďte přáteli! Modrá věrnost, zelená naděje, na jednotnou německou zem. Modrá Dunaj, zelený Rýn, navždy buďte spojeni, navěky ať svazek uzavře se kolem německé otčiny! Vraťme se ještě jednou do období po konci I. světové války.

Československo - umělý produkt vítězů, vzniká roku 1919 z Česka, ze Slovenska a malé části Ukrajiny. Tři části země, které nikdy předtím v historii netvořily stát. 6,7 mil. Čechů, 3,1 mil. Němců, 2 mil. Slováků, tisíc Maďarů a 64 tisíc Ukrajinců je spojeno v mnohonárodnostním státě, ve kterém Češi a Slováci tvoří titulární národy. Více jak 3 miliony Němců, kteří marně požadují připojení k Rakousku, žijí převážně v hraničních regionech s Německou říší a označují se podle jména své vlasti jako Sudetští Němci.

Ústava tohoto mnohonárodnostního státu "Česko-Slovensko" se zakládala na smlouvách z Versailles a ze Saint-Germain. V té bylo stanoveno, že národnostním menšinám se má dostat vnitřní autonomie. Ustanovení, která noví pánové v zemi nejprve s přátelským úsměvem akceptují, aby je pak obratem se stejně přátelským úsměvem zneplatnili. Již v roce 1920 nová ústava právo na sebeurčení Němců, Maďarů a Poláků ruší, následkem čehož jsou tyto národnostní menšiny kulturně a hospodářsky utlačovány. Všechny důležité posty jsou obsazeny pouze Čechy.

Od září 1937 se snaží Sudetští Němci marně vyjednávat s českou vládou o své samosprávě v rámci sudetských území. O připojení Sudet k Německu není v této době řeči ani ze strany Hitlera. Od května 1938 dramaticky narůstají represálie na Sudetských Němcích ze strany Čechů. Zástupce Sudetských Němců tak veřejně požaduje připojení sudetských území k Německé říši. Když vláda v Praze vyhlásí ve 13 sudetských okresech stané právo, začne i Hitler požadovat předání sudetských území Německé říši.

Na 20. září spěšně svolané mnichovské konferenci se šéfové vlád Anglie, Francie, Itálie a Německa dohodnou, že ty sudetské oblasti, které jsou většinově osídleny Němci, budou připojeny k Německu. Tím se dostávají další 3 miliony Němců “domů do Říše”. Oblast Memel (dnešní Klaipéda), která byla z rozhodnutí vítězných mocností r. 1919 odtržena od Německa a Společností národů postavena pod francouzskou správu, byla 1920 v rozporu s mezinárodním právem anektována Litvou. Poté co byly Sudety připojeny k Německé říši, požadovali i memelští občané návrat k německé vlasti.

Německá říše, Německá říše, Německá je Memel, Navždy zůstane, navždy zůstane, navždy zůstane zemí německou! Když si litevská vláda chtěla Francií a Anglií nechat garantovat svůj mocenský nárok na oblast Memel, obě dvě mocnosti odmítly. Nato litevská vláda uzavírá 22. března 1939 předávací smlouvu s Německem a stahuje své vojáky a úředníky z oblasti. Za to obdržela Litva zónu volného obchodu v Memel/Klaipéda a volné užívání komunikací (silnice, železnice) na 99 let. Návrat oblasti Memel do Německé říše byl jinak celkem nepodstatný.

Svou váhu získal tento postup, až se Polsko začalo cítit oklamané. Ve Varšavě se nyní obávali obdobného postupu ve Svobodném městě Danzig/Gdaňsk, které sice doposud podléhalo Společnosti národů, ale ve kterém vítězové přiznali Polákům tak rozsáhlá celní, obchodní, poštovní, infrastrukturní a diplomatická práva, že Poláci Danzig fakticky kontrolovali. Ačkoli tyto výsady odporovaly platným smlouvám, nebyla Varšava ani tak spokojená. Polská vláda několikrát veřejně proklamovala svůj záměr, připojit Gdaňsk k polskému státnímu území.

Ještě jednou se vraťme do období po konci I. světové války. Polsko bylo navzdory svým územním ziskům nespokojeno s novým úspořádáním východní Evropy Vedoucí polské delegace Dmowski se již při jednáních ve Versailles nepokrytě vyjádřil, že polskému státu přiznaná území "jsou pouze zálohovou platbou na skutečně Velké Polsko." Nové Polsko začalo bezprostředně po I. svět. válce s budováním silné armády a do roku 1938 napadlo revolucí oslabený Sovětský svaz, Litvu, Německo a Československo a anektovalo příhraniční území těchto sousedů.

Tím byly konflikty následujících 20ti let předurčeny. Do roku 1934 se neustále schylovalo ke konflitku mezi Polskem a Německem. V roce 1933, po Hitlerově vítězství, se šéf polského státu maršál Pilsudský opakovaně pokoušel přimět Francii ke společnému vojenskému útoku proti Německu. Teprve když Francie odmítla, Polsko otočilo. V roce 1934 došlo k uzavření německo-polské smlouvy o přátelství, která započala fázi sbližování. Avšak pod tímto povrchem nadále bobtnaly nevyřešené problémy.

Zvláště u Baltského moře ležící Danzig / Gdaňsk a od Říše odtržené Východní Prusko se posunuly do středu politiky. Obyvatelstvo Gdaňsku, které v této době činilo 350.000 se skládalo z 97% z Němců a z 3% z cizinců, převážně Poláků. Přesto se Polsko pokouží dostat strategicky důležité přístavní město pod svoji kontrolu. Přání gdaňského obyvatelstva připojit se k německé vlasti ztroskotá na odmítnutí vítězných mocností. Německý požadavek připojení města Danzig k Říši se později stane jedním ze tří důvodů začátku války mezi Německou říší a Polskem.

Na západě Pruska, které bylo na základě Versaillské smlouvy přihráno Polsku, byla situace obdobná. Zde se dvě třetiny obyvatelstva hlásily k Německu. Díky ztrátě západního Pruska byla provincie Východní Prusko odtržena od zbytku Říše. Tento neudržitelný stav tvoří druhý ze tří důvodů k vypuknutí II. světové války. Všechna dopravní spojení z Říše do odtrženého Východního Pruska byly podřízeny polské kontrole. Transporty uhlí, jakožto nutná součást energetického zásobování Východního Pruska musely probíhat přes 8 železničních tratí z Říše přes nyní již polské území.

Když Německo po světové hospodářské krizi nemůže již platit tranzitní poplatky v plné výši ve Zlotých, uzavírá Polsko jedno železniční spojení za druhým. Poláci se cítí být v právu, neboť Německo se pokouší ve Versaillské smlouvě stanovené poplatky místo ve Zlotých platit v Markách. Německo zase cítilo povinnost zabránit hospodářskému odřezávání Východního Pruska všemi dostupnými prostředky. Když roku 1936 hrozí polské úřady, že uzavřou všechna železniční spojení, vyvine Německo nápad zřízení “exteritoriálního železničního a dálničního koridoru” z polského západního Pruska do Východního Pruska.

Aby mohl být plán realizován a znovusjednocení města Danzig z Říší mohlo proběhnout mírovou cestou, začínají vyjednávání mezi Berlínem a Varšavou. Jádrem prvního německého návrhu z 24. října 1938 je nabídka protiplnění Polsku za jeho souhlas připojení Gdaňska k Německu a zřízení exteritoriálního dopravního koridoru ve formě definitivního uznání polských teritoriálních zisků v Horním Slezsku, západním Prusku a Poznaňsku. O toto uznání usilovalo Polsko marně již od roku 1920. Žádná z 20ti výmarských vlád nebyla ochotna tyto územní nároky uznat.

Hitler je první, který Polsku v této věci vychází vstříc. Jednání probíhají až do konce ledna 1939, avšak kromě polských prohlášení o snaze hledat řešení se neděje nic. V lednových rozhovorech rozšiřuje Hitler svůj kompromisní návrh o prohlášení “Danzig přejde k německému společenství a hospodářsky zůstane Polsku.” Jelikož je Gdaňsk mandátní území Společenství národů a nikoli výlučně polské město, představuje tento návrh skutečný kompromis. V únoru a březnu 1939, když německá strana ještě bojuje za smírné řešení, začíná již Polsko myslet na válku.

V únoru zpracovává polský generální štáb hlavní body operace armády ve válce proti Německu. . března začíná tzv. hlavní štáb svoji práci na operačním plánu “Západ” měsíc před tím, než dá Hitler příkaz vedení Wehrmachtu k vypracování plánu "Fall Weiss" plánu útoku na Polsko. V této době jsou i na straně spojenců kostky již dávno vrženy. Již v březnu 1939 garantovaly Londýn a Paříž Varšavě svoji vojenskou podporu v případě konfliktu o Danzig, stejně jako transitní cesty.

Když v londýnském exilu žijící bývalý německý říšský kancléř Heinrich Brüning předloží britskému ministerstvu zahraniční kompromisní řešení, aby zabránil nebezpečí vojenského konfliktu, Winston Churchill ho odmítá a dává Brüningovi jasně najevo, které cíle Velká Británie sleduje “To co chceme je, aby německé hospodářství bylo zcela zničeno.” Tím jde ruku v ruce s francouzským velvyslancem v Berlíně, André Fracois-Poncetem, který krátce před tím prohlásil “Musíme s Němci žít, ale bylo by mnohem lepší, kdyby mohli být Němci z Evropy vyhnáni, jako byli kdysi Arabové vyhnáni ze Španělska.”

5. května ujišťuje francouzský vrchní velitel ozbrojených sil, generál Gamelin polského ministra války, generála Kasprzyckiho, že francouzská armáda v případě německo-polské války napadne Německo ze západu a společně s Polskem Německo obklíčí. Slib, který polský antiněmecký postoj nadále posílí. Varšava těmto slibům věří a zostřuje odteď svůj tón vůči Berlínu. Zatímco si Britové, Francouzi a Poláci navzájem kryjí záda v případné válce proti Německu, pokouší se Hitler cestou jednání vyřešit Versaillskou smlouvou způsobené německo-polské problémy.

V dubnu uznává Polsku v memorandu a ve svém projevu v Reichstagu znovu polský nárok na západní Prusko a na vlastní přístup k Baltskému moři. Kromě toho nabízí nová smluvní ustanovení mezi oběma státy. Žádná výhružka vůči Polsku. Ani slovo o válce. Pokud by Poláci tuto nabídku přijali a na oplátku umožnili připojení Gdaňsku k Říši a vybudování exteritoriálního koridoru, dalo by se válce zabránit. Zatímco Polsko, kryté anglickými a francouzskými garancemi, již nevidí žádný důvod pro vyjednávání s Německem a zatímco ve Varšavě kolují pohlednice, na kterých je polská západní hranice vyznačena daleko západně od Berlína, začínají v celém Polsku pogromy proti národnostním menšinám.

V Haliči začíná vlna zatýkání, namířená proti Ukrajincům, Němci jsou po tisících transportováni do nitra Polska, německé obchody jsou bojkotovány, německé statky zapalovány, Němci jsou mláceni přímo na ulicích. x spustí polská protiletecká obrana palbu proti civilním letadlům Lufthansy, mířícím do Königsbergu (dnes Kaliningrad). Kvůli násilným přečinům zesiluje v červenci a srpnu 1939 den za dnem uprchlická vlna etnických Němců z Polska do Německa a do Svobodného města Danzig.

Kdo se pokouší o úprk, riskuje život. Noc co noc jsou němečtí uprchlíci stříleni polskými pohraničníky. Přesto mnoho lidí váží cestu za svobodou. Krátce před vypuknutím války je v německých uprchlických táborech na 80.000 etnických Němců. Hitler několikrát upozorňuje britskou a francouzskou vládu na to, že se řešení německo-polských problémů, s přihlédnutím k tomuto dramatu, stalo neodkladným. Mizérie německé menšiny v Polsku zastiňuje problémy města Gdaňsk a transitních cest. Stal se z ní v roce 1939 třetí a nejzávažnější důvod pro vypuknutí války.

Po pěti zbytečných diplomatických iniciativách dochází Hitler na jaře roku 1939 k rozhodnutí, vyřešit v případě nutnosti nakupené problémy i válkou. V létě roku 1939 nechává zformovat 52 vojenských divizí. Jeden aspekt jsme až doposud nechávali bez povšimnutí roli Sovětského svazu. Dosti odlehlá mocnost, jejíž vůdcové ještě stále sní o světové revoluci. Bezskurpulósní taktik Stalin se neochvějně drží Leninovy doktríny o vypuknutí revoluce v Evropě. Nesází přitom na komunistické strany v Evropě, nýbrž na násilnou revolucionalizaci zvenčí.

Z tohoto důvodu nechává Stalin z Rudé armády vystavět moderní útočnou armádu, která má ve správném okamžiku zanést oheň do srdce Evropy. Aby tohle všehno mohl financovat, nařídí rigorózní plundrování vlastního obyvatelstva krok, kterému padnou za oběť miliony lidí. Jeho cílem je dostat ze sedláků co nejvíce obilí, aby ho mohl prodat v zahraničí. Příjmy z tohoto prodeje měly sloužit k nákupu potřebných západních technologií. Přesná čísla této tragédie jsou dodnes zahalena tajemstvím. Za jisté se považuje, že jen na Ukrajině, jinak zvané “sýpka Sovětského svazu”, zemřelo hlady 5 milionů lidí, obzvláště starci a děti, neboť Stalinovi pochopové zabavili i osivo, aby bylo možné financovat ambiciozní zbrojní plány.

V roce 1934 disponuje Sovětský svaz více tanky, než všechny evropské státy dohromady. A v roce 1941, tedy bezprostředně před začátkem východního tažení, se počet tanků zvýšil na téměř 24.000. Stalinova strategie vychází z práce Michaila Tuchačevského, vedoucího revolučního válečného výboru, který již na počátku 30tých let vypracoval koncept revoluce zvenčí. V tomto konceptu připsal Tuchačevskij Rudé Armádě úlohu zanést válku pomocí převahy tankových a leteckých sil hluboko do země nepřítele a když bude třeba, tak použít i chemické zbraně.

Že se Stalin tímto plánem řídil, dokládá sériově vyráběný tank Kliment Vorošilov (KV) který je zvlášť koncipován na dobře vybudovanou silnični infrastrukturu západoevropských zemí. Poté co sovětští a angličtí vyjednavači v dubnu a červnu 1939 dohodli možný společný postup proti Německu, dorazí v srpnu 1939 do Moskvy anglické a francouzské delegace, aby se Sovětským svazem vyjednávaly o válce proti Německu. Stalin otálením zdržuje zástupce Západu, hraje o čas, aby prosadil vlastní plány. O nějaký mír nemá zájem.

Chce válku v Evropě a jen v tomto smyslu si volí své spojence. I Německo se pokouší o vyrovnané vztahy se Sovětským svazem. Hitler se snaží dosáhnout spojenectví se Stalinem, aby mohl vyrazit proti Polsku. Mylně se domnívá, že pakt se Sovětským svazem odradí Francii a Anglii od vojenského postupu proti Německu. Stalin je však přesvědčen, že německý vojenský úder proti Polsku vyvolá francouzské a britské vyhlášení války. Tím by se exaktně vytvořila ta konstalace, kterou již v roce 1920 pozvedl Lenin na doktrínu Vojenský konflikt mezi oněmi dvěma rivalizujícími kapitalistickými bloky v západní Evropě.

Když 15. srpna 1939 nabízí německá strana pakt o neútočení a rozdělení sfér vlivu ve východní Evropě, je Stalin u cíle. Dobře věda, že vývoj situace dospěl do své rozhodující fáze, svolává Stalin 19. sprna 1939 politbyro k tajné schůzi. V nejužším kruhu svých svěřenců si již nebere servítky “Otázka Válka nebo mír? - se dostala do kritické fáze. Řešení zcela závisí na pozici, kterou zaujme Sovětský svaz. Jsme zcela přesvědčeni o tom, že pokud uzavřeme pakt s Anglií a Francií bude se Německo snažit vyhnout konfliktu s Polskem a hledat modus vivendi se západními mocnostmi.

Takto by se dalo zabránit válce. Na druhou stranu, pokud příjmeme německé návrhy, které znáte, tedy uzavřít pakt o neútočení, pak Německo zcela jistě napadne Polsko a intervence Francie a Anglie bude nevyhnutelná. Za těchto okolností máme velkou šanci držet se mimo tento konflikt a můžeme s napětím čekat na naši příležitost. Je pro nás rozhodující, aby tato válka trvala tak dlouho, jak je to jen možné, až do úplného vyčerpání obou stran. To je přesně to, co je v našem zájmu.” Sověti se promptně odvrací od Anglie a Francie a přiklání se k Německu.

V druhé polovině sprna je uzavřen německo-sovětský Pakt o neútočení. Hitler má nyní volnou ruku k napadení Polska! Avšak poté se stane něco, co vyžaduje naši pozornost. Hitler odsouvá zprvu na 26. srpna plánovaný útok Wehrmachtu na Polsko a pokouší se ještě jednou vyjednávat s Varšavou. Aby uspěl, prosí britskou vládu o zprostředkování. Současně nabízí Londýnu německo-anglický vojenský Pakt o přátelství. Cílem této nabídky je mimo řešení německo-polských problémů také definitivní urovnání vztahů mezí Velkou Británií a Německem Hitler nabízí garanci polských hranic a podporu Britskému impériu, pakliže by někdy potřebovalo vojenskou pomoc.

Anglická vláda se této nabídce vyhýbá, chlácholí Hitlera poukazy na polskou údajnou připravenost vyjednávat a posiluje současně Polsko v jeho tvrdé pozici vůči Německu. Londýn hraje těchto pár dní hru kočky s myší. Navenek a k uklidnění Německa, tlačí britská vláda na Polsko, aby vyjednávala s Německem. Současně však britský ministr zahraničí ujišťuje Varšavu, že polská vláda by sice měla vyjednávat, ale nikdy nebude Londýn chápat polskou ochotu k jednání jako vyhovění Německu.

Přeloženo to znamená: Jednání ano, ale ústupky Německu se neočekávají. Historicky významná je v této souvislosti role amerického prezidenta Roosevelta. Ačkoli již 7 dní ví, že Hitler svolil Sovětskému svazu k záboru východního Polska jako sovětské zájmové oblasti, polskou vládu o této skutečnosti neinformuje. Netřeba obzvláštní fantasie k představě, že kdyby polská vláda o této dohodě věděla, tak by jistě upřednostnila znovuzačlenění Svobodného města Danzig do Německé říše před jistou ztrátou celého východního Polska.

30. sprna předkládá Hitler polské vládě poslední nabídku. Požaduje v ní připojení Gdaňsku k Říši jako protihodnotu uznání polských územních zisků po I. světové válce. Požaduje dále uspořádání referenda v tzv. “koridoru”, kdysi německém pomezí mezi Pomořanskem a Východním Pruskem. Obyvatelstvo této oblasti, pro kterou Hitler doposud požadoval pouze exteritoriální transitní cesty má samo rozhodnout, zda chce být polské či německé. Stát, kterému tato oblast v referendu připadne, má druhému státu poskytnout exteritoriální transitní cesty.

To znamená buď německou transitní cestu z Pomořanska do Východního Pruska, nebo polskou cestu k baltskému přístavnímu městu Gdyně. Gdyně má pak zůstat Polsku, bez ohledu na výsledek hlasování. Polská vláda vyjednává tak, jak jí to krátce před tím nakázala vláda britská Němcům nevychází vstříc. Polským odmítnutím končí odpoledne 31. srpna 1939 deset dní trvající vyjednávací maraton. Obsah diplomatickým nót, telefonátů a osobních rozhovorů které byly mezi Londýnem, Varšavou a Berlínem v této věci vedeny, jsou v memoárech a spisech natolik vzájemně shodně dochovány, že o jejich autenticitě nemůže být pochyb.

Onen často citovaný Hitlerův výrok pár dní před vypuknutím války "Obávám se jen, že mi v poslední chvíli nějaký prasák předloží plán zprostředkování.” který má navodit dojem, že Německo a zvláště Hitler, nechtěl vyjednávat, je falsifikát z Norimberského procesu.

Když polská vláda dne 31. sprna 1939 znovu odmítne vést přímá jednání s Německem, dává Hitler Wehrmachtu rozkaz k napadení Polska druhý den ráno. . září 1939 zahajuje Wehrmacht útok na Polsko. “...proto jsem se rozhodl, hovořit s Polskem stejnou řečí, kterou s námi Polsko mluví měsíce.” “Od hod. je opětována palba.” “...a od teď bude každá bomba splacena bombou.” V září plní Anglie a Francie svoji smluvní povinnost a vyhlašují Německu válku. Skoro celý Commowealth a i některé francouzské kolonie se připojují.

Chamberlain tím naplnil svůj plán. Rozepře ohledně města Gdaňsk, koridoru a lidských práv německé menšiny v Polsku tak během 2 dní vyústila ve světovou válku. Válka v Polsku se od začátku dotýká i civilního obyvatelstva. Na jednu stranu není německá armáda schopna zabránit tomu, aby ve válečné zóně pobývající obytelstvo nebylo zataženo do bojů. Na druhou stranu pořádá polské obyvatelstvo za podpory polské armády od počátku války hon na Němce, Při vlně domovních prohlídek, rozkrádání, zatýkání, vyhánění, zneužívání, znásilnění a vraždění přijde přes 5000 polských občanů s německým jazykem jako mateřštinou o svůj život.

Největší krvavá lázeň s přibližně tisíci zavražděnými se odehraje třetí den války ve městě Bromberg (dnes Bydgoszcz). Konflikty eskalují, když polští odstřelovači po stažení regulérních polských jednotek začnou partizánský boj proti německým jednotkám. V září začíná válka také na západě. Anglické letectvo napadne se 16ti bombardéry německé lodě, které se nacházejí v kotvištích u přístavů Cuxhaven, Wilhelmshafen a Brunsbüttel. O den později začne válka mezi německými ponorkami a Royal Navy v Atlantiku.

Obě strany navzájem potopí první obchodní lodě svého protivníka. 6. září je na německé straně vydán pokyn francouzské obchodní lodě ani neostřelovat, ani nekontrolovat. Říšská vláda se stále snaží udržet Francii mimo válečné operace. 10. září poruší Anglie přelety svých bombardérů belgickým vzdušným prostorem neutralitu této malé země. Zřejmě za tím byl pokus zatáhnout tento doposud neutrální stát do války. Od 12. září přistávají britské jednotky na kontinentu a posilují francouzské jednotky.

Tímto krokem naplňuje Anglie svoji garanci vůči Polsku, aniž by Polsku jakkoli ulehčila. Francie ukazuje svou věrnost a nechává napochodovat 80 divizí mezi Švýcarskem a Severním mořem. Obrovská vojenská síla, proti které stojí spočátku jen 11 německých divizí. Avšak nějaký velký útok Francouzů, který by Polákům býval mohl přinést odlehčení, se nekoná. V Polsku mezitím bleskově postupuje německý Wehrmacht. . září rozkazuje polské nejvyšší velení Rudnickému a jeho na severozápadě Polska nasazené armádě, aby se vyhnula německým jednotkám, zničila všechny potraviny a zanechala nepříteli jen zničenou a zpustošenou zemi.

Poprvé v II. světové válce je použit princip “spálené země”. Zatímco Wehrmacht převálcuje Polsko, schází se 17. září 1939 v Moskvě nejužší kruh bolševického vedení. V krátkém projevu předkládá Stalin svoji strategii “Válku vedou dvě skupiny kapitalistických států. Nemáme nic proti tomu, aby se mezi sebou pořádně pobili a tím se oslabili. Hitler sám, aniž by to tušil a chtěl, otřásá kapitalistickým systémem. My můžeme manévrovat a jednu stranu poštvávat proti druhé, aby si ještě silněji vjeli do vlasů.”

Avšak Stalinův plán se nevyplňuje ve všech bodech. Přesvědčen o tom, že polská armáda bude klást Wehrmachtu dlouho trvající odpor, je Rudá armáda rychlým německým postupem zcela překvapena. Když vše ukazuje na německé bleskové vítězství, rozkazuje Stalin svým jednotkám vpád do východního Polska, aby si tak zajistil svůj díl kořisti. Jen o jeden den později, 18. září, zabral Wehrmacht celé Polsko západně od Cursonovy linie, kromě Varšavy. 9. září reaguje francouzská a britská vláda na válečnou účast Sovětů a vyzývá ruskou vládu, aby své jednotky z Polska zase stáhla.

Když tak nebude učiněno, hrozí Londýn a Paříž, že bude automaticky následovat vyhlášení války. U výhružek však pouze zůstalo. O 4 týdny později se Britové a Francouzi tajně spojují s Rusy, aby je přeci jen přetáhli na svoji stranu k válce proti Německu. Ráno 16. září přinesl německý vyjednavač ultimátum k polským liniím, ve kterém je velitel města Varšava vyzván k bezpodmínečnému předání města během 6ti hodin. V opačném případě bude s městem zacházeno jak s pevností. Polský velitel, který v předcházejících dnech opevnil město tanky, zákopy, barikádami, obrannými pozicemi, přijetí ultimáta odmítá.

Krátce před půlnocí byli odpovědní lidé na polské straně vyzváni druhým ultimátem, odvysílaným v rozhlase, aby k německým liniím ve hod. vyslali svého vojenského vyjednavače. Žádní vyjednavači však nepřišli. Ani shazování letáků nepřineslo žádný úspěch. 6. září začíná útok na Varšavu německou dělostřeleckou bouří. O 24 hodin později Varšava padla. Počet mrtvých a zraněných, mezi nimi i mnoho civilistů, činí okolo 40.000. Německo-polsko-sovětská válka končí po 29 dnech porážkou Polska. O týden později nabízí Hitler Francii a Anglii uzavření míru.

V tajné diplomatické nótě nabízí Němci obsazenou část Polska s vyjímkou “koridoru” kompletně vyklidit. Paříž a Londýn nabídku odmítají. Cílem Francie a Anglie není záchrana Polska, nýbrž jen a pouze zničení Německa. Navzdory vyhlášení války ze strany Francie, panuje na francouzsko-německé frontě zpočátku klid zbraní. Na anglicko-německé frontě, v Atlantiku a Severním moři, se bojuje. Aby zlepšil svou pozici, napadá Sovětský svaz 30. listopadu 1939 bez vyhlášení války Finsko. Pouhých 160.000 finských vojáků klade tuhý odpor a způsobuje Rudé armádě v měsíce trvající zimní válce značné ztráty.

Téměř 130.000 sovětských vojáků padne. Teprve 12. března 1940 musí Finsko před několikanásobnou přesilou kapitulovat. Pro německý průmysl a zbrojení jsou dodávky švédské železné rudy přes severonorský přístav Narvi v Severním moři životně důležité. To vědí i v Londýně a Paříži. 0. března a 6. dubna nabízí německá říšská vláda Anglii a Francii ještě jednou uzavření míru a vyklizení z Polska. Jako odpověď začne Anglie 8. dubna s pokládáním hlubinných min v norských výsostných vodách. dny po poslední německé mírové nabídce napadají Němci, Britové a Francouzi ve stejný den Narvik a okolí.

Po týdnech bojů obsazuje německý Wehrmacht celé Norsko a Dánsko. Tím je železná ruda zajištěna, současně se tím však německá fronta značně roztáhla. Na francouzsko-německé frontě stále panuje klid zbraní. Berlínu však neuniká, že Londýn nadále přesouvá vojenský kontingent a zásoby do severní Francie. 0. května 1940 obsazuje Anglie neutrální Island a zlepšuje tím svoji výchozí pozici ve válce v severním Atlantiku. Ve stejný den napadá německý Wehrmacht Francii, neboť další čekání by posloužilo jen dalšímu shromažďování spojeneckých jednotek.

Stejně jako byla na začátku I. světové války neutrální Belgie využita k porážce Francie skrze severní obklíčení, mašíruje Wehrmacht i tentokrát do Belgie a nadto ještě do Holandska a Luxemburku. Francie je za 6 týdnů poražena. Všichni mluví o “Bleskové válce". Hitler stále doufá, že se dohodne s Londýnem. Upouští od tohoto, aby anglickým expedičním silám zasadil smrtící úder, činí spektakulární gesto a nechává je přes Dunkerque utéci do Anglie. . června vyhlašuje Itálie válku právě poražené Francii.

Německá strana na to reaguje zcela zdrženlivě. “Helfři při sklizni”, zní pozdější posměšný výraz pro nezvané hosty, kteří si chtějí zajistit svůj díl kořisti poté, co je bitva rozhodnuta. Zatímco svět upírá svoji pozornost na válečné dění na západě, obsazuje Rudá armáda pobaltské státy a část Rumunska. Kromě toho také Němci osídlenou oblast “Bukovina”. Mezi zářím 1939 a zimou 1940 poruší Stalin platné smlouvy o neútočení se všemi 6ti západními sousedy. Leč, západní mocnosti mlčí.

Na obsazených územích nastoluje Stalinova tajná policie vládu teroru a zavraždí na 10.000 nevinných lidí. Ani slovo kritiky z Londýna nebo Paříže... Panuje zdrženlivost, neboť se doufá, že přeci jen lze získat Stalina jako partnera proti Německu. 9. července 1940 - Francie je již poražena - předkládá Hitler Londýnu TŘETÍ nabídku míru. Jeho naděje se však ani tentokrát nenaplňuje. Válka pokračuje dál... Od 17. července se Německo ve vzdušné bitvě o Anglii pokouší marně dostat Brity na kolena.

9. srpna napadá Itálie Britské Somálsko a 13. srpna Brity obsazený Egypt. V září dodávají stále ještě oficiálně neutrální Spojené státy Anglii 50 torpédoborců pro jejich námořní válku proti Německu. . září 1940 je v Sovětském svazu zavedena branná povinnost. Miliony mladých lidí se tlačí do kasáren. Německá tajná služba předkládá Hitlerovi obsah jednání Nejvyššího sovětu ze 20. srpna při kterém bylo otevřeně konstatováno “...že v možném přepadení našeho západního souseda bychom měli být první.” Nejen Hitler je pln obav.

Rumunský vůdce Ion Antonescu žádá německou říšskou vládu o vojenskou podporu v případě sovětského útoku. Hitler slibuje pomoc a posílá německé jednotky k zajištění rumunských ropných oblastí v Ploješti. Navzdory pro Brity již nejisté vojenské situaci bylo britské ministerstvo zahr. věcí překvapeno, že do listopadu 1940 bylo přes tajné diplomatické cesty zaznamenáno na dva tucty německých nabídek míru. Na 18ti stranách přísně tajného memoranda, vyhotoveného v pouhém tuctu výtisků - na obrázku exemplář č. 8 - shrnuje ministerstvo zahr. věcí různorodé německé a neutrální mírové iniciativy.

Toto memorandum bylo určeno pouze pro nejužší kruh rozhodujících osob. S jeho pomocí se mělo rozhodnout, jak by se mělo reagovat na německé mírové iniciativy. Tyto mírové iniciativy přicházely mj. od švédského průmyslníka Dahleruse, někdejšího říšského kancléře Franze von Papena, z Vatikánu, od švédského krále, finského premiéra, španělského krále, Dr. Ludvíka Weissauera a Dr. Josefa Goebbelse. Jenže, Winston Churchill, nový britský premiér, na tohle nemá ani pomyšlení. Ví, že Anglie sama nemůže válku proti Německu vyhrát a tak sází vše na to, aby získal čas a mohl Rusko a USA zatáhnout do války jako své spojence.

Churchillova politika protahování války s miliony obětí zcela odpovídala britské válečné doktríně, kterou v září 1940 stanovil šéfideolog a stálý sekretář v britském ministerstvu zahraničí sir Robert Vansittart jako pokyn ke způsobu jednání pro britské diplomaty. “Nepřítelem je Německá říše a ne nějaký nacismus. A ti, kteří to ještě nepochopili, nerozumí vůbec ničemu. Jakékoli možnosti kompromisu jsou passé, nyní musí být boj veden až do konce a sice do trpkého konce. Máme víc než dost mírových nabídek od lidí jako je Dahlerus, Goerdeler, Weissauer a spol...”

Britská zahraniční politika tak ve svém bezpodmínečném válečném chtíči nedělá žádných rozdílů mezi Karlem Goerdelerem, jedním z vůdčích hlav německého protinacistického odboje a členy nacionálně-socialistického vedení, jakým byl Josef Goebbels. V listopadu 1940 cestuje sovětský ministr zahraničních věcí Vjačeslav Molotov do Berlína, aby vyjednával o dalších sovětských územních požadavcích. Při této příležitosti presentuje Molotov Hitlerovi sovětský požadavek na vytvoření bezpečnostní zóny na západě.

Součástí této zóny mají být Finsko, Bulharsko, Rumunsko, Jugoslávie, strategicky důležité Dardanely a Dánské úžiny. Další možné expanze své země ve směru indického oceánu a perského zálivu Molotov vysloveně nevylučuje. Požadavky, které se rovnají obklíčení Německé říše a jsou Hitlerem odmítnuty jako nepřijatelné. Na základě tohoto vývoje činí Hitler rozhodnutí napadnout Sovětský svaz, aby předešel Stalinovu přepadení. Že Hitler toto vojenské tažení vnímá jako nutný preventivní útok, dokládá záznam v deníku ministra propagandy Dr. Goebbelse o jednání s Hitlerem.

Goebbels cituje Hitlera následujícími slovy “Musíme jednat. Moskva se bude držet mimo tuto válku dokud nebude Evropa znavená a vykrvácená. Potom bude chtít jednat Stalin, Evropu bolševizovat a nastoupí jeho regiment. Přes tento rozpočet mu uděláme čáru! Když budeme slabí, Rusko nás napadne. Pak bychom měli dvoufrontovou válku, které touto preventivní akcí zabráníme.” Exatněji se Stalinovy plány popsat nedaly. Že Hitler správně odhadl situaci dokládá skutečnost, že Stalin po návratu svého ministra zahraničí z Berlína nepřipravil Rudou armádu na obranu nýbrž na expanzi a útok.

V naprostém přecenění vlastních sil přepadne fašistická Itálie 28. října 1940 Řecko a Jugoslávii. Tato válka skončí, stejně jako ofensiva v severní Africe, naprostým debaklem. Mezi říjnem 1940 a lednem 41’ nastoupí na Balkáně a v Africe proti Italům Angličané a porazí je na obou frontách. Italský duce, Benito Mussolini, tak prosí Hitlera o německou vojenskou podporu.

Jelikož Itálie nesmí vyjít z války poražena, vyšle nouzí donucený Hitler německé jednotky do Afriky a na Balkán. Němci dobijí Jugoslávii za 11 dní a Řecko za 3 týdny. Německým útvarům v severní Africe pod velením Erwina Rommela se podaří během 2 měsíců zatlačit Brity až na libyjsko-egyptskou hranici. Itálie je jako spojenec sice zachráněna, avšak cena za tuto záchranu je vysoká.

Německé fronty se protahují, zásobovací cesty stále delší. Německu vyrostl z doposud spojeneckého Sovětského svazu nový protivník. . května 1941 odkládá Stalin definitivně svoji masku. Ve své řeči před absolventy moskevské vojenské akademie uvádí “Nyní, když jsme naši armádu dostatečně vybavili technikou moderního vedení boje, musíme z obrany přejít k útoku. Války s Polskem a Finskem nebyly žádné obranné války. Nastoupili jsme již cestu ofensivní politiky. Rudá armáda je moderní armáda. A moderní armáda je útočná armáda.”

Stalinovy výroky nejsou žádné plané řeči. Skutečný podíl vojenských výdajů na celkovém státním rozpočtu Sovětského svazu činí v této době 43%. Jen den předtím přikázalo politbyro v Moskvě výstavbu 20ti nových a přestavbu 231 starších letišť, která v průměru nebyla od německo-sovětské hranice vzdálena více, než 100 km. . května informuje Georgij Žukov, šéf generálního štábu Rudé armády, Stalina o nejnovější situaci na německo-ruské hranici a doslova říká “Existuje možnost, že nás Německo v útoku předejde a zrealizuje nějaký překvapivý plán.” “Předejde v útoku (?)” zrádná to formulace šéfa generálního štábu, který bude později tvrdit, že Rudá armáda neměla nikdy v úmyslu mašírovat na západ.

Hitler je v této době, navzdory některým jiným výkladům, o sovětské přípravě útoku velmi dobře informován. Jen jeden den před setkáním Žukova a Stalina informuje německý generální štáb o četných detailech plánů protistrany. Při této příležitosti poukazuje také na četná sovětská letecká stanoviště v bezprostřední blízkosti hranic, která shledává jako znamení nadcházející ofensivy. Hitler dává rozkaz k útoku, aby sám nebyl převálcován. Když jeho armády, oslabené předchozími vojenskými operacemi, a na západě stále ještě válčící s Brity,

V červnu 1941 přejdou ruskou hranici, narazí na největší invazní útočnou armádu v historii lidstva. Téměr 6 milionů vojáků, přes 25.000 tanků a skoro 19.000 letadel vyčkává, aby převálcovalo západní Evropu. Rudá armáda, stále v pohybu proti Německu, je zpočátku jako ochromená. Jelikož byla vlastní minová pole odstraněna a k ofensivě připravené divize stojí bez jakékoli obrany v bezprostřední blízkosti hranic, padne v průběhu několika málo měsíců na 2 miliony rudoarmějců do německého zajetí.

Zatímco mnoho německých vojenských představitelů věří v brzký rozpad Sovětského svazu, zůstává Hitler skeptický. Narozdíl od většiny důstojníků generálního štábu, jednou z mála vyjímek je otec německých tankových sil Heinz Guderian, vidí Hitler válku na východní frontě s obavami. Navenek dává najevo jistotu vítězství, v úzkém kruhu se však netají tím “..., že mi Sovětský svaz připadá jako strašidelná loď v Bludném Holanďanovi.” Pozdní léto 1941. Nový ruský tank T-34 ve své robustnosti a výzbroji převyšující všechny německé typy, se na frontě postará o velké pozdvižení.

Jeho místy až 7mi centimetrový pancíř jej činí prakticky nezranitelným. Následky byly brzy citelné. Německé tankové divize hlásí v průběhu krátké doby ztrátu až 20% svých stavů. Obrázky jako tyto patří k všedním dnům. Německé ztráty čítají zatím 86.000 mrtvých, .000 zraněných a 20.000 pohřešovaných. Nezanedbatelný podíl na těchto ztrátách jde na konto ruských partyzánů, kteří postupovali proti vojákům s mimořádnou krutostí. Jejich zločiny směřovaly bez rozdílu proti vojákům, lékařům, snitářům i raněným. Na všech částech fronty byli do zajetí padlí vojáci nalezeni zavražděni se svázanýma rukama.

Akta vyšetřovacího útvaru Wehrmachtu, který stejně podrobně dokumentoval i německé válečné zločiny, hovoří za vše. Dodnes se ovšem nenalezl žádný archivní dokument, který by dokládal, že by němečtí vojáci znetvořovali své válečné zajatce. Ke sporným otázkám patří také popravy sovětských partyzánů. Partyzáni, lhostejno ve které zemi, se proviňují proti §1 Haagské válečné konvence, která 4 kritérii stanovuje okruh oprávněných k legitimnímu vedení války. Popravy partyzánů tedy nebyly v rozporu s mezinárodním právem a byly vykonávány i Spojenci v Německu.

Historicky zajímavé je, že Lenin v roce 1907 dohodnutá Haagská pravidla vedení budoucích válek vypověděl. K Ženevské konvenci z roku 1929, ve které bylo v souladu s mezinárodním právem závazně upraveno zacházení s válečnými zajatci Sovětský svaz vůbec nepřistoupil. Regule této konvence proto tedy nepatřily k výcvikovému principu Rudé armády. Sovětský svaz tedy z hlediska mezinárodního práva stál zcela mimo Společnost národů. Uprostřed září vázne na severu útok německo-finských jednotek.

Marně se pokouší generálporučík Dietel, který vedl operace tzv. “Laponské armády”, dobýt železniční dráhu vedoucí Murmansku do Leningradu, aby tím překazil další transport v Murmansku se shromažďujících amerických zbraňových dodávek Sovětskému svazu. Murmansk byl jediný sovětský přístav na polárním kruhu, který po celý rok nezamrzal. Poslední zbytky Golfského proudu zabraňovaly zamrznutí i navzdory teplotám, překračujícím -50°C. Válka v severních lesích přinesla německým jednotkám veliké potíže.

Protože byla těžká technika sotva použitelná, ležela hlavní zátěž bojů doslova “na ramenou” dělostřelectva. S příhlédnutím k nehostinné krajině a tím spojeným problémům se zásobováním, neoperovaly na laponské frontě nikdy více, než dvě německé divize. Větší vojenské útoky tím byly vyloučeny. Boje určovaly průniky menších úderných jednotek a nasazení menších bojových komand. Válka ve skrytu... Když byla 14. října zastavena německá ofensiva proti Murmansku bylo na německé straně více než 2600 mrtvých a pohřešovaných, jakož i 8000 zraněných.

Přístavy a železnice zůstaly po celou dobu války ve Stalinových rukou. Přes Murmansk dodaly USA Rudé armádě jen v roce 1941 přes 3000 letadel, 0 tanků, statisíce vozidel a nepřeberné množství munice, ostatní předměty výzbroje a potraviny. Uprostřed září začalo na východní frontě pršet... 9. září dobyla 6. armáda Kyjev, hlavní město sovětské republiky Ukrajina. Bitva o Kyjev se vyvinula pro sovětskou stranu ve fiasko.

Více než 660.000 rudoarmějců upadlo do zajetí. 2. října 1941., na začátek operace Tajfun. Se dvěma tisíci tanky začíná skupina armád Střed, pod velením polního maršála Fedora von Bocka severovýchodně od Smolensku ofenzivu proti Moskvě. První zprávy slibovaly veliký úspěch. Guderianova tanková skupina se dostává k městu Orjol, město dobývá a směřuje na sever. Jednotky druhé armády pronikají severovýchodně kolem města Brjansk, táhnou dále na jih a spojují se s tankovými jednotkami 3. a 4. armády, které objely Wjasmu za zády sovětských obraných jednotek. mnoho divizí Rudé armády trčelo v obrovském kotli, ze kterého nebylo úniku.

Zatímco obklíčené sovětské jednotky byly zničeny, pronikla 4. a 9. armáda nadále směrem k Moskvě. Bilance této ofenzivy byla pro Rudou armádu zničující. Do poloviny října padlo do zajetí kolem 670.000 mužů. Současně porazila skupina armád Jih u Azovského moře 18. sovětskou armádu a zajala dalších 100.000 mužů. Čísla, která postavila Wehrmacht před velký problém. Především v zimě 1941/42 zemřely hlady statisíce válečných zajatců, neboť se zhroutila logistika německé strany a vedla ke katastrofálním nedostatkům v zásobování.

Spoluzodpovědná za tuto tragédii byla také Stalinova “politika spálené země”. Dle rozkazu ze 17. listopadu byla všechna obydlená místa podél postupových cest v hloubce 40-60 a šířce 20-30 km zničena. Infrastruktura tím přestala existovat. Přítel a nepřítel, odsouzeni k zániku. Toto ničení bylo na vyslovený Stalinův rozkaz prováděno sovětskými komandy v ukořistěných německých uniformách, přičemž komanda musela dbát na to, aby po jejich ničících akcích zbyli pozůstalí, kteří poté mohli informovat o “německých hrůzách”.

Tímto způsobem rostla nenávist vůči německým jednotkám. Když Goebbels navrhuje 9. října šéfovi operačního štábu Wehrmachtu, generálu Alfredu Jodlovi, akci na sbírání bavlny, aby tím na frontě pomohl před nastávající zimou, tak Jodl mu prý odpověděl “V zimě? To budeme sedět v teplých kvartýrech Leningradu a Moskvy. To nechte už na nás. Tuto válku jsme definitivně a bez přehánění vyhráli.” Pár dní potom začaly na východní frontě padat první sněhové vločky. Začátek konce. Sněhové bouře, noční mráz a tání ve dne proměnily cesty v bezedné bažiny.

V průběhu několika málo týdnů ztratila německá východní armáda téměř třetinu z 500.000 vozidel. 6. října padla teplota na mínus 8 stupňů, Rusko zachvátila stoletá zima. Na nějaké delší přesuny již nešlo ani pomyslet. Velká část jednotek bojovala bez zimního oblečení. V některých částech fronty zemřelo více vojáků umrznutím, než na zranění v boji. Dodávky životně důležitých surovin se zhroutily. Vlaky nejezdily, protože kotle byly z důvodu nedostatečné ochrany proti mrazu poškozeny. I letadla padla ledovým teplotám za oběť.

Piloti, kteří v posledních 6ti měsících při 180.000 akcích zničili 15.000 nepřátelských letadel, 200 tanků, 2400 děl a 58.000 ostatních vozidel, nemohli nastartovat své stroje, protože nafta v motorech zamrzla. . října hlásí zpráva Wehrmachtu “Navzdory špatnému počasí byla vnější obranná linie sovětského hlavního města v posledních dnech ze široka prolomena. Naše útočné špičky se v některých místech probojovaly až do vzdálenosti 60ti Km od Moskvy.” Navzdory všem nesnázím se německé jednotky probojovávají dál, dobývají Charkov a vynutí si přístup ke Krimu.

Začátkem listopadu padnou Kursk a Feodosija na pobřeží Černého moře do německých rukou. Počet německých padlých se zvýšil na 150.000 můžů. Zábor Rostova na Donu skupinou armád Jih dne 21. listopadu byl ve zprávě Wehrmachtu považován za “významný pro další vedení války”. O nějakém "bleskovém vítězství" již nebyla řeč. Když německý ministr zbrojení Fritz Todt v důvěrném rozhovoru s Hitlerem dne 19. listopadu 1941 konstatuje, že válka se s ohledem na zbrojní moc nepřátelských států nedá vojensky vyhrát, Hitler odpovídá “Jak jinak mám tuto válku ukončit?

Již nevidím žádnou cestu, jak dosáhnout konce politicky.” Nejpozději v tomto okamžiku Hitler pochopil, že je v pasti, ze které již není úniku. O něco později udeří Stalin. Proti obrovské válečné mašinerii, která den za dnem produkuje stovky tanků a letadel a která je co do válečného materiálu všeho druhu podporována západními průmyslovými státy - především Amerikou a Velkou Británií - nemá německý Wehrmacht z dlouhodobého hlediska žádnou šanci. Odteď určují takt událostí jiné mocnosti. Amerika vstupuje stále otevřeněji na světové politické pódium.

Navzdory své oficiální neutralitě podporovaly USA Anglii logisticky již v roce 1940. V dubnu 1941 začínají americké lodě s průzkumem Atlantiku a předávají získané poznatky o přítomnosti německých ponorek Britům. V červnu 1941 přebírá US-Navy dokonce doprovodnou ochranu nad anglickými konvoji v západním Atlantiku. Jelikož jsou USA oficiálně stále ještě neutrálním státem, zakazuje Hitler německému námořnictvu postupovat proti americkým válečným lodím. Až když začne Japonsko své tažení proti Americe a tím vstupuje do konfliktu jako spojenec, vyhlašuje Hitler Spojeným státům dne 11. prosince 1941 válku.

Stejně jako v I. světové válce, stojí i nyní oni 4 velcí protivníci z I. světové války proti Německu a opět jsou to USA, které díky své finanční síle, technice, zbrojnímu průmyslu a svým jednotkám dávají rozhodující impuls. Kapitulace 6. armády u Stlingradu a německých Afrika Korps v Tunisku, přistání spojeneckých jednotek na Sicílii, invaze do Normandie, bombová válka nad německými městy a zhroucení skupiny armád Střed na východní frontě tvoří dlouhý řetěz německých porážek. 8. května 1945 skládá německý Wehrmacht zbraně.

Opět si vítězové bez zábran poslouží na své kořisti. Celá města jsou vydána k plundrování, statisíce německých patentů vyvlastněno, moderní stroje, zbraně a technologická zařízení pěkně zabaleny do krabic putují do USA a Sovětského svazu. Němečtí vědci jsou deportováni, miliony německých válečných zajatců jsou na dlouhá léta zataženi k nuceným pracem. Na východě vyhání vítězové miliony Němců z jejich domoviny a nakvartýrují se do jejich domovů. Německá říše, lépe řečeno to, co z ní zbylo se nyní skládá ze 4 kolonií, kterou vítězové nazvali “Okupační zóny”.

Sever přezvali Britové, jihozápad Francouzi, jih Američané a východ Rusové. V nejdůležitější otázce se všichni rychle shodli Vina za celou tu spoušť leží na Německu a kdo je vinen, musí platit. Oni sami si myjí ruce ve své “nevině” a protože jim nikdo nepřihlíží, zmizí krev, která ulpívá na jejich rukou, v propadlišti dějin. Když v mé zemi dnes myslíme na osud Němců, kteří v důsledku války ztratili svoji domovinu, tak tak činíme ve vědomí odpovědnosti Německa, které stálo na začátku toho všeho. Činíme tak, aniž bychom na věčné historické odpovědnosti Německa chtěli cokoli měnit. Toto se nikdy nestane! "..jsem neměl v úmyslu vést válku, nýbrž vybudovat nový nanejvýš kulturní sociální stát..."