Rozhovor Davida Cola s Dr. Franciszekem Piperem. Komentuje David Cole Je nesporným historickým faktem, že během 2. světové války Němci v Německu a na územích, která ovládali, provozovali síť vězeňských a pracovních táborů. Do těchto táborů byli posíláni Židé, váleční zajatci, členové odboje, cikáni a další, považovaní za nepřátele Třetí Říše. Největším z těchto táborů byla Osvětim, nacházející se v Polsku. Vězni do Osvětimi přicházeli z celé Evropy; muži, ženy i děti.

Práceschopní byli využíváni v německém vojenském programu. Osvětim osvobodila v lednu 1945 sovětská armáda. Ale tady shoda končí. Od konce 2. světové války nám je opakovaně tvrzeno, že mnohé z těchto táborů sloužily temnějšímu cíli: Genocidě 6 milionů Židů a vraždě 5 milionů nežidů prostřednictvím plynových komor během procesu dnes známého jako holocaust. Uvádí se, že nejvíc lidí bylo zavražděno v Osvětimi. Ale existují lidé, kteří říkají, že tato tvrzení o masovém vraždění nebyla nikdy prokázána.

Tito lidé poukazují na nedostatek jiných než velmi pochybných a často zdiskreditovaných důkazů, poskytnutých SSSR v Norimberském procesu, a nespolehlivou povahu svědectví „očitých“ svědků, z nichž bylo mnoho rovněž zdiskreditováno. Například mnoho bývalých vězňů, stejně jako amerických vojáků, stále mluví o „plynování“ v německém táboře Dachau, přestože se už na tom, že v tomto táboře byla nějaká plynová komora používaná, oficiálně netrvá. Nicméně, holocaust je událost, která od konce války ZÍSKALA na důležitosti.

Je vyučována jako fakt – obvykle přijímaný bez otázek. Ale JAK víme, zda k němu skutečně došlo? Jaké DŮKAZY jsou nabízeny těm, kteří nechtějí přijímat historii jen na základě víry? Toto video se zabývá, kromě jiného, jedním z těchto důkazů, jedním kouskem v obrovské skládačce: Údajnou plynovou komorou v hlavním osvětimském táboře. Tento dokument je první ze série nahrávek zachycujících můj výlet do Evropy, abych osobně prozkoumal místa údajného „konečného řešení“.

V žádném případě nejde v tomto holocaustovém sporu o poslední slovo, právě naopak. Doufám, že tato nahrávka ZAHÁJÍ otevřenou debatu, která je už dávno potřeba: Co jsou fakta a co je prostě válečná propaganda ohledně události, kterou známe jako holocaust? Toto je osvětimský hlavní tábor, čili Stammlager. Osvětim se dělí na 3 části. Toto je Osvětim I, hlavní tábor, který existoval ještě před 2. světovou válkou jako kasárny a po převzetí Němci byl nepatrně upraven.

Pak je tu Osvětim II, též známý jako Osvětim-Březinka, vybudovaný během války jako rozšíření hlavního tábora. A zde je Osvětim III, čili Osvětim-Monowitz, velká průmyslová oblast, kde nuceně pracovalo mnoho vězňů. Toto je Osvětim I, hlavní tábor, který je centrem osvětimské turistiky. Každou hodinu se tu organizují prohlídky v angličtině, polštině, němčině a francouzštině.

Podle jejich údajů je každý rok navštíví víc než půl milionu lidí a toto místo se stalo zvláštní svatyní, směsicí hrubého komercionalismu a náboženské vážnosti s hotelem, restaurací, prodejnou suvenýrů a autobusy, kde lze koupit veškeré vybavení pro videokamery, jako jsou baterie a videokazety ve všech formátech, aby člověk nepromeškal ani jediný záběr konečného řešení.

Toto je svatyně kombinující katolické vyjádření identity se židovskou, kde se tradičně vytváří jisté napětí. Židovské skupiny viní Poláky ze snižování významu židovského utrpení a i když to otevřeně naznačují jen někteří, dá se říct, že se Židé na Západě pokusili monopolizovat Osvětim jako výlučně židovskou zkušenost. V našem zkoumání holocaustu jsme se právě dostali k důležitému bodu. Je to událost, která se v různých koutech světa interpretuje odlišně.

Sověti vždy zdůrazňovali utrpení Rusů, Poláků, Ukrajinců a dalších. Poválečné sovětské propagandistické filmy se o Židech zmiňovaly jen okrajově. Pro místní polské obyvatele má Osvětim katolickou tvář s veškerým obvyklým fetišem. Zdůrazňuje se utrpení polských kněží a dalších mučedníků a upřednostňuje se téma vyhlazování polského národa. Ale v západním světě se nám dostává jednostranné židovské interpretace, podle níž byly nežidovské oběti využívány hlavně k udržení nežidovského zájmu o holocaust jistým zapojením nežidů do něj.

Tvrdí se, že i když nežidé také trpěli, jsou to Židé – a jenom Židé – kteří byli určeni k vyhlazení. Toto schizma často vyúsťovalo do dobře známých konfliktů, jako byl konvent katolických karmelitánských jeptišek, které se v Osvětimi usadily i přes přání mnoha židovských skupin, nebo protest proti tomu, že prohlídka polské Osvětimi není dostatečně židovská. Ale v samotném táboře je atmosféry obětování víc než dost. Rozdělení hlavního tábora je velmi jednoduché: Čtverec plotu obklopuje řady vězeňských baráků, velkou jídelnu a pár překvapení, k nimž se dostaneme později.

Mimo ohrazený prostor je velitelství SS, tyto 2 budovy a SS nemocnice a restaurace. Zde je budova známá jako Krematorium I, neblaze proslulá plynová komora a krematorium. Většina vězeňských baráků byla změněna na muzea, která představují větší část prohlídky. Zbytek baráků se používá jako archivy nebo kanceláře personálu muzea. Jeden barák, blok 11, je udržován v původním stavu. Bylo to táborové vězení a dnes se – přirozeně – označuje jako „blok smrti“.

To nás přivádí k dalšímu zajímavému bodu: co se na prohlídce ukazuje a co ne. Během prohlídky vám ukážou „blok smrti“, takzvanou „stěnu smrti“, přirozeně hned vedle „bloku smrti“, a exponát za exponátem, záměrně navržený tak, aby dokládal tvrzení o páchaných krutostech a zobrazoval Osvětim jako stroj smrti, místo, kde uvěznění znamenalo vyhlazení. Ale co vám neukážou? Pro začátek je to budova, která by se dala pomyslně nazvat jako „blok života“, obrovský dezinsekční komplex, kde se denně bojovalo cyklonem B proti vším a chorobám, které vši přenášely.

To byly skutečné plynové komory až na to, že jejich oběťmi bylo oblečení a matrace, a jejich účelem bylo zachovat zdraví vězňů. Experti na holocaust účel této budovy nepopírají, jen se o něm nezmiňují. Ostatně, proč věci komplikovat? Zapomenuto je i táborové divadlo, momentálně dům vzpomínaných jeptišek. Poslední snímky z této budovy ukazují piána, kostýmy a jeviště, na němž vězni hráli. Dnes však jeptišky fotografování vnitřních prostor neumožňují.

A nakonec tu máme plavecký bazén. Ano, skutečně to je plavecký bazén, umístěný v táboře hned vedle vězeňských baráků. Krásné koupaliště se skokanským můstkem a startovními bloky pro plavecké závody. Slouží ke cti zaměstnanců muzea, že se toto rozptýlení nepokusili odstranit. Ale pokud tento bazén chcete vidět, musíte vědět, že existuje, protože při prohlídce ho neuvidíte. V zásadě to, co máme, je prohlídka sestávající převážně z turistů, kteří věří v holocaust a jsou s ním možná nějak emocionálně spojeni, jimž se nabízí selektivně upravená prohlídka s jedním hrůzostrašným příběhem za druhým a nakonec přijde poslední zastávka – plynová komora.

V tu chvíli je skupina emocionálně připravena věřit čemukoliv a plynová komora je jako umělec po dvouhodinovém vystoupení, dostávajícím dav do nálady. Plynová komora je doslova objektivním důkazem, že vše, o čem na prohlídce slyšeli, je pravda; objektivní důkaz holocaustu. Ale je to tak? Za chvilku uvidíme. V září 1992 jsem jel do Osvětimi, abych navštívil místo, které jsem tak dlouho studoval. Zaplatil jsem navíc za osobní průvodkyni v angličtině, mladou dívku jménem Alicie, která provádí prohlídky v polštině, němčině a angličtině.

A měl jsem jarmulku, aby nikomu neuniklo, že jsem Žid. Zjistil jsem, že takto můžu pokládat otázky, aniž bych vypadal jako revizionista. Revizionisti v minulosti neměli velké úspěchy v získávání odpovědí od představitelů Osvětimi. Ale já bych odcházel jako spravedlivý Žid, snažící se poznat skutečná fakta a argumentovat vůči těm, kteří tvrdí, že holocaust nikdy nebyl. Aby bylo jasno, jsem nejen revizionista, ale také hrdý ateista. Ale oba mí rodiče jsou Židé a když se narodíte jako Žid, tak se narodíte jako Žid.

Není to nic, za co bych se styděl. Alicia, stejně jako ostatní průvodci, musela studovat a celý příběh se naučit. To je důležitá věc, protože vám ukážu, že lidé, kteří Osvětim řídí, jako dr. Franciszek Piper a vedoucí průvodců, vedou průvodce k tomu, aby tvrdili něco, o čem ví, že to není pravda. To však nemá vrhnout špatné světlo na Aliciu. Ta jen opakuje to, co jí bylo řečeno a jsem si jistý, že se nikdy předtím s takovým turistou, jako jsem byl já, nesetkala.

Mám víc než 4 hodiny materiálu z prohlídky, kde kladu jednu nepříjemnou otázku za druhou. Tento materiál bude upraven v jiné nahrávce. Tentokrát se soustředíme na plynovou komoru a na můj rozhovor s dr. Franciszekem Piperem, hlavním kurátorem a šéfem archivů Státního muzea Osvětim. Do Osvětimi jsem ohledně tvrzení o plynové komoře přišel jako notorický skeptik. Vím, že pro některé lidi je kritické zkoumání holocaustu největší svatokrádeží. Ale zjistíte, že mi není nic svaté a pochopení toho, k čemu skutečně došlo, je pro mne důležité a žádám vás, abyste to respektovali.

Z roků svého výzkumu a z výzkumů ostatních vím, že důkazů o holocaustu je málo. Doslova všechno, co existuje, jsou svědectví „očitých svědků“ a poválečná přiznání. Neexistuje žádná fotografie, plán nebo dokument z válečného období, který by se věnoval smrtícím plynovým komorám nebo plánu na vyhlazení Židů. A nemůžeme se vymlouvat na to, že nacisti všechny plány zničili, protože po rozluštění německých šifer jsme byli schopni sledovat jejich tajné zprávy včetně těch, které pocházely z Osvětimi.

Klíčem k pochopení tvrzení o holocaustu je pochopení skutečné povahy věcí, které jsou vydávány za důkazy. Vše, co je vydáváno za důkazy o holocaustu, má také dokonale normální vysvětlení. Například tyto exponáty jsou vydávány za materiální důkazy vyhlazování. Jsou to hromady lidských vlasů. Ale co to dokazuje? Je známé, že každý vězeň měl kvůli problémům s vešmi oholenou hlavu. Toto se nepopírá, tak proč by neexistovaly hromady vlasů? A co hromady bot a oblečení, je to důkaz?

Fakt je, že vězni po příchodu dostávali vězeňské oblečení, včetně bot. Proč by tedy neexistovaly hromady bot a oblečení vězňů? To nedokazuje, že byl kdokoliv zavražděn. Dá se pochybovat i o tom, zda toto oblečení a vlasy skutečně pochází z tábora z doby jeho fungování. Co plechovky od plynu? Nikdo nepopírá, že se cyklon B používal k dezinsekci oděvů i budov. Cyklon B byl v té době jedním z hlavních insekticidů v Evropě. Nacházel se ve většině koncentračních táborů včetně těch, o nichž se netvrdí, že se v nich nacházely smrtící plynové komory.

Epidemie tyfu, šířící se během války Evropou i tábory, si vyžadovala v boji proti vším přísné procedury. Ve své knize Osvětim: Technika a provoz plynových komor, vydané u Klarsfeld Foundation a zaměřené na vyvrácení tvrzení revizionistů, Jean-Claude Pressac připouští, že víc než 95 % cyklonu B, použitého Němci, bylo použito na dezinsekci. Jen 5 % připisuje vražedným účelům. A toto je prohlášení člověka podporujícího tvrzení o holocaustu. Jaké další důkazy se tedy nabízí?

Obvykle fotky nemocných vězňů, které dokazují průkopnickou tezi, že lidé v táboře dostávali nemoci. Opět dodávám, že nikdo tyfovou epidemii, vyúsťující v mnohá úmrtí, nepopírá. Dále to jsou umělecké práce a obrázky dětí. Ale v tomto ohledu to s tím, kdo hledá objektivní důkazy o plynové komoře, nevypadá dobře. A některé důkazy, které tu ukazují, ve skutečnosti tento koncept popírají. Například mají několik leteckých fotografií Osvětimi, pořízených spojenci během války.

Nezmiňují se však o tom, že tyto fotografie po zvětšení neukazují plynování lidí nebo pálení těl, přestože byly pořízeny v době, o níž se uvádí, že vraždění probíhalo takřka nonstop. Nebudu rozvádět ani otázku zvláštních peněz, které Němci vydávali pro osvětimské vězně, nebo fakt, že i když se tvrdí, že židovské děti byly zabíjeny okamžitě, Anna Franková a její sestra byly poslány do Osvětimi a přežily. Později byly přeloženy do tábora Bergen-Belsen, kde zemřely na tyfus.

Ale všechno toto hašteření by bylo zbytečné, kdybychom sami mohli vidět původní plynovou komoru. To by byl samozřejmě ten nejpádnější argument. Což nás přivádí k budově, před kterou stojím. K plynové komoře a krematoriu. Fotografie této budovy se objevují v jedné knize o holocaustu za druhou. Nakonec, jaký důkaz, že holocaust proběhl, může být lepší? Revizionisti nezpochybňují to, že to za války byla skutečná budova. Tvrdíme, že to bylo skutečné krematorium a márnice, jež byla SS-many v nemocnici a restauraci naproti v ulici využívaná i jako protiletecký kryt.

Pracovníci Osvětimi tvrdí, že to byla skutečně márnice a krematorium, přičemž část márnice, na níž se právě díváte, byla později používána jako plynová komora. Také tvrdí, že se využívala i jako protiletecký kryt. A v minulosti připustili, že velký cihlový komín u budovy je rekonstrukce, což není pro nikoho žádný šok, protože je jasné, že není s budovou nijak spojen. Teď pojďme dovnitř. Jakmile jsme uvnitř, je vidět, proč revizionisti s touto budovou dělají takové manévry.

Zjevné stopy na zdech a podlahách, kde byly očividně zbourány stěny. Stejně zjevné díry v podlaze, kde bylo vybavení koupelny. Tvrdíme, že na rozdíl od velké prázdné komory, kterou jsme viděli, tuto místnost kdysi tvořilo 5 místností, včetně koupelny. Měl bych dodat, že na stěnách nenacházíme žádné modré skvrny od cyklonu B, které by tam při opakovaném používání cyklonu B byly a které stále jsou v dezinsekčních komorách. Tenké dřevěné dveře s velkou skleněnou výplní a vchod bez dveří a bez úchytek na dveře, vedoucí ke kremačním pecím.

A také bych měl připomenout velký otvor přímo uprostřed plynové komory. Ale budova má skutečně to, co vypadá jako důkaz zločinného používání: čtyři otvory ve stropě, vedoucí na střechu se 4 malými komíny. Tvrdí se, že se skrz tyto 4 otvory dovnitř sypaly krystaly cyklonu B. A skutečně se zdá, že pro ně žádné jiné vysvětlení neexistuje. Dokazují tyto otvory vražedné plynování? Revizionisti v minulosti tvrdili, že tyto otvory byly vytvořeny po osvobození tábora a že vnitřní stěny i zařízení koupelny byly odstraněny, aby místnost vypadala jako velká plynová komora.

Jak jsme se s Alicií blížili k budově, prošli jsme kolem šibenice, kde byl velitel Osvětimi Rudolf Höss oběšen Sověty roku 1947, popraven přímo před důkazem svého zločinu. Zde, před plynovou komorou, jsem se Alicie zeptal na autentičnost této budovy. Teď pojďme, pojďme si promluvit o této budově. - Tohle... - Tohle je krematorium/plynová komora. - Ale je to rekonstrukce? - Je to v původním stavu. - Původním? - V původním stavu. Alicia tu naprosto jasně prezentovala plynovou komoru jako v původním stavu.

Jakmile jsme byli uvnitř, zeptal jsem se jí konkrétně na čtyři otvory ve stropě. - Jsou tyhle čtyři otvory ve stropě původní? - Je to v původní části, původní. - Původní? - Původní. Tímto komínem byl vhazován cyklon B. Potom jsem se Alicie zeptal, jestli byly v místnosti, prezentované jako plynová komora, zbourány nějaké stěny. - Takže tato část, to všechno byla plynová komora. - Hmm. - Byly tu, byly tu kdysi stěny? - Ale tady, tady... Byla to jen jedna místnost. Jen jedna místnost.

Já tu... Vím, že tady... Když tu ukazuji snímek plynové komory, byla to jen jedna místnost. - Takže tu nikdy nebyly stěny? - Ne. Zastavme se, abychom si zrekapitulovali plynovou komoru podle naší průvodkyně. Ta uvádí, že místnost je v „původním stavu“, že otvory ve stropě jsou původní a nebyly zbourány žádné stěny. Nespokojený s jejími odpověďmi jsem ubohou Aliciu trápil ohledně skutečné historie této místnosti dál. Faktem, že nic, co by mi řekla, mě neumlčí, se cítila poněkud vyčerpaná, takže zašla pro ženu, která mi byla představena jako vedoucí táborových průvodců Státního muzea Osvětim.

Když tato žena přicházela, usoudil jsem, že se buď dočkám přímé odpovědi, nebo mě z tábora vyhodí. Tohle vám můžu navrhnout. Bude mnohem lepší zajít za naším vědcem ve Státním muzeu. Tam vám ukáží množství plánů, které mají doposud v archivech. - Kdy by to bylo? - Nemyslím, že dnes je otevřeno, ale snad v pondělí by to bylo možné. - To je osvětimské Státní muzeum? - Ano. - Je to tady v Osvětimi? - Ano, v bloku 24 nebo 23. Nejsem si tím jistá. - Bylo by možné si s ním dohodnout schůzku třeba na pondělí? - Přesně tak.

Takže tady bylo poprvé navrženo, že bych se mohl setkat se šéfem archivu a hlavním kurátorem, dr. Franciszekem Piperem. Přesto v obavě, že by ze setkání mohlo sejít, a na základě předpokladu, že vedoucí pravděpodobně obchází všechny instrukce, jsem se rozhodl získat její odpověď na údajně původní otvory ve stropě. - Jsou to původní otvory ve stropě? - Ne. - Byly přestavěny? - Ano. - O.K. Po válce? - Po válce. Takže pokud počítáte skóre, je to jeden hlas pro původní, jeden hlas pro nepůvodní.

Myslím, že dr. Piper bude rozhodčí. Teď, než se dostaneme dál, je třeba na chvíli odbočit ke skutečnému revizionizmu holocaustu. Dr. Franciszek Piper je jedním z odborníků, kteří jsou nejvíce zodpovědní za snížení počtu obětí v Osvětimi, spolu s dalšími vědci, jako je izraelský odborník na holocaust dr. Yehuda Bauer. Kolem roku 1989 bylo rozhodnuto veřejně připustit, že v Osvětimi zahynulo méně lidí, než se udávalo předtím. Ve své knize „Osvětim – kolik zahynulo?“ dr. Piper dochází k závěru, že starý sovětský údaj 4 miliony není správný a že se skutečný počet blíží k 1,1 milionu.

To tedy není malá revize. Tvrzení Sovětů zveličilo údaj skoro čtyřikrát. Také můžeme vidět, jak se tento falešný údaj stal součástí údajně faktické historie holocaustu na téměř 50 let. Ještě v roce 1988 v oficiálním průvodci Státního muzea najdete na str. 19 oficiální potvrzení čísla 4 miliony. Sovětská státní mimořádná komise pro vyšetřování nacistických zločinů uvedla, že „v Osvětimi zahynuly nejméně 4 miliony lidí“. Nejvyšší národní tribunál v Polsku uvedl, že „v Osvětimi zahynulo okolo 4 milionů lidí“.

Podle mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku „v Osvětimi zahynuly víc než 4 miliony lidí“. A tato čísla jsou „…založena na svědectvích stovek přeživších vězňů a názoru odborníků“. Takže to ukazuje, že se v Norimberku pokládaly za fakt i falešné sovětské důkazy, ale i to, že se přeživší a odborníci mohou mýlit. A pokud na tom záleží, mnoho revizionistů holocaustu věří, že skutečný počet mrtvých v Osvětimi je ještě menší než 1,1 milion. Ale neexistuje možnost, že by i ten nejextrémnější revizionista holocaustu na světě mohl revidovat počty natolik, jak to učinili odborníci na holocaust.

Čímž se elegantně dostáváme k tomuto člověku, dr. Franciszekovi Piperovi. Mluvil jsem s ním v jeho kanceláři ve Státním muzeu Osvětim. Nejprve měl ohledně natáčení na video obavy. Ale vysvětlil jsem mu, že když už mám nahrávku turistické průvodkyně, podávající stanovisko, o němž si myslím, že je nesprávné, měl bych mít i nahrávku, jež by tento výklad napravovala. Jakmile souhlasil, okamžitě jsem se ho zeptal na změny provedené v plynové komoře. První a nejstarší plynová komora, která existovala v Osvětimi I, v táboře, kde jsme teď, fungovala od podzimu 1941 do prosince 1942, přibližně jeden rok.

Krematorium vedle této plynové komory fungovalo déle, do poloviny roku 1943. V červenci 1943 bylo krematorium odstaveno a těla vězňů, kteří v Osvětimi I v té době zemřeli, byla přemístěna do Březinky. V roce 1944 byly v souvislosti s bombardováním Osvětimi spojeneckými jednotkami prázdné krematorium číslo 1 a plynová komora v Osvětimi I změněny na protiletecké kryty. V té době byly uvnitř bývalé plynové komory vybudovány další stěny. Další východ byl vybudován z východní strany plynové komory a otvory ve stropě, kterými byl dovnitř sypán cyklon B, byly v té době odstraněny.

Takže po osvobození tábora byl z někdejší plynové komory protiletecký kryt. Aby byl získán původní vzhled, původní pohled, tohoto objektu, vnitřní stěny vybudované roku 1944 byly odstraněny a znova byly vytvořeny otvory ve stropě. Takže dnes je tato plynová komora velmi podobná té, která existovala v letech 1941-42. Ale nebyly udělány všechny detaily, takže tam nejsou vzduchotěsné dveře, například, další vstup z východu zůstal tak, jak byl vytvořen roku 1944.

Tyto změny byly udělány po válce, aby se dosáhlo původního vzhledu objektu. - Byly otvory ve stropě vytvořeny na stejných místech? - Ano, na stejných, na stejných místech, protože na střeše po nich byly viditelné stopy. Myslím, že bychom si zde měli zrekapitulovat, co nám dr. Piper řekl. Podle něj tato místnost BYLA plynovou komorou, ale později ji přebudovali na protiletecký kryt, přičemž v té době byly dostavěny dělící stěny, otvory ve stropě byly odstraněny a na jedné straně plynové komory byly přidány nové dveře.

Po osvobození tábora byly dělící stěny strženy a znovu vybudovány otvory ve stropě. Nové dveře však odstraněny nebyly. Myslím, že je třeba si povšimnout třech hlavních bodů. Prvním je to, že se jedná o jasný podvod. Jak jsem ukázal, plynová komora se turistům předvádí jako v původním stavu, přestože úředníci muzea vědí, že to tak není. Dr. Piperovi je podle všeho fakt, že tyto změny byly provedeny po válce, lhostejný. Ale pokud to není důležité, proč to před turisty skrývat?

A to není všechno. V květnu 1992 byl britský historik David Irving pokutován německým soudem za to, že na shromáždění v Mnichově řekl přesně to, co jste právě slyšeli od dr. Pipera. Piper byl dokonce povolán jako svědek obhajoby, ale soudce jeho svědectví neumožnil, přestože mohlo Irvinga očistit. Znova opakuji, pokud to není tak důležité, proč někoho pokutovat za to, že to řekne? Další bod je, že „plynová komora“ není ve svém současném stavu platným důkazem.

Není to důkaz plynování lidí, pokud se nedá dokázat, že kdykoliv za války tato budova měla čtyři otvory ve stropě a byla v době, kdy Němci tábor provozovali, bez dělících stěn. Což nás přivádí k našemu poslednímu bodu - samotné rekonstrukci. S informacemi, které nyní máme, můžeme říct, že na rekonstrukci plynové komory existují dva rozdílné názory. První, oficiální názor, tvrdí, že Sověti a Poláci vytvořili „plynovou komoru“ v protileteckém krytu, který předtím BYL plynovou komorou.

Revizionisti tvrdí, že Sověti a Poláci vytvořili „plynovou komoru“ v protileteckém krytu, který byl předtím protileteckým krytem. Tak jak víme, který názor je správný? Břemeno dokazování je zjevně na těch, kdo tvrdí, že v této budově někdy byla plynová komora. Mají na podporu svého tvrzení nějaké argumenty? Jsem si jistý, že kdyby během doby, co jsem revizionistou holocaustu, nějaké existovaly, viděl bych je. Také můžu dodat, že zmiňované 4 otvory ve stropě nejsou vidět na žádném leteckém snímku, který jsem viděl.

K nalezení pravdy ohledně těchto věcí musíme položit několik dalších relevantních otázek. Pokud v této budově kdysi byla fungující plynová komora, proč bylo její fungování zastaveno, zvlášť pokud nacisti vedli Osvětim jako vyhlazovací centrum? Dr. Piper má odpověď i na to. V příspěvku do polské knihy „Osvětim“ Piper píše, že vyhlazování bylo přesunuto do nových plynových komor v komplexu Osvětim-Březinka, protože utajovat před vězni plynovou komoru v hlavním táboře bylo velmi obtížné.

Toto tvrzení se zjevně stalo součástí oficiální osvětimské nauky, protože mi to Alicia při prohlídce také tak říkala. Přesto bylo toto krematorium vedle bloků, kde vězni žili. Proto se vyhlazování přesunulo do Březinky. Proto byla v Březince vybudována 4 krematoria s plynovými komorami. Teď si to pojďme úplně ujasnit. Říkají, že vyhlazování bylo přesunuto do Březinky kvůli tomu, že plynová komora v hlavním táboře byla příliš blízko vězňům a ti by se tak mohli dozvědět, o co jde.

Ale odpovídá to aspoň vzdáleně skutečnosti? Vraťme se zpět k mapě hlavního tábora. Zde je plynová komora a tady jsou řady vězeňských baráků. Jak můžete vidět, plynová komora je dost daleko od vězeňského prostoru a mezi nimi stojí tři budovy SS, které ji dokonale zakrývají před zraky vězňů. Navíc nám tvrdí, že příchozí, kteří měli být zplynováni, byli vedeni tudy, takže se vyhnuli jakémukoliv kontaktu s jinými vězni. Toto byla plynová komora, která mohla fungovat úplně izolovaně a bez povšimnutí.

Zde je Osvětim-Březinka na spojenecké letecké fotografii ze září 1944. Zde jsou dvě krematoria a „plynové komory“ s krematorii nad povrchem země a podzemními místnostmi ve tvaru L, které byly buď plynovými komorami nebo márnicemi. A zde jsou řady vězeňských baráků. Okamžitě je jasné, že baráky od plynových komor dělí jenom plot z ostnatého drátu. A zde bylo sportovní hřiště v Osvětimi (Březince), hned vedle dveří do „plynových komor“. Dále si povšimněte, že nejenže jste mohli vidět „plynovou komoru“ souběžně s baráky, ale i diagonálně přes cestu.

Před vězni nebylo skryto nic. Další zajímavostí je vlak, který přivážel odsouzené vězně. Tisíce vězňů by musely vypochodovat z vlaku do jedné z těchto dvou plynových komor před zraky celého tábora. To byl pohled, který by nemohl uniknout nikomu v táboře. Viděli by vcházet tisíce lidí a nevyšel by ani jeden. Toto byly „plynové komory“, které nebyly izolované před nikým a skutečně, když byly tyto snímky koncem 70. let uvolněny, protiřečily mnoha tvrzením údajných očitých svědků o tom, jak se nacisti snažili plynové komory v Březince maskovat.

Tady v Březince jsem strávil několik dní a záběry, které jsou dostupné na jiné kazetě, dramaticky dokládají všechno, co jsem právě řekl. Upřímně, nemyslím si, že Piperovo tvrzení obstojí. Další otázka, jíž lze položit: Nacházejí se v plynové komoře nějaké zbytky cyklonu B, když víme, že kyanid zanechává stopy? V roce 1988 provedl expert na popravčí zařízení Fred Leuchter pro zodpovězení této otázky soudně-znalecké zkoumání plynových komor v Osvětimi. Odebral vzorky ze 4 plynových komor v Březince, z 1 v hlavním táboře a kontrolní vzorek v jedné z dezinsekčních komor, o nichž víme, že se v nich cyklon B používal.

Vzorky z plynové komory nevykazovaly skoro žádné stopy, zatímco vzorky z dezinsekční komory byly doslova nadlimitní. Ještě důležitější je, že se roku 1990 Institut pro soudně znalecký výzkum v Krakově rozhodl uskutečnit vlastní testy, aby se ukázalo, zda může Leuchterovy nálezy vyvrátit. Konaly se s pomocí dr. Pipera. A jeho testy došly ke stejným výsledkům. Proto už od té doby otázka nezněla: Jsou v plynových komorách zřetelné stopy po cyklonu B? Ale: Proč tam nejsou žádné zřetelné stopy?

Tuto otázku jsem položil dr. Piperovi. Zeptal jsem se ho, proč je v plynových komorách v porovnání s množstvím stop po cyklonu B v dezinsekční komoře jen pár zřetelných stop. Plynová komora... Cyklon B se používal jen velmi krátkou dobu, kolem 20-30 minut v průběhu 24 hodin a v dezinsekčních komorách to bylo... se pracovalo ve dne v noci. Tak vypadala procedura používání plynu v dezinsekční a plynové komoře. Teď si úplně objasněme, co dr. Piper říká. Zeptal jsem se ho: Proč jsou zbytky po cyklonu B v dezinsekčních komorách vysoké, ale nízké v plynových komorách?

A on odpovídá: Protože odvšivovací komory byly používané „ve dne v noci“, zatímco vražedné komory byly používány „okolo 20-30 minut během 24 hodin“, což by odpovídalo zhruba jednomu plynování za den. Jenže to nejen protiřečí svědectvím očitých svědků, kteří mluví o opakovaném plynování probíhajícím ve dne v noci, ale i dr. Piper sám si protiřečí, protože později jsem se ho v interview zeptal, kolik skupin lidí bylo denně plynováno a on také mluvil o opakovaných plynováních.

Kolik skupin lidí bylo denně zplynováno v Krematoriu III? Víte to? To je těžké říct, protože byla období, kdy se plynové komory používaly denně několik hodin a tyto činnosti se opakovaly: plynování, pálení, plynování, pálení, plynování, pálení. Musíme si položit tuto otázku: Bylo by možné v táboře dospět k tak vysokému počtu obětí, kdyby plynové komory fungovaly jen „20-30 minut během 24 hodin“, jak Piper předtím tvrdil?

V článku New York Times o knize Jeana-Claude Pressaca, napsané k vyvrácení tvrzení revizionistů, redaktor New York Times Richard Bernstein uvádí, že podle Pressaca „...by musely být vyhlazovací místnosti vyprázdněny a nové oběti přivedeny přibližně každou půlhodinu, aby se došlo k tak vysokému počtu obětí“. Zjišťuje tedy, že při tak velkém počtu obětí by muselo docházet ke každodenním mnohanásobným plynováním v extrémně rychlém sledu. Takže tu máme protimluv.

Představa OMEZENÉHO používání komor by vysvětlovala nedostatek zbytků cyklonu B, ALE omezené plynování protiřečí svědectvím očitých svědků A technicky ZNEMOŽŇUJE vysoký počet úmrtí zplynováním. Koncept „omezeného plynování“ také zesměšňuje představu německého záměru vyhladit celou židovskou populaci. Doslova vzato, kvůli podpoře jedné části tvrzení o holocaustu Piper ohrožuje druhou. Naneštěstí se to, co se podává jako historie holocaustu, stalo takovýmto komplexně vyváženým aktem racionalizací.

Proto její zastánci preferují, když nepokládáte příliš otázek, jako jsou ty o cyklonu B. A co samotný plyn? Jako důkaz konečného řešení nám ukazují množství plechovek od cyklonu B. Měl však tento plyn kromě odvšivování, na kterém se každý shodne, a plynování lidí, o němž mluví představitelé Osvětimi, ještě nějaké jiné použití? [Nesrozumitelné] dezinsekce budov. Tak tam byly takové... Bylo běžné dezinsikovat budovy? Čas od času se to dělalo kvůli odstranění vší.

Teď si to znova zrekapitulujme. Už víme, že se cyklon používal na odvšivení oblečení, dezinsekci budov a pokud si vzpomenete na výpočty podporovatele holocaustu Jeana-Claude Pressaca, víc než 95 % bylo použito na dezinsekci a jen 5 % nebo méně na vražedné účely. To vypadá, že se Němci velmi snažili zachovávat zdraví lidí, které chtěli vyhladit. A myslím, že od tohoto bodu můžeme přejít dál. Teď se vrátíme k naší úloze pokusit se rozhodnout mezi dvěma alternativními názory na rekonstruovanou plynovou komoru.

Je to podvod nebo věrná rekonstrukce? Jedna velmi důležitá otázka zní: Můžeme věřit Sovětům, že věrně zrekonstruovali plynovou komoru? Protože z období války neexistuje žádný důkaz, že ve stropě existovaly čtyři otvory, nebo důkaz o použití plynové komory, musíme doslova věřit tvrzením Sovětů a Poláků, že prostě vrátili tyto čtyři otvory tam, kde byly původně a plynovou komoru nevytvořili, ale „rekonstruovali“. Pokud chceme zjistit skutečný záměr Sovětů, musíme se podívat na precedent týkající se sovětské důvěryhodnosti ohledně tvrzení o holocaustu.

Existuje historie sovětského falšování důkazů o „holocaustu“ nebo lží na podporu tohoto konceptu? Takže, jak jsme si už ukázali, Sověti úplně bezostyšně zveličili počet mrtvých v Osvětimi nejméně čtyřnásobně. Ale byl to z jejich strany jen dobře míněný omyl? V osvětimském průvodci i dalších zdrojích nám tvrdí, že důvodem bylo obtížné určování počtu osvětimských obětí, protože nacisti příslušné záznamy zničili. Toto tvrzení mi zopakoval i dr. Piper. Kdo původně přišel s počtem čtyř milionů lidí zahynuvších v Osvětimi?

Byl to odhad sovětské komise, vyšetřující nacistické zločiny v Osvětimi, protože nacisti zničili táborové dokumenty. Ale ve skutečnosti byly záznamy o úmrtích v táboře v rukách Sovětů, nezveřejněné až do roku 1989! Tyto dokumenty nebyly zničeny nacisty. Myslím, že můžeme předpokládat, že během let, kdy Sověti uváděli tyto zveličené počty úmrtí, věděli, že mají tyto svazky ve svém vlastnictví. Také se můžeme podívat na zdiskreditovaná obvinění ze strany Sovětů, podporovaná ostatními spojenci u Norimberského tribunálu.

Sověti tvrdili, že v polském táboře Treblinka byly „parní komory“ na vraždění vězňů. Od tohoto tvrzení bylo samozřejmě v tichosti upuštěno. Stejně tak bylo upuštěno od tvrzení o „elektrických komorách“. Nejzajímavější je, že Sověti v Norimberku tvrdili, že to byli nacisti, ne Sověti, kdo povraždil tisíce polských důstojníků v nechvalně známém masakru v katyňském lese. V dnešních dnech samozřejmě Sověti svou zodpovědnost přiznali a nejuznávanější historici to věděli po celou dobu.

Ale v Norimberku Sověti tvrdili, že nacisti upláceli a ohrožovali lidi, aby falešně obviňovali Sověty. Dnes zdiskreditovaná tvrzení o nacisty vyrobených zmenšených hlavách a stínítcích na lampy z lidské kůže byla rovněž vydávána za fakt. A snad nejnepředstavitelnější obvinění bylo, že nacisti vyhlazovali Židy atomovou bombou. Jako fakt bylo prezentováno i tvrzení, že nacisti vyráběli mýdlo ze židovských těl. Prozkoumejme toto tvrzení trochu podrobněji. Sověti na Norimberský proces skutečně dodali údajné židovské mýdlo.

Ale dnes odborníci na holocaust jako Raul Hilberg, Yehuda Bauer a Deborah Lipstadtová souhlasí, že tato obvinění jsou nepodložená. Buďme zde konkrétnější. Simon Wiesenthal, snad nejznámější jméno v aréně holocaustu, v roce 1946 v sérii článků pro jedny rakouské židovské noviny napsal o krabicích se židovským mýdlem: „Na krabicích byly iniciály R.I.F. Čistý židovský tuk. Tyto krabice byly určeny pro Waffen-SS. Balicí papír s úplně cynickou objektivitou odhaloval, že toto mýdlo bylo vyrobeno ze židovských těl.

Civilizovaný svět možná neuvěří, jakou radost nacistům a jejich ženám v Generálním Governmentu toto mýdlo přinášelo. V každém kuse mýdla viděli Žida, který tam byl magicky vložený, a tak mu bylo zabráněno, aby se stal druhým Freudem, Ehrlichem nebo Einsteinem.“ Jak nelidské! Po desetiletích sledování dvojrozměrných nacistických zloduchů ve filmech a televizi není těžké si takové ďábelské chování představit. Tvrzení o mýdle bylo zvěčněno rovněž v bestselleru Williama Shirera „Vzestup a pád Třetí Říše“, stejně jako v mnoha dalších článcích, knihách a učebnicích o holocaustu.

Můžeme však o tomto neuvěřitelném zvěrstvu mluvit s takovou jistotou? Dnes si jsou tzv. „experti“ na holocaust ohledně příběhu o mýdle stejně jistí jako Wiesenthal a Shirer, jenom o něm říkají, že není pravdivý. V roce 1981 napsala profesorka moderní židovské historie a expertka na holocaust Deborah Lipstadtová v dopise pro Los Angeles Times, že: „Fakt je, že nacisti nikdy nepoužívali těla Židů, ani nikoho jiného, k výrobě mýdla. Pověst o mýdle se šířila během války i po ní.

Svůj původ může mít v tvrzení o zpracovávání mrtvol z 1. světové války. Pověst o mýdle byla po válce podrobně prozkoumána a ukázala se jako nepravdivá.“ Tak, a je to naprosto jasné! A Shmuel Krakowski, ředitel archivů izraelského centra holocaustu Yad Vashem potvrdil v článku pro Chicago Tribune s názvem „A Holocaust Belief Cleared Up“, že: „Historici došli k závěru, že mýdlo nebylo vyrobeno z lidského tuku.“ Teď mám pár odůvodněných otázek. Za prvé, řekl někdo Simonu Wiesenthalovi, že se mýlil?

Za druhé, pokud se ze Židů nevyrábělo mýdlo, znamená to, že norimberské „mýdlo“ a svědectví o „lidském mýdle“ v Norimberku jsou falešné? Za třetí, Deborah Lipstadtová mluví o podrobném prošetřování tvrzení o mýdle a Shmuel Krakowski mluví o historicích, kteří došli k závěru, že toto tvrzení je NEPRAVDIVÉ. Když mluví o podrobném vyšetřování a shodě historiků, Lipstadtová a Krakowski jsou schopni odhodit tvrzení o mýdle, ale zároveň potvrzují svou víru v pravdivost zavedeného tvrzení o historii holocaustu.

Je však tato víra na místě? Nejenže tvrzení o mýdle nebylo prozkoumáno a vyvráceno po válce, ale ani dnes neexistuje mezi historiky a odborníky ohledně příběhu o mýdle shoda. Nedávno, v roce 1991, napsal komentátor novin Village Voice Nat Hentoff, že viděl židovské mýdlo na vlastní oči. A dr. Piper? Ten zdiskreditovaný příběh o židovském mýdle podporuje stále. Takové pokusy, jako používat lidské tělo na mýdlo, probíhaly v jiných koncentračních táborech, ve Stutthofu v Gdaňsku.

Takže tam se to dělo? Tam byly ty pokusy. Jak můžete vidět, experti na holocaust se sami ukazují jako pokrytci, když vám tvrdí, že ke zpochybňování tvrzení o holocaustu není důvod, protože už byl dokázán mimo vší pochybnost. A tím nechci naznačovat, že tvrzení o mýdle je jediná věc, na které se experti neshodují. Co je ještě důležitější, ačkoliv v podpoře konceptu plynové komory představují sjednocenou frontu, mnozí z nich uznávají, že je pro to málo dokumentů.

Což nás přivádí ke skutečnému mýtu o holocaustu. K mýtu, že existence a používání „plynových komor“ je dobře zdokumentované. To, co mě ve skutečnosti přivedlo k zájmu o tuto věc, byl na prvním místě nedostatek dokumentace ohledně plynové komory, prezentované ve standardních dílech o holocaustu, a rozpory a dohady v důkazech, které byly prezentovány. Několikrát jsme vzpomenuli knihu Jeana-Claude Pressaca. Tato kniha byla publikována v roce 1989 slavným duem lovců nacistů, Klarsfeldovými, a byla oslavována jako konečné vyvrácení revizionizmu holocaustu.

Pressac ve své knize nabízí toto usvědčující odsouzení toho, co bylo mezi tradičními historiky holocaustu chápáno jako historie holocaustu. Pressac tvrdí, že jeho kniha „...demonstruje úplný bankrot tradiční historie... historie založené z větší části na svědectvích, sestavených podle momentální nálady, osekaných tak, aby vyhovovala svévolné pravdě a podepřených pár německými dokumenty nevyvážené hodnoty bez jakékoliv vzájemné souvislosti.“ Rovněž židovský profesor na Princetonu a utečenec z Hitlerovy Evropy Arno Mayer napsal roku 1989 ve své knize o holocaustu „Why Did the Heavens Not Darken?“, že „zdrojů ke studiu plynových komor je málo a jsou nespolehlivé“.

Mayer rovněž píše, že v Osvětimi zemřelo víc Židů z přirozených příčin než zplynováním nebo zastřelením. A jeho kniha rozzuřila jiné experty na holocaust, kteří ji nazývali všelijak od „nebezpečné a odporné“ až po „překrucování holocaustu“. Můj závěr je, že když vám experti tvrdí, že neexistuje prostor pro debatu o plynových komorách, zakrývají fakt, že o tom mezi sebou často diskutují. Často je důvodem váhavého zodpovídání těžkých otázek o plynových komorách to, že experti potají zjišťují, že plynové komory prostě nejsou dobře zdokumentované, přičemž mnohé z dokumentů, které máme, byly zdiskreditovány.

Strašidlo falešných důkazů o holocaustu od Sovětů vystrčilo hlavu v nedávných událostech, jako bylo stíhání Američana ukrajinského původu Johna Demjanjuka, jehož neuvěřitelně chybné usvědčení z válečných zločinů bylo zčásti založeno na zfalšovaných sovětských důkazech. A když je řeč o falešných důkazech, někteří experti na holocaust, zdá se, mají problém vysvětlit rozdíl mezi tím, co je podvrh a co skutečnost. Krátce se vrátíme ke knize Jeana-Claude Pressaca o Osvětimi, knize, která měla vyvrátit tvrzení revizionistů.

Zde ukazuje fotografii neprodyšných dveří z odvšivovací komory, o níž tvrdí, že ji Sověti falešně prezentovali jako plynovou komoru. Jen o několik stran dál nám ukazuje dveře, které podle něj byly původními dveřmi plynové komory, protože kukátko bylo chráněno kovovým hemisférickým uzávěrem. Pressac předkládá tyto dveře jako důkaz uskutečnění plynování lidí. Ale zůstává jedna nezodpovězená otázka. Jak Pressac ví, že tyto dveře také nejsou sovětský podvrh? Pokud připustíme, že Sověti věci falšovali a rekonstruovali, jak můžeme říci, co je skutečnost a co ne?

Pokud jde o tyto údajně původní dveře s kovovým uzávěrem na průzoru, zeptal jsem se dr. Pipera, jestli je můžu vidět. V Pressacově knize se nachází snímek neprodyšných dveří s kovovým uzávěrem na průzoru. Jsou ty dveře někde tady? Pořád existují? Ty jsou v jedné z místností v Krematoriu I. V Krematoriu I? Ano, v Krematoriu I. Mohl bych je vidět? Můžete navštívit ředitele a ten nařídí otevření. Je to vidět... Skrz okno? Skrz okno. Velmi rád bych to viděl. Hádejte, co se stalo.

Po interview jsme šli do kanceláře ředitele, dostali klíče a prozkoumali všechny místnosti v Krematoriu I a nenašli jsme žádné dveře do plynové komory se železným krytem průzoru. Nikdo neví, kde byly. Hádám, že se prostě vypařily jako kouzlem. Takže, abychom si zodpověděli otázku ohledně sovětské důvěryhodnosti, myslím, že jsme potvrdili, že se za pravdivé nedá považovat skutečně nic, protože důkazy, prohlašované jeden rok za pravé, se mohou příští rok ukázat jako falešné.

Důkazy, o nichž vám říkají, že jsou původní, mohou být ve skutečnosti takzvanou „rekonstrukcí“. A pokud se mezi sebou nemůžou dohodnout samotní experti na holocaust, co je skutečné a co ne, pak se sami ukazují jako pokrytci, když tvrdí, že plynování lidí nelze zpochybňovat. Myslím, že při této debatě o sovětských lžích je potřeba dostat se do správné historické perspektivy. Víte, žijeme v době, kdy se Sovětský svaz rozpadnul a nadávat na někdejší komunistický stát dnes můžou i liberálové, konzervativci a kdokoliv jiný.

Ale nebylo to tak vždy. Během druhé světové války byli Sověti víc než vojenským spojencem. Jejich antinacistická propaganda byla ostatními spojenci ochotně přijímána, protože sloužila jejich cílům. Je třeba pochopit, že ruští komunisti a němečtí fašisti vedli dlouhodobý propagandistický boj dávno před paktem o neútočení Hitlera a Stalina, a samozřejmě i po vypuknutí války. Stalin i Hitler byli znalci a mistři propagandy, ale pozůstatky sovětské propagandy tu zůstávají dodnes.

Například, když vidíme antikomunistický německý plakát, s největší pravděpodobností ho hned odmítneme jako paranoidní nacistickou antikomunistickou propagandu. Jsme ale stejně přístupní odmítnout podobné sovětské práce jako paranoidní antifašistickou propagandu? Závěr je ten, že si jen sotva uvědomujeme, že Stalinova antiněmecká propaganda byla stejně jedovatá jako Hitlerova antisovětská propaganda, a že Sověti jako vítězové dostali svou propagandu do učebnic dějepisu jako fakt.

Ale všechna obvinění pocházející ze 2. světové války musí být znovu prozkoumána s poznatky, jaké máme dnes: poznatky o Stalinově despotismu a historii KGB ve věci dezinformací a lží. A toto nové zkoumání musí zahrnovat i obvinění vůči nacistům z genocidy, když zvážíme, že u Osvětimi i ostatních táborů v Polsku: Majdanku, Belzecu, Chelmna, Treblinky a Sobiboru, jsme se u většiny informací museli spoléhat na Sověty. A pokud Sověti zveličili počet mrtvých v Osvětimi, kdo může říct, že tak neučinili i v jiných táborech?

Proč by v Osvětimi zveličili počet mrtvých čtyřikrát a pak byli naprosto poctiví v Treblince? Ale abych nevypadal nespravedlivě, je třeba dodat, že ani naše vlastní armáda a ministerstvo propagandy nečinně neseděly a nenechávaly Sověty v propagandě zvěrstev samotné. Po válce se tvrdilo, že plynování lidí probíhalo v táboře Dachau. Armáda dokonce natočila několik propagandistických filmů podporujících tento názor. Oblečení vězňů, zadušených ve smrtící plynové komoře, viselo ve vzorných řadách.

Vězni byli přesvědčeni, aby se svlékli, pod záminkou sprchování, na což jim byly vydány ručníky a mýdla. Ale dnes se už netvrdí, že v Dachau kdokoliv zemřel v plynové komoře. Toto je jasný příklad válečné propagandy. Také bych měl dodat, že to byli Britové, kdo mučením získal přiznání Rudolfa Hösse, velitele Osvětimi, než ho vydali Sovětům a Polákům. To bylo potvrzeno v knize s názvem „Legions of Death“, vydané roku 1983, která obsahuje vzpomínky britského seržanta Bernarda Clarka, jenž se chlubí mučením Hösse, aby z něj dostal přiznání, a vyhrožováním jeho rodině.

Což nás přivádí zpět k Osvětimi. Bylo to zde, za budovou, o níž jsme tolik mluvili, za údajnou plynovou komorou, kde byl Höss za řízení vyhlazovacího tábora oběšen. Ale můžeme dnes říct, že šlo o spravedlivý trest, když byly hlavní důkazy získány mučením a rekonstrukcí protileteckého krytu? Možná odpovíte, že tento trest byl přece jen spravedlivý, protože Höss vedl internační tábor, kde lidé ve velkém počtu umírali na nemoci a podvýživu. Ale pokud považujete uvěznění lidí na základě jejich rasy za zločin hodný šibenice, kdo potom vedl naše tábory v USA pro japonské Američany?

A pokud považujete vedení tábora s tak vysokými ztrátami na životech za zločin hodný smrti, co bychom měli udělat s generálem Eisenhowerem a jeho vojáky, kteří vedli poválečné zajatecké tábory, kde zemřelo 700 000 až přes 1 000 000 Němců na nemoci a podvýživu? 641 ::,100 --> ::: Tábory, které donutily poručíka Ernesta Fishera ze 101. Airborne Division a bývalého hlavního historika armády Spojených států poznamenat v knize „Other Losses“, že: „Počínaje dubnem 1945 armády USA a Francie nedbalostí zavraždily okolo milionu mužů, většinu z nich v amerických táborech.

Eisenhowerova nenávist, šířící se vojenskou byrokracií, vytvořila hrůzu táborů smrti, neporovnatelnou s čímkoliv z americké vojenské historie... ... obrovský válečný zločin.“ Je jasné, že jediná věc, která odlišuje Osvětim od toho, co dělali spojenci, je koncept vyhlazování, genocidy, vražedných plynových komor. Když z osvětimské rovnice odstraníte vyhlazování, zůstane vám tragédie, ano, ale ne jedinečná tragédie; válečný zločin zopakovaný spojenci po 2. světové válce.

Takže naše otázka, týkající se autentičnosti plynové komory v osvětimském hlavním táboře, získává další význam. Byla to skutečná plynová komora, nebo prostě protiletecký kryt přestavěný tak, aby jako plynová komora vypadal? A pokud jsme v tomto krátkém videu nedospěli ke konečné odpovědi na tuto otázku, doufám, že jsem přinejmenším ukázal, že jde o legitimní otázku.

A i když na ni nemusí existovat jednoduché odpovědi, jedna věc je jistá: tato záležitost není zdaleka uzavřena. Produkce: David Cole a Bradley R. Smith © 1992 Poznámka: všechny výrazy „dezinfekce“ byly v titulcích nahrazeny správným výrazem „dezinsekce“. Czech subtitles © Národně Vzdělávací Institut, 2007 Toto je první ze série videonahrávek Davida Cola, pořízených roku 1992 během jeho cesty do Evropy, zabývajících se německými koncentračními tábory.