Sociální podnikání ve Flandrech
Když se zeptáte, proč jsme my, jako regionální ekonomická platforma aktivní v otázce sociální ekonomiky, proč ji považujeme za důležitou je to kvůli jejímu ekonomickému přínosu, ale nechybí ani její sociální aspekt. Chceme pro lidi, kteří mohou být v tomto regionu ekonomicky aktivní, vytvořit takové podmínky, aby ekonomicky aktivní mohli být.

Na konci devadesátých let vznikl poprvé post vlámského ministra sociální ekonomiky, ale historie sociální ekonomiky se datuje na konec osmdesátých let a počátek let devadesátých. Na konci devadesátých let přibyla vlámské vládě nová gesce a od roku 2000 je jmenován ministr sociální ekonomiky. Samozřejmě, že bez nich by chráněná místa nemohla existovat. Za ztrátu na zisku ze zaměstnávání našich lidí, dostaneme od vlády příspěvek.

Jde o vyrovnání rozdílu, který vznikl tím, že se znevýhodnění lidé nemohou zapojit do běžného ekonomického procesu. Od běžných firem si lišíme tím, že máme sociální služby, kam se lidé mohou obrátit, mají-li problém na pracovišti nebo také osobní problémy mimo práci. Myslím si, že každá společnost, má povinnost postarat se o ty slabší, o lidi, kteří se bez podpory nemohou uplatnit.

Provinční rozvojová agentura posiluje podnikání v Západních Flandrech, Stimulujeme spolupráci mezi podnikateli, organizacemi a výzkumnými a znalostními institucemi, abychom se stali udržitelnou a inovativní provincií Západní Flandry. Provinční rozvojová agentura je pro nás důležitým partnerem. Vlastní know-how, mají mnoho zkušeností a na místní úrovni nám pomáhají při rozvoji regionu.

Jsme dceřinou společností provincie Západní Flandry a z velké části jsme provincií financováni. Máme také vlastní projekty hrazené z evropských prostředků nebo místních vlád. V provincii Západní Flandry je velmi specifická situace. Jsme ekonomicky silným regionem s velmi nízkou mírou nezaměstnanosti, ta se pohybuje okolo 4 maximálně 5 %. Říká se tomu frikční nezaměstnanost.

Zároveň to ale znamená, že těch pár lidí bez práce, má velmi nízký ekonomický statut, a těžko hledají běžnou práci. To je místo pro sociální ekonomiku. Příkladem je společnost Lochting-Dedrie, Dirk Lamertijn nejlépe vysvětlí, co stojí za jejich iniciativou. Město Roeselare převzalo a poskytlo nám tento podnik a ten má sloužit ke dvěma účelům: sociálně slabším i nadále nabízet práci a dále zachovávat biologické pěstování ovoce a zeleniny.

Ty ostatní dáme do sáčku. Teď budu pracovat s váhou a s mrkvemi. Eline je taky dobrá v práci s váhou a ostatní bude dávat do balíků. To může být trochu moc. Nějakou malou. Vezmeme třeba tady tu. Objevuje se kritika, že biozelenina je drahá. Na tu adresu říkáme, že dražší je, ale nemusí být. Kdyby lidé jedli sezónní úrodu, může být o něco levnější a za únosnější cenu. Ale nakonec jsou nejdůležitější zaměstnanci.

Je dobré hlavní skupinu stimulovat – to jsou ti, kteří nepracují už pět let a mají minimální vzdělání. Denis neuměl pracovat s digitální váhou. Když přišel, krok za krokem jsme ho to učili. Nyní mu to jde báječně. Vidí 500 gramů, 510 - to je v pořádku, 400 – ta čtyřka tam, to není v pořádku. Je toho skvělým příkladem. Je tu skupina lidí, kteří koordinují a podporují o ostatní zaměstnance.

Je to třicet lidí, kteří se z velké části starají o chod podniku a od toho jsou odvozeny jejich pravomoci. Jsou tu dobrovolníci s invalidním důchodem a aby neseděli doma, mohou tu pracovat. My jim ale neplatíme, protože už berou podporu. Dostávají od nás jedno euro za hodinu na pokrytí nákladů. Je to zajímavá práce, mám ji rád a baví mě. Pracuji na objednávkách balíčků od nových klientů.

Přišel jsem z úplně jiného sektoru, ale ta sociálnost dělá z podnikání velmi silný příběh. Kabinet vlámského ministra energie, bydlení, měst a sociální ekonomie. Ve Vlámsku nabízíme hlavně finanční podporu. Na jedné straně poskytujeme zaměstnancům mzdové kompenzace. Můžeme přispět na mzdu zaměstnance, který kvůli svým problémům nedosahuje stoprocentního výkonu. V tom se hodně angažujeme. Lidem s nějakým omezením umožňujeme pracovat.

Podporujeme podniky jako takové. Část sociálních podnikatelů má totiž specifické potřeby, i v této oblasti se angažujeme. Ve Vlámsku poskytujeme různé druhy podpor v celkové výši 300 milionů eur, které investujeme do zaměstnávání slabších občanů. Mám za sebou několik operací. První rok v zaměstnání jsem pracovala vždy jen ve čtvrtek a pak jsem musela do dalšího čtvrtka odpočívat.

To ale nešlo dělat až do konce života. Nejtěžší byly začátky. Mohu chodit, takže nejtěžší bylo přesunout se na invalidní vozík. Každé ráno rozkládám vozík, i když to vlastně není potřeba, ale musím to dělat z preventivních důvodů. Na začátku bylo těžké setkávat se s dospěIými, protože na vozíku jste o hodně níž, než ostatní a cítila jsem se proto méněcenná. Už jsem si na to ale zvykla a nepřipadá mi už těžké oslovovat lidi z vozíku.

Návštěvnické centrum má své místo na statku, ale ve své podstatě je statek daleko větším celkem. Statek je velmi svébytným místem, místem, kde se setkává více lidí. Kromě návštěvnického centra tu bydlí čtyři lidé s tělesným postižením, mají tu vlastní apartmán. Zde, kde právě sedíme, je kavárna s občerstvením, kde také pracují fyzicky postižení lidé. A potom statek sám o sobě, kde také pracují lidé na chráněných postech.

Zaměstnanci s určitým druhem omezení statek spravují a starají se o zvířata. Máme tady také druh hipoterapie. V Belgii je vůči lidem s fyzickým postižením řada předsudků. Chceme nezasvěceným objasnit, že lidé s postižením mohou mít také práci, a že mohou pracovat stejně jako ostatní. Můj zájem částečně vychází z mé vlastní zkušenosti. Dříve jsem pracoval jako dobrovolník ve sdružení, které dávalo šanci chudým.

Vidím to na světě blahobytu, že lidé považují práci za nástroj na zajištění financí a na druhé straně vidíme velké požadavky, které klasická ekonomika klade na lidi, což má za následek velký počet nových absolventů škol. Musíme se maximálně snažit zaměstnat lidi, prostřednictvím sofistikované finanční podpory a dalších prostředků. To je podle mě sociální ekonomika.

Jsme kooperativní organizace, kam lidé a podniky mohli investovat peníze, které pak byly využívány k financování sociálně-ekonomických organizací. Tak to začalo. Naši klienti jsou z větší části aktivní v sociálním zaměstnávání, jedná se o projekty, jako je obchod s věcmi z druhé ruky, nebo jiná chráněná místa. Financování tohoto sektoru je hodně propletené. Z 55 až 60 % jsme závislí na vlastních zdrojích, které získáváme z recyklace.

Dostáváme příspěvky na oblast životního prostředí a také příspěvky na zaměstnávání, které tvoří největší část. Příspěvek na životní prostředí tvoří asi 5-6%, zbytek jsou příspěvky na zaměstnávání a občas také prostředky z projektů. Pracuji tu čtvrtým rokem a přešel jsem z tradiční ekonomiky. V určité chvíli jsem se rozhodl pracovat v sociální ekonomice. Mezi tradiční a sociální ekonomikou není žádný velký rozdíl.

Když říkám žádný rozdíl, myslím tím, že není rozdíl v aktivitě podniku. Rozdíl spočívá v tom, že důraz je kladen na jiné cíle. V tradiční ekonomice je kladen důraz na zisk, my se zaměřujeme na zaměstnanost, takže náš zisk neustále investujeme do tvorby nových pracovních míst. V tomto skladě dochází ke dvěma věcem. Lidé přinesou zboží, které se odváží do centrálního skladu, kde se třídí a opět chystá k prodeji.

Obchod si pak zboží objedná, a to putuje zpět sem do příručního skladu. Tak odsud ze skladu za obchodem bereme zboží, když se v regálech nebo na zemi uvolní místo. Lidé se speciálními potřebami, chudí lidé a další, pokud předloží sociální kartu, dostanou třicetiprocentní slevu. Takže mohou nakupovat levněji. Shromáždili jsme experty na cyklistiku.

Společně jsme jednali, jak efektivněji podnikat, a též o potřebě cyklodopravy v regionu s hustotou obyvatel jakou má Vlámsko. Z této potřeby vzešlo několik nových podniků, jejichž základní aktivitou je právě cyklodoprava. Příkladem jsou všechna velká nádraží ve Vlámsku. V celé Belgii můžete natrefit na modrá kola - blue bikes, ty patří nádraží. Kromě nich pronajímáme vlastní kola s naší vlastní barevností.

Nemůžu už pracovat na plný úvazek kvůli problémům se zády. Pracuji zde jen 19 hodin týdně. Eco Velo je součástí obchodů Kringwinkel v Západních Flandrech. Opravujeme kola lidem, kterým se po cestě něco pokazilo, pronajímáme kola, hlídáme a uklízíme nádraží. Blok fety a biotime 6, prosím. Bude to 15 Euro, prosím. Ano, samozřejmě. Prosím. Děkuji. Nashledanou! Samozřejmě, že člověk investuje, v tomto případě do zaměstnávání.

Je ovšem velký rozdíl v lidech, se kterými pracujete, ti jsou jiní. Musíte přijmout fakt, že problémy zaměstnanců, ty sociální problémy jim nedovolí tvořit zisk v hodnotě 100-110%, jako je tomu v běžných podnicích. To je ten velký rozdíl. Většina těchto lidí se podílí na výnosu ze 60 procent. Pak je k dorovnání rozdílu ve výnosu potřeba čtyřiceti procentní podpory. To je ten největší rozdíl.

Nyní se zabýváme zásadní reformou zákona, pomocí které odstraníme argument narušování konkurence. Všechny podniky ve Vlámsku se budou moci zapojit do sociální ekonomiky, ale samozřejmě budou muset splňovat určité podmínky. Musí zaměstnávat lidi, dobře je vést a dodržovat stanovená pravidla. Doufáme, že tímto způsobem zmizí efekt narušující chod trhu. Každý podnik bude mít šanci využít podpory Vlámské vlády, čímž by mělo být zrušeno narušování konkurence. Nikdy jsem nepracoval více, nikdy jsem nevydělával méně, a ještě nikdy mi práce nepřinášela tolik radosti.

Centrope: v srdci Evropy
Krásné, ale často zneužívané slovo domov nebo vlast je v němčině odvozeno od gótského výrazu "heims", tedy: "místo, kde se nacházím", anebo jinak: "místo, kde se cítím dobře". Z tohoto úhlu pohledu je jeden domov pro člověka příliš málo.

Děti:
Isten hozott Magyarországon (maďarsky, překlad: Vítejte v Maďarsku!)
Vitajte na Slovensku (slovensky, překlad: Vítejte na Slovensku!)
Willkommen in Österreich (německy, překlad: Vítejte v Rakousku!)
Vítejte na jižní Moravě!

Text:
Centrope
Uprostřed dění v srdci Evropy

Komentář:
Už po staletí se ve střední Evropě mísí národy, prolínají náboženství, křižují významné obchodní stezky. Prostor má společnou minulost a kulturu. Ekonomika je dnes sice skloňována ve všech pádech, ale není to pouze ona, která vytváří domov, vlast. Prostor může být dobrý pro ekonomiku, jen je-li také dobrý i pro lidi a pro život. V roce 2003 přišli političtí zástupci s myšlenkou založit region s názvem Centrope. Centrope je evropský region, který zahrnuje západní Maďarsko, na Slovensku Bratislavský a Trnavský kraj, v České republice Jihomoravský kraj a v Rakousku spolkové země Vídeň, Dolní Rakousko a Burgenland. Žije zde 7 milionů obyvatel. Možná si řeknete Đ ale to už tu jednou bylo, vždyť opakujeme historii. Dnešní Centrope je ale jiný a lepší. Neoživujeme minulost, začínáme znovu jako rovný s rovným. Hospodářství se v regionu Centrope rozvíjí dynamičtěji než v ostatních nových členských státech Unie.

Nejde ale jen o to. Ústřední myšlenkou a zároveň šancí je umožnit setkávání lidí, kteří žili po desetiletí odděleni železnou oponou.

Komentář (archivní snímky):
Tak vypadaly rakousko-maďarské hranice. Nad zátarasy, strážními věžemi a ostnatým drátem panovalo mlčení věštící nebezpečí. Přerušovaly jej pouze výbuchy min.

Žena:
Nevěřila jsem, že po mě budou střílet.

Gerhard Schödinger, starosta obce Wolfsthal:
Ano, byla to hranice smrti.

Muž:
On začal střílet a všichni se plazili po zemi.

Irena Hanková prožila dětství v ČSSR:
Když padla železná opona, bylo mi 13 let. Tenkrát než se otevřely hranice jsme byli na konci světa. Protože žiji přímo na hranicích, viděli jsme stále vojáky se samopaly, viděli jsme pouze železnou oponu.

Julia Kaldori prožila dětství v Maďarsku:
Byla to určitá ukázněnost, člověk na veřejnosti nemohl říkat všechno, co si myslí. Každý si dával pozor, komu co řekne, s kým může o čem mluvit. Jak ve škole, tak mezi kamarády, a zčásti i doma.

Peter Gergely, sportovní manažer:
Mít vlastní myšlenky nebylo dovoleno.

Irena Hanková prožila dětství v ČSSR:
A když se hranice otevřely, mohli jsme najednou vyjít do světa a bylo to pro nás jako pro děti divné.

Archivní snímky:
Lidé:
Jsme svobodní!

Muž s dítětem, pláče:
... jsme u mámy a u táty.

Komentář:
Cesta do Evropy a do Evropské unie se otevřela. Můžeme v Unii kritizovat mnoho věcí, ale máme rozumnou alternativu?

Harald Krassnitzer, herec:
Trochu postrádám sociální stránku, ta by mohla být silněji definována. Ale v zásadě se považuji za nadšeného Evropana a tak i profesně žiji. Pokud bych si měl něco představovat nebo přát, tak unii regionů. Unii, která bude silná a rozmanitá v regionech a nebude myslet centralisticky.

Komentář:
Kudy dříve vedla nepřekonatelná železná opona, tam se dnes Rakousko a Maďarsko dělí o jednu z nejpůvabnějších přírodních krás Đ národní park Lange Lacke u Neziderského jezera.

Toni Stricker, hudebník:
Kdysi v pravěkých dobách zde bylo Panonské moře. A když jsem se sem vrátil, bylo mojí filozofií v hudbě i v myšlení, že obyvatelé této bývalé mořské pánve mají mnoho společného. Snažil jsem se najít společného jmenovatele těchto hudebních vlivů a vyjádřit je současným hudebním jazykem. Politické hranice jsem vlastně nevnímal nikdy. Musím ale dodat, že u nás v Burgenlandu jisté problémy nikdy neexistovaly, jako s dvojjazyčnými názvy vesnic a tak podobně. Byla by škoda, kdyby se někde zase rozdmýchávalo něco, co už jsme jednou uhasili.

Komentář:
Padesát kilometrů od rakouského Eisenstadtu a na půl cesty mezi Vídní a Budapeští leží město Györ, česky Ráb. Dnes zde žije 130 000 obyvatel. V žádném jiném maďarském městě není tolik architektonických památek jako v Györu. Za rekonstrukci a renovaci barokního centra město získalo Evropskou cenu. V Györu mluvíme s Peterem Gergelym. Bývalý zaměstnanec hotelu je dnes fotbalovým manažerem. Sportem žije i trpí. Jeho klub ETO hraje zhruba na stejně skromné úrovni jako rakouské kluby. Na tom zatím nic nezmění ani nově vybudovaný stadion.

Peter Gergely, sportovní manažer:
Život se tu určitě zlepšil, protože kde je svoboda, tam se automaticky i lépe žije. I co se týče pohybu Đ kolik máme možností Đ jako třeba cestovat po celé Evropě bez víz, o tom jsme si před 25 lety mohli nechat zdát.

Komentář:
Jako všude jinde jsou předměstí plná nákupních center, ve kterých se usídlily mezinárodní řetězce. Člověk nakupuje věci denní potřeby a často i to, co vlastně nepotřebuje. Jako zákazníci mají Rakušané v Maďarsku stále ještě velmi dobrou pověst.

Peter Gergely, sportovní manažer:
Rakušané byli v Maďarsku vždycky oblíbení, snad jen za dob monarchie ne. Protože Rakušané přiváželi do Maďarska po 45 let peníze, staré šilinky. Maďarsko bylo levné.

Komentář:
Levné už tu dnes není nic. Na pozemcích bývalé maďarské továrny na motory se staví byty do osobního vlastnictví, které by si průměrně vydělávající Rakušan dovolit nemohl. Jeden sen si chce Peter Gergely v životě ještě splnit: Uspořádat maďarsko-rakouský fotbalový turnaj Đ klasiku padesátých a šedesátých let.

Peter Gergely, sportovní manažer:
Jeden den ve Vídni a jeden den v Budapešti, vždycky Ferencvároš a Ujpest proti Rapidu a Austrii, fialoví proti zeleným na obou stranách. To se nám určitě podaří. Já to nevzdám a uvidíte, že na tomhle krásném stadionu to jednou společně dokážeme.

Komentář:
Před námi se rozprostírá rakouský Waldviertel na pomezí Šumavy. Tichá okouzlující místa si dodnes udržela svá tajemství. Tajemství, která se nedaří vědecky objasnit. To těší mystiky. Básník Wilhelm Sabo svého času popsal Waldviertel jako nejchudší část vlasti, ale region dnes hospodářsky prosperuje. Čaje nikoliv ze Srí Lanky, Indie nebo Číny. Tento čaj pochází z Waldviertelu. Vždyť nejlepší recepty na dlouhý a krásný život prý pocházejí z přírody. Místní podnik prodává čaje a bylinky, samozřejmě všechny v bio kvalitě, do celého světa. Podnik je zároveň příkladem dobrých sousedských vztahů. U zaměstnanců se v platech a sociálních dávkách nedělá rozdíl, ať jsou z Rakouska nebo z České republiky. Irena Hanková navštěvovala v Rakousku obchodní akademii a odbornou vysokou školu. Ovládá několik jazyků a stará se o zahraniční zákazníky.

Irena Hanková prožila dětství v ČSSR:
Mně osobně přinesl vstup do Evropské unie především moji práci. Mohu se po Rakousku volně pohybovat, můžu i se svými dětmi kdykoli vyrazit za přáteli, za jejich dětmi a můžeme se volně pohybovat po celé Evropské unii.

Navigace:
Ještě 400 m a pak odbočte vlevo na silnici číslo 52.

Komentář:
Brno patří k nejstarším a nejvýznamnějším průmyslovým centrům ve střední Evropě. K vidění je toho hodně. Najdeme zde bezpočet architektonických památek. V Brně se též narodil stavitel z období secese Adolf Loos.

Na ulicích je vidět nápadně hodně mladých lidí. Není divu Đ v Brně sídlí několik vysokých škol a z celkového počtu 500 000 obyvatel je 100 000 studentů. Masarykova univerzita nabízí studentům nový kampus, který se nemusí obávat srovnání s jakýmkoliv jiným kampusem v Evropě. Ostatně v regionu Centrope je vysokých škol a univerzit celkem 25.

Jana Prokopová, učitelka:
Lidé musí pochopit, že nestačí se jen vyučit. Nároky jsou dnes vyšší a vývoj rychlejší.

Komentář:
Hrad Špilberk byl dlouho považován za nedobytný. To museli uznat i staří Švédové. Také Brněnské výstaviště přečkalo veškeré změny moderní historie. Pořádá se tu na 50 veletrhů ročně.
Menší a méně rušné než moravská metropole je historické město Znojmo nedaleko dolnorakouských hranic. Před branami města začíná Národní park Podyjí. Lužní lesy podél Moravy a Dyje jsou pokladnicí biologické rozmanitosti. Žije zde okolo 500 zčásti ohrožených živočišných a rostlinných druhů. Je to největší souvislá říční krajina ve střední Evropě a patří k zelenému pásu, který sahá od Nordkappu po Balkán.

Gerhard Egger, projektový manažer organizace WWF Đ MarchĐThaya Auen:
Myslím, že musíme přírodu chápat také jako šanci, jak společně jednat, jako krystalizační bod ve srůstání regionu … Tři země se o tento region dělí takřka rovným dílem. Česko, Rakousko a Slovensko, každá téměř jednou třetinou, celkem bezmála 60 000 hektarů. Co zde vidíme, je jakési zelené srdce, území mezi Vídní, Bratislavou a Brnem, které musí zůstat zachováno. Na rakouské straně zeje ještě mezera, ale WWF vyvíjí tlak na to, aby zde vznikl rozsáhlý národní přírodní park, park biosfér, v každém případě jedna velká společná chráněná přírodní oblast.

Komentář:
Co by byl region Centrope beze svého vína. Na nejrůznějších půdách Đ zvětralé rule a žule, jílovitých anebo písčitých půdách, se rodí nejrůznější vína. Stejně různorodá jako celý region. A je to různorodost, jež se navzájem doplňuje. Vinař z rakouského Burgenlandu Franz Weninger se usadil v maďarské Šoproni a produkuje tam své maďarské víno.

Franz Weninger, vinař:
Regiony kdysi patřily k sobě a i v této době vznikalo tradiční vinařství. Politické hranice pro nás nejsou důležité, ale jsme hrdi na původ. Jsme velice hrdi na to, že v tomto regionu vzniká takové víno, které dělá regionu reklamu daleko za jeho hranicemi a také ukazuje, co je vše možné.

Harald Krassnitzer, herec:
Byl jsem s rodinou v Thajsku na natáčení, bydleli jsme v jednom poměrně velkém hotelovém komplexu a byla tam jedna čínská restaurace. Otevřel jsem vinný lístek a našel dva velice renomované vinaře z Rakouska, zastoupené Veltlínským zeleným a ryzlinkem.

Komentář:
Moderní technika ve sklepích sice spíše připomíná mlékárnu, ale vínu dělá dobře.

Franz Weninger, vinař:
Když jsme sem přišli z Rakouska před rokem 1992,
tak mělo Rakousko samozřejmě ohromný technologický náskok. Mezitím nás ale dohonili. Moderní technologie se dostala i sem.

Harald Krassnitzer, herec:
Prakticky ve všech evropských zemích doporučují znalci rakouská vína. Jediným problémem bývá, že ho rakouští vinaři nemohou dodávat v požadovaném množství. Ale co do kvality obstojí v každém případě, to je bez diskuse, a v tomto smyslu jsou pro mě praktikující Evropané, protože jsou tak spojeni s touto zemí. Je to jejich půda, jejich réva, jejich sklep a tohle spojení, to prostě miluji, to je podle mě zajímavé. A to nakonec také vytváří půvab naší Evropy a v tomto smyslu jsou oni pro mě těmi nejzajímavějšími Evropany.

Komentář:
Do Vídně se již odjakživa přicházelo odjinud, z Vídně se již odjakživa zase odcházelo jinam. A vůbec nepotřebujeme tak často citovaný vídeňský telefonní seznam, abychom věděli, že zde žije nejméně stejně tolik Swobodů, Nagyů, Nowaků, jako Müllerů a Meierů. Jak potom poznat takového opravdového Vídeňana, kterému v žilách proudí opravdová vídeňská krev? Možná on nebo ona? Ti dva spíš ne. Ale člověk nikdy neví. Ale tady ten Đ to bude jistě Vídeňan. Anebo přece jen ne? Ale tady, ve městě hudby u Státní opery! Ten mladý muž s houslemi v pouzdře, to musí být pravý Vídeňan!

Promiňte prosím, nesete si housle, jste tedy jistě hudebník. Potom ale určitě musíte být pravý Vídeňan, že ano?

Muž:
Vůbec ne! Jsem z Bratislavy.

Komentář:
Apropos Bratislava a slovenština: O Vídeňanovi, ať už je to kdokoliv, se říká, že cizí jazyky nejsou nic pro něj, možná je to tím, že je prý trošku líný. Na Komenského škole ve Vídni, ve třetím okrese, se ale můžeme přesvědčit o opaku.

Učitelka:
Tak, ještě jednou, ale teď zkusíte říkat čísla německy!

Karl Hanzl, předseda školského spolku:
Školský spolek Komenský je instituce, která má 140letou tradici. Chceme-li na to nahlížet novodobě, můžeme říci, že se region Centrope nachází v této jedné budově.

Komentář:
Twin City Line byl jedním z prvních projektů Centrope. Dva katamarány se plaví mezi Vídní a Bratislavou rychlostí 37 uzlů, pro suchozemce je to přibližně 70 kilomterů za hodinu. Cesta trvá něco přes hodinu a vysoko nad městem vidíme už také symbol města Đ hrad. Stejně jako ve Vídni od Dunajského kanálu je to i v Bratislavě z přístaviště jen pár kroků do historického centra města.

Komentář:
Bratislava je jediným hlavním městem na světě, které na okraji hraničí se dvěma státy. Na západě s Rakouskem, na jihu s Maďarskem. Pro centrum města a jeho stavební styl je charakteristické pozdní baroko. Kulturně byla Bratislava úzce spojena s Vídní již od nepaměti. Mozart, Haydn, Liszt, Bartok, Beethoven - vystupovali zde všichni. Staré Národní divadlo má dva vynikající soubory - operní a baletní. Program opery nabízí průřez od Verdiho až po Glucka. Když se uvádějí slovanské opery anebo zpívají slovenské písně, je zde pro neznalé jazyka i speciální servis: německé pod-, anebo v tomto případě vlastně nadtitulky.

Podívaná jiného druhu se nabízí před branami Bratislavy. Tímto výtahem se v závodě Volkswagen dopravují hotová auta na zkušební jízdu. Kromě VW se na Slovensku usídlili také autovýrobci značek jako Peugeot, Citroen a Kia, v Györu Audi a ve Vídni Opel. Vyrábějí 4 000 000 vozů ročně. Profituje z toho hlavně dodavatelský průmysl na východě a jihu Rakouska.
Ať Centrope anebo centrální Evropa, obě jména značí totéž. Důležité je, že věříme ve společné výhody, které vzniknou, když se spojíme.

Erika Rožková, kontaktní kancelář Vídeň-Bratislava: (původní znění ve slovenském jazyce)
Běžný člověk o regionu Centrope asi neví. A právě tady je naše úloha, propagovat tento termín, aby lidé věděli, co znamená. Asi se nejvíce změnilo vnímání vzájemných vztahů a toho, že zde máme region Centrope, že je třeba spolupracovat. Je zapotřebí změnit trošku postoj lidí a naučit je vnímat pojem Centrope jako něco, co nám má pomoci rozvíjet vzájemné vztahy, kontakty, že to není jen nějaký politický pojem, ale měla by to být realita konkrétní spolupráce v rámci všech čtyř zemí.

Komentář:
V tomto bodě je dolnorakouský Wolfsthal vzorovou obcí. U rodinného stolu u Schödingerů se mohou rodiče se syny bavit ve třech jazycích. Paní Schödingerová je Slovenka s maďarskými kořeny. Pan Schödinger je dnes policista a starosta Wolfsthalu. Historie manželů Schödingerových není vůbec všední. Oba byli před revolucí celníky na hraničním přechodu Berg. On na rakouské a ona na tenkrát československé straně.

Gerhard Schödinger, starosta obce Wolfsthal:
1. ledna 1990 jsem měl službu a protože jsme tu velkou svobodu najednou cítili na vlastní kůži, šel jsem s kolegou na tenkrát československou stranu hranice. Chtěli jsme našim kolegům poprvé v životě popřát všechno nejlepší do nového roku. A když jsme tam dorazili, seděla uvnitř taková velmi sebevědomá žena, nohu přes nohu, a úplně nás ignorovala. Což těžce zasáhlo moje ego, protože jsem si myslel, že když jako Rakušan přejdu hranici a půjdu k nim, tak budou všichni u vytržení. Ovšem přesně tohle se vůbec nestalo.

Marta Schödinger:
Proč jsem ho ignorovala? Protože jsem přesně tohle čekala. Že si budou myslet, že jsou tak zajímaví. Samozřejmě že byli zajímaví, ale to mužský nemá vědět, protože mu pak žena nepřijde tak žádoucí.

Gerhard Schödinger, starosta obce Wolfsthal:
1. března jsme měli setkání kolegů, to znamená rakouští a tenkrát českoslovenští celníci a tam jsme se sblížili. O týden později jsme si dali první rande a tehdy to mezi námi opravdu zajiskřilo. Problémem jen bylo dorozumět se.

Komentář:
To, co funguje v rodinném kruhu, funguje už i v celé obci. Do obecní mateřské školky nyní chodí i děti ze Slovenska.

Tady si hrají a společně se učí rakouské, slovenské a české děti se samozřejmostí, která je vlastní jenom dětem.

Gerhard Schödinger, starosta obce Wolfsthal:
Trvalo mi to několik let, než jsem lidi přesvědčil, že vydat se právě touto cestou nám nepřinese žádné nevýhody. Chceme, aby naše obec prosperovala, aby měla hodně mladých obyvatel, s dětmi, mladé rodiny Đ bez ohledu na to, jaký kdo má pas. A to se nám vlastně docela dobře podařilo.

Komentář:
Ve všech rozumných ale i za vlasy přitažených diskusích o Evropské unii bychom neměli zapomínat na jednu věc: Evropská unie je největším a nejvýznamnějším mírovým projektem v historii našeho světadílu. Obyvatelé Wolfsthalu a blízkých slovenských vesnic si vzájemně vyšli vstříc. Pochopili, že odcizení mezi sousedy nemá smysl ani pro současnost a už vůbec ne pro budoucnost.

Text:
Neprominul-li jsi jinému jeho jinakost, jsi od stezky moudrosti ještě na hony vzdálen. (Lao-c‘, čínský filozof, 6. stol. př. Kr.)

Děti:
Isten hozott Magyarországon (maďarsky, překlad: Vítejte v Maďarsku!)
Vitajte na Slovensku (slovensky, překlad: Vítejte na Slovensku!)
Willkommen in Österreich (německy, překlad: Vítejte v Rakousku!)
Vítejte na jižní Moravě!