V tuto chvíli bys mohl být kdekoliv a dělat cokoliv. Místo toho sedíš sám před monitorem. Co nám brání dělat to, co chceme? Být tam, kde chceme být? Každý den vstáváme ve stejném pokoji a jdeme stejnou cestou, abychom žili ten stejný život jako včera. Přitom kdysi byl každý den novým dobrodružstvím. Cestou se něco změnilo. Dříve byly naše dny bezčasé, nyní jsou naplánované. Takhle to vypadá být dospělý? Být volný? Ale jsme skutečně svobodní?

Jídlo, voda, země. Ty základní prvky, které potřebujeme k přežití, jsou ve vlastnictví korporací. Nepatří nám jídlo na stromech, čistá voda v řekách, země na postavení domu. Když se pokusíš vzít si to, co Země poskytuje, tak tě zavřou. Tak se řídíme jejich pravidly. Poznáváme svět čtením učebnic. Roky sedíme a opakujeme, co nám říkají. Jsme testováni a hodnoceni jako vzorky v laboratoři. Vychováváni tak, abychom nevybočovali, abychom byli všichni stejní.

Chytří tak akorát, abychom dokázali pracovat ale ne tolik, abychom se ptali proč. A tak pracujeme a pracujeme a nezbývá nám čas na život, na který vyděláváme. Až do dne, kdy jsme příliš staří. A nezbyde nám nic jiného než umřít. Naše děti převezmou naše místo ve Hře. Pro nás je naše cesta jedinečná, a společně nejsme nic jiného než palivo. Palivo, které živí elitu. Elitu, která se skrývá za loga velkých korporací. Toto je jejich svět.

A jejich nejcennější surovina není v zemi. Jsme to my. Stavíme jejich města, řídíme jejich stroje, válčíme v jejich válkách. Přesto ale peníze nejsou jejich motivací. Je to moc Peníze jsou pouhý nástroj, kterým nás mohou ovládat. Bezcenné papírky, které nás zprostředkovaně nakrmí, přepraví, zabaví. Dali nám peníze a my jim na oplátku svět. Tam, kde bývaly stromy, které čistily vzduch, jsou nyní továrny, které ho otravují.

Tam, kde bývala pitná voda, je nyní smradlavý jedovatý odpad. Tam, kde volně běhala zvířata, jsou nyní továrny na maso, kde se rodí a jsou vražděny bez konce pro naše uspokojení. Více než miliarda lidí hladoví i přesto, že máme dostatek jídla pro všechny. Kam všechno mizí? % obilí, které vypěstujeme je zkrmováno zvířatům, která jíš na večeři. Proč pomáhat hladovějícím? Nic na nich nevyděláš. Jsme jako mor, likvidující zemi, trhající na kusy prostředí, které nás živí.

Všechno rozlišujeme dle prodejnosti, jako objekty vlastnictví. Ale co se stane, když znečistíme poslední řeku? Otrávíme poslední nádech vzduchu? Přijdeme o ropu do aut, která nám dováží jídlo? Kdy si uvědomíme, že peníze se nedají jíst, že nemají žádnou hodnotu? Neničíme planetu. Likvidujeme život na ní. Každoročně vyhynou tisíce druhů. Je otázka času, kdy na řadě budeme my. Pokud žijete v Americe, máte 41% šanci, že budete mít rakovinu.

Srdeční choroby zabijí každého třetího Američana. Bereme léky na předpis, abychom se vyléčili ale lékařská péče je třetí nejčastější příčina úmrtí po rakovině a srdečních chorobách. Tvrdí nám, že všechno vyřeší finanční podpora vědců kteří tak mohou objevit pilulku na každý zdravotní problém. Ale farmaceutický průmysl spoléhá na naše utrpení a vydělává na něm. Myslíme si, že utíkáme pro lék ale ve skutečnosti utíkáme před příčinou.

Naše tělo je výsledek toho co jíme a jídlo které konzumujeme je vytvořeno čistě pro zisk. Přecpáváme se jedovatými chemikáliemi. Těly zvířat zamořenými léky a chorobami. Ale my to nevidíme. Malá skupina korporací, která vlastní média to nechce. Obklopují nás fantaskním světem, který má být realitou. Je to legrační, když si vzpomeneme, že lidstvo kdysi považovalo Zemi za střed vesmíru. Přesto ale nyní považujeme za střed naší planety sami sebe.

Poukazujeme na naše technologie a tvrdíme, že jsme nejchytřejší. Skutečně jsou ale počítače, auta a továrny obrazem naší vysoké inteligence? Nebo jen ukazují, jak línými jsme se stali. Nasazujeme si masku „civilizovaných“. Ale když ji sundáme, co jsme zač? Jak rychle jsme zapomněli, že to není ani 100 let, co ženám bylo uděleno hlasovací právo uznali jsme černochy jako rovnoprávné. Chováme se jako bychom byli vševědoucí bytosti, ale stále je toho tolik, co nevidíme.

Jdeme po chodníku a přehlížíme všechny drobnosti. Pohled do očí. Příběhy, které skrývají. Vnímáme vše kolem jenom jako pozadí pro „mě“. Možná máme strach z toho, že nejsme sami. Že jsme součástí mnohem většího obrazu. Ale nedokážeme jej propojit. Klidně zabíjíme prasata, krávy, kuřata, cizince. Ale ne naše sousedy, ne naše psy, kočky, které milujeme a kterým rozumíme. Bereme zvířata jako hlupáky, a tím ospravedlňujeme své činy.

Je ale správné zabíjet jenom proto, že můžeme, že jsme vždycky mohli? Nebo je to jenom důkaz toho, jak málo jsme se naučili. Že se stále vyjadřujeme prvotní agresí místo myšlení a soucítění. Jednoho dne nás tento pocit, jménem život, opustí. Naše těla shnijí, naše cennosti ztratí hodnotu. Včerejší činy zůstanou tím jediným. Smrt nás neustále obklopuje, přesto se nám zdá tak vzdálená od každodenní reality. Žijeme ve světě na pokraji zhroucení.

Války zítřka nebudou mít vítězů. Násilí nikdy nebude cestou, vždy zničí každé možné řešení. Pokud se podíváme na své nejniternější přání, zjistíme, že se naše sny tolik neliší. Sdílíme stejný cíl. Štěstí. Kvůli vlastnímu potěšení rveme svět na kusy, ale do svého nitra nevidíme. Nejšťastnější lidé jsou ti, kteří nemají téměř nic. Jsme skutečně tak šťastní se svými iPhony, velkými domy, fešáckými auty? Jsme odpojení.

Zbožšťujeme lidi, které jsme nikdy nepotkali. Jsme svědky neobyčejných věcí na monitorech, ale vše ostatní je obyčejné. Čekáme na někoho, kdo všechno změní, aniž bychom někdy jenom pomysleli na změnu sebe sama. U voleb prezidenta bychom si klidně mohli hodit mincí. Jde o dvě strany téže mince. Vybereme si obličej, který se nám líbí a iluze výběru, změny je na světě. Ale svět zůstane stejný. Neuvědomujeme si, že politikové neslouží nám; slouží těm, kteří je dosadili do jejich křesel.

Potřebujeme vůdce, ne politiky. Ale v našem světě následovníků jsme zapomněli vést sami sebe. Přestaň čekat na změnu a buď tou změnou, kterou chceš vidět. Nedostali jsme se až sem tím, že bychom seděli na zadku. Lidská rasa nepřežila proto, že jsme nejrychlejší nebo nejsilnější ale proto, že jsme spolupracovali. Stali jsme se mistry v zabíjení. Pojďme se nyní stát mistry v radosti ze života. Není to o zachraňování planety.

Planeta tu bude s námi i bez nás. Země je tu miliardy let, my budeme šťastní za osmdesát. Jsme tu okamžik, ale náš dosah je věčný. Často jsem si přál, abych žil v době bez počítačů, kdy neexistovaly ony rušivé monitory. Ale uvědomil jsem si, že existuje jeden důvod, pro který chci v této době žít. Protože dnes máme příležitost, která tu nikdy nebyla. Internet nám dává moc sdílet informaci a spojit milióny celého světa.

A tak dokud můžeme, musíme využít našich monitorů ke sjednocení spíše než k oddělení. Ať tak či tak, naše generace určí budoucnost života na této planetě. Buďto můžeme pokračovat ve službě tomuto systému zkázy, dokud nezmizí poslední pozůstatek našeho bytí. Nebo se můžeme probrat. Uvědomit si, že se nerosteme vzhůru ale spíš padáme dolů. Prostě máme před obličeji displeje, kvůli kterým nevidíme, kam směřujeme.

Tento okamžik je výsledkem každého kroku, každého dechu a každé smrti. Jsme tvářemi všech, kteří přišli před námi. A nyní je řada na nás. Můžeš si vybrat, zda si vyryješ svou vlastní stezku, nebo půjdeš po silnici se všemi ostatními. Život není film. Scénář ještě není dokončený. Píšeme ho my sami. Tohle je váš příběh jejich příběh náš příběh Made by Spencer Cathcart