Náš svět, teplý, pohodlný, známý, pojďte dál od ohně a podívejte se nahoru. Zamyslete se. Jsme jediní ve vesmíru? Nebo jsme jen božský výtvor? Je vesmír přátelský, nebo ne? Můžeme tu zůstat navždy, nebo bádat. Nebo jít domů. Nebo zažít báječné dobrodružství. Můžeme objevovat zázraky... Čelit hrůzám. Vidět překrásné, nové světy. Zlé temné síly. Počátek času, moment zrození. Máme odvahu vydat se dál? Nebo se můžeme schovat doma.

Je jen jedna cesta, jak to zjistit. CESTA NA OKRAJ VESMÍRU Naše cesta prostorem a časem, začíná pouhým krůčkem. Na okraji vesmíru, pouhých 100 km vzhůru, pouhou hodinu jízdy autem. Tady dole život pokračuje. Doprava funguje, na burze probíhají obchody, a v televizi dávají Star Trek Když se vrátíme domů, vrátíme se domů... Bude to stejné? ...bude to stejné. Vše opustíme a necháme za sebou. Abychom smočili prsty v naprosté tmě oceánu... na Měsíci.

Astronauté tuto cestu uskutečnili daleko před námi. Dvanáct z nich se po Měsíci prošlo. Jen 400 000 km od Země. ...tři dny raketoplánem. Prázný. Pustý. Jako bitevní pole. Ale zvláštně přívětivý. Tak blízko, že jsme skoro doma. První stopy Neila Armstronga. Vypadají, jako včerejsí. Není tu vzduch, aby je změnil. Můžou tu být dalsích milion let. Možná déle, než my na Zemi. Náš čas je omezený. Musíme udělat velký krok. 2 milióny kilometrů, 8 miliónů, 30 miliónů kilometrů.

Jsme tak daleko, kde žádný člověk nebyl. Ze tmy se noří přátelská tvář. Bohyně lásky, Venuše. Jitřenka. Večernice. Někdy vítá nový den na východě, dobrou noc přeje na západě. Sestra naší planety, je skoro stejně velká a gravitaci má stejnou jako Země. Měli bychom tu být v bezpečí. Ale sonda Venus Express nás varuje. ...že tyto pozoruhodné mraky, obsahují smrtící kyselinu sirnou. Že atmosféra je plná oxidu uhličitého. Nenavštěvujte jí.

Venuše je rozhněvaná bohyně. Vzduch je toxický, tlak neúnosný. Je tu horko, skoro 500 stupňů. Zůstaneme-li tu příliš dlouho, udusíme se, rozpadneme a upečeme. Nic tu nepřežije. Ani ruská sonda Veněra. Její pancéřování poškodila extrémní atmosféra. Ze Země vypadá nádherně, Zblízka je odporná. ...sestra z pekla. Poseta tisíci vulkány. Oxid uhličitý zachycuje v atmosféře všechen sluneční svit. Venus se pálí. Divoké globalní oteplování.

Možná byla dříve Venuše chladná, jako její sestra, Země. Možná to postihne i Zemi. Tam kde se mihotají hvězdy, je překrásná koule plující prostorem. Možná bychom tu měli zůstat, možná bychom se měli vrátit. Ale Slunce je čímsi hypnotizující, hypnotizující, jako medůza. Pohled nelze vydržet, ale ani mu odolat. Láká nás, jako, můru plamen. Počkat. Něco tu je. Zahaleného Sluncem. To musí být Merkur. Přibližte se ke Slunci a stane se toto.

Teplota se prudce mění. V noci je -170 stupňů ...v poledne +400. Spálený, poté zmrzlý. Vesmírná sonda MESSENGER nám ukazuje něco zvláštního. Na takové rozměry má planeta pozoruhodně velkou gravitaci. Je to velký železný míč, pokrytý tenkou kamennou vrstvou. Jádro bylo kdysi součástí daleko větší planety. Kde je zbytek? Možná do Merkuru narazila jiná planeta, a náraz odnesl její vnější vrstvy jako při kosmickém pinballu.

Celé planety řítící se vesmírem, a ničící vše, co jim stojí v cestě. A my se nacházíme uprostřed toho všeho. Zranitelní, nápadní, malí. Vše nám říká, abychom se vrátili. Ale kdo by odolal tomuto? Slunce a jeho hypnotizující nádhera. Naše světlo, naše životy, vše co děláme, řídí Slunce. Je důležité. Řecký bůh Helios, brázdící ve svém kočáře oblohu. Egyptský bůh Ra rodící se každý den. Div světa, Stonehenge, ozářený za letního slunovratu.

Po milióny let, to znamenalo maximální přiblížení Bohu. Je tak daleko, že se světlo dostane na Zemi za 8 minut. Je tak velké, že by se do něj vešlo milión Zemí. Ale kdo potřebuje čísla? Máme tu Slunce samo. Vidíme ho každý den. Přátelskou tvář na obloze. Tak blízko, že je nerozpoznatelná. Rozbouřené moře žhavého plynu. Teploměr ukazuje až 5 000 stupňů. V jeho jádru odpovídá teplota až miliónům stupňů. Dost horka.

Milióny tun hmoty se mění na, energii každou sekundu. Víc energie, než kolik za celou dobu existence vyrobilo lidstvo. Energie s daleko větší silou, něž mají všechny jaderné zbraně na Zemi. Tuto energii využíváme jako světlo a teplo. Ale blízko u Slunce už to tak příjemné není. Elektomagnetické síly vyhazují roztavený plyn do obřích smyček. Některé jsou několikanásobně větší než Země. Výbuch uvolní víc energie než milión sopek.

Na místě výbuchu se odhalí chladnější spodní vrstvy, vznikají sluneční skvrny. Jsou chladnější, než okolí, proto vypadají černě, přesto jsou teplejší, než cokoli na Zemi. Jsou také obrovské, až 20x větší než Země. Ale jednoho dne se vše zastaví. Slunci dojde palivo, a když zemře, Zemi vezme s sebou. Tento Bůh tvoří život, ale také ho ničí, lepší zachovat si od něj odstup. Tato kometa se zautoulala příliš blízko.

Rozpustilo ji teplo Slunce, a vytvorilo tak ohon, dlouhý milióny kilometrů. Tady mrzne. Je jasné, odkud kometa letí. Z ledových hlubin vesmíru. Ale všechna tato pára, gejzíry a prach, odpovědnost opět nese Slunce, rozpouštějící zmrzlé srdce komety. Zvláštní... Jak nějaký druh špinavé sněhové koule pokrytý dehtem. Malá zrnka připomínající organickou látku, uchovávanou v ledu kdo ví jak dlouho, možná od vzniku Sluneční Soustavy.

Jestli do Země před miliardami let narazila taková kometa, mohla obsahovat, organické látky, vodu, suroviny pro život. Mohla dokonce obsahovat zárodky toho, z čeho jste se vyvinuli vy i já. Ale co kdyby narazila do Země nyní? Dinosaury zahubil náraz komety, nebo asteroidu do Země. Je to jen otázka času. Jednou, nenajdeme-li způsob, jak se chránit, čeká nás stejný osud. Bude-li život na Zemi zničen budeme bezdomovci, bez přístavu, v nepřátelkém prostředí.

Budeme muset najít jiný domov. Mezi miliardami planet, kde by byla rozumná teplota, vzduch, sluneční světlo, voda, někde, kde by se nám dařilo přežít. Rudá planeta. Pravděpodobně Mars. Po staletí na Marsu hledáme, stopy života. Mohl by tam být mimozemský život? Jsme připraveni přepsat historii, roztrhat vědecké knihy, obrátit náš svět naruby? Mohlo by se vše změnit. Mars je planeta rozvíjející naši představivost.

Vezměte si filmy, komiksy, a dál? Marťany? To vše je jen fikce, že? Ale co když je na tom něco pravdy? Pokud ano, pak to žije na mrtvé planetě. Procesy, jenž umožnily život na Zemi, tu nejsou už milióny let. Rudá a mrtvá. Mars je obrovská fosílie. Počkat. Něco živého. Prašný ďábel, a pěkně velký. Větší, než největší tornádo na Zemi. Je tu vítr. A tam kde je vítr, je i vzduch. Může být tento vzduch vhodný pro mimozemský život? Pro nás je příliš řídký.

Není tu žádná ozónová vrstva. Žádná ochrana proti slunečním ultrafialovým paprskům. Je tu voda, ale velmi nízké teploty ji udržují v podobě ledu a sněhu. Je těžké uvěřit, že tu něco žije. Zpět na Zemi. Existují zde organismy které přežijí v extrémním chladu, horku, v nejhlubších příkopech oceánu. Život je jako virus. Adaptuje se, rozvíjí. Možná právě teď, šíříme tento virus života vesmírem. Dokonce i v těch nejextrémějších podmínkách život najde cestu.

Ale na mrtvé planetě? Bez minerálú a živin v půdě. Bez tepla pro tání zmrzlé půdy? A v prachu, kde není ani vidět kam jdeme. Olympus Mons, pojmenovaný po řeckém bohovi. Ohromná prastará sopka. Trikrát větší než Everest. Není zde žádná aktivita. Od objevu v roce 1970 je považován za vyhaslý. Koukněte. Vypadá to jako by tudy tekla láva. Ale jakékoli toky lávy jsou dávno mrtvé v důsledku činnosti meteorů. Možná toto monstrum ještě není mrtvé, možná jen spí.

V tom případě by mohlo být pod jeho kůrou roztavené magma, čekající na uvolnění. Sopečná aktivita by roztavila zmrzlou vodu v půdě, uvolnila plyny do atmosféry. Recyklací minerálů a živin, by se vytvořily podmínky pro život. Po srovnání s tímto je Grand Canyon jako prasklina v chodníku. konec v nedohlednu, tak dlouhý, že by zabral celou šířku Severní Ameriky. Jsou zde známky aktivity, eroze, a vypadá to jako koryto řeky.

Možná sopečná aktivita rozpustila led, a tryskající voda vyhloubila tento kaňon. Podzemní sopky mohou rozpouštět led a může tam být voda. A kde je voda, může být i život. V této vylidněné krajinou jezdí lovec života, průzkumník NASA, Opportunity. Hledá důkazy, jestli na těchto neplodných pláních, v dobách jezer a oceánů, mohl být život. Podívejme se na tyto rokle. Sonda na orbitě Marsu nás ujišťuje, dalšími důkazy, že Mars není mrtvá planeta, že pod jeho povrchem možná voda tvoří nové kanály.

Voda, která by na Marsu sloužila pro život. Teď nám zbývá tuto vodu jen najít. Pokud už jsme ji nenašli, ne na Marsu, ale na Zemi. Dle jedné teorie se život objevil na Marsu, odkud se dostal na Zemi. Náraz asteroidu údajně odloupnul, kusy půdy s mikroby, jenž se udajně dostaly na Zemi a zasely tam sémě života. Není divu, že nás Mars fascinuje. Je to možná náš původní domov. Je-li to tak, jsme Marťané. Mars, jak ho známe, je pryč. ...nahrazen novou, aktivní, měnící se planetou.

A neznáme-li Mars, našeho tak blízkého souseda, co dalšího ještě neznáme? Náš kompas nás navádí napříč vesmírem, zpět v čase o 14 miliard let, na okamžik vzniku. Toto začíná být strašidelné. Je to jako být v obří počítačové hře. Toto je ovšem skutečné. Asteroidy s průměrem stovek kilometrů. Tento musí měřit alespoň 30 km. A podívejme. Je na něm sonda. Je těžké, zaparkovat na asteroidu letícím rychlostí 80 000 km/h. Takové usílí pro zkoumání trochy sutin.

Sutin, které pravidelně, kolidují, drolí se a padají na Zemi jako mereority. Naši předkové měli padající asteroidy zamagická znamení. A měli pravdu. Padající sutiny přinášely vše pro vznik planet, včetně té naší. To je magické. Ze stáří meteoritu na Zemi plyne, že se planety zrodily před 4,5 miliardami let. Toto jsou rodné listy naší Sluneční Soustavy a Země. Tyto kameny z nějakého důvodu planetu neutvořily. Něco tomu muselo zabránit. Něco velmi silného.

Jupiter. Obří planeta. Minimálně tisíckrát větší než Země, a je větší než všechny ostatní planety dohromady. Něco tak velkého musí mít zásadní dopad na své sousedy. Jupiterova gravitace brání asteroidům utvořit planety. Podívejte. Neuvěřitelné. Zblízka se jeví ale jinak. Je téměř celý z plynu. Kdybychom tu přistáli, propadli bychom se vrstvami do zapomnění. A nádherný Jupiterův vzhled? Produkt extrémního násilí.

Otáčí se velkou rychlostí, vzniká vítr o rychlosti stovek kilometrů v hodině, který z mraků tvoří cáry a víry, a toto, legendární velkou rudou skvrnu. Největší a nejsilnější bouři ve Sluneční Soustavě. Skoro třikrát větší než Země, a zuří tu už 300 let. Všechny tyto vířící mraky jsou poháněny elekromagnetickou bouří. Vítr je zde 10 000x silnější než u nás na Zemi. Vypadá to, že v bezpečí budeme až ve větší vzdálenosti. Kolem pólů, tančí světla, jako u nás polární záře.

Geigerův počítač šílí. Záře je smrtící radiací, vytvořenou magnetickým polem. Není tu nic takové, jak to vypadá. Vesmír je plný násilí, pastí. Možná je tu ale bezpečné místo, barevný měsíc, Io. Špatně. Velmi špatně. Tyto nádherné barvy jsou tvořeny vyvřelou lávou zdejších sopek. Naše cesta napříč vesmírem se mění v boj o přežití. Pokud bychom přežili toto nebezpečí, odměnou budou zázraky nad rámec našich představivostí.

650 miliónů kilometrů od Země, letadlu by to sem trvalo tak celé jedno století. Jaké podivné místo, a přece vypadá povědomě. Se vším tím ledem, hřebeny a trhlinami připomíná Arktidu. Jupiterův měsíc, Europa. A stejně jako v Arktidě, i zde možná led plave na vodě Ale jsme 800 miliónů kilometrů od Slunce. Europa je proto zcela zmrzlá. Pokud v ní ale gravitace Jupiteru nevytváří tření, kterým Europě brání k totálnímu zamrznutí a vytváří, podmínky pro život pod ledovou krustou.

Mimozemšťané jsou možná kousek od nás. Od celého ekosystému, mikrobů korýšů a možná i chobotnic. Jediným co nás od tohoto může dělit, je tato vrstva ledu. Ale než vyšleme raketu která by ji navrtala, zůstane pro nás Europa velikou záhadou. Zaujal naši představivost a pronásleduje nás ve snech. A tady je, rotuje přímo před námi. Saturn. Pojmenovaný podle řeckého boha, který v míru a harmonii panoval ve Zlatém Věku.

Tato planeta je obří koule plynu tak lehká, ze by na vodě plavala. Jeho prstence mají rozsah vdálenosti ze Země na Měsíc. Tady je orbitální sonda Cassini. Zachytává tajemné radiové vlny. Generované pravděpodobně polární září Saturnu. Je to skutečná hudba sfér. Sonda Cassini nám říká, že prstence jsou asi, pozůstatkem měsíce, zničeného gravitací Saturnu. Neuvěřitelná krása. Výsledek totální destrukce. Miliardy úlomků ledu.

Některé jako kostky ledu, jiné velké jako domy. Narážejí, rozbíjí se a znovu spojují. Jako obraz naší Sluneční Soustavy v raném stádiu, kdy okolo nově zrozeného Slunce rotoval prach a plyn, a gravitace jako kouzlem sloučila tyto hrouhy, dohromady v planetu jako tu naší. Mohli bychom tu zůstat. Ale dále je vidět daleko více. Například tento měsíc, zahalený do hustých mraků, Titan. Je tu atmosféra... Vítr, déšt, roční období Řeky, jezera a oceány.

Velmi připomíná Zemi. Toto není voda, ale kapalný zemní plyn. Je ho tu mnohosetkrát vic než kolik je ho na Zemi. Možná, jednou, budeme používat tyto zásoby založení kolonie. Tedy pokud tu není život už teď. Vesmírná sonda Huygens je tu aby ho našla. Říká nám, že zdejší půda obsahuje organické látky. Je tu ale velká zima, - 180 stupňů. Je vyloučeno, aby tu něco přežilo. Pokud se Titan neohřeje.

Teplota Slunce jednou stoupne. Až se to stane, možná se tu objeví život, tak jako na Zemi. Až se Země ohřeje příliš, přesuneme se možná na Titan. Jednou to tu možná budeme nazývat domovem. Domov. Teď jsme minimálně miliardu kilometrů od Země. Zde ztrácíme Zemi z dohledu. Stojíme na útesu. A hledíme na záhadnou periférii Sluneční Soustavy. Máte odvahu skočit? Jsme v polovině Sluneční Soustavy. Neviditelný ze Země, neznámý vetšinu našich dějin.

Je to jako ponoření do hlubokého oceánu. Prstence nám ukazují, jako by byl Uran vychýlen ze své osy, v důsledku srážky se zbloudilou planetou. Je to tu děsivé. Cítíme se tu malí, opuštění. Tak se možná budeme cítit na okraji vesmíru. Ale jsme sotva od břehu. Pokud by Sluneční Soustava měla 2 km, nacházeli bychom se na 5 cm. V hlubinách se noří další příšera, bůh moře, Neptun. Tento svět je pokrytý tekutým metanem.

Bouře velká jako Země, poháněná větrem o rychlosti 1500 km/h. Na Zemi pohání vítr Slunce, Ale Neptun je příliš daleko. Tento zuřivý vítr musí pohánět neco jiného. Ale co? Víme jen málo o naší Sluneční Soustavě. Po všech těch plynových koulích tu máme pevný měsíc, Triton. Pevný, ale nestabilní. Podívejme se na gejzíry, kosmické komíny chrlící saze. Triton okolo Neptunu obíhá v opačném, směru k otáčení planety.

Je to střet kosmických vůlí, v němž tento rozzlobený měsíc vždy prohraje. Neptunova obrovská gravitace působí na Triton. Spomaluje ho, a znovu roztáčí. Jednoho dne jej Neptun rozdrtí. A je to. Žádné měsíce, žádné planety v naší Sluneční Soustavě. Začíná být zima, Vzdalujeme se od Slunce, od chapadel jeho gravitace. Ale to už neplatí. Je to tu samý zmrzlý kámen. Jako Pluto. Donedávna se zdálo být Pluto izolovanou planetou. Že za ním už nic není.

Pletli jsme se. Další zmrzlé světy, tak nové, že se ani neshodneme, jak je nazývat. zmrzlí trpaslíci Plutino či Cubewanos. Naše Sluneční Soustava není tak uspořádaná, jak jsme mysleli. Jsme 13 miliard kilometrů od domova. Nejvzdálenější objekt obíhající kolem Slunce, další malý zmrzlý svět, Sedna, objevený roku 2003. Jeho oběh okolo Slunce trvá 10 000 let. Počkat, něco tu je. 16 miliard kilometrů od Země se nachází sonda, Voyager 1 .

Nebýt tohoto kusu hliníku a antén, neměli bychom žádné snímky obřích planet, ani jejich měsíců. Letí 20x rychleji než kulka a na Zemi posílá zprávy. Tato zlatá deska, je jakousi intergalaktickou zprávou v láhvi. Je na ní pozdrav v několika jazycích. A mapa udávající nači pozici ve sluneční soustavě. Velký fyzik, Stephen Hawking, si myslí že nemá cenu toto volání vesmírem. Ale kdybyste byli v džungli bylo by rozumné volat?

Tyto komety vypadají tak, jako ty, které jsme viděli dříve. Existuje teorie, že suroviny pro vznik života, na skálách jako je tato, dopodají až k nám na Zemi. A protože obsahují led, možná proto je na Zemi tolik vody. Voda v oceánech, v našich tělech, to všechno pochází z této vesmírné ledové továrny. Jsme osm biliónů kilometrů od domova. ale je to jen malý dětský krůček. Před námi je ještě bilióny kilometrů a miliardy hvězd.

Čas přestat se ohlížet a začít hledat dál, v obrovském, širokém vesmíru. Do mezihvězdného prostoru. Miliardy hvězd jako naše Slunce, s mnoha planetami a jejich mnoha měsíci. Těžko říci, kudy se vydat. V každém směru nekonečno možností. Ať se vydáme kamkoli, budeme potřebovat velké zrychlení. Jsme 40 biliónů kilometrů od domova. 150 000 let v raketoplánu. A to jsme teprve v nebližší další Sluneční soustavě, Alpha Centauri.

Hned vidíme tři hvězdy. Otáčejí se kolem sebe jak v nebeské remíze. Jedna hvězda svou gravitací přitahuje druhou, od sebe je drží jen ohromná rychlost jejich pohybu. Dostat se mezi ně, vypařili bychom se, bilióny kilometrů od domova. Tak daleko, že počet kilometrů přestává dávat smysl. Nyní mluvme o světelných letech. Světlo urazí za rok 10 biliónů kilometrů, takže 40 biliónů kilometrů obnáší čtyři světelné roky od domova.

Takové vzdálenosti jsou skoro nepředstavitelné. Kdo ví, jaké cizí světy tam leží. Co bychom objevili, kdybychom, dospěli na okraj vesmíru. Deset světelných let od Země. Hvězda Epsilon Eridani. Pozoruhodné prstence prachu a ledu. A tady někde se formují z trosek planety, rodí se přímo před námi. Asteroidy a komety jsou všude. Jako bychom hleděli na Sluneční Soustavu, před miliardami let. Komety roznášejí stavební kameny života, na tyto planetky.

V centru všeho dění, hvězda menší než naše Slunce, stále ještě v plenkách. Život v této soustavě by byl snad jen primitivní. Musejí tu být dospělejší a vyvinutější soustavy, ale hledat je jak hledat jehlu v kupce sena. Dvacet světelných let od Země. Hvězda Gliese 581. Zhruba stejně stará jako naše Slunce. Obíhá tu tato planeta. V ideální vzdálenosti od své hvězdy Trochu blíž a voda by se vypařila. Trochu dál a zmrzla by.

Ideální podmínky pro vznik života. A naralizi by do ní komety nesoucí vodu a organické látky, mohl by tu vzniknout život, bytosti jako my, i civilizace, mohlo by to být klidně hned. Mohli by si i na tuto vzdálenost naladit náš televizní signál, a sledovat pořady z doby před dvaceti lety. Ale než budoucí generace najdou způsob komunikace, na takovou dálku, můžeme pouze spekulovat. My a oni, paralelni životy, navzájem o sobě nevědoucí.

Možná tu život už byl a zanikl. V tom je problém komet. Jsou to tvůrci a bořitelé, jak kdysi u nás zjistili dinosauři. Toto je ona jehla v kupce sena, Sluneční Soustava nejpodobnější té naší, ale je to jen náhodné setkání. Mohou být stovky, milióny dalších Slunečních Soustav jako je právě tato. Některé atmosféry, jako na této planetě, Bellerophon, jsou vysávány blízkou hvězdou. Ze Země tak vzdálené planety nevidíme. Skrývá je záře hvězd v jejich sousedství.

Ale tyto planety na hvězdy působí určitou gravitační silou. Když tyto tak vzdáléné malé pohyby změříme, můžeme dokázat že existují. Tak jsme v devadesátých letech objevili Belerofon, a stovky dalších planet. 65 světelných let od Země, zapněte televizi a naladíte olympiádu v Berlíně. Dvouhvězda Algol, démonická dvouhvězda. Ze Země se zdá, jakoby mrkala, to když jedna hvězda míjí druhou. Zblízka je ještě podivnější. Jedna hvězda je v gravitačním poli té druhé.

Skoro 100 světelných let od domova, jedno z prvních radiových vysílání. Teď už se zdá, že Země ani nikdy neexistovala. Je to celá věčnost co jsme stáli na pláži, hleděli na nebe a koumali, jak do toho všeho zapadáme. Jednu věc ale víme jistě. Vesmír je tak bizardní, tak neuvěřitelný, je pro nás hádankou, co je před námi. Jsme hluboko v naší galaxii, v Mléčné dráze. Světla, která jsou nám inspirací příběhů tisíce a jedné noci.

Sedm sester, dcer antického boha Atlase, přeměněné v hvězdy, aby poskytovali útěchu otci, držícímu nebesa na ramenou. A zde je obr, Betelgeuse. Nejjasněší a největší hvězda, kterou jsme kdy viděli. 600x větší než naše Slunce. Toto ale není hvězda, není to planeta, nic, co jsme doposud viděli. Děsivé strašidlo vzdálené od Země přes 1300 světelných let, temný mrak, Orion. Zahalený plynem a prachem.

Tam někde uvnitř je světelná koule, přitahující prach a plyn, ohřívající ho, a spojující v kouli hořícího, horkého plynu. Jako hvězda. Jako naše Slunce v menším. Teplota uvniř je o miliónech stupňů. Takové horko, že tu dochází k jaderným reakcím, díky kterým svítí i naše Slunce, přičemž vzniká eneergie, radiace a světlo. Rodí se hvězda. Temný mrak Orionu je velkou hvězdnou továrnou. Sledujeme zrození budoucího vesmíru.

Čekali jsme tu hrůzy a nepřátelství, ale objevujeme jeden z nejtvořivějších zázraků vesmíru. Zrod hvězdy. Nevypadá to dobře. Plyn a prach tryskající, až milióny kilometrů daleko. Jde o násilný, ale velmi tvořivý proces. Nebula, mračna plynu visící ve vzduchu. Není tu žádný vítr. Budou se rozptylovat tisíce let. Jako by tvořili jednu velkou hvězdnou skulpturu. Příroda je víc, než jen vědec či konstruktér, je to umělec na nejvyšším stupni.

A toto je mistrovské dílo. Hvězdy se rodí, rostou a pak... A pak? Zemřou? Vytratí se tiše do noci, nebo vybuchnou? Někde mezi tímto místem a krajem vesmíru leží odpověď. Světelná kruhová mračna, rozptilující se od středu, byla kdysi stejná, jako naše Slunce. Zbyly po ní jen tyto barevné plyny, prvky vytvořené jadernou reakcí hluboho ve hvězdě, uvolněné po její smrti do vesmíru. Zelená, fialová... vodík a helium, suroviny vesmíru.

Červená a modrá, vodík a kyslík, stavební částice Země. Pro náš život je takovýto zánik hvězdy nezbytný. Každý atom v našem těle je produktem nukleární fůze, hvězd, které zemřely dávno před vznikem naší Země. Jsme všichni potomci hvězd. Náš rodokmen začíná zde. V jeho srdci je duch hvězdy , bílý trpaslík. Bílý, horký, malý, s neuvěřitelnou hustotou. Při zániku hvězdy atomy fůzují, a tlačí se na sebe tak hustě, že by jedna čajová lžička tohoto bílého trpaslíka vážila jednu tunu.

Je to děsivá předtucha osudu našeho Slunce. Za šest miliard let z něj bude bílý trpaslík. Jeho smrt oznámí smrt života na Zemi. Přemýšlíme, kolik světů už takto vzniklo a zaniklo, kolik příběhů zůstalo nevypovězeno. Ale ten největší příběh ještě čeká na vyprávění. Musíme se vrátit v čase k první kapitole, abychom si řekli, jak vesmír vznikl. Rozseté zbytky mrtvé hvězdy, Crab Nebula. Jsme 6000 světelných let od domova na hvězdném pohřebišti.

Poznali jsme toho hodně, viděli věci, které jsme považovali za nemožné. Pohledy jako je tento, zázraky za hranicemí naší představivosti, to vše se tu nabízí. Jsme připraveni na vše co je před námi. Jsme rozhodnuti dojít na okraj vesmíru. Toto je možná jen klid před bouří, po masivní explozi, supernova měnící se na mrak prachu a plynu. Oko bouře. Otáčející se pulzující hvězda. Pulzar. Gravitace musela takto stlačit jádro této hvězdy.

Ma průměr jen 20 kilometrů a neuvěřitelnou hustotu. Špendlíková hlavička této hmoty by vážila stovky, možná milióny tun. A jak se zmenšoval, jako bruslař při piruletě, začal se otáčet čím dál rychleji. Dva paprsky, energie, radiace a 30 otáček za vteřinu. Magnetizující tento ohromný mrak prachu a plynu. Je tu radiace možná větší než na Slunci. To byla zatím nejnebezpečnější věc, kterou jsme viděli. Kdysi by nás to vyděsilo.

Ale nyní si uvědomujeme, že bez nebezpečí, není zázraků. Bez nočních můr, by nebylo snů. Zvláštní pocit. Pocit, jakoby se tu skrývalo něco zlého, neco zlověstného. To, s čím jsme se tu nechtěli setkat. Naprostá černota zakrývající hvězdu na pozadí. Hledíme do tváře vyhasnutí, zbytků velké hvězdy. Černá díra. Mnohem hustější, než pulzar, nemožné jí vzdorovat. Její gravitace je tak intenzivní, že neunikne ani světlo.

Tento asteroid je úlomek velmi pevné skály, ale rozpadá se, jak je tažen k černé díře. Uvniř není nám nic známého.. Čas, prostor, neplatí tu žádné zákony fyziky. Asteroid je pryč. Nikdo ale neví kde. Toto je hranice lidského poznání. Okolo naší galaxie mohou být milióny černých děr, možná víc, než hvězd na obloze, ale neuvidíme je dokud nebude pozdě. Jako tato hvězda, točící se, a mizící v tomto oku.

Kdo může říct, že nejsme součástí nějaké černé díry, že celý vesmír není obsažen, v nějaké černé díře? Přemýšlíte-li o tom hodně, začne se vám točit hlava. Zdá se, že čím víc toho vidíme, tím míň toho chápeme. A to jsme stále v naší galaxii, v Mléčné Dráze, rozlehlý vesmír se rozkládá ještě za ní. Zázraky, nebezpečí, tajemství, jsou tam, a čekají na objevení. 7000 světelných let od domova. Jako bychom byly v hustém lese plném krásných stromů.

Tak překrásné, fascinující, nemožné dohlédnout na konec, vidět daleko více, musíme najít cestu ven, a dojít na okraj galaxie. Ale takovým pohledům tváří v tvář je těžké odolat. kolosální žhnoucí mrak, na jehož vrcholu jsou, tyto prachové sloupy. Vypadají jako brána do neznáma. Hvězdná továrna vytvářející zárodky nových systému, kde každý je velký jako naše Sluneční Soustava. Musíme odolat písním její Sirén a vábivý zpěv ignorovat, utéci a vydat se ke kraji galaxie.

Fascinující krása nás zaslepila, a jsme zavedeni do minového pole. Exploze jako ve spomaleném filmu. Masivní hvězda, miliónkrát větší než naše Slunce. Taví se. Palivo, které ji pohání dochází, jaderná reakce, dodávající energii, zrovna tak. Sledujeme její smrtelnou křeč. Obrovská nestabilní hvězda. Vypadá to, že vybuchne. A když tato velká hvězda vybuchne, výbuch bude stokrát větší než výbuch supernovy. Narazili jsme na nejzuřivější zánik hvězdy, hypernovy.

Jádro se hroutí a stává se z ní černá díra. Obrovská tlaková vlna trhá vnějí vrstvy hvězdy, a vyhazuje je do prostoru. Smrtící hypernovy, zmrzlé komety, vyprahlé planety, bílí trpaslící, červení obři. Malé kapky v oceánu bílého světa, naší galaxie, Mléčné dráhy. Chteli jsme vědět, kde je naše místo. tady máme odpověď. Civilizace, minulé a současné. Každý, kdo kdy žil. nejmenší živočich, největší hora, to vše je neviditelné, není vidět nic.

Náš domov je bezvýznamná planeta u bezvýznamné hvězdy. Kdyby zmizela, všimne si toho někdo? Přesto jsme ale nenašli místo,kdebychom byli raději, než tam kde žijeme. Teprve teď, daleko od domova, to začínáme oceňovat. podívejte se na všechny ty hvězdy, jsou jich stovky tisíců. Na jedné, či více z nich nepochybně musí být podmínky pro život. Možná tady, v roji hvězd. Velká kulová hvězdokupa. V sedmdesátých letech astronomové tímto směrem vyslali zprávu, s detaily o struktuře DNA a místě naší Sluneční Soustavy.

Hvězdokupa je však tak daleko,že doručení zprávy potrvá 25 000 let. Mimozemský život jsme ještě nenašli. Ale nenašli jsme ani důvod nevěřit, že nějaký nexistuje. Podle jedné rovnice, má být možno odhadnout počet cizích civilizací. Výsledek je překvapující. Mohlo by jich být milióny jen v naší galaxii. Vše co jsme doposud viděli, je v Mléčné dráze. Teď máme šanci vidět jiné galaxie, a vstoupit do mezigalakticého prostoru.

Zde je naše šance k vyřešení záhady, zkušenostem a okamžiku zrození. Na okraji Mléčné dráhy, rozlehlým prostorem mezi galaxiemi. Jsme navzdory pravděpodobnosti vnikli do mezigalaktického prostoru. Tady není na dohled žádný obzor. I ty nejbližší galaxie jsou vzdáleny milióny světelných let. Zbytky galaxií,, rozervaných gravitací, rozptýlené v nicotě. Vesmír se tu maximálně blíží vakuu. Ale ani tady není úplně prázdný. Jsou tu tenké chomáče plynu i stopy prachu.

A ještě něco. Temná hmota. Tak tajemná, že ji není vidět, cítit, ani ji nelze měřit. přesto je z 90ti procent obsažena, ve vešké hmotě vesmíru. Existuje-li temná hmota, neexistuje prázdný prostor. I tady jsme obklopeni hmotou. O její existenci víme jen z tlaku, který vyvíjí na galaxie. Například na velký Magelanův mrak. Přes šest miliard let, v dnešním nejrychlejším raketoplánu, 160 000 světelných let od Mléčné Dráhy, na okraji dosahu její gravitace.

Tato galaxie by se měla odvalit do vesmíru, ale něco ji tu drží, něco neviditelného, silného, temná hmota. Hvězdy, roje hvěz, nebuly, velká astronomická pokladna. Ale podívejte se, je to jako náhrdelník zářících perel. Ohnivá koule, vybuchující z něčeho, co muselo být obrovskou explozí supernovy. Supernova, tak obrovská, že světlo z ní dosáhlo před 20ti lety na Zemi, viditelné pouhým okem.

Tak silné, že spustila řetězec jaderných reakcí, spojující atomy a vytváření nových prvků, zlata, stříbra, platiny, které vystřelila do prostoru. Zlato v prstenu na vašem prstu, pochází z podobné supernovy, vzdálené bilióny kilometrů před miliardami let. Než jsme opustili Zemi, jevil se vesmír odděleně, jako něco nahoře na obloze. Ale teď víme víc. Vesmír je součástí každého z nás. To je velmi utěšující při cestě touto propastí. Dál a dál. Rychleji a rychleji.

Galaxie Andromeda, dva a půl miliónu světelných let daleko. Je to jako závod prostorem, vše se ve vesmíru pohybuje jako odpálený šrapnel. Vidíme tuto galaxii tak, jak ji vídali naši opičí předkové když chodili po afrických pláních. míříme dál prostorem a vracíme se v čase. Počkat. Tohle nevypadá dobře. Celá galaxie při explozi? To co takovou explozi může způsobit, je jiná galaxie. Vypadá to jako konec světa. Ale tato galaxie nezaniká, ale rodí se znovu.

Vzniká nová forma, možná i nové hvězdy, jak koliduje prach a plyn, vzniká tření, a tlakové vlny, spouští se zrod nových hvězd. V tomto chaosu je řád, jeden vzor za nekonečnou mnohostí. Nekonečný cyklus zrození, smrti, tvoření a ničení. Látka utkaná v ohromné továrně vesmíru, která je použita na každou z těchto galaxií. Existují miliardy galaxií, víc než miliardy galaxií, v každé bilióny hvězd. Více hvězd, než zrnek písku, na všech plážích na Zemi.

Začínáme vidět celý obrázek, vetší, než jsme čekali. Tato galaxie, Větrník, je obrovská tak, že zpráva ze země by na ni, putovala 27 miliónů let. Kdo ví, zda by tu Země ještě byla, až by přišla odpověď. Cestujeme dál, zpět v čase. Ocitáme se v bodu, kdy vyhynuli dinosauři, v poslední chvíli, kdy byl na Zemi vyroben první robot. Jsme dvě miliardy světelných let od domova. Blížíme se k okraji vesmíru, a k počátkům času. Toto není galaxie.

Je to jasnější než celých sto galaxií. Oslepující paprsek, táhnoucí se bilióny kilometrů. Něco tak velkého a jasného musí být velmi mocné. Zkušenost nám říka, že moc tu znamená nebezpečí. Vypadá to jako kvasar, nejnebezpečnější objekt ve vesmíru. Naše cesta by mohla skončit. To nejničivější a nejmocnější ve vesmíru. Kvasar. Vířící kotel extrémně horkého plynu. Bestie se srdcem temnoty. Obří černá díra, těžká jako miliarda sluncí.

Trhá celé hvězdy, požírá vše kolem sebe, dokud se, navždy nezmění v nicotu a nezmizí z vesmíru. Myslíme si, doufáme, modlíme se, že jsme videli tu nejhorší věc z vesmíru. Ale nikdo nemůže vědět, co nás ještě čeká. Budeme muset ještě dál a rychleji. Osm miliard světelných let od domova. Další galaxie. Vypadají ale jinak. Nesourodné, malé, blízko sebe. Vrátili jsme se v čase o tolik, že vidíme tyto galaxie, jak vypadaly před zrodem Země.

Jsou ještě mladé a stále rostou. Blížíme se tam, kde to vše začalo. Podívejte se na ty galaxie. Připomínají spíše primitivní plankton v temném oceánu. Mračna prachu a plynu, tančící a tvořící zárodky galaxií. Mizí. Vrátili jsme se do doby před zrozením hvězd, do vesmírného temného věku. A ještě dál. Do odlesku masivní exploze, exploze, která stvořila nám známý vesmír. To je ono. dokázali jsme to. Okraj vesmíru, 130 miliard biliónů kilometrů od domova, a 13,5 miliard let zpátky v čase.

Okamžik Velkého třesku, největšího a nejtvořivějšího okamžiku dějin. Vše co se kdy stalo, má kořeny v tomto okamžiku. Včechny kultury a náboženstvý o tomto okamžiku uvažovali. Ale stále ještě nevíme, co tento akt stvoření způsobilo. Zde naše cesta končí, zde vesmír vznikl. Nekonečně horký, malý bod s velkou hustotou vybuchuje. Vzniká prostor, čas, hmota a sám vesmír. Nejprve má velikost subatomické částice. Zlomek vteřiny později, je velká jako pěst.

Zapár okamžiků jako Země. Dnes se světlo velkého třesku stále rozlévá. V podobě šumu statické elektřiny. Zachycuje jej vaše televizní anténa Vnímáte jej jako rušivé zvuky u nenaladěného programu. Vše co jsme na naší cestě viděli, jsou jiskry velkého třesku. Galaxie, hvězdy, planety, to vše jsou trosky exploze. Zpět naší galaxií, Sluneční Soustavou... než dospějeme k dalšímu chladnoucímu popelu, vířícímu v odlesku Velkého třesku. Tam kde jsme začali. Na Zemi.

Nyní již opravdu víme... Jak jsme malí, křehcí, než jsme si kdy představovali. Určeni k zániku pohlcením umírajícího Sluncem. Neměli bychom být zoufalí. Měli bychom se radovat. Máme zkušenosti z poznávání divů vesmíru. Měli bychom oslavovat tyto úspěchy, a užívat si volné chvíle na Slunci.