Texty jako by si nekladly za cíl nic jiného, než co nejvěrněji vykreslit tísnivou atmosféru, v níž lidé žili, aniž ji pro sebe definovali a hledali z ní východiska.

Plaváček k nám připlul z minulosti jako nepohodlný svědek dějů, které se opakují, ať už je u koryta kdokoli. Když Kryl říká "a není proroků, můj malý člověče", nemluví už dávno o době totality. Jeho vyzývavé, vzteklé a úžasně trefné verše lze stejně dobře vmést do tváře těm, kteří se dnes vysmívají mnohatisícovým peticím, popírají ničení životního prostředí, za každou cenu se snaží smést ze stolu návrh na netradiční knihovnu, těm, kteří by prodali vlastní babičku za olympiádu. Kdyby Kryl ožil, dopsal by k původním dvanácti písním ještě další tucet, a všechny by byly o tomtéž: o manipulaci, aroganci, touze po moci a absolutní bezmoci "poddaných".

Je tu ale ještě jedna stránka nekompromisního písničkáře, která se naplno projevila právě až na Plaváčkovi. Kryl coby břitký humorista, hravý žonglér se slovy. Věty z ponuré skladby Jaro desáté můžeme brát smrtelně vážně, anebo je můžeme chápat jako dokonalé hříčky: "Trs trnů tesá 't' a tyran tleská z trůnu, plyš prachu píše po zdech písmena šedivá."

Tohle Dan Landa ve své interpretaci písní Karla Kryla neobjevil, protože on sám smysl pro humor nemá. Zvulgarizovat naštvané žalozpěvy na útočné pochody umí kdekdo. Ale napsat závažné dílo a pak si ze sebe udělat legraci, jako to dokázal Kryl ve své verzi pověsti o dívčí válce ("zpola opřen o podušku nafukovací usilovně cucám tužku propisovací"), to už si žádá celého muže. A hlavně: "Když svět je vůl, já myslím na holky." Těžko říci, na co myslí Dan Landa, ale jeho hlasem Kryl k přítomnosti - narozdíl od čtvrt století starého Plaváčka - určitě nepromlouvá.

(autor textu: Michal Bystrov, denik.cz, 2.5.2008)