Ďáblova bible
Ďáblova bible a nebo také Codex gigas. Tak bývá nazývána kniha, která vznikla na přelomu 12. a 13. století v klášteře v Podlažicích u Chrudimi. Obsahuje nejstarší českou kroniku, latinský opis Bible, kalendárium, různé traktáty, seznam podlažického bratrstva, nekrolog se jmény 1635 zemřelých a dokonce i zaklínadla. Podle legendy ji za trest musel napsat za jedinou noc zlobivý mnich, který o pomoc požádal ďábla. Ten si v ní na oplátku vymínil své zobrazení – a tak se také stalo. Samotný ďáblův portrét měří zhruba půl metru a tato největší kniha na světě byla také ve středověku kvůli své velikosti považována za osmý div světa. Od roku 1648 je uložena v Královské knihovně ve Stockholmu. Doputovala tam jako součást rudolfínského pokladu a od té doby opustila Švédsko pouze dvakrát. Po třetí pak (v roce 2007) byla tato kniha nevyčíslitelné hodnoty zapůjčena do Prahy.

Tři bible, dva usudy, jedna láska
Dokumentární film o knihaři, který váže bible a tomuto řemeslu propadla i jeho dcera. Spojuje je tak jedna láska. Jiří Fogl (který je autorem faksimile Kodexu Gigas) - technologický postup, který uplatnil při zhotovení kodexu. Na samotné realizaci spolupracoval s týmem kolegů z různých oblastí, kteří mu pomáhali při jeho zhotovení.

Pro zhotovení věrné reprodukce tisku bylo třeba přizpůsobit i speciální karton. Po sešití a úpravě knižního bloku (mírně zaoblení a překašírování zad knižního bloku) musela jeho tloušťka mít 19 cm s připočtením knižních desek a kování 28 cm. Kodex Gigas je svázán v dřevěných deskách potažených světlou kůží s kovovým zdobením. Rozměr desek je 920 × 505 × 22 mm. Původně obsahoval 320 pergamenových listů (640 stran) velikosti 890 × 490 mm. Osm listů bylo vyřezaných, neví se kdy, kým a proč.

Odstraněny listy pravděpodobně obsahovaly řeholní pravidla benediktinského řádu. Hmotnost celého kodexu se uvádí kolem 80 kg, na výrobu potřebného pergamenu byly spotřebovány kůže 160 oslů. Kodex Gigas je největší rukopisná kniha (kodex) na světě. Byla pravděpodobně napsána počátkem 13. století v podlažickém klášteře u Chrudimi. Bývá označována latinsko-řecky Codex Gigas (v překladu "Obrovská kniha"), nebo podle výjimečného vyobrazení ďábla také jako Ďáblova bible.

Záměrem autora bylo shrnout vše poznání do jediného díla, vytvořit jakousi "knihovnu v jediné knize". Do knihy je latinsky vepsána celá bible, Starý a Nový zákon, Kosmova kronika česká, a celá řada dalších traktátů (mj. z historie, etymologie a fyziologie) a menších spisů, kalendář s nekrology, seznam bratří podlažickém kláštera, zaklínadla a různé dobové záznamy.

Ďáblova bible
Švédsko za posledních tři sta padesát let opustil CG jen třikrát. Naposled se Ďáblova bible vydala v září roku 2007 za přísných bezpečnostních opatření do země svého původu a byla vystavena v Národní knihovně ČR. Film je vlastně putováním po místech spjatých s historií CG. Málkokdo ví, že kniha vážící 75 kilogramů, vázaná v dřevěných deskách o rozměrech 90 x 50 centimetrů, vznikla na přelomu 12. a 13. století v dnes již neexistujícím benediktském klášteře v Podlažicích u Chrudimi.

Její sepsání provází pověst o hřísném mnichovi, který prý s pomocí ďábla zhotovil toto dílo jako výraz pokání za jednu noc. Odborníci se však domnívají, že se jedná o dílo, které vznikalo po dobu nejméně dvaceti let a jejímž autorem byla patrně jedna osoba. Tento unikátní opus putoval dále po benediktských klášeterech v Břevnově a Broumově, až nakonec skončil na Pražském hradě. Události konce třicetileté války nakonec způsobily, že se Codex Gigas s českými zeměmi - asi - navěky rozloučil. Ale to je i v XXI. století osud mnoha uměleckých památek, nejen evropských, které se do země svého původu patrně už nikdy nevrátí.

Historie na sebe bere v paměti každého národa nepřeberné množství podob. Její nesmazatelné stopy nalézáme také v nejstarších knihách a písemnostech. Nejcennějším literárním skvostům bývá na jejich cestě staletími obvykle věnována nemalá pozornost. Neunikla jí ani největší rukopisná kniha světa, Codex gigas neboli "Obří kodex". Odnepaměti byla též nazývána Ďáblovou biblí, kvůli ďáblovi v ní zpodobněném. Osudy unikátních rukopisů se obvykle splétají v dobách velkých dějinných zvratů.

Díky odhaleným útržkům v dochovaných písemnostech, archeologickým nálezům a souvislostem nastíněných historiky, se nakonec podařilo zmapovat cestu Codexu gigantu staletími. Jen letmo teď poodhalíme roušku skrývající tajemství existence tohoto rukopisného skvostu a jeho putování prostorem a časem, které se s největší pravděpodobností začalo před osmi staletími na našem území. Vydejme se společně po stopách připomínajících dobrovolná i nedobrovolná zastavení jednoho z nejpozoruhodnějších středověkých rukopisů.

První písemná zmínka potvrzující existenci Codexu gigantu se váže k roku 1295. Z té doby pochází latinský zápis v kodexu samém. Benediktinští mniši z Podlažic v něm dávají souhlas s vykoupením rozměrné knihy ze zástavy. Od bohatých cisterciáků v Sedlci se tak kodex dostal zpět do rukou benediktinského řádu. O navrácení knihy, symbolizující význam a sílu staletých tradic nejstaršího mnišského řádu, se zasloužil břevnovský opat Bavor z Nečtin. Motivován k tomuto kroku byl nejenom svými rozsáhlými kulturními zájmy - je o něm známo, že systematicky budoval břevnovskou knihovnu.

Jedna z hypotéz mluví o tom, že on sám měl určitý podíl ve vytváření některých středověkých legend - ale to je teze, která se nepotvrdila, nicméně je zřejmé, že byl člověk značného kulturního rozhledu a zájmů, které ho vedly i z důvodů nepochybně prestižních k tomu, aby knihu, která vznikala v jiném benediktinském klášteře v Podlažicích, získal opět do držení některého kláštera řádu benediktinského a z tohoto důvodu, jak sám uvádí, buďto ve vlastnoručním anebo jím zadaném nápisu, který je dodnes zachovaný na deskách kodexu, neváhal zaplatit za tento kodex dokonce víc, než si údajně cisterciáci řekli.

Vraťme se ale nejdříve zpět proti proudu času a pokusme se nalézt odpovědi na otázky kdy, kde a také proč Codex gigas vlastně vznikl. Ze zápisu umístěném na vnitřní straně desek vyplývá, že byl sepsán v Podlažicích, v malé obci nedaleko Chrudimi. Na místě někdejšího benediktinského kláštera dnes stojí barokní bazilika svaté Markéty. Původní podoba chrámu se nedochovala. Benediktini, díky tmavým hábitům nazývaní také "černí mniši", sem přišli někdy okolo roku 1159.

Usadili se v Podlažicích hned po svém příchodu, anebo našli útočiště zpočátku ve skalnatém kaňonu říčky Žejbro v obci Podskala, jak o tom hovoří jedna z hypotéz? Jejich prvním útočištěm se měl stát kostelík u svatého Vrbaty. Mimochodem - stejnojmenný, byť s barokními rysy, tu stojí dodnes. Totožné jméno - tedy svatý Vrbata, najdeme i v nekrologiu, tedy v seznamu zemřelých Codexu gigantu. Historiky je zápis chápán jako další důležité svědectví o uložení kodexu v Podlažicích.

Počátky podlažického kláštera se skrývají v naprostých temnotách a my nejsme schopni z historických pramenů je rekonstruovat. Přesto existují některé indicie pro to, že možná v těchto místech byla jakási poustevnická cela, která předcházela vznik podlažického kláštera. Nacházíme se v suťové jeskyni, která je v této oblasti velmi vzácná. V době ranného středověku benediktini ještě běžně, ne běžně, ale vcelku často, zakládali cely na odlehlých místech.

Nejznámějším příkladem v našich zemích je svatý Jan pod Skalou poblíž dnešního Karlštejna v Českém krasu. Tato lokalita kupodivu se jmenuje stejně - je to svatý Jan pod Skalou lidově zvaný u svatého Vrbaty. Ovšem první bezpečná zpráva o zdejším kostelíku, který se nachází pod touto skálou je asi ze 16. století, dál nemáme informace. Je poměrně pravděpodobné, že v období 13.století, možná i ve starším období se zde nacházela jakási svatyně. My nevíme, jestli se sem někdo odebíral, ale víme, že zde byl kostelík a nedokážeme si vysvětlit existenci kostelíka na takovémto místě, mimo vesnici, ve skalnatém kaňonu.

Zároveň víme, že je to na panství podlažického kláštera, a zároveň víme, že benediktini v tomto období ještě zakládali vcelku běžně poustevny. Takže je možné, že zde skutečně byla poustevna, která buď byla přidružena k podlažickému klášteru nebo podle Kurkovy hypotézy zde byla benediktinská cela, která předcházela dokonce vzniku podlažického kláštera. Nejstarší vyobrazení míst, která se pojí k počátkům podlažického kláštera, pocházejí z pera hradeckého kanovníka Johanna Venuta z přelomu 18. a 19. století.

V pozoruhodném skicáři zachytil podobu Podlažic, blízkého okolí, nedaleké Chrasti i poutního kostelíka v Podskále. Starší vyobrazení neexistují. Unikátní Venutovy obrázky vhodně ilustrují teorii Josefa Kurky, hovořící o tom, že původně žili benediktini v podskalském ústraní. Pečlivé nákresy pomohly rekonstruovat dávnou podobu Podlažic také novodobým badatelům. Z kláštera, který srovnali se zemí za husitských válek přívrženci podobojí, zbyly ruiny. Zbytky kostela posloužily v pozdějších letech ke stavbě panského dvora, pivovaru a posléze také nového církevního stánku.

Představy o původní podobě sídla benediktinů v Podlažicích získaly svoji výraznější podobu, ovšem až díky archeologickým výzkumům. První vedl středoškolský profesor Josef Plaček v letech 1908 - 1909. Podle jeho plánku vznikl model kláštera, který je v muzeu v Chrasti uložen společně s dalšími nálezy, fotodokumentací a maketou Ďáblovy bible. Nejstarší archeologické nálezy z této lokality - například bronzová zlacená plastika ukřižovaného Krista ze 13. století nebo závěsný křížek, dokládající možné kontakty Podlažických s kyjevsko- byzantskou oblastí, stavějí jinak málo známý podlažický klášter do zcela jiného světla.

Odborníky často diskutovaný nepoměr mezi ambiciózností díla a místem jeho vzniku, tak díky podobným nálezům částečně ustupuje do pozadí. Nejnovější archeologický výzkum provedl v letech 2003 a 2007 tým vedený Janem Frolíkem. Došlo sice k mírné korekci předhusitského půdorysu kláštera, nicméně jeho skutečná podoba z pozdně románského období, tedy z doby vzniku Codexu gigantu, zůstala i poté pouze v podobě dohadů a spekulací. Nejspíš šlo o částečně zděný areál, k němuž náleželo několik obytných a hospodářských staveb zbudovaných ze dřeva.

Kodex mohl být podle historika Dušana Foltýna uložen někde v těchto místech. I přes řadu nezodpovězených historických otázek dávají nalezené předměty z posledního archeologického výzkumu zajímavou výpověď o době, ve které byla kniha knih sepsána. Nalezeny byly články zdiva ze druhé poloviny 14. století, zlomky patrně kdysi velice honosné dlažby kláštera z konce 12. století, i tyto o sto let mladší glazované úlomky. Průzkum zachytil také 65 poměrně chudě vybavených hrobů.

Podle objevených hrobových nálezů lze dovodit, že se u podlažického kláštera v nejstarší době pohřbívalo již od 12. století. Takové ty nálezy honosnější jsou tady na kraji - jednak především tato přezka z opasku, kterou bychom kladli někam do 13. století, to byl evidentně tedy hrob mužský. Překvapením byl nález těchto záušnic, které se nosily zapletené ve vlasech za ušima, proto záušnice. A nebo na takové pásce nebo čelence, navěšené kolem hlavy. Tyto jsou téměř bronzové, masivně postříbřené plátované stříbrem.

A tady jsem trochu na rozpacích - buď je to z úplného počátku kláštera, čili nějaká druhá polovina 12. století, ale nemůžeme vyloučit ani variantu, že se na místě kláštera pohřbívalo už nějakou dobu před jeho založením, někdy v první půlce 12. století. V každém případě tedy hrob ženy v klášteře není samozřejmě obvyklá věc. No a z těch mladších nálezů - úplně jednoduchý prstýnek stříbrný, nijak zdobený a jeden z mála nálezů, které můžeme přesně zařadit, datovat, je mince Václava II. 1300 - 1305, takže to je jeden z mála přesně datovaných hrobů.

Snad bych měl zmínit antropologický průzkum, který ukázal veliké překvapení: Mezi těmi jedinci, které můžeme určit, bylo víc žen než mužů, což ukazuje na to, že tam pohřbívala úplně běžná komunita nejenom čistě mužská, kterou bychom očekávali v mužském benediktinském klášteře. Já si to vysvětluji tím, že k farnímu kostelu, kde by tedy obyvatelé vesnice Podlažic, která existovala vedle kláštera, měli pohřbívat, byla daleko, více než kilometr, čili oni normálně pohřbívali v tom klášteře.

Stejně tak mohli samozřejmě být v klášteře pohřbeny i manželky nějakých donátorů, či přímo donátorky - osoby zasloužilé o klášter a asi se dá předpokládat, že s celibátem to v té době nebylo ještě zas tak žhavé jako později. I z prostředí nejvyššího kléru je známé, že se vlastně celibát prosazoval velmi důsledně až ve 13. století. Čili ve 12. století úplně klidně se nějaká ta manželka a děti mohly úplně vyskytnout a být pohřbeny. Vraťme se ale zpět k největší středověké knize.

Vysoká je 90 cm, široká 50 centimetrů a váží 75 kilogramů. O jejím vzniku, autorovi a důvodech sepsání tak obsáhlého svazku se toho mnoho neví. Mohli podlažičtí mniši skutečně vlastnit všechny předlohy obsažené v tak monumentálním rukopise, shrnujícím středověkou klášterní učenost? Codex gigas je totiž sám o sobě jakousi malou knihovnou. Vedle Starého a Nového zákona obsahuje řadu významných textů, například příručku pro kněze tzv. Penitenciál neboli příručku pro vyznání hříchů samotným hříšníkem.

K nejznámějším patří celostranné vyobrazení ďábla - podle něhož získal rukopis i své označení: Ďáblova bible. Za zmínku stojí i temné stránky s magickými zaklínacími lékařskými formulemi a jeden z nejstarších známých opisů Kroniky české, sepsané děkanem pražské kapituly Kosmou. Kodex je z větší části dílem jediného písaře. Práce mu trvala nejméně deset let. Pro monumentální knihu bylo připraveno na 160 dvoulistů pergamenu o rozměrech takřka jeden krát jeden metr.

K jejich zhotovení posloužil stejný počet mezků či oslů. Úctyhodné číslo. Zdaleka největší diskuse vyvolává ovšem zdánlivá disproporce mezi velikostí knihy a velikostí instituce, kde vznikla. Je možné, aby tak "velké" dílo vzniklo mimo věhlasné kulturní centrum? Držme se faktů. Vyjma Podlažických žádného staršího vlastníka Codexu gigantu neznáme. Rukopis mohl být sepsán ovšem i na jiném místě a do Podlažic pouze převezen a teprve posléze řeholníky používán - konkrétně pro zápisy o zemřelých.

Umístěny jsou na konci knihy. Jména mrtvých sem byla vpisována do 12 listů kalendáře, vždy ke konkrétním dnům a je jich celkem na 1500. Poslední záznam je z roku 1227, poté byl nejspíš kodex předán do zástavy. Je to i datum, kdy Codex gigas definitivně opustil Podlažice? Část odborníků se domnívá, že to bylo koncem 20. let. století. Druhá část si myslí, že by to mohlo být až později - až v souvislosti s objevem stříbra v Kutné Hoře. Byl to totiž sedlecký klášter, který půjčil podlažickým benediktinům peníze, za které si do zástavy vzal tento kodex.

Musíme tedy odpovědět na otázku, kdy bylo objeveno kutnohorské stříbro. Tady se opět názory odborníků liší, ovšem zdá se, že k tomu objevu došlo pravděpodobně v roce 1281. Tehdy totiž jarní tání způsobilo sesuv horniny pod horou Kaňk a objevily se rudné žíly. Tzn. je poměrně pravděpodobné, že Codex gigas do Sedlce doputoval až po roce 1281. A nebyl zde o moc déle než deset let. Cisterciácký klášter v Sedlci u Kutné hory byl založen coby první konvent tohoto řádu u nás, roku 1142.

Podle barvy řeholního hábitu byli jeho členové nazýváni též "šedými mnichy". Původní podoba kláštera se nedochovala. Na mladší olejomalbě je zachycena ideální podoba celého areálu před husitskými válkami. Ze staveb, které přečkaly husitské rabování a vypalování, se dochovalo především obvodové zdivo monumentálního konventního kostela Nanebevzetí Panny Marie. Prostor je to nádherný, nicméně je tu již málo staveb z té doby řekněme předhusitské. Většina z těch současných staveb, které zde můžeme vidět, vznikly až v novověku.

Většina budov toho románského kláštera zanikla a dnes tu můžeme vidět až novostavby, které vznikly povětšinou na přelomu 17. a 18.století a v první polovině 18. století. Klášter zde byl až do roku 1783, kdy byl za císaře Josefa II. zrušen a od počátku 19. století zde byla založena jiná tradice, od té doby zde funguje až dodnes tabáková továrna. Nejdřív císařsko-královská tabáková továrna, nyní je v majetku společnosti Phillip Morris. V tom vlastním objektu kláštera sídlí jen vedení společnosti a vedle jsou moderní provozy.

Konec 13. století, kdy zde pobýval Codex gigas, připomíná v Sedlci ještě část dochovaného románského zdiva v opatské kapli. Váže se k nejstarší etapě existence konventu. Podle legendy byl klášter založen velmožem Miroslavem, který se zastavil ve zdejším lesním porostu, aby si odpočinul. Ve snu mu do otevřených úst vletěl ptáček a vnukl mu myšlenku na založení kláštera. Jméno Sedlec místo prý získalo podle koňského sedla, kterým měl šlechtic podloženou hlavou.

Fresku, inspirovanou legendou, najdeme nad schodištěm konventní budovy. Výzdoba stěn v úrovni prvního patra bývalé klášterní jídelny je věnována výjevům z legend o Čtrnácti svatých pomocnících. Dominantou na ochoze prvního patra je plastika svatého Bernarda - významné osobnosti cisterciáckého řádu. O tom, zda a jak byl tady v Sedleckém klášteře středověký rukopis monumentálních rozměrů využíván, se nic neví. Roku 1292 navštívil zdejší sídlo mladý král Václav II.

Zda bylo panovníkovi rozměrné ďáblovo dílo předvedeno, o tom historické prameny mlčí. Jasné je pouze to, že Codex gigas, daný sem do zástavy, se již nikdy podlažickým benediktinům zpět vykoupit nepodařilo. Roku 1295 se novým majitelem převeliké knihy, která byla v závěru 13. století chápána jako jeden ze středověkých divů světa, stal břevnovský klášter. Pojďme si přiblížit místo, kde našel vzácný rukopis útočiště na více než jedno století. K nejstarším dochovaným místům břevnovského kláštera patří pozůstatky trojlodní krypty z 11. století.

Ta architektura je pro nás mimořádně pozoruhodná, protože je to vlastně nejstarší dochovaná benediktinská architektura na našem území. V předchozím období se stavělo pravděpodobně zejména ze dřeva. Analýza historických pramenů ukazuje, že pravděpodobně byla krypta dokončena do roku 1045, kdy byl v Břevnově pohřben blahoslavený Vintíř. Pro nás je ta krypta zajímavá i z toho důvodu, že nám dokáže trošku evokovat, jak mohl vypadat klášterní kostel v Podlažicích, který se nezachoval.

Benediktini ve 12. století, začátkem 13. století ještě používali ten typ architektury, kdy nad sebou byly dva sakrální prostory krypta a vlastní chór. Codex gigas mohl v době svého břevnovského pobytu najít útočiště možná jen několik metrů severně od těchto míst. Klášterní knihovny byly obvykle umisťovány do východních křídel, do sousedství sakristie, mezi vlastní kostel a kapitulní síň. Není ovšem vyloučeno, že mohl být z důvodu své velikosti, umístěn atypicky, třeba připoután řetězy na speciálním čtecím pulpitu někde v ambitu.

Otvory v původních deskách knihy by takové řešení umožňovaly. Podobu břevnovského kláštera před jeho vrcholně barokní přestavbou přibližuje malý detail na obrazu svaté Markéty. Zachycuje dochovaný chór původního gotického chrámu. Ve 13. století se v Břevnově přestala krypta používat a nejspíš do ní byla vestavěna příčka. Nákladnou přestavbu řídil 19. břevnovský opat - již zmíněný Bavor z Nečtin, řádovým jménem Pavel II. Vážený a bohatý prelát, milovník umění, ale i muž, který se neostýchal získávat pro klášter výhody i za cenu písemných falz a podvrhů.

Jak vypadal život v Břevnově lze opět většinou soudit pouze z indicií nebo ze zprostředkovaných informací, které se většinou - pokud jsou dochovány písemně, týkají majetkoprávních vztahů anebo právních privilegií kláštera. O samotném životě břevnovské komunity prakticky od založení až do toho husitského období, toho nevíme mnoho. Máme dochována jména některých mnichů, jména opatů a z této řady lidí vystupují jako výrazné osoby jenom nemnozí. Právě Bavor z Nečtin, řádovým jménem opat Pavel II., vystupuje z tohoto anonymního zástupu jako jedna z nejvýraznějších osobností.

Nepochybně, i když je to možná dáno tím, že pro jeho dobu, pro jeho opatskou vládu, máme nejvíc dochovaných písemných materiálů, a z toho se často vyvozuje, že on byl tím, kdo přivedl Břevnov v předhusitské době na tu opravdu nejvyšší úroveň jak po stránce duchovní, tak i materiální. Nejstarší dochované pozůstatky původního břevnovského areálu - segmenty románské a gotické části konventu - zůstaly zachovány také v bývalé rajské zahradě. Její střední část tvořilo kdysi lavatorium - tedy umývárna.

Po archeologických průzkumech je místo dnes již opět zakryté. V době toho dlouhého vývoje, pro které husitské války znamenají zakončení nebo jakousi přervu, tedy doba románská a gotika, můžeme předpokládat i z toho mála, co se dochovalo, dvě skutečnosti. Za prvé, že se výrazně neměnily stavební dispozice budov tzn. tam, kde dnes nacházíme klauzuru, tak tam pravděpodobně byla v době gotické i v době románské, i když byla velmi pravděpodobně menší a možná ne zcela přesně barokní stavba kopíruje zdivo, ale základní propozice a umístění můžeme předpokládat, že bylo shodné.

Tzn., že kostel a konvent se nacházely na stejných místech. O tom, jak stavební objekty vypadaly, si můžeme udělat alespoň přibližnou představu v pozůstatcích objektů, které se dnes nacházejí pod úrovní břevnovské baziliky. Pro pochopení další cesty kodexu musíme připomenout, že břevnovští benediktini se v první polovině 13. století stali majiteli rozlehlých území na Policku a Broumovsku, kde si posléze založili proboštství. významným kulturním centrem. a mohla se pochlubit cennými svazky.

Její součástí bylo již od 11. století činné skriptorium - písařská dílna. Není tedy vyloučeno, že právě zdejší rukopisy posloužily mnichovi z Podlažic coby předloha k sepsání Giganta. Klid nenašel obří kodex ovšem ani ve zdech tehdy nejbohatšího českého kláštera. Další osudy středověkého unikátu poznamenal rok 1420. Nástropní freska v objektu břevnovské prelatury znázorňuje dobytí kláštera Tábory a Pražany. Stejný námět objevíme ještě na fresce v západním ambitu konventu.

Plameny, smrt, pustošení majetku a zkáza - to všechno provázelo vítězné tažení husitů. Pohroma nezastihla naštěstí představitele benediktinského řádu nepřipravené. Ještě před tím, než byl v květnu 1420 břevnovský klášter vypleněn, dokázali mniši odvézt podstatnou část svého pokladu. Vše - tedy i nejvýznamnější díla ceněné knihovny včetně Codexu gigantu - našlo útočiště v odlehlém proboštství v Broumově. Za husitských válek zůstalo Broumovsko výspou katolicismu v severovýchodních Čechách.

Husitům se zdejší církevní stánek, zbudovaný na vyvýšeném skalnatém ostrohu, nepodařilo nikdy dobýt. Největší rukopisná kniha světa tak za jeho zdmi přečkala v bezpečí i tato neklidná léta. Nakonec v Broumově pobyla více než 170 let, což je vůbec nejdelší z jejích českých zastavení. Kreslená veduta zachycuje podobu kláštera v době, kdy zde Codex gigas pobýval. Ve které části původních budov byl pergamenový monument uložen, se už zřejmě nedopátráme.

V samotném klášteře tuto dobu připomíná jen málo památek - stará klenba, původní schodiště, vzácná freska či nejstarší vyobrazení města a kláštera na obraze. Většina těch staveb, které zde dnes vidíme, vznikla v první třetině 18. století a jsou spojeny se jménem opata Otmara Zinkeho, což byl velký stavebník - za něj vzniká dnešní podoba břevnovského kláštera a vzniká i dnešní podoba Broumovského kláštera. Broumovský klášter vlastně původně byl klášterní hrad, postavil ho zde v prvních letech 14. století opat Bavor z Nečtin, břevnovský opat, pod něhož vlastně to proboštství patřilo a tu hradní podobu si více méně udržel až do první půlky 17. století.

A teprve od druhé poloviny 17. století začal být barokně přestavován a tu hlavní barokní přestavbu provedl právě opat Zinke, když pověřil slavného českého architekta Kiliána Ignáce Diezenhofera, aby vypracoval projekt a podle něho ve 20. a 30.letech byl vlastně ten klášter vybudován. Nejstarší období, kdy na Broumovsku působili benediktinští řeholníci, připomíná ve zdejším muzeu několik vzácných relikvií: dřevěná, polychromií zdobená socha svaté Barbory, střelecký terč či vzácné písemnosti.

Nejrozsáhlejších změn se klášter dočkal ve 20. a 30. letech 18. století. Nově byl postaven i jednopatrový knihovní sál s galerií. Většina knih na regálech - byť velmi starých, byla získána až v 17. a 18. století. Těch, které skutečně pamatují Codex gigas, je tu opravdu poskrovnu. V Broumově začne prvně Codex gigas vystupovat z jakéhosi šera, že jeho uživatelé jsou nám prvně známi. My se můžeme domnívat, že už před tím byl obdivován snad i čten, pokud to vůbec šlo, vzhledem k jeho rozměrům, nicméně tady, na konci středověku, na začátku novověku se stal jakýmsi objektem zájmu lidí, kteří Broumovem projížděli a na tuto kuriozitu se sem přicházeli podívat.

A nebyli to lidi pouze z Česka nebo ze sousedního Slezska, ale i z mnoha dalších zemí. Ve druhé polovině 16. století byl zaveden jakýsi úzus, že se tyto návštěvy mohly do tohoto kodexu přímo podepsat. Na folia, na nichž byl vlastně kalendář, takže na stránku s příslušným měsícem, někdy i na příslušný řádek s konkrétním svátkem se ta návštěva mohla podepsat a často tak činila. Takže je tam více než 30 originálních zápisů ze 70.- 90. let 16. století těch lidí, kteří se sem tomu kodexu přišli obdivovat.

Tradici zápisů zavedl tehdejší opat Jan z Chotova. Mezi podepsanými jsou duchovní, řeholníci jiných klášterů, ale i alchymista bavorského vévody Viléma V., úředníci, městský písař či kočí. Objevíme tu ovšem také vzácný záznam o návštěvě krále Ferdinanda I. Habsburského. V Broumově přenocoval v květnu roku 1527. Zápis o této události byl však učiněn až o 40 let později. Posloužilo k tomu volné místo za textem Kosmovy kroniky. Během doby, kdy byl Gigas librorum uložen v Broumově, prošla knižní produkce v celé Evropě zásadní proměnou.

Nadále vznikala rozměrná bohatě iluminovaná díla. Objev knihtisku a s ním i převratný způsob výroby knih s sebou ovšem přinesl nový pohled na jejich využívání. Z ekonomických i praktických důvodů se knihy zmenšily a ztratily svoji výstavnost iluminovaných kodexů. Starobylý obří rukopis s malovanými iniciálami se stává kuriozitou a jeho obsahu rozuměla jen hrstka zasvěcenců. V Broumově se Codex gigas v té době těšil stále větší a větší slávě.

Byl obdivován zástupy významných i nevýznamných zájemců, mezi kterými nechyběli ani vyznavači nigromancie - tedy černokněžnictví. A tak není divu, že zvěsti o velkoleposti Codexu gigantu pronikly někdy na počátku 90. let. století až k samotnému císaři Rudolfu II. Nevíme kdo mu tu zprávu donesl, nevíme ani, jakým konkrétním způsobem ho získal, ale vypadá to, že mu ho v roce 1594 zdejší opat Martin z Pravdovic zvaný lidmi Martin Korýtko, což bylo dosti přiléhavé označení, daroval.

Nejspíše se mu chtěl zavděčit, jedna z verzí by mohla být spojena s tím, že císař Rudolf II. dva roky před tím udělil Martinovi Korýtkovi a dvěma zdejším měšťanům erbovní privilegium. Císařova sběratelská vášeň, jeho touha získat jakýkoliv zajímavý předmět, spojovaný často s nadpřirozenými silami, znamenaly pro Ďáblovu bibli možná záchranu. V době stavovského povstání byl totiž broumovský klášter načas zrušen a jeho bohatá knihovna vyrabována. Mnohé kodexy se ztratily navždy.

Codex gigas, který již delší čas provázela ona velkolepá pověst největší rukopisné knihy světa, byl naštěstí ještě před touto pohromou přemístěn do Prahy. Sídlo českých králů se však paradoxně stalo jeho posledním zastavením na našem území. V závěru 16. století tak knižní gigant spočinul na Pražském hradě ve vyhlášené císařské kunstkomoře. V blízkosti dnešního Španělského sálu a sousední Rudolfovy galerie - konkrétně v místech mezi 2. a 3. nádvořím, nechal císař Rudolf II. zbudovat pro nejroztodivnější předměty tzv. Chodbové stavení.

Po jeho smrti roku 1612 zůstala kniha, nejspíš pro svoji objemnost, ušetřena odvozu do Vídně. Později přečkala na Pražském hradě i neklidné období po bitvě na Bílé hoře. Osudným se starobylému kodexu stalo až dobytí Pražského hradu švédským vojevůdcem Königsmarkem 26. července roku 1648. Hlavním cílem překvapivého vojenského tažení totiž byly slavné rudolfinské sbírky a další umělecké a knižní skvosty. Staly se jednou z významných částí válečné kořisti, určené pro vzdělanou švédskou královnu Kristýnu.

Osud kodexu a dalších cenností rudolfinské sbírky se tak roku 1648 definitivně naplnil. Na sklonku třicetileté války totiž Codex gigas - coby obzvlášť ceněná válečná kořist - naši zemi opustil. Do Čech se už neměl nikdy vrátit. Spolu s kodexem odplula do Švédska i pověst, která zrození největší rukopisné knihy světa provázela. O latinském zápisu na vnitřní straně desek knihy, informujícím o původu rukopisu z východočeských Podlažic, se po dlouhá staletí nevědělo.

Od 14. století byl totiž přelepen hlaholskou abecedou. Je tedy zcela pochopitelné, že se pověst o zrodu kodexu tradovala s určitými nuancemi. Tady v Broumově možná vzniká ta hlavní pověst - pověst o Ďáblově bibli resp. máme ji zde prvně písemně doloženou. Ona ta pověst může být staršího data, nicméně ty nejstarší zápisy, které pocházejí z pražských rudolfinských sbírek právě hovoří o tom, že ďábel měl pomoci onomu písaři právě zde v Broumově. Ti lidé v 16. a v začátku 17. století už nevěděli, že ten kodex vznikl kdysi okolo roku 1200 nebo na začátku 13. století v Podlažicích.

Ten klášter v tu dobu již dlouhou dobu neexistoval, a mysleli si, že vznikl tady v Broumově. Takže ta pověst se právě váže na zdejší lokalitu a podle ní zde měl žít k smrti odsouzený mnich, jenž se chtěl vykoupit tím, že během jedné noci opíše největší knihu na světě a když o půlnoci viděl, že se mu to nezdaří, povolal k pomoci ďábla a ten mu pomohl dílo dokonat. Za odměnu písař svého pomocníka v knize vymaloval. Podivné vyobrazení malého ďábla společně s obrovskými rozměry kodexu vzbuzovaly už od pradávna údiv a vyvolávaly otázky, zda není jeho zrod skutečně dílem nadpřirozených sil.

Upřeme-li však svůj zrak na protilehlou stranu knihy - uvidíme vyobrazení Nebeského Jeruzaléma. Dvě protilehlé strany v tomto kontextu symbolizují základní dualitu středověkého člověka. Prostí lidé tehdy spíše vnímali podobu samotného ďábla a nikoliv vzájemnou konfrontaci pekla a nebe. Codex gigas se těšil nebývalému zájmu učenců i milovníků umění stejně tak v dobách minulých, jako v dnešní současnosti. A právě ona přivedla obří dílo po letech opět na naše území.

Díky spolupráci Národních knihoven České republiky a Švédska se po více než 359 letech vrátila v září roku 2007 největší rukopisná kniha světa do země svého zrodu. Po New Yorku a Berlíně se stala pražská Galerie Klementinum teprve třetím místem na světě, kam byl švédskou stranou Codex gigas zapůjčen. Originál Ďáblovy bible a s ním i unikátní výstava nazvaná "Tajemství největší rukopisné knihy světa" připomněly zrod i putování tohoto unikátního středověkého rukopisu v proudu času - od jejího sepsání až do dnešních dnů. Tak končí nevšední putování Codexu gigas. Neobvyklý příběh knihy vepsaný do života lidí, míst i doby historií samou. Nezodpovězené otázky, skrytá poselství, ale také neutuchající zájem, ji budou nejspíš provázet i na její další pouti dějinami lidstva.