Písmo k nám promlouvá stále. Písma vyjadřují náladu, atmosféru, dávají slovům určité zabarvení. Kamkoli se podíváte, vidíte písma. Ale zřejmě je jedno písmo, které vidíte častěji než ostatní. A to je Helvetica. Víte, je tady s námi, jakoby odjakživa.

Stejně jako vzduch nebo zemská přitažlivost. Je těžké ji hodnotit, jako by se vás ptali, co si myslíte o bílé barvě, prostě tu je. Je těžké nevšimnout si něčeho tak výrazného. Většina lidí, kteří Helveticu používají, to dělají proto, že je všudypřítomná. Je to jako jít k McDonaldovi, místo myslet na jídlo. Protože tu je, je na každém rohu. Tak jezme břečku, protože je na rohu. Pro mne je Helvetica prostě nádherná nadčasová věc. A s určitými věcmi bychom si neměli zahrávat, víte?

Grafický design je komunikační rámec, kterým k nám přicházejí zprávy o tom, jaký je dnešní svět... a čeho se máme snažit dosáhnout. Designér má nesmírnou zodpovědnost, protože to je člověk, který nám strká do hlavy své dráty. Mám teď hovořit? Nemám hovořit? Chcete, abych něco řekl? Říct něco, neříct nic? Život designéra je život v boji V boji proti šerednosti. Podobně jako lékař bojuje proti nemocem. To, co vidíme kolem sebe, je obrazová nemoc, a my se ji nějak snažíme vyléčit designem.

Dobrý typograf musí mít vždy cit pro vzdálenost mezi písmeny. Myslíme si, že typografie je černobílá. Typografie je ve skutečnosti bílá, vůbec není o černé. Ve skutečnosti ji tvoří ten prostor mezi černou. V jistém smyslu je jako hudba, nejsou to ty noty, ale mezery mezi notami, které tvoří hudbu. Například jsme navrhovali firemní styl pro American Airlines. Bylo to v roce 1966... a novinkou té doby bylo udělat ze dvou slov jedno. American Airlines spojit do AmericanAirlines, polovinu červenou a polovinu modrou, slova oddělena pouze barvou.

Co může být více amerického, než červená a modrá, že? Takže tím je to dokonalé. Jsou to jediné aerolinky, které za posledních čtyřicet let nezměnily svůj firemní styl. Všechny ostatní aerolinky přicházejí, odcházejí a mění... American Airlines jsou pořád stejné. Není tu důvod ke změně, jak by to vlastně mohli vylepšit? Už mají to nejlepší: AmericanAirlines v Helvetice. Vždy jsme inklinovali k použití minima druhů písem. Ne, že bychom písmům nevěřili. Ale máme za to, že těch dobrých zas není tolik.

Pokud bych chtěl být zvlášť přející, tak jich je tak tucet, ale vpodstatě nepoužívám víc než tři. Někteří lidé si myslí, že písmo by mělo něco symbolizovat. Mají však úplně jiný pohled na věc, než já. Domnívám se, že písmo v žádném případě symbolické být nesmí. Můžu napsat slovo 'pes' jakýmkoli písmem... a přitom nemusí vypadat jako pes. Ale někteří lidé si myslí, že když napíší 'pes', pak to musí štěkat! Helvetica je písmo, které bylo vytvořeno s účelem dosáhnout lepší čitelnosti.

Je to moderní písmo. Velmi čisté písmo. Víceméně je použitelné na cokoli. V Hevetice můžete napsat: miluji tě. A můžete použít Helveticu Extra Light chcete-li být zvlášť extravagantní. Anebo použít Extra Bold, pokud je to opravdu silné a vášnivé... a může to zabrat. Taky můžete napsat: nenávidím tě. Mohu napsat... s jistotou mohu napsat pár dopisů v Helvetice, které to říkají... do Washington D.C. Zvláště tam, pokud to mohu takhle říct. Když se Helvetica objevila, už jsme na ni byli připraveni.

Měla všechny příznaky, které jsme hledali... pro cokoli, co musí nahlas a zřetelně hlásat: Moderní.. léta jsou zajímavým obdobím ve vývoji grafického designu. V té poválečné době, po těch hrůzách a zvratech druhé světové války, se mezi několika, možná více designéry po světě, zvláště v Evropě, objevuje myšlenka, že design je součástí potřeby... znovu budovat, rekonstruovat, udělat věci více otevřeně, aby běžely plynuleji, byly více demokratické. Mezi designéry převládal pocit společenské zodpovědnosti.

A to je doba, kdy rané experimenty vrcholu modernistického období... začínají být rozebírány, rozvažovány a tříděny... a kdy se vynořuje takzvaný mezinárodní typografický styl či švýcarský styl. A právě švýcarští designéři jsou těmi, kdo to v 50. letech táhnou. A právě tehdy přichází Helvetica. Helvetica se objevuje v tomto období, roku 1957, kdy byla citelná potřeba po účelných písmech, která mohou být použita pro různé druhy současných informací, ať už je to systém dopravního značení nebo firemní identita... a předložit tyto obrazové výrazy moderního světa veřejnosti... ve srozumitelné, čitelné podobě.

Helvetica byla takříkajíc podepřena tímto pocitem, sdíleným mnoha idealistickými designéry. Víte, ja sám jsem modernista. V té době jsem se zaučoval, žil jsem v té době. Miluji modernismus. Příští týden se jedu podívat do Londýna na výstavu o modernismu. Potřebuji modernismus. Prostě je to můj život. Kolem sebe mám nábytek z toho období. Už se prostě nemůžu změnit. Když vidím dnešní designéry, jak používají všechna písma, první den jedno, další den jiné, vše v zájmu určité nálady, Já to ne... nemám to rád.

Vždy mě zajímá zřetelnost. Má to být jasné, má to být čitelné, má to být přímočaré. A tak jsem postupně začal pro své návrhy používat mřížku, pro mé muzejní katalogy. Vymyslel jsem mřížku a v rámci této mřížky jsem to rozehrál. Vždycky podél čar té mřížky, tak aby v tom byl určitý řád. Proto používám mřížky, proto mi dali přezdívku "Gridnik". Pro mne je to nástroj k vytvoření řádu, a vytváření řádu je typografie. S počítači jsem začal pozdě. Myslím, že svůj první počítač jsem koupil v roce 1993... a naučil se na něm dělat tak, že mi to teď jde docela dobře ale zas ne tak, jako mladým lidem.

Jsem pomalý, ale jde mi to. Velmi mě to zajímá... a rád bych měl počítač tehdy v šedesátých letech, protože nám dokáže urychlit práci, můžeme ji udělat mnohem lépe, a zvláště všechny ty vrstvy, které můžete přinést do svého díla. V šedesátých letech byl náš největší problém, jak dostat dvě až tři vrstvy do díla. Muselo se to dělat fotograficky, používat různé šílené techniky... a práce na plakátu pak trvala dny. Dnes máte za půl hodiny pohromadě vaše nápady a můžete začít pracovat na variantách... a zvolit tu pravou.

S počítačem neuděláte lepší návrh, ale můžete výrazně urychlit vaši práci. Mohu začít? Dělal jsem poštovní známky s tématem hnutí Stijl. Na začátku jsem, jak vidíte v náčrtech, zkoušel použít písmo od van Doesburga, jednoho z umělců hnutí Stijl. Pak jsem se rozhodl, že v konečném návrhu nepoužiji tahle písma, protože kresby samotné už jsou z toho období, a použil jsem to nejvíce neutrální písmo - Helveticu. Helvetica byla opravdový posun od písem 19. století. Byla poněkud strojovější, zbavila se těch ručních detailů, což nás oslovilo, protože se tím stala neutrálnější.

Neutralismus bylo slovo, které jsme milovali. Musí být neutrální, nemá samo o sobě nic znamenat. Má... Význam má být obsažen v textu, nikoli v písmu. Proto jsem měli Helveticu tak rádi. Musím říct, že po velkou část mého života... jsem se hrozil chvíle kdy budu muset někomu vysvětlovat... Znáte to, sedíte vedle někoho v letadle nebo ve vlaku... a dříve nebo později se vás zeptá, co děláte. Když řeknete, návrhář písma, tak se většinou tváří nechápavě. Občas někdo už tenhle výraz slyšel, ale pak řekne: "Myslel jsem, že už jsou všichni mrtví."

Od doby kdy jsem v půlce 90. let pracoval na obrazovkových písmech pro Microsoft, zvláště na Verdaně a Georgii, jsem měl několik zábavných setkání s lidmi, kteří říkali "Aha, vy pracujete s písmy." "Zrovna u nás v práci šel oběžník," "že máme všichni začít používat nějakou Verdanu." "Slyšel jste o ní někdy?" Zábavné rozhovory, které jsem před třiceti nebo čtřiceti lety... ...nemohl zažít. Můj táta byl typograf, a i když mě netlačil, abych pokračoval v jeho oboru, když jsem ukončil střední školu... a měl volný rok před nástupem na univerzitu, byl jsem poslán na neplacenou praxi... do písmolijny v Holandsku, kde jsem strávil rok učením se úplně zastaralé techniky ruční výroby liter.

Písmena se vysekávala z oceli a pak se ryla ve skutečné velikosti. Víte, pochybuji, jestli jsem za den stihl udělat alespoň jedno. Takže, víte, mohu říct, že jsem dělal písmo prakticky všemi možnými způsoby, které byly běžné během těch padesáti, jednapadesáti let co pracuji. Práce návrháře písma se dá těžko zobecnit. Nic obecného na nás nenajdete. Ale myslím, že většina designérů, kdyby se posadila do tohoto křesla, by začala v podstatě velice podobně. Já bych nejspíš začal s malým 'h'.

Především mi ukáže jestli to je bezpatkové nebo patkové písmo. Patkové písmeno by vypadalo nějak takhle tady jsou serify, takové nožičky... na spodu a u vrchu hlavních tahů písmena. Bude serif tučný nebo tenký, je tu výrazný kontrast mezi tučnou a tenkou podobou písmena? Jaké jsou poměry celkové výšky písmena 'h' vůči střední výšce? A protože 'h' je litera s rovnými stranami, dám si vedle něj nějaké kulaté písmeno, například 'o'. Tím získám představu... o vztahu váhy zakřivené části 'o' k rovným částem 'h'.

A v tomto pouhém jednom páru písmen už je zakódována spousta DNA. Pak bych nejspíš pokračoval malým 'p', protože je půl na půl rovné a kulaté... a taky má dolní dotah, což je další svislý rozměr, o který bych se měl při tvorbě zajímat. Pak už na tom můžu stavět. S písmenem 'h' máte velkou spoustu informací o malých písmenech m, n, u. A když máte 'p' tak jste získali q, b, d a tak dále. A pak co nejdřív je to možné, začnu z nich skládat slova nebo něco, co vypadá jako slova, protože pocit ze čtení je pro mne velice důležitý při hodnocení písma.

Zjistil jsem, že to je ta pravá zkouška ohněm, jak tento úkol písmo zvládá. Jedna ze zásadních a pro mne i nejkrásnějších vlastností Helveticy jsou ta vodorovná zakončení, která vidíte na malém a, c, e, g. Celá stavba má základy ve vodorovném seříznutí konců. Pro designéra je velice těžké pohlédnout na tato písmena a říct, jak bych je mohl vylepšit? Jak je udělat jinak? Vypadají totiž naprosto správně. Jsem rád, že po mě nikdo nechtěl... předělat Helveticu, protože bych nevěděl, co s tím.

Toto je původní vzorkovník Helveticy. Předtím, než se stala Helveticou. Původním jménem: Die Neue Haas Grotesk. Celý příběh o vzniku Helveticy není úplně jasný, tedy alespoň mně. Říká se, a myslím že je to pravda, že Eduard Hoffmann, který šéfoval v písmolijně Haas, si přál zmodernizovat Akzidenz Grotesk, což bylo vpodstatě tradiční německé bezpatkové písmo z 19. století. A jeho řešení spočívalo v pročištění toho písma a tak podobně. Samozřejmě tu byl i Max Miedinger, který pro Helveticu udělal výkresy.

Od lidí, se kterými jsem se stýkal v 60. a 70. letech, jsem získal dojem, že Hoffmannův podíl byl mnohem významnější, než usoudíte po přečtení učebnice, ve které se píše, že Max Miedinger navrhl Helveticu. Budovy bývalé písmolijny Haas. Tady se narodila Helvetica. Klidně můžete říct, že to byl společný produkt... Miedingera a mého otce. Miedinger nemohl vyrobit písmo osamoceně... a zrovna tak ani můj otec. Ale když oba společně tvrdě pracovali, výsledek stál za to.

Tady jsou první zkoušky Neue Haas Grotesk, což byl původní název Helveticy. Věděl jsem, jak to u Haase chodí... a postupně jsem pochopil význam Eduarda Hoffmana, Mike Parker - ředitel vývoje písem Mergenthaler Linotype USA, 1961-1981. Jeho téměř patologickou stydlivost... a způsob jakým dokázal využít zručnost ostatních lidí. Kdybyste tak mohli proniknout do jeho mysli při práci na literách, do které byl hluboce zapojen. Tady máte poznámku Eduarda Hoffmanna... popisující všechny požadované úpravy "Velké Y je příliš úzké." "Velké A je taky příliš úzké."

Pokud hovoříme o vzhledu Haas Neue Grotesk či Helveticy, tak je to vše o vztahu mezi inverzními tvary, obrysem a podkladem, tvary mezer a uvnitř znaků... a černou barvou, tedy potištěnou plochou. Švýcaří si více všímají pozadí, takže písmeno vlastně drží pohromadě vnitřní díra a vnější prostor mezi znaky. Ani vás nenapadne, že by se něco mohlo pohnout, jak je to pevné. Není to písmeno, které bylo vytvarováno ohnutím, ale písmeno, které žije v mohutné matici obklopujícího prostoru.

Je to... vynikající, pokud je to dobře uděláno. Můj otec měl jasnou představu, jak by písmo mělo vypadat. Můj otec si sedl s Miedingerem a začal kreslit. Tady máte zkoušku abecedy s poznámkami Maxe Miedingera. Když Miedinger pracoval pro Haase, nebyl tam zaměstnán jako designér. Vpodstatě byl obchodníkem. Jeho úkolem bylo cestovat po Švýcarsku a sbírat objednávky na písma. Původním povoláním byl výtvarník, ale zjistil, že prodejem tiskových písem si vydělá víc. Otec mu řekl: Kdybych někdy měl nápad na písmo, jsem si jistý, že ho dokážeš navrhnout.

Mám tady vzorní...k obou písmolijen, Stempel a Haas. Určitě víte, že Haas byl řízen německou písmolijnou Stempel. A Stempel byl pro změnu řízen z Linotype. Ředitelství Linotype. Bad Homburg, Německo Linotype vlastnil písmolijny Haas i Stempel a nyní mu patří Helvetica. Teď jdeme do sklepa a podíváme se do archívu, kde se nachází Helvetica. Ředitel propagace fontů Linotype A tady máme číslo 24. A tady jsou výkresy Helveticy. Ředitel propagace u Stempela měl nápad, dát tomu písmu lepší jméno, protože Neue Haas Grotesk není nejvhodnější název pro písmo, které se mělo prodávat ve Spojených Státech.

Stempel navrhoval jméno Helvetia. To je velmi důležité: Helvetia je latinské označení Švýcarska. Můj otec řekl: To nejde. Pro písmo nemůžete použít název státu. A pak řekl - proč nepoužít Helvetica. Jinými slovy to bude Švýcarské písmo. S tímto souhlasili. Domnívám se, že Helvetica bylo skvělé jméno na svou dobu. Švýcarská typografie byla tehdy světoznámá. Hermann Zapf, návrhář písma Takže to byl nejlepší způsob, jak Helveticu dostat na trh. Jakmile jsme Helveticu uvedli, hned začala trhat rekordy.

Bylo to přesně to, co designéři hledali. Tedy, myslím že od té doby, jsme žádný podobný trhák nezažili. To správné provedení vztahu mezi obrysem a podkladem. Bylo to... jako lavina, která se měla každou chvíli utrhnout. A taky že se utrhla. Představuji si, že v té době to musel být skvělý pocit vzít nějakou starou zaprášenou, na koleně udělanou hrůzu... a nahradit ji Helveticou. Musel to být pocit, jako když seškrabáváte nánosy špíny ze starých předmětů... a uvádíte je zpět do zářící krásy.

Toto se v podstatě dělo s firemním stylem v 60. letech. Zákaznici přinášeli hromady starých hloupých brožur z 50. let, na kterých byly nějaké obrysy a pitomé fotografie. Měli s sebou hlavičkový papír na kterém stálo třeba "Spojené Bazmeky" vyvedené v hloupém, možná psacím písmu, a nad Spojenými Bazmeky byla rytina jejich ředitelství... v Paduce v Iowě, s dýmajícími továrními komíny, víte, a pak někdy v roce 1965, 1966 navštívíte poradce firemního stylu, kteří to vezmou, položí na stůl a řeknou: "Tady jsou vaše obálky a papíry," "a vše co představují, a tady je to, co vám navrhujeme."

A vedle těch dýmajících komínů a... ornamentálního písma na slonovinovém papíru, mají zářivě bílý kus papíru, kde místo Spojené Bazmeky, založeno r.1857, je napsáno jenom "Baz a.s." střední Helveticou. Dovedete si představit, jak to bylo posilující a vzrušující? Muselo to být něco, jako když se plazíte pouští, máte ústa zalepená špinavým prachem... a najednou vám někdo nabídne sklenici křišťálově čisté, lahodně studené vody, kterou vypláchnete všechnu tu hrůzu, něco jako historickou zátěž.

Muselo to být fantastické. Chápete, že to muselo být fantastické protože se to dělo stále znova. Tady je příklad o kterém jsem hovořil, časopis Life z r. 1953. Jedna reklama za druhou, na jednom místě vidíte všechny grafické zlozvyky té doby. Všude je přiblblé písmo psané rukou, úderná typografie zdůrazňující eleganci, vykřičníky, vykřičníky, vykřičníky. Kurzíva jak na svatební pozvánce a dole čteme "Téměř každý si dá líbit to nejlepší." V 50. letech to tak bylo všude, takhle v té době vypadalo všechno.

A teď přeskočíme na stejný výrobek, ale do období, kdy už pevně vládla Helvetica. Žádní lidé, žádné falešné úsměvy, jenom nádherná sklenice ledově studené Coly. A pod ní heslo: To je to pravé, tečka. Cola, tečka. V Helvetice, tečka. Nějaké dotazy? Samozřejmě, že ne. Pijte Colu, tečka. Jak prosté. Vlády a firmy milují Helveticu, protože na jednu stranu je ukazuje jako nezaujaté a schopné, ale pak ta hladkost písmen jim dává téměř lidský rozměr. A to je vlastnost, kterou chtějí všichni sdělovat protože chtějí potlačit obraz, kde jsou vnímány jako autoritářské jako byrokratické, že vás pohltí, že jsou nátlakové.

A tak použitím Helveticy se mohou zdát přístupnější, průhlednější a zodpovědnější, což jsou klíčová slova, která říkají, jak by v dnešní době měly firmy a vlády fungovat. Ve skutečnosti vůbec nemusí být přístupné, zodpovědné nebo průhledné, ale mohou tak vypadat. Naše daňové formuláře jsou v Helvetice. Agentura pro ochranu životního prostředí taky používá Helveticu. Pochopitelně chtějí vypadat čistě, oficiálně a schopně. Návrháři a myslím že i čtenáři kladou velký důraz na okolí písma.

American Apparel používají Helveticu a vypadá to rozverně. American Airlines ji používají a vypadá to střídmě. A není to jenom otázka tloušťky použitého písma, mezer a barvy. Na tomhle písmu je něco, co přímo vítá různorodá použití. Předpokládám, že o písmu lze říct, že je buď použitelné na cokoli, nebo je svázáno s nějakým významem. Písmo udělané z rampouchů, cukrátek nebo něčeho, říká pouze jednu věc. Zatímco Helvetica asi může sdělovat cokoli. Možná to ji činí tak přitažlivou.

Typografie má opravdu chudý slovník, co se týče popisných pojmů. Mimo střední výšku, celkovou výšku, tloušťku atd. Zjistil jsem, že když s Tobiasem pracuji na projektech, mám snahu používat spoustu hodnotících pojmů, které jsou úplně subjektivní. Vzpomínám si co jsme říkali, když jsme před lety dělali písmo pro Esquire, Moje věta zněla: Ne, to je jak raketa Saturn 5 v počátcích NASA. Musí z toho být cítit oranžový plastový psací stroj Olivetti či espresso z Prázdnin v Římě.

-Vím, žes přesně pochopil, co jsem říkal. -Ano. Prostě neexistuje jiný způsob, jak popsat hodnotné části... písma bez toho, že bychom se uchýlili úplně mimo obor. A pořád říkáme, víš, ono to má... je z toho cítit tak nějak Erik Satie; měl by to být Debussy. Nebo: To vypadá jako kombinace opasku a šlí. Mělo by to být, víš, mnohem elegantnější... jako ručně šité boty. Už pár let sbírám tyhle nápisy a tyhle jsou moje oblíbené. Mám jich spoustu. Takhle vypadaly názvy ulic v New Yorku.

Působí mnohem zřetelněji a podstatně účelněji než to, co vidíme na ulicích dnes. Jistá klasická modernistická věta na téma, jak moc si má čtenář uvědomovat písmo, říká, že by ho vůbec neměl vnímat. Mělo by být jako křišťálový pohár, jehož úkolem je udržet, zobrazit a urovnat informaci. Nemyslím si však, že je to tak jednoduché. Domnívám se, že i když si čtenář... písmo neuvědomuje, přesto je jím určitě ovlivněn. Je to stejné, jako když špatně obsazený herec někomu pokazí zážitek... ...z filmu nebo divadla.

Divák sice dokáže sledovat děj, ale, víte, bude jím méně přesvědčen, nadšen nebo jinak ovlivněn. Typografie s tím má hodně společného. Designér, který volí písmo, je vpodstatě režisér pořádající konkurz. Mimo práci se s různými písmy moc nesetkávám. Stejně jako každý vnímám písmo použité v mém okolí. Na tom starém vtipu, že grafik nemůže chodit do kina na historické filmy, protože jsou v nich nesprávná písma, asi něco bude. Svět mimo kancelář je rozhodně úplně jiný.

Se snoubenkou jsme si chtěli zapamatovat polohu jedné restaurace v naši čtvrti... a ona si ji zapamatovatala jako nový podnik... pár ulic směrem od čistírny. A já si pamatoval, že to je nový podnik, pár ulic směrem od výkladu, který měl příšerně rozmístěna písmena. Nikdo neví co je Helvetica zač, tedy, na začátku naší kariéry, určitě předtím, než měl každy PC nebo Mac, nikdo netušil co jsou to "fonty". Ale myslím, že už i tehdy lidé věděli, co je Helvetica. Skutečnost, že byla tak hojně licencována a zpřístupněna laickým uživatelům jistým způsobem vytvořila mýtus, že se jedná o nejpokročilejší písmo.

A dokonce i nám profesionálům činí problém se od tohoto mýtu odpoutat. Sám se tak nějak přikláním k myšlence, že "bezpatkové písmo se vyvíjelo stovky let..." "a poslední slovo má Helvetica." Sice si uvědomuji, že to není tak docela pravda, ať už historicky, esteticky, kulturně nebo politicky. Ale je v tom určitý pocit dokončení, výsledkem jedné větve vývoje je toto písmo... a možná cokoli další už bude jenom druhořadé. Na mně je vidět, že jsem písmomaniak, což je nevyléčitelná, téměř smrtelná nemoc.

Nedokážu to vysvětlit, jsem zamilovaný, rád se dívám na písmo, Jsem z toho úplně unešený. Jsou to moji přátelé. Jiní se dívají na láhve s vínem nebo třeba na dívčí zadečky... a mne dostává pozorování písma. Přiznávám, že je to trochu znepokojující, je na tom něco mimoňského. Jsem v podstatě člověk slova. Proto je pro mne typografie přirozeným doplňkem. Prostě má slova zviditelní. Opravdové písmo potřebuje rytmus, kontrast, pochází z rukopisu. Proto mohu číst vaše písmo a vy moje.

A jsem si jistý, že náš rukopis je na hony vzdálený Helvetice... nebo čemukoli, co by mohlo být považováno za čitelné. Ale my to dokážeme přečíst, protože je v tom rytmus a kontrast. Helvetica nic takového nemá. [Proč je po padesáti letech pořád tak oblíbená?] Nevím. Proč je nevkus všudypřítomný? Vlastně Helvetica byla na svou dobu dobré písmo. Dostála poptávce. Ale teď, když se stala jedním ze základních fontů, částečně díky rozšíření počítačů, kterým je teď dvacet let, tím myslím PC.

Byla v základu Apple Macintosh a poté i na Windows, která, jak víte, všechno zkopírovala od Applu. Ovládání a to ostatní... A pak udělali klon Helveticy - Arial, který je horší než ona, ale plní stejný účel. Teď už se jí asi nikdy nezbavíme, protože je všudypřítomná, je to základ. Je jak vzduch, víte, prostě je tu. Nemůžete si vybrat. Musíte dýchat, proto musíte použít Helveticu. Přináší s sebou styl jako každé písmo. Má určitou... Prostě je to jako s člověkem.

Pokud jste na břiše trochu silnější, ...nevezmete si upnuté tričko. Vypadal byste jako blbec. A Helvetica je právě tlustší na břiše. Potřebuje kolem sebe určitý prostor, spoustu prázdného místa; zrovna tak se u ní musí dávat pozor na odstupňování síly. A potřebuje spoustu místa i po stranách. Pak je velice dobře čitelná, ale... když je velmi malá, hodně stísněná a tenká, jak mají ve zvyku moderní designéři, tak je to hrůza, úplná hrůza. Neříkal bych to, kdybych to nezkoušel.

Protože všechna písmena... to je ta švýcarská ideologie Chlap, který ji navrhoval, se snažil, aby všechna písmena vypadala stejně. Cože??? Víte, tomu se říká armáda. To nejsou lidé. Lidé, kteří mají na hlavě stejnou zkurvenou helmu. Potlačuje to odlišnosti. A cílem návrhu písma, je udělat ho dostatečně odlišné... tak, aby bylo zajímavé, samozřejmě 95% abecedy musí vypadat podobně jako jiná abeceda, jinak ji nebudete schopni přečíst. Ještě se mi nestalo, že bych se probudil a vypadlo ze mě písmo, víte, jako z některých lidí... Musím na tom dělat.

Oni doběhnou ke stojanu, a začnou máchat štětcem. Mě to tak nehoní. Sice se probudím, víte, ale obvykle chci zase usnout. Chci říct, že každý vkládá do své práce kus sebe. Vím určitě, že v mém případě to tam je. Jsem rychlý, hlučný, zmatený, příliš nectím pravidla, i když jsem Němec a pravidla miluju, jsem blíženec, včera jsem měl narozeniny, takže jsem roztahaný po celé ploše. Vždycky jsem včas, ale o rok později, víte jak to myslím, pak je to ale na sekundu. Takže mám tyhle hrozné vlastnosti, které se pak projevují na mých písmech.

Nikdy nejsou dokonalá. Vždycky mají malý kaz, ve smyslu, že je opustím, když mě přestanou bavit. Vím o lidech, kteří mě nesnáší a v životě by nepoužili moje písmo... a naopak o lidech, kteří použijí jakékoli písmo které navrhnu. Ne proto, že se jim hodí, nebo že pasuje na daný účel, prostě jenom proto, že je moje. Myslím, že to tak děláme všichni. Od některých kapel kupuju všechna CD i když některá stojí za prd. Ale kupuji je, protože jsem vždy kupoval jejich CD... nebo jejich hudbu.

Proč lidi kupují určité věci? Značky na nich vydělávají. A písma jsou značka. Použitím jistého typografického hlasu říkáte poscluchačům: "To je pro vás." Značku Marlboro poznáte ze tří kilometrů, protože používají písmo, jako nikdo jiný. Můžete si ho koupit. Já ho mám, každý může. Jmenuje se Neo Contact. Každý si ho může koupit, ale to písmo už k Marlboru patří. Díky tomu pitomému písmu můžete rozeznat reklamu Marlbora na kilometry daleko. Kdyby použili Helveticu... Jakže??? Vůbec by to nefungovalo. Jak na vás daná věc zapůsobí určuje způsob, jakým je předváděna. Takže vezmete zprávu a vysázíte ji třemi různými druhy písma... a reakce na ni, ta okamžitá citová reakce, se bude lišit.

A právě volba písma je takříkajíc hlavní zbraň, v tomto sdělení. Slovo zbraň používám hlavně proto, že v obchodní propagaci a reklamě... způsob zaobalení zprávy určuje, jak na tuto zprávu v reklamě zareagujeme. Takže když je písmem ve stylu grunge napsáno: "Kup tyhle džíny," automaticky předpokládáte, že budou potrhané... nebo že je budou prodávat v undergroundovém obchodě. Pokud uvidíte stejnou zprávu v Helvetice, tak je nejspíš budou prodávat v Gapu. Už víte že budou čisté, že vám skvěle padnou a nebudete v nich vyčnívat z davu. Dovolím si tvrdit, že každý z nás je ovlivněn podvědomím. A když vidíte obal, který je výsledkem určitých typografických voleb, řeknete si: Líbí se mi to, je to příjemné, to je výrobek pro mě.

Ale to jenom písmo na vás působí svým tajným kouzlem. Helvetica je svým způsobem klub. Je to znak členství. Je to visačka, která říká že patříme do moderní společnosti, že sdílíme stejné názory. Je to pěkně kulaté, tak to nebude škodlivé nebo nebezpečné. Helvetica má téměř dokonale vyvážený tah a tlak písmen... a ta dokonalá rovnováha nám jaksi říká, tedy ne jaksi, prostě nám říká, bez obav, jakékoli tvé problémy nebo problémy ve světě, nebo problém projít metrem či najít záchod, žádný z těch problémů se neprojeví, budou pod kontrolou... a vlastně možná ani neexistují. Líbí se mi, když velmi vážné písmo... sděluje příkazy a zákazy ulice... a pak to musí být Helvetica.

Povědomí o Helvetice jako firemním písmu z ní udělalo takzvané kapitalistické písmo, což bych namístě odmítl a prohlásil, že je to písmo socialistické, protože je dostupné úplně všude a láká diletanty, amatéry... a všechny dělat typografii, vytvářet své vlastní návrhy písma. A myslím si, že to je dobře. Myslím, že mám pravdu, když Helveticu nazývám vůní města. Je to něco, čeho si běžně nevšímáme, ale kdyby to tu nebylo, tak by nám to velice chybělo.

Myslím, že je docela zajímavé, že písmo může dosáhnout na takovou roli v našich životech. Jako u každého stylu, i tady funguje zákon klesajících výnosů. Čím víc je na očích, čím více je na očích veřejnosti, čím více používají návrháři tahle typografická a grafická řešení, tím více se stávají povědomá, předvídatelná, až jsou nakonec úplně hloupá.

V době, kdy jsem začínal jako designér, vypadalo, že stačí znát jedinou fintu, a to, co použít místo Helveticy. JŽH, Jenom Žádná Helvetica, víte. A potřebujete opravdu hodně bezpatkových písem, ale zdálo se, že Helvetica byla tak moc využívána a zneužívána... a spojena s takovou spoustou anonymních věcí, ža přinejmenším v mých očích ztratila potenciál vypadat pěkně.

V 70. letech, zvláště v Americe, se začal vzmáhat odpor proti tomu, co designérům připadalo jako konformita, ten hloupý povlak stejnosti vnucovaný světu tímto způsobem vytváření návrhů. A tak něco, co vyšlo z idealismu, se časem stalo obyčejnou rutinou a vznikla potřeba změnit to. Dostanete se k designu v bodě, kdy začnete vytvářet dějiny... a vůbec o tom nevíte... a často ani netušíte, co přišlo před vámi a jak se to tam dostalo... a zcela určitě nevíte, co přijde poté.

A když jsem se jako studentka Tylerovy umělecké školy začala zabývat designem, zarazilo mě, že v něm existují jakoby dvě oddělené kultury. Firemní kultura, která představovala obrazový jazyk velkých firem, a kde v té době převládala Helvetica. Vypadaly velmi podobně, připadaly mi fašistické. Byly čisté, připomnělo mi to úklid pokoje. Připadalo mi, že je to nějaké spiknutí mé matky k udržení pořádku v domě, že za tu moji pubertální nepořádnickou rebélii... se na mě vrhá Helvetica a já ji musím porazit. Hej, mám tady výtisky k těm věcem z minulého večera. Proti Helvetice jsem byla i eticky, velké firmy umazané Helveticou, jsem považovala... za sponzory války ve Vietnamu.

Takže ten, kdo použil Helveticu, automaticky dával hlas pro válku ve Vietnamu, jak by ji tedy někdo mohl používat? Tehdy mě oslovily obaly gramofonových desek, cigaretové papírky Zig-Zag, výstroj huličů a alternativy, samozřejmě i undergroundové noviny a časopisy a studio Push Pin. V době mých studíí na vysoké byla Studia Pushpin pro všechny nejvyšší metou. Pracovat tam. Dělat stejně inspirativní práci jako oni, protože to působilo čerstvě, oživle, chytře a plné obsahu, mimo to, že Seymour Chwast a Milton Glazer opravdu uměli kreslit. Chtěla jsem tvořit podobné věci. Za studií na Tyleru jsem chtěla být ilustrátorkou... a měla jsem tam učitele jménem Stanislaw Zagorski.

Nikdy jsem nevěděla, jak se v mých návrzích vypořádat s typografií. Jako školní projekty jsme mohli dělat obaly knih a gramodesek. Navštívila jsem místní umělecké potřeby Sam Flax a koupila písmena Helveticy pro lis... a protlačila je v rohu alba tak, jak jsem si myslela že asi mají být, zhruba zarovnané vlevo. Samozřejmě to nikdy nebylo přesně rovně, popraskalo to a potrhalo se to, no prostě hrůza. A Zagorski mi řekl ať ta písmena zahodím a písmo si nakreslím. Vůbec mě nenapadlo, že typografie může mít osobnost... podobně jako má kresba. Zjistila jsem, že písmo má duši a může přenášet náladu... a že ho můžete použít jako vašeho prostředníka, že je samo sobě chutí, bohatou chutí, kterou lze vyjádřit spoustu věcí.

Malovala jsem obal na ročenku AIGA, a její titul byl Grafický Design U.S.A. Rozhodla jsem se vzít ten titul doslova a zkusit zjisit, co je ten Grafický Design U.S.A. zač, tak jsem se rozhodla vypsat každý stát USA a jaké procento lidí v něm používá Helveticu. A protože jsem na to neměla žádné vědecké podklady, rozhodla jsem se založit to na posledních Reaganových volbách. Takže všechny státy, které hlasovaly pro Reagana měly více než 50% lidí, kteří používají Helveticu. [Když byla Helvetica písmem války ve Vietnamu,] [jaké písmo má tato válka?] Válka v Iráku? Helveticu. Stejné období, chci říct, je to to samé, opakuje se to. Proto tam jsme. Může za to Helvetica.

A tak designéři v postmoderním období začali věci rozbíjet. Chtěli uniknout uspořádanému, čistému, hladkému povrchu designu té slizké hrůze, jak tomu říkali... a chtěli vytvořit něco, z čeho dýchá život. Celý ten modernismus mě docela rozčaroval. Prostě začal být nudný. Když uvidím brožuru se spoustou bílého místa, šesti řádky Helveticy nahoře, malým abstraktním logem dole a obrázkem byznysmena, který někam kráčí, jediná věc, kterou mi to říká je Nečti Mne, jinak tě unudím k smrti, nejenom vzhledem, ale i obsahem, protože obsah bude zřejmě ve stejném duchu jako její vzhled. Když jsem měl patnáct, šestnáct, sedmnáct tak jsem hrál v hrozných rockových kapelách.

Asi i díky této zkušenosti jsem se dostal k obalům na desky a v podstatě jsem se na uměleckou školu přihlásil jenom kvůli nim. Asi jsem byl jedním z posledních, kdo se učil dělat všechno ručně, takže jsme třeba desetibodové písmo dělali štětcem. V podstatě mě to docela nudilo, procházet katalogy písem... a pořád znova rozhodovat, které pro konkrétní projekt zvolit. Prostě to nevypadalo jako příliš zajímavá práce. Myslím že to bylo na deskách, na obalech CD, kdy jsme tu a tam začali dělat vlastní písmo... ...a myslím, že v jednom případě, byl to obal pro Lou Reeda, kdy ručně kreslená typografie tak zapůsobila, že z toho pak vyšla různými směry spousta projektů.

Některé zábavnějšími a jiné vážnějšími směry, víte, jako když jednou, praktikant od ruky vyřezal do mé kůže písmo pro plakát do výuky. Písmo v okamžiku jediným obrazem odvypráví příběh svého vytvoření, popíše ten proces, velice rychlým a elegantním způsobem. Kupodivu tato typografie získala povědomí, samozřejmě jenom mezi designéry, až si někteří lidé začali myslet, že neděláme nic jiného, což naštěstí není pravda. Vždycky jsem si myslel, že přístup lidí, kteří používají jenom 3 nebo 4 druhy písma, je velice podezřelý. Myslím, že by bylo zajímavé udělat takhle jeden projekt jako cvičení kde jsou přidána další omezení, aby se člověk více soustředil.

Ale jako celoživotní strategie to je podobné, jako by spisovatel řekl Při psaní budu používat jenom 3 až 4 slova. Ano, asi by se to dalo, ale otázka zní: Proč? A pak, dalo by se na tom postavit zajímavé celoživotní dílo? Designéři chtěli vyjádřit svou subjektivitu, své vlastní pocity o tomto světě, své nutkání, že prostřednictvím designu a prostřednictvím zvolených návrhových postupů, k tomu mají co říct. A to samozřejmě způsobilo rozpory.

Vezměte si například Massima Vignelliho, který byl jedním z veleknězů 60. let, s jeho firmou Unimark, je to přímo ve jménu, Unimark, myšlenka uniformního, jednotného způsobu vyjadřování. Když se podíval na tato nová díla, tak pocitová, subjektivní, tvrdohlavá, pro jeho myšlení to byl iracionální nový způsob návrhu... a vypadalo to, jako že barbaři nejsou před branami, ale že už dávno bránu prorazili a zvítězili.

Mladá generace v 70. letech šla po psychedelických písmech... a veškerém dalším harampádí, které mohla najít. A zrovna tak v 80. letech, pomatení tou... nemocí, která si říká postmodernismus, lidé prostě chodili dokola jako bezhlavá kuřata... a používali všechna možná písma, na která seděla nálepka "nejsem moderní". Nevěděli, na co si mají dávat pozor, věděli pouze, proti čemu bojují. A to něco byla Helvetica. Neměl jsem žádné školení z praxe, takže jsem se neměl kde naučit, čemu se mám vyhýbat. Tak jsem to prostě dělal tak, jak mi to dávalo smysl. Ve skutečnosti jsem experimentoval. A když lidi začali být naštvaní, tak jsem nechápal proč. Říkal jsem, "O co jde? O čem to mluvíte?"

A až o mnoho let později mi někdo vysvětlil, asi lépe než to teď zvládnu já, že v podstatě existovala jistá skupina, která strávila spoustu času organizováním věcí... a rozjela určitý systém... a mě považovali za někoho, kdo přišel a vyhodil jim to z okna. Což jsem zřejmě mohl udělat, ale to nebyl ten počáteční impuls... a nebylo to v plánu. Až mnohem později jsem poznal výraz modernismus a co vlastně znamená.

Časopis Raygun byl velice experimentální, tedy úplně experimentální. V každém vydání jsme zkoušeli spoustu věcí. Mnoho jich zafungovalo... a hodně taky ne. Nikdy jsem neviděl zkušební vzorky, takže mnohokrát to byly omyly, obyčejné chyby, na jejichž téma pak lidé psali sáhodlouhé články, třeba proč jsem použil černé písmo na černé botě a podobně.

Ne, nikdy jsem neviděl vzorky, o čem to mluvíte? Je velice obtížné udělat dobře věc, která obsahuje osobní interpretaci. Víte, kohokoli z ulice mohu naučit, jak rozumně navrhnout vizitku nebo leták. Ale když vezmu ty samé lidi z ulice a přehraju jim CD a pak řeknu: "OK, teď převeďte tu hudbu do obalu," tak 9 z 10 bude ztraceno... a udělají něco banálně očekávatelné... a jedna osoba uděla něco skvělého, protože ta hudba k ní promluvila a ukázala jí směr, kterým nemohl jít nikdo jiný. A to je moje parketa, právě tam, kde to začíná být zajímavé, vzrušujícící a víc o pocitech. A právě tady vzniká to nejlepší. Tohle je článek o zpěvákovi Bryanu Ferrym. Když jsem ho četl, byl velice podobný ostatním článkům... a bylo to tak... tak skličující a nudné.

A tak jsem procházel všechna písma, měl jsem jich v té době stovky, ehm, tedy pořád jich je tolik... a nemohl jsem najít žádné, které by sedělo na znechucení a nudu čišící z toho článku. Konečně jsem se prohrabal až na dno a tam bylo písmo Dingbats, dnes se jmenuje Zapf Dingbats, takže je doslova na konci. A tak jsem si říkal, je to tak nudné, ani to nestojí za čtení, proč to nevysázet v Zapf Dingbats? Je to taky písmo. Takže je to celé v Dingbats, ve skutečném fontu, můžete to zvýraznit a nahradit Helveticou nebo jiným a budete schopni to přečíst ale opravdu to za to nestojí, není to moc dobře napsané. Nepleťte si čitelnost se sdělením. Když je něco čitelné, ještě to neznamaná, že to něco sděluje.

A co je důležitější, neznamená to že to sděluje správnou věc. A naopak, něco, co může být zpočátku hůře čitelné, může předávat úplně jinou zprávu, která je platná pro oblast, kde je použita... a která od čtenáře vyžaduje trochu více času a zaujetí. Ale většinou to funguje spíš naopak, pokud se jedná o velice důležitou zprávu, která je předána nudným a nejasným způsobem, tak může být lehce ztracena. Tohle rozhodně neříká "s kofeinem"! Je to jak, nazdar? [Proč ne?] Jenom to tu tak sedí! Na tom není nic kofeinového! A na tomhle nic "mimomanželského". A tady nic "prosluněného". To není vtipné, to není sranda na pískovišti. Kde nám to vybuchuje? Klidně to může být první rande a ne třetí.

Tady už se to blíží, ty autobusy jsou v podstatě nudné. Mezi jednoduchým čistým výkonným a jednoduchým čistým a nudným... je velice tenká hranice. Bylo to něco jako vzestup tzv. grunge typografie, která se během dvou, tří, čtyř, pěti let stala vševstřebající estetikou, jakmile se od původních mistrů propadla k lidem, kteří zatím spíš dělali zmetky... a najednou zjistili, že dnes jsou bráni jako dobří, ačkoli včera je měli za neschopné. Na konci období grunge byla typografie v troskách, jen tak ležela zhroucená na hromadě, všechna pravidla vyhozena, bez šance na postup vpřed... a jediné, co mohli designéři na konci 90. let udělat, bylo vrátit se zpět k původním metodám návrhu, ale s novou sadou podpůrných teorií.

Pro nás má modernismus spíše podvratnou tvář. Myslím, že vnímání modernismu jako něčeho, co je zaměřeno především na funkčnost a užitnost, se objevilo mnohem později, je to záležitost pozdního modernismu. Raná modernistická hnutí, dadaismus, futurismus, surrealismus, měla všechna spíše podvratné zaměření a taky spíše, jak to říct, dialektické zaměření, takže musela proti něčemu jít.

Ne že bychom byli proti pokusům, jaké dělali David Carson, Emigré a Fuse, nebo Neville Brody. To, co děláme, považujeme v podstatě za jejich rozšíření. Ta nekonečná honba za ještě dalším druhem písma, vzala spoustu energie... a ještě teď si pamatuji, jak jsme jako studenti byli otráveni, protože jsi chtěl použít určité písmo a pak jsi uviděl, že už ho použil někdo jiný... a že ho nemůžeš použít, protože chceš být originální.

A s Helveticou celý problém zmizel, protože ji používají všichni. Hodně lidem se způsob, jakým generace mladých designérů používá písma jako např. Helveticu, zdá povrchnější, jako takové odložení si stylu na horší časy. Myslím, že s tímto rozhodně nemůžeme souhlasit. Všichni tři jsme vyrůstali v Holandsku 70. let, kterému vládly závěrečné okamžiky pozdního modernismu.

Například v Rotterdamu, městě, ve kterém jsem se narodil a vyrostl, byl jeho symbol navržen Wimem Crouwelem, poštovní známky navrhl Crouwel, telefonní seznam navrhl Crouwel, školní atlas navrhl Crouwel. Takže pro nás je to skoro jako mateřský jazyk, tedy něco úplně přirozené. Není to tak že... tedy, spousta lidí si myslí, že se to nějak studuje... z kníh a pak že se to kopíruje nebo tak nějak, ale... odvážím se říct, že je to, jako bychom to měli v krvi.

A je to i zábavné, protože si spousta lidí spojuje Helveticu... s hrozbou globalizace... a standardizace. Téhle vlastnosti se ale vůbec neobávám... protože vím, že to kdokoli může vyvrátit. Myslím že národnost lze stejně dobře vyjádřit v mezerách mezi písmeny jako v písmu samotném. A taky myslím, že způsob jakým lidé jako Crouwel používají Helveticu, je typicky holandský, a proto mě nikdy nemůže nadchnout argument, že Helvetica je nějaká globální příšera. Nejsem žádný opravdový typograf, neznám všechna ta zvláštní slova pro popis písmen, jako ligatury, horní a dolní dotahy a tak podobně. Spíš na určité věci reaguji... a dělám prostě to, co cítím jako správné, takže se nechovám jako klasický typograf.

Jsem posedlý předměty, a tak je sbírám, víte, mám spoustu kousků a útržků papíru z věcí nebo obalů, které najdete na ulici. Je to prostě vytváření krásy z něčeho úplně obyčejného. V tomhle nalézám opravdové potěšení, v obyčejných věcech, které většina lidí přehlédne, nacházím v nich krásu. V případě designu je pro mě nejdůležitější, když dílo dokáže vyvolat citovou reakci. Myslím, že to jsou pak ty nejlepší návrhy. Když uvidím něco, co mi řekne: Jdi, říkám si kdybych to tak dělal já, víte, je to pro mě opravdu klíčové. Nebo si prostě řeknete ohóó, něco jako, ohóó, to je pěkné. Všechno je to o citové reakci. Jedna z věcí, které jsem vždycky chtěl dělat, je návrh označení letadla, firemní styl pro aerolinky.

Rád bych dělal uniformy, anebo sedadla a vše co k tomu patří, náklaďáky... a takové věci. Myslím, že by to bylo vynikající. Dělám ty LP obaly už tak strašně dlouho, víte a tak bych se chtěl posunout na trochu větší věci. Je za tím tpuha navrhnout něco, co vydrží nástrahy času... a snad něco z toho, co navrhuji bude stále používáno za dvacet, třicet let. Rád bych si to myslel. Před třemi roky jsem se ženil. A dělal jsem si svatební oznámení. A věřte mi, že to je ta nejhorší práce, kterou můžete jako grafik dělat. Dělával jsem oznámení i jiným lidem a už nikdy žádné neudělám. Bylo to o nervy, nejhorší, co jsem kdy zažil, jednání s tchýněmi je prostě hrůzostrašné.

Ale naši pozvánku jsem zvládl... a do programu... jsem zařadil malé poděkování Maxi Miedingerovi za Helveticu. Ale moje žena to vetovala, tak jsem to musel dát z pozvánky pryč. Ale byla to sranda... Myslím, že jsem s Helveticou srovnal krok, když jsem byl u DR. Vždycky jsem Helveticu rád používal, protože... někteří lidé říkají, že používají různá písma, protože to dodá jinou náladu. A já si opravdu užívám té výzvy, nechat Helveticu promluvit různými způsoby. Je tu s námi už padesát let, vycházející, stále stejně čerstvá... zjevně nebylo záměrem mít ji tak skvělou, ale je to prostě nádherné písmo. No, teď už jsme méně posedlí Helveticou, než dřív.

Ano, opravdu jsme byli Helveticou posedlí, ale teď už ne tak moc. Nějak jsme ji uznali... Došli jsme do stavu, kdy jsme uznali, že tu prostě je. Máme rádi omezení. Bez nich nefungujeme, bez omezení nedokážeme nic udělat. Čím víc omezení máme, tím jsme šťastnější. Když jsme začali dělat školu, byl grafický design ovlivňován lidmi jako Brody a Carson. A až potom jsme se dívali na díla Josefa Müllera-Brockmanna a švýcarskou typografii šedesátých let. Když jsme otvírali kancelář, vážně jsme si řekli, že se chceme podívat zpět, abychom našli design s lepší strukturou. Pro nás je velmi důležité zmenšit počet použitých prvků. A když dojde na písmo, tak použijeme jeden nebo dva druhy, pokud to jde, a taky, pokud možno, jednu velikost.

A například taky nemáme rádi antikvy, písmo musí být racionální jinak je příliš výrazné. Myslíme si, že Helvetica má v sobě nějak zakódován postup návrhu. Taky vás dovede k určitému jazyku, a to je určitě jedno z tajemství úspěchu Helveticy, že už sama v sobě má... že má jistý styl a estetiku, které automaticky použijete, protože to písmo, protože písmo to tak chce. Uděláte to, co po vás písmo žádá. Pokud nejste dobrý designér anebo vůbec nejste designér, prostě použijte jednu velikost Helveticy Bold, například na leták... a bude to vypadat dobře. Je docela dobře možné, že pokud se jedná o trendy, přinejmenším v grafickém designu, že jsme dosáhli jakéhosi konce dějin.

Kyvadlo, které se kývá tam a zpět, už nemá žádný volný směr. Poslední trend může spočívat v úplně... demokratickém rozdělení výrobních prostředků... každému, kdo je chce nebo si je může dovolit. Za pár tisíc dolarů můžete mít hudební studio, za deset tisíc filmové studio, designérem se můžete stát za jeden nebo dva tisíce dolarů... a v podstatě mít... podobné nástroje, jako lidé, kteří se tím živí. A když všichni tihle lidé budou mít nástroje na to, aby udělali dobrý design, zjistí, že to není zas tak jednoduché. Nestačí jenom otevřít předlohu v Corel Draw nebo Powerpointu. Vůbec to není o tom, mít poslední verzi nějakého programu. Pokud to nemáte v oku, pokud nemáte smysl pro design, žádný program vám ho nedá.

Pamatuju, jak před léty kamarád producent rozhlasových reklam nechal na chodbě CBS Records vystoupit pět kluků, kteří zazpívali začátek "Round Round Get Around, I Get Around" od Beach Boys. A oni se opravdu snažili, týden nacvičovali, aby jim to správně znělo, byli to nejlepší zpěváci, které v tom oddělení na tomhle patře měli, kteří opravdu milovali hudbu. A tak vystoupili a zazpívali to. Samozřejmě úplně falešně a znělo to hrozně... příšerně. Přitom poctivě cvičili. A pak... komentář v reklamě říkal: "Teď konečně oceníte Beach Boys." V podstatě je to stejná situace. Čím blíže se k tomu dostanete a čím víc toho vidíte, tím lépe dokážete ocenit, když je to skvělé.

Dnes je více dobrých mladých návrhářů písma... než kdykoli předtím. Mladými myslím starší dvacátníky, mladší třicátníky. Kdoví jaká písma asi vytvoří, v jakém pojetí, stylu atd. Ale určitě budou dobrá. Považuji za obrovský přínos, těchto demokratičtějších a přístupnějších technologií. Na té Helvetice něco je. Něco o tom, že lidé pořád říkají, vylepšil jsem Helveticu. A nikdy to za nic nestojí. Víte, přemítám, jestli někde není ještě neobjevená věda o typografii, která by řekla, že to není proto, že jsme si to tak zvykli vidět, a taky ne proto, že jsme si to spojili s těmito věcmi, které považujeme za nadřazené, ale že to nějak obsahuje určitou vnitřní správnost.

Správný způsob, jak se malé 'a' spojí s křivkou, správný způsob, jak v 'G' vede ta část dolů, správný způsob, proč jsou tahy v 'c' takhle a ne takto. Na rozdíl od něčího vkusu nemám důvod věřit, že něco může být dobré a jiné zase špatné. A přitom nám tu ta věc dobrých padesát let sedí... a pokouší lidi, aby ji zkusili opravit. A zdá se, že je neopravitelná.

Všechno se mění, doba se mění, obliba písem se mění dramaticky. Jak dnes volíte určité písmo pro určitou práci, má jiný význam, než jak jsme vybírali písma pro práci v padesátých letech. Vždy jste dítětem své doby a nic s tím nenaděláte. Dnes žijeme v prostředí, ve kterém mnohem více lidí přijímá myšlenku vizuální komunikace a grafického designu, pokud to ještě stále chceme takto nazývat.

Došlo jim to. Rozumí tomu. Začínají vidět grafickou komunikaci jako vyjádření jejich vlastního já. Klasickým příkladem jsou programy sociálních sítí jako třeba MySpace, kde si můžete upravovat svůj profil. Můžete změnit pozadí, přidat obrázky, můžete změnit písmo na jaké chcete... a tyto volby a rozhodnutí, která uděláte, se stanou vyjádřením toho, čím jste.

Začnete o to dbát, stejně jako se staráte o své oblečení, které vás vyjadřuje... nebo o účes či o cokoli jiného, nebo jak jste si zařídili byt a vůbec. Víte, přijali jsme myšlenku, že takto se projevuje osobnost, prostřednictvím spotřebitelských voleb. No a teď se totéž děje v oblasti vizuální komunikace... a jakmile přijdou ještě propracovanější nástroje, nevidím důvod, proč by se to nemělo rozvíjet dál a dál a pořád dál.