Ponořte se do blažené čistoty- sattvy překrásné jarní přírody Karélie. Slaďte se svými emocemi s jejími obyvateli a staňte se na chvíli Mahátmou, Velkou duší, která se dívá na svět ze strany jeho Tvůrce, Jeho očima a zároveň očima Jím stvořených živých tvorů, našich bratrů a sester.

A pokud se ještě takovou velkou Duší necítíte, zkuste je alespoň pohladit rukama Lásky, které vycházejí z vašich duchovních srdcí. Že takové ruce nemáte? Žádný problém, stačí si jen přát; stačí si je představit a vyklíčí jak výhonek ze semínka. My, lidé, jsme přece všichni také tvůrci, sice zatím s malým písmenem, ale všichni se můžeme stát Tvůrci s písmenem velkým. Pokud tu šanci nezahodíme.
Ve filmu je ukázána možnost meditativního slaďování se sattvou přírody — prostřednictvím ponoření a sjednocení s ní.
Slovo "sattva" označuje souhrn takových vlastností, jako je harmonie, čistota, jasnost chápání, zjemnělost.

Sattva na duchovní Cestě je přechodný stupeň od nevědomosti, hrubosti a zotročení vášněmi — k pochopení Božského. Splynutím emocemi a vědomím s harmonií a krásou toho nejlepšího, co existuje ve Stvoření, se připravujeme ke vzestupu na nejvyšší stupně rozvoje vědomí.

Cíl takového usilování spočívá v přiblížení k Božskosti, poznání Boha a vejití do Splynutí s Ním.

Ve filmu uslyšíte zpěv Satja Sáí Báby a mantru «Baba Nam Kevalam» v provedení Taťány Gordějevové.
Další materiály k uvedenému tématu najdete na stránkách:Spirita a Spiritual art a Swami center

Sattva jara
Mír s vámi, přátelé! Teď se pokusíme nasytit vás jemnou krásou! Proč? Jde o to, že je to jedna z nejdůležitějších metod duchovní práce. Z evolučního hlediska, jsme všichni začínali svou osobní historii v ráji. Stane se to dobře pochopitelným, pokud prostudujeme schéma stavby Absolutna, uvedené v řadě našich knih. Jejich seznam uvidíte na konci filmu. Právě v ráji se začínají duše formovat a rozvíjet. I když to ještě nejsou lidské duše. Jsou to počátky lidských duší, které procházejí počátečními etapami svojí evoluce v rostlinných a poté zvířecích tělech.

Ale když dosáhneme po velmi mnoha takových vtěleních možnost stát se konečně lidmi, začínáme… «kdoví proč» v sobě formovat silné připoutanosti k materiálním objektům a pěstujeme svůj egocentrizmus, který se hlavně projevuje v povýšeném a přezíravém vztahu k druhým bytostem. Nemožnost úplně uspokojit nemravná přání ovládat objekty svých chtíčů, v nás vyvolává trvalé negativní emoce a vede k vytváření takových povahových rysů, jako prchlivost, hněv, agresívnost, žárlivost, urážlivost a tak dále.

A tak většina lidí ztrácí ráj… … Ale v ráji žijí ti lidé, kteří si přivykli na čisté, zjemnělé, milující, něžné stavy vědomí. A peklo je údělem hrubých lidí, kteří si za života ve fyzických tělech zvykli právě na hrubé emocionální stavy. Rajské stavy se ještě nazývají sattvickými, pekelné — tamastickými, a přechodné rádžastickými. Pokud se chceme se vrátit do ráje, a protože už známe tyto zákonitosti, musíme se učit psychické autoregulaci, zaměřené na vykořenění hrubých stavů v sobě a kultivování zjemnělých.

Podrobněji se o nejdokonalejších metodách psychické autoregulace můžete dočíst v našich knihách. Ale teď — jedna z důležitých technik psychické autoregulace — slaďování s Krásou! A tuto Krásu můžeme najít — právě a především — v živé přírodě. … A víc než to, poznat Boha v aspektu Tvůrce je možné jenom ze sattvy, z rajského stavu duše. Vždyť Tvůrce je nejjemnější Část Vesmírného Vědomí! A sattva je stav duše nejbližší k Božskému! Vždyť Bůh je skutečně úplně poznatelný pro ty lidi, kteří následují toto vědění!

A On je doopravdy nepoznatelný pro lidi tamasu a rádžasu. … A ještě jeden důležitý aspekt: Bůh je Láska! A přiblížit se k němu je možné prostřednictvím vzrůstu emocí Lásky v sobě — nejdříve k sattvickým bytostem a jevům, a potom i k Němu, k Bohu. Hleď! Mlha v paprscích jiskří tak, jak ohromný Ohnivák, v oparu se rozpouštějící. Pára vzlétá, jako duch bez těla. Jak je šťastná! Osvobozená od vášní a zvyklostí, od mrzutých starostí. Já se chci osvobodit! Já se chci svobodným stát! Abych mohl před svítáním také v mlze létat! Létat! Létat! Takže, začněme se nořit do sattvy, slaďovat se, splývat s ní, stát se jí…
SATTVA JARA
Začátek jara, ještě leží sníh. Zimní polovina jara. Ale je už velmi mnoho slunečního světla. Radost se rozlila v přírodě. Předzvěst tepla. Rozkvétání v přírodě. Ptáčkové jarně zazpívali. To jsou stopy zajíčka. Blíž k nám jsou stopy předních tlapek, dál — zadních. A tohle zajíčci jedli. A otázka: Kam zajíček běžel? K nám nebo od nás? A tohle zajíčci jedli. Správná odpověď je, že běžel od nás. A tohle zajíčci jedli. Vědí všichni, proč v takovém případě stopy předních tlapek zůstanou vzadu?

A tohle zajíčci jedli. Je to proto, že zajíčkům přední tlapky rostou vzadu. A tohle zajíčci jedli. Je to vtip, pochopitelně! Doopravdy zajíček nejdříve postaví přední tlapky a potom zadní přitáhne dopředu. A tohle zajíčci jedli. Zajíčci obvykle pospíchají. A tohle zajíčci jedli. To je zimní jídlo. V létě, když je hodně trávy, tak se živí trávou. A tohle zajíčci jedli. Ale v zimě, když tráva není, co by našli jiného? Co je nad sněhem nezasypaného? Trávu zasypanou sněhem nejedí, ale jedí kůru jívy a osiky.

Tady jsou stopy zaječích zubů. Ale v zimě, když tráva není, co by našli jiného? To jsou liščí stopy. Lišky na rozdíl od psů obvykle, pokud nepospíchají, ale klidně běží, dělají takovou rovnou cestičku stop. Psi to téměř nikdy tak nedělají. Oni vždy zanechávají klikaté stopy. Ale liška má takovou pravidelnou stopu. A to je liščí domek, nora. A pokaždé, když vychází ze svého domu, tak si utírá nohy o sníh. Dva vchody. Jeden je hlavní a druhý nouzový. Můžeme se pocítit v liščím domku, jak je tam útulno.

A čí jsou tohle stopy? Jsou to stopy ptáčka. A ptáček zpívá. Vrána. Jarní. Procházejí se po sněhu a zpívají na jaře, tak jako ostatní ptáčci. A tady vrána vzlétala a zanechala stopu od křidélka. To je ranní vraní slet. To jsou stopy veverky. Ona právě tak, jako zajíček, staví nejdřív přední tlapky na sníh a potom zadní. Ale na rozdíl od zajíčka, staví přední tlapky správně k zadním. A to je samotná veverka. Věnujme pozornost ocásku! Velice půvabné! Když je veverka ve stavu sattvy, vyjadřuje to pozicí ocásku.

Vnitřní harmonie! Vnitřní blaženost! Objevuje se stále více a více denního světla, den se prodlužuje. A takhle my zkoušíme jídlo lesních ptáčků. A kdo se u nás živí lesním chvojím? Tetřevi hlušci. Většinou borovým, ale někdy i smrkovým. A to je potrava tetřívků — březové jehnědy. Po celou zimu, když listí z bříz opadá, tetřívky vyletí na břízy a jedí, živí se až do samého jara březovými jehnědami. Velmi chutné, všem doporučuji vyzkoušet! Velmi kvalitní jídlo, chutné! To jsou brkoslavi.

U nás nežijí, jsou to stěhovaví ptáčci. Jsou tu jenom na jaře a na podzim. Velmi sympatičtí, krásní! Takové chocholky jako brkoslavi nemají žádní jiní ptáci. Sýkorka obecná. Sýkorky už hledají jídlo v listí, je tu všelijaký hmyz. Už je jim to dlouhé. Tohle je další sýkorka, koňadra. Je větší. A tady strakapoud klove. Teď se protáhl. Věnujme pozornost: Teďa strakapoud dlabe při hledání potravy. A teď tenhle strakapoud zazpívá. Je to jeho jarní tok. Je to samec a volá tak samičku.

Rozhlíží se kolem: proč neletíš? Než přiletí, je třeba, aby všechna peříčka byla krásně srovnána. No, kdepak je to? Nejsměšnější bývá, když strakapoudi najdou plechovku od konzervy na nějakém dřevě, třeba ve vesnici na sloupku u plotu. Co potřebují? Aby to co nejvíc nahlas drnčelo! A nejhlasitější je to, když se klove do plechovky. Je to ďáblík! Krasavec! Jeho písnička, zapamatujme si ji! Objevila se velká místa s roztátým sněhem. Sněhu je stále méně. Stále více hlasů ptáků.

V pozadí zpívá kos. Na mraveništi už roztál sníh a mravenci vylezli na zápraží. Je to mravenčí pláž. Vítají životadárné jarní sluneční světlo. Teplo sluníčka. Brusinka se zbavila sněhu. Zelená lavička, tak u nás říkáme keříčkům brusinek a borůvek. Borůvka je opadavý keříček na rozdíl od brusinky. Těň, těň, těň — zpívá ptáček. Je to budníček menší. A tohle je budníček lesní, ten chřestí. Oni vytvářejí takový zajímavý duet dvou druhů ptáků. Zpívají v naprosté harmonii jeden s druhým.

Oni si to spolu tak pěkně rozvrhli: nejdříve těň, těň, těň a potom chřestění budníčka lesního. Když si budníček lesní nemá s kým zachřestit, začíná velice žalostně pohvizdovat. Jestli uslyšíte v lese velmi žalostné pohvizdování, znamená to, že si budníček lesní nemá s kým zachřestit. Právě teď budníček lesní upomíná spolubesedníka. Jarní potůček se rozlil. Plují ledy. Podběl. Nejdříve má tahle rostlina květy a až potom listy, když květy odkvetou. Maličká sluníčka. Drozd.

Jestli má bílý pruh nad očima, tak je to drozd cvrčala. Je to mohutný drozd, většinou jsou ti drozdi menší. Jestli nemá bílý pruh, pak je to albín. — Nejspíš. Tohle je kos. Jak ho nejlépe odlišit od špačka? Špačci mají krátké ocasy a kosové mají ocasy dlouhé, jako všichni drozdovití ptáci. Je velmi sympatický, žluťoučký zobáček. Našel tam něco dobrého. A teď kos zpívá. To je hlas bekasíny. Jedna z jejích písní. Bekasíny také umějí zpívat ocasy. Tuhle písničku natáhla.

První žabky se objevily. Voda je ještě chladná. V potoce se jim ještě moc nelíbí. Tady je lépe, na teplé dlani, která ještě k tomu vyzařuje lásku. S tímhle to můžeme také tak udělat. Tady je lépe, na teplé dlani, která ještě k tomu vyzařuje lásku. Jarní potůčky. To je mořský břeh. Hlasy čajek vytvářejí pocit prostoru. A mořský břeh je vyjímečně příznivý pro práci s duchovním srdcem. A jestli už umíme žít v čakře anáhatě, obrátíme se zády k mořskému prostoru, v tichém sattvickém počasí, nejlépe poránu.

Vystupujeme z čakry anáhaty dozadu a rozléváme se nad mořským prostorem duchovním srdcem. Laskáme hladinu moře, laskáme všechno živé, co se tady nachází, rukama vycházejícíma z duchovních srdcí. Takovéto tréninky umožňují po nějakém čase rozšiřovat se duchovním srdcem na mnoho kilometrů. Celý tento prostor může být zaplněn pociťováním sebe jako duchovních srdcí s rukama lásky. Právě tak, jako to teď dělá naše malinká Afrodita. Kdo jsem? Kde jsem? Já jsem právě teď ohromné netělesné duchovní srdce.

Oheň táboráku neslouží jen k tomu, aby bylo u čeho se ohřát, usušit oblečení a na čem si připravit jídlo. Ale my používáme táboráky i pro duchovní tréninky. Oheň táboráku může být energeticky různorodý. Pokud se se oheň rozhořivá, energetika táboráku je bouřlivá, rádžastická. Když se vytvářejí se uhlíky, plamen začíná být pravidelný a klidný. Zatím se to nestalo, ale za chvíli to bude... Pozorujme, co oheň vyzařuje. Teď v něm ještě je neklid. Ale teď — stejnoměrný klid.

Hluboký klid. Za pomoci takovéhle energie táboráku je možné uvést do pořádku, srovnat, sjednotit energetiku břicha. Jarní borovicové pupeny. Jíva kvete. To žluťoučké jsou kvítečky jívy. A kdo zpívá? Zpívá slavík. Jak si to zapamatovat? Slavík mlaská. Tady jsou také nové výhonky. Jívové lístečky, velmi něžné. To je kámen síly. Jeden z unikátních kamenů v naší lesní kolekci. S pomocí tohoto kamene je možné uskutečňovat vzestup kundalíní. Obecně přijatý «názor» je, že se kundalíní se nachází v lidském těle.

Někteří lidé si myslí, že v kostrči, ale to není správné. Ve skutečnosti se kundalíní nachází za hranicemi těla člověka a za pomoci speciálních míst síly, jako například tohoto kamene je možné velice snadno dosáhnout vzestupu kundalíní a realizace její energetiky. Koniklec. Jeden z prvních jarních kvítků v našich lesích. Kolik sattvy je v korunce kvítku! Korunka každého kvítku je maličký kousíček ráje a pokud tam dokážeme proniknout, můžeme si zvykat na rajské stavy.

A kdo nám to zpívá? Je to písnička červenky, jedna z nejněžnějších písniček. Sladíme se s červenkou! Konvalinka. Kolik něžnosti je v ní! Konvalinka v kapičkách ranní rosy. Staňme se jí! To je samotná červenka, sameček. Maličká anáhatka. Je to ďáblík! Konipásek, ale žlutý. Jeho jiný název je konipas horský. Je žlutý, na rozdíl od konipase bílého. A tohle je co? To se potok prodírá skrz bobří hráz. Bobři ji postavili před několika lety a teď už hráz zarostla tužebníkem a jinými rostlinami.

Na této straně přehrady je jezero vytvořené bobry. Teď už v tom jezeře žijí kachny, čajky, a určitě už také ryby. Teď už bude večer a potom se ukážou bobři. vyjdou ze svých nor. Tam, kde jsou pevné, vysoké břehy, žují bobři v norách. Pokud jsou břehy nízké, stavějí si domečky. Tady bobři v zimě jedli strom. V létě se živí bylinnou potravou, které je spousta, ale v zimě jedí jívy a hlavně osiky. Porážejí velké stromy osiky a jedí tenké větvičky a také suchou kůru, kterou je možné jíst; která je dost měkká.

Už se začíná snášet soumrak. Jarní den je u nás dlouhý, noc krátká, a tak už bobr vyplul... nejdříve obhlédnout svoje hospodářství, jestli je všechno v pořádku. Bobři se rozplouvají po svém jezeru, hledají, co by snědli. Na podzim a v zimě je těžké je uvidět, protože je dlouhá noc. Oni jsou převážně noční živočichové, ale protože na jaře je noc velmi krátká, aby se stihli najíst, vyplouvají večer dříve, a po ránu se ještě dlouho šplouchají ve vodě. To zpívá sluka otavní, bekasína; zpívá ocasem.

Vyletí vysoko, vysoko do nebe a odtamtud se vrhá střemhlav dolů. Přitom roztahuje ocas tak, aby péra vibrovala. Teď začnou táhnout sluky lesní. To jsou ony. Tah sluk lesních.Tokání sluk lesních. Sattva noci, jarní noci. Je to výborný čas pro takovouhle meditaci: Je jenom les a já nejsem... Tehdy se přeměňujeme v harmonii lesa, v sattvu lesa... Celou noc bude zpívat drozd. Okrasa letní noci v lese. Liška. Začíná svítat a ještě zazpívají tetřevi. Jedna z nejkrásnějších písní jara.

Znovu zpívá sameček červenky. Co představuje takový ptáček? Malé duchovní srdíčko, nic víc ne. A zpívá! Zpívá anáhatkou! Vrána vybírá místo, kde si udělá hnízdo, zkouší, jak se sedí na té borovici, jestli má udělat hnízdo tady, nebo na jiném stromě. Jestli by nebylo lepší jít jinam. Sýkorka si už taky staví hnízdo. Všude sbírá vhodné travičky. Tady je její domek. Budou tu žít její mláďátka, dokud nevyrostou. Tohoto ptáčka všichni známe. Tohle je náš lesní tábor. Datel má taky svačinu.

Víte, proč datlovi říkají «žoldák»? Kvůli té čepičce. Datlové dělají velké díry do stromů, ale dokonce také kopají jámy v zemi, aby tam našli jídlo, nějaké larvy a červíky. Sojka. Také jeden z velmi krásných ptáčků. Zpívá překrásně, ale jenom velmi tiše. A pokud v lese uslyšíte něžné krákání, to tak kráká právě sojka. Jako malá kachnička. Po jídle si utíráme zobák o větev. Takhle my tedy žijeme. Milujeme přírodu, splýváme s její harmonií a prostřednictvím toho se učíme milovat nejen Stvoření, ale i Tvůrce.

A rozvinout v sobě lásku k projevenému světu pro to, aby ji potom bylo možné ji přepnout na svět neprojevený. Je možné se stát velikou láskou, je možné naučit se objímat všechno tohle, všechnu tu krásu, sebou jako duchovním srdcem! A rozvinout v sobě lásku k projevenému světu pro to, aby ji potom bylo možné ji přepnout na svět neprojevený. Je možné se stát velikou láskou, je možné naučit se objímat všechno tohle, všechnu tu krásu, sebou jako duchovním srdcem! Co je tohle za lampiónky, například?

To jsou kvítečky borůvky. V každém je maličká kapička nektaru. Maličký kousíček ráje. Bude z něho chutná borůvka na tomhle místě. Takhle kvete vřes. Pěnice zpívá. To je kapraď samec. Takhle velký je zcela jedlý. Velmi chutný, jako malá jablíčka. Je možné si z něj udělat zásoby na zimu, například ho marinovat. Ale moc se tím zabývat nemá smysl, protože kapradí neposkytne potřebnou energii pro organizmus, konkrétně pro meditativní práci. To je jarní kopřiva. Můžeme ji vařit a můžeme ji jíst i syrovou.

Abychom mohli jíst syrovou kopřivu, musíme ji rozemnout rukama, potom už nepálí. Poprvé! To musí být strašné! To je bršlice. Také jedlá rostlina, bývá jí velice mnoho, ale lidé ji nejedí. Také je možné se jí na zimu zásobit. Marinuje se bez kvašení. V lese je velice mnoho jídla. Například mladé lístky břízy. Chutné a výživné. Mladé lístky břízy, jívy, javoru a dalších rostlin můžeme normálně jíst. Vyzkoušejte! Neměli bychom jenom otrhávat z větviček koncové lístky, abychom neškodili rostlině.

To jsou jarní hlívy, jsou bílé na rozdíl od hnědých podzimních. Ale jarních hlív bohužel nebývá mnoho. Vidíme je zřídka. To jsou smrže. Nejlepší způsob jejich použití je, nejdřív je usušit. Nakrájet natenko a potom už jenom vařit polévku. Udrží si tak svoji vůni, ale sušení zničí ty nepříjemné látky, které obsahují. To je šťavel. Také ho můžeme nasušit na zimu a potom ze sušeného vařit polévky. Maličké kvítečky, anáhatky. Kontryhel. Abychom nemuseli kupovat čaj, můžeme si nasušit na zimu kontryhel a dělat z něj čaj.

Je chutný a prospěšný. Má rozmanité léčivé vlastnosti. Pěnice zpívá. Je to taková perlivá, zvonivá píseň. Jarní břízky. Proč jsou tak oslnivě něžné? V čem spočívá tajemství jejich udivující čistoty? Je to tím, že na jaře, koncem každé zimy, shazují vrchní vrsvu svojí kůry — epidermis. A tak jsou každým jarem novější a čistější. A zvláště na jaře mají břízy obdivuhodně jemnou a silnou energetiku, se kterou je možné se slaďovat. Objímat rukama duchovního srdce břízku, splývat s ní, připodobňovat se jí úrovní jemnosti.

Beruška, Boží kravička. A z takovéhle strašidelné chlupaté housenky se potom stane krásný motýl. To je také součást sattvy jara. A zpívá kdo? Zpívá rákosníček. Kvíteček rozrazilu. Usmívá se, pravdaže? Můžeme si ho umístit do anáhaty a také se tak usmívat jako tahle rajská rostlina. Hmyz, který si zvykl žít v těchto malých kousíčcích ráje, zůstane v ráji i po opuštění těl. A kde zůstaneme my? Zlatohlávek. Co se to vysunuje zpod křídel? To jsou pravá křídla. Jak tedy brouci létají?

Létají pomocí těch částí těla, které jsou pod krovkami. Krovky jsou takové pancíře nad křídly a samotná křídla jsou ukrytá po těmi krovkami. Takhle krabi přecházejí cestu. Lidskou cestu je možné přejít po vrchu, ale krabi si myslí, že je lepší přecházet cesty pod cestou. Považují to za bezpečnější. To je rejsek. S ostrým čumáčkem, jako má ježek. Oni jsou také s ježkem příbuzní. Tohle je myška nebo křeček. Jak je odlišit? Podle ocásku. Křečkové mají krátké ocásky a myšky dlouhé.

V tomhle případě nám myška ocásek neukázala, a tak se její název nedozvíme. Tak co, už jsme se nasytili sattvou jara? Stali se jí? Tohle píská jeřábek. To je pozůstatek nocování toho samého jeřábka v zimě pod sněhem. Čečetka zpívá. V tuto dobu už to láká ke koupání s kachničkami a kachňátky. Pociťme stav kachňátek. Je to stav malých mláďátek. A pociťme matčinu péči. Ona drží ruce svojí anáhaty nad svými mláďátky. To je tatínek. Labuť. Kochá se vlastním obrazem. Racek.

To jsou jeho mláďata. Provádějí gymnastiku krku. Důležitou složkou sattvy jara je možnost koupat se v lesních jezerech. Splývat s jejich harmonií, rozpouštět se v ní. Z těchto voňavých květenství tužebníku, tak jako z květů střemchy, se dá dělat med. Získá se velice chutný med, o nic horší, než včelí. K čemu potřebujeme včelí práci? Přeslička. Celý les přesliček. Něžnost! Jak je příjemné hladit je rukama z anáhaty! Rukama duchovního srdce. To je les kapradí.

V tomhle lese jsme potkali ještěrku. Nazvali jsme ji «dráček». Drozd se podrbal za uchem. To je drozdě. A tohle je vráně. Ztratilo se v tomhle světě. Ještě vůbec nepochopilo, jak v něm žít. A jak se uživit! To všechno se musí naučit. Vráňata už odrostla. Chci jíst! Dej mi jíst! Na, na, ty nenasytný! Ještě chci! Tahle malá kachnička má, odhadem, kolem třiceti mláďátek. Je pochopitelné, že se pod tělo takové kachničky nemůže vejít tak velké množství vajec. Všichni chtějí vylézt na kámen, kde je máma.

Ještě mámu shodí dolů! Celá mateřská školka! Všichni chtějí tam, kde je máma! Odstrkují se! No, to je strašné! Jak mohlo dojít k tomu, že se tahle máma stala matkou-hrdinkou? Někde zůstala mláďata bez mámy. Je jasné, že jsou v tom zapleteni lidé. Lidská špína, lidé-primitivové! I já jsem kdysi byl takový, jako oni. Tito lidé se snaží zabíjet tuhle něžnou krásu! Místo toho, co by se u nich učili starostlivosti a harmonii! Tohle je také krása! Je to polák chocholačka, černá je samička a černý s bílým je samec.

Samec má velmi legrační chocholku. Ozdoba. Tohle je také krása! Je to polák chocholačka, černá je samička a černý s bílým je samec. Jaký je to krasavec! Musí se podrbat! A tohle je kdo? To je jeden ze vzácných ptáčků. Toho znají jenom lidé, kteří žijí na mořském pobřeží. Je to ústřičník velký. Má velmi sympatický oranžově zářivý zobák. Tohle je koliha malá. Té září jenom polovina zobáku. Existují kolihy velké a kolihy malé. Tohle je ta malá. Koliha velká má velmi krásnou a dlouhou píseň, ale koliha malá se dokázala naučit jenom malý kousek ze začátku té dlouhé písně.

Proto jí také říkají malá. Tak kulíci jedí. A to je kdo? To je také kulík. Ale ten nemá zářivý zobák. Nemá skoro žádný zobák. Ale zato má krásný krk. Je to kulík písečný. Tohle je bílý konipas, na rozdíl od žlutého, s kterým jsme se už seznámili. Konipasi také velice krásně zpívají, ale málokomu se podařilo je uslyšet, protože zpívají velice zřídka. Existují ptáci, kteří na jaře skoro celý den zpívají. Ale konipasi zpívají jenom při vyjímečných událostech svého života. Jenom o velkých svátcích.

Tak co, vyzkoušíme, jak jsem se naučili rozšiřovat anáhaty nad mořem. Jak jsme se naučili pronikat do korunek květů. A rozplývat se v jejich ráji. A zapamatujme si a dobře pochopme, že jediný způsob jak dosáhnout plné duchovní seberealizace, jak dosáhnout poznání Tvůrce a splynutí s Ním, je rozvíjet se jako duchovní srdce. Rozvíjet se prostřednictvím lásky ke Stvoření. Bůh, — Veliký, Nekonečný, Vesmírný Bůh je Láska. A pro to, abychom se k Němu mohli přiblížit, poznat Ho, dosáhnout Splynutí sebe jako vědomí, vlít se do Něho — se musíme také stát velmi, velmi velikou Láskou!

Jiná možnost neexistuje! To je jediná možná Cesta! Jiná možnost neexistuje! Uprostřed zelených trav, pod čapkou oblaků, žije duše Země... Kvete vprostřed palouků... A jestli se tam ocitneš, zastav se!... Uprostřed zelených trav, pod čapkou oblaků, žije duše Země... Svou duší v její duši úplně rozplyň se!... Závoje iluzí jak přeludy zmizí... Chmýří oblaků vklouzne ti pod nohy... A kolem pocítíš modř oblohy!... Svítit!... Milovat!... Zemi pomáhej jak kamarád! A kolem pocítíš modř oblohy!... Duše Země je něžná... Panuje v ní Láska... Vejdeš do ní, milujíce... Odvrhneš tělo i krev... Rozplyneš se v té Hloubce... Sjednoť se se Zemí! — Otevře se ti Svět jiných jemností! Rozplynout se v Lásce!... A s Láskou v lese — stát se jen kapkou rosy, visící na větévce. Ponořit se v jemný a průzračný klid... V každém stromě v lese s jeho tichem se slít! Ztratit svoje«já»... A dostat na oplátku... Nekonečné srdce a ke všem Lásku! Tichý večerní les...Obrysy stromů se ztrácejí... Absolutní prostor a — Klid! On z Lásky přichází, je to vlna... Z Hlubin Nekonečnosti... A nezadržitelně v Sobě utápí... Nejněžnějšího Ohně plná... Všechna živá stvoření, všechny bytosti... Vše je zahaleno tajemstvím... Země usíná... A jako něžná matka milovaných dětí, svým klidem všechno kolem přikrývá... halí... laská... Svoji píseň volnosti lehký vítr zpívá... A nehlučně ve tmě pták neviditelným křídlem mává... Chrámy borovic zelenou svojí mocí... A nehlučně ve tmě pták neviditelným křídlem mává... Pronikají do skryté podstaty věcí... Nejjemněší výhonky chvojí — živou vůní svojí... Tichounce šepotají: "Jsi bratrem i sestrou mojí!" Tělo není, je — klid... Všechno sebou obejmi!... Rozplyň se!... Staň se lesem!... A dýchej spolu s ním!... Tělo není, je — klid... Buď právě takovým nahým!... A ať Světla Proud, jak lístek nejmenší... Může tě utrhnout a ať tě unáší... — Nad poli, loukami..., Nad Zemí spící — Takovou laskavou, milující, Věčně Živou!... Červánky v březových lístečcích... — Třpytivé zlato v koruně, chvěje se v slunečních paprscích... Miluji tuhle Zem nesmírně!...Miluji tuhle Zem k slzám!... Celou ji držím na dlaních, kolébám ji a líbám! Hladím stromy, líbám květy,... Objímám, Láskou ji hřeji a krmím!... Miluj tu překrásnou přírodu i ty,... Pochop, že je Božím Stvořením!

Autor a režisér filmu — Vladimir Antonov Text četli: Vladimir Antonov a Jekatěrina Smirnova Ve filmu byly použity básně a Zjevení:
"Hleď! Mlha v paprscích jiskří..." — Anton Tjoplyj, "Uprostřed zelených trav..." — Olga Stěpaněc, "Duše Země je něžná..." — Olga Stěpaněc, "Rozplynout se v Lásce..." — Světlana Kravcova, "Tichý večerní les..." — Anton Tjoplyj, "Červánky v březových lístečcích..." — tuto báseň nám daroval velký ruský básník N. A. Někrasov, zapsala Olga Stěpaněc.

Techniky rozvíjení duchovního srdce
V minulosti duchovní adepti hésychasmu používali takzvanou Ježíšovu modlitbu. Existovaly její různé formy, ale podstata spočívala v tom — pozvat do svého duchovního srdce, do čakry anáhaty — Ježíše. Ale je třeba říci, že efektivita takové techniky byla velmi nízká. Vždyť by bylo slušnější zvát Ježíše už do rozvinuté a prostorné očištěné anáhaty. A je třeba ji takovým odpovídajícím způsobem připravit. Proto vám můžeme nabídnout následující techniky k tomu, abyste mohli udělat anáhatu hodnou toho, aby ji mohl navštívit Bůh.

První cvičení může být takové: Je nutné si sednout na paty, s rovnými zády; nazývá se to pozice učedníka. A dále vejdeme do stavů míru, klidu a blaženosti. Snažíme se, aby tyto stavy vznikaly uvnitř hrudního koše. A z této polohy vyzařujeme nejdříve dopředu: Kéž všechny bytosti žijí v míru! Kéž všechny bytosti žijí v klidu! Kéž všechny bytosti žijí v blaženosti! Napravo, Dozadu, Nalevo, A dolů. Druhé cvičení, které můžeme dělat, je takzvané «smíření».

Tak tedy: zvedáme vzhůru ruku — hřbetem dolů, a kreslíme s ní sinusoidu. Sinusoida je symbol harmonie. A je možné tu ruku prodlužovat do nekonečnosti; pociťovat ji nekonečně dlouhou. A tak udělíme prostoru harmonii. A několikrát to cvičení opakujeme. Můžeme ho dělat na všechny strany, oči těla můžou být zavřené. Otevřené jsou oči duše, které umožňují vidět svojí nekonečnou ruku, která prostoru uděluje harmonii. Potom cvičení «probuzení»: pocítíme se v jarním ránu — vyšli jsme z domu do lesa nebo do sadu a pociťujeme všude kolem i nad svým tělem jarní svěžest.

A prosíme Svatého Ducha, aby se zkoncentroval nad našimi těly a pohybem rukou seshora dolů ho zveme, aby se prolil skrz naše těla. Několikrát opakujeme tyto pohyby rukou. Nazývá se to «psychofyzická cvičení», protože fyzická složka napomáhá dosažení psychického stavu, psychického efektu. Jeden za druhým děláme takové vítající, zvoucí pohyby. Prosíme Svatého Ducha, aby se prolil skrz naše těla. Ranní svěžestí spolu s Božím požehnáním se promýváme, těla i duše. A přímo z tohoto je možné přejít k následujícímu cvičení, které se nazývá «dávání».

Ruce se rozevírají od hrudního koše, vyléváme z hrudního koše vlnu lásky, té samé lásky kterou jsme přímo teď obdrželi od Svatého Ducha, vyléváme do prostoru dopředu. Můžeme si připomenout: Kéž všechny bytosti žijí v míru! Kéž všechny bytosti žijí v klidu! Kéž všechny bytosti žijí v blaženosti! A poslední cvičení z této série je «vzestup»: my opět rukama děláme tempa seshora dolů a vylupujeme se ze svých tělesných obalů. Jedním tempem za druhým plaveme nahoru ke zdroji světla — Slunci.

Je možné vlít se do Slunce, naplnit se tam jím, stát se jeho světlem. Světlem jeho lásky. Přeměnit se duší v toto světlo a potom se znovu spustit do svého těla a teď už tím slunečním světlem svítíme. Svítíme z čakry anáhaty, svítíme obnoveným duchovním srdcem, svítíme na všechny strany, všem živým bytostem darujeme svou lásku. Lásku obdrženou od Boha. A dále je třeba, abychom se rozvinuli jako duchovní srdce do ohromných rozměrů, do vesmírných rozměrů už za hranicemi svého těla.

Duchovní srdce může být vypěstováno miliónkrát větší, nežli když se nacházela v mezích čakry anáhaty ve fyzickém těle. A pro to je třeba vyjít na prostranství, nejlepší ze všeho na mořské pobřeží a jestli takovou možnost nemáme, pak na pole, louky, stepi... a přitom nezbytně pociťovat ruce duchovního srdce, ruce duše, sjednocené s duchovním srdcem. Jimi laskáme rozličné živé bytosti: rostliny, ptáčky, rybky, zvířátka, žabičky, motýly a tak dále. Dáváme jim svoji lásku, svoji sílu.

Pokud budeme jednoduše rozvíjet duchovní srdce bez toho, abychom upřímně milovali Boží tvory a přirozeně i samotného Boha, pak jenom z takového tělocviku nebude žádný užitek. Ještě je možné zformulovat, že když si nezamilujeme Boží Stvoření není možné si zamilovat i samotného Tvůrce. Z počátku může být vhodnější rozlévat se z čakry anáhaty nad prostranstvími konkrétně dozadu vzhledem k tělu, později už to nebude mít význam. A takovým duchovním srdcem, kterým se už rozléváme na kilometry už bude možné se snadno kontaktovat i s Ježíšem Kristem i se Svatými Duchy. A když se do něho ponoříme hloub, můžeme poznat i Tvůrce v Jeho Příbytku.

Duchovní srdce - o metodice současného hésychasmu a technikách rozvíjení duchovního srdce — čakry anáhaty
Táborák — vždy v jakémkoliv počasí, pohodě či nepohodě, ať je déšť či sníh, založíme v lese táborák a přichází útulno, pocit domácího krbu. Ale ohně je nezbytně třeba zakládat tak, abychom neškodili nejen celému lesu, ale aby ani jeden živý tvor neutrpěl.

A ti živí tvorové jsou konkrétně rostliny. To znamená, táborák je nejlepší ze všeho založit na starém ohništi nebo na tom místě, kde nerostou žádné rostliny, například, na písčité lesní cestě. Ale v žádném případě nesmíme dělat táboráky pod velkými smrky v suchém počasí. Protože pod smrky se hromadí velmi mnoho jehličí, a toto jehličí začíná doutnat, ohořívají kořeny stromu a oheň se dále šíří půdou. A plamen táboráku bývá dvou typů, dvou kvalit: dokud se táborák rozhořívá, plamen je živý, intenzívní, někdy bouřlivý.

Ale když se plamen rozhořel, vytvořilo se mnoho uhlíků, plamen začíná být měkký, přinášející klid, pak je velice dobré se s takovým plamenem slaďovat. Takový táborák uklidňuje. Ještě je velice důležité naučit se dívat na oheň táboráku ne očima těla, jako to obvykle dělají lidé, ale očima duchovního srdce. Právě tak. A můžeme to vyjádřit termínem: hřeje duši. Pak tedy bude táborák rozehřívat duši, bude hřát duchovní srdce, to nejdůležitější, co je v člověku.

A pobyt u takového táboráku, jeho pozorování můžeme považovat za jedno z velmi důležitých duchovních cvičení. A teď si o tom všem promluvíme podrobněji. Existuje takové řecké slovo: «hésychie», které znamená vnitřní ticho, vnitřní klid. Z toho vznikl název středověkého křesťanského hnutí «hésychasmus». Jeho dvěma těsně provázanými metodickými základy jsou: získání právě této «hésychie» — vnitřního ticha a zároveň otevírání duchovního srdce. A potom přichází rozvíjení člověka právě jako duchovní srdce.

A zamýšleli jsme se nad tím, proč žijeme na Zemi, v čem spočívá smysl našich životů? Pokud jsme se nezamýšleli, bude mít možná smysl udělat to právě teď, protože velice mnoho lidí, kteří nenacházejí správnou odpověď na tuto otázku, se odsuzuje k provádění osudově nesprávných skutků, k degradaci, k trápení. Ale nemyslete si, že já teď budu mluvit o tom, že smysl života je v tom abychom se vyhnuli věčným mukám v pekle, získali věčné blaženosti ráje. Ne, teď si na toto téma pohovoříme seriózně z vědeckého hlediska, z hlediska biologie...

Protože já, vědec-biolog, a spolu se mnou i mí golegové, jsme celá desetiletí tento problém zkoumali a prozkoumali ho velmi podrobně. Teď si promluvíme o evoluci. Všichni jsme v minulosti toto slovo slyšeli. Známe teorii vzniku druhů, vytvořenou Darwinem a Wallacem. To, co říkali, je správné, je to všechno správné, pokud ke koncepci přidáme současné znalosti o mechanizmu vzniku genetických mutací. Evolučně se vyvíjejí nejen biologické druhy, ale i celé planety, hvězdy, galaxie, celý materiální vesmír.

Ale teď soustředíme svoji pozornost ještě na jeden velmi důležitý problém biologie, na evoluci vědomí. Zapomeneme teď na chvíli na sluneční den a představíme si hvězdnou noc, nebe s hvězdami, hvězdy shromážděné v galaxiích, v každé galaxii je spousta hvězd, kolem nich obíhají planety, na některých planetách je život podobný tomu, jaký je na naší Zemi. A také na naší Zemi existují miliardy velmi rozmanitých živých bytostí od mikroorganizmů až k nám, lidem. I když budeme přistupovat k tomuto problému, problému života, z nejšíršího vědeckého hlediska, ještě to nestačí.

Jde o to, že prostor je skutečně mnohorozměrný. Existuje sedm základních vrstev mnohorozměrnosti. Odlišují se podle úrovně hrubosti — jemnosti. Nejhrubší prostorová dimenze je peklo. Nejjemnější je Příbytek Tvůrce. Řecky se prostorové dimenze nazývají eony, v sanksrtu loky, a také se ještě nazývají úrovněmi mnohorozměrnosti. Přičemž jsou skutečně, reálně poznatelné rozvinutým lidským vědomím. Všechny tyto dimenze jsou obydleny různými formami vědomí. V nejjemnější z nich přebývá rozměrově neohraničené a věčné Prvotní Vědomí, které lidé nazývají Tvůrcem, Bohem Otcem, Stvořitelem, Jehovou, Jahve, Prvotním Vědomím, Adibuddhou, Alláhem, Svarogem, Ódinem a dalšími jmény.

Některé další eony jsou obydleny individuálními vědomími, tedy dušemi, různého evolučního stáří a kvality. Existují také eony, které jsou naplněné stavebním materiálem, jak pro fyzickou hmotu, kterou dobře známe, tak i pro duše. Co je to ráj? Ráj je eon, který je nejbližší Příbytku Tvůrce. Ale vůbec není obydlený okřídlenými anděly a archanděly, ale těmi evolučně se vyvíjejícími dušemi, které si za života ve vtěleném stavu zvykly žít v takových emocionálních stavech, to je stavech vědomí, jako něžná láska, láska pečující u druhé bytosti.

Jestliže se takové stavy za života na Zemi staly pro člověka obvyklými, normálními stavy vědomí, pak v nich on zůstane po smrti těla. A pak bude zaručeně žít v ráji. A existuje názor, že činy předurčují to, kde budeme žít po smrti těla, to je nesprávné. Činy formují osud neboli karmu, to je jiná záležitost. Podstata uvedeného jevu spočívá v tom, že Bůh jako náš hlavní Učitel nás jednoduše odnaučuje nesprávně žít, tím že nám vytváří potíže různého druhu.

Odnaučuje nás eticky nesprávné skutky, to znamená ty, které způsobují škodu a utrpení druhým bytostem. A jestliže to dlouho nemůžeme pochopit a pokračujeme v egoistickém jednání, pak dostáváme potíže, bolest, utrpení, od Boha, od našich Božských Učitelů. Ti lidé, kteří v sobě vyvinuli zvyk žít v hrubých stavech, takových jako popudlivost, chronická nespokojenost s chováním druhých lidí, stesk, zloba, nenávist, zoufalství, žárlivost; ti lidé se po odloučení od těla ocitají mezi sobě podobnými v pekle.

A každý z nás má možnost vybírat, do jakého eonu se chce odstěhovat. V tom také spočívá svoboda vůle, v tom, že si každý z nás může vybrat pro sebe ten eon, ve kterém bude dále žít. Člověk není tělo, lidé nejsou těla. Člověk je vědomí nebo duše. To, co se konkrétně říká: "moje duše" nebo "jeho duše", není správné. Jenom tělo může být něčí — moje nebo někoho jiného. Ale "já" je duše. Duše se vtěluje do materiálních fyzických těl se záměrem růstu, rozvoje. V tom také spočívá smysl našich životů.

Ale vtělení právě do lidských fyzických těl nenastává ihned od začátku. Rozvoj každé duše se začíná vtělením zpočátku do těl mikroorganizmů, rostlin, potom různých druhů zvířat a po nich do těl lidí. To znamená, že existují dva paralelní proudy evoluce: evoluce různých druhů fyzických těl a evoluce individuálních vědomí. Ale smysl života člověka nespočívá v tom, aby si zasloužil ráj, on je v něčem mnohem vyšším, je v tom, aby se ubytoval v Příbytku Tvůrce a obohatil Ho sám sebou.

Pro to je nutné udělat neporovnatelně více, nežli se jednoduše naučit žít bez hrubých negativních emocí, emocionálních stavů vědomí. Jinými slovy: musíme se stát dokonalými individuálními vědomími, abychom získali právo ubytovat se v Příbytku Tvůrce, stát se Jeho neoddělitelnými částmi. A tak jsme si už teď zapamatovali, že člověk tak, jako jakékoliv jiná vtělená bytost není tělo, ale vědomí, duše. Po smrti těla každý z nás vůbec neumírá, ale dále pokračuje v životě.

Ale jaký bude tento život, kvalita tohoto života, závisí na tom, jak člověk prožil život v materiálním těle a jak sám sebe vychoval. Už jsme probírali, že Bůh existuje, přičemž On je plně poznatelný pro ty lidi, kteří se ve svých duševních vlastnostech rozvinuli do odpovídající úrovně. Ale jeden z problémů spočívá v tom, že téměř všichni lidé v současné společnosti nemají dokonce ani představu o tom, co je to Bůh a kde Ho hledat. Začneme tím, že je třeba určit takové pojmy, jako je Tvůrce, Absolutno, Svatý Duch, Mesiáš nebo to samé v jiných jazycích: Kristus, Avatár.

Absolutno je absolutně všechno, co existuje ve Vesmíru, možná snad s vyloučením pekla. Proč? Protože Ježíš nazval peklo «tmou vnější». Vnější vzhledem k čemu? Vzhledem k Absolutnu. Peklo je jakési smetiště, místo, kam se vyhazují odpadky Evoluce Vědomí v Absolutnu. Přičemž na Absolutno je správné nahlížet jako na Živý Jednotný Organizmus. A my jsme jakési jeho pohyblivé buňky, podobné leukocytům v krvi, které mají schopnost vzestupu, dalšího rozvoje. A svobodu vůle.

A naše svoboda vůle nám dává právo výběru v jaké konkrétní části Absolutna chceme pokračovat ve svojí existenci. Tvůrce je hlavní částí Absolutna. On Sám Sebe nazývá Duchovním Srdcem Absolutna. Není to stařeček sedící na obláčku, ale Neohraničený Oceán Dokonalého Vědomí. On je přítomný všude, v jakémkoliv bodu prostoru, ale jenom v Jeho prostorové dimenzi, v Jeho eonu. Také je třeba chápat, že materiální Stvoření je nicotně malé ve srovnání s Nekonečným Tvůrcem.

Vypadá podobně jako maličké ostrůvky v Nekonečném, Bezmezném Oceánu Vesmírného Absolutna. Zatímco Tvůrce je nekonečným základem, jakousi základní vrstvou pro všechno existující. A při tom se ve Stvoření neděje nic, co by neodpovídalo vůli Tvůrce. A co je to Svatý Duch? Holub nebo vánek? Pochopitelně ne, jsou to Božská Dokonalá Vědomí, v minulosti byli lidmi. Svatý Duch je hromadný pojem. Ve skutečnosti je Svatých Duchů ohromné množství. A všichni mají, když se zjevují vtěleným lidem, lidský, ale gigantický vzhled.

V minulosti byli lidmi, kteří se rozvinuli do stavu božskosti a získali pro sebe věčné místo přebývání v Příbytku Tvůrce. A teď vycházejí z Příbytku Tvůrce k nám, vtěleným lidem, aby mám pomáhali postupovat po duchovní Cestě. Mimochodem, mezi Svatými Duchy můžeme vidět obě pohlaví. A co je to Kristus, Mesiáš, Avatár? To jsou znovu vtělení do lidských těl představitelé Svatého Ducha. To jim pomáhá snadněji se s námi kontaktovat, lépe nám pomáhat. A ještě jednou je třeba specielně zdůraznit, že Kristus vůbec není Ježíšovo příjmení, jak si myslí velmi mnoho lidí věřících i nevěřících.

Krstus je, přesněji řečeno, název, a Mesiáš a Avatár je to samé, jenom v jiných jazycích. Jak máme budovat své životy, abychom je prožili s maximálním užitkem jak pro sebe, tak pro Evoluci Vesmírného Vědomí? Především je třeba pochopit, že Dokonalost se skládá ze tří složek: Lásky, Moudrosti a Síly.

Složku Moudrosti si začínáme osvojovat konkrétně výukou ve školách, institutech, získáváním životních zkušeností v různorodých oblastech činnosti, přičemž čím různorodější, tím lepší. Pojmem síla není v daném kontextu myšlena síla fyzická, ale síla vědomí. A síla vědomí může být spojena jenom se zdravým a dostatečně rozvinutým fyzickým tělem. Proto zdravý způsob života včetně správné výživy, fyzické práce, tělocviku, sportu; to všechno má velký význam ve správném rozvoji člověka.

A teď se podíváme na aspekt lásky: co je to láska? Mnozí lidé chápou pod tímto termínem jenom sex, ale není to tak. Nicméně, sex vůbec není špatný, i když s určitými připomínkami, o kterých si můžete přečíst v našich knihách. Ale slovem láska je správné chápat konkrétně odpovídající emoce. Je třeba počítat s tím, že variant takových emocí je několik. Jsou to emoce lásky vzájemně sjednocující, slévající se v jedno mezi dvěma vzájemně se milujícími lidmi, je to pečující láska k dětem, je to i uctivá láska k tomu, kdo si takový vztah k sobě zasluhuje.

Je to i soucitná láska, která nám nedovoluje působit bolest a další druhy utrpení druhým bytostem. Je to láska obětující sama sebe kvůli pomoci druhým, i láska-zamilovanost, nadšení jemnou krásou. A je to samozřejmě láska k Bohu, vedoucí nás k tomu, abychom Mu sloužili, vlili se v Něho, splynuli s Ním v Jedno. Všichni jsme slyšeli slova Ježíše: Bůh je Láska. To znamená za prvé, že Bůh miluje starostlivou láskou. To znamená, že Bůh miluje nás všechny, všechny svoje děti, vtělené i nevtělené.

Lidi, zvířata, rostliny. Mimochodem, rostliny jsou také úplně oduševnělé bytosti. A je třeba se k nim podle toho chovat. Druhou vlastností, s jejíž pomocí se můžeme přiblížit k Tvůrci je láska, kterou rozvíjíme v sobě, ve všech už jmenovaných a mnohých dalších projevech. A teď vyvstává otázka: jak se to všechno naučit? A pro to musíme na počátku prozkoumat stavbu lidského organizmu, ne z pozice anatomie nebo fyziologie, ale z té samé pozice jako jsme zkoumali stavbu Absolutna.

Jde o to, že lidský organizmus je také mnohorozměrný, tak jako Absolutno. Přičemž každý z nás má jakési potenciální zastoupení v Příbytku Tvůrce. V Novém Zákoně se o tom mluví jako o Duchu Božím, který žije v nás. To samé zastoupení se nazývá slovem «átman» nebo «vyšší já» každého člověka, které je nutné poznat. Přičemž to «vyšší já» je oslaveno v Tvůrci. Ale jak se tam dostat? Za prvé musíme pochopit, že úspěšný vzestup k Tvůrci je možný jenom za podmínek etické čistoty, kterou nám doporučuje Bůh.

A o tom je také možné si podrobně přečíst v našich knihách. Za druhé: úspěšný vzestup k Příbytku Tvůrce je možný jen při dodržování dvou základních principů hésychasmu: je to získání vnitřního klidu a úsilí o rozvíjení sebe jako duchovního srdce. «Vyšší já» může být také poznáno právě a jenom uvnitř rozvinutého duchovního srdce a právě tam se táké získává klid. Můžeme říci, že Boha je možné poznat právě a jedině uvedené metody a principy hésychasmu, i když je nezbytné říci, že analogické techniky duchovního zdokonalování nacházeli i adepti dalších religiózních směrů.

A teď musíme určit podrobně odpověď na otázku o tom jak se rozvíjí duchovní srdce. Jak ho rozvinout? Jak ho poznat, otevřít? Kde se nachází, jak k němu dále přistupovat? Teď je vhodné promluvit o čakrách. Čakry se nenacházejí v páteři, jak někdy píšou v některých knihách. Ale každá čakra zaujímá jí odpovídající segment těla. Čakry také nemají žádné okvětní lístky a další podobné pohádkové struktury uvnitř sebe, to jsou lidské fantazie,. A v žádném případě nelze čakry vybarvovat, jak někdy doporučují.

Čakry mají uvnitř sebe něžnou nazlátle bílou barvu. Čakry jsou bioenergetické struktury. Mezi jejich funkce je patří skladování, přepracování a přerozdělování bioenergií... které mohou také protékat vzájemně mezi určitými čakrami, nebo konkrétní čakrou a orgány, které se nacházejí ve sféře vlivu uvedené čakry. Kanály po kterých probíhá protékání, vzestup energií, se nazývají meridiány, to už všichni určitě znají. Je žádoucí, aby všechny čakry byly vždy pročištěné a rozvinuté.

Pro to existují speciální techniky, popsané v našich knihách. Pokud je ta určitám čakra znečištěná a nemůže proto plnocenně vykonávat svoje funkce, vznikají chronická onemocnění příslušejících orgánů. A jestliže takovou čakru pročistíme, pak velice rychle, někdy najednou, okamžitě, dochází k vyléčení nemocí, které mohly trvat roky a odolávaly medikamentózní léčbě. Čaker je sedm. Začneme je probírat od shora. Na vrchní části hlavy je čakra sahasrára, ve středu hlavy čakra ádžňa — v překladu ne-moudrá, a — negativní částice, -džňa — moudrá.

Višuddha — oblast krku až k meziklíční jamce, anáhata — zaujímá celý hrudník až ke sluneční pleteni, manipúra dolů až k pupku, včetně sluneční pleteně. K úrovni stydké kosti je to svádhisthána, a dole na úrovni kostrče múladhára. Kromě funkce přerozdělování energií mají čakry ještě další neméně důležité funkce: sahasrára odpovídá za strategické myšlení, ádžňa odpovídá za taktické myšlení... je to nezbytně důležitá čakra, ale ona je schránkou našeho nižšího já, na rozdíl od vyššího.

Višuddha odpovídá za estetické vnímání... anáhata za funkci lásky, manipúra za energičnost, pracovitost, svádhisthána za reproduktivní funkci, a múĺadhára je pro nás zvláště důležitá tím, že k ní vedou kanály, které sjednocují tělo s energií kundalíní. Kundalíní se nenachází v kostrči, ani v čakře múladháře, jak někdy píšou, ale nachází se za hranicemi lidského těla. Kundalíní je átmická energie. Je velmi důležitá pro duchovní rozvoj člověka a na určité etapě v určitých stupních duchovního vzestupu...

duchovní praktikant vede energii kundalíní skrz tělo a prostřednictvím toho přeměňuje hmotu těla, léčí tělo. Potom energii kundalíní třídí, a tohle je jedna z nezbytných technik pro to, aby potom mohl přesídlit do Příbytku Tvůrce. Nejdůležitější z čaker je čakra anáhata. Právě s její pomocí můžeme realizovat svoje hlavní lidské poslání, to znamená duchovní zdokonalování. A jak rozvíjet anáhatu? Pro to je vypracována řada technik. V minulosti duchovní adepti hésychasmu používali takzvanou Ježíšovu modlitbu.

Existovaly její různé formy, ale podstata spočívala v tom — pozvat do svého duchovního srdce, do čakry anáhaty — Ježíše. Ale je třeba říci, že efektivita takové techniky byla velmi nízká. Vždyť by bylo slušnější zvát Ježíše už do rozvinuté a prostorné, očištěné anáhaty. A je třeba ji takovým odpovídajícím způsobem připravit. Proto vám můžeme nabídnout následující techniky k tomu, abyste mohli udělat anáhatu hodnou toho, aby ji mohl navštívit Bůh. První cvičení může být takové: Je nutné si sednout na paty, s rovnými zády; nazývá se to pozice učedníka.

A dále vejdeme do stavů míru, klidu a blaženosti. Snažíme se, aby tyto stavy vznikaly uvnitř hrudního koše. A z této polohy vyzařujeme nejdříve dopředu: Kéž všechny bytosti žijí v míru! Kéž všechny bytosti žijí v klidu! Kéž všechny bytosti žijí v blaženosti! Napravo: Kéž všechny bytosti žijí v míru! Kéž všechny bytosti žijí v klidu! Kéž všechny bytosti žijí v blaženosti! Dozadu: Kéž všechny bytosti žijí v míru! Kéž všechny bytosti žijí v klidu! Kéž všechny bytosti žijí v blaženosti! Nalevo: Kéž všechny bytosti žijí v míru! Kéž všechny bytosti žijí v klidu! Kéž všechny bytosti žijí v blaženosti! Nahoru: Kéž všechny bytosti žijí v míru! Kéž všechny bytosti žijí v klidu! Kéž všechny bytosti žijí v blaženosti! A dolů: Kéž všechny bytosti žijí v míru! Kéž všechny bytosti žijí v klidu! Kéž všechny bytosti žijí v blaženosti! Druhé cvičení, které můžeme dělat, je takzvané «smíření». Tak tedy: zvedáme vzhůru ruku — hřbetem dolů, a kreslíme s ní sinusoidu. Sinusoida je symbol harmonie.

A je možné tu ruku prodlužovat do nekonečnosti; pociťovat ji nekonečně dlouhou. A tak udělíme prostoru harmonii. A několikrát to cvičení opakujeme. Můžeme ho dělat na všechny strany, oči těla můžou být zavřené. Otevřené jsou oči duše, které umožňují vidět svojí nekonečnou ruku, která prostoru uděluje harmonii. Potom cvičení «probuzení»: pocítíme se v jarním ránu — vyšli jsme z domu do sadu nebo do lesa a pociťujeme všude kolem i nad svým tělem jarní svěžest.

A prosíme Svatého Ducha, aby se zkoncentroval nad našimi těly a pohybem rukou seshora dolů ho zveme, aby se prolil skrz naše těla. Několikrát opakujeme tyto pohyby rukou. Nazývá se to «psychofyzická cvičení», protože fyzická složka napomáhá dosažení psychického stavu, psychického efektu. Jeden za druhým děláme takové vítající, zvoucí pohyby. Prosíme Svatého Ducha, aby se prolil skrz naše těla. Ranní svěžestí spolu s Božím požehnáním se promýváme, těla i duše. A přímo z tohoto je možné přejít k následujícímu cvičení, které se nazývá «dávání».

Ruce se rozevírají od hrudního koše, vyléváme z hrudního koše vlnu lásky, té samé lásky kterou jsme přímo teď obdrželi od Svatého Ducha, vyléváme do prostoru dopředu. Můžeme si připomenout: Kéž všechny bytosti žijí v míru! Kéž všechny bytosti žijí v klidu! Kéž všechny bytosti žijí v blaženosti! A poslední cvičení z této série je «vzestup»: my opět rukama děláme tempa seshora dolů a vylupujeme se ze svých tělesných obalů. Jedním tempem za druhým plaveme nahoru ke zdroji světla — Slunci.

Je možné vlít se do Slunce, naplnit se tam jím, stát se jeho světlem. Světlem jeho lásky. Přeměnit se duší v toto světlo a potom se znovu spustit do svého těla a teď už tím slunečním světlem svítíme. Svítíme z čakry anáhaty, svítíme obnoveným duchovním srdcem, svítíme na všechny strany, všem živým bytostem darujeme svou lásku. Lásku obdrženou od Boha. A dále je třeba, abychom se rozvinuli jako duchovní srdce do ohromných rozměrů, do vesmírných rozměrů už za hranicemi svého těla.

Duchovní srdce může být vypěstováno miliónkrát větší, nežli když se nacházelo v mezích čakry anáhaty ve fyzickém těle. A pro to je třeba vyjít na prostranství, nejlepší ze všeho na mořské pobřeží a jestli takovou možnost nemáme, pak na pole, louky, stepi... a přitom nezbytně pociťovat ruce duchovního srdce, ruce duše, sjednocené s duchovním srdcem. Jimi laskáme rozličné živé bytosti: rostliny, ptáčky, rybky, zvířátka, žabičky, motýly a tak dále. Dáváme jim svoji lásku, svoji sílu.

Pokud budeme jednoduše rozvíjet duchovní srdce bez toho, abychom upřímně milovali Boží tvory a přirozeně i samotného Boha, pak jenom z takového tělocviku nebude žádný užitek. Ještě je možné zformulovat, že když si nezamilujeme Boží Stvoření není možné si zamilovat i samotného Tvůrce. Z počátku může být vhodnější rozlévat se z čakry anáhaty nad prostranstvími konkrétně dozadu vzhledem k tělu, později už to nebude mít význam. A takovým duchovním srdcem, kterým se už rozléváme na kilometry už bude možné se snadno kontaktovat i s Ježíšem Kristem i se Svatými Duchy.

A když se do něho ponoříme hloub, můžeme poznat i Tvůrce v Jeho Příbytku. A na konec několik hygienických rad, aby se tohle všechno dařilo ještě lépe. Eticky správným stravováním, a to je důležité i pro zdraví, je stravování nezabíjené, to znamená, s vyloučením potravin z masa a ryb, ale při nezbytném dodržování dostatečného přísunu bílkovin. Včetně mléčných produktů, hub, sóji a tak dále. Je třeba se vyhnout oblečení ze syntetických tkanin, které bezprostředně přiléhá na kůži.

A ukládat se k spánku pravidelně nejpozději v deset hodin večer a vstávat dříve. A začínat každý den duchovními cvičeními. A ještě jednou zopakuji co se týče studia. Studium ve školách, institutech je důležité a potřebné. A víc než to, my se musíme učit i potom celý život. Učíme se i u lidí, se kterými se setkáváme, a nejen tomu jak máme žít, ale i tomu, jak nemáme žít a jednat. A učíme se dokonce i u stromů jejich klidu a u květin a bylin jejich něžné a jemné kráse i u hmyzu, například jeho nenáročnosti, na rozdíl od stavu blahobytu, kterým se snaží obklopovat mnozí lidé.

A ještě jedna otázka: Co taková duchovní práce přinese konkrétně intelektuálnímu zdokonalování? Ona přinese to, že člověk začíná myslet ne už s pomocí mozku hlavy, ale rozvinutým, ohromným vědomím. A taková schopnost myšlení s ním už zůstane navždy, konkrétně i po smrti těla. Nazývá se to moudrostí. A takové lidi nazývají «Velkými dušemi» nebo «Mahátmy». A oni se stávají důstojnými toho, aby se stali částicemi Tvůrce, Svatými Duchy. Tak tedy, takhle zajímavě, krásně, je možné žít na Zemi.

A protikladem je to, co sami znáte: primitivní život na úrovni zvířecích reflexů, v nemocích, utrpení, alkoholizmu a dalších narkomániích. A takový život připravuje lidi do pekla. Ale my žijeme a doporučujeme i vám žít s Bohem, pro Boha, s úplným pochopením toho, proč zde žijeme a jak máme žít. Mnoho zdaru na této Cestě! A buďte častěji v přírodě, můžete se třeba sytit její harmonií takhle: vstoupíme do anáhaty, rozšiřujeme se duchovním srdcem a meditace je: "Já nejsem, je jenom tento překrásný les..." Nebo: "Já nejsem, je jenom tohle překrásné pole."

A potom, když se naučíme vstupovat vědomím do forem poskytovaných Svatým Duchem, a potom i v Příbytku Tvůrce si také řekneme i tam "Já nejsem, je jenom On. A to bude znamenat Rozplynutí v Něm, Splynutí s Ním." Ještě jednou: Hodně úspěchů! A s důvěrou poslouchejte Boží pokyny, spoléhejte se na Jeho vedení, na Jeho pomoc.

On s radostí pomáhá těm, kdo opravdově směřují k Němu! Tam, kde se volně dýchá, kde je prostor na duši; tam, kde si slunce hraje a ptačí zpěv zní do uší, tam, kde je průzračnost nebe, ticho a klid, tam v blažené záři můžu s Tebou se slít.

Autor a režisér filmu — Vladimir Antonov. Na filmu pracovali: Vladimir Antonov, Anna Zubkova, Maria Štil, Jekatěrina Smirnova, Larisa Vavulina, Michail Nikolenko Dmitrij Ušakov, Olga Stěpaněc, Alexej Šotov, Jevgenija Štil Ve filmu zazněla báseň Antona Tjoplého: "Tam, kde se volně dýchá..." a také byl předveden obraz Alexandra Ivanova "Zjevení Krista lidu". Pokračovat ve studiu a osvojování uvedeného tématu můžete podle knih Vladimira Antonova

Sattva mlhy (Ekopsychologie)
Tak, jak jste dokázali procítit tuhle krásu? Splynout s ní, stát se její součástí? … Kdysi jsme se u lesního jezera setkali s jedním profesionálním fotografem — a dlouho jsme se spolu s ním kochali právě takovou mlhou, On tehdy prohlásil: «Uviděl jsem to — a teď můžu i umřít!» Jeho emoce jsme velice dobře chápali! Ale bylo by správné poznat tuhle superkrásu Stvoření, a nepoznat jejího Tvůrce? A ukončit přitom vtělení. Ne, není to tak! … Víte co, popřemýšlíme teď spolu: v čem je smysl života člověka, včetně života každého z nás?

Tohle vůbec není «pseudootázka», to znamená, otázka, která zjevně nemá odpověď, — jak to kdysi zformulovali někteří materialističtí filozofové! Naopak: na tuto otázku existuje vyčerpávající odpověď — z pozice současné biologické vědy: vědy o ŽIVOTĚ. Budu s vámi o tom mluvit jako vědec-biolog, který tomuto výzkumu, spolu se svými kolegy, zasvětil život. Pro začátek můžeme v krátkosti zformulovat odpověď takto: smysl života je v pozitivním rozvíjení sama sebe jako duše, vědomí.

Ale teď si o tom pohovoříme daleko podrobněji. Konkrétně je třeba odpovědět i na takovéhle otázky A k čemu je to vůbec potřebné?, proč se pozitivně rozvíjet?, proč se stávat lepším? Především musí každý v sobě zlomit lživé náboženské představy o tom, že jsme od Boha odděleni nepřekonatelnou propastí, že Bůh je strašný Soudce, trestající nás, hříšníky. A že nejvyšším a téměř neuskutečnitelným snem člověka může být vidina dostat se do ráje… A že prý, aby se to splnilo, musíme svůj život zasvětit tomu, abychom si velice horlivě vyprošovali «smilování» u Boha (to se nazývá «modlit se»), a také se zúčastňovat jakýchsi obřadů.

A existuje i názor, že je kvůli tomu ještě třeba horlivě pronásledovat a zabíjet «jinověrce» a «heretiky»… Ale ve skutečnosti všechno tohle tak není. My vůbec nejsme odděleni od Boha. Ale aby se to pro nás stalo pochopitelnějším, je třeba objasnit význam slova Bůh Vždyť mezi lidmi neexistuje jednotné porozumění dokonce ani v tomto; a uvedenému slovu lidé často rozumějí různě. Toto slovo může být používáno ve smyslu Absolutno — to znamená, Absolutně Všechno. Tvůrce, který je jedné podstaty s Jeho mnohorozměrným Stvořením.

A každý z nás je Jeho součástí — tak jako například buňka krve, která má určitou samostatnost uvnitř těla, ve kterém žije a kterému slouží; ale přitom je zároveň jeho částicí. Druhý význam slova Bůh je Tvůrce, Prvotní Vědomí, nazývané také Bohem Otcem a dalšími jmény. On přebývá v úplné hloubce mnohorozměrného prostoru. Je nekonečný, zaplňuje neohraničené vesmírné prostory. Je i uvnitř těla každého z nás. Jenomže je právě v jiné vrstvě mnohorozměrnosti — vzhledem k těm vrstvám, které obývá většina z nás.

On je nepoznatelný pro ty lidi, kteří Ho nehledají tam, ale někde jinde: na nebi, na jiných planetách atd. Ale On je poznatelný pro ty, kteří následují Jeho pokyny, jak máme žít na Zemi, pro ty, kteří upřímně milují svého Tvůrce, jsou do Něho zamilováni, snaží se Mu připodobnit, pěstují sama sebe jako lásku… Vždyť «Bůh je Láska!» — jak je napsáno v Novém Zákoně! A to konkrétně znamená, že pro to, abychom se k Němu přiblížili stavem duše, musíme také sami sebe pěstovat jako lásku.

A ti, kteří sama sebe pěstují jako hrubost, nenávist, povýšenost, přezíravost, pohrdání ve vztahu k jiným Projevům Života Absolutna, — ti se připravují do pekla, smetiště evolučního procesu, smetiště Evoluce. Peklo je nejhrubší prostorová dimenze, místo přebývání duší, rozvíjejících v sobě vlastnosti protikladné vlastnostem Prvotního Stvoření. Naproti tomu ráj je jedna z jemných prostorových dimenzí, místo přebývání duší, rozvíjejících se cestou zjemňování, něžnosti, starostlivosti, laskavosti: to znamená, cestou lásky.

Ale jak rozvíjet sama sebe cestou zjemňování? Jde o to, že naše emocionální stavy jsou stavy nás jako vědomí, duší. A můžeme si konkrétně přivykat na život v těch či jiných emocionálních stavech: hrubějších — nebo jemnějších. Tímto způsobem předurčujeme svoje místo v mnohorozměrném Absolutnu: peklo, ráj, Příbytek Tvůrce… Právě tomu učil Ježíš Kristus Svoje Učedníky. A tato část Jeho Učení je zapsána v Evangeliu Jeho osobního učedníka — Apoštol Filipa. Mimochodem, toto Evangelium si můžete přečíst v naší knize "Бог говорит" (Bůh promlouvá).

A tedy, jak píše Apoštol Filip, ti lidé kteří rozvinuli sama sebe v potřebné míře správným směrem, jsou přijímáni Tvůrcem v Jeho Příbytku, vlévají se do Něho rozvinutými Vědomími, stávají se Jeho neoddělitelnými Částmi. A potom ti Dosáhnuvší mohou vycházet z Příbytku Tvůrce Částí Sebe ke vtěleným lidem,— aby jim pomáhali projevovat Se jako Svatí Duchové. Tato Projevení Tvůrce se souhrnně nazývají Svatým Duchem. A někdy se Oni — se stejným záměrem — dokonce znovu vtělují do lidských těl…

Taková vtělení Boha v lidském těle se nazývají — v různých lidských jazycích — Mesiášem, Kristem, Avatárem. Co tedy musíme konkrétně dělat, abychom postupovali tímto směrem? To je také popsáno v Učení Ježíše Krista a v Učeních dalších Božských Učitelů. Podrobně je možné si o tom přečíst v naší knize "Бог говорит " (Bůh promlouvá). Za prvé — musíme přijmout zásadu maximálně možného neubližování: nečinění škody druhým vtěleným bytostem. Vždyť my takovou škodu činíme, nejen když zabíjíme nebo působíme fyzickou bolest.

Ale my působíme škodu — i když klevetíme, různými způsoby podvádíme, krademe, chováme se k druhým bez náležité úcty, pomlouváme, žárlíme, neodůvodněně odmítáme pomoc, a dokonce i tehdy, když jednoduše přebýváme v hrubých emocionálních stavech! Vždyť svými emocemi každý z nás vytváří energetická pole — příznivá nebo nepříznivá pro druhé bytosti! Proto náš «vnitřní» stav vůbec není jenom naše «osobní věc»! Druhým krokem musí být ovládnutí dovednosti neomezeného řízení vlastních emocí.

A není to vůbec složité, pokud víme, jak? Důkladné řízení vlastní emocionální sféry se nazývá technika psychické autoregulace. Toho není možné dosáhnout jinak, než ovládnutím řízení vlastních bioenergetických struktur, které se nazývají čakry. Protože jako bioenergetické orgány určují naše psychické stavy: ty či ony emoce, úroveň energičnosti, fyzické a duševní pracovní schopnosti atd. Na energetické čistotě a stupni rozvoje čaker je také ve velké míře závislý náš zdravotní stav.

Všechny čakry, a také základní meridiány organizmu musejí být čisté a spolehlivě fungovat. Ale nejdůležitější čakrou je čakra anáhata. Právě ona je schránkou duchovního srdce — nejdůležitější části lidského organizmu. Protože právě a jedině rozvinutí duchovního srdce člověku umožňuje přeměnit sama sebe v Lásku, vypěstovat sama sebe do toho stavu, který mu dává právo přiblížit se k Tvůrci a vejít do Jeho Příbytku. O tom všem jsme podrobně vyprávěli v mnoha knihách a filmech, vytvořených naší výzkumnou skupinou.

V první řadě doporučuji přečíst si o Věčném Učení Ježíše Krista, knihy o hésychazmu a podívat se na film "Duchovní srdce". A o práci s čakrami je dostatečně podrobně napsáno v naší knize "Duchovní praktiky". A v žádném případě se nesmíme pokoušet používat narkotika s «mystickými» záměry — například, abychom se ocitli na «onom světě»! Ocitnete se — v objetích bytostí pekla, zničíte si těla, i duše! A nemáme se přece snažit dostat se na «onen svět», ale do Příbytku Prvotního!

A k tomu máme metody — úplně jiné! Jsou podrobně prozkoumány a popsány a dokonce i předvedeny v našich filmech. Existuje velmi důležitý a pravdivý princip islámu: «Není Boha, kromě jediného Boha!». Tato krátká formulace zobrazuje princip monoteizmu. V souvislosti s tím, by bylo vhodné prozkoumat, neprotiřečí-li to, co jsem řekl já — tomuto principu? Prozkoumejme toto téma v souvislosti se dvěma významy slova Bůh, které jsem připomínal V prvním významu, Bůh jako Absolutno, je nám všechno pochopitelné, takže Bůh je jednotný vesmírný Živý Organizmus, a neexistuje a nemůže existovat jiný — přinejmenším už podle definice tohoto pojmu.

Co se týká druhého významu — Bůh jako Tvůrce, Bůh Otec, Prvotní Vědomí, pak musíme opět odmítnout primitivní a lživé představy o Bohu Otci, které jsou nám vnucovány — jako o stařečkovi, sedícím na obláčku! Vždyť se ale tato lež o Bohu předkládá spoustě lidí jako jakési… křesťanství! Ale vždyť tohle je právě jeden ze symptomů nejprimitivnějšího pohanství, to znamená, hloupých a lživých «lidových» pověr, protichůdných seriózním opravdovým znalostem! Ve skutečnosti je Tvůrce právě tak nekonečný, jako Absolutno.

On je doopravdy, akbar, to znamená, veliký, ohromný, nekonečný! A tahle formulace islámu: «Alláh akbar!» — přímo motivuje rozumné adepty ke studování a zkoumání NEKONEČNÉHO MAJESTÁTU TVŮRCE, a — prostřednictvím toho — k přímému kvantitativnímu růstu duší, a k tomu, aby svojí synovskou nebo dceřinnou láskou tento Jeho Majestát uctívali a usilovali «utonout» vědomím v Nekonečném Oceánu Božského Vědomí! Tvůrce je nejhlubší a nezákladnější Částí Absolutna.

On Sám Sebe nazývá Srdcem Absolutna — slovem Srdce tu pochopitelně není myšlen pulzující anatomický orgán, ale Duchovní Srdce, Nejdůležitější Část. Kritériem příslušnosti k tomuto Srdci Absolutna je trvalé přebývání v Něm. Přičemž Všichni, kdo tam přebývají, žijí ve vzájemně slitém, vzájemně rozplynutém stavu. To znamená, že Srdce Absolutna je opravdu jednotná Struktura — v mezích všeho Absolutna. Obnovení Osobností nastává při Jejich výstupu do Stvoření z Příbytku Tvůrce kvůli pomoci vtěleným bytostem.

A tohle všechno nejsou něčí nebo moje vlastní fantazie: to všechno je možné pozorovat nekonečně mnohokrát — pokud se staneme důstojnými. My to pozorujeme! Jinými slovy řečeno, Tvůrce je Jediný, ale skládá se z Množství. Přičemž se to Množství trvale doplňuje prostřednictvím do Něho Vcházejících a obohacujících Ho Sebou. V tom je život Vesmírného Organizmu, nazvaného lidmi Absolutnem, v tom je Jeho Evoluce. A pokud milujeme Boha — musíme se snažit účastnit se tohoto procesu, rozvíjet sama sebe a pomáhat v tom druhým.

Vždyť přece láska k Bohu je podobná lásce mezi lidmi: ona zahrnuje usilování poznávat milovaného, usilování o splynutí s ním, a také — usilování darovat mu sama sebe. Protikladem toho je pseudoláska, kterou zvrácení lidé přesto nazývají «láskou». Spočívá ve chtění od objektu uspokojení svého chtíče (to znamená, v primitivní egoistické vášni), v přání ovládat tento objekt… Takže, tohle je to, v čem spočívá vyšší smysl života každého z nás. A teď už nám jenom zbývá upřesnit některé metodologické detaily.

Láska k Bohu je nezbytně přímo spojena s Jeho studiem a následováním Ho. Vždyť bez toho, abychom znali objekt svojí lásky, není možné ho plnohodnotně milovat! Počáteční znalosti o Bohu můžeme načerpat z knih, přednášek nebo diskuzí s druhými lidmi. A je správné, že se začátečníci v náboženství snaží hledat stejně smýšlející, stýkat se s nimi — také v době bohoslužeb, náboženských shromáždění, často doprovázených obřady. Účast na obřadech, kdy mysl, za jiných podmínek přebíhající od jedné neužitečné myšlenky k druhé, se v této situaci vytrhuje z takového přeskakování a uklidňuje se, umožňuje získat první pocity mystických dotyků, kterými se nevtělené bytosti pokoušejí obrátit na sebe naši pozornost.

A odpovědi na otázky, které v nás v takových chvílích vznikají, k nám najednou přicházejí jakoby «odnikud». Nicméně, vůbec to nutně nemusejí být odpovědi a dotyky Božských Učitelů — Svatých Duchů; ale mohou to také být «známky pozornosti» ze strany málo rozvinutých duší nebo představitelů pekla: závisí to na etickém statusu objektu takových vlivů Ale potom — po uplynutí nějakého času — bude dobré, když pozitivně se rozvíjející hledač začne s dalším, třetím stádiem zkoumání a poznávání Boha — za hranicemi materiálních chrámů, na prostranstvích Stvoření: v lesích, na lukách, ve stepích, nebo na vodních prostranstvích — tam, kde je možné «otevřít se dokořán» a rozlít se duchovním srdcem do šířky, do výšky a do hloubky — v okolním prostředí, které je pro to příznivé!

Pokud takové možnosti využije, může velice rychle vypěstovat sebe — jako duchovní srdce — do kilometrových rozměrů, potom — do stovek a tisíců kilometrů… Právě tady se nejen učíme milovat živou přírodu se všemi jejími nejlepšími konkrétními projevy, ale i — prostřednictvím toho — i jejího Tvůrce. Vždyť není možné si zamilovat Tvůrce, pokud si předtím nezamilujeme Jeho Stvoření! Právě tady, a také prostřednictvím vzájemných vztahů se stejně smýšlejícími společníky, se nejlepším způsobem učíme správné etice a starostlivé lásce.

Tady také při překonávání těžkostí získáváme potřebnou sílu vědomí i těl. Zde také dostáváme nejlepší možnost správného rozvoje emocionální sféry — prostřednictvím slaďování s krásou v živé přírodě. A navíc, zkoumáme-li energetiku okolního prostoru, nacházíme pozitivní a negativní místa síly a trénujeme se prostřednictvím toho v praktickém výzkumu principiálních kvalitativních odlišností uvnitř mnohorozměrného prostoru, — získáváme postupně představu o struktuře Absolutna.

A na mnohých pozitivních místech síly nalézáme možnost přímého kontaktu — konverzačního, i viditelného — se Svatými Duchy, Kteří se stávají našimi Božskými Učiteli — a vedou nás dále — do Svého Příbytku: do Příbytku Tvůrce. Tento výzkumný směr je jedním z oborů ekologie — vědy o vzájemném vztahu organizmu s okolním prostředím. Tento směr dostal zvláštní název: ekologická psychologie (nebo zkráceně, ekopsychologie). Zopakuji to ještě jednou: Prostřednictvím čtení knih, navštěvování přednášek a náboženských shromáždění nalézáme jen možnost získat nějaké předběžné informace (pravdivé nebo lživé) o Bohu.

Mimochodem, co mám na mysli jako lživou informaci o Bohu? To, že On není Nekonečný Oceán Vědomí, ale létající človíček, přičemž v některých sektářských vírách — velice krvežíznivý. A to, že On je jakýsi náš sluha, jehož povinností je uspokojování všech našich pozemských rozmarů… A kvůli tomu na Něho musíme pořád dotírat svým donekonečna opakovaným kvílením: «Dej, Pane Bože! Dej, Pane Bože!…» Ale vždyť tohle je odporná lež! Opravdová láska ke komukoliv, včetně Boha, — není chtění od něho!

Láska — to je především opravdové usilování o darování, o sloužení ve prospěch Milovaného! A Bůh vůbec není připraven přibližovat k Sobě ty, kteří dosáhli «dokonalosti» v rozvíjení parazitických vlastností v sobě! Ale ty, kteří opustili vlastní osobní zájmy a obětavě Mu slouží! Ale podívejme se na možnosti duchovního rozvoje člověka dále. Osvojení techniky psychické autoregulace prostřednictvím cvičení, provozovaného v tělocvičnách nebo v domácích podmínkách nám umožňuje změnit se k lepšímu a připravit se tímto způsobem už ke skutečně seriózní duchovní práci — to znamená, k tomu stavu, kdy se člověk stává držitelem ne víry, ale znalosti o Bohu!

Ale přímé poznání Boha a živé trvalé stýkání s Ním-Učitelem — to se stává reálným a plnohodnotně možným — jenom v rámcích ekopsychologické práce. Právě na přírodních, velmi různorodých místech síly, se objevují nevyčerpatelné možnosti, jak pro závěrečné zdokonalování čaker a meridiánů, tak i pro vyléčení všech tělesných neduhů, i pro úplné rozprostření duchovního srdce za hranicemi těla, i pro další učení u zcela konkrétních, dobře viditelných a slyšitelných Představitelů Tvůrce, se Kterými se živý kontakt stává tak snadným, jako stýkání se vtělenými lidmi!

Je dokonale nemožné tohoto dosáhnout mezi zdmi budov! Není také možné — jinde, než na odpovídajících místech síly — ještě za života svého materiálního těla plnohodnotně poznat ráj (jako místo bydlení) a osvojit si život v něm! A tím více není možné osvojit si mnohé metody vcházení do Příbytku Tvůrce, schopnost žít v něm, žít v Něm a také vycházet z něho! A poslední rada, abychom se v tom nezmýlili: nebudeme zapomínat na slova z Nového Zákona: «Bůh je Světlo, a není v něm žádná tma» (1 J: ).

Ano, Představitelé Tvůrce se nám zjevují ve formě obrazů z nejjemnějšího bílého Světla — vždyť Vědomí Tvůrce a Svatých Duchů je nejjemnější ze všech stavů ve vesmíru. A pozorovat Ho, stýkat se přímo s Ním jsou schopny jen ty duše, které došly cestou zjemnění blízko k Němu. Konkrétně — prostřednictvím slaďování právě s takovou mlhou, prozářenou paprsky vycházejícího sluníčka! Připomínám, že o tom všem je možné si podrobně přečíst, uslyšet a uvidět v našich knihách a filmech.

Přeji hodně zdaru na této Cestě! Přičemž si budeme pamatovat, že náš Tvůrce je přece pořád s námi — není na nějakých jiných planetách nebo na horských vrcholcích venku, ale, jak říkal Ježíš prostřednictvím Bena Cullena — mám na mysli knihu s názvem "Kniha Ježíše": "Vzdálenost každého z nás k Tvůrci není větší, nežli tloušťka tenkého listu papíru." A je to doopravdy tak: můžeme se o tom skutečně přesvědčit! Přesvědčit se, ale jedině v rámcích práce podle ekopsychologie.

Ježíš o tom ještě mluvil takto: "Blahoslavení čistého srdce, nebo oni Boha viděti budou." (Mt: ). A Krišna prostřednictvím Bhágavadgíty ( ) poukazoval na to samé: «Jenom lásce je dáno nazírat Mne v Mojí skryté Podstatě a splynout se Mnou». A — «To nejdůležitější je milující srdce. První meditace je meditace lásky, v ní musíte nastavit svoje srdce na usilování o blaho všech bytostí» — to jsou slova z kázání Gautamy Buddhy. O tom samém mluvili Božští Učitelé prostřednictvím Živé etiky Agnijógy «Je nutné si od počátku přivykat na zjemňování svých emocí — abychom nasytili ducha nezbytnou náklonností ke světu krásy.

Tak bude dohodnuté pochopení standardu krásy zaměněno opravdovým pochopením krásy… Zjemňování emocí musí být zavedeno do života. V lese hledejte Má poučení. V horách poslouchejte Mé volání. V zurčení potůčku vnímejte Mé šeptání. Milujte Mně — vaše síla roste láskou! Celý svět je Tělo Hospodina. A Moje Srdce je váš Domov.». A to samé učí náš Současník Avatár Satja Sai «Na světě není nic, co by nebylo Projevením Boha. Nepochybujte o tom, že celý vesmír je proniknut Bohem a všechno (co se děje) spočívá v Něm.

Neexistuje ani jeden atom ve vesmíru, který by nebyl proniknut Božským! Já mluvím o Lásce, vedu tě po Stezce Lásky. Ze všeho, co existuje, je srdce to nejdůležitější! … Osudem člověka je jít od lidského k Božskosti. Cílem života je růst v lásce, rozmnožovat tu lásku a splynout s Bohem, Který je sama Láska, a nejlepší ze všeho je dělat to prostřednictvím sloužení. Pro vymýcení egoizmu není nic lepšího, než sloužení. Musíme… milovat — dokud se sami nestaneme Láskou a neslijeme se s Bohem, Který je také Láska.

Bůh je Láska, a nejrychlejší a přímá Cesta k Němu vede přes Lásku v konání, v nezištném sloužení lidem. Hledejte Ho — srdcem, a ne očima, zaměřenýma na vnější.» Jak je skvělé — milovat! Vše živé hladit, objímat! Jak je skvělé — lásku dát a na všechno zlo zapomínat! Jak je skvělé — vznášet se, v Nebesích létat duší živou! Jak je skvělé — nořit se do Oceánu Milovaného — svojí hlavou! Jak je skvělé — rozdávat, světlo a radost rozlít kolem! Jak je skvělé — polaskat tisícem rukou, miliónem!

Jak je skvělé — na cestu se dát stezkou srdce od začátku až do konce! Jak je skvělé — poznávat Oceán Vesmírného Tvůrce! Stát se co nejdříve podobným Tobě, V Průzračnosti a Tichu se rozplývat!… Rukama srdce objímat, vše živé laskat a milovat!… Nořit se do Hlubin Prvotního "Já", Zapomenout na sebe, zapomenout pro sebe!… Opravdovým Životem žít: a milovat a tvořit — pro Tebe, Pro Tebe se rozplývat v Hlubinách Prvotního "Já"!… Jediný! Já miluji jen Tebe! Miluji jaro, modravé nebe, miluji slunce svit nad Zemí, stromy s kvetoucími větvemi!

Milovaný! Překrásný je Tvůj šat! V modrou znáš nebe odívat!Potůčky v něžné zurčení! Lesy v laskavé ztišení! Jsem zamilovaná do Tebe! Ve všem jsi jen Ty! Láskou dýchají i vonící květy, svítání nad tichými vodami, průzračnost vod, laskajících vlnami… Ó můj Milovaný! Jenom Tebe vidím v úsměvu jitra i ve všem shonu denním, v chladu večera i v tichu nočním — ve všem jsi, Milý můj! O Tobě sním! Otevři dveře ve Svém Pokoji! Chci se stát částečkou Lásky Tvojí! Dovol mi poznat Tvůj blažený Klid!

Dovol mi navěky Jedno s Tebou být! Plachta živého srdce, která se nazývá láskou, Plachta duchovního srdce, — na Cestu zve tě s sebou! Nastavila plátno života větrům, co Svobodu poznaly, Nevybrala si tiché závětří, ale slunce třpyt nad vlnami! Vybrala si hučící ráhnoví, mezní vypětí vůle, Vybrala si boj a vítězství, vybrala si těžký úděl! Klouzala po hřebenech vln — sjednotila se s vlnou! Na křídlech srdce se rozlétla — celý prostor zaplnila sebou! … Svůj Klid jí vody darovaly — průzračný a něžný, Paprsky slunce ji vybělily jako květ bělosněžný.

Hnána Velikým Větrem, žila na hrudi Oceánu. Všechny objala svým Srdcem — Ostrovy i celou Zem! Do Jednotné Duše Oceánu — svobodnou duší vplynula! Láska, co v jejím srdci žila, — s Nekonečností Života splynula. Plachta živého srdce, která se nazývá láskou, Plachta duchovního srdce, — na Cestu zve tě s sebou! Dále z dialogů začínajících adeptů s Bohem "Já bych chtěl celý svět změnit!" — "Ale na začátku začni od sebe! Staň se — ty — úplně jiným a změní se všechno kolem tebe." "Chtěl bych se stát milovaným!" "Ale na začátku si zamiluj — celý svět. Dávej, dávej, dávej: a svět kolem bude tonout v lásce!" "Já miluji milovat!" —"Můžeš to tak říci. Jestli ano, pak vpřed, Boha poznávat!" Zanech všeho — a následuj Mně!

Zanech vše, co bylo tvým a tebou! Já jsem Ten, na Koho jsi čekal! Já jsem Klid! Já jsem Cesta, vedoucí Tam, Kde je jenom Světlo, Kam nevchází marnost! Já jsem Cesta: Cesta ze země do Nebes! Rychleji se ve Mně rozplývej!Tuhle Cestu pro lidi otvírej! Já jsem Cesta i Pravda! Zavolej Mně tiše, Já v tichu slyším hlas každé milující duše! A Já přicházím na pozvání takové duše! Poznej Mně v tichu! Zavolej Mně tiše! Držím na Dlaních Moje semena… Hýčkám vás všechny a dávám vám jména…

Dávám vám možnost vyrůstat, Sílu nabrat, dospět, rozkvétat Za života v těle — hmotný svět poznat A sebe v něm ne jako tělo, ale duši vnímat, Abyste ke Mně zamířili a vrůstali do Mě… A pak budu i Já skrz vás prorůstat — Rozkvétat a plody dávat, aby byla znovu zaseta Na Moje Dlaně — semena, ze kterých vzchází Láska! Poslouchej!… Poslouchej Moje Hory!… Poslouchej jejich Ticho! Jejich Základ spočívá hluboko pod vším. A Vrcholy — vcházejí do průzračné modře jasného nebe.

Poslouchej!… Poslouchej Moje Hlubiny… Poslouchej Ticho Mých Hlubin — a staň se Jím! Tak se naučíš slyšet Mě. A uč se všímat si Mých usměrňujících znamení! Jimi — Já s tebou mluvím neustále! Tak poslouchej: píseň potůčku…, šepot běžících vln..., měkký závan větru…, symfonii deště…, mlčení nekonečných písků pouště!… Všechno to jsem Já, vyprávějící ti o Lásce! Poslouchej!… Jako když řeky rozlámou led a zalijí břehy, míří do oceánu vlít se proudem něžným, oceánem se stát a rozplynout se v něm,

— Tak i Boha učedník — vrstvu za vrstvou snaží se v sobě hmotnost rozpustit, odstraňuje to, co není Láska, A v Nekonečnost Světla noří se znovu a znovu, vesmír se snaží srdcem zaplnit A všechno poznat, hledat a získat Sebe, stát se Světlem Pravdy a opravdovým Mesiášem, — To je Dharma, Cesta do Nekonečnosti, Přímá Zářivá Cesta do Života ve vesmírném Chrámu Boha! Zvu tě! Zvu a volám Vydat se na Cestu — se Mnou, ke Mně, do Mě! Podívej: to je Svět! Já — Dveře otevírám! Vejdi!

Čeká tu na tebe — Láska Moje! Zvu tě očima srdce se dívat Na jaro, na Život, na jeho Projevy! Do lesů, do polí — tě zvu, abych ti mohl říkat Něžně: «Já jsem tady! A tolik tě miluji!» Zvu tě jezero v mlze spatřit… A hbitých rybek rej uvidět v hlubině… V průzračnost vod bosou nohou vstoupit, A rozplynout se v něžné tišině… Zvu tě noc uvidět a kouzlo svítání, A červánky s ptačími písněmi, A dotknout se živého tajemství — Pochopení života na Zemi! Chci ti dát moje svítání, Všechna kouzla Stvoření Mého!

Aby se duše nadchla radostí poznání, Aby se láska lila — ze srdce tvého! Jsem tady ve všem! Mluvím tak tichounce, Jako když rákosí šeptá tiše… Jsme tu jen Já a ty: otevřené srdce Vnímá hlas Božské Duše!… «Co je to?» — «To je jaro!» «Co se to se mnou stalo?» —«Jsi zamilovaná — do Mě!» Znovu šeříky rozkvétají, Vesele ptáčkové zpívají… Z průzračně jasné oblohy sluníčko svítí světu, Plná laskavé něhy je sladká vůně květů… «Tohle jaro — ti daruji! Tohle jaro — to jsem Já! To jaro — je Láska Má!

Tak velice tě miluji! Tohle jaro je pro tebe! Dávám ti — slunce, svítání, Vůni květů, rosu na dlani, světlo hvězdného nebe… Zemi i nebe — ti daruji! Vesmírné prostory — jsou tvoje! Všechno, co mám — je tvoje! Protože tě tak miluji! Ještě ti daruji — Lásku! A dám ti možnost Ji prožívat! A zopakuji jaro znovu a znovu, aby ses naučila milovat!» Já držím jaro na dlaních. Řekám, horám, lesům, mořím, polím, kde už taje sníh, každému teď jaro stvořím. Je pro každého — i pro tebe!

Ráno je něžně růžové, stěhovaví ptáci už vrátili se na nebe. Ať je to svítání také tvé! V každém seménku — malá kapička života — s každým dnem se probouzí ze spaní, Skrz hutnost země se probíjí a prorůstá, vzchází — v jarním svítání. Z nejhlubšího Bytí se Mnou vtéká, Prvotní Jednotná průzračná Řeka! A do srdcí, kde jsem Lásku zasadil, vejdu — a Bůh se narodil! Z Hlubin Prvotních Můj něžný, Můj jarní Potok Probuzení, Obnovení Potok ze Mě vytryskl, Vlnou zlatavou, čistou a průzračnou — Do Stvoření vytekl…

Jaro je v Něm! Jaro je s Ním! K životu všechno probouzí! S ním — jaro po planetě kráčí… Vpusť ho dovnitř, otevři! Odemkni všechny závory! A dovol Mým vodám Odnést všechny zábrany! Proudem zlatavým se naplňuj! Umývej se, očišťuj! Aby každá buňka těla jarem zajiskřila a zapěla! Jarem se naplňuj! V pramen se přeměňuj! Celé Zemi přinášej Mé Obnovení! Nekonečnost a Věčnost Hlubin Prvotních Jak vlnu průzračnou v sobě pociťuj! Skrz tělesnou formu pronikni, staň se Pramenem Čistým!

Moje Poznání — lidem dávej! Já žiju — pro Lásku! Žiju — abych daroval: Abych těm, kdo vejít chtějí, — dveře otvíral! Já žiju — pro Něho: aby klíček Života V každém ke Slunci — skrz kůru strachu prorůstal! Já žiju — pro lidi: Abych duše otevíral, Abych Pravdy Věčné znovu opakoval! Já žiju — pro Lásku: Abych jak Slunce svítil, Aby každý, kdo žízní, vody té se napil, Vycházející ze samotných Hlubin Života, Tam, kde žije Prvotní Vyšší "Já"!

Autor a režisér filmu — Vladimir Antonov
Text četli: Vladimir Antonov, Jekatěrina Smirnova, Michail Nikolenko Ve filmu zazněly následující básně: "Jak je skvělé — milovat!" — Anton Tjoplyj, "Opravdovým životem žít!" — Anton Tjoplyj, "Jsem do Tebe zamilovaná!" — Sulija (zapsala Anna Zubkova), "Plachta" — Ódin (zapsala Anna Zubkova), "Chtěl bych!…" — Nikolaj Kvasnica, "Miluji milovat!" — Alexej Šotov, "Zanech všeho — a následuj Mně!" — Zjevení zapsal Anton Tjoplyj, "Na Mých Dlaních jsou Má semena" — Satja Sáí (zapsala Olga Stěpaněc), "Poslouchej!" — Zjevení zapsal Anton Tjoplyj, "Naše Dharma" — Surja (zapsala Olga Stěpaněc), "Zvu tě" — Igor Vysotin (zapsala Anna Zubkova), "Tobě daruji jaro!" — Satja Sáí (zapsala Olga Stěpaněc), "Moje jaro je v tobě!" — Jeremej (zapsala Anna Zubkova), "Staň se pramenem čistým!" — Manuel (zapsala Olga Stěpaněc), "Žiju pro Lásku!" — Anton Tjoplyj. Tyto a další básně si můžete přečíst v knize "Duchovní Srdce: Cesta k Tvůrci (verše-meditace a Zjevení)", "Praktika současného hésychazmu". Na filmu pracovali: Vladimir Antonov, Anna Zubkova, Maria Štil, Jekatěrina Smirnova, Michail Nikolenko, Larisa Vavulina, Olga Stěpaněc Pokračovat ve studiu a osvojování daného tématu můžete podle knih Vladimira Antonova Také vám můžeme nabídnout videofilmy 

Sattva přírody
Bůh říká: "Země je jenom projevením Mého Bytí, stvořeného Mým Životem!" "Kamkoliv pohlédnete — jsem tam Já. Kamkoliv zamíříte — jsem tam Já..." "Uvidíte Mě všude! Milujte Mě!" "Baba Nam Kevalam!" — "Bůh — jenom!" Za rozednění lehkou se mlhou stát, vznášet se nad zemí, láskou se rozplývat…A s každým kvítečkem, travinkou, broučkem, se vším, co je kolem nás, — v objetích splývat! Tišina... Ticho bez konce... Tiše nám rákos šeptá slova o lásce... Sluníčko vychází, jezerní hladinu laská, světlem ji provází jak něžné matky láska...

Rybky pleskají... Ptáci — blaženě zpívají, jemný klid a pohodu nám dávají... Lehká vzdušná mlha proplouvá nad námi, tancuje, křepčí, svíjí se v extázi... Staňme se jí — a vzleťme! Všechno sebou zaplňme! Ať v naší lásce tonou stromy i ptáci! Jitro: zrození na úsvitě... V srdci slova zaplanou: "Sluneční světlo, miluji tě, — Lásko nad naší planetou!" V tichou hladinu vody hledí, Usmívá se, jitro hladí... Zpěvem ptáků na úsvitě ráno říká: "Miluji tě!" Dlaně trav — nabídly slunci průzračné kapky rosy…

A květiny nám říkají svou něžnou vůní — «Miluji!» V něžné, husté lásce větřík přináší od stromů květům polibků plná náručí. Podívej: vše kolem je živé! Opakuj jim: "Miluji tě!" Vítr je kolébá jak svoje děti, a šeptá jim tajemství všeho bytí… Rukama hořícího srdce vše živé vezmi na dlaně! — Jak v jezeře čistého světla se tvoje "já" rozplyne, utone… Uvnitř je jen něžný klid s průzračností a čistotou, ve kterém sama Země říká: «Ty miluješ Mnou!» A Jednotný Vesmírný Bůh Oceánem Lásky za zády říká: «Kdo tvoří Lásku —Srdcem je se Mnou jednotný!»

Na Zemi v krásném jaru všechno je oděno do světla!…Sady jsou v růžovém oparu, vzduch je průzračný a země rozkvetlá… Na Mých rukách jsou všechny životy, na Mých dlaních jsou ptáci a květy: "Miluji tě!" — Píseň písní zpívá srdce.Jsem v každé částečce!… Po rukách, jak po řekách, stéká míza sytící, voňavá… Polibek z Hlubin Prvopočátku sílu Života všem živým dává. Ticho… V blaženosti plavu nad nekonečným prostorem Země… v Hloubce, a ona mi nehlasně zpívá svoji píseň o lásce…

Laskám stromy, laskám květy,laskám všechno, co laskáš Ty! Tichounce je v lese… všechny zvuky se ztrácejí… Tichounké jsou kroky, když po listí rosou kráčejí… Jako tichý záblesk světla se Ty mezi větvemi objevíš, a něžně svoje děti paprskem pohladíš. Těšíš je Mírem, a Pokojem Lásky, zpíváš jim písně — aby lépe rostli, svítíš na ně Světlem a potoky Ohně posíláš ze Srdce, středu Sama Sebe. Chci Tě rukama objímat, nořit je do Nekonečnosti… Sebe celou Ti dát, "umřít", abych se mohla stát Oceánem, Který je Věčností!

Chci Tě vším srdcem objímat! Abych Tě mohla milovat! Abych Tě mohla laskat! A, milujíce a laskajíce — mohla Tebou být. … Zde, za hranicí "mne" —Je Nekonečný Klid!… V Oceánu Lásky — čisté, něžné, živé — otvírá se srdce, vlévá se do Tebe. Tady není místo pro oddělenost života: tady žije jenom Jednotné Vyšší Já.

Autor a režisér filmu: Vladimir Antonov Pokračovat ve studiu a osvojování si uvedeného tématu, můžete podle knih Vladimira Antonova Můžeme vám také nabídnout videofilmy Ve filmu byly použity citáty a verše z knih «Řeka Lásky» Satja sáí Báby a «Smysl našeho života. Jaké Rusko potřebuje Bůh?» Zazněly písně v provedení Satja Sáí Báby a mantra «Baba Nam Kevalam» v provedení Taťány Gordějevové.