Slunce
Slunce je mocným vládcem Sluneční soustavy. Termonukleární reaktor chrlící mohutné exploze. Vyvrhují stejné množství hmoty, jako kdyby se z povrchu Slunce uvolnil Everest. Může se zdát, že ve vzdálenosti 150 milionů kilometrů jsme v bezpečí. Ale je tomu tak doopravdy? Zranitelné jsou zvláště moderní technologie. Nejrizikovější oblastí na Slunci je pro nás střed jeho disku. Možná nás čeká nejmohutnější vzplanutí sluneční aktivity v moderní historii, a tak je mimořádně důležité porozumět tajemstvím Slunce.

Ve vesmíru jsou miliardy hvězd, ale našemu kosmickému okolí dominuje jediná z nich. Slunce. Je to žhavá koule tvořená především vodíkem a héliem, plyny přehřátými do podoby plazmatu o teplotě milionů stupňů. Na povrchu Slunce dochází k prudkým explozím, které chrlí nabité částice do vzdálenosti mnoha milionů kilometrů. Naše hvězda patří do kategorie označované jako žlutí trpaslíci. Žlutí kvůli své barvě a trpaslíci, protože jsou, na hvězdné poměry, malé. To je ovšem pouze relativní pojem.

Do prostoru ohraničeného povrchem Slunce byste vměstnali jeden milion Zemí. Slunce má průměr téměř 1 400 000 kilometrů. A protože ve Sluneční soustavě žádná jiná hvězda není, je to pro nás skutečná kosmická superstar. Slunce je doopravdy velké a díky tomu ve Sluneční soustavě dominuje. Je také jedinou hvězdou našeho systému. Obklopuje je skupina menších objektů, planet, jejich měsíců a dalších drobných těles. Naše hvězda je ohromným zdrojem tepla a energie.

Teplota na jejím povrchu dosahuje téměř 6000 stupňů Celsia a ve svém nitru produkuje 380 000 trilionů megawattů energie. Zastíní všechno, co známe z běžné lidské zkušenosti, například Hooverova přehrada v Nevadě vyrábí pouze 2080 megawattů. Za pouhou jednu sekundu Slunce vychrlí více energie, než spotřebovala celá lidská civilizace za dobu své existence. Všechna ta energie v jediném okamžiku! A Slunce takto září po miliardy let! Astronomové v minulosti nechápali, jak může Slunce vydávat tak velké množství energie po tak dlouhou dobu.

První záhadou bylo už to, jak Slunce energii vyrábí. Na počátku 19. století vědci usuzovali, že Slunce funguje stejně jako oheň tady na Zemi - že má nějaký zdroj paliva, třeba uhlí, které postupně spaluje. Tato teorie však měla jeden vážný nedostatek. Pokud chci, aby tento oheň nepřestal hořet, musím do něj přikládat, jinak bude hořet jen asi hodinu. A teď si představte, že bych měl zásobu dřeva o velikosti Slunce. Vydrželo by hořet 6000 let. To ale není doba, která by umožnila existenci života na Zemi.

Na počátku 20. století prokázalo uhlíkové datování stáří hornin a fosilií, že Slunce existuje ne po tisíce, ale po tři miliardy let. Pokud byste chtěli připravit vatru, která by vydržela hořet tak dlouho, potřebovali byste 72 bilionů polen palivového dříví. Bylo jasné, že Slunce musí fungovat na principu, který lidstvo dosud neznalo. Ve dvacátých letech 20. století vědci na tuto hádanku našli odpověď: Byla jí termojaderná reakce - neboli fúze, která byla později využita jako zdroj energie pro vodíkovou bombu.

K fúzi dochází při vzájemných srážkách atomů ve velmi vysokých rychlostech, při nichž částice doslova splynou. Ale aby se to stalo, musí panovat ty správné podmínky. Aby vůbec došlo k nějaké reakci mezi dvěma protony, musí se tyto částice s kladným nábojem, které se jinak vzájemně odpuzují, dostat dostatečně blízko k sobě. To se ale může stát jen za vysoké teploty, kdy se částice pohybují velmi rychle, a za vysoké hustoty. Jádro Slunce je pro termojadernou fúzi ideálním reaktorem.

Je to nejžhavější místo ve Sluneční soustavě rozpálené na 15 milionů stupňů, jeho hustota je nepředstavitelná. Má desetkrát vyšší hustotu než olovo. Při takové hustotě byste čekali, že bude v pevném skupenství, ale není - zůstává ve stavu plazmatu. Za dostatečně vysoké teploty se elektrony odpoutají od jader atomů a volně se pohybují kolem v jakési polévce. Ta se chová odlišně než obyčejný plyn. Nazýváme ji plazma. Abychom opravdu pochopili, co se děje v jádře Slunce, musíme nalézt způsob, jak si představit téměř nepředstavitelné.

Kromě studia Slunce ráda hraji kulečník. Slunce je místo, kde se vzájemně srážejí a interagují miliardy částic. Podobá se to kosmickému kulečníku nepředstavitelných rozměrů. Nezáleží na tom, jak silně kouli zasáhnete a jak rychle se dvě koule srazí, nikdy to nebude dost, aby došlo k jejich splynutí. Ale v jádru Slunce je tak vysoký tlak a taková hustota, že dvě částice, které se srazí, splynout mohou. V nitru Slunce se obrovskou rychlostí a pod enormním tlakem srážejí jádra atomů vodíku a společně se dvěma neutrony vytvoří jádro atomu hélia.

V procesu fúze je hmotnost vznikajícího jádra o něco menší než hmotnost původních částic dohromady. Rozdíl v hmotnosti se uvolní v podobě energie. Každou sekundu se tam 600 milionů tun vodíku přemění na 595 milionů tun hélia. Těch pět milionů tun, které se ztratí při procesu fúze, se ve skutečnosti přemění na energii ekvivalentní jedné miliardě megatunových vodíkových bomb. Při procesu, který se odehrává v jádrech hvězd, jako je Slunce, vzniká ohromné množství volné energie.

Slunce je poháněno termojadernými reakcemi. Je to jediný zdroj energie, který je může udržet v chodu po miliardy let. Sluneční světlo je v našem životě tak samozřejmé, že na ně ani nemyslíme. Ukazuje se však, že cesta, kterou se dostane ze středu Slunce až k nám, není zdaleka přímočará. Energii uvolněnou v průběhu fúze odnášejí z jádra Slunce částice světla a tepla, které nazýváme fotony. To ony přinášejí hřejivé sluneční paprsky k nám na Zemi. Než však tito zářiví cestovatelé z nejbližší hvězdy doputují až k naší planetě, musejí projít dlouhou a klikatou cestou skrze všechny vrstvy samotného Slunce.

Foton nejprve vstoupí do vrstvy v zářivé rovnováze, která sahá téměř 500 000 kilometrů od středu Slunce. Tato oblast slunečního nitra je tak přehuštěná, že letící foton neustále naráží na jiné částice, jako jsou jádra vodíku a hélia. Výsledkem je chaotický klikatý pohyb v náhodném směru. Neustále se opakujícím interakcím s jinými částicemi se foton nemůže vyhnout. Je pohlcen a znovu vyzářen, a to se může stát milionkrát. Díky tomu může trvat miliony let, než definitivně opustí Slunce.

Jak stoupá směrem od jádra, v nitru Slunce postupně klesá hustota. Kolizí je stále méně a pohyb kupředu je čím dál snazší. Když se konečně dostane asi 200 000 kilometrů pod povrch, vstoupí do konvektivní zóny a tempo postupu se náhle zvýší. Podobně jako při varu je foton vynášen k povrchu mohutnými stoupavými proudy plynu rychlostí stovek kilometrů/hod. a trvá mu pouze deset dní, než dosáhne slunečního povrchu. Při stoupání řídkým plynem tenké sluneční atmosféry je jeho neuvěřitelná pouť téměř u konce.

Odsud mu už cesta trvá jen asi osm minut, během kterých urazí zbývajících 150 milionů kilometrů volným vesmírem až k naší planetě. Je neuvěřitelné, že záření, které v tomto okamžiku dopadá na zemský povrch, vzniklo v nitru Slunce před statisíci, možná i miliony let. Pro Slunce je však i milion let poměrně krátká epizoda. Prostý, dokonalý disk zapadajícího Slunce jakoby popírá bouřlivou minulost naší hvězdy. Je to však ohnivá koule zrozená před miliardami let po mohutné explozi supernovy.

Po obrovské explozi hvězdy, která byla mnohem větší, než je naše Slunce, se v blízkém oblaku plynu, mnohokrát větším než Sluneční soustava, postupně začaly vytvářet malé shluky hmoty. Asi před pěti miliardami let - zhruba osm miliard let po Velkém třesku, začal tento oblak kolabovat působením vlastní gravitace. Postupným smršťováním silami vlastní gravitace vzniká v jeho středu hvězda a kolem ní její planetární soustava. Celý systém se zároveň roztáčí podobně jako krasobruslař, když při piruetě připažuje ruce.

A když je rodící se hvězda dostatečně hustá, dojde k zažehnutí fúze v jejím jádru. Postupně začne zářit a vydávat světlo. A proč vlastně vědci tvrdí, že Slunce vzniklo z prachu supernov? Důkazy leží pod našima nohama. Těžké prvky, jako například uran, nemohly vzniknout ve Slunci. Procesy probíhající v obyčejných hvězdách nejsou schopny vytvořit prvky těžší než železo. Těžké prvky jako uran mohou vzniknout pouze při katastrofické kosmické explozi. Země a ostatní planety vznikly ze stejného oblaku plynu jako Slunce, které během tohoto procesu nashromáždilo 99 procent hmotnosti celé soustavy.

Je zdaleka největším tělesem v našem blízkém kosmickém okolí a objektem s největší přitažlivou silou. Proto kolem něj všechna ostatní tělesa obíhají. Ze všech planet se jedině Země nachází na výjimečném místě. Pokud by byla blíže ke Slunci, oceány by se vypařily a na povrchu by panovala teplota, při které taje olovo. Pokud by naopak obíhala dále od Slunce, stala by se zamrzlou pustinou. Ani příliš horká, ani příliš chladná. Jsme asi 150 milionů kilometrů od Slunce, a jsme šťastní, že jsme tady.

V určitém smyslu jsme tady, protože právě tady jsou ty správné podmínky, abychom zde byli. Země se ve Sluneční soustavě nachází přesně na tom správném místě. Je však stále dost blízko, aby ji Slunce mohlo ohrozit. Na Slunci se každý rok odehrají tisíce mohutných explozí. Zdálo by se, že souvisejí s termojadernými reakcemi v jeho nitru, ale pravou příčinou všech záchvěvů sluneční aktivity je jeho magnetické pole. Jelikož planeta Země je pevné rotující těleso, je její magnetické pole jednoduché.

Máme dva magnetické póly, severní a jižní. Také proto je kompas tak užitečnou pomůckou při cestování po Zemi. Ale představte si, že místo dvou magnetických pólů by jich bylo třeba deset milionů. A tak je tomu na Slunci. Magnetické pole Slunce tvoří spletitou síť. Plazma totiž rotuje nestejnoměrně, přestože je drží pohromadě gravitace. Perioda rotace na rovníku Slunce je 25 pozemských dní, ale na pólu trvá jedno otočení o deset dní déle. Slunce má takzvanou diferenciální rotaci.

Všechno to plazma rotuje a víří, což vede k zakroucení, navíjení a překřižování silokřivek magnetického pole Přestože jsou silokřivky magnetického pole neviditelné, víme, že existují, a na Slunci je vidíme v podobě koronálních smyček či protuberancí čnících do svrchní části sluneční atmosféry - koróny. Stejně jako se železné piliny zorientují v poli magnetu, plazmatické smyčky dokonale kopírují struktury magnetického pole na Slunci. Tyto plazmatické oblouky jsou tak vysoké a široké, že by jimi proklouzl i Jupiter.

Někdy se může se stát, že magnetická pole zformují plazma ve sluneční atmosféře do majestátních spirálovitých útvarů - do svazků magnetických silotrubic. Svazky magnetických silotrubic se podobají této hračce. Siločáry pole jsou mnohokrát zatočeny do spirály. V takto zakroucených silokřivkách je uloženo velké množství energie, a když se silokřivky zamotají samy do sebe, množství uložené energie se ještě zvýší. Tyto plazmatické útvary mohou existovat celé týdny.

Nahromaděná energie se ale nakonec musí uvolnit, a hmota je vyvržena do vesmíru. Tam, kde je magnetické pole Slunce nejvíce pokroucené, dojde k přerušení vzestupného proudění horké hmoty z nitra hvězdy a materiál ochladne až o tisíc stupňů. Výsledkem jsou relativně tmavé oblasti na povrchu Slunce, kterým říkáme sluneční skvrny. Tmavé jsou pouze vzhledem k jasnému materiálu ve svém okolí. Pokud byste mohli jednu skvrnu vzít a umístit ji osamoceně do vesmíru, zářila by desetkrát více než Měsíc v úplňku.

Tyto zdánlivě malé skvrnky jsou prohlubněmi v plazmatickém povrchu Slunce, které mohou být větší než Země. Jedním z prvních moderních vědců, kteří pozorovali sluneční skvrny, byl Galileo Galilei. Pomocí dalekohledu promítal obraz Slunce na papír a zakresloval jej. Zpozoroval, že jednotlivé flíčky se pohybují po slunečním disku. To byla první indicie, že Slunce rotuje. A nejenže Slunce rotuje, ale také skvrny se mohou otáčet, podobně jako hurikány na Zemi. Přitom se jejich magnetické pole mimořádně zamotá.

Pokroucené a zamotané magnetické silokřivky nahromadí více energie, která je pak potenciálem pro mohutná vzplanutí. Představte si, že tato gumička je silokřivka magnetického pole. Tím, že ji zamotáte, uložíte do ní energii. Když ji pak pustíte, energie se uvolní. Pokud ji ale nezamotáte, letadlo nepoletí. Když sluneční skvrna uvolňuje svou magnetickou energii, vznikají ty nejmohutnější exploze ve Sluneční soustavě - sluneční erupce. Jedna erupce uvolní energii ekvivalentní až miliardě megatun trinitrotoluenu.

To je stejné množství, jako kdyby na Zemi vybuchl milion sopek. Erupce jsou tyto velmi jasné oblasti. Tak jasné jsou proto, že během nich panují teploty v řádu desítek milionů stupňů. Mohou trvat i několik hodin, takže uvolněná energie je ohromná. Exploze je srovnatelná s výbuchem milionu jaderných bomb v jednom místě na povrchu Slunce. Erupce však nevybuchují jen směrem nahoru do okolního vesmíru. Vysílají energetické částice také do nižší vrstvy atmosféry Slunce zvané chromosféra, kde rychle předají svou energii - stejně jako když kulečníková koule v biliáru zasáhne hnízdo.

Tato biliárová koule představuje jednu částici s vysokou energií přicházející z erupce. Velkou rychlostí narazí do hnízda s osmi koulemi. Zasáhne čelní kouli, ta předá energii dalším a ty se rozlétnou na všechny strany, protože každé z nich je předána část energie. Pokud mohutná erupce uvolní dostatek částic s vysokou energií najednou, začnou se dít podivuhodné věci. Toto je skutečný záznam sluncetřesení. V roce 1998 došlo ve sluneční koróně k erupci, která byla tak mohutná, že hmota letící směrem dolů zasáhla povrch Slunce a způsobila vlny, šířící se od místa dopadu.

I když vypadají jako drobné vlnky na rybníce, jsou ve skutečnosti vysoké tři kilometry a pohybují se rychlostí téměř 400 000 kilometrů za hodinu. Sluncetřesení z roku 1998 by na Richterově stupnici dosáhlo hodnoty 11,3 a bylo by tedy milionkrát silnější než zemětřesení v San Francisku v roce 1989. Aby roztřásla sluneční povrch takovým způsobem, musela tato erupce uvolnit kolosální množství energie. Ukazuje se, že je to zhruba stejné množství energie, jako kdybyste pokryli celý povrch Země metrovou vrstvou dynamitu... a najednou jej odpálili.

Tyto exploze opravdu nejsou malé! Zemětřesení však nejsou jedinými živelními jevy, které mají svůj protějšek na Slunci. Erupce může vyvolat rovněž sluneční tsunami. Plazmatické vlny ve sluneční atmosféře se pak šíří rychlostí až milion kilometrů za hodinu a zasáhnou celý povrch Slunce během několika hodin. Zatímco sluncetřesení ani sluneční tsunami nepředstavují pro Zemi žádné nebezpečí, prudké uvolnění energie během erupce často vyvolá nebezpečné výrony hmoty do koróny, během kterých se ze sluneční atmosféry řítí oblak nabitých částic.

Výrony hmoty do koróny se pohybují různými rychlostmi, ale vyskytují se takové, které mohou dosáhnout 1200 až 1400 kilometrů za sekundu, což je extrémně rychlý pohyb. Navíc obsahují stejné množství hmoty, jako kdyby se z povrchu Slunce uvolnil Mount Everest a odlétl do vesmíru. A kam míří tato bublina přehřáté, nabité hmoty, když opustí Slunce? Většinou putuje neškodně do prostoru, ale čas od času může některá zasáhnout naši Zemi. Výrony hmoty do koróny jsou možná největší hrozbou, o které jste nikdy neslyšeli.

Bývají označovány také jako sluneční bouře, které na vzdálenost stovek milionů kilometrů roznášejí obrovské množství hmoty v podobě nabitých částic. Vzdálenost k naší Zemi urazí za několik dní. Některé ale prolétnou Sluneční soustavou raketovou rychlostí 9 milionů kilometrů za hodinu a dorazí k naší planetě už za 16 hodin. Tyto bouře mohou indukovat elektrické proudy ve vnější atmosféře Země, zničit satelity na oběžné dráze, či způsobit kolaps energetické rozvodné sítě.

Jsou schopné způsobit stejné škody na infrastruktuře, jako třeba hurikán či tornádo. Ale kdo na Zemi vlastně sleduje tyto potenciálně velmi nebezpečné kosmické výbuchy? Toto je ústředí organizace NOAA, sídlo Národní meteorologické služby, instituce zřízené přímo americkou vládou. Její pravidelné předpovědi, přehledy a varování jsou velmi významné pro každodenní život na naší planetě. Pracuje zde však také méně známá skupina odborníků ve zvláštním oddělení pro kosmické počasí.

V případě zvýšené sluneční aktivity vydáváme upozornění či varování. Vítám vás na pravidelné krátké poradě. Máme jednu erupci třídy C na východním okraji slunečního disku. Ještě jsme nezaznamenali protony, ale máme elektrony. Takže v příštích dnech by se právě v této oblasti mohly dít věci. Tým odborníků je připraven varovat před slunečními bouřemi, které by mohly narušit poklidný život na Zemi. Sluneční bouře nese oblak nabitých částic, které jsou naštěstí odkláněny kolem planety jejím magnetickým polem, podobně jako vlny obtékají loď.

Při průletu atmosférou by každá tato částice s sebou do vesmíru odnesla také malinkou část našeho vzduchu. Atmosféra Marsu je tak řídká proto, že tato planeta má jen slabé magnetické pole. Takže její atmosféra byla po miliardy let postupně oslabována z vesmíru vlivem slunečního větru a slunečních bouří, které planetu zasáhly. Ale ani naše magnetické pole není dokonalým silovým polem ze sci-fi filmů. Některé částice jím dokážou projít a nabíjejí horní vrstvy atmosféry.

Sluneční bouře pokroutí a dokonce přeruší siločáry magnetického pole na straně odvrácené od Slunce, což nabitým částicím umožní cestu zpět, podél silokřivek směrem k severnímu a jižnímu pólu Země. Extrémně silné sluneční bouře naruší magnetické pole ještě více a indukují elektrické proudy, které překonají kontinenty. Když se to stane, mohou být přetížena dálková vedení elektrické energie. To může způsobit zničení transformátorů, a dokonce kolaps elektrické sítě.

Takovým blackoutem byla například v roce 1989 postižena kanadská provincie Québec. Kdyby došlo k takové bouři, která by ochromila náš komunikační systém, elektrárny, a všechny ta zařízení, na kterých jsme dnes závislí, zavládl by chaos. Pokud by ale operátoři elektrické sítě měli čas na reakci, jsou schopni eliminovat nebezpečné proudy procházející vedením a zabránit katastrofě. Také obsluha satelitů by se na základě včasného varování mohla připravit na příchod částic ze Slunce.

Když přichází velká sluneční bouře, je možné satelity uvést do bezpečnostního módu, a omezit tak nebezpečí zkratu, který by poškodil elektroniku. Takže čím dříve jsou všichni varováni, tím lépe. Na moře bychom také neměli vyjet, dokud nevíme, jaké bude počasí. Stejně tak, pokud máme družice a rozsáhlé elektrické a telefonní sítě, potřebujeme spolehlivou předpověď kosmického počasí, abychom mohli případné škody zmírnit. Sluneční bouře mohou rušit i rádiovou komunikaci v letadlech.

V osmdesátých letech letěl americký prezident Ronald Reagan do Číny, když Zemi zasáhla sluneční bouře. Přestože se jednalo o Air Force One, komunikace byla na několik hodin ztracena, takže Spojené státy byly po tu dobu bez svého prezidenta. Systém by měl být podobný jako v případě pozemského počasí. Je-li vydáno varování před tornádem, víme, že je nezbytné tuto informaci sdělit lidem. To samé platí v případě kosmického počasí. Lidé ji potřebují dostat a pokud možno ihned.

Právě před několika hodinami došlo k výronu hmoty do koróny. Chceme vědět, kam tento výbuch směřuje, pak můžeme změřit jeho rychlost a říct, jak dlouho mu potrvá, než dorazí k Zemi. Pozorujeme velmi mohutnou explozi a odlétající hmotu. Když se podíváte na tento malý snímek, na kterém je zakryté Slunce, vidíte materiál, který je vyvrhován do vesmíru. Je to obrovské, více než obrovské! Jelikož silokřivky zemského magnetického pole vycházejí ze severního a jižního magnetického pólu, má energie sluneční bouře do těchto oblastí lehký přístup.

Proto v té době mohou být cestující v letadlech v blízkosti pólů vystaveni nebezpečným dávkám záření - možná srovnatelným se stovkou rentgenů hrudníku. V takovém případě nesmíme ztrácet čas, protože nikdy nevíte, kdy může úroveň radiace najednou výrazně stoupnout. A to je pouze jeden z důvodů, proč vědci Slunce tak podrobně sledují. Pro moderní společnost je nezbytné vědět, co a kdy se na Slunci děje. Země není osamocený ostrov. Většina slunečních bouří vzniká v okolí slunečních skvrn, takže odborníci sledují velmi pečlivě jejich pohyb a vývoj na slunečním disku.

Pozice, pozice, pozice. Na Slunce dochází k výronům koronární hmoty neustále. Mnoho z nich však vzniká v okrajových částech slunečního disku nebo úplně na odvrácené straně. Ty nesměřují k Zemi, a proto nás zajímají méně. Když se však aktivní oblast v důsledku rotace dostane poblíž středu slunečního disku a míří směrem k nám, tak nás zajímat začíná. Nejnebezpečnější oblastí na rotujícím Slunci je pro nás střed jeho disku. Sluneční skvrna se díky rotaci blíží se do oblasti, kde směřuje přímo k Zemi.

Pokud by v tomto okamžiku nastala mohutná sluneční bouře, bude mířit přímo k Zemi a udeří na planetu celou svou silou. Je to jako brokovnice mířící na cíl. Čím přesnější je zásah, tím jsou následky horší. S tímto velkým nebezpečím ale zároveň přichází překvapivá krása. Sluneční bouře dává vzniknout majestátnímu světelnému představení - třpytivé zácloně barev zvané aurora borealis - polární záře. Je to takový neónový poutač obrovských rozměrů. Neónovou trubicí prochází elektrický proud a nabité částice se pohybují prostředím s řídkým plynem.

Molekuly plynu jsou excitovány a začnou zářit. Pokud je v trubici pouze neon, bude svítit červeně. Když však přidáme jiné plyny, může vzniknout celá paleta barev. Neónová trubice svítí díky elektrickému poli uvnitř, polární záři však způsobuje magnetické pole Země a energie ze Slunce. Při proudění energetických částic sluneční bouře podél zemského magnetického pole směrem k pólům, dochází k excitaci molekul plynů v naší atmosféře, které začnou zářit. Molekuly kyslíku září zeleně nebo červeně, dusík růžově, modře a fialově.

Polární záře se obvykle vyskytují pouze v okolí pólů. Extrémně silné sluneční bouře je však mohou zatlačit blíže k rovníku. V roce 1859 způsobila geomagnetická bouře vyvolaná mohutnou erupcí, polární zář, která byla pozorována i jižně od Říma. Tato bouře byla neobvykle silným jevem, proto ji někteří odborníci nazývají sluneční superbouří. Tahle superbouře byla tak intenzivní a její nasměrování tak přesné, že prostě překonala přirozenou ochranou bariéru Země. Jak to tehdy asi vypadalo?

Na povrchu Slunce právě vybuchuje mohutná erupce. Za necelý den začínají ve vzdálenosti 150 milionů km jiskřit telefonní dráty. Mohutné požáry způsobené rozžhavenými vodiči zastavily život na celé planetě. Oblohu nad městy po celé zeměkouli osvětlují barevné polární záře. K Zemi právě dorazil koronární výron hmoty sluneční superbouře. Slunce vyprodukovalo neuvěřitelnou sluneční erupci a obrovské množství energie mířilo přímo k Zemi. Bouře nebyla jen druhou nejsilnější podle našich záznamů, byla také jednou z nejrychleji se pohybujících.

Vznikla v aktivní oblasti ležící přímo proti Zemi a ze Slunce k nám dorazila za méně než 18 hodin. Dnešním raketám by trvalo rok, než by dolétly ke Slunci. Tato bouře, tento oblak nabitých částic to stihl za méně než jeden den. To je neuvěřitelná rychlost. Tato superbouře naštěstí nastala v roce 1859, kdy jedinou technologickou vymožeností zranitelnou pod jejím náporem, byl telegraf. Od té doby jsme se stali závislými na špičkových technologiích, a na novou superbouři stále čekáme.

Jaké škody nadělá tentokrát? Může nastat další podobná superbouře? Rozhodně ano. O tom není pochyb. A dopad na dnešní společnost by byl devastující. Nejhorší je, že dost dobře nevíme, jaký ten dopad na naše komunikační systémy bude. Je možné, že by naše moderní technika byla poničena jako plážové domky po hurikánu. Představte si ztrátu satelitů, které přenášejí telefonní hovory, televizní signál či bankovní transakce. A co kdyby ve stejném okamžiku zkolabovala energetická síť a celé oblasti by byly bez elektřiny po mnoho hodin, či dokonce dní.

Pokud by se tyto důležité služby nepodařilo rychle obnovit, propadli bychom se do chaosu. Rozhodně by to mělo nepříjemný dopad na život většiny lidí na této planetě. Předpovídání slunečních bouří je stejně těžké, jako v případě hurikánů. Kdy přesně dojde k příští superbouři, nevíme, ale nejspíše nás zasáhne v průběhu maxima jedenáctiletého cyklu sluneční aktivity. Přibližně každých jedenáct let dochází k obrácení polarity magnetického pole Slunce. Přibližně uprostřed mezi změnami polarity dochází k maximu sluneční aktivity.

Jednotlivá maxima jsou oddělena asi pětiletým mezidobím s nižší aktivitou, označovaným jako minimum. Takže mezi dvěma obdobími s bouřlivou aktivitou uplyne zhruba jedenáct let. Trochu to připomíná konec roku s neustálými ohňostroji, a pak se to uklidní, a po nějakou dobu je relativní klid - nastává minimum. Intenzita maxim sluneční činnosti je proměnlivá podobně jako sezón hurikánů na Zemi. Ale i v období minima vědci bedlivě sledují každý záchvěv sluneční aktivity a snaží se odhadnout, co přinese příští maximum.

Poslední maximum sluneční činnosti nastalo v roce 2001. Příští mělo nastat v roce 2012, ale vypadá to, že se poněkud opozdilo. Navíc by podle některých předpovědí mělo být příští maximum sluneční činnosti nejsilnější v moderní historii. Pokud je tato předpověď správná, čeká Zemi dost divoká jízda. Opakování jevu z roku 1859 by způsobilo nevyčíslitelné škody. Až dojde k maximu, to budeme koukat, co všechno se může přihodit moderní technice! Většina intenzivních jevů na Slunci probíhá ve vnější sluneční atmosféře známé jako koróna.

Tato vrstva stále skrývá jednu z největších slunečních hádanek. Přestože se nachází tři čtvrtě milionu kilometrů od zdroje energie ve slunečním nitru, její teplotu měříme v miliónech stupňů. Jako by porušovala všechny zákony fyziky! Je to velmi zvláštní. Tady mám teploměr. Když jej přiblížím k ohni, ukáže velmi vysoké hodnoty. Tam kde se čidlo teď nachází, je teplota kolem 200 stupňů. Když jej však jen trochu vytáhnu, teplota rychle poklesne na 90. Horní vrstva sluneční atmosféry však dosahuje stejných teplot, jaké panují v jádře Slunce.

Je to, jako kdybych ustoupil o dva metry a naměřil stejnou teplotu, jako v nitru ohně, přestože je to od něj už daleko. Jaký fyzikální proces by mohl způsobovat toto přehřívání koróny? Odpověď vás ohromí. Žhnoucí sluneční koróna bouří při teplotě milionů stupňů. Po desetiletí jsou vědci zmateni: jak může něco tak vzdáleného od středu Slunce být stále tak horké? Teprve nedávno, když moderní sondy nabídly detailnější pohled na sluneční povrch, začalo se rýsovat možné vysvětlení.

Pod korónou se sluneční povrch doslova vaří. Celý sluneční povrch je pokrytý konvektivními buňkami, kterými horký materiál přináší teplo z nitra Slunce. Jelikož je horký plyn lehčí, stoupá vzhůru. Když dosáhne povrchu, ochladí se, přebytečnou energii vyzáří v podobě světla a klesne zpátky. Každá z těchto stoupajících bublin je velká jako Francie. Rozlije se po povrchu Slunce, ochladne a opět klesne zpět během pouhých pěti minut. A děje se to neustále na milionech míst po celém slunečním povrchu.

Tento var není jen bouřlivý, ale také extrémně hlučný. Slunce je hrozně hlučné místo. Pokud byste pokryli celý sluneční povrch reproduktory, ze kterých by zněl ten nejhlasitější rockový koncert, mohlo by to být srovnatelné s hlukem, jaký na Slunci opravdu panuje. Vířící sluneční povrch vytváří dostatek mechanické energie, aby ohříval sluneční korónu na miliony stupňů. Vědci se domnívají, že právě kombinace těchto zvukových vln a energie ze slunečního magnetického pole způsobuje extrémní teploty v koróně.

Korónu můžete z povrchu Země vidět pouze v maximální fázi jednoho z nejúchvatnějších úkazů ve Sluneční soustavě, úplného zatmění Slunce. Než vědci poznali jeho pravou podstatu, vzbuzoval tento úkaz pouze strach. Staří Číňané věřili, že Slunce požírá drak. Co se ale při úplném zatmění doopravdy děje? Nejjednodušeji řečeno, Měsíc nám zastíní pohled na Slunce. Představte si, že sedíte v kině, sledujete film a zrovna když se děje něco zajímavého, někdo před vámi vstane a vy přes něj nevidíte.

V kině si nepřejete, aby vám někdo bránil ve výhledu, ale při zatmění jsme rádi, když Měsíc přechází přes Slunce, a jsme nadšeni, když projde přesně přes jeho střed. Máme zároveň obrovské štěstí, že Měsíc je čtyřistakrát menší než Slunce a zároveň je čtyřistakrát blíže. Díky této kosmické náhodě mají tyto dva objekty na obloze stejnou zdánlivou velikost, což Měsíci umožňuje, aby úplně zakryl Slunce. To však nastává pouze tehdy, když Měsíc křižuje spojnici mezi Zemí a Sluncem.

Oběžná dráha Měsíce je skloněna asi o pět stupňů, pokud by nebyla, nastávalo by zatmění každý měsíc. To by nás asi za chvíli začalo nudit. Ale naštěstí Měsíc ve většině případů projde nad nebo pod spojnicí Slunce-Země a k zatmění nedojde. Takže místo jednoho zatmění měsíčně máme úplné zatmění někde na Zemi jednou za rok a půl. Jak Měsíc přechází před Sluncem, vrhá na povrch Země stín. Jeho vnější část je označována jako penumbra - polostín. Pokud stojíte na místě, kudy po povrchu Země prochází polostín, uvidíte pouze částečné zatmění.

Raději si však udělejte výlet do úzkého pásu totality - dráhy temného vnitřního stínu nazývaného umbra. Tam zažijete kouzlo úplného zatmění. Pokud nemůžete odcestovat do pásu totality, máte ještě jednu možnost. Zůstaňte na jednom místě po velmi dlouhou dobu, a zatmění Slunce se nakonec odehraje přímo nad vašimi hlavami, statisticky zhruba jednou za tři sta let. Slunce - zářivá hvězda naší Sluneční soustavy umí být krásná i bouřlivá. Je to k neuvěření, ale ani ona zde nebude věčně.

Skutečně, i Slunce musí jednou zemřít. V jádře Slunce probíhá fúze rychlostí, kterou můžete spočítat. Znáte rychlost, jakou je palivo spotřebováváno, a víte, kolik paliva je k dispozici. Je tedy docela lehké vypočítat, kdy Slunce zahyne - a bude to asi za pět miliard let. Slunce neskončí žádnou grandiózní explozí. Je příliš malé, aby vybuchlo jako supernova. Ale hvězdy dělají podivné věci. Jako jedny z mála objektů před smrtí ještě vzplanou. Až Slunce spotřebuje zásobu vodíku, zchladne a postupně zkolabuje pod vlivem vlastní gravitace.

Energie kolapsu však zahájí opětovné zahřívání jádra na stovky milionů stupňů - na teplotu, kdy se začne spalovat hélium. Díky novému teplu se hvězda opět nafoukne, ale tentokrát do podoby gigantického objektu - rudého obra. Zvětší se tak, že pohltí Merkur, Venuši i naši Zemi. Tou dobou byste tady asi nechtěli žít. Jistě byste se odstěhovali na jinou bezpečnou planetu dlouho před tím, než se to stane. Možná, že Země nakonec nebude pohlcena, protože se při rozpínání hvězdy posune o kousek dál.

Přesto tu ale bude pořádně horko! Vnější vrstvy obří hvězdy se mohou stát nestabilními a mohou být odvrženy do okolního prostoru. Zůstane tu jen jádro hvězdy o průměru asi tak Země. Uvědomte si, že se většina hmoty Slunce o průměru 1 400 000 kilometrů, namačká do objektu o velikosti Země. Naše kdysi krásná hvězda se stane pomalu chladnoucím škvarkem. A život na Zemi, jak jej známe, po smrti Slunce přestane existovat. To všechno jsou pro lidstvo dost pochmurné zprávy. Ale podívejme se na to z té lepší stránky! Máme pět miliard let času, abychom se na tuto katastrofu připravili.

Mars - rudá planeta
Náš záhadný planetární souputník poutá naši pozornost. Možná bychom jej mohli jednou osídlit... Možná uchovává čtyři miliardy let staré tajemství života. Mars může být klíčem jak k naší minulosti, tak i k budoucnosti.

Jestli lidé někdy osídlí jinou planetu v naší Sluneční soustavě, tak nejpravděpodobnějším kandidátem je Mars. Návštěvníkovi ze Země by mohla marsovská krajina připomínat některé scenérie z jeho domova. Místa jako je třeba Mojavská poušť v Jižní Kalifornii. Astrobiolog Ken Nealson říká, že právě zde si můžeme krajinu na Rudé planetě názorně představit. Jezdíte tady v bugině a vidíte přesně takovou krajinu s dunami, jaká je na Marsu. Když jedete dál a podíváte se na horizont, uvidíte spoustu červených pahorků plných oxidů železa, přesně takových jako jsou na Marsu.

Mars je plný železa. A tamní oxidované železo, v podstatě rez, se proměnilo v částečky prachu. Proto jsou tam překrásné zrzavé duny, načervenalá atmosféra a načervenalý je vlastně povrch celé planety. Dokonce i obrovské písečné bouře. Ne nadarmo se Marsu říká Rudá planeta. Zatímco však pouště na Marsu se v mnohém podobají těm našim, jiné útvary na jeho povrchu ty pozemské svými rozměry zcela zastíní. Hora pojmenovaná podle mytického sídla řeckých bohů Olympus Mons, je nejvyšším známým vrcholem v celé Sluneční soustavě.

Nyní je to spící vulkán tyčící se do výšky 24 kilometrů nad okolní krajinu. Když přenesete Mount Everest na Velký ostrov na Havaji, aby jeho úpatí bylo v úrovni moře, a vedle postavíte Olympus Mons z Marsu, Everest bude ve srovnání s ním vypadat jako krtina. Ta hora je tak ohromná, že kdybyste stáli na jejím úpatí, nepoznali byste to. Tak je její základna obrovská. Povrch Marsu je ale pro lidi více než nehostinný. Odpočítávám, pět, čtyři, tři, dva, jedna, zážeh - start - Sonda Spirit mířící k Marsu právě odstartovala!

Je to studená, suchá a pustá planeta. Jsou tam prachové bouře, které na týdny, nebo dokonce i na celé měsíce ztemní oblohu. Teplota tam každou noc klesá na minus 70 stupňů Celsia. V řídké marsovské atmosféře není téměř žádný kyslík. Dokonce i občasná mračna jsou tvořena především oxidy uhlíku. Takže to není žádné příjemné místo k pobytu. Mars je malý. Ve srovnání se Zemí má jen asi poloviční průměr. A jeho vzdálenost od nás není nikdy menší než 55 miliónů km. Vypadá jako drobný narudlý bod na naší noční obloze.

A přesto Mars přitahuje pozornost lidí už celá staletí. Staří Římané jej pro jeho výrazné postavení na obloze a krev připomínající zbarvení pojmenovali podle boha války. Mars na rozdíl od hvězd po obloze "bloudí". Všechny planety se při svém putování po obloze čas od času jakoby vracejí. Toto zvláštní chování - pohyb po kličce - dobře viditelné právě u Marsu, udivovalo astronomy po celá staletí. A v roce 1514 studium tohoto jevu přivedlo polského astronoma Mikuláše Koperníka k převratnému pochopení Sluneční soustavy.

Po celá tisíciletí lidé mysleli, že Země je středem vesmíru. Až přišel Koperník a řekl: "Země možná není středem vesmíru." Možná, že vysvětlení těchto jevů tkví v pohybu planet kolem Slunce. Pokud všechny planety krouží kolem Slunce, tak když Země míjí na své oběžné dráze Mars, chvíli to vypadá, jakoby Mars putoval opačným směrem. V době Koperníkova pozorování Mars a Země putovaly po svých oběžných drahách už asi 4 a půl miliardy let. Je to dost dlouhá doba, aby se na těchto dvou planetách vyvinuly zcela odlišné světy.

Jeden je teplý, vlhký, s množstvím kyslíku... a druhý studený, suchý a téměř bez kyslíku. Přesto můžeme předpokládat, že původně tyto rozdíly nebyly tak výrazné. Vědci jsou dnes přesvědčeni, že Mars byl v minulosti dostatečně teplý, aby se na jeho povrchu vyskytovala tekoucí voda. I naše nejnovější satelitní snímky Marsu potvrzují, co jsme se věděli už z našich prvních výprav k Marsu: že v současnosti na této planetě tekoucí voda není. Na druhou stranu ale přinesly i nezvratné důkazy, že tam v minulosti voda byla.

Když voda stéká po povrchu nejrůznějších hornin, vymílá v nich charakteristické stopy, které ukazují, kudy si razila cestu. Na snímcích Marsu vidíme velmi podobné systémy dávných řečišť, které nás vedou k závěrům, že Mars byl kdysi teplejší a vlhčí, než je dnes. Mars je dnes zcela určitě pustá poušť. Co se tedy mohlo stát? Které kosmické procesy mohly způsobit tak dramatickou proměnu čtvrté planety od Slunce? Začalo to už při samotném vzniku naší Sluneční soustavy, před čtyřmi miliardami šesti sty miliony let, při výbuchu supernovy - hvězdné exploze - která obrovskou silou rozmetala do mezihvězdného prostoru všechnu hmotu bývalé hvězdy.

Vířící mračno prachu a plynů postupně chladlo, zhušťovalo se a oddělovaly se v něm prstence různých druhů částeček. V těchto prstencích se začaly shlukovat jakési chomáče hmoty - základy budoucích planet. Nejtěžší prvky se postupně nořily do středu hromadící se hmoty. A protože proces zhušťování vytvářel teplo, tak i jádro Marsu zřejmě tvoří tekuté roztavené železo. Toto rotující roztavené jádro vytvářelo obrovské magnetické pole obklopující Mars jako ochranný štít, který bránil dopadu nebezpečného tvrdého záření ze Slunce na jeho povrch.

Ze Slunce vane stálý tok částic, kterému říkáme "sluneční vítr". Je tvořen převážně protony a elektrony, ale i jinými částicemi. Toto kosmické záření může po velkých slunečních erupcích ionizovat zemskou atmosféru, což se projevuje například polární září. Ale Mars zřejmě svůj ochranný štít i většinu své atmosféry postupně ztratil. Když proces růstu skončil, začala planeta chladnout. Železné jádro nebylo schopné nadále vytvářet magnetické pole, a tak začalo tvrdé kosmické záření bombardovat povrch Marsu.

To je pravděpodobný průběh vývoje uznávaný většinou vědců. Ztráta atmosféry přivodila na povrchu Marsu ztrátu tepla a tlaku. A protože voda, aby vydržela v tekutém stavu, potřebuje jak teplo, tak i tlak, postupně z povrchu Marsu zmizela. Kdybyste dali na Mars hrnek vody, začala by se velmi rychle vypařovat a současně i mrznout. V krátké chvíli byste v hrnku neměli žádnou tekutou vodu. Tím se však netvrdí, že by na této planetě nebyla žádná voda. Na Marsu se už opravdu žádná tekutá voda nevyskytuje, zmrzlá voda je ale něco jiného.

A nové poznatky svědčí, že nehluboko pod polárními čepičkami mohou být dokonce i dnes zásoby zmrzlé vody. A v tomto ledu se mohou skrývat zrnka svatého grálu kosmického výzkumu. Čepičky jsou ze Země viditelné i jednoduchými dalekohledy. A když se k Marsu přibližujeme z vesmíru, jsou bezesporu prvním zřetelným rysem této planety. Marsovské čepičky, záhadné, sněhobílé kudrlinky pokrývající oba póly Rudé planety. Je to vlastně takzvaný suchý led - zmrzlý oxid uhličitý. Řídká atmosféra je tam tvořena téměř jen z oxidu uhličitého.

A za velkého mrazu se oxid uhličitý v takový led sráží. Ale i když jsou bílé čepičky na pohled velmi přitažlivé, suchý led není to, o co by se vědci zajímali ze všeho nejvíc. Láká je zejména to, o čem se předpokládá, že se skrývá pod polárními čepičkami. Pod povrchem by mohly být milióny tun zmrzlé vody. Vodní led, skrytý našim pohledům, se táhne stovky kilometrů daleko od obou pólů, a vědci si myslí, že by to mohl být pozůstatek kdysi nedozírného oceánu. Voda je nyní zřejmě zmrzlá ve formě permafrostu pod povrchem.

Ale zdá se, že na některých místech Marsu panovaly a občas i panují takové tlaky a teploty, že tento led roztavily a vytvořily dočasné toky. Vidíme tam krátery, které zřejmě vznikly dopadem planetek, jež rozmetaly do okolí spousty horniny. Ale nebyl to suchý materiál, který na Měsíci vytvořil v prachu charakteristické paprsky. Tady bylo z kráteru vyvrženo jakési mokré bláto. A tak se domníváme, že dopadly do ledu nebo věčně zmrzlé půdy - permafrostu. Přístroje na družicích obíhajících kolem Marsu zaznamenaly existenci vodního ledu na pólech.

Dálková měření složení hornin naznačují vysoké zastoupení vodíku. Molekulu vody tvoří jeden atom kyslíku a dva atomy vodíku, a tak je pravděpodobné, že se v těchto oblastech pod povrchem skrývá led. O existenci ledu na Marsu se spekulovalo už před více než sto lety, ale teprve nedávno ji potvrdily i přesvědčivé důkazy. Na druhou stranu se na počátku 20. století objevily i úvahy, že by na Rudé planetě mohl existovat inteligentní život, které ve veřejnosti vzbuzovaly zájem a strach. Astronomové zamířili první dalekohledy k Marsu v první polovině 17. Století.

Jak se astronomická technika zlepšovala, zlepšoval se i zprvu nezřetelný obraz Rudé planety a přibližoval ji pozemským pozorovatelům. V roce 1877 dalekohledy zvětšily obraz vzdálené planety tak, že dosahoval rozměrů mince držené v natažené ruce. Stačilo to, aby se ředitel milánské observatoře Giovanni Schiaparelli pokusil nakreslit mapu povrchu Marsu a pojmenovat nejvýraznější kartografické útvary. Schiaparelli zíral noc co noc po celé měsíce na nejasný obraz putující planety. Na povrchu Marsu pozoroval jakési čáry.

Později se ukázalo, že to byl spíše optický klam, ale víc toho svým nedokonalým dalekohledem asi vidět nemohl. Uznávaný italský astronom tyto čáry nakreslil a dal jim jména. Schiaparelli vyložil tyto čáry jako nějaké kanály, myslel však na přírodní útvary. Nesprávným překladem se pak toto označení vžilo a s mylnou interpretací tohoto výrazu byly považovány za umělé výtvory. Přímé čáry se v přírodě normálně nevyskytují, a tak Schiaparelliho nákresy vedly k domněnce, že na Marsu musí existovat inteligentní život.

Byl to chybný názor, nicméně tehdejšími astronomy hodně diskutovaný. V roce 1894 tato možnost tak zaujala Percivala Lowella z Bostonu, že financoval vybudování velkého dalekohledu v horách Arizony. Strávil potom dvě desetiletí pozorováním, zakreslováním a úvahami o Rudé planetě. Přesvědčil sám sebe, že na Marsu vidí síť rovných čar, o kterých se domníval, že to jsou kanály. A co bylo zrovna tou dobou středem pozornosti? Panamský průplav. Velké civilizace budují velké kanály! Takže i toto byly kanály, které měly přivádět vodu z polárních čepiček.

Mars je chladný a suchý. A tak byla myšlenka přivádění vody docela odůvodněná. Ten nápad, že je na Marsu civilizace, prostě každého vzrušoval. Nakolik lidé tomuto nápadu věřili, svědčí události z halloweenské noci v roce 1938, kdy mladý dramatik Orson Welles odvysílal dramatizaci "Války světů", povídky H. G. Wellse, která líčí děsivou invazi Marťanů na Zemi. "Hlásíme se opět z našeho stanoviště na předměstí, kde se právě objevil velký hvězdolet..." (a dále nesrozumitelně) Tisíce lidí uvěřily, že invaze je skutečná a někteří prý i spáchali sebevraždu.

Jsme tím šokováni a velmi toho litujeme... Ale i když se brzy ukázalo, že vysílání bylo jen mystifikace, lidé se nepřestávali zajímat o možnost života na Marsu - ať už inteligentního, nebo ne. Vědci se rozhodli podívat se na problém zblízka. V roce 1964 Národní agentura pro letectví a kosmonautiku NASA vyslala směrem k Rudé planetě malou výzkumnou sondu. Mariner 4 nesl fototelevizní kameru a jeho úkolem bylo proletět kolem Marsu a odeslat pořízené snímky zpět na Zemi. Mohl proletět pouze jednou.

Vědci vzrušeně očekávali, co spatří. Budou tam města? Kanály? Lesy? Nakonec uviděli jen samé krátery. K Zemi se dostaly dvě desítky snímků, které však byly dost nezřetelné a ukazovaly jen krátery jako na Měsíci. Bylo to velké zklamání. Snímky Marineru 4 odhalily suchou, krátery posetou pustinu Asi jako na Měsíci s trochou atmosféry a spoustou prachu. Ale nadšení pro objevování Marsu nijak nepolevilo. O šest let později, v roce 1971, vypustila NASA k Rudé planetě další kosmickou sondu - Mariner 9.

Ale tentokrát, místo, aby kolem planety jen proletěl, byl Mariner 9 zkonstruován tak, aby kolem ní obíhal po celé měsíce a kompletně ji zmapoval. Byl to ohromný úspěch. Po delším čekání, až se na planetě uklidní prachová bouře, Mariner 9 odvysílal pozoruhodné obrázky. Objevil velkou vyvýšeninu Tharsis, jakýsi pupek planety, poblíž rovníku. Vyvýšenina je výsledkem koncentrované a intenzivní vulkanické činnosti. Dominantou této vyvýšeniny v oblasti Tharsis je obrovský vulkán Olympus Mons.

Rozloha hory Olympus má velikost státu Missouri. Kdybyste ji posadili doprostřed Spojených států, byla by odevšud vidět. Kdyby na ní došlo k velké erupci, vulkán takových rozměrů by pokryl lávou všechny sousední státy kolem Missouri. Domníváme se, že jej tvoří tři samostatné vulkány. Nebo, alespoň že erupce směřovaly na tři různé strany. Kdybyste nad ním přelétali, viděli byste tři oddělené sopečné jícny. Je to mimořádný geologický útvar. Ale ve skutečnosti je svah tak pozvolný, že kdybyste byli na jeho úpatí, vrchol by byl vzdálen stovky kilometrů a vy byste nevěděli, že je to sopka. Tak je obrovský.

A navíc Olympus Mons nestojí osamoceně. Několik set kilometrů na jih od této hory se v jedné přímce tyčí tři další ohromné vulkány - každý je větší, než kterýkoli z pozemských. A i když je oblast Tharsis opravdu úžasná, není to jediný pozoruhodný geologický útvar objevený Marinerem 9. Na východním okraji této oblasti leží kolosální trhlina v povrchu Rudé planety. Je pojmenována Vales Marineris - Údolí Marineru - na počest Marineru 9. Tento útvar je tak dlouhý jako celé Spojené státy. Je to souměrné údolí.

Znáte Grand Canyon v Arizoně? Napumpujte ho, nacpěte do něj steroidy, až vyroste do velikosti Spojených států - tak budete mít Údolí Marineru! Geologický pochod, který tuto gigantickou trhlinu na povrchu Marsu vytvořil, je stále zahalen tajemstvím. Vědci se mohou pouze dohadovat. Mně se líbí jedna teorie, která se opírá o existenci nedaleké výdutě Tharsis. Tvrdí, že je pod ní uloženo tolik lávy, že na povrch Marsu působila tak neuvěřitelnou silou, že to jeho povrch roztrhlo podobně, jako se roztrhne zip.

No, kdo ví, jestli je to pravda? Ale to by musel přijít někdo jiný s něčím lepším, co by tento jev vysvětlovalo. Po ohromujícím úspěchu Marineru 9 bylo dalším logickým krokem NASA vypuštění sondy, která by na povrchu Marsu přistála. Vědci chtěli analyzovat vzorky horniny, aby našli případné známky života. V roce 1976 dorazily k planetě sondy Viking 1 a 2 a přesně tohle udělaly. Obě měly družicovou část a přistávací modul vybavený robotickou rukou a laboratoří. Dostali jsme se přímo na povrch, pořídili snímky, nabrali horninu - a nezjistili vůbec nic.

Alespoň tak usoudila většina odborníků. Mars vypadal jako chladná, suchá a mrtvá krajina. V době, kdy se Viking 1 zbytečně lopotil na povrchu a nevyvolal žádnou senzaci, vysoko nad planetou pořídila družicová část pozoruhodný snímek. Když přelétala nad oblastí Marsu zvanou Sidonia, zachytila družice obrázek povrchu pod šikmým osvětlením Sluncem. Ta formace vypadala jako lidská tvář. Jako žert ukázali vědci z NASA tuto fotografii tisku a odhalili tak "tvář", kterou našli na Marsu.

Pod jiným úhlem slunečních paprsků tato část povrchu Marsu samozřejmě jako tvář nevypadá, je to jen změť skal. Ale mezi milovníky spikleneckých teorií fáma o "tváři na Marsu", kterou prý NASA skrývá, žije snad dosud. Nadšení opravdových zájemců o Mars velmi zchladila krušná realita výsledků obou Vikingů. Žádný z nich nenalezl ani stopu po jakékoli formě života - a tak zájem o návrat na Rudou planetu na několik let opadl. Potom v roce 1984 učinil jeden mladý vědec při expedici do Antarktidy objev, který do výzkumu možného života na Marsu vnesl novou energii a naději.

V prosinci 1981 našel geolog NASA během expedice do Antarktidy zajímavý meteorit. Měl neobvyklou zelenavou barvu - většinou jsou totiž šedé nebo hnědé. V Johnsonově vesmírném středisku v Houstonu, kde jsou takové vzorky uchovávány, byl uložen pod označením ALH-84001. Navzdory podivnému zabarvení vědci usoudili, že se jedná o úlomek planetky. Byl uložen s dalšími meteority a zůstal asi šest nebo osm let neklasifikován. Teprve v roce 1990 se vzorek s číslem ALH-84001 dostal pod elektronový mikroskop.

Hned bylo jasné, že to není běžný meteorit - vypadal jako kousek horniny z Marsu. Měl stejné charakteristické rysy jako meteorit z Marsu nalezený v roce 1979. Pak jej zkoumalo více vědců a ti byli velmi překvapeni, že v něm nalezli něco jako uhlíkové kapičky. Uhlík je, alespoň na Zemi, prvotním stavebním kamenem života. Výzkumnou skupinu vedl David McKay. Moje představivost byla těmi uhličitany uchvácena. Řekl jsem si, že vypadají opravdu zvláštně. Jak se mohly utvořit? Další zkoumání tohoto kousku horniny přineslo ještě větší překvapení.

Chemické složení těchto kapiček je obdobné, jako u živých forem na Zemi. A nakonec jeden snímek elektronového mikroskopu odhalil strukturu, která vypadala překvapivě organicky, skoro jako červ. Mohla by to být stopa po primitivním marsovském životě? Myslím, že tento červ je biologický. I když jestli je to zkamenělá fosilie celé bakterie, je problematické. Může to být jen část bakterie. V každém případě je podle mě biologického původu. Všechny vás zde dnes vítám. Je to pro mě neuvěřitelný, velmi vzrušující den.

Nakonec, v roce 1996, po více než dvou letech zkoumání po čtyřech nezávislých liniích byl tým připraven. Oznámili svou hypotézu, že AHL-84001 obsahuje možné důkazy o dávném životě na Marsu. Došli jsme k závěru, že je to možný důkaz života na Marsu. NASA uspořádala velkou tiskovou konferenci, ale všichni vědci se přesvědčit nedali. Laboratoře z celého světa žádaly o vzorky této horniny, aby mohly provést své vlastní analýzy. Nakonec, po měsících bouřlivých debat se všichni shodli, že se neshodnou.

Stohy papíru byly popsány na podporu tohoto tvrzení, ale ještě větší stohy byly potištěny jeho zpochybňováním. Mohli byste ukázat první snímek, prosím? Ty útvary, které tam vidíte, mohou být výsledkem něčeho zcela jiného. Mnoho vědců je přesvědčeno, že to, co se v kameni jeví jako stopa po životě, vzniklo jen přeměnou minerálních látek. Většina badatelů by řekla, že v tomto meteoritu nejsou žádné stopy po životě na Marsu. Daveova původní hypotéza byla nesprávná. Řekl bych, že bylo až moc jednoduché takovou hypotézu přijmout.

Myslím, že ta práce nebyla v žádném směru dovedena do uspokojivého konce. Výzkum meteoritu pokračuje. Ale i když se vědci nikdy neshodnou, jestli ten kámen obsahuje stopy po životě na Marsu, stejně jeho nález zásadním způsobem povzbudil zájem o možnost života na Rudé planetě. Nové výzkumy přivedly vědce znovu do Antarktidy. Životní prostředí v této části světa je v mnoha směrech srovnatelné s podmínkami na Marsu. Výzkum životních forem, kterým se daří v těchto extrémních podmínkách, by mohl pomoci při hledání, kde všude by se mohly primitivní formy života na Rudé planetě vyskytovat.

Jedno prostředí, které zaujalo astrobiologa Dalea Andersena, je na dně jezer, která jsou celoročně pokryta silnou vrstvou ledu. Většina lidí by řekla, že kvůli silnému ledu se tam nedá najít nic než horniny a sedimenty. Led, který svírá většinu těchto jezer, je víc než pět metrů silný. Jeho prosekávání nebo provrtání by mohlo poškodit ekosystém v hlubinách. Proto badatelé vyvinuli šetrnější metodu. Potřebný vstup jim vyhloubí tato velká spirála z měděných trubek. Spirálou proudí horký roztok a led pod ní roztaje.

Trvá to asi 24 hodin, ale získáme velmi pěkný, čistý otvor. Pod ledem se dá potápět jen ve speciální celotělové kombinéze. To, co našli na dně skoro každého antarktického jezera, je důkazem nezdolné houževnatosti života. Kolonie mikroorganismů tam prospívají v mrazivém prostředí, do kterého nepronikne téměř žádné sluneční světlo. Tvrdilo se, že když máte méně než 1 procento slunečního světla, tak dole na dně nemůže probíhat fotosyntéza. My jsme ale našli organismy schopné fotosyntézy i při úrovni světla nižší, než jedna desetina procenta.

Tyto primitivní kolonie jsou jakýmsi oknem do minulosti. Nejsou tam žádné vyšší organismy, žádné ryby, žádný hmyz, ani žádní červi, takže tyto kolonie nepodléhají tlaku žádné konkurence. Proto se mohou vyvíjet velmi zvláštními způsoby. Je možné, že by nějaké podobné mikroorganismy stále přežívaly někde pod zmrzlým povrchem Marsu? Zvláště v okolí na vodík bohatých pólů? Andersen a stejně smýšlející vědci věří, že je to cenný a smysluplný výzkum. Čas minus deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna, nula. Start rakety Delta se sondou k Marsu.

V létě roku 2003 laboratoř proudového pohonu NASA vypustila dvě výzkumné kosmické sondy k povrchu Marsu. Lety k Rudé planetě jsou možné jen každé dva roky během krátkého časového okna. Start musí být naplánován tak, aby kosmická loď a Mars dospěly do určitého bodu oběžné dráhy planety ve stejnou chvíli. Překonání vzdálenosti kolem 60 milionů kilometrů může po půlelipsové dráze trvat déle než sedm měsíců. A směr letu musí být až neuvěřitelně přesný. Přesnost vyžadovaná pro let ze Země na určité místo na Marsu je stejná, jako kdybyste odpálili basketbalový míč z Los Angeles do New Yorku, a ten by spadl přesně do koše.

Kosmickými sondami byly tentokrát rovery, robotická vozítka schopná jezdit po povrchu Marsu a zkoumat okolí. Rover je geologický robot. Jeho úkolem je, aby byl našima očima, nohama a rukama na povrchu Marsu. Jeho prostřednictvím zkoumáme Mars. Dokáže se vyhýbat překážkám a zkoumat vybrané vzorky. Jeho robotická ruka je mimo jiné vybavena vrtákem s diamantovou korunkou, který může proniknout až pět milimetrů hluboko do horniny a umožnit nám tak pohled pod zvětralý povrch. Nese také mikroskop pro zkoumání detailů. Takže je tam celá spousta přístrojů, které by chtěl mít k dispozici geolog, kdyby tam byl fyzicky přítomen.

Vozítka byla pojmenována "Spirit" a "Oportunity" a několik let zkoumala povrch Marsu vzdálena navzájem stovky kilometrů. Spirit přistál v oblasti kráteru Gusev, o kterém se předpokládá, že je to vyschlé dno bývalého jezera. Takže jestli v něm kdysi existoval život, robot by mohl nalézt jeho stopy. Oportunity přistála na planině Sinus Meridiani. Tato oblast je zajímavá, protože obsahuje starou vrstvu hematitu - oxidu železitého - který se na Zemi obvykle vytvářel na místech zaplavených vodou.

Žádná z obou pojízdných laboratoří neobjevila známky života, ale obě odkryly množství důkazů, že voda kdysi pokrývala velké plochy povrchu Rudé planety. jinde stopy, že tam voda vytékala na povrch, do kterého vymlela koryta, jež se tam uchovala po miliony let. Ale ani jedno z obou vozítek se nedostalo k blízkosti pólů Marsu, kde by mohlo najít zmrzlou vodu. To bylo hlavním cílem další výpravy na Mars, která odstartovala v létě roku 2007. Sonda dostala název Fénix a úspěšně přistála v polární oblasti Vastitas Borealis.

Přistávací modul nesl robustní robotické rameno vybavené lopatkou k odběru vzorků zmrzlé půdy. Projekt vedl doktor Peter Smith z arizonské univerzity. Cílem naší vědecké mise bylo prozkoumat vlastnosti půdy a ledu a jejich vzájemné působení a také vzájemné působení ledu a atmosféry. Měli jsme k dispozici sondu s robotickou rukou s jakýmsi "rypadlem", jestli tomu tak chcete říkat. Ruka vyhloubila malý příkop a odebrala vzorky půdy, které pak byly analyzovány v laboratoři na palubě sondy.

Družice Marsu přenášela signály z povrchu Marsu a prováděla dálkový průzkum hornin a ledu. 1. července 2008 sonda Fénix potvrdila přítomnost vody ve formě ledu, který našla několik centimetrů pod povrchem Marsu. Ale ještě předtím se vyznamenala družice Marsu. Snímek odvysílaný během jednoho z obletů Rudé planety podal důkaz o velmi nečekaném jevu. V jedné malé rokli na okraji Valles Marineris musela v průběhu několika posledních let proudit voda. V roce 2001 zachytila jiná družice Marsu přesně to samé místo, ale nic zajímavého na něm nebylo.

Nové snímky zaznamenaly v rokli bělavou stopu. Tu tam zřejmě zanechal proud vody v místě, kam vytryskla z nitra, v němž byla uložena stovky nebo tisíce let, než si prorazila cestu ven. Vědci dodnes nevědí, co mohlo takový výtrysk způsobit, ale mnozí si myslí, že to způsobilo teplo z nitra planety, které tam stále ještě musí být. Mars je zřejmě stále ještě vulkanicky aktivní. A tak všichni doufáme, že se nám podaří najít nějaké hydrotermální vývěry. Tekutá voda je prostředím, kde se život může vyvíjet nebo kde se může udržet.

Všechny ty výzkumy samozřejmě souvisejí s hledáním života. Všechno to, co se říká a co se dělá, všechny ty sondy, které umožňují vědcům další poznávání Rudé planety, souvisejí s touhou lidí zjistit, jestli život existuje také někde jinde v dalekém vesmíru. Myslím, že lidem je už od zrodu jejich vědomí dána touha po poznání, proč jsou tady, co je tam a jestli je tam ještě někdo jiný. A odpovědi na tyto otázky nám také řeknou, jaké je naše vlastní místo ve vesmíru a kam spějeme.

Nalezení života na Marsu by nám pomohlo pochopit i počátky života na naší planetě. Také by se mohly najít pozoruhodné vazby mezi vývojem Marsu a Země. Jestli třeba život nevznikl na Marsu, protože tam byly vhodné podmínky, zatímco na Zemi tehdy nebyly, a z Marsu se pak přenesl na Zem prostřednictvím meteoritu vyraženého z jeho povrchu po srážce s planetkou.

Meteority z Marsu sem mohly přenést zárodky života, který se tady potom rozvinul. Možná, že jsme všichni Marťani. Anebo to třeba bylo obráceně. Jestli najdeme důkaz o životě na Marsu, tak potom samozřejmě by život mohl být i jinde. Vesmír je možná plný života. A jestli ne, tak nám to může dát alespoň pocit, že jsme něco zvláštního.

Konec planety Země
Země je jedinou planetou Sluneční soustavy, na níž se zrodil život. Během jejího vývoje ji však zasáhla řada kosmických těles, která už několikrát způsobila hromadné vymírání druhů. Kterýkoliv objekt křižující oběžnou dráhu Země se s ní jednoho dne může srazit.

Kosmickým prostorem se stále toulá mnoho velkých těles, která naší planetě mohou uštědřit tvrdý úder. Exploze bude tak mohutná, že to po ní všude na světě bude vypadat jako v Hirošimě. Všechno bude rozerváno a každý atom našeho těla odlétne vysokou rychlostí do nekonečna. Vědci však nejsou ochotni vzdát se bez boje. Snaží se odhalit kosmické střely dříve, než způsobí Armagedon. Česká televize uvádí americký dokumentární cyklus VESMÍR Konec planety Země

Země se ve Sluneční soustavě vyjímá jako drahokam. Lidé - pokud se zrovna vzájemně nevraždí ve válečných střetech - si poklidně žijí, aniž by si byli vědomi, že v temnotě vesmíru může číhat nebezpečí. Sluneční soustava se podobá velkému lunaparku. Země i ostatní tělesa se pohybují po předvídatelných drahách kolem Slunce. Většinou se všechno odehrává v poklidu... ale čas od času se něco prudce a chaoticky změní. Zemi může zasáhnout kosmický projektil nebo nebezpečné kosmické záření.

Je zkrátka vystavena kosmickým vlivům. Země se řítí vesmírem, který je někdy extrémně nebezpečný. Když letíte vysokou rychlostí po předem dané dráze, můžete jen doufat, že vám nic nezkříží cestu. Bývalý astronaut Rusty Schweickart ví velmi dobře, jak nebezpečná mohou být kosmická tělesa. V roce 1969 pilotoval lunární modul Apolla 9. V současnosti neúnavně upozorňuje na nebezpečí jedné konkrétní planetky jménem Apophis, která se v roce 2004 přiblížila k Zemi až nepříjemně blízko.

Pravděpodobnost srážky tohoto tělesa se Zemí byla zpočátku poměrně vysoká. Byla vlastně nejvyšší, jakou jsme do té doby zaznamenali. Existuje skutečný příklad, jak děsivý a zničující 0. června 1908 ve čtvrt na osm ráno místního času vstoupilo do atmosféry Země rychlostí 15 kilometrů za sekundu kosmické těleso o průměru asi padesáti metrů a zanechalo za sebou ohnivou stopu. Po půl minutě došlo nad tunguzskou oblastí Sibiře k silné explozi, která byla nejmohutnějším výbuchem na Zemi v moderní historii lidstva.

Rázové vlny porazily 80 milionů stromů na ploše přes 2000 kilometrů čtverečních. Jen díky řídkému osídlení oblasti naštěstí nikdo při explozi nezahynul. Kdyby těleso přilétlo o několik hodin později, nedopadlo by na Sibiři, ale uprostřed Evropy. A pokud by explodovalo nad nějakým velkým městem, oběti bychom počítali ve statisících. Po celé uplynulé století byla tunguzská katastrofa zahalena tajemstvím. Dnes jsou si vědci jisti, že původcem výbuchu byla malá planetka.

Nedopadla však na povrch Země, ale explodovala asi osm kilometrů nad zemí. Když malá kamenná planetka vstoupí rychlostí 30 000 kilometrů za hodinu do hustých vrstev atmosféry, dopadne stejně, jako hrouda písku hozená proti zdi. Výbuch nad tunguzskou oblastí uvolnil energii ekvivalentní 15 megatunám trinitrotoluenu, což je tisíckrát víc, než atomová bomba v Hirošimě. Takový výbuch by vymazal z povrchu i to největší město. Vědci tyto nebezpečné projektily označují jako blízkozemní tělesa.

Jsou to planetky či komety, které jsou pozůstatkem po formování Sluneční soustavy. Komety pocházejí z Oortova oblaku či Kuiperova pásu, vzdálených oblastí daleko za dráhou planety Neptun. Planetky nalezneme především v hlavním pásu mezi Marsem a Jupiterem. Ale vyskytují se po celé Sluneční soustavě. Většina planetek se pohybuje v hlavním pásu mezi Marsem a Jupiterem. Z nich obavy mít nemusíme. Existují však i tělesa s dráhami v blízkosti Země, a ta nebezpečná jsou.

Pokud se tyto objekty setkají se Zemí, ve většině případů nás ochrání atmosféra, ve které se rozpadnou a vypaří. Velká tělesa však mohou průlet atmosférou přežít a dopadnou až na povrch. Mezi vesmírnými hrozbami patří dopady planetek k těm nejnebezpečnějším. Odehrávaly se v minulosti a dojde k nim znovu. Před 65 miliony let se Země střetla s planetkou o průměru asi deseti kilometrů. Dopadla v oblasti Yucatánského poloostrova. Epicentrum výbuchu o síle sto megatun TNT se nacházelo poblíž dnešního mexického městečka Chicxulub.

Při explozi byly do atmosféry vyvrženy miliardy tun materiálu, který obkroužil celou planetu a zastínil Slunce. Tím narušil základní článek potravního řetězce na planetě a zahájil vlnu vymírání živočišných druhů. Právě tato katastrofa velmi výrazně přispěla k vymření dinosaurů. Můžeme vnímat tyto kolize jako něco špatného, ale pokud by tehdy k onomu impaktu nedošlo, asi bychom tu dnes nebyli. První savci žili v norách pod zemí, aby se nestali potravou masožravých dinosaurů.

Když dinosauři vymřeli, prostor v ekosystému se uvolnil a naši předkové se mohli vyvinout ve vyšší formy, než jsou hlodavci. Postupně vznikli primáti a z nich se vyvinuli lidé. Ironií osudu je, že stejná kosmická katastrofa, která umožnila vývoj savců a lidí, nás jednoho dne může zahubit. Stejně jako dinosaury. V roce 1998 schválil kongres Spojených států program, jehož cílem bylo do deseti let nalézt 90 procent nejnebezpečnějších těles o průměru přesahujícím jeden kilometr.

Byl objeven znepokojující počet 850 blízkozemních planetek, které patří k našim nejnebezpečnějším sousedům ve Sluneční soustavě. Donald Yeomans je vedoucím programu výzkumu blízkozemních planetek v Laboratoři tryskového pohonu NASA. Sledování nebezpečných planetek trochu připomíná sledování hurikánů. Když je pozorujete den za dnem, získáváte stále lepší představu o jejich dráze a velikosti. Můžete také určit, jestli se mohou srazit se Zemí.

Díky moderním pozemním dalekohledům nalezly přehlídkové programy kolem 90 procent velkých planetek, považovaných za opravdu nebezpečné. Tato tělesa mohou Zemi zasáhnout větší silou, než jakou představuje veškerý pozemský jaderný arsenál. Taková srážka může vyvolat nové vymírání druhů. K zásahu velkou planetkou dochází jednou za miliony let, ale zahubit by mohl velkou část lidstva. Pravděpodobnost impaktu je sice velmi nízká, ale možné následky jsou mimořádné.

Pokud na Zemi dopadne opravdu velké těleso, budou následky globální. Všechny kontinenty zasáhnou mohutné rázové vlny a vyvržený materiál z kráteru se rozptýlí v atmosféře a ovlivní celý povrch planety. Atmosféra se zahřeje na tisíc stupňů a veškerá vegetace okamžitě vzplane. Katastrofu však mohou způsobit i menší tělesa. Proto kongres pověřil NASA novým úkolem: Nalézt všechna nebezpečná blízkozemní tělesa o průměru větším než 150 metrů. Objekty této velikosti, srovnatelné s římským Koloseem, mohou zničit velké město nebo i malý stát.

Vědci však nepůsobí starosti ani tak planetky, které už znají, ale ty, které ještě neobjevili. Máme na seznamu dvě desítky těles, u kterých není možné srážku úplně vyloučit. Bývalý astronaut Rusty Schweickart pokládá hrozbu blízkozemních objektů za ještě mnohem vážnější. Vystoupil před americkým kongresem s požadavkem, aby byla zřízena vládní agentura, která by měla na starosti ochranu před tělesy z vesmíru. Dnes už máme k dispozici techniku, která by umožnila zabránit střetu s planetkou.

Můžeme začít upravovat kosmické okolí Země, abychom zvýšili pravděpodobnost přežití lidstva. Otázka zní, jestli chceme skončit jako dinosauři, nebo ne. Schweickart ale nečeká, až Kongres a NASA tento problém vyřeší. Sám navrhuje způsoby, jak zachránit planetu před příštím úderem. Je skoro neuvěřitelné, že Země přežila více jak čtyři a půl miliardy let. Od svého zrodu je totiž vystavena neustálým útokům. Jako nějaký boxer musí Země čelit neustálým úderům planetek křižujících její dráhu.

Jednou v budoucnu však může dostat knock-out. Bývalý astronaut Rusty Schweickart však nechce čekat se založenýma rukama. Blízkozemní tělesa kolem nás prolétají neustále. A my máme naproti tomu stále lepší prostředky, jak upravit naše kosmické okolí, aby bylo bezpečnější. Schweickart se především zajímá o objekt s označením 2004MN4, který je znám také jako Apophis. Tento kus skály o průměru 270 metrů prolétl kolem Země v roce 2004. A nebezpečně blízko prolétne znovu, v pátek 13. dubna 2029.

V roce 2029 Apophis prolétne Zemi blíže, než obíhají naše telekomunikační satelity. Bude tak blízko, že lidé na správném místě jej budou moci vidět na obloze pouhým okem, bez dalekohledu. A to bude opravdu nebezpečně blízko. Pravděpodobnost, že nás Apophis v roce 2029 zasáhne, je takřka nulová. Prolétne však ve vzdálenosti necelých 30 000 kilometrů. Navíc se může strefit do oblasti označované jako klíčová dírka o šířce asi 800 metrů.

Pokud se to stane, gravitační pole Země ovlivní dráhu planetky tak, že při dalším vzájemném setkání o sedm let později 13. dubna 2036, by skutečně mohlo ke srážce dojít. Gravitační působení naší planety může změnit dráhu Apophise takovým způsobem, že se obě tělesa o sedm let později doopravdy střetnou. Pravděpodobnost srážky v roce 2036 je v současnosti odhadována na 1 : 10 000. Ale přes tento nízký kurz vědci stále sázejí. Jedna věc je vědět, že pravděpodobnost střetu je možná jedna ku padesáti tisícům.

Ale co byste chtěli vědět? Že šance je jedna ku stu, nebo jedna k deseti, nebo že střet je nevyhnutelný? Schweickart říká, že planetce Apophis je potřeba věnovat stejnou pozornost, jako každé jiné přírodní katastrofě. Dokonce zmapoval, kam by těleso mohlo dopadnout. Znáte datum a čas průletu i sklon dráhy planetky. Můžete vytvořit mapu, která zachycuje oblast, kterou označuji jako pás rizika. Táhne se přes celou planetu. Když se na tu mapu dívám a vidím vysokou pravděpodobnost srážky, říkám si, kam asi dopadne?

Podle Schweickarta může Apophis dopadnout v kterémkoli místě pásu rizika. Ten začíná na západě Sibiře, pokračuje přes Tichý oceán, projde střední Amerikou a končí v západní Africe. Schweickart také popisuje hrůzostrašný scénář možné srážky s Apophisem. Planetka by mohla dopadnout do Tichého oceánu nedaleko pobřeží Kalifornie. Síla výbuchu by byla větší než milión megatun trinitrotoluenu. Taková exploze by vyhloubila ve vodách oceánu kráter o průměru asi 10 kilometrů a téměř tři kilometry hluboký.

To by vedlo ke vzniku mohutných vln tsunami. Patnáct metrů vysoká vlna by spláchla pobřeží a ztráty na životech by byly nepředstavitelné. Planetka o průměru 300 metrů padající do oceánu - to není žádná legrace. Škody na majetku bychom počítali ve stovkách miliard dolarů. Vědci v současnosti pracují na technologiích, které by umožnily takovému kosmickému úderu zabránit. Jednou z možností je planetku jednoduše odstřelit. ale stejně nebezpečných úlomků.

Schweickart si myslí, že nejlepší by bylo postupně změnit dráhu planetky. Dráhu planetky je potřeba modifikovat opravdu jen málo. Změna rychlosti na úrovni desetin milimetru za sekundu provedená s dostatečným předstihem způsobí, že nás těleso místo srážky bezpečně mine. Navrhuje koncepci kosmické lodi, která by dokázala planetku odchýlit z kolizního kurzu se Zemí. Ale místo, aby ji chytal do lasa jako při rodeu, tahač s tělesem nebude fyzicky spojen. Bude zaparkován poblíž a pomyslným tažným lanem bude gravitace.

Pokud budete loď pomocí raketových motorů udržovat před planetkou po dostatečně dlouhou dobu, postupně zvýšíte rychlost jejího pohybu. A naopak, pokud zaparkujete za ní, její pohyb se zpomalí. Dráhu tělesa tak můžeme změnit - ale pouze, pokud konkrétní objekt známe dostatečně dlouho dopředu. V minulosti už nepilotované kosmické sondy na povrchu planetek přistály, avšak nejlepší by bylo, kdyby se k nebezpečnému tělesu vypravila lidská posádka. který by nás informoval o přesné poloze tělesa.

Samozřejmě, že je možné využít automat, který přistane, odebere vzorky a vrátí se s nimi na Zemi. Vysláním člověka však získáme možnost reagovat na zajímavé povrchové útvary. Posádka se sama může rozhodnout, které části prozkoumá a nebudeme závislí na zpožděném dálkovém ovládání. Rusty Schweickart nepřestává upozorňovat, abychom v případě Apophise zůstali bdělí. A jeho úsilí má i své výsledky. Při Organizaci spojených národů byla zřízena komise, která má doporučit, jakým způsobem budeme reagovat na nebezpečí, hrozící Zemi od planetek.

Pokud víme, že se něco může stát, a nepokusili bychom se s tím něco udělat, byl by to skutečný zločin. Ale planetky či komety nejsou jedinými objekty ve vesmíru, které nás mohou ohrozit. Když se planeta Země na počátku svého vývoje pohybovala přehuštěným prostorem Sluneční soustavy, číhalo nebezpečí na každém rohu. Ale i ve vzdáleném vesmíru existují objekty a jevy, které mohou v jediném okamžiku zlikvidovat veškerý život na Zemi. Asi třikrát za den se na obloze objevují neobvyklé záblesky.

Mají mnohonásobně větší sílu než celý pozemský jaderný arzenál, ale my jsme je nevytvořili. Pokud by některý z nich vzplanul v naší blízkosti, život na planetě by mohl zaniknout. Jsou to záblesky záření gamma, vyslané nejmohutnějšími explozemi, k jakým ve vesmíru došlo od samotného velkého třesku. Nemáme prostředky, které by nás předem varovaly. Úder přijde náhle! Exploze bude tak mohutná, že to po ní všude na světě bude vypadat jako v Hirošimě.

Silná radiace rozpálí horní vrstvy atmosféry. Ozónová vrstva zanikne. Na celé polokouli přivrácené k výbuchu zahyne vše živé pod náporem radiace stokrát vyšší, než je smrtelná dávka. Zánik ozónové vrstvy způsobí vzrůst teploty na celé planetě, což vyvolá silné hurikány. Většina života na souši i v moři bude doslova zaživa zpopelněna. Vypadá to jako science-fiction, ale pokud by došlo k takovému gamma záblesku ve vzdálenosti kolem 100 světelných let od Země, mohlo by se to stát.

Gamma záblesky jsou nejjasnějšími explozemi ve vesmíru. Přestože k nim dochází velmi daleko, jsou stále velmi jasné. Musí se při nich tedy uvolňovat nesmírné množství energie. Jako student měl Stan Woosley rád experimenty, při kterých docházelo k výbuchům. Současná práce tohoto astrofyzika je však víc než jen hra. Patří k vědcům snažícím se odhalit tajemství, která skrývají záblesky záření gamma. Ve vesmíru je tolik planet, že už možná mnohé civilizace zanikly v důsledku záblesku záření gamma.

Tyto podivné záblesky záření o vysokých energiích byly poprvé zaznamenány v 60. letech minulého století. Astronomové se nejprve domnívali, že musejí vznikat v naší galaxii, neboť byly tak jasné. Pokud by pocházely ze vzdáleného vesmíru, uvolněná energie by byla takřka nepředstavitelná. Ale v té době ani ty nejvýkonnější teleskopy nedokázaly přesně určit ani polohu, natož vzdálenost záblesku. Jednotlivé úkazy trvaly pouze několik sekund a poté zdroj zmizel navždy.

Astronomové tím byli velmi překvapeni. Kosmické exploze totiž za sebou obvykle zanechávají takzvaný dosvit, zářivou stopu, která může být pozorovatelná dny i týdny. Teprve na konci 90. let se díky novým satelitům s vylepšenou optikou a s rentgenovými detektory podařilo dosvity záblesků gamma zaznamenat. Najednou bylo jasné, že záblesky gamma jsou jevy, které se odehrávají ve vzdálenosti miliard světelných let, a že množství energie, kterou uvolňují, musejí být v pravdě astronomická.

Pokud chcete vědět, jak jasné tyto záblesky jsou, představte si, že tato slabá LED dioda je naše Slunce. Světlomet za mnou je záblesk záření gamma. Je hodně jasný. Ve skutečnosti však ani tento reflektor není dost jasný, aby v našem srovnání odpovídal gamma záblesku. Pokud bychom chtěli, aby toto srovnání bylo opravdu adekvátní, potřebovali bychom sto miliard takových reflektorů. Jasnost záblesku gamma je ekvivalentní trilionu Sluncí. Tyto mohutné exploze jsou schopné zničit Zemi.

Ale co je způsobuje? Gamma záblesky vznikají v závěrečné fázi života hmotných hvězd, přinejmenším desetkrát hmotnějších než naše Slunce. Takové hvězdy se vyskytují zřídka. Stan Woosley vytvořil model, který popisuje, jak by mohlo dojít ke vzniku záblesku gamma. Když zaniká velmi hmotná hvězda, hroutí se do podoby černé díry. Černá díra je objekt s tak vysokou hustotou a gravitační silou, že z jeho blízkosti nemůže uniknout ani světlo. Profesor Woosley se však domnívá, že některé hvězdy se prostě zdráhají zhroutit se do černé díry najednou.

Místo toho se z jejich hmoty vytvoří kolem vznikající černé díry mohutný rychle rotující disk. Během několika sekund jsou z rotačních pólů vyvrženy mohutné výtrysky plazmatu a tyto útvary uvolní do vesmíru smrtící záblesk záření gamma. Představte si, že se snažíte namačkat kulový objekt do mnohem menšího prostoru. Hmota z něj začne doslova tryskat. A pokud to uděláte rychle, uvolněného materiálu bude velmi mnoho. Ve stejném okamžiku, kdy dochází ke vzniku záblesku záření gamma, hroutící se hvězda exploduje a stává se supernovou.

Gamma záblesky jsou tak jasné, protože mají k dispozici obrovské množství energie. Ta je usměrněna do dvou protilehlých, ale velmi úzkých oblastí na obloze. Statisticky proto pouze jeden ze 300 gamma záblesků míří směrem k Zemi a můžeme jej zaznamenat. I kdyby záblesk gamma nastal ve vzdálenosti 1000 světelných let, způsobí na Zemi apokalyptickou katastrofu. Pokud by došlo k záblesku gamma ve vzdálenosti 1000 světelných let, intenzita záření gamma by pětsetkrát převyšovala intenzitu slunečního záření.

Do horních vrstev atmosféry by byla uvolněna energie statisíce megatunových jaderných explozí. Ozónová vrstva by okamžitě zanikla. Postupně by vyhynula řada živočišných i rostlinných druhů. Při samotném záblesku by v bezpečí zůstala jen odvrácená polokoule, gamma záření totiž neprochází Zemí. Následné efekty, jako zničení ozónové vrstvy a změny ve složení atmosféry, by se však projevily i tam. Statisticky se tento pochmurný scénář může odehrát asi jednou za dobu existence Země.

Tato nízká pravděpodobnost nás však asi příliš neutěší, pokud v tom osudném okamžiku budeme žít na Zemi. Pokud byste byli vystaveni záblesku gamma záření vzniklému v naší Galaxii, byl by to pro vás hodně špatný den. Nejlepší útočiště naleznete pod zemí. Jinak takto intenzivní radiace doslova rozloží molekuly vašeho těla. Určitě by to nebylo nic pěkného. Pokud by k záblesku gamma došlo v blízkosti Země, neexistuje možnost obrany. Šíří se rychlostí světla, a jakmile jej zaznamenáme, už je na všechno pozdě, protože nás právě zasáhl.

Záblesky záření gamma jsou nebezpečné, ale jak vidíte, v naší blízkosti k nim dochází opravdu zřídka. Ve vesmíru, a dokonce i na Zemi, existují další jevy, kterých je třeba se obávat mnohem více. K různým katastrofám dochází ve vesmíru zcela běžně. A jednoho dne to potká i naši Zemi. Po většinu času je pohyb planety Sluneční soustavou poklidný a jednotvárný jako otáčení tohoto ruského kola. Může to trvat miliony let. Ale dříve nebo později tato pohoda skončí.

Smutné je, že konec planety Země nejspíše způsobí objekt, který ji provází po celou dobu její existence. Země, třetí planeta Sluneční soustavy, je příjemným místem pro život. Po čtyři miliardy let bylo Slunce naším spojencem, když zahřívalo naši planetu. Ale jak Slunce stárne, stane se postupně naším nepřítelem. Slunce a Země jsou ve vzájemném výjimečném vztahu. Země má vhodnou teplotu, část jejího povrchu je zalita oceánem vody a je nositelkou života. Za toto všechno vděčíme Slunci.

Ale Slunce nás jednou také zahubí. Pohoda přestane fungovat v okamžiku, kdy stoupne teplota Slunce. Na Slunci se při spalování vodíku na hélium čtveřice jader vodíku postupnými reakcemi přemění na jedno jádro hélia. Tím ale klesá počet částic vířících v jeho nitru. Proto se Slunce zahřívá a zjasňuje, aby se udrželo v chodu. Se zvyšováním teploty v jádře však hvězda zvětšuje svůj objem. Její vnější vrstvy ochladnou a zčervenají.

Když postavíte velkou vatru, která postupně prohoří a následně spadne, uvolní se oblak jisker a oheň je na chvilku mnohem jasnější. V případě Slunce je to velmi podobné. Hvězda v současnosti spaluje vodík na hélium a hélium je vlastně popel. Při kolapsu se však tento popel zažehne a hélium se začne přeměňovat na uhlík. Teprve v tomto okamžiku se jádro Slunce stane opravdu horkým. Slunce se změní v rudého obra a spálí na popel všechno živé na Zemi.

Až se Slunce stane rudým obrem, nafoukne se asi třicetkrát. Viditelný povrch Slunce se bude nacházet za oběžnou dráhou Merkuru. Zářivý výkon Slunce se zvýší tisíckrát. Za těchto podmínek dojde k roztavení vnějšího pláště planety Země. Naše planeta se stane žhnoucí lávovou koulí. Slunce doslova upeče vnitřní planety. Přestože jeho vnější vrstvy ochladnou, na Zemi bude mnohem větší horko. Naše planeta bude jako rozžhavená briketa, a to bude pro život velmi zlé.

To však nebude zdaleka konec. Při kolapsu Slunce z fáze rudého obra do podoby bílého trpaslíka dojde několikrát k dalším změnám velikosti. Obrovské Slunce se náhle zmenší do podoby malého extrémně hustého objektu, jen o málo většího než je Země. Ve středu Sluneční soustavy bude najednou těleso mnohem méně zářivé, než bývalo. Všechno kolem rychle zchladne, neboť Slunce už nebude aktivně vyrábět energii a bude také jen chladnout. Nakonec celá Sluneční soustava zamrzne.

Lidé se budou muset přestěhovat na jinou planetu, jinak zaniknou jako druh, až se Země stane zamrzlou pustinou. Slunce však může naši planetu zahubit už mnohem dříve. Slunce nás může zničit stejně dobře mnohem dříve, než bude ve fázi rudého obra. Tím, že zjasní, způsobí odpaření oceánů. A voda je pro život na planetě nezbytná. Ztráta veškeré vody je další možnou příčinou zániku života na Zemi. A opět ji způsobí Slunce. Ale možná, že by planeta Země přece jen mohla dostat milost.

Až se Slunce začne zvětšovat, začne ztrácet hmotu mnohem intenzivněji než dnes. A samozřejmě, je-li Slunce méně hmotné, působí slaběji také na planetu Zemi. Ta se díky tomu přesune na vzdálenější oběžnou dráhu. Bude to jakýsi závod mezi stále intenzivnějším zářením rostoucího Slunce a planetou Zemí, která se pomalu vzdaluje od centrálního ohně. I když by se však naše planeta vyhnula upečení Sluncem či zamrznutí, její budoucnost zůstává i tak dost pochmurná.

Vesmír je plný dobrodružství. Tělesa, která se srážejí, to je adrenalinový zážitek, při kterém vám srdce vyskočí do krku. Když Země dostane těžký úder, nebo když něco začne trhat všechny objekty ve vesmíru, vaše jízda se blíží ke konci. Skutečně nevím, co v případě vesmíru znamená, že je konec. Mám rád čas. Žijeme v něm, takže je dost těžké si představit, že čas jednou skončí. Vědci dnes přemýšlejí nad nevyhnutelným koncem Země. Ve vzdálené budoucnosti ale skončí i samotný vesmír.

Nikdo nepochybuje, že největšího nepřítele planety Země je třeba hledat mezi hvězdami. Ale v daleké budoucnosti se závěrečný Armagedon rozpoutá v celém vesmíru. Temný ničitel jej celý rozfoukne. Galaxie se rozpadnou, hvězdy a planety budou rozervány na kusy. Závěrečnou apokalypsu vědci označují jako "big rip" - velké rozervání. Až začne, neskončí, dokud každý atom či jádro ve vesmíru nebudou zničeny. Náš model představuje opravdový konec vesmíru.

Není to, jako když jste poslední na párty, a můžete jít dělat něco jiného. Je to spíš, jako když zhasnete všechna světla. Vesmír skončil. Fyzikové Robert Caldwell a Marc Kamionkowski navrhli ponurou hypotézu popisující osud vesmíru. Jejich představa bývá označována jako big rip - velké rozervání. Dříve jsme si mysleli, že rozpínající se vesmír jednou dosáhne maximálních rozměrů. Velké rozervání je myšlenka, která počítá s tím, že expanze nejen že nepřestane, ale dále se urychlí.

Přitom roztrhá úplně všechno. Spočítali, že vesmír se za určitých podmínek bude rozpínat stále větší rychlostí. Tito mladí vědci hledají kosmického kata a myslí si, že by jím mohl být záhadný jev, který označujeme jako temná energie. Zjistit, co to je temná energie, je prvořadým úkolem dnešní kosmologie. Temnou energii nemůžeme vidět - je temná! Ale máme pocit, že víme, co to je. Vnímáme její působení na gravitační chování vesmíru. Nějaká temná energie může být i v této místnosti, třeba pod židlí.

Její projevy jsou však patrné jen na opravdu velkých vzdálenostech miliard světelných let. Teprve v tomto měřítku je možné pozorovat její celkový vliv. Způsobuje, že objekty jsou od sebe odtlačovány a urychluje tedy expanzi samotného vesmíru. Edvin Hubble, po kterém je pojmenován slavný kosmický dalekohled, objevil ve dvacátých letech 20. století, že vesmír se rozpíná. Teprve v roce 1998 se však ukázalo, že expanze vesmíru se zrychluje. Máme tady pěknou analogii.

Představte si, že náš trojrozměrný prostor je povrch tohoto balónku. Budu jej nafukovat, abych demonstroval efekt expanze. Na jeho povrchu uvidíte vzájemné vzdalování galaxií. Dobře. Tady máme jednu galaxii, a zde další. A kde je naše Galaxie? Budeme žít třeba zde. Takže toto je náš domov. Jak vesmír expanduje, všechny galaxie se od nás vzdalují. Při běžné expanzi galaxie zůstávají stejně velké. Ale v případě urychlovaného rozpínání expandují i samotné galaxie.

Opravdu se to podobá skutečnému vesmíru. Pokud bych balónek dál nafukoval, explodoval by. Jako časoprostor, který už není schopen odolávat rychlosti rozpínání a blíží se jeho konec. Já balónek propíchnu. To je big rip. Pokud velké rozervání nastane, podle Caldwella a Kamionkowského nemá vesmír šanci je přežít. Dokonce už umí tuto apokalyptickou událost popsat krok po kroku. Velké rozervání postupně rozloží vesmír vrstvu po vrstvě, od největších struktur k nejmenším.

Miliardu let potrvá, než zničí kupy galaxií, stovky milionů let bude rozbíjet galaxie, k malým rozměrům srovnatelným se Sluneční soustavou se dostane za další stovky tisíc let. Následné rozervání planet už potrvá jen méně než hodinu. Je zajímavé si představit, jak to asi bude vypadat. Nacházím se ve své vlastní ochranné kapsuli a můžu pozorovat dění kolem sebe. Uvidím stěnu temnoty, která se pohybuje směrem k nám. V té chvíli už neuvidím žádné hvězdy. Vrstva planet bude postupně rozložena také a odvržena pryč.

Všechno, i molekuly, které nás drží pohromadě, budou rozervány a každý atom vašeho těla odlétne vysokou rychlostí do nekonečna. Velmi rychle. Bude to trvat jen krátce. Kvůli velkému rozervání se však lidé nemusejí v noci budit. Caldwell a Kamionkowski odhadují, že nastane asi za 50 miliard let. Tedy v době, kdy vesmír bude třikrát tak starý, jako je dnes. Bude opravdu zajímavé sledovat, zda se tento náš scénář naplní či ne.

Chceme vytvořit také vědecko- fantastickou představu, co se bude dít s námi. Kosmické hrozby jsou reálné. Některé mohou udeřit už zítra, jiné v budoucnosti. Jedno je ale jisté: Jednou něco navždy ukončí existenci Země a pravděpodobně i celého vesmíru. Je to jen otázka času. Občas je dobré se zamyslet, jak křehký je náš život tady na Zemi a že zde jistě nebudeme navždy.

Jupiter obří planeta
Sestava která se skládá z více než šedesáti měsíců, obíhajících okolo ohromné plynné planety. Její planoucí barvy a tajemné horké skvrny mají sice svou krásu, ale jsou to projevy ohromných bouří a tryskového proudění. Může být Jupiter hvězdou, která dovedla tři krále do Betléma? A může jeden z jejích měsíců skrývat pod ledem život? Na Europě by mohly být určité formy života, protože voda je pro jeho existenci hlavním faktorem. Chci na Europě rybařit.

Vyvrtat do ledu díru, poslat tam ponorku a zjistit, jestli tam něco plave. Jestli něco vpluje před kameru. A je možné, že naše planeta vděčí tomuto obrovskému kosmickému magnetu za své přežití?
Česká televize uvádí americký dokumentární cyklus VESMÍR Jupiter: obří planeta
Jupiter obíhá kolem Slunce ve vzdálenosti 750 až 800 milionů kilometrů. Je to obrovská koule plná tajemství. Na pohled vypadá jako výtvor malíře, ale je skutečná. Na Jupiteru vládne nejdivočejší počasí ve Sluneční soustavě. Atmosféra Jupiteru obsahuje 82 % vodíku a 17 % hélia. Jsou to dva nejlehčí a nejčastěji se vyskytující prvky ve vesmíru. Toto těleso má 11 krát větší průměr než Země. Do Jupiteru by se vešlo tisíc zeměkoulí. Jupiter je král Sluneční soustavy.

Pokud vezmeme hmotu všech planet dohromady, připadá na něj sedmdesát procent a na všechny zbývající jen třicet. Jupiter je největší planeta Sluneční soustavy. Na noční obloze je po Měsíci a Venuši třetím nejjasnějším objektem. Rotuje okolo své osy velmi rychle. Jeden den je tam dlouhý jen necelých 10 hodin, ale planetě trvá téměř 12 let, než oběhne Slunce. 0 kilový člověk by na Jupiteru vážil 160 kilogramů. Na Jupiteru jsou bouřkové oblaky tvořené ze čpavku, síry a vody.

Průzkum Jupiteru za účasti lidské posádky je nemožný. Je to nepřátelské místo s extrémními teplotními rozdíly. Elektromagnetické záření Jupiteru je tak silné, že by návštěvníka okamžitě zabilo. Potřebovali bychom těžkou olověnou ochranu, takže i jen dopravit člověka na Jupiter by bylo obtížným technickým úkolem. K přistání na Jupiteru nikdy nedojde. Jupiter je plynná planeta, takže tam není pevný povrch, na kterém lze přistát a chodit. Jen byste sestupovali oblaky a nakonec by vás rozdrtil tlak jeho atmosféry.

Je to tedy nemožné. Ale co kdybychom tam přece jen mohli? Doktor Andrew Ingersoll je specialista na tuto planetu. Vezme nás na výlet. Potřebujete speciální balón, protože atmosféra Jupiteru je z vodíku. Vodík je nejlehčí plyn. Héliový balón by se v něm tedy nemohl vznášet. Jediné, co ve studené atmosféře vodíku stoupá vzhůru, je teplý vodík. Takže potřebujete balón na horký vodík. Posledních deset let vyvíjí NASA velmi odolné balóny pro vynášení automatických sond.

A jak víme, zahřívání vodíku je hazardní podnik. Jak se zrodil Jupiter, tato velkolepá a kolosální planeta, je dodnes hádankou. Vznik Jupiteru je největší záhada této planety. Někteří vědci se domnívají, že Jupiter je neúspěšnou hvězdou. Stejně jako Slunce měl to správné složení - vodík a hélium. Ale neměl dostatečnou hmotnost, která by uvnitř vytvořila tlak a teplotu k zážehu termojaderné reakce. Proto se stal jen planetou. Podle této teorie byl v galaxii oblak hmoty, který měl stejné složení jako Slunce.

Ten se vlivem gravitace začal smršťovat. Z většiny materiálu vzniklo Slunce. Ze zbytku Jupiter a potom několik drobných pozůstatků, jako například Země. Rotující plynná koule přitahovala další materiál a postupem času stále rostla. Podobně jako ústřice přidává vrstvy perleti okolo zrnka písku, až vytvoří perlu. Plynné i pevné částice, které nebyly využity pro tvorbu Jupiteru, byly odmrštěny zpět do vesmíru. Jupiter je jako kamarád, který vás chrání před hochy, kteří si na vás chtějí vylít zlost.

Mně to připomíná něco jako kosmické fresbee. Chytá tělesa z vesmíru a vrací je zpět. Brání jim v letu do vnitřní části Sluneční soustavy, kde jsou Země, Mars, Venuše a Merkur. Jupiter vyklidil prostor od trosek, část z nich vymrštil pryč a jiné poslal do Slunce, kde byly zničeny. Díky němu mohou ostatní planety v poklidu existovat. Tento fenomén je tak dominantní, že mu možná Země dluží díky za svoji existenci. Ovlivňuje dráhy komet, meteoroidů a planetek, takže za tu dobu, co je tam, kde je, je možné říci, že chrání osudy vnitřní Sluneční soustavy.

Přítomnost Jupiteru je možná hlavní důvod, proč máme obyvatelnou planetu, která není bombardovaná kometami. V červenci 1994 došlo k události, která je skvělou ukázkou síly Jupiteru. Z vesmírného prostoru se k němu přiblížila kometa s označením Shoemaker-Levy 9. Když se dostala do jeho gravitačního pole, nebylo cesty zpět. Tvrdá střela mířila přímo ke střetu s obrovskou plynnou koulí. Gravitační síla Jupiteru je tak velká, že ještě před samotnou srážkou rozdrtila jádro komety na malé kousky, které postupně vletěly do jeho atmosféry rychlostí 69 kilometrů za sekundu.

Zásahy vytvořily "řetězec perel", jak to astronomové poeticky nazvali. Když letí projektil nadzvukovou rychlostí, vznikne rázová vlna. Na místě, kam dopadl, vidíte oblaky plynů, jak vylétávají do prostoru. Jedna takováto ohnivá koule, vytvořená kolizí s atmosférou Jupiteru, vytryskla téměř 3000 km do vesmíru. Kdyby byla v dráze komety Země, následky střetu by byly katastrofální. Došlo by k podobné události, která způsobila vyhynutí dinosaurů. Energie, která se uvolnila při dopadu těchto částí komety, byla 10krát až 20krát větší, než mají všechny bomby na Zemi.

Pokud by tam nebyl Jupiter, tak by ta kometa mířila do vnitřní Sluneční soustavy. Možná by narazila do Země. A dovedeme si představit, jaké by to mělo následky. Vědci se domnívají, že nálety komet na Jupiter jsou až osmtisíckrát častější, než proti Zemi. Jupiter s tělesy z vesmíru zachází nejrůznějšími způsoby. Není v tom nějaký systém. Když se k němu kometa přiblíží, nejčastěji ji přitáhne, rozdrtí a pohltí, ale pokud ji jen odkloní, může to být do Slunce, ven ze Sluneční soustavy, ale i směrem k Zemi.

Planeta díky své velikosti ovlivní spoustu kosmických těles, která ji míjejí. Jelikož je Jupiter nejmohutnější objekt Sluneční soustavy, má i největší gravitaci. Takže dráha těles, která letí okolo, se zakřiví a jejich pohyb se zrychlí. Někdy mohou být vymrštěna ven do kosmického prostoru. Žádný hráč fresbee se nevyrovná Jupiteru v jeho schopnosti odmrštit trosky. Dokáže je tak urychlit, že je odmršťuje rychlostí 48 kilometrů za sekundu. Jupiterovy záhady je těžké pochopit. Uchvacují lidstvo už po tisíciletí.

Lidé si už dávno všimli, že se mezi hvězdami pohybuje. Z úcty mu dali jméno nejvyššího boha v římské mytologii. Je možné, že se o Jupiteru zmiňuje i Bible. Když mi bylo pět let, pamatuji se, že mi někdo říkal, že je to Betlémská hvězda. Samozřejmě nevíme, jestli je to pravda. A nevíme ani, jestli tou hvězdou mysleli jen jedno těleso nebo dokonce seskupení dvou či více těles. To nevíme. Astronomové takovému seskupení říkají konjunkce. Podle výpočtů se sedm let před naším letopočtem Jupiter a Saturn jevily jako jedna velká hvězda.

Byly vidět na východní obloze. Galileo Galilei, otec moderní astronomie, byl první, kdo písemně zaznamenal své pozorování této planety. V roce 1610, jen 18 měsíců po vynálezu dalekohledu, jej použil k pozorování Jupiteru. V roce 1665 byl objeven Jupiterův nejúžasnější znak - jeho Velká rudá skvrna. Je to oko obrovské bouře - takové, jakou na Zemi nenajdeme. Tato zuří už téměř 400 let. Taková porucha počasí je snem každého meteorologa. Velká rudá skvrna je skutečně obrovská.

Mohli byste vzít Zemi a stejně by jí nezakryla. Je to největší bouře ve Sluneční soustavě. Její ovál má rozměry až 40 000 kilometrů na 14 000 kilometrů. Na okrajích tam vane velice silný vítr, ale uprostřed je klid. Není to jako hurikán, který má oko a velmi rychlé proudy v centru. Rudá skvrna je uprostřed klidná. Kdybyste tam letěli balónem, mohl by to být i příjemný let. Museli byste se ovšem vyhnout bouřkám a turbulencím. I když byste letěli velmi rychle, vypadalo by to klidně.

Rychle - to znamená 560 kilometrů v hodině. Nejrychlejší vítr, který byl kdy zaznamenán na Zemi, měl rychlost 370 km v hodině. Ale je to bouře v tom našem slova smyslu? Je to obrovský shluk oblaků, jsou tam blesky. Můžeme si jen představovat, jaké jsou tam srážky - protože tam kondenzují různé plyny. Známá Velká rudá skvrna je systém vysokého tlaku, kterému jedna otáčka kolem osy trvá deset dnů. Říkáme tomu anticyklóna. Anti - protože se otáčí opačným směrem, než normální hurikán.

A to není jediná záhada. Hurikány, jak je známe, potřebují ke svému vzniku teplou vodu. Ale pod rudou skvrnou není žádná voda! Tento nekonečný systém čerpá energii z něčeho jiného. Ale z čeho? Velká rudá skvrna je něco jako neutichající hurikán. Je to ohromná bouře, ve které zuří vítr a šlehají blesky. Lovcům bouřek by se to líbilo. Doktor Tim Dowling z Louisvillské univerzity patří mezi ně. Představte si rudou skvrnu jako obrovský vír čočkovitého nebo vejčitého tvaru, který stlačuje atmosféru do teplejšího nitra, kde panuje relativní klid.

Kdybyste se však octli na jejím okraji, dostali byste se do nejhorší bouřky, jaké na Jupiteru zuří. Skvrna nemá tzv. oko jako hurikán a nečerpá energii z vody. Není tam vůbec oceán, nad kterým by se utvořila. Co jí tedy pohání? Podle mého názoru je to taková minisopka na Jupiteru. Je to vlastně atmosférický vulkán. Doktor Baines si myslí, že jak teplé plyny stoupají z hloubky horkého nitra planety a snaží se uniknout, vytvářejí vír. Asi tudy uniká energie z nitra.

Věda však zatím tuto otázku, a mnoho dalších, nedokáže s jistotou zodpovědět. Současné teorie neumí vysvětlit, proč je ta skvrna tak pravidelná, a proč zůstává na jednom místě. A když vědci něco málo zjistili, záhada se jen prohloubila. Je to ještě zamotanější. Místo, aby se vše točilo okolo této skvrny, vidíme tam turbulence. Jsou tam i menší struktury, které vznikají a zanikají, ale ta skvrna stále existuje. A bouřky na Jupiteru se neomezují jen na rudou skvrnu.

Vrstvy oblaků plují nad planetou a celou jí zakrývají. Kdybyste se dostali do atmosféry Jupiteru, slyšeli byste velmi silné hromobití. Hromy se na Jupiteru šíří čtyřikrát rychleji, než na Zemi. Je to téměř 5000 kilometrů v hodině. Déšť čpavku, metanu a kapiček dalších plynů padá na Jupiteru dvakrát rychleji, než známe z pozemské zkušenosti. Kumuly jsou na Jupiteru více než třikrát vyšší - sahají do výšky 48 kilometrů, zatímco na Zemi jen do výšky 12 kilometrů.

V rudé skvrně by nešlo přežít, protože by vás šlehal vítr o rychlosti téměř 600 km v hodině. Pro srovnání - hurikán Vilma v roce 2005, ve kterém byl zaznamenán nejsilnější poryv větru, vanul nad poloostrovem Yucatán rychlostí 370 kilometrů v hodině. Ale naše počasí je ve srovnání s Jupiterem daleko klidnější. Na Jupiteru je to jedna velká bouře nepřetržitě působící jen s mírně kolísající intenzitou. Bouře je tam vlastně přirozený stav. Na Jupiteru se vyskytuje i další pozoruhodný úkaz - trysková proudění, která obíhají celou planetu.

Astrofyzikové začínají teprve teď rozumět, co je jejich podstatou a jak vznikla. Je tam silné východní tryskové proudění. Plyny se v něm pohybují rychlostí více než jednoho a půl fotbalového hřiště za sekundu. To je rychlé - tam byste nechtěli být. Trysková proudění vytvářejí asi třicítku pásů nebo zón různých šířek, které dávají Jupiteru jeho charakteristický vzhled. Pohybují se střídavě opačným směrem - některá na východ, jiná na západ. U pólů jsou mnohem menší, než ty na rovníku.

V porovnání se Zemí jsou to ale i tam neuvěřitelně silné větrné proudy, které se pohybují atmosférou sem a tam. Má na ně silný vliv rotace planety. Rozdílný smysl té rotace v sousedících pruzích a pásech způsobuje, že tam není jen jeden proud, ale mnoho proudů, které se pohybují vzájemně opačnými směry. Takže nakonec to, co tam vzniká, je velmi přehnaná varianta počasí na Zemi. Tyto úžasné víry se tvoří v povrchových oblacích, kde se zóny překrývají. Vědci jsou přesvědčeni, že energie, která pohání tyto pásy, pochází z tepla z nitra planety.

Je to něco, co vídáme každý den. Když vaříte vodu na sporáku, začne bublat a bubliny stoupají k hladině. To samé se děje na Jupiteru - uvnitř jsou horké plyny a kapaliny, které vynášejí teplo k povrchu. Jsou to základní fyzikální otázky, které musíme zodpovědět. Masivní proudy. Neměli bychom být schopni to vysvětlit? Země má jedno hlavní tryskové proudění. Pohybuje se směrem na východ. Jedno slabší se pohybuje směrem na západ. Vynásobte jejich rychlost nejméně třikrát a dostanete trysková proudění na Jupiteru.

Jsou naprosto jiná, než na Zemi, ale vlastně ne! Stejná - jen jako na steroidech. To, co známe na Zemi, by na Jupiteru bylo zcela zanedbatelné. Záhady Jupiteru nejsou omezeny jen na samotnou planetu. Kolem ní krouží mnoho tajemných těles. Jupiter má několik desítek měsíců, které vidíme, a také několik, které ani naší nejlepší současnou technikou vidět nemůžeme. Není pochyb, že v příštích letech objevíme další. Některé měsíce jsou velké jako planety. Jupiter je tedy středem takové malé sluneční soustavy.

Díky svému ohromně silnému gravitačnímu poli přitáhl mnoho planetek. Jejich obíhání kolem něj má svůj řád, ale jsou tam i bludné měsíce pohybující se po neuzavřených drahách. Je to synchronizovaný chaos. Představte si běžce, kteří jsou ve svých drahách. Každý zůstane ve své a nesrazí se. Tak to funguje. Každý měsíc nás něčím dokáže překvapit. Čtyři největší měsíce Jupiteru odhalil už Galilei. Jsou pojmenovány podle některých Jupiterových milenek. První důležitý měsíc je Io.

Je vulkanicky velmi aktivní. Je na něm řada neustále aktivních sopek. Vybuchují a vyvrhují magma do vesmíru do vzdálenosti více než 300 kilometrů. Měsíc je protkán stovkami sopek. Základna některých je velká jako plocha Anglie. Ganymed je největší měsíc celé Sluneční soustavy. Je dvakrát větší než náš Měsíc. Kalisto má nejvíce kráterů. Během své existence zažila intenzivní bombardování. Pak je tu Europa. Je to ledová královna ohnivého krále. Její povrch vypadá tak trochu jako popraskané vejce.

Na povrchu byla asi po jistou dobu voda, která zmrzla a popraskala působením slapových sil. Europa nám připadá jak svět ze science fiction - hladká na některých místech a hornatá na jiných. Ale je docela podobná ledovému království na Zemi. V Antarktidě je jezero Vostok a vědci se domnívají, že je analogií toho, co vidíme na Europě. V Antarktidě je velmi silný příkrov ledu a pod ním je voda. Myslíme si, že je to velmi podobné poměrům, které panují na Europě. Když proniknete tou vrstvou ledu nad jezerem Vostok, tak tam najdete kapalnou vodu.

A my jsme přesvědčeni, že tam ta voda je už miliony let. Během posledních výzkumů se zjistilo, že i pod antarktickým ledem je život. Mohl by být tedy i na Europě? Jupiterův měsíc Europa je plný tajemství. Pod vrstvou ledu možná skrývá i termální prameny. Je tam nesmírně velký oceán, větší, než Tichý oceán, který tam jen tak čeká. Přítomnost vody je pro nás důležitá z jednoho důvodu - možná nejsme ve vesmíru sami. Chci na Europě rybařit. Vyvrtat do ledu díru, poslat tam ponorku a zjistit, jestli tam něco plave.

Jestli něco vpluje před kameru. Vědci už takovýto výlet plánují. Pracují v této venkovní laboratoři v Austinu v Texasu a všechny své naděje vkládají do jednoho robotu. Je navržen k průzkumu zcela neznámé oblasti, k hledání živých mikroorganismů. Jejím zkušebním terénem je nyní zaplavený lom. Ale chystá se pro ni zářná budoucnost. Vypustíme jí v roce 2016. Na Europě bude v roce 2018 a v roce 2019 budeme vědět, jestli tam je život. To je plán. Dept-X je nápad inženýra Billa Stonea.

Se svými spolupracovníky strávil šest let vývojem a výrobou prototypu. Je to odvážný projekt. Robot by se měl vydat do vesmíru, přistát na Europě, provrtat se kilometry ledu a ponořit se do tamního oceánu. Abychom toho dosáhli, musíme ponorku dostat nejprve na oběžnou dráhu Europy. Pak musí nějak přistát na ledu. a teprve pak započne třetí fáze. Potřebujeme zařízení ve tvaru torpéda, pravděpodobně s nukleárním pohonem, které propluje tisíce kilometrů hlubinami oceánu Europy.

Ale je to vůbec uskutečnitelné? Experti si myslí, že ano. NASA poskytla na výzkum už i grant. Je to investice do hledání života mimo naši planetu. Pokud existují na Evropě nějaké organismy - mohou chodit, mluvit, létat? Byly by to asi viry - v lepším případě bakterie. Předpokládáme primitivní formy života, ale asi by byly podobné těm, které známe tady na Zemi. Vědce povzbuzují objevy zvláštních forem života, které se nacházejí na těch nejdrsnějších místech na Zemi.

Červ zvaný Riftie hlubinná přežívá a prospívá v naprosté tmě. Extrémní tlak pro ni také není problém. Tito červi byli objeveni v roce 1977 v oceánském riftu v hloubce několika kilometrů poblíž Galapág. Žijí pod vodou, v blízkosti horkých termálních pramenů. Předpokládá se, že ty samé podmínky - tma, vysoký tlak a hydrotermální prameny, jsou i na Europě. Mohou tam být hydrotermální prameny, které z hloubek v blízkosti jádra vynášejí teplo a živiny. Stejně jako tomu bylo v počátcích Země.

A pokud tam nebudou tito červi, může tam být něco jiného. Mikroskopické formy života byly na Zemi počátkem všeho. Podobný život by mohl být i na Europě, protože voda je pro jeho vývoj klíčová. Hledání života zasvětil Bill Stone svůj život. Jeho ponorka možná zodpoví otázky, které trápí všechny, kdo touží po poznání. Podaří se nám sestrojit robot, který bude hledat známky života a sám pak odebere vzorky? Stoneův výzkum je stále jen na počátku. I když je to velmi vyspělé dítě, zároveň je to technická hračka, kterou ještě nikdo nevytvořil a nevyzkoušel.

Ale v případě úspěchu nám může ukázat, jak vypadá jiný svět. Náš první kontakt s mimozemským životem se tedy možná odehraje na Jupiterově měsíci Europa. Robot Dept-X, nebo spíše hydrorobot, je navržen tak, aby se pohyboval, myslel a zkoumal bez pomoci člověka. To vše bude robot dělat zcela sám. My ho budeme jen navádět. To je velký pokrok v robotice. Je to reálný "Hal" a hvězda nové "Kosmické odyssey". Doslova zmáčkneme knoflík a necháme jej ponořit se a znovu ho neuvidíme, dokud nám neřekne, co tam dole je.

Dept-X bude odebírat vzorky a sám je analyzovat. Touto malou trubicí bude nasávat vzorky a ukládat je do litrových sáčků, kterých máme pět. Pořídí snímky a odešle je, takže budeme mít možnost pozorovat většinu mikroskopických organismů velikosti od 5 do 200 mikrometrů. Robot tedy bude mít za úkol zjišťovat, jestli je tam život, a analyzovat vzorky. Dept-X musí být malý, aby mohl pracovat i v poměrně úzkých štěrbinách. Testujeme to v Antarktidě, abychom si byli jistí, že to pod ledem bude fungovat.

Otázka života na Europě je velice důležitá, protože by to změnilo celý náš pohled na vesmír. Kdybychom na tomto měsíci s nehostinnými podmínkami v blízkosti Jupiteru našli život, znamenalo by to, že může být skoro všude. Myslím, že hledání života je jedna z nejdůležitějších věcí, kterou můžeme dělat. A nejen jako vědci, ale jako lidstvo. Je to velký skok a nejen pro lidstvo. I pro roboty. Žádný z impozantních znaků Jupiteru není tak zajímavý, jako ten, co nevidíme.

Je daleko větší, než rudá skvrna, dynamičtější, než jeho tryskové proudy a vražednější, než cokoli, co člověk zná. Pomineme-li Slunce, panuje zde nejsilnější radiační prostředí ve Sluneční soustavě. Magnetické pole Jupiteru je největší objekt sluneční soustavy. Je to bublina 720 milionů kilometrů dlouhá, vytvářená geomagnetickým polem - magnetosféra Jupiteru. Slunce vysílá sluneční vítr, který je tvořen nabitými částicemi - protony a elektrony. Tyto částice letí rychlostí 1,6 milionu kilometrů v hodině.

Magnetosféra velkou část nabitých částic odrazí do vesmíru a malou část zachytí a stočí k planetárním pólům. Žádné slovo nemůže vyjádřit ohromující rozměry tohoto jevu. Magnetosféra Jupiteru je největší útvar ve Sluneční soustavě. Je daleko větší než Slunce. Tento fenomén lze nejlépe ilustrovat porovnáním. Kdyby byl viditelný na noční obloze, byl by mnohem, mnohem větší než Měsíc. Je to obrovské. I když je to pětkrát dál od Země než Slunce, stále ještě by to na noční obloze bylo ohromné.

A kdyby to bylo vidět, mělo by to tvar, který známe - větrný rukáv. Zaoblená část směřuje na jednu stranu planety a vlající chvost opačným směrem. Větrný rukáv dosahuje k oběžné dráze Saturnu. Jupiter produkuje elektrický proud o intenzitě 10 milionů ampérů. Největší planeta soustavy vede elektrický proud svým vnitřkem i látkou ve svém okolí. Tato vodivost vytváří fenomén, který lze vidět, když zachycené nabité částice interagují s atmosférou. Kolem pólů Jupiteru se tvoří polární záře, protože zachycené nabité částice narážejí do vrchní atmosféry.

Stejně tomu je i u Země. Polární záře Jupiteru je 1000 krát silnější než naše polární záře. Mívá až 2000 kilometrů v průměru. Kdybychom mohli stát pod ní, zakryla by celou oblohu. Magnetické pole Jupiteru je tak ohromné, že hučí. Gigant sluneční soustavy nám má co říct a my jej slyšíme a pozorně mu nasloucháme. Posloucháme lví řev. Také můžeme slyšet pískání, šumění a klesavé pískání. To vše je výsledek toho, co se děje v magnetosféře Jupiteru. Kdybyste jeli po prázdné silnici v poušti, vaše rádio by na středních vlnách mohlo zachytit tyto zvuky.

Může to trvat několik sekund nebo i minut. Většina toho zní jako ruchy, ale čas od času to vytvoří klesající nebo stoupající tón. Někteří posluchači to popsali jako zvuk datla nebo vln na pláži. Ty zvuky jsou zvláštní a někdy rušivé. Jupiter takto "promlouvá" k vědcům od roku 1955, kdy byl náhodně objeven rádiový šum. Ale proč planeta promlouvá, byla záhada, dokud v roce 1979 neproletěla v blízkosti Jupiteru sonda Voyager 2. Nikdo dlouho nechápal, jak tyto signály vznikají.

Zajímala jsem se o ně i já. Co se tam děje, že to vydává takové zvuky? Ukázalo se, že tento šum vytváří ionizovaný plyn vedoucí elektrický proud miliónu ampérů mezi Jupiterem a měsícem Io. Je to jedno z mála tajemství, které nám Jupiter milostivě odhalil. Dalo nám to odpověď na nějaké otázky, ale vyvstaly hned další. Tak by tomu koneckonců mělo být. Pokud byste neměli otázky, tak by to byla nuda. A že planeta a vesmír nedávají odpovědi snadno, je součást této hry.

Proto je to zajímavé. Jupiter vědce stále ohromuje. Jedno překvapení přišlo v roce 1979, kdy vědci zjistili, že Jupiter má prstenec. Není sice tak výrazný, jako u Saturnu, ale zase nás tak trochu tahal za nos. Všechny velké planety mají prstence. Jsou to pravděpodobně zbytky z doby, kdy se planeta tvořila. Z plynů, které tam byly, vznikly měsíce a prstenec je možná bývalý měsíc. Takže prstenec je tvořen částicemi z měsíce. Je to vlastně prach. A jak přilétá nový materiál, prstenec roste.

Existuje ještě jeden rys této planety, který zůstává naprostou záhadou. Proč se tam vytvářejí tyto bouřkové skvrny? Je tam třeba tato tmavá skvrna, která byla poprvé spatřena v roce 1997. který se vznáší nad severním pólem Jupiteru. Ale takovýchto skvrn je tam víc. Jsou to malé sestry Velké rudé skvrny, které vznikají a zanikají. Byly tam skvrny, které byly poloviční nebo třetinové a byly na podobných místech jižní polokoule. Ty tam byly od třicátých let. Amatérští astronomové je viděli.

Zůstaly tam do devadesátých let, pak se dvě spojily a nakonec je tam jen jedna skvrna. A stále se mění. Před několika měsíci zrudla. Teď jí říkáme Malá rudá skvrna. Ale proč změnila barvu? To nikdo neví. Je v tom chemie nebo nějaké dynamické vztahy? Musíme se tomu věnovat. Jupiter je nepřátelská a divoká planeta. Jeho těleso tvořené plyny a ničivé bouře v atmosféře z něj dělají nejzvláštnější prostředí ve Sluneční soustavě.

Ale i když je od nás vzdálen víc než půl miliardy kilometrů, má možná se Zemí více společného, než jsme se domnívali. Myslím si, že bychom se měli poučit. Mnohé, co se děje na Zemi, je na Jupiteru větší. Země není ostrov a to znamená, že vysvětlení toho, co se děje tady, můžeme najít i tam.

Měsíc
Lidstvu po tisíciletí pohled na něj přinášel útěchu. Byl majákem pro noční cestovatele... strážcem času pro rolníky... a ukazatelem polohy pro námořníky. Je to jediné kosmické těleso, které člověk navštívil. A NASA zde plánuje zřízení trvalé základny. Ale jak se vlastně na naší obloze objevil? Odpověď je mnohem více udivující, než si většinou dokážeme představit.

Česká televize uvádí americký dokumentární cyklus VESMÍR Měsíc

Podle nejnovějších poznatků máme ve Sluneční soustavě více než 150 měsíců. Neptun si nárokuje 13 z nich. Saturn jich má 48. A Jupiter jich nashromáždil neuvěřitelných 62! Na druhé straně Země má jenom jeden... ale ten je mimořádný. Náš Měsíc - nebo "Luna" jak jej nazývali Římané - je pozoruhodný svou velikostí. Ne proto, že by to byl největší měsíc ve Sluneční soustavě. Několik jich je větších. Jeden ze Saturnových měsíců - Titan - je například dvakrát větší. Ale Měsíc je největším v poměru ke své hostitelské planetě. Je velký jako čtvrtina Země.

To je opravdu hodně. Když se budete na Zemi dívat z velké vzdálenosti dalekohledem, uvidíte zde další velký objekt. Náš Měsíc je mnohem větší a naše planeta je i v tomto ohledu výjimečná. Pro některé astronomy jsou relativní rozměry obou těles dostatečné k tomu, aby o systému Země-Měsíc hovořili jako o dvojplanetě. Střední vzdálenost Země - Měsíc činí 380 000 kilometrů - třídenní let kosmickým prostorem. Průměr Měsíce je zhruba jedna čtvrtina průměru Země, to je téměř 3500 kilometrů.

Jeden den na Měsíci je ekvivalentní 27,3 pozemského dne. Proto je k nám přivrácena stále jedna strana Měsíce - říkáme, že Měsíc má se Zemí vázanou rotaci. Takže Měsíc musí jednou oběhnout kolem Země, aby stihl jednu otáčku kolem své osy. Podobně jako děti při hře "Kolo, kolo, mlýnský". Pořád stojí čelem k sobě, drží se za ruce a točí se kolem sebe navzájem. Ačkoli je Měsíc úzce spojen se Zemí, stačí jen krátká návštěva na něm, aby bylo zřejmé, že ve skutečnosti je to ve srovnání s naší planetou velmi odlišný svět - a nesmírně nebezpečné místo.

Není zde vzduch, takže potřebujete skafandr. Měsíc nemá žádnou atmosféru. Takže zde není žádné prostředí, které by mohlo přenášet zvuky. Pokud byste stáli na Měsíci s přáteli a zkoušeli hovořit, nemohli by vás slyšet - jedině přes vysílačku. (zpěv astronautů) Nepřítomnost atmosféry také znamená, že zde nejsou žádné molekuly vzduchu, které by rozptýlily sluneční záření. Proto je obloha vždy černá. Ani povrch hornin příliš nepomáhá prosvětlit obraz krajiny. Ale moc barevné to není.

K pocitu nehostinnosti mohou také přispět extrémní teploty. Prudké změny mezi horkem a chladem jsou kruté. Od 130 stupňů Celsia v poledne do mínus 150 stupňů během noci. Dokonce i slabá gravitace Měsíce - jen šestina ve srovnání se Zemí - Je to skutečnost, na kterou američtí astronauti během měsíčních vycházek nikdy nezapomínali. Uvědomovali si, že za tenkým hledím mimo kosmický skafandr číhá smrt. Stačilo ztratit půdu pod nohama, přepadnout dopředu a spadnout na kámen - a toto hledí mohlo prasknout a zůstali by v měsíčním vzduchoprázdnu.

To by byla opravdu vážná situace. Kosmický skafandr může měsíční návštěvníky ochránit před vakuem, nedostatkem kyslíku, teplotními extrémy a smrtícím slunečním zářením, ale stále tu zůstává jedno nebezpečí, před kterým nechrání. Tím jsou mikrometeority dopadající ve vysoké rychlosti. Neustále buší do měsíčního povrchu. Drobné meteority v zemské atmosféře shoří. Známe je jako padající hvězdy. Na Měsíci není atmosféra, a tak dopadají až na povrch. Rozemílají měsíční povrch a vytvářejí prašnou pokrývku z materiálu podobnému štěrkopísku, který se nazývá regolit.

Doktorka Amanda Hendrixová studuje Měsíc v Laboratoři tryskových pohonů NASA. Tato drtička je něco jako továrna na regolit. Rozemílá kamení. Drtička na štěrk pracuje poměrně rychle. Výroba regolitu jí trvá méně než hodinu. bombardování meteority a mikrometeority, které dopadají na povrch a drtí horniny. Podobně jako produkt drtičky na štěrk i měsíční regolit se vytvořil v celé škále velikostí zrn, od velkých kamenů po jemný prach. Tento jemný prach známe ze snímků z Apolla, na kterých jsme viděli otisky stop astronautů v prachu.

Je velmi jemný. Tak jemný, že s ním astronauti měli problémy. Lepil se jim na skafandry, pronikal do vybavení, a kam se dostal, tam působil škody. V minulosti zasáhla Měsíc také opravdu velká tělesa. Dopady planetek vytvořily na měsíčním povrchu rozlehlé tmavé kruhové oblasti. Jejich obrysy mnohým pozorovatelům připomínají oči, nos a ústa lidské tváře. Dohromady poskládaly iluzi "lidské tváře na Měsíci". Planetky v měsíčním povrchu vyhloubily obrovské krátery - některé z nich mají více než 1100 kilometrů v průměru.

V místě dopadu vytryskla z nitra Měsíce tmavá láva a zaplavila dno kráterů. Dnes se tyto tmavé oblasti nazývají "mare", což je latinsky "moře". Název pochází ze 17. století, z doby, kdy Měsíc studovali tehdejší astronomové. Domnívali se, že by tmavé oblasti mohly být oceány a tak také mnohé z nich pojmenovali. Všechna jsou pojmenovaná podle vlastností, které byly kdysi Měsíci připisovány. Takže máme "Moře bouří", "Moře krize", "Moře ticha" a tak dále.

Některé z mladších impaktních pánví měly méně času erodovat a jejich tvary jsou stále ještě relativně ostré. Jedním z opravdu zvláštních je Mare Orientale neboli "Východní moře". byl tak obrovský a přímý, že jeho výsledek vypadá podobně jako přesně zasažený střed terče. Mare Orientale vypadá jako kulka vstřelená do skla, kde uvidíte jak prstence kolem středu, tak i praskliny do všech směrů. Někteří vědci říkají, že pokud by se toto odehrálo na straně přivrácené k Zemi, nejspíš by vznikla zcela jiná mytologie o Měsíci, protože by tento útvar připomínal obrovské oko, hledící na nás z noční oblohy.

Mare Orientale obklopují tři soustředné prstence hor. Některé z vrcholů jsou vysoké stovky metrů. Všechny byly vytvořeny během monstrózního dopadu. Horské hřebeny zde na Zemi jsou většinou vytvořeny pohybujícími se kontinenty, které se vzájemně srážejí. Vrásněním vznikají pohoří, jež následně erodují do všech těch úžasných tvarů, které známe. Na Měsíci desková tektonika neexistuje. Povrch je zde statický. Přesto jsou i zde hory, a příčinou jejich vzniku jsou dopady planetek.

Při dopadu dochází k obrovské explozi. Ta vyhloubí obří jámu a vyvrhne do okolí spoustu materiálu. Proto zde máme tyto prstence hor, které krátery obklopují. Jsou to impaktní struktury, které byly způsobeny vnějšími, a ne vnitřními silami. Jiný pozoruhodný impaktní kráter - mnohem menší než Mare Orientale, ale minimálně stejně působivý - je Tycho. Je pojmenován po významném dánském astronomovi a najdeme jej v jihozápadním kvadrantu přivrácené strany Měsíce. Leží ve světlé oblasti.

Můžete jej vidět i pouhým okem. Jako všude jinde na Měsíci, byly i zde po dopadu tělesa vyvrženy proudy světlého jemného prachu, které vytvořily nápadné paprsky vedoucí od kráteru. Paprsky vyvrženého prachového materiálu sahají až 1500 kilometrů od kráteru Tycho. Ve středu kráteru se rovněž tyčí středová hora. Ta vznikla tak, že podloží, stlačené dopadajícím tělesem, vypružilo zpět a vytvořilo středový kopec. Z části vyvrženého materiálu byl navršen vyvýšený okraj kráteru, který se prudce svažuje do středu a pak pozvolna ven.

Lidé samozřejmě Měsíc pozorně sledovali už dlouho před vynálezem dalekohledu a sestrojením kosmických sond. Kdysi dávno mnohé národy uctívaly Měsíc jako božstvo. Není divu. Vždyť lidem sloužil jako navigační vodítko, jako znamení pro zemědělce, a zejména praktická míra času. V dobách, kdy neexistovaly současné moderní přístroje, bylo sledování času složitým úkolem. Dávní strážci času měli dvě možnosti: mohli sledovat Slunce, nebo Měsíc. Pokud chcete sledovat datum a použijete sluneční kalendář, tak jak je tomu dnes, máte v roce 365 dnů.

A to je obrovský počet dnů. Tolik, že jej běžný člověk není schopen příliš dobře sledovat. Srovnejte to s lunárním kalendářem. Každý umí říct, kdy je úplněk a kdy nastává nov. Je to jednoduché. V lunárním cyklu máme jen 28 nebo 29 dnů. To se dá lehce spočítat. A proto většina civilizací začínala s lunárním kalendářem. Už dávní pozorovatelé Měsíce rovněž zjistili, že náš vesmírný soused má velmi reálný vliv na Zemi samotnou. Měsíc způsobuje vzestup a pokles hladiny oceánu, tedy příliv a odliv.

Představme si Měsíc jako tenisový míček a Zemi jako fotbalový míč. Příliv a odliv jsou způsobeny gravitační přitažlivostí Měsíce, která způsobuje mírné vyboulení hladiny oceánu jeho směrem. Méně zřejmé je ale to, že druhé vyboulení vzniká ve směru od Měsíce, takže následkem toho máme dva přílivy a odlivy každý den. Druhý příliv je způsoben odstředivou silou Země. Země a Měsíc rotují, což vede k tomu, že se voda hromadí také na opačné straně. Extrémní příklad rozdílu mezi přílivem a odlivem můžeme nalézt na pobřeží kanadské zátoky Fandy.

Výška vodní hladiny se mezi přílivem a odlivem změní o neuvěřitelných 17 metrů. Pro některé formy pozemského života vytváří vzestup a pokles přílivu a odlivu přirozené životní prostředí. A je pravděpodobné, že právě na úzkém pruhu pobřeží střídavě zalévaném vodou se odehrál přechod života z moře na souš. A je tu ještě další gravitační efekt Měsíce na naši planetu, který se zasloužil o vývoj a zachování života na Zemi. Měsíc stabilizuje pozemské klima. Gravitační působení Měsíce udržuje konstantní míru sklonu zemské rotační osy.

Tento sklon způsobuje opakované střídání ročních období během oběhu Země kolem Slunce. Kdybychom neměli Měsíc nebo kdyby byl například mnohem menší, dá se matematicky dokázat, že by se sklon severního pólu měnil mnohem více. Jeho úhel by se měnil od nula do devadesáti stupňů. V současnosti činí 23,5 stupně. A navíc by se měnil chaoticky. Takže Měsíc hraje významnou roli v zachování stability osy rotace naší planety, a tím i našeho podnebí. Když lidé tisíce let viděli každou noc Měsíc na obloze, není divu, že začali přemýšlet o jeho původu.

Jak vznikl? Odkud se objevil? V roce 455 před naším letopočtem došel řecký učenec Anaxagoras k názoru, že Měsíc je jednoduše skála, která odletěla od Země. že Měsíc je bohem - anebo obrovskou ohnivou koulí. Takže Anaxagorova myšlenka byla zapomenuta. Spekulace nepochybně pokračovaly, ale žádný nový poznatek o Měsíci se neobjevil až do roku 1609, kdy Galilei namířil na Měsíc svůj dalekohled a zjistil, že hledí na krajinu cizího světa. Když se díváte na Měsíc dalekohledem, vypadá úplně jinak než při pohledu pouhým okem.

Zjistíte, že není plochý, ale že je skutečně zaoblený. Můžete spatřit stíny, můžete vidět všechny tyto krátery, které oko jednoduše neuvidí. Trojrozměrný obraz vás udeří do očí. ne o ohnivou kouli, nebo dokonce boha. Nikdy však neuveřejnil žádnou teorii o původu Měsíce. Možná proto, že se jeho zájem rychle přesunul k ostatním planetám. První vědecky založená teorie o původu Měsíce se na veřejnosti objevila až v roce 1873. Vytvořil ji francouzský astronom Edouard Roche.

Roche přišel s takzvanou teorií "společné akrece", která říká, že Země a Měsíc vznikly ve stejný čas ze stejného materiálu. V té době začala být řada vědců přesvědčena, že planety vznikly z oblaku horkého zhušťujícího se plynu. Ten postupně chladl a smršťoval se. A jak se smršťoval, oddělily se z něj prstence plynu. Takže máme prstenec plynu tady a tady a tak dále. A z prstenců se nakonec vytvořily planety. Roche pojal Zemi a Měsíc jako miniaturní sluneční soustavu.

Podle jeho teorie se Země začala tvořit z plynné koule, která chladla, smršťovala se a odvrhla prstenec plynu, ze kterého se vytvořil Měsíc. Jak ale přicházely nové poznatky, ukázalo se, že je tato teorie nedokáže vysvětlit. Pokud se dvě tělesa vytvoří ze stejného materiálu, jejich základní složení by mělo být stejné. Astronomům se krátce poté, kdy teorie "společné akrece" vznikala, podařilo pomocí pozorování a matematických metod vypočítat obsah železa jak v planetě Zemi, tak v Měsíci.

K jejich překvapení se ukázalo, že v Měsíci je železa podstatně méně. Tato a další nesrovnalosti nutily astronomy hledat nové vysvětlení vzniku Měsíce. Měsíc nemá žádné železné jádro jako Země. Ta má ve svém středu jádro, které včetně svého pláště dosahuje velikosti zhruba poloviny průměru Země a je tvořeno převážně železem a niklem. To jsou kovy, které klesly ke středu Země v době jejího vzniku, když byla ještě horká. Měsíc je skrz naskrz hornina. Pokud by se Měsíc vytvořil ze stejného materiálu jako Země, obsah železa by měl být podobný.

Byla to skutečnost, kterou teorie Edouarda Roche nedokázala vysvětlit. A tak brzy po teorii "společné akrece" vznikla další hypotéza. V roce 1878 uveřejnil britský vědec George Darwin teorii původu Měsíce "štěpením". Jeho myšlenka získala jistou pozornost, částečně také proto, že George byl synem slavného objevitele evoluce - Charlese Darwina. Časem George Darwin vystoupil ze stínu svého otce, když pečlivým studiem slapových jevů došel k závěru, že se Měsíc od Země stále více vzdaluje.

Bylo to potvrzeno až o 95 let později, když astronauti přistáli na Měsíci. Zanechali tam malá zrcadla. Pokud posvítíte na Měsíc laserem, paprsek se odrazí od zrcadla a vrátí zpět. Můžete tak přesně změřit vzdálenost mezi Zemí a Měsícem. Tato vzdálenost roste každým rokem o 38 milimetrů. Kdybyste natočili extrémně zrychlený film, viděli byste, jak se Měsíc od Země postupně vzdaluje. Darwin začal přemýšlet, co by se stalo, kdyby tento proces proběhl obráceně - jako kdybyste film pustili pozpátku.

Jak by se Měsíc přibližoval, musela by být jak oběžná doba, tak i rotace Země rychlejší a rychlejší. Nakonec by se Měsíc musel se Zemí spojit, musel by se s ní srazit. Darwinovi z toho logicky vyplynulo, že část roztavené, rychle rotující Země se musela odtrhnout od hlavní hmoty a vznikl z ní Měsíc. Okamžitě začal počítat zpětnou dráhu Měsíce směrem k Zemi. Bylo to pro něj frustrující. Dosáhl bodu, kdy se Měsíc dostal až téměř k Zemi a pak už pomocí matematiky nemohl pokračovat dál.

Dostal se do bodu, kdy Měsíc už obíhal kolem Země tempem pěti, šesti otáček za den. Uháněl kolem Země, ale byl stále asi 8000 kilometrů vzdálen. Takže matematicky se naše dvě tělesa do kontaktu nedostala. Teorie "štěpení" byla diskutována po desetiletí, ale nakonec vědci došli k závěru, že relativní pohyby Země a Měsíce jejím výsledkem být opravdu nemohou. Země by musela rotovat příliš rychle, aby bylo možno vysvětlit její současnou rotaci. Hledání vysvětlení vzniku Měsíce pokračovalo.

A nová teorie přišla z Ameriky. Thomas Jefferson Jackson See sloužil v roce 1909 jako kapitán amerického námořnictva na Mare Islandu blízko San Franciska. Jeho úkolem bylo garantovat standardní čas pro americké západní pobřeží. Byl ale také talentovaným vědcem. Jako mladík vystudoval astronomii. Byl jedním z prvních Američanů, kteří získali doktorát z astronomie, což bylo tenkrát něco neobvyklého. Musel vystudovat v Německu, protože Spojené státy neměly v 19. století po vědecké stránce žádnou úroveň.

Na jeho služebním stanovišti byla i astronomická observatoř a ve své funkci měl dostatek času k bádání. Čas trávil analýzou hypotéz "společné akrece" i "štěpení" - a ani jedna ho neuspokojila. která později dostala název teorie "zachycení". Podle ní se Měsíc zformoval v jiné části Sluneční soustavy. Poté obíhal kolem Slunce podobně jako ostatní planety. Pak se však v určitém bodě dostal příliš blízko k Zemi a byl zachycen její gravitací. Domníval se, že v kosmickém prostoru existovalo něco, čemu říkal "rezistivní prostředí".

Thomas See nikdy dostatečně nevysvětlit, čím by toto prostředí mělo být tvořeno - možná drobnými částicemi hmoty. Každopádně byl přesvědčený, že už neexistuje. Jeho myšlenka záchytu Měsíce Zemí předpokládala, že Měsíc dorazil z daleka, byl tímto rezistivním prostředím zpomalen a zachycen gravitačním polem planety. Asi to trvalo nějakou dobu, ale pozvolna byl zachycen na zemské dráze. Je to podobné jako bungee jumping. Skokan letí dolů, poté se vrátí zpět, ale už ne úplně, zase dolů, zpátky nahoru, ale opět ne zcela... až se nakonec zastaví úplně dole.

Teorie "zachycení" Thomase Seeho mohla vysvětlit rozdíl v obsahu železa mezi Zemí a Měsícem. Pokud se Měsíc vytvořil někde jinde, jeho složení mohlo být velmi odlišné. Na druhou stranu představa, že by zemská gravitace mohla přitáhnout a udržet tak velké těleso byla nepravděpodobná, protože zde zřejmě není a nikdy nebylo prostředí, které by tak velký Měsíc dokázalo zpomalit. Všechny tyto teorie měly významné slabiny. Původ Měsíce proto zůstával stále neodhalen. 20. července 1969 američtí astronauti poprvé vstoupili na povrch Měsíce.

S lunárním modulem přistáli na planině ztvrdlé lávy v Moři ticha. Pilot Buzz Aldrin popsal výhled jako "velkolepou prázdnotu". Astronauti přivezli na Zemi více než 20 kg měsíčních hornin a prašné půdy neboli regolitu. Jejich přílet nedočkavě očekávali geologové v Johnsonově kosmickém středisku v Houstonu. Vzrušení, když byly přivezeny první vzorky, bylo elektrizující. Nikdo nevěděl, co má očekávat. Ihned jsme zjistili, že se jedná o čedičové horniny, Geologové NASA nalezli nejen čediče, ale také horniny jiného druhu - zvané "brekcie".

Ty vznikly při dopadech velkých těles. Když narazí velké těleso do Měsíce, jsou horniny v místě dopadu prudce stlačeny, vzniká obrovské množství tepla a natavený materiál je prudce vyvržen do všech stran. Materiál v okolí je zhutněn teplem vycházejícím z kráteru a přeměněn v horniny, které vypadají velmi chaoticky. Jsou totiž tvořeny úlomky různých velikostí a různých tvarů původních hornin z oblasti, do které těleso dopadlo. Něco takového se na Zemi nenachází. Měsíční kameny začaly vyprávět fascinující historii.

Za prvé, horniny a vzorky půdy obsahovaly částice, které naznačují, že Měsíc musel být po svém vzniku pokrytý hlubokým oceánem lávy. Tato hypotéza byla posílena objevem hornin, které významně postrádaly takzvané "těkavé prvky". Těkavé prvky jsou ty, které se mohou snadno vypařit, a proto z horniny zmizí, když ji zahřejete. Mezi těkavé látky patří například voda nebo draslík. Pokud srovnáte horniny zemského tělesa s měsíčními, zjistíte, že měsíční kameny jsou extrémně vysušené.

Jako kdyby byly zahřáté a ztratily množství těkavých prvků. Ale společně s těmito výraznými rozdíly vykázaly měsíční horniny rovněž minimálně jednu pozoruhodnou podobnost s horninami ze Země. Srovnávali jsme izotopy jednotlivých prvků - zejména kyslíku - a Měsíc měl naprosto stejný poměr zkoumaných izotopů jako Země. Ale všechny meteority z různých částí Sluneční soustavy, které přilétají z vesmíru, mají odlišné poměry zastoupení izotopů kyslíku. To vám říká, že materiál Měsíce a Země je velmi podobný.

Měsíční vzorky přinesly řadu přesvědčivých důkazů, že geologické složení Měsíce je podobné Zemi. To však zatím k vysvětlení původu Měsíce nijak nepřispělo. Pro Williama Hartmanna z Planetárního výzkumného institutu v Tucsonu v Arizoně znamenaly informace získané z měsíčních kamenů podporu teorie, na které pracoval už téměř deset let. Významný astronom a malíř obrazů vesmíru Hartmann studoval na počátku šedesátých let na Arizonské univerzitě, kde se účastnil projektu mapování měsíčních kráterů - od obrovských pánví neboli "moří", až po ty nejmenší viditelné jamky.

Tehdy jsme zjistili, že velké pánve jsou ve skutečnosti impaktní struktury. Některé mají tisíc kilometrů v průměru. Jak velké muselo být těleso, aby je vytvořilo? Kolem 150 kilometrů v průměru. V době, kdy se tvořila Země, se tedy ve vnitřní části Sluneční soustavy musela vyskytovat takto velká tělesa. Představa dopadů těles o průměru 150 km na planety, vedla Hartmanna k dalším otázkám: Mohou se vůbec tělesa o rozměrech planet spolu srážet? A může to mít něco společného se vznikem Měsíce?

Aby tyto myšlenky prověřili, vytvořili Hartmann a jeho kolega z Tucsonu, astronom Don Davis, v roce 1972 počítačový program. Program provedl hrubou simulaci procesu akrece v období rané Sluneční soustavy. Astronomové chtěli vědět, jestli se nějaké jiné planetární těleso, vzniklé blízko Země, s ní mohlo srazit. Napadlo nás, že pokud do Země narazilo dostatečně velké těleso, byl do prostoru vyvržen materiál zemské kůry, stejně jako samotného dopadajícího tělesa, ze kterého se možná vytvořil Měsíc.

Simulace ukázala, že v zemské akreční zóně se mohla vytvořit i další planeta - zhruba o velikosti Marsu. Nebyl to Měsíc, protože tato planeta se zformovala ze stejných prvků jako Země, a měla by proto mít stejné železné jádro a velkou hustotu jako Země. A to Měsíc, samozřejmě, nemá. Byl to pro Hartmanna dostatečný důkaz, aby vyslovil novou, čtvrtou hypotézu. Na světovou vědeckou scénu byla nová hypotéza vysvětlující původ Měsíce uvedena v roce 1974. Její zastánci ji nazvali "teorie velké srážky".

Země se před 4,5 miliardami let srazila s tělesem o velikosti zhruba dnešního Marsu. Byla to obrovská srážka. A roztočila Zemi. Domníváme se, že výsledkem je dnešní den trvající 24 hodin. Síla srážky vymrštila část hmoty obou těles na oběžnou dráhu kolem Země. A tento materiál se později spojil v Měsíc. s kolegy z Jihozápadního výzkumného institutu v Coloradu vytvořila ke studiu detailů scénáře této obří srážky počítačový model. V rámci simulace byly Země a nebezpečná protoplaneta rozděleny na množství různých částic a poté byl sledován vývoj každé částice během impaktu.

Simulace ukazuje dopad z ptačího pohledu, shora dolů. Země byla v té době ještě částečně roztavena. Takže nejdříve přilétl z tohoto směru projektil. A zasáhl šikmo Zemi. A jak můžete vidět, projektil byl protažen do tohoto dlouhého ramene materiálu. Vědci se domnívají, že horní vrstvy Země se v důsledku impaktu zcela roztavily. Srážka Zemi roztočila. A můžete také vidět, že srážka podstatně zdeformovala tvar Země samotné. A po několika hodinách se rameno materiálu z projektilu gravitačně spojilo ve dva velké shluky.

Vnitřní shluk materiálu projektilu je tvořen převážně z jeho jádra. Takže když se tento vnitřní shluk znovu srazil se Zemí, což se stalo právě zde, naprostá většina železa, kterou projektil obsahoval, zůstala na Zemi. Když pak znovu přilétá vnější shluk a prolétá blízko Země, je roztrhán zemskou gravitací do dlouhého ramene materiálu, jež se rozpadá a vytváří disk. A tento materiál se zřejmě během jediného roku pospojoval a vytvořil Měsíc. Dnes už nejsou na Zemi po této srážce žádné stopy, protože v té době měla jen asi 90 procent současné velikosti.

Zbývajících deset procent nashromáždila během pozdějších, mnohem menších kolizí. Planeta se také rychle vytvarovala vlastní gravitací. Země znovu získala základní kulový tvar během jediného dne po srážce. Všechny prohlubně vzniklé dopadem byly zcela zahlazeny. Tvůrce teorie velké srážky, Bill Hartmann, ji představil na vědecké konferenci v roce 1974. Ale v následujícím desetiletí poutala jen malou pozornost. Zájem o Měsíc velmi poklesl s koncem výprav programu Apollo.

Teprve na konferenci o Měsíci na Havaji, v roce 1984, dvanáct let po posledním letu na Měsíc, dosáhli přední světoví astronomové shody: teorie velké srážky byla uznána jako dosud nejpřijatelnější vysvětlení původu Měsíce. Někteří lidé stále ještě tvrdí, že ta teorie není dosud prokázána. Když se ale podíváte do jakékoli učebnice astronomie či geologie, najdete tam právě tuto teorii. Jsou v ní menší nesrovnalosti, které je třeba ještě vysvětlit, ale celkem funguje.

Ale ani když už se vědci shodli na teorii vzniku Měsíce, výzkum našeho nejbližšího kosmického souseda v žádném případě neskončil. V poslední době se v ústředí NASA znovu uvažuje o návratu na Měsíc a vybudování stálé obydlené základny. Taková základna by mohla poskytnout prostor pro trénink astronautů pro dlouhodobé pobyty ve vesmíru a také mnohem výhodnější výchozí bod pro případné výpravy na Mars.

Ale takové grandiózní vědecké plány jdou mimo mysl většiny obyvatel Země, kteří se občas zahledí na zářící měsíční kotouč na noční obloze. Povídání o oceánech lávy, regolitu a obřích kráterech nám nikdy nevezme romantické okouzlení z našeho tajemného souseda - Měsíce.