Jako iluzionista se snažím vytvářet scény, které lidi zaujmou a donutí k zamyšlení. Taky zkouším sám sebe hecovat, abych dělal věci, o kterých doktoři říkají, že jsou nemožné. Byl jsem zaživa pořhben v rakvi v New Yorku, pohřben zaživa v rakvi v dubnu 1999 na týden. Neměl jsem tam nic jiného než vodu. A nakonec mě to začalo tak bavit, že jsem se rozhodl začít se zabývat dalšími podobnými kousky.

Příští byl nechat se zamrazit do kostky ledu na tři dny a tři noci v New Yorku. To se ukázalo jako mnohem těžší, než jsem si myslel. Další bylo stání na třicetimetrovém sloupu 36 hodin. Už jsem začínal mít tak silné halucinace, že mi domy za mnou začaly připadat jako velké zvířecí hlavy.

Takže pak jsem jel do Londýna. V Londýně jsem strávil 44 dnů ve skleněné krychli jenom o vodě. Byla to pro mě jedna z nejtěžších věcí, kterou jsem kdy udělal, ale taky jedna z nejhezčích. Bylo tam tolik skeptiků, hlavně londýnští novináři, že kolem mě začali lítat s cheesburgerama v helikoptérách, aby mě pokoušeli. (smích) Takže mi tenhle pokus připadal jako opravdu potvrzený, když New England Journal of Medicine použil moje výsledky pro vědecké účely.

Moje další snaha byla zjistit, jak dlouho vydržím nedýchat, jakože jak dlouho bych přežil úplně beze všeho, i bez vzduchu. Nenapadlo mě, že by se z toho mohl stát můj nejúžasnější životní zážitek.

Jako mladý kouzelník jsem byl posedlý Houdinim a jeho kousky pod vodou. Takže jsem už hodně brzo začal soutěžit s ostatními dětmi a zjišťovat, jak dlouho vydržím pod vodou, zatímco ostatní se vynořovali, aby se nadechli třeba klidně pětkrát, já jsem byl pořád dole na jedno nadechnutí. Když jsem byl teenager, dokázal jsem zadržet dech na 3 minuty a 30 sekund. Později jsem zjistil, že to byl Houdiniho osobní rekord.

V roce 1987 jsem slyšel historku o chlapci, který se propadl do zamrzlé řeky a zůstal uvězněný pod ledem. Byl tam 45 minut bez dýchání. Když dorazili záchranáři, podařilo se jim ho resuscitovat aniž by měl poškozený mozek. Jeho tělesná teplota spadla na 25 stupňů. Jako iluzionista si myslím, že možné je všechno. A že když se něco povede jednomu, musí se to povést i dalším. Začal jsem přemýšlet - když mohl přežít bez dýchání tak dlouho ten kluk, musí existovat způsob, jak to dokážu i já.

Tak jsem se sešel se špičkovým neurochirurgem. A zeptal jsem se ho, jak dlouho je možné nedýchat, jak dlouho bych vydržel bez vzduchu? A on mi řekl, že cokoliv nad šest minut znamená vážné riziko poškození mozku v důsledku hypoxie. Takže tohle jsem si v podstatě vzal jako výzvu. (smích) Při prvním pokusu jsem si řekl, že zkusím něco podobného, tak jsem si vyrobil velké akvárko a naplnil ho ledem a ledovou vodou. Stoupl jsem si dovnitř a doufal že mi začne klesat tělesná teplota. A třásl jsem se. Při prvním pokusu zadržet dech jsem nevydržel ani minutu. Takže jsem si řekl, že takhle to asi nepůjde.

Tak jsem zašel promluvit s kamarádem doktorem a zeptal se ho jak na to? "Chtěl bych opravdu na dlouho zadržet dech. Jak to mám udělat?" A on řekl: "Davide, jsi iluzionista, tak ukaž lidem jen iluzi toho že nedýcháš, bude to mnohem jednodušší." (smích) Přišel s takovým nápadem vyrobit dýchací přístroj s čističkou CO2, byla to v podstatě hadice z Mountfieldu na konci s balónkem přilepeným lepenkou. Myslel si, že si jí nacpu do krku a nějak budu schopen cirkulovat vzduch a dýchat zkrz tuhle věc v sobě. Je to trochu silná káva, ale tohle je ten pokus. Čili to evidentně nezafungovalo. (smích)

Pak jsem začal přemýšlet nad dýcháním tekutin. Existuje kapalina zvaná perflubron. Obsahuje tolik kyslíku, že by se teoreticky dala dýchat. Tak jsem si jí sehnal, naplnil s ní umyvadlo, strčil do něj hlavu a zkusil jí vdechnout, což bylo opravdu nemožné. Je to něco jako zkoušet dýchat, jak říkají doktoři, se slonem na prsou. Takže tenhle nápad jsem opustil.

Potom jsem začal přemýšlet nad možností připojit si nějaký bypass na srdce a plíce, nechat si voperovat nějakou hadičku do tepny a pak vypadat že nedýchám, zatímco by mi okysličovali krev? Což byl zjevně další z nesmyslných nápadů

Nakonec jsem začal přemýšlet o tom nejšílenějším nápadu ze všech: Udělat to doopravdy. (smích) Opravdu zkusit zadržet dech na dobu, za kterou už vás doktoři považují za mrtvého. Tak jsem začal zkoumat lovce perel. Ti se totiž potápějí na čtyři minuty na jedno nadechnutí. A při tomhle zkoumání lovců perel jsem objevil svět freedivingu. Byla to asi ta nejúžasnější věc na kterou jsem kdy narazil. Freediving má spoustu nejrůznějších disciplín. Například hloubkové potápění, kde se lidi snaží dostat do co největší hloubky. Nebo statická apnoe. Při té je cílem na co nejdéle zadržet dech a zůstat bez hnutí na jednom místě. Tu jsem začal studovat.

První věc, kterou jsem se naučil je, že když zadržujete dech, nesmíte se vůbec hýbat - to je plýtvání energií. Spotřebovává to kyslík a zvyšuje množství CO2 v krvi. Takže jsem se naučil nikdy se nehýbat. A naučil jsem se zpomalit si puls srdce. Musel jsem zůstat úplně nehybný, prostě se uvolnit, myslet si, že jsem mimo své tělo a umět to ovládnout.

Pak jsem se naučil jak se pročistit. Pročištění je v podstatě zrychlené dýchání Nadechnete se a vydechnete ... Uděláte to a zatočí se vám hlava, začnou vás brnět prsty. A doopravdy zbavujete své tělo CO2. Takže když pak zadržíte dech, jde to nesrovnatelně líp. Pak jsem se naučil jak se opravdu zhluboka nadechnout a vydržet, uvolnit se a nevypustit ani trochu vzduchu, prostě vydržet a přestát všechnu tu bolest.

Každé ráno po několik měsíců jsem jako první věc hned jak jsem vstal začal zadržovat dech, z 52 minut jsem 44 minut nedýchal. V zásadě to znamená, že jsem se napřed pročistil, asi minutu jsem dýchal opravdu prudce a hned potom jsem zadržel dech na pět a půl minuty. Pak jsem zase minutu dýchal, co nejvíc to šlo, a pak jsem zase hned nedýchal dalších pět a půl minuty. A takhle jsem to opakoval osmkrát za sebou. Takže z 52 minut dýcháte jen osm. Po tomhle jste totálně vyřízení, máte zavařený mozek. Cítíte se jako v tranzu. A máte ty hrozné bolesti hlavy. Při těchhle příležitostech nebývám nejlepší společník.

Začal jsem se zajímat o držitele světového rekordu. Jmenuje se Tom Sietas. A je na zadržování dechu perfektně stavěný. Měří 195 centimetrů a váží 73 kilo. A celková kapacita jeho plic je oproti průměrnému člověku dvojnásobná. Já mám 185 a jsem tlustej. Řekněme, že mám spíš těžký kosti (smích) Musel jsem za tři měsíce shodit 23 kilo. Takže cokoliv jsem si dal do těla jsem bral jako lék. Každý kousek jídla jsem pečlivě vybíral podle přesné nutriční hodnoty. Jedl jsem jen malé odměřené porce v průběhu celého dne. A začal jsem své tělo opravdu přizpůsobovat. (smích) [nápis: skutečné výsledky se mohou lišit]

Čím víc jsem hubnul, tím déle jsem vydržel nedýchat. A jak jsem dobře jedl a tvrdě trénoval, můj klidový puls se snížil na 38 tepů za minutu. Což je míň, než mají atleti na olympiádě. Za čtyři měsíce tréninku jsem dokázal zadržet dech na víc než sedm minut. Snažil jsem se zkoušet zadržovat dech všude. Zkoušel jsem to v těch nejextrémějších situacích, abych zjistil, jestli si zvládnu zpomalit puls i ve stresu. (smích)

Rozhodl jsem se, že světový rekord překonám naživo v televizi v hlavním vysílacím čase. Držitelem světového rekordu osm minut a 58 sekund byl Tom Sietas, ten s velrybíma plícema o kterém jsem vám říkal. (smích) Říkal jsem si že bych dal do Lincoln Center nádrž z vodou a když bych tam zůstal týden bez jídla, zvykl bych si na to prostředí a zpomalil svůj metabolismus, a tím bych si jistě zlepšil čas, po který dokážu zadržet dech. To jsem se ale hodně spletl.

Vlezl jsem do té koule týden před plánovaným termínem natáčení. A vypadalo to, že všechno jede podle plánu. Dva dny před mým velkým pokusem o překonání rekordu producenti mého pořadu zjistili, že jen tak koukat na někoho jak zadržuje dech a skoro se při tom utopí je na televizi moc velká nuda. (smích) Takže jsem musel přidat pouta, ze kterých jsem se měl dostat, zatímco budu zadržovat dech. To byla zásadní chyba. Tím pohybem jsem plýtval kyslíkem. A za sedm minut jsem dostal hrozné křeče. Kolem 7:08 jsem začal omdlévat. A v polovině osmé minuty mě museli vytáhnout a vzkřísit. Selhal jsem na všech úrovních. (smích)

Takže přirozeně, jediná možnost, jak se dostat z krize, která mě napadla, byla vystoupit ve světoznámé show Oprah Winfrey. (smích) Zavolal jsem Oprah a řekl, že tentokrát mířím výš - chtěl bych zadržet dech déle než jakýkoliv jiný člověk přede mnou. To už byl jiný rekord - statická apnoe s čistým kyslíkem, ve které je v Guinnessově knize zapsán světový rekord 13 minut. V podstatě napřed dýcháte čistý kyslík, okysličíte si tělo, zbavíte se CO2 a tím pádem můžete vydržet mnohem déle. Zjistil jsem, že můj opravdový konkurent je bobr. (smích)

V lednu '08 mi Oprah dala čtyři měsíce na přípravy a trénink. Tak jsem spal každou noc v hypoxickém stanu. Hypoxický stan simuluje výšku téměř 4600 km. Čili něco jako základní tábor na Everestu. Funguje to tak, že se vám začne v krvi zvyšovat množství červených krvinek, což zvyšuje schopnost vázání kyslíku. Každé ráno když vylézáte z toho stanu máte totálně vygumovaný mozek. Při mém první pokusu s kyslíkem jsem vydržel 15 minut. To byl docela slušný úspěch.

Neurochirurg už mě z té vody vytáhl, protože z jeho pohledu jste po 15 minutách vyřízení, máte už umrtvený mozek. Tak mě vytáhl a já jsem byl v pohodě. Byl u toho ještě někdo, kdo z toho rozhodně nadšený nebyl. Byla to moje bývalá přítelkyně. Zatímco já jsem pod vodou poprvé překonával rekord, procházela mi v telefonu všechny SMSky. (smích) Můj brácha má její fotku. Je to opravdu ... (smích)

Potom jsem veřejně vyhlásil, že se chystám překonat Sietasův rekord. No a on jako odpověď šel do TV show Regis and Kelly a překonal svůj starý rekord. Pak vystoupil jeho největší soupeř a jeho rekord ještě překonal. Takže najednou ten rekord posunul na 16 minut a 32 sekund. To bylo o tři minuty víc, než na co jsem se připravoval. Chápete, bylo to víc než ten rekord.

Teď jsem chtěl, aby to zdokumentovali Science Times. Chtěl jsem, aby o tom napsali článek. Tak jsem udělal to, co by udělal každý, kdo to opravdu chce ve vědě někam dotáhnout. Šel jsem do kanceláře New York Times a začal tam všem ukazovat kouzla s kartama. (smích) Nevím, jestli to byly kouzla anebo rituály z Kajmanských ostrovů, ale přiletěl John Tierney a napsal seriózní článek o zadržování dechu.

Samozřejmě když už tam byl, snažl jsem se na něj machrovat. Potopil jsem se skoro do 50 metrů, něco jako výška šestnáctipatrového domu, a při vynořování jsem pod vodou omdlel, což je opravdu nebezpečné - je to nejlepší způsob jak se utopit. Naštěstí mě Kirk viděl, připlaval ke mně a vytáhl mě ven. Tak jsem se do toho pustil pořádně. Trénoval jsem co nejdelší zadržování dechu, abych se co nejlíp připravil. Ale na to živé vystoupení na Oprah se připravit prostě nedalo.

Když jsem trénoval, vznášel jsem se na hladině bazénu obličejem dolů. Ale v televizi chtěli, abych byl vestoje, aby mi bylo vidět do tváře. Další problém byl s oblekem - tak mě nadnášel, že mi museli přivázat nohy abych nevyplaval. Navíc jsem si musel ty popruhy nohama držet, což byl opravdu problém. Hrozně mě to znervózňovalo, takže se mi zrychloval puls.

A ještě mi udělali něco, na co jsem nebyl zvyklý - dali tam přístroj na měření pulsu. Hned vedle té koule. Při každém úderu srdce jsem slyšel píp-píp-píp-píp, chápete, fakt dost nahlas. To mě znervózňovalo ještě víc. Takže mi vůbec nijak nešlo snížit si puls. Normálně bych začal na 38 tepech za minutu, a jak bych zadržoval dech, postupně bych se dostal na 12 tepů, což je celkem neobvyklé. (smích) Tentokrát jsem začal na 120 tepech, a za celou dobu vůbec nezpomalil.

Prvních pět minut pod vodou jsem strávil zoufalou snahou o zpomalení pulsu. Prostě jsem tam seděl, a říkal jsem si, "Musím ten tep zpomalit. Nezvládnu to. Nezvládnu to." A byl jsem ještě víc nervózní. A puls mi pořád stoupal a stoupal, až někam na 150 tepů. V podstatě to bylo to samé, co způsobilo můj neúspěch v Lincoln Center. Plýtvání kyslíkem. Když jsem se dostal do půlky, na osm minut, byl jsem si 100% jistý, že se mi to nepovede. Prostě jsem to nemohl zvládnout.

Tak jsem si říkal, Oprah vyhradila hodinu na mé zadržování dechu, a když vylezu brzo, tak celá ta show bude o mojí depresi. (smích) Tak mě napadlo, že lepši bude prostě vydržet a zůstat tam dokud neomdlím, aspoň mě můžou vytáhnout, zachraňovat, a tak dál. (smích)

Tak jsem vydržel 10 minut. Na 10 minutách vás začnou dost silně brnět prsty na rukou i na nohou. Věděl jsem, že to je odliv krve, při němž vám krev odtéká z končetin, aby mohla dodávat kyslík životně důležitým orgánům. 11. minutu jsem začal cítit pulzování v nohou, a hodně divný pocit na rtech.

Ve 12 minutě mi začalo zvonit v uších a zdřevěněla mi ruka. Jelikož jsem hypochondr, pamatuju si, že zdřevěnělá ruka znamená infarkt. Takže jsem začal být opravdu paranoidní. 13. minutu jsem, možná kvůli své hypochondrii, začal cítit bolest na prsou. Byla to hrůza. Na 14 minutách jsem začal mít silné stahy, jako tu potřebu začít dýchat. (smích)

15. minutu začalo mé srdce trpět silným nedostatkem kyslíku. A přišla ischemie (nedokrevnost) srdce. Tep mi začal lítat ze 120 na 50, na 150, na 40, na 20 a zpátky na 150. Srdce přeskakovalo tepy. Přestávalo a zase začínalo bít. A já jsem to všechno cítil. A věděl jsem jistě, že budu mít infarkt. Takže jsem v 16. minutě vyndal nohu, protože jsem věděl, že když vylezu, když budu mít infarkt, tak budou muset ke mě skočit a vymotat mi nohy, než mě vytáhnou. Takže jsem byl dost nervózní.

Vyndal jsem obě nohy a začal plavat k hladině. Hlavu jsem ale nevyndal. Jen jsem tam tak plaval a čekal, až se mi zastaví srdce. Měli tam doktory, kteří museli být zticha, takže tam jen tak seděli a čekali. A pak najednou jsem uslyšel řev. A říkal jsem si, to bude něco divného, asi jsem umřel nebo tak něco. A pak mi došlo že jsem překonal 16:32. Takže s tou energií všech kdo tam byli jsem se rozhodl ještě vydržet. A dostal jsem se na 17 minut a 4 sekundy. (potlesk)

A jakoby to nestačilo, hned potom jsem šel do Quest Labs a nechal si vzít všechny možné vzorky krve, udělali mi nejrůznější vyšetření a zjistili všechny moje hodnoty, aby to mohli doktoři znova použít. Taky jsem nechtěl, aby to někdo zpochybňoval. Překonal jsem světový rekord a chtěl jsem se ujistit, že je to legitimní.

Tak jsem druhý den vyrazil do New Yorku, a jak tak vycházím z Apple store, přijde ke mě kluk, a povídá mi "Hele člověče!" A já: "No?" Kluk říká: "Jestli si fakt zadržel dech na tak dlouho, jaktože si vylez z vody suchej?" A já: "Cože?" (smích) No, takhle vypadá můj život. Takže ... (smích)

Jako iluzionista se snažím ukazovat lidem věci, které se zdají nemožné. A myslím, že taková kouzla, ať už zadržuju dech anebo míchám balíček karet, jsou celkem jednoduchá. Je to cvičení, trénink, a je to - Je to cvičení, trénink a experimentování, při kterém se snažíte přestát všechny útrapy, aby se to co nejlíp povedlo. A to je to, co já považuju za magii, takže vám děkuju. (potlesk)