Myšlenka k natočení filmu "Řeka žen", pochází z náhodného pozorování. Tvůrci Cristina Maure a Joana Oliveira cestovali po údolí Jequitinhonha v Brazílii, viděli několik žen při praní prádla v řece Araçuaí. Byli hypnotizováni jejich tvrdou prací a rutinou. Oblečení, které praly a nosily byly tak barvité a vše kontrastovalo se suchou vegetací této vyprahlé krajiny. Bylo jich dvacet, třicet, čtyřicet žen stojících v proudu řeky. Strávily tam celý den, beze spěchu. Jejich pohyb, zvuk praní oblečení na skalách, konverzace v malých skupinkách, šumění řeky procházející mezi nimi, vše, co ve scéně způsobilo velké kouzlo a velkou touhu zjistit, kdo jsou ty ženy.

To se stalo námětem k natočení filmu "Řeka žen," 21-minutového dokumentu o rutinní práci žen žijících ve venkovských oblastech zbytků komunity quilombos, kteří žijí ve vyprahlé oblasti Minas Gerais v Brazílii. Jejich manželé, děti a vnoučata ve věku nad 16 let tráví většinu roku prací na třtinových plantážích v São Paulu. Tito muži jsou nuceni opustit své rodiny a hledat podporu pro rodinu někde jinde, protože doma jim počasí neposkytuje možnost přežít v zemědělství nebo s jakoukoliv jinou obživou.

Ženy jenž po sobě zanechají, hlídají dům, děti, mládež a seniory v rodině. To vše ve stavu extrémního sucha a nedostatku vody. Dokument nabízí trochu vizuálně z každodenního života těchto žen, a snaží se ukázat půvab a poezii své doby v průběhu dne: běžné domácnosti, vztahy které mají děti k místu kde žijí, pečení v troubě a s kamny na dřevo, příjezd kamionu přivádějící vodu, praní prádla v řece a chvíle plné zábavy na večírcích s jinými ženami, doma, s motlitbou, atd ...

Především je to film o přežití ve slušném způsobu života a také o čekání na opětovné setkání se svými muži.