V buši západní části Středoafrické republiky, kde téměř nikdo nemá elektřinu ani vodovod, potkáte klubko dětí se zvědavýma očima, které si vás budou chtít získat svým úsměvem, jako kdekoliv jinde v Africe. Zvláštní bude však to, že mezi nimi bude několik kluků se jménem Marcel a holčiček Marcelek. Všichni hrdě nosí jméno svého porodníka, který přijel ze země, o níž mnozí domorodci nikdy v životě neslyšeli. Marcel Drlík, dnes lékař na Urologické klinice VFN a 1. LF UK v Praze, si svými několika pobyty v Africe splnil dávný sen.

Po domluvě s otcem Anastasiem, italským převorem kostela Panny Marie Vítězné u Pražského Jezulátka v Praze na Malé Straně, odjel do Francie, kde se učil jazyk, a pak absolvoval kurz tropické medicíny na Katolické univerzitě v Lyonu. Karmelitáni mu pak pomohli vyřídit i vízum, koupili letenky, zajistili bydlení na misii ve středoafrickém Bozoumu, kde jen za prvních jedenáct měsíců pobytu provedl přes 260 operací. Na všechna slova uznání však s úsměvem odpoví, že od Afriky mnohem víc dostal, než jí osobně předal.

Děti v Africe jsou stejné jako všude na světě. S chutí do života, bezprostřední. To je stejné jako u nás. Řekl bych ale, že v Africe jsou děti mnohem více nenáročné a méně rozmazlené. Tahle ambulance může udělat pro místní obyvatele hodně. Koukám, jak jsem hubenej, shodil jsem tam 11 kilo. Během pobytu v Africe. Zkrátka to podnebí, práce, není na to člověk úplně zvyklý. Ale pak jsem to zase po návratu nabral zpátky.

Když máte někoho, kdo tomu rozumí a pomáhá vám, tak to jde mnohem lépe od ruky, to je jasné. Ta zvířata mě strašně štvou, protože přinášejí do nemocnice nemoci. Bohužel nemocnice není oplocená, tak s tím nemůžu příliš nic dělat. Už jsem byl třikrát na radnici, vysvětloval jsem to po lopatě, oni mi to odkývali, řekli mi: Dobrý, máte pravdu pane doktore. Ale neudělali pro to nic. Takže sestry v nemocnici začnou pravděpodobně sázet okolo nemocnice živý plot. V nejbližší době, jak začne pršet.

Abychom zabránili, alespoň trochu, zvířatům přicházet do nemocnice, ale taky z nemocnice do města. Protože tady můžou něco chytit. Malé děti do nemocnice přinášejí parazity. A ti paraziti zase takhle odcestují zpátky do čtvrti. Už někdy během vysokoškolských studií jsem si říkal, že pokud to půjde, pokud budu mít čas a možnost, tak že bych rád jel pracovat, alespoň na nějakou dobu, někam do rozvojového světa. Zkrátka pomoci lidem, kteří nemají to štěstí, že by měli takový přístup ke zdravotní péči, jako máme my.

Tak to byl asi ten prvotní impuls, ale určitě v tom byla i touha po dobrodružství, touha poznat nový svět, otevřít si obzory. To je onemocnění štítné žlázy. Ale nejspíše je to onemocnění, které pro ní je jenom kosmetickou závadou. Štítná žláza je zvětšena nejspíše proto, aby vyrovnala svoji nedostatečnou funkci. Takže štítná žláza funguje méně, ale kompenzatorně se zvětšila, aby dodala dostatek hormonů pro tělo, pokud bych ji odstranil, tak onemocní.

Takže já ji takhle nechám, já nemyslím, že je nutné léčit všechno tady v Africe. V Evropě by to odstranili, a pak by ji dávali léky, jako substituci hormonu, který ztratí. Ta paní nikdy nebude mít na to, aby si kupovala drahý hormony každý týden, takže je pro ni lepší, když bude žít takhle. Bude žít bez problému, jenom s kosmetickou vadou, ale kdybych ji udělal hezký krk, tak bude vážně nemocná.

Touha nebo sen pracovat nebo nějakou dobu strávit v rozvojové zemi byla hodně stará. Ale jak to nakonec dopadlo, nezáleželo tak úplně na mě. Všechno to jsou příbuzní našich pacientů, protože nemocnice neposkytuje pro pacienty žádné jídlo, my je nakrmit nemůžeme. Takže rodina se stará o nemocné. Vaří pro ně, krmí je. Až mi náhodou jedna známá dala typ na otce Anastázia, který dlouhá léta žil v Africe a možná by mi mohl poradit, jak se do Afriky dostat.

Našli jsme docela dobře společnou řeč a on mi v podstatě vysvětlil, že kdybych tam jel pracovat pro místní lidi zadarmo, tak mi zajistí zadarmo cestu, ubytování a stravu. Tak jsme se už tenkrát dohodli. Středoafrická republika je země, která leží kousíček nad rovníkem, je veliká asi jako Francie nebo Německo. Obrovská země, ale žije v ní jenom 4,5 milionů obyvatel. V celé zemi máte asi 300 km asfaltových silnic. V celé této obrovské zemi! Všechno ostatní jsou hliněné silnice.

Letadlo z Evropy tam lítá jednou nebo dvakrát do týdne. Jinak tam žádné spojení není. Na jihu máte tropické deštné pralesy Konga, na severu poušť. Takže se tam můžete dostat jenom přes Kamerun hliněnýma cestama. Je to asi 1500 km od oceánu. Země je velice špatně dostupná, je zapomenutá, izolovaná, v celé zemi nemáte v podstatě žádný průmyslový podnik. Je to zkrátka země, kde lidé přežívají tak, že obdělávají svá malá políčka. Zemědělství není na žádné rozvinuté úrovni.

Tam zkrátka černoši sází vedle sebe Maniok, vedle toho kukuřice, arašídy a všechno to dozrává dohromady. Když něco dozraje, on přijde a rukama vykopne tu kterou plodinku a tímto způsobem sklízí. Tak tahle holčička mi dělá radost, protože si o ní všichni mysleli, že umře. Prodělala perforaci střeva po břišním tyfu, ale ne jednou, dvakrát. Jednou přišla s perforací střeva, to jsem zašil, vypláchnul břicho, dal jsem jí antibiotika, ale antibiotika byla nedostatečná.

Takže nemoc pokračovala a za několik dnů se vytvořila ještě další díra ve střevě, takže jsem ji musel reoperovat. Prodělala tedy 2 operace, vyhubla, ale teďka už začíná zase trošku přibírat na váze. Hlavně v tuhle chvíli je to už jenom otázka zahojení rány a přibývání na váze. Nemoc už je vyléčena.

Rozdíl mezi úrovní zdravotnictví u nás a mezi úrovní ve Středoafrické republice je možné úplně nejzákladněji vidět ve statistických ukazatelích, ve kterých se srovnávají jednotlivé země. Tam úmrtnost žen při porodu je o několik řádů vyšší než u nás. Průměrná délka života u nás se postupně blíží 80 letům. Tam je to asi 42 let. Počet lidí HIV pozitivních je ve vztahu k populaci nějaké zlomky procenta, tam je to v některých věkových kategoriích, řekněme mezi těmi mladými černochy mezi 15-35 lety na řadě míst až 30%.

To jsou obrovské rozdíly! Ve Středoafrické republice v těch menších okresních nemocnicí, ale třeba i v té krajské, kde jsem dělal já, stále platilo Jeden lékař, jedna nemocnice. Takže skutečně jste v jedné osobě vedoucím lékařem i ředitelem. Musíte nemocnici řídit po ekonomické stránce, i po té stránce, jak funguje, máte pod sebou 20-30 zdravotních sester nebo bratrů a jste na všechno sám. Tak to je strašné neštěstí, je to zánět kosti. Častokrát byly v terénu záněty kosti i zlomeniny, to je v Africe prakticky neřešitelná záležitost.

Píštěl, ze které vytéká hnis. Zánět kosti je věc, která by i u nás trvala měsíce a stála by strašný finanční prostředky. Tam v Africe tento problém většinou končí amputací. Jen málo z nich se podařilo nějakým způsobem úspěšně vyléčit. Před odjezdem jsem počítal s tím, že nebudu dělat jenom ten svůj obor, takže jsem se snažil už dlouhou dobu před odjezdem na to nějakým způsobem připravovat. Chodil jsem za spolužačkou, která pracovala na gynekologii, učit se něco o porodnickém ultrazvuku, chodil jsem na oční, dívat se na operace, chodil jsem na ortopedii.

Chodil jsem na pediatrii, protože jsem dělal dospělou chirurgii, takže jsem se potřeboval něco naučit o dětech. Zkrátka jakoby jsem si udělal své vlastní stáže, častokrát odpoledne nebo po nocích. Snažil jsem se doplnit vzdělání i po té praktické stránce. Nejenom v Čechách, ale i pak, když jsem byl na kurzu tropické medicíny, před odjezdem, v Lionu, tak jsem se tam zcela drze vnutil na řadu oddělení, třeba na tu pediatrii.

Tímhle způsobem jsem si doplnil praktické znalosti a musím říci, že se mi to hodně hodilo. Pak jsem skutečně musel dělat všechno, byl jsem tam internistou, pediatrem, gynekologem, porodníkem, chirurgem, zkrátka vším. Samozřejmě, že v Africe máte spoustu infekcí nebo původců infekcí, se kterými se tady nesetkáváte.

Tady v Čechách nemáme malárii, nemáme spoustu dalších parazitárních onemocnění, ale ten hlavní rozdíl mezi nemocemi je někde jinde. Tady my děláme medicínu bohatých a v Africe děláte medicínu chudých. Medicína bohatých - to je velice často léčba civilizačních chorob. U nás jsou lidé, kteří mají onemocnění srdce, velkých cév a z toho pak samozřejmě i ischemickou poruchu srdeční a stejně tak s tím souvisí s aterosklerózou i mrtvice.

Jsou to lidé, kteří mají cukrovku, máte tady pacienty, kteří mají žlučníkové kameny, které v Africe nevidíte, to také je určitě podmíněno stravou. Jsou tu lidé, kteří mají nejrůznější psychické problémy, deprese, neurózy, zkrátka stres. Afričan, i když žije v těžkých podmínkách, tak stres nemá. U Afričana se zkrátka nesetkáte s nějakýma neurózami nebo depresemi. Takže v Africe máte zase ty nemoci trošku jiné a hlavně jsou modifikovány tím, že kolikrát nejsou dlouho léčeny.

Jako příklad je možné uvézt dítě, které v několika měsících věku spadlo do ohně a těžce si popálilo ruku. Zahojilo se rozsáhlou jizvou, která když se svraštěla, tak tomu dítěti jakoby zkroutila ruku a prsty do nepřirozené polohy, takže to dítě nebylo schopné nic uchopit do ruky. Tu ruku mělo zkroucenou a k nepoužití. Asi ve věku 2 nebo 3 let se ke mně dostal a to je věc, kterou u nás zkrátka neuvidíte.

To dítě by bylo léčeno úplně jinak, mělo by natransplantovanou kůži, ty klouby by se rehabilitovaly, nikdy by nedošlo k tomu, že končetina následkem popáleniny v takovém rozsahu by byla afunkční, prostě k nepoužití. Takže to je věc, se kterou se u nás v Čechách nesetkáte. Musel jsem celou jizvu odstranit, natransplantovat tam kůži, pak to dítě mělo nějakou dobu dlahy a dá se říci, že to dopadlo docela dobře.

Na rozdíl od velkých měst, kde je kriminalita a kde je nebezpečno pro bělocha, tak v těch vesnicích ti lidé nejsou nějak zlí nebo nebezpeční. Tím spíše, pokud vás znají. Když tam pracujete, oni vás znají, tak skutečně pak po čase vás přijmou mezi sebe. Není tam pro vás nebezpečno. Musím říci, že jsem se na vesnici cítil vždycky bezpečně. Navíc jsem tam byl jediný lékař široko daleko, takže oni sami říkali: Vy jste náš pan doktor.

Takže jsem mohl jít v noci do jakékoliv čtvrtě v tom našem městečku a nikdo na mě nezaútočil a nebo se mě nepokoušel ani okrást. Vidíte ty úsměvy, velké oči dětí, radost, kterou mají. Není to země, kde by lidé byli nešťastni. Ono se to častokrát v televizi nebo v novinách tak prezentuje, že Afrika je země bídy, neštěstí, hladu. Vidíte, že to není pravda. Ty děti se radují, život v chudobě nijak neprožívají. Žijí jinak a nijak jim to nebrání prožívat radost.

Spokojený život není určitě vázaný na množství peněz. To určit ne. Netvrdím, že tady v nemocnici máme nejposlednější výkřiky techniky, jako mají na privátní špičkové nemocnici ve Spojených státech, kde léčí jenom boháče, to určitě ne. Ale vybavení je tady určitě velmi slušné a srovnatelné s Evropou. V Africe v té malé venkovské nemocnici nemáte zase téměř nic. Tam naše nemocnice byla vyhlášená široko daleko tím, že jsme tam měli malý ultrazvuk. Malý ultrazvukový přístroj, to je to, co tady vidíte za mnou.

Toto je přístroj, který je o několik generací dále, než co jsem měl v Africe. Tam to byla skutečně jenom maličká krabička, tohle je přístroj, který stojí hodně přes 1 milion. Tamta krabička stála třeba 100-200 tisíc, samozřejmě byla mnohem méně dokonalá, ale v Africe to bylo něco jako kosmická technika. Rentgen, ten nám tam nefungoval. Pak tam máte ještě mikroskop, to je zase vrchol laboratorní techniky. Takže to co vidíte v mikroskopu, to existuje.

Můžete vidět červenou krvinku, můžete vidět nějakého parazita. Ale nějaké přesnější vyšetření, třeba na úrovní biochemie nebo kultivace bakterií, to co je základní vyšetření už i tady, to tam nemáte. Tohle je Huron přece. Mermos? Počkej ještě zpátky. Je to on? To byl můj medik. Já když jsem tam přijel, tak jsem se snažil co nejvíce operovat, ošetřit co nejvíce pacientů.

Pak mi postupem času došlo, že to nemá vůbec žádný smysl, že je potřeba tam spíše někoho naučit co nejvíce. Takže já jsem byl rád, když tam přišel nějaký medik, ukázal jsem mu nějakou operaci, pak jsem to dělal s ním, pak jsem to nechal dělat jeho, aby tam ta informace zůstala.

Tady jsou dva pacienti, které jsem operoval. Tenhle stařík je žebrák z vesničky asi 3 km od Bozoumu. Operaci mu zaplatily sestry, byla to obrovská tříselná kýla, několik centimetrů, možná takhle velká, taková, kterou v Evropě prostě už nevidíme, to je čistě jenom v Africe. Čekal s operací asi 15 let, ale je zřetelně spokojen. Tohle je holčička, která byla nešťastnou náhodou postřelena do nohy při jedné vesnické slavnosti. Otevřená těžká zlomenina stehenní kosti.

Nemáme jiné prostředky, než použít trakci a ránu postupně čistit a každý den převazovat. Pro tuhle chvíli to vypadá slibně, ale nedokáži odhadnout, jestli bude ještě chodit nebo ne. Tenhle šikovnej chlapeček mi namaloval obrázek, jak to tady bude vypadat. Támhle jsem ho pověsil. Jsem tam někde namalovanej já a okolo mě jsou samé sestřičky. Namaloval tam sebe, jak hezky leží na stole, jak je připravenej na operaci. Je dobře, že maminka si s ním před operací povídá, že ví do čeho dítě jde.

Je připravený, nebojí se, spolupracuje. Takhle by to mělo vypadat. U nás přijde pacient, má kartičku zdravotního pojištěnce, kterou ukážou u kartotéky a je ošetřen, nic neplatí. V Africe, když přijde pacient a má třeba zlomenou ruku, přijde do nemocnice, tam se na něj podívají, a pak mu napíšou soupis toho, co si musí koupit. Musí si koupit několik balení sádry, vatu nebo nějaké podložení pod tu sádru, musí si koupit injekci a stříkačku a nějakou látku na zbavení bolesti, když se ta ruka bude rovnat.

Plus ještě nějaký poplatek nemocnici, že mu to udělá. To všechno mu hezky sečtou, podtrhnou a pošlou ho do nemocniční lékárny, aby si to koupil. Teprve až si to vybavení koupí a zaplatí to všechno a přijde, pak teprve je ošetřený. Další věcí je, že tady není žádná zdravotní doprava. Když dojde k nějakému úrazu nebo akutnímu stavu daleko od nemocnice, tak v Africe pro vás žádná sanitka nedojede.

Ošetřoval jsem dítě, které si propíchlo bříško o klacek někde na poli a matka ho nesla celý den a velkou část noci mnoho kilometrů na zádech. Já jsem měl výhodu v tom, že jsem ještě před odjezdem do Afriky jakoby žebral, jak v Čechách, tak v dalších Evropských zemích o různý zdravotnický materiál.

Tak prostě ti, kteří skutečně nic neměli, těm jsme tu léčbu poskytli. Tedy misie, já, popřípadě nějaké malé zásoby v nemocnici a ta akutní nezbytná péče, tzn. uskřinutá kýla, krvácení, prasklá slezina nebo císařský řez u postupujícího porodu. Prostě ty věci, které by vedly ke smrti člověka nebo k jeho těžkému poškození, tak toho ošetření se dočkal. Když jsem pracoval v Africe, tak jsem věděl, že když mi přijde nějaký komplikovaný a obtížný pacient, tak se mi velmi snadno může stát, že já díky němu nebudu moc pomoci spousty dalším.

To byla další hodně limitující věc, že jsem musel stále dávat pozor na ekonomickou stránku. To tady v Čechách nejsme zvyklí a nejsme k tomu nucení. Upřímně řečeno, proč bych já, jako lékař, to měl řešit. Já jsem tady od toho, abych léčil a ekonomickou stránku, ať si rozhoduje ředitel, ekonomové, zdravotní pojišťovna, na ministerstvu. Koneckonců jsou tam od toho placeni lépe než já, tak ať něco dělají. Ale tam jsem to zvažovat musel. Kolikrát to byla morální dilemata.

Měl jsem tam jednoho staršího černocha, který měl prasklé tlusté střevo. Byl ošetřen a po operaci se to zkomplikovalo, tak jsem se snažil ze všech sil ho nějakým způsobem uzdravit. Investoval jsem hodně peněz ze svých prostředků, infuzí, které jsem měl ve skladě. A jednou večer, když jsem byl v nemocnici, tak za mnou přišla ta rodina a snažili se mi vysvětlit, že si toho váží, co pro ně dělám, ale že tatínek je už unavený a že by si ho vzali domů.

Já jsem jim samozřejmě nebránil, ale bral jsem to jako svojí vlastní prohru. Ale časem jsem pochopil, že tím, jak se člověk snažil pacienta léčit, tak mu prodlužoval utrpení. Ten člověk byl nevyléčitelný v těchto podmínkách. Škodil jsem rodině. Svoje malé prostředky jsem plýtval, mohl jsem s nimi ošetřit spoustu jiných jednodušších věcí. A to jsou věci, které se musíte naučit, které tady nepoznáte. Je to úplně jiný způsob uvažovaní.

Vy se mě pořád ptáte, jaké jsou rozdíly mezi zdravotnictvím u nás a v Africe. Ale také máme nějaké společné věci, v čem se naše zdravotnictví tomu africkému stále více podobá. Jedno je to počínající úprk zvlášť mladých lékařů do bohatších zemí. To je věc, která v tom měřítku jako je teď, tady nikdy nebyla. A další věc v čem se podobáme je, že když přijdete do nemocnice, tak to je jako když přijdete do autobazaru, kde složíte nějakou částku a nevíte jestli si za to koupíte a dostanete Škodovku nebo Mercedes.

To v té Africe je stejné. Buď narazíte na doktora, který vás ošetří dobře a nebo špatně. A vy všichni platíte to samé zdravotní pojištění u nás. Ale nemáte garantovanou stejnou péči. Záleží na tom, kam se dostanete. Vy to neovlivníte. To je další věc. V západní Evropě, myslím, že si to můžu dovolit říct, mám zkušenosti jak s italským tak s francouzským zdravotnictvím, že v tom se také víc podobáme rozvojové zemi než západní Evropě. Bohužel to tak je.

Afriku jsem si zamiloval, takže jsme s několika přáteli před 4 lety založili obecně prospěšnou společnost SIRIRI, což znamená Mír nebo pokoj a podporujeme malou ambulanci v Bangui, podporujeme dispenzář pro sirotky, vrtali jsme studnu na pitnou vodu, sbírali jsme brýle pro Afriku. Protože brýle pro průměrného černocha představují několikaměsíční plat, pokud je vůbec někde zaměstnaný. A jeden z posledních projektů co máme, je projekt MEDICI. My jsme na dálku adoptovali 2 mediky z Bangui.

Dva mladý, schopný, šikovný, slušný středo Afričany, kteří na medicínu mají mentálně, ale nemají peníze, aby si zaplatili studia. Tak my jim platíme studia, snažíme se je podpořit, aby to vystudovali a když budou chtít, tak bude možné na ně další projekt postavit. Častokrát se kolegové ptají nebo říkají Jo, když jsi byl v Africe, tam jsi si určitě řadu věcí vyzkoušel, naučil. Bylo to z pohledu lékaře zajímavé a přínosné. Určitě to přínos byl.

Byla to možnost vidět, jak se medicína může dělat jinak, jak se dělá jinde, s jinýma prostředkama. Ale řekl bych, že přenosná do evropské medicíny moc není. My tady pracujeme jiným způsobem a na jiné úrovni. Rozhodně si myslím, že to byla škola života. A taková ta představa, se kterou člověk jel do Afriky, že jde něco dát, tak to musím po letech říct, že jsem mnohem víc od Afriky dostal než jsem dal.