text k videu
Chtěl bych mluvit o některých věcech obsažených v mé knize a doufám, že to dobře zapadne dohromady s věcmi, které už jste slyšeli a zkusím upozornit na některé souvislosti, které vám mohly uniknout. Rád bych začal tím, čemu říkám "oficiální dogma". Oficiální dogma čeho? Oficiální dogma všech západních průmyslových společností. Toto dogma zní následovně: pokud chceme maximalizovat blahobyt našich občanů, dosáhneme toho maximalizací osobní svobody.
Odůvodněním je jednak to, že svoboda sama o sobě a ze sebe je dobrá, hodnotná, cenná, nutná k tomu, aby mohl člověk být člověkem. A protože když budeme mít svobodu, každý z nás bude schopen jednat podle sebe a budeme dělat věci, které povedou k našemu většímu blahobytu. A nikdo nebude muset rozhodovat za nás. Maximalizace svobody dosáhneme tím, že maximalizujeme možnost výběru.
Čím více možností na výběr lidé mají, tím mají více svobody, a čím více mají lidé svobody, tím mají více blahobytu.
Myslím si, že tohle máme v sobě tak zakořeněno, že by nikoho nenapadlo to rozporovat. Je to hluboko v našich životech. Uvedu několik příkladů toho, co nám moderní pokrok umožnil. Tohle je příklad supermarketu v sousedství - není příliš velký. Zmíním například salátové dresingy a zálivky. V jednom supermarketu je k dostání 175 dresingů, pokud do toho nepočítáme 10 různých extra panenských olivových olejů a 12 balzamikových octů, které si můžete koupit a namíchat si vlastní dresing nebo zálivku, pokud by vám náhodou žádný z těch 175 nevyhovoval.
Takhle tedy vypadá supermarket. A pak jdete do obchodu s elektronikou a chcete si postavit domácí hi-fi systém - reproduktory, CD přehrávač, magnetofon, rádio, zesilovač. A v tomhle jednom obchodě s elektronikou mají tolik různých nabídek, že bychom z nich mohli nakombinovat 6,5 milionu různých systémů - jenom z toho, co mají v tomto jednom obchodě.
Musíte uznat, že to je skutečně velký výběr. A v jiných oblastech - například u telekomunikací. Bývaly doby, když jsem byl ještě kluk, kdy jste si mohli objednat jakýkoli druh telefonních služeb, pokud jste je ovšem objednali od společnosti Ma Bell. Přístroj jste si pronajali. Nekoupili. Jedním z důsledků toho bylo, že se telefon nikdy nerozbil. A ty dny jsou pryč. Máme dneska téměř nekonečné množství různých druhů telefonů, zejména jde-li o mobilní telefony.
Tohle jsou mobily budoucnosti: Můj oblíbený je ten uprostřed - MP3 přehrávač, odstraňovač chloupků v nose a letlampa na dělání karamelu. Pokud jste je ještě zatím nikde na pultech neviděli, můžete si být jisti, že jednou uvidíte. Výsledkem je to, že lidé přicházejí do obchodu a ptají se: neměli byste telefon, který toho neumí tolik? A víte, jaká je odpověď na tuto otázku? Odpověď je: "Ne." Není možné si koupit mobil, který toho neumí příliš mnoho.
V ostatních oblastech života, mnohem důležitějších než nakupování, je také dnes přítomná tahle "exploze" možností výběru. Ve zdravotnictví - ve Spojených státech už neplatí, že přijdete k doktorovi a doktor vám poví, co máte dělat. Místo toho přijdete k doktorovi a doktor vám řekne: "No, mohli bychom udělat A, ale taky B. "A" má tyhle výhody a taková rizika, "B" má takovéto výhody a tato rizika.
Co chcete dělat?" A vy řeknete: "Pane doktore, co bych si měl vybrat?" A doktor na to: "A" má tyhle výhody a rizika, "B" má takové výhody a rizika. Co si vyberete?" A vy se ptáte: "Pane doktore, co byste si vybral, kdybyste byl na mém místě?" A doktor odpoví: "Ale já nejsem na vašem místě." Výsledkem je to, čemu říkáme "nezávislost pacienta", což zní jako dobrá věc. Ale ve skutečnosti jde jen o přesouvání břemene a odpovědnosti za rozhodnutí z někoho, kdo má nějaké znalosti - konkrétně doktora - na někoho, kdo nic neví a je téměř jistě nemocný a tím pádem není ve zrovna nejlepší kondici pro rozhodování - tedy na pacienta.
Okolo nás je spousta reklam na léky na předpis zaměřených na lidi jako já nebo vy, které, když se nad tím zamyslíte, nedávají vůbec žádný smysl, protože my si je koupit nemůžeme. Tak proč nám je tedy nabízejí, když si je nemůžeme koupit? To proto, že čekají, že hned zítra zavoláme svému lékaři a necháme si je předepsat místo těch, co už máme. Něco tak podstatného jako naše identita se stává předmětem volby, jak se snaží ukázat následující obrázek.
"Netlačíme na děti. Až přijde čas, samy si vyberou správné pohlaví." Identitu nedědíme, musíme si ji vynalézt. A můžeme si sami sebe "znovu vynalézt" tak často jak chceme. To znamená, že každé ráno při probuzení se musíte rozhodovat, kým chcete být. Co se týče manželství a rodiny. Bývaly doby, kdy základní obecný předpoklad byl, že se oženíte co nejdříve, a pak budete mít co nejdříve děti. Jedinou volnost jste měli v tom, koho si vezmete, ne kdy, a také ne, co budete dělat potom.
Dneska je všechno dostupné. Učím úžasně nadané studenty, a přitom jim dávám o 20 % méně práce než jsem býval zvyklý. A není to proto, že by byli méně chytří, nebo že by byli méně pilní. Je to proto, že jsou už předem zaměstnaní, pořád se ptají: "Mám se ženit, nebo ne? Mám se oženit teď? Mám se oženit později? Mám mít nejdřív děti, nebo se starat o kariéru?"
Tohle jsou hrozně náročné otázky. A oni si na ně budou muset odpovědět, ať už to znamená, že stihnou nebo nestihnou splnit, co jim zadám, a třeba nedostanou z mých předmětů dobrou známku. A tak to má být. Je důležité si na ty otázky odpovědět. Práce - jak ukazoval Carl, máme to štěstí, že nám technologie umožňuje pracovat v každé minutě, každý den, z jakéhokoli místa planety - s výjimkou hotelu Randolph.
(smích)
Mimochodem, našel jsem jedno místo, a nikomu o něm nepovím, kde WiFi funguje. Neřeknu vám o něm, protože ho chci sám používat. Co znamená tahle neuvěřitelná svoboda volby, kterou máme vzhledem k práci, je, že se musíme rozhodovat, znovu a znovu a znovu, o tom, jestli bychom měli nebo neměli pracovat. Můžeme se jít dívat, jak naše dítě hraje fotbal, a přitom máme v jedné kapse mobil, v druhé kapse Blackberry, a laptop položený na klíně.
A i když je třeba máme vypnuté, v každé chvíli, kdy se díváme, jak naše dítě kazí fotbal, se taky sami sebe ptáme: "Neměl bych zvednout ten telefon? Měl bych odpovědět na ten mail? Neměl bych si udělat koncept dopisu?" A i kdyby odpověď na tu otázku zněla "ne", určitě váš zážitek ze sledování dětské hry bude jiný, než by mohl být.
Takže kamkoli se podíváme, na velké nebo malé záležitosti, otázky hmotné i otázky životního stylu, život je záležitostí volby. Svět, ve kterém jsme byli zvyklí žít, vypadal takto. Čili, bylo v něm nějaké rozhodování, ale rozhodně ne všechno bylo předmětem volby. Svět, ve kterém žijeme teď, vypadá takto. Otázka je, jestli je to dobrá nebo špatná zpráva. A odpověď je: ano.
(Smích)
Všichni víme, co je na tom dobré, takže budu mluvit o tom, co je na tom špatného. Všechno toto rozhodování má dva důsledky, dvojí negativní působení na lidi. Jeden efekt, paradoxně, je, že způsobuje paralýzu, nikoli osvobození. S tolika možnostmi k výběru mají lidé nakonec potíž si vůbec něco vybrat. Dám vám jeden velice dramatický příklad, ze studie, která zkoumala investice do individuálního důchodového pojištění.
Jedna moje kolegyně se dostala k investičním záznamům firmy Vanguard, obrovské investiční společnosti s asi milionem zaměstnanců a dvěma tisíci pobočkami. A co objevila bylo, že na každých deset podílových fondů, které zaměstnanec nabízel, klesal podíl účasti zaměstnanců o dvě procenta. Nabídnete 50 fondů - a zapojí se o 10 % méně zaměstnanců, než kdybyste nabídli jen pět. Proč?
Protože když si máte vybrat z 50 různých fondů, je tak hrozně těžké se rozhodnou, který fond si vybrat, že to prostě odložíte na zítra. A pak zase na zítra a zase na zítra, a na zítra a na zítra, a pochopitelně, zítra nikdy nebude. Pochopte, že to znamená nejen, že lidé budou muset v důchodu jíst psí suchary, protože nebudou mít dost peněz, ale také to znamená, že to rozhodování je tak těžké, že přicházejí o významný finanční příspěvek od zaměstnavatele. Tím, že neinvestují do důchodového pojištění, přicházejí až o 5 tisíc dolarů ročně, kterými by jim zaměstnavatel rád přispěl k úsporám. Takže paralýza je důsledkem toho, když máme příliš mnoho možností. A myslím, že pak svět vypadá takto.
(smích)
Když jde o věčnost, chcete se přece skutečně dobře rozhodnout, ne? Nechcete si vybrat špatný penzijní fond nebo salátovou zálivku. Takže to je první důsledek. A druhý je, i když se nám podaří překonat paralýzu a rozhodneme se, jsme nakonec méně spokojení s výsledkem své volby, než bychom byli, kdybychom se rozhodovali mezi méně možnostmi. K tomu existuje několik důvodů. Jedním je, že s tolika různými dresingy na výběr, když už si jeden koupíte, a on zrovna není skvělý - a upřímně, který je, že - je snadné si představit, že kdybyste se bývali rozhodli jinak, udělali byste lépe.
Takže se stane, že kvůli této imaginární alternativě litujete volby, kterou jste provedli, a tato lítost odebere kousek z uspokojení nad tím, jak jste se rozhodli, i kdyby to rozhodnutí bylo dobré. Čím větší je výběr, tím snažší je litovat jakékoli nedokonalosti na tom, pro co jste se rozhodli.
Druhým důsledkem je to, co ekonomové nazývají "cenou za příležitost". Dan Gilbert dopoledne velice trefně mluvil o tom, jak moc je hodnota věcí závislá na tom, s čím je srovnáváme. No a když je k dispozici mnoho možností ke zvážení, můžeme si snadno představit nějaké úžasné výhody těch možností, které jste zavrhli, a kvůli nim jste pak méně spokojení s tou alternativou, kterou jste si vybrali. Jeden příklad. Omlouvám se těm z vás, kdo jsou z New Yorku.
"Nějak nemůžu přestat myslet na to, kolik je teď volného místa k parkování na rohu pětaosmdesáté západní ulice."
A myslet byste měli na něco jiného. Tahle dvojice je na Hamptons, moc drahá lokalita, úžasná pláž, nádherný den. Mají to všechno jen sami pro sebe. Co by mohlo být lepšího? "K čertu," myslí si chlap, "je srpen, všichni sousedé na Manhattanu jsou pryč. Mohl bych parkovat přímo u kanceláře." Stráví dva týdny pronásledován myšlenkou že den za dnem přichází o tu možnost skvělého parkování. "Cena za příležitost" také odebírá ze spokojenosti z toho, co jsme si vybrali, i když to, co jsme si vybrali, je skvělé.
A čím více je potenciálních možností, tím více lákavých výhod těchto možností budeme vnímat jako cenu za rozhodnutí. Tady je další příklad. Tenhle kreslený vtip mnohé vystihuje. Ukazuje na náš život pro daný okamžik, ukazuje asi i něco o tom, že máme zpomalit. Ale na jednu věc upozorňuje jasně: kdykoli se rozhodnete dělat jednu věc, rozhodujete se pro to, že nebudete dělat něco jiného. A na těchto věcech může být mnoho přitažlivého, co vám znepříjemní to, co právě děláte.
Zatřetí: zvyšování očekávání. To mě zarazilo, když jsem si šel koupit nové džíny. Nosím džíny skoro pořád. A byly doby, kdy byly džíny k dostání v jednom druhu, koupili jste si je, moc vám neseděly, a byly dost nepohodlné, ale když jste je nosili dost dlouho a párkrát jste je vyprali, začaly vám celkem pasovat. Takže jsem šel koupit nové džíny po mnoha letech nošení těch starých a řekl jsem: "No, potřebuju džíny, mám takovou a takovou velikost."
A prodavač řekl: "Chcete úzké, volnější, nebo široké? Chcete s knoflíky nebo se zipem? Chcete oprané nebo mořené? Chcete záplatované? Chcete s rozparkem nebo zúžené, bla bla bla..." A pokračoval dál a dál. Spadla mi čelist, a když jsem se vzpamatoval, řekl jsem: "Chci ty, které bývaly ty jediné dostupné."
(smích)
Vůbec netušil, jaké to mohly být, takže jsem strávil hodinu tím, že jsem zkoušel ty pitomé džíny, a odešel jsem z obchodu - zcela na rovinu - s nejlépe padnoucími džínami v životě. Polepšil jsem si. Všechen ten výběr mi dal šanci, abych lépe pořídil. Ale cítil jsem se hůře. Proč? Napsal jsem celou knihu, ve které jsem se to sám sobě snažil vysvětlit. Důvod, proč jsem se cítil hůř, je, že se všemi těmi možnostmi nadosah se moje očekávání toho, jak dobře mají padnout džíny, zvýšilo.
Míval jsem malá očekávání. Neměl jsem žádná konkrétní očekávání, když byla jen jedna možnost. Když už jich mají 100 druhů, k čertu, jeden z nich by měl být dokonalý. A to, co jsem dostal, bylo dobré, ale ne dokonalé. A také jsem porovnával to, co jsem měl, s tím, co jsem čekal, a co jsem sehnal bylo zklamání v porovnání s tím, co jsem čekal.
Když přidáváme do lidských životů možnosti, musí nutně zvyšovat i jejich očekávání toho, jak dobré tyto možnosti mohou být. ("Vypadá to všechno skvěle. Nemůžu se dočkat, jak budu zklamaný.") Což jen způsobí menší spokojenost s výsledkem, i kdyby to byl dobrý výsledek. To nikdo ve světě marketingu neví. Protože kdyby to věděli, nikdo byste tomuhle nerozuměli. Pravda vypadá mnohem spíše takhle:
(smích)
Důvod pro to, že všechno bylo lepší tenkrát, když všechno bylo horší, je ten, že když bývalo všechno horší, bylo ve skutečnosti možné být zažít příjemné překvapení. Dneska, ve světě, ve kterém žijeme - my, bohatí, průmysloví občané, s očekáváním dokonalosti - můžete v nejlepším případě doufat, že ta věc bude tak dobrá, jak čekáte. Nikdy nebudete příjemně překvapení, protože vaše očekávání, i moje očekávání, už jsou nebetyčná. Tajemství štěstí - a to je proč jste všichni tady - tajemství štěstí spočívá v nízkém očekávání.
(smích)
(potlesk)
Rád bych řekl - jen malá osobní poznámka - že jsem skutečně ženatý, a moje žena je vážně úžasná. Nemohu se mít lépe. Nijak jsem se "neusadil". I když usadit se nemusí být vždycky zas tak špatné. A konečně: jeden důsledek toho, když si koupíte nepadnoucí kalhoty, když je k dispozici jenom jeden druh, je, že když jste nespokojení a ptáte se proč, kdo za to může, odpověď je jasná.
Může za to svět. Co vy jste proti tomu mohli dělat? Když jsou k dispozici stovky různých druhů džínů, a vy si koupíte jedny, které vás zklamou, ptáte se proč, kdo za to může? A odpověď je stejně jasná: vy. Vy jste si mohli lépe vybrat. S tolika různými druhy kalhot v obchodech není žádná výmluva pro neúspěch. Takže když lidé dělají rozhodnutí, a i když jsou výsledky těch rozhodnutí dobré, cítí se zklamaní, a obviňují se.
V poslední generaci se v průmyslovém světě mohutně rozšířily klinické deprese. Věřím tomu, že významnou - ne jedinou, ale významnou příčinou tohoto nárůstu depresí a také sebevražd je skutečnost, že lidé zažívají zklamání způsobené tím, že mají tak vysoké standardy. Potom, když mají sami sobě vysvětlit tuhle zkušenost, myslí si, že je to jejich chyba.
Takže čistým výsledkem je, že se máme lépe obecně, objektivně, ale cítíme se hůře. Takže mi dovolte znovu připomenout: tohle je oficiální dogma, které všichni bereme jako dané a platné, ale je to špatně. Není to pravda. Není pochyb o tom, že nějaký výběr je lepší než žádný výběr, ale neznamená to, že větší výběr je lepší než nějaký výběr. Existuje nějaká magická hranice. Nevím jaká. Ale jsem si dost jistý, že už jsme dávno překročili moment, do kdy možnosti zvyšují náš komfort.
Teď už jen, jako politické téma - a už jsem skoro hotov - jako politické téma to můžeme nahlížet takto. V průmyslových společnostech je tato možnost volby dána materiálním blahobytem. Na světě je mnoho míst, a už jsme o několika z nich tady slyšeli, kde problémem skutečně není příliš mnoho svobody rozhodování.
Jejich problémem je příliš malá možnost volby. Takže to, o čem tu mluvím, je podivný problém moderních, bohatých, západních společností. A tak frustrující je na tom tohle: Steve Levitt včera mluvil o tom, jak drahé a nesnadno nainstalovatelné dětské sedačky nepomáhají. Je to plýtvání penězi. Co se snažím říct je, že tyhle drahé, komplikované možnosti - ne že jednoduše nejsou k ničemu. Ony dokonce zraňují. Ve skutečnosti se kvůli nim máme hůř.
Kdyby některé z těch věcí, které lidem v naší společnosti dávají tolik možností volby, byly přesunuty do společností, kde mají lidé příliš málo na výběr, nejen, že by se zlepšily životy těch lidí, ale zlepšily by se i naše životy. Ekonomové tomu říkají "Paretovo zlepšení". Přerozdělení zdrojů pomůže všem - a nejen chudým lidem - kvůli tomu, jak nás ničí tahle přemíra možností.
Takže abych to shrnul. Měli byste si přečíst tenhle komix, a, protože jste inteligentní lidé, říct: "Ále, co to ta ryba plácá? V tomhle akváriu přece nic není možné." Chudá představivost, krátkozraké vidění světa - a takhle to skutečně napoprvé čtu. Čím víc ale nad tím přemýšlím, tím víc mi připadá, že ta ryba přece jen něco ví.
Protože pravda o téhle záležitosti je spíš, že když akvárium rozbijete, abyste získali neomezené možnosti, nedostanete svobodu. Budete paralyzováni. Když rozbijete akvárium, aby všechno bylo možné, snížíte spokojenost. Zvýšíte paralýzu a snížíte spokojenost. Každý potřebuje akvárium. Tohle je celkem jistě příliš omezené - možná dokonce i pro rybu, zcela jistě pro nás. Ale nepřítomnost nějakého metaforického akvária je recept na problémy, a možná i neštěstí. Děkuji vám!
|
x
Psycholog Barry Schwartz si bere na mušku ústřední princip západních společností: svoboda volby. V odhadu Schwartze, naše volba nakonec není svobodnější ale strnulá, ne šťastnější ale nespokojená. Na TED s českými titulky. Hledejte ještě jeho další přednášky.
|