Dnes si budeme zejména povídat o tom "jak". Takže, jak přesně vytváříme tyto světoborné inovace? Rád bych vám pověděl krátký příběh. Půjdeme trochu do minulosti. To datum - schválně, ví někdo, co se v ten den stalo? 3. února 2008. Pamatuje si někdo, co se stalo 3. února 2008? Super Bowl. [Nejsledovanější finále amerického fotbalu pozn. překl.]

Jeho důležitost spočívá v tom, že jsme si s kolegy Johnem Kingem a Halee Fischer-Wrightovou na základě dotazování různých Super Bowl parties všimli, že napříč Spojenými státy zasedly kmenové rady. A diskutovaly témata celonárodní důležitosti. Například, "Jak se nám líbí reklama na Budweiser?" Nebo, "Chutnají nám ty brambůrky?" a "Kdo vyhraje?" Ale řešily také, koho podpořit v primárkách.

A když se podíváte zpět na 3. února Vypadalo to na nominaci Hillary Clintonové za Demokraty. Některé výzkumy dokonce tvrdily, že se stane prezidentkou. Ale když jste se dali do řeči s lidmi, bylo jasné, že napříč Spojenými státy se v kmenech něco děje. Ale co je vlasntě kmen? Je to řekněme 20, o něco více než tým, 20 až asi 150 lidí. A v těchto kmenech se odehrává veškerá naše činnost. Ale nejenom činnost. V těchto kmenech které společnost vytváří se dějí důležité věci.

Takže když jsme vyzpovídali - chcete-li - zástupce různých kmenových rad, které se sešly v různých stranách Super Bowl rozeslali jsme 40 novinovým redakcím e-mail. 4. února jsme to dali i na náš web - ještě před začátkem voleb. Řekli jsme: "Kmeny, ve kterých jsme říkají, že to bude Obama." Jak jsme to věděli? Posledních 10 let studujeme kmeny tyto přirozené skupiny lidí.

Všichni z vás jsou členy různých kmenů. Při procházení o přestávce jste potkávali své soukmenovce a mluvili jste spolu. A mnozí z vás dělají to, co dělají velcí kmenoví vůdci: najdete někoho z jenoho kmene a někoho z jiného kmene a představíte je. To dělají velcí kmenoví vůdci.

V praxi to vypadá tak, že když se zaměříte na skupinu jako je tahle v našem případě zápas amerického fotbalu a přiblížíte si to jakýmsi super teleobjektivem až na úroveň kdy vidíte jednotlivé lidi uvidíte, že to není jednolitý dav, stejně tak jako není jednolitý dav tady v sále, ale uvidíte jednotlivé kmeny, které se zde sešly. A z dálky vypadají jako jedna skupina. A tak lidé tvoří kmeny. Vždycky tvořili a tvořit budou. Stejně jako ryby plavou a ptáci létají, lidé tvoří kmeny. Prostě to děláme. Ale je v tom háček. Všechny kmeny nejsou stejné. Kmen od kmene odlišuje jeho kultura.

A funguje to takto: Všichni jsme členem nějakého kmene. A jde o to, najít způsob, jak svůj kmen postrkovat kupředu do nových kmenových úrovní až se dostaneme na úroveň pět, nejvyšší stádium. Ale pojďme začít s úrovní jedna. To je nejnižší úroveň. Tohle možná nechcete vidět. Je to trochu drsné, ale pojďme se z toho poučit.

Úroveň jedna je zdroj lidí, kteří dělají strašné věci. Tohle je kluk který střílel spolužáky na Virginia Tech. Úroveň jedna jsou skupiny, kde lidé systematicky ničí vztahy s fungujícími kmeny a spojují se s lidmi jako jsou oni sami. Úroveň jedna je doslova kultura gangů a vězení. My se málokdy kontaktujeme s úrovní jedna. Ake chtěl bych podotknout, že jako společnost to potřebujeme. Nestačí lidi prostě jen odepsat.

Ale pojďme se podívat na úroveň dva. Úroveň jedna prakticky říká "Život nestojí za nic" V knize, jak zmiňoval Steve která právě vyšla s názvem "Tři zákony výkonnosti" spolu s kolegou Stevem Zaffronem tvrdíme, že lidé se chovají přesně podle toho, jak vidí svět. Takže, pokud mají pohled "život nestojí za nic", jejich chování tomu přesně odpovídá. Bude "bytostně nenávistné". Udělají cokoliv, aby přežili, i když to bude znamenat ublížit druhým.

Zadnedlouho budu mít narozeniny a vyprší mi řidičák. A důvod proč mi to není jedno je že brzo přijdu do styku s kmenem úrovně dva. Ten vypadá takhle. - Říkám tím, že na každém dopravním inspektorátě vládne kultura úrovně dva? To ne. Ale tam, kde bydlím já a kam budu muset za pár dnů zajít si budu při čekání ve frontě říkat: "Proč musí mít každý tupec právo na život?" -

Říkám tím, že lidé, kteří tam pracují, jsou tupci? To ne. Ale říkám, že to, co dělá lidí z lidí tupce, je kultura. Kulturu úrovně dva najdeme na mnoha místech včetně těch nejlepších organizací na světě. Najdete ji všude ve společnosti. Přišel jsem s ní do styku v organizacích které platí za nejlepší v branži. Jde o tohle: Lidi v kmeni druhé úrovně tvrdí "Můj život nestojí za nic." Kdybych třeba jel poslouchat TEDxUSC tak by za něco stál, ale nejedu, takže za nic nestojí. Představte si, kolik by se toho udělalo, kdybyste mluvili takto. Jaké inovace by to přineslo? Co by se na světě změnilo k lepšímu? Prakticky nic.

Takže se dostáváme na úroveň tři. Ta je nejblíž spoustě z nás. Protože na úroveň tři se většina znás dostane zaparkuje tam a zůstane. Úroveň tři říká: "Jsem dobrej. Narozdíl od tebe." - - Představte si sál plný lidí kteří to všichni říkají. Nebo: "Jsem v něčem lepší než ty" "a dokážu ti to" Celá skupina takhle komunikující.

Vím že to zní jako vtip - Tři doktoři vejdou do baru... V tomhle případě ale tři doktoři vejdou do výtahu. Já v tom výtahu náhodou sbírám podklady pro svou knihu. A jeden doktor říká druhému : "Četl jsi můj článek v New England Journal of Medicine?" A druhý říká "Ne, to je skvělé, gratuluju!"

Další se kysele usměje a říká "Zatímco ty sis dělal tu svoji "vědu" (všimněte si toho posměšného tónu) já jsem udělal víc operací než kdokoliv z celého oddělení v téhle instituci."

Třetí se také kysele usměje a říká "Zatímco ty sis dělal tu svoji "vědu" "a ty sis někde šmidlal skalpelem což za pár let budou umět i opice, buňky nebo roboti a nebo to už vůbec nebude potřeba, já jsem rozhodoval o budoucnosti tohoto oddělení, což je skutečná budoucnosti medicíny.

Všichni se trochu zasmějí a poplácají prvního po zádech. Dveře výtahu se otevřou a oni vyjdou ven. Tam se sešel kmen úrovně tři. Tyto místa nacházíme tam, kde se vyskytují chytří a úspěšní lidé. Jako, no třeba, TEDxUSC.

Ale největší výzva pro inovace, je posun z úrovně tři na úroveň čtyři. Pojďme se podívat na kratičké video. Je to ze společnosti Zappos poblíž Las Vegas. A na jeho konci se budu ptát: "Čeho myslíte, že si cení?" Nebyly Vánoce, ale byl tam stromeček. Tohle je jejich recepce. Zaměstnanci chodí dobrovolně radit na přepážku, která vypadá jako vystřižená z komiksu.

Teď procházíme hlavní halou. Je tady call centrum - všimněte si, jak je vyzdobené. Všimněte si, jak nám lidi tleskají. Neví, kdo jsme a je jim to fuk. Kdyby to věděli, asi by netleskali. Ale všimněte si toho nadšení a toho, jak si vyzdobili svou kancelář. Čeho si v Zappos lidé cení? Možná vám to nepřijde důležité ale oni si cení věcí jako legrace. A cení si kreativitu. Jedna z jejich výslovených hodnot říká: "Buď maličko divnej." A jak vidíte, maličko divní jsou.

Když se jednotlivci spojí [Jsme skvělí] a najdou něco, co je spojuje, většího, než jejich jednotlivé dovednosti, stane se něco velmi důležitého. Skupina se stmelí a změní se ze skupiny vysoce motivovaných ale docela sebesředných lidí na něco většího. Stane se z ní kmen vědomý si své vlastní existence. Kmen úrovně čtyři dokáže pozoruhodné věci. Ale uvidíte, že nejsme ještě na samotném vrcholu. Je tady ještě jedna úroveň.

Někteří z vás možná nepoznají, co je na této fotce. A když se podíváte na titulek úrovně pět: "Život je skvělý" může to působit trochu nesmyslně. Tato fotografie zachycuje proces Pravdy a Usmíření v Jižní Africe, za který Desmond Tutu získal Nobelovou cenu. Když se nad tím zamyslíte, v Jižní Africe se dříve děly hrozné věci a lidé se sjednotili, aby dosáhli jediného: Pravdy a usmíření. Nebyly žádné návody, jak na to. Nikdo předtím nic podobného neudělal.

V této atmosféře, kde jediný pevný bod byly lidské hodnoty a jejich šlechetný cíl, se podařilo něco historického. Lidé se v té době báli, že Jižní Afrika skončí jako Rwanda. Jeden ozbrojený střet za druhým v občanské válce která se zdá bez konce. Jižní Afrika se touto cestou nevydala. Hlavně díky tomu, že lidé jako Desmond Tutu nastavili proces úrovně pět, aby zapojil tisíce možná miliony kmenů po celé zemi s cílem propojení všech. Když se na to podíváte, řeknete si, stejně jako my při vytváření studie:

Jasně. Nechci mluvit jako úroveň jedna. Proč bych taky měl říkat, že "život nestojí za nic"? Nechci mluvit ani jako lidé na tom dopravním inspaktorátě, jak bydlí Dave. Ani nechci jenom říkat "Jsem dobrej." Protože je to samolibé a nakonec bych neměl žádné kamarády. Říct "Jsme dobří" - zní dost dobře, ale vlastně bych měl mluvit na úrovni pět, ne? "Život je skvělý."

Bohužel tady existuje několik rozporných zjištění. - Zaprvé, když se podíváte na Deklaraci nezávislosti a pořádně si ji přečtete fráze, která vám utkví se týká "nezcizitelných práv" To je úroveň pět, že? "Život je skvělý." řídíme se jen hodnotami a ničím jiným. Ve skutečnosti je většina dokumentu napsaná na úrovni dvě: "Můj život nestojí za nic, protože mi vládne tyran známý jako král George. Jsme skvělí! Kdo není skvělý? Angličani!" Pardon.

A co ostatní velké vůdčí osobnosti? Co Gandhi? Co Martin Luther King? Určitě mluvili jen ve fázi pět "Život je skvělý", ne? Jedna radost střídá druhou. Ve skutečnosti nejslavnější heslo Martina Luthera Kinga je na úrovni tři. Neřekl že "My máme sen!", řekl "Já mám sen!" A proč? Protože většina lidí není na úrovni pět.

Dvě procenta jsou na úrovni jedna. Asi 25 procent je na úrovni dva. a říkají "Můj život nestojí za nic" 48 procent pracujících (zaměstnaných) kmenů říká "Jsem dobrej, narozdíl od tebe" A potřebujeme si to denně dokazovat. Proto máme politiku. Asi jen 22 procent kmenů je na úrovni čtyři a řídí se svými hodnotami, říkají "Jsme skvělí" a naše hodnoty nás spojují." Jen dvě, pouze dvě procenta všech kmenů se dostanou na úroveň pět. A ti pak mění svět.

Takže první poznatek je, že vůdčí osobnosti musí umět mluvit na všech úrovních, takže jsou schopni oslovit každého ze společnosti. Ale nenecháte je tam, kde jste je našli, ok? Kmeny slyší jen jednu úroveň nad a pod svojí. Takže vůdcové musí být schopni mluvit na všech úrovních, aby je oslovili. A pak je leadeři postrčí v rámci jejich kmene o úroveň výš. Rád bych vám ukázal několik příkladů.

Jeden z lidí, které jsme dotazovali, byl Frank Jordan, dříve starosta San Francisca. Ještě dříve šéf policie v San Franciscu. Vyrostl převážně na úrovni jedna. A víte co mu změnilo život? Přišel do jednoho z těch "domů dětí a mládeže". A co se tehdy stalo tomu člověku, který to dotáhl na starostu? Přešel z aktivního života na úrovni jedna "Život nestojí za nic" bytostné nenávisti: "udělám cokoliv abych přežil" do domu dětí a mládeže kde si sedl, složil ruce a řekl: "Wow. Můj život fakt nestojí za nic." "Nikoho tady neznám." "Třeba kdybych boxoval, jako boxujou oni, tak by můj život za něco stál, ale neboxuju, takže za nic nestojí." "Takže tady budu sedět a nebudu dělat nic."

V podstatě to je pokrok. Přesunete člověka z úrovně jedna na úroveň dva tím, že ho dostanete do nového kmene. a on se po čase zapojí. Tak co třeba pohnout se z úrovně tři do úrovně čtyři? Myslím, že to děláme právě teď. T-E-D představuje skupinu hodnot. A jak se sjednocujeme okolo nich děje se něco opravdu zajímavého.

Jestli chcete tento zážitek posunout dál a udělat něco nadčasového, tak vás na recepci dnes večer poprosím o jednu věc, kterou normálně neděláte když navazujete nové kontakty. Neomezte se na potkávání nových lidí a rozšiřování svého okruhu vlivu. Místo toho najděte někoho, koho neznáte a někoho dalšího, koho neznáte, a představte je. Říká se tomu trojstranný vztah.

Dělají to lidé, kteří vytváří kmeny, co mění svět. Propojují dosah svých kmenů tím, že je propojují nejen sami k sobě, aby jejich vlastní dosah byl větší. Ale propojují další, co se navzájem neznají a vzniká tak něco většího, než jsou oni sami. A to zároveň zvyšuje jejich hodnotu.

Ale ještě jsme neskončili. Protože jak se dostat z úrovně čtyři která je skvělá, na úroveň pět? Příběh, kterým bych rád skončil, je tento. Pochází z Gallupovy organizace. Dělají veřejné průzkumy. Takže úroveň čtyři. Jsme skvělí. Kdo není skvělý? Prakticky kdokoliv jiný kdo dělá průzkumy. Když Gallup zveřejní průzkum ve stejný den jako NBC, lidé budou věnovat pozornost průzkumu od Gallupa. A tak se nudili. Ale chtěli změnit svět. Takže si položili otázku:

"Jak bychom se mohli namísto zkoumání, co si myslí Asie nebo Spojené státy nebo co si kdo myslí o Obamovi a McCainovi Jak bychom se mohli zeptat co si myslí celá planeta? A vymysleli způsob, jak uspořádat první celosvětový průzkum veřejného mínění Zapojili laureáty Nobelovy ceny za ekonomii, kteří se také nudili a najednou stáli před čistým papírem a lámali si hlavu "Jak budeme dotazovat populaci Subsaharské Afriky?" "Jak se zeptáme lidí, kteří nemají naše technologie a mluví jazyky, kterými my nemluvíme a ani neznáme nikoho kdo jimi mluví?" Protože pokud v tomto velkém úkolu chtěli uspět museli to zvládnout. Mimochodem, povedlo se jim to. A vydali první celosvětový průzkum v dějinách.

Chtěl bych se s vámi rozloučit s několika myšlenkami. Zaprvé: Všichni žijeme v kmenech. Jste zástupci kmenů. Doufejme, že budete rozšiřovat dosah svých kmenů. Ale klíčová otázka je: Jaký přínos vytváří kmeny ve kterých žijete? Posloucháte jednu prezentaci za druhou, která často reprezentuje skupinu lidí, kmen a jeho způsob, jak měnit svět. Když budete chtít dělat to, o čem jsme mluvili, poslouchejte, jak lidé ve vašich kmenech komunikují a nenechte je tam, kde jsou. Postrčte je výš. Nezapomeňte mluvit na všech kulturních úrovních. Protože lidé kolem nás jsou ve všech. A otázka, se kterou se s vámi rozloučím, je: Změní vaše kmeny svět? Děkuji.