Chris Anderson: Vítejte, Juliane. Říká se, že WikiLeaks, vaše dítko, v posledních několika letech zveřejnil víc tajných dokumentů než všechna ostatní světová média dohromady. Je to vůbec možné?

Julian Assange: Ano, je to vůbec možné? Existuje obava, že ostatní světová média odvádějí tak špatnou práci, že skupinka aktivistů dokáže zveřejnit víc takových informací než veškerý tisk na světě.

CA: Jak to funguje? Jak ty dokumenty lidé zveřejňují? Jak chráníte jejich soukromí?

JA: Jsou to, pokud vím, klasičtí donašeči. Je řada způsobů, jak nám mohou informace předat. Pro přenos informací po internetu používáme moderní šifrování, abychom zakryli stopy, a využíváme jurisdikce, třeba ve Švédsku a Belgii, abychom dosáhli zákonné ochrany. Informace získáváme e-mailem, běžnou poštou, šifrované i nešifrované, prověříme je jako standardní tisková agentura, zformátujeme je - což je někdy zvlášť těžké, pokud jde o rozsáhlé databáze informací - zveřejníme je a pak se bráníme před nevyhnutelnými právními a politickými útoky.

CA: Takže se snažíte zaručit, že ty dokumenty jsou legitimní. Jenže vlastně skoro nikdy neznáte identitu zdroje.

JA: Ano. Tu známe zřídkakdy. A pokud ji někdy zjistíme, pak tu informaci co nejdříve zničíme. (zvoní telefon) Zatraceně. (smích)
CA: CIA chce určitě znát kód pro členství v TEDu. (smích)
Ukažme si to na příkladu. Tohle jste zveřejnili před pár lety. Pokud to můžeme zdokumentovat... Odehrálo se to před pár lety v Keni. Můžete nám říct, co jste zveřejnili a co se stalo?

JA: Tohle je zpráva agentury Kroll. Jde o zprávu zpravodajské služby, kterou si objednala keňská vláda po volbách v roce 2004. Před rokem 2004 v Keni vládl asi 18 let Daniel arap Moi. Byl to mírný diktátor. Když se k moci dostal Kibaki - díky koalici sil, které se snažily odstranit v Keni korupci - objednali si tuhle zprávu a za ni a ještě jednu související zprávu zaplatili dva miliony liber. Pak ji vláda zadržela a využila k politickému nátlaku na Moiho, což byl a pořád je nejbohatší muž v Keni. Je to svatý grál keňské žurnalistiky. Roku 2007 jsem tam odjel a zprávu se nám podařilo získat těsně před volbami - před celostátními volbami 28. prosince. Zveřejnili jsme ji tři dny poté, co se nový prezident Kibaki rozhodl spřáhnout s tím, koho chtěl odstranit, s Danielem arap Moim. Proto se ta zpráva stala pro prezidenta Kibakiho velkou přítěží.

CA: A abych to zkrátil - pověst o této zprávě se do Keni nedostala z oficiálních médií, ale nepřímo. A podle vás vlastně ovlivnila volby.

JA: Ano. Vyšla na titulní straně deníku Guardian a ve všech zemích sousedících s Keňou, v tanzanském a jihoafrickém tisku. Do země se tedy dostala zvenčí. Takže po několika dnech už o ní mohl bez obav psát i tisk v Keni. 20 dní se o ní mluvilo v keňské televizi a podle zprávy keňské zpravodajské služby, ovlivnila 10 % hlasů, což změnilo výsledky voleb.

CA: Takže vaše zveřejnění skutečně významně změnilo svět?

JA: Ano. (potlesk)
CA: Teď vám pustíme krátkou ukázku z videozáznamu náletu na Bagdád. Samotné video je delší. Tohle je krátká ukázka. Upozorňuji, že jde o působivý materiál.

Vysílačka: ...až je zaměříš, střílej. Vidím cíl, asi čtyři teréňáky... Můžeš. Dobrý, střílím. Dej mi vědět, až je dostaneš. Pal! Posviť mi na ně. No tak, pal! (střelba z kulometu) Střílej, střílej! (střelba z kulometu) Střílej! Hotel... Křovák dva-šest, křovák dva-šest, musíme vyrazit, teď! Fajn, zaměřili jsme všech osm osob. Vidím dva ptáky [vrtulníky] a pořád střílíme. Rozumím. Mám je. Dva-šest, tady dva-šest, jedeme. Pardon. Co to bylo? Zatraceně, Kyle. Dobrý. Dostal jsem je.

CA: Jaký mělo vliv tohle?

JA: Lidi, kteří na tom pracovali, to ovlivnilo silně. Nakonec jsme do Bagdádu poslali dva lidi, aby o tom zjistili víc. Tohle je první ze tří útoků, ke kterým tam došlo.

CA: A zahynulo při něm 11 lidí, včetně dvou zaměstnanců agentury Reuters?

JA: Ano. Dva zaměstnanci Reuters a dvě děti byly raněné. Celkem zabili 18 až 26 lidí.

CA: A toto zveřejnění vyvolalo všeobecné pobouření. Co bylo podle vás klíčovým prvkem, který toto pobouření způsobil?

JA: Nevím, lidi asi vidí ten ohromný nepoměr sil. Vidí, že po ulici jdou v klidu lidé, a po chvíli vrtulník Apache kilometr od nich střílí po všech třicetimilimetrové náboje, střelci si hledají záminku a zabijí lidi, kteří zachraňují raněné. A jsou tam dva novináři, tedy zjevně ne povstalci, protože tohle je jejich práce.

CA: Zatkli dokonce amerického analytika rozvědky Bradleyho Manninga. Prý se na chatu přiznal, že vám to video předal spolu s 280 000 tajnými telegramy americké ambasády. Udělal to?

JA: Přijetí těch telegramů jsme popřeli. Před pěti dny byl obviněn, že získal 150 000 telegramů a 50 z nich zveřejnil. Na začátku roku jsme zveřejnili telegram z americké ambasády v Reykjavíku. Jenže to s tím nutně nesouvisí. To velvyslanectví jsem často navštěvoval.

CA: Pokud jste dostali tisíce diplomatických telegramů americké ambasády...

JA: Zveřejnili bychom je. (CA: Opravdu?)

JA: Ano. (CA: Proč?)

JA: Protože tyhle věci odhalují skutečný stav věcí, například rozhodování arabských vlád, jejich skutečné zneužívání lidských práv. Pokud se podíváte na odtajněné telegramy, toto v nich najdete.

CA: Proberme to trochu důkladněji. Jaká je obecně vaše filozofie? Proč je správné podporovat zveřejňování tajných informací?

JA: Je otázka, jaké informace jsou na světě důležité a jaké informace mohou způsobit změny. Existuje spousta informací. Pokud se objeví informace, do jejichž utajení organizace investují, je to opravdu dobrý signál, že jejich zveřejnění může být prospěšné. Protože organizace, které je znají nejlíp, které je znají zevnitř, vynakládají úsilí, aby je utajily. To jsme zjistili v praxi. A taková je i podstata žurnalistiky.

CA: Ale neexistují rizika, ať už pro jednotlivé osoby nebo celou společnost, že zveřejnění může mít nechtěné důsledky?

JA: To se nám ještě nestalo. Máme svoje zásady ochrany. Víme, jak nakládat s informacemi, které obsahují osobní... údaje o konkrétní osobě. Existují žádoucí tajemství, třeba vaše lékařské záznamy; to je žádoucí tajemství. Jenže my jednáme s donašeči, kteří mají dobrou motivaci.

CA: Ano, mají dobrou motivaci. Co byste například řekl nějakému rodiči, jehož syn slouží v americké armádě, a který řekne: "Poslyšte, zveřejnili jste něco, co někdo zveřejnit chtěl. Video ukazuje amerického vojáka, který se směje když lidé umírají. To u milionů lidí na světě vyvolává dojem, že američtí vojáci jsou nelidští. Což není pravda. Můj syn není nelidský. Jak můžete?" Co byste na to řekl?

JA: To slýcháme dost často. Jenže nezapomeňte, že lidi v Bagdádu, Iráku a Afghánistánu to video vidět nemusí; vidí to každý den. Jejich názor to nezmění. Nezmění to jejich postoj. Tohle vidí každý den. Změní to postoj a názor lidí, kteří tohle všechno platí. A to je naše naděje.

CA: Takže jste našli způsob, jak si posvítit na to, co chápete jako temná tajemství společností a vlády. Světlo je dobré. Ale chápete tu ironii, že abyste si na ně posvítil, musíte sám utajovat svoje zdroje?

JA: Ani ne. Žádné disidenty WikiLeaks ještě nemají. Nemáme zdroje, které by byly disidenty vůči jiným zdrojům. Kdyby se takové objevily, byli bychom ve složité situaci. Ale chováme se tak, že lidé cítí morální povinnost pokračovat v naší misi, aby ji nezpackali.

CA: Na základě toho, co jsme zatím slyšeli, by mě zajímal názor návštěvníků TEDu. Na WikiLeaks a Juliana mohou být různé názory. Třeba že je hrdina, který přináší důležité světlo. Nebezpečný provokatér. Kdo si myslí, že je hrdina? A kdo ho má za nebezpečného provokatéra?

JA: No tak. Někdo určitě ano.

CA: Jsou měkcí, Juliane. Musíme se víc snažit. Ukažme jim další příklad. Tohle je něco, co jste ještě nezveřejnil, ale teď to uděláte pro TED. Je to fascinující příběh, který se stal teď, že? O co jde?

JA: Je to ukázka toho, co děláme každý den. V listopadu loňského roku došlo k sérii výbuchů v Albánii, jako byl výbuch v Mexickém zálivu, jen nebyly tak velké. A my máme zprávu - jakousi technickou analýzu toho, co se stalo. Podle ní ochranky konkurenčních ropných společností na místech zaparkovaly kamiony a vyhodily je do vzduchu. Byla do toho zapletena část albánské vlády. A tato technická zpráva neměla žádnou hlavičku. Proto to pro nás bylo mimořádně obtížné. Nemohli jsme ji ověřit, protože jsme nevěděli, kdo ji napsal a kdo věděl, o čem je. Byli jsme skeptičtí a mysleli si, že je to možná nějaká hra konkurenční ropné společnosti. Proto jsme to zveřejnili a řekli: "O téhle věci máme pochybnosti. Nevíme nic, ale co můžeme dělat? Ten materiál vypadá a působí dobře, ale nemůžeme ho ověřit." A zrovna tento týden jsme dostali dopis od společnosti, která tu zprávu napsala a chtěla najít zdroj. (smích) Napsali: "Chceme najít zdroj." A my jsme odpověděli: "Řekněte nám víc. O jakém dokumentu to vlastně mluvíte? Můžete dokázat, že na něj máte zákonné právo? Je opravdu váš?" Poslali nám snímek obrazovky se jménem autora v identifikátoru aplikace Microsoft Word. Jo. (potlesk) To se stává často. Je to jedna z našich metod identifikace Đ ověření, o jaký materiál jde. Najdeme tak lidi, kteří ty dopisy píšou.

CA: Ano. Měli jste informace přímo ze společnosti BP?

JA: Ano, máme jich hodně, ale v tuhle chvíli získáváme peníze a řešíme technické věci. Proto jsme zveřejňování v posledních několika měsících tak trochu omezili, než znovu vytvoříme záložní systémy kvůli nesmírnému veřejnému zájmu. Je to problém. Jako každá rozvíjející se a začínající organizace jsme zaskočeni svým rozvojem. To znamená, že od donašečů dostáváme ohromné množství velmi závažných informací, ale nemáme dost lidí, kteří by je zpracovali.

CA: Takže toto je hlavní překážka všech dobrovolných novinářů, a/nebo financování novinářských platů?

JA: Ano. A důvěryhodní lidé. Jsme organizace, kterou je těžké rozvíjet rychle už kvůli materiálům, se kterým pracujeme. Proto se musíme restrukturalizovat, abychom měli lidi, kteří se budou zabývat otázkami národní bezpečnosti a pak méně závažnými případy.

CA: Řekněte nám něco o sobě a o tom, jak jste se k tomu dostal. Někde jsem četl, že jako dítě jste chodil do 37 různých škol. Je to pravda?

JA: Moji rodiče byli u filmu a na útěku před sektou, a kombinace těchto dvou věcí...
(smích)
CA: Psycholog by řekl, že se z toho může vyvinout paranoia.

JA: Z filmového průmyslu?
(smích) (potlesk)
CA: Jako hodně mladý jste byl také hacker a dostal se do konfliktu s úřady.

JA: Byl jsem novinář. Byl jsem hodně mladý novinářský aktivista. Psal jsem časopis, a kvůli němu mě v pubertě vyšetřovali. Se slovem "hacker" se musíte mít na pozoru. Hackerství je metoda, která se dá využít pro různé věci. V současnosti ji bohužel nejvíc využívá ruská mafie, aby vybírala bankovní konto vaší babičky. Takže to slovo už nezní tak pěkně jako dřív.

CA: Já si rozhodně nemyslím, že okrádáte něčí babičku. Ale co vaše základní hodnoty? Můžete nám je vysvětlit a říct, jestli je nepředurčila nějaká událost ve vašem životě?

JA: Tím si nejsem jistý. Ale hlavní hodnoty: schopní, velkorysí lidé nevytvářejí oběti, starají se o ně. To jsem se naučil od táty a od jiných schopných, velkorysých lidí, které jsem v životě poznal.

CA: Schopní, velkorysí lidé nevytvářejí oběti, ale starají se o ně?

JA: Ano. Jsem bojovný člověk, takže starat se o lidi moc neumím. Ale nějak... Existuje jiný způsob, jak se starat o oběti, které policie vnímá jako pachatele zločinů. Tenhle rys mám ve své povaze už dlouho.

CA: Řekněte nám velmi rychle ten příběh: co se stalo na Islandu? Něco jste tam vydal, měl jste problémy s bankou a zpravodajství dostalo zákaz to publikovat. Místo toho udělali reklamu vašemu serveru. Proto jste se na Islandu stal dobře známým. Co se stalo pak?

JA: Je to skvělý případ. Island procházel finanční krizí. Zasáhla jej nejhůř ze všech zemí na světě. Zisk bankovního sektor byl 10krát větší než HDP ostatního hospodářství. V červenci loňského roku jsme o tom vydali zprávu. A státní televize dostala zákaz ji zveřejnit pět minut před vysíláním. Zákaz se jako ve filmu objevil na stole a moderátor zpráv řekl: "Tohle se ještě nestalo. Co teď?" "Tak místo toho po celou dobu pořadu ukážeme webové stránky." Tak jsme se na Islandu proslavili, odjeli jsme tam a mluvili o tom. Ve společnosti převládl pocit, že tohle už se nesmí nikdy stát. V důsledku té události jsme spolu s některými islandskými politiky a mezinárodními právními odborníky připravili nový balík zákonů pro Island, aby se stal útočištěm svobodného tisku s nejsilnější ochranou novinářů na světě, oceněnou novou Nobelovou cenou za svobodu slova. Island je severská země, proto je jako v Norsku možné proniknout do systému. Před měsícem islandský parlament zákony jednohlasně schválil.

CA: Páni! (potlesk)
Poslední otázka, Juliane. Když si představíte budoucnost, myslíte, že je pravděpodobnější, že Velký bratr bude mít větší kontrolu a víc tajemství, nebo budeme sledovat jen seriál Big Brother, nebo nastane obojí?

JA: Nevím, jak to dopadne. Existuje obrovský tlak na sladění zákonů o svobodě slova a transparentnosti na celém světě - v rámci EU, mezi Čínou a Spojenými státy. Jak se to bude vyvíjet? To je těžké předvídat. Proto je dnešní doba moc zajímavá. Protože s troškou úsilí ji můžeme posunout jedním, nebo druhým směrem.

CA: Myslím, že vyjádřím i názor diváků, když řeknu, Juliane, abyste byl opatrný, a popřeju vám hodně sil.

JA: Děkuji, Chrisi. (CA: Díky.) (potlesk)