1 den po lidech
Co by se stalo... ...kdyby každá lidská bytost na Zemi... ...zmizela? V určitém okamžiku budoucnosti... ...by to mohl být osud naší planety. Tohle není příběh o tom JAK odsud zmizíme... Tohle je příběh o tom, co se stane světu který za sebou zanecháme.

ŽIVOT PO LIDECH
Vymizení lidstva může znít jako science fiction ale nakonec takový den stejně přijde... Den, kdy se lidé už nebudou procházet po planetě. Není těžké si představit zmizení lidstva ze Zemského povrchu. Každá generace má legendy o Armageddonu nebo Apokalypse. Ale my jsme první generace, která by mohla... ...svými neuváženými činy způsobit vlastní zánik. Jak bude život vypadat... ...po lidech? Trápíme se vlastními představami o sebezničení ale zároveň si říkáme: "Hej, možná je to už problém někoho jiného." Co udělají oni, až my budem pryč? Co bude Země dělat, až já tu nebudu? To je nejpřirozenější otázka na světě.

1 den po lidech
Čas pro člověka vypršel. Naše vláda nad planetou skončila. Vítejte na Zemi... populace: 0 Během pár hodin po našem odchodu začínají po celém světě zhasínat světla. Více než 70% energie ve Spojených státech je produkováno spalováním fosilních paliv. Elektrárna může produkovat elektřinu jen tak dlouho dokud se palivo všechno nespotřebuje.

Pokud nebude nikdo, kdo by zajišťoval přísun nového paliva tak nepotrvá moc dlouho, než pozhasínají městská světla po celém světě. Atomové elektrárny samy odpadávají jen pomalu. Průměrný reaktor má v sobě dostatek paliva na dva roky dopředu. Ale bez lidí čerpajících energii z elektrárny... ...reaktory automaticky přejdou do úsporného režimu už během prvních dvou dní. Dokonce ani větrné elektrárny nemůžou fungovat věčně. Turbíny potřebují ložiska a také jejich promazávání aby mohly dál pracovat.

Pokud tu není nikdo, kdo by turbíny udržoval přestane se produkovat elektřina. Jakmile začnou elektrárny kolabovat spustí se vlna dalších řetězových selhání po celém světě. Po několika týdnech je planeta odsouzena k naprosté tmě. A to se nestalo od doby, co se člověk poprvé choulil u ohniště. Možná, že poslední zbytky umělého osvětlení na Zemi půjdou vidět na jihozápadě Ameriky. Zde, na obří vodní elektrárně u Hooverovy přehrady... ...stroje ani nezaznamenají lidskou nepřítomnost.

Zdroj její energie je totiž v podstatě neomezený. Na Hooverově přehradě je zásobou paliva vlastně voda v přívodníku z jezera Lake Mead hned za Hooverovou přehradou. Takže dokud bude v přívodníku voda, může tahle elektrárna běžet. Voda z rezervoáru zásobuje vodní turbíny a tudíž generátory. Tyhle generátory pracují automaticky a tak to bude pokračovat dokud budou všechny systémy běžet normálně. Kdybych já i s celým personálem dnes večer odešel a na přehradu se nevrátil a přitom nechal elektrárnu ve stavu, v jakém je teď pokračovala by tu v práci i bez nás.

Takhle by to platilo asi po týdnu po pár týdnech, měsících... možná i po několika letech by všechno běželo normálně. Na planetě bez lidí je možné, že na Hooverově přehradě by byla jedna z posledních stále fungujících elektráren. Jakmile vypadne zdroj energie pro celý svět další systémy začnou také rychle selhávat. Pod velkými městy bývá složitý komplex - síť podzemních tunelů. Jsou tam kvůli kanalizaci, pro položení kabelů, a v případě hodně velkých měst také kvůli dopravě.

Mnoho z nich se nachází pod úrovní okolní vodní hladiny. A abychom je udrželi suché, musíme mít systémy odvodňovacích zařízení které jsou zapnuté kvůli vysoušení těchto tunelů. Hluboko uvnitř New Yorkských systémů metra nepřetržitě bojuje s přívaly podzemní vody více než 700 pump. V průměru 0,5 milionu hektolitrů za den. Kdyby všichni tihle lidé tady nebyli, neměl by kdo zapnout pumpy. Odhadem by byly tunely zaplaveny vodou během 36 hodin.

10 dní po lidech
Nahoře nad zemí mezitím jídlo hnije v regálech supermarketů. Ledničky v domácnostech se staly jen schránkami pro rozkládající se jídlo. Ale tající voda z nefungujících mrazáků může být alespoň dočasnou pomocnou rukou pro tvory, které jsme za sebou zanechali. Co se stane s našimi domácími mazlíčky, když tu nebudou žádní lidé, kteří by se o ně starali? Právě kvůli zkaženému jídlu masivně vzroste úhyn psů. Prostě tu už nejsou lidé, kteří by produkovali zbytky, nebo připravovali jídlo, kterým se pes živí...

Neumí si otevřít plechovku, neumí vlézt do ledničky a neumí se dostat z domu. Zdomácnělý pes se potřebuje dostat ven, jinak uvnitř pojde. A jak se dostane ven, musí si obstarat zdroj potravy. První, co se stane: všichni vyskočí oknem a najednou jsou venku, v novém prostředí. A nejdřív vysypou všechny popelnice v okolí, a prozkoumají celou kopu mrtvých věcí, které po světě najdou. Odhadem žije na světě 400 milionů psů. A to 300 různých plemen. Ale jen velmi málo z nich je schopných přežít ve světě bez člověka.

Ti nejmenší psi bez nás nepřežijí nejspíš ani týden. Pro ty menší psy tu asi není místo. Psi jsou velmi soutěživí a když si vezmete vlky... ti odsunou kojoty, kojoti odsunou lišky, a my předpokládáme, že podobná hierarchie by platila i pro domácí psy. Ve skutečnosti-- mnoho z unikátních znaků, které byly u psů vyšlechtěny za dlouhá léta, by se staly jejich hlavními slabinami v boji o přežití. Jsou tu psi s opravdu krátkýma nohama... ...myslím, že psi s takovým tím placatým ksichtem, nebo moc dlouhým ksichtem... ...myslím, že ti všichni jsou ztracení.

Víte, nedokážou se dobře pohybovat, nejsou schopní hledat a prozkoumávat. Myslím, že takové to střední spektrum-- takový ten průměrný pes... má tady nejlepší šance. Myslím, že takoví přežijí celkem dlouho, ale vůbec to nebude sranda. Zatímco psi začínají bojovat o svá nová teritoria, domácí škůdci si pomalu začínají uvědomovat naši nepřítomnost. Tahle malá stvoření-- krysy a myši domácí... vypadaly na to být celkem schopné existence i bez nás. Ale kupodivu jsou celkem hodně zavislí na našem jídle.

Myším a krysám se někdy říká "hlodavci - společníci", což také znamená sdílející stůl. Jsou na lidech velmi závislí. Malá myš domácí a krysa Norská jsou skvělými příklady tvorů, kterým by se bez lidí moc nedařilo. V počátečních týdnech po vymizení lidí budou útočit na domácí spižírny a potravinové regály v obchodech. Po spotřebování těchto zdrojů potravy se budou snažit strávit i karton, oblečení, nebo lepidlo. Myslím, že kdyby bylo nějaké opuštěné město, musely by krysy odejít a naučit žít čestně.

Tím žít čestně myslím... ...vrátit se do přírody a tam o zdroje bojovat. Nakonec těmhle hlodavcům ani nic jiného nezbude. ...což z nich udělá snadný úlovek pro dravce. Přestože myši a krysy v přírodě přežijí, jejich počty se značně zúží.

6 měsíců po lidech
Po šesti měsících života bez člověka... ...se zastavěné oblasti mění v divočinu. Šelmy se při lidské absenci vrátí velmi rychle... ...protože to my je utlačujem, my vytváříme podmínky, které buď stojí proti nim, nebo prostě chodíme a zabíjíme je, ničíme prostředí. Vrátili by se velice rychle. Menší šelmy, jako kojoti nebo divoké kočky vždycky žijí na okraji lidské populace. Oni jsou prvními, kteří kolonizují opuštěné okolí. Větší masožravci si musí počkat déle na nové území pro naplnění svých choutek. Ale už brzy i oni budou lovit tam, kde bývaly naše dvorky.

1 rok po lidech
Jeden rok života bez lidí... ...jsou městečka a města stále ještě rozpoznatelná. Ale příroda se začíná navracet do prastaré podoby. Jedním z prvních velkých a viditelných změn při absenci člověka by byla přeměna pevných zastavěných ploch-- jako jsou parkoviště, silnice... na místa zčásti, a pak i zcela pokrytá rostlinami. Týká se to každého místa, kam bude svítit slunce. Bude tam něco růst. Malá semínka se dostanou do každé škvíry, i jinam.

A pak začnou všechny tyhle rostlinky lézt nahoru. Rostliny jsou v tomhle úžasné! Dokážou věci zničit během, no.. ...pár let. Bez lidí, kteří by je odstraňovali... ...se rostliny-- jako plevel-- dostanou do každé škvíry v silnicích. A když uschnou, jejich zbytky vytvoří všudypřítomné mechy a lišejníky a postupně vytvoří vrstvu půdy. Tahle suchá půda je chudá na živiny, tudíž jen rostlinám jako je jetel, který si dokáže získat ze vzduchu dusíkaté látky, se tu zprvu může dařit.

Dříve upravené pozemky se změní v pole... ...kde se běloocasá srna shání po jídle. Divoká zvěř také začala pronikat do opuštěných měst. Předpokládaná dominance člověka nad přírodou se prokázala být celkem zanedbatelnou. Známky naší zranitelnosti tu byly vždycky. Tohle je rostlina Alanthus. Vypadá jakoby se jí líbilo růst na velmi nehostinných místech. Ráda roste v úzkých prasklinách budov. A když se tam dostane, působí poškození. Kořeny se rozpínají a tyhle rozpínavé síly odlupují omítku a způsobují drolení fasády.

Když se vám hodně tohohle dostane do celé fasády budovy, může ji velmi, velmi poškodit. Jak se příroda bije zpět, dokonce ani člověkem postavené giganty jako je Hooverova přehrada jí nemůžou stát v cestě. Využití síly zdejší řeky stálo 21 tisíc lidí 5 let tvrdé práce. Ale jediný rok po odchodu lidí je zde 17 masivních a zdánlivě nezničitelných generátorů na cestě ke kolapsu zapříčiněnému organizmem velikým jako lidský nehet. Jezero nad přehradou je zamořeno invazivním druhem měkkýšů zvaným "slávka jedlá".

Tento tajný nájezdník z východní Evropy nemá v severní Americe žádné přirozené nepřátele. ...Kromě údržbářů, kteří slávky seškrabávají z mříží a trubek, na kterých se usazují. Tyhle slávky se usazují na vnitřních stěnách trubek a rychle se množí. Rozšiřují se a rychle rostou, dokonce i samy na sobě... a nakonec úplně ucpou celou trubku. Menší trubky, které mají přivádět vodu jako chlazení generátorů na Hooverovy přehrady se stávají perfektním domovem pro tyhle organismy.

A bez lidí okolo kteří by je odstraňovali, se rozšíří jako rakovina. Když se to tak vezme... tenhle měkkýš může ucpat chladící trubky až tak, že generátory nebudou dál ochlazovány. A to by způsobilo alarm pro příliš vysokou teplotu v automatickém kontrolním systému. A ten automatický kontrolní systém by pak spustil protokol pro vypnutí daného generátoru. No, to by se opakovalo postupně u všech generátorů Hooverovy přehrady až by se nakonec povypínala celá elektrárna.

V Las Vegas... se poslední záblesky člověkem vyrobeného světla na planetě vzdají noci a vstoupí do prastaré černoty. Bez běžících generátorů... už žádná voda neprojde skrz Hooverovu přehradu. A pramen řeky Colorado začne vysychat. Na opačné straně přehrady nemá kam voda odtékat... ...a hladina jezera Lake Mead začne stoupat. Na Lake Mead by hladina prostě pořád stoupala. A nakonec by to dospělo k bodu, až by přeteklo. Voda by se dostala na druhou stranu přehrady.

Nejmocnější přírodní živly očekávaně převezmou zpět vládu nad planetou. Díky bleskům z bouřek se zrodí požáry, se kterými lidé tak statečně bojovali... Ty teď řádí nekontrolovaně. Města a jejich okolí plná opuštěných staveb, travnaté plochy a trosky jsou pro plameny hlavním palivem. Chicago v plamenech... San Franciské dřevěné Viktoriánské stavby teď slouží jen jako třísky na podpal.

A tak jak se to stalo v době antiků... ...Řím je znovu v plamenech... Až budovy shoří k základům, ze spáleného dřeva se stanou živiny v půdě poskytující další generaci rostlinné říše dusík, který potřebuje pro růst... ...a rozkvět.

5 let po lidech
Po pěti letech bez lidí... ...se silnice po světě ztrácejí pod vrstvou zeleně, která se šíří jako nějaká neúprosná příšera. Prostup přírody nezná hranic. Brány Buckinghamského paláce v Londýně jsou jednoduše prostoupeny stromy a mechem. V Moskvě, se z Rudého náměstí stává celkem zelené. Ve skutečnosti se příroda na Zemi obnoví velice rychle. Tyhle schody byly před 18 měsíci čisté. Kdybychom se vrátili za dalších 18 měsíců, měli bychom celkem problém je tu najít.

Kdybychom se vrátili po pěti letech, bylo by to skoro nemožné. Lidská nadvláda nad přírodou byla vždy jen iluze. Když Kambodžské město Angor a jeho soustavu chrámů v 15. století obyvatelé opustili, stromy džungle tyhle kamenné stavby okamžitě pohltily a udělaly z nich součást svých kořenů. Teď, bez armády zahradníků a údržbářů je na moderních městech možná odplata přírody. V New Yorkském Central Parku... teď rozsáhlé trávníky nekontrolovaně zarůstají stromy.

Pět let bez lidského usměrňování... a park vypadá spíš jako les. Central Park bude k nepoznání. Najednou budou všude kolem stromy a různé výrostky. Všechny rostlinné i živočišné druhy se budou množit... a začnou se rozšiřovat do centra města. Ve Washingtonu D.C. platí to samé. Obrovské památníky budou zahaleny zelení. A tam, kde bývala Národní Promenáda... ...se ozývají zvuky džungle. Zvířata ze ZOO jsou opravdu velkou neznámou... V závislosti na tom, jestli dokážou utéct ze svých klecí nebo ne, se věci dramaticky změní.

Protože tu můžou najednou pobíhat lvi a tygři ...oba tyhle druhy jsou určitě schopné přežít ve světě po nás lidech. Sice by se jim dařilo lépe dál na jihu než v městě Washington, ale tohle jsou zvířata perfektně schopná si tu zvyknout a přežít. Zvířata ze ZOO můžou být sice velkou neznámou... ...ale existují věci, které můžeme tvrdit s jistotou o životě, kde už 20 let lidé nežijí... protože na planetě existuje místo, kde už se to stalo.

20 let po lidech
Uplynulo 20 let od doby, co člověk odešel... Bez lidí, kteří by nanášeli novou barvu a odstraňovali praskliny ve zdech, se i betonové stavby už začaly drolit. Při nedostatku údržby se z měst stávají děsivá města duchů. Zvířata, která se dlouho vyhýbala centru života lidí se teď navracejí, aby si zbudovala nové domovy mezi rozpadajícími se zdmi. Jak to všechno víme? Protože na světě existuje místo, kde už se to stalo. Stojíme na hlavním náměstí městečka Pripjať v Ukrajině...

Městečka, které bylo kdysi tím nejmodernějším v tehdejším Sovětském Svazu. Už po 20 let tu tohle město stojí opuštěné a podává nám zprávu o tom co se stane, když jsou najednou lidé odstraněni z místa normální civilizace. Evakuací po Černobylské nukleární katastrofě se z 50ti tisícového města Pripjať stalo přes noc město duchů. Školní lavice se pokryly prachem přesně tak, jak je tu před více než 20 lety studenti nechali. Vegetace šplhá podél stěn a přelézá celé budovy.

Zábavní park, který měl být otevřen 4 dny po datu nehody... ...tu zůstává nevyužitý. Ruské kolo v parku nepřitahuje děti ale rez. Guma autodromových autíček je ve stavu nehybného rozkladu. Pripjať nám poskytuje úžasnou a vzácnou možnost vidět co se stane lidmi vybudovanému městu, když ti lidé zmizí. Na Geigerově měřiči můžeme vidět, že je tu celkem bezpečno... ...Úroveň radiace není příliš vysoká. Ale můžete vidět, že jsme opravdu dosáhli bodu, kdy není možné tohle místo obnovit.

Jsme na místě kulturního centra města Pripjať. A opravdu, tohle bylo místo, kde se přátelé setkávali, kde probíhaly oslavy, Mohly se tu hrát hry, mohla tu být muzika, mohlo se tu tancovat, a támhle za mnou na jevišti se mohlo hrát představení. Ale po dvaceti letech přírodní živly už začaly tohle zařízení rozkládat. Tahle sovietská betonová fasáda může vypadat velkolepě... ...ale nemůže se srovnávat s mrazivými ukrajinskými větry. Jak se teplota dostává pod bod mrazu voda nahromaděná ve spárách se rozpíná, a vytváří tak silný tlak, který trhá zdivo.

Když se dovnitř dostane vegetace, její kořeny se rozrůstají uvnitř základů i zdí. Tyhle kořeny nasávají vlhkost což podporuje jejich rozrůstání, a působí jako hydraulická páka. Po čase pomalu stavební materiál odtlačují... Je to jen 20 let... Dokážete si představit, jak bude tohle zařízení vypadat po 200 letech? Po výbuchu čekali vědci pro místní přírodu to nejhorší. Většina porostu v okolí 2 km od jaderné elektrárny byla zničena radiací. Zahynulo mnoho zvířat.

Ale neuvěřitelný efekt lidské nepřítomnosti po 20 let převážil počáteční efekt zaviněný nukleární noční můrou. Tohle je Rudý les-- oblast těžce zasažená radioaktivitou způsobenou výbuchem Černobylu. Stromy které vidíte za mnou zabila právě radioaktivita. Původní hodnoty radiace byly dostatečně vysoké na vymýcení úplně celého okolního ekosystému. Ale sami vidíte, že se příroda navrací. Jako příklad zdejší obnovy prostředí tu vidíme paroží jelena lesního... a nejspíš celkem velkého a zdravého jelena.

Jelen lesní se v jiných oblastech tohoto regionu jen těžko hledá. A Černobylská zóna je jediné místo, kde lze najít populace těchhle jelenů. Také tu můžeme najít rodinky prasat divokých, jejichž počet je v téhle oblasti 10 až 15 krát vyšší, než kdekoliv jinde. Nacházíme se ve školce vesničky Karachi nedaleko od Černobylu. Děti tu přebývaly, zatímco jejich rodiče byli v práci. Ale po té noci, v dubnu 1986, se sem nikdy nevrátily. Tady dřív měla školka ložnici.

Tady děti spaly a odpočívaly. Teď to tu zeje prázdnotou. Všechna tahle okna jsou rozbitá. Ale ten pokoj sám žije dál. Létají sem ptáci a sedí na těchto parapetech. Dokonce máme důkaz, že sem létá i sova. Po ní tu zůstává jídlo, chlupy, kosti a peří. Evidentně ráda sedí na téhle okenní příčce. Takže tenhle pokoj pokračuje v životu. Dokonce i stromy, zvlášť zranitelné vůči radioaktivnímu spadu nachází v evakuované zóně své místo k životu. Sedím na Pripjaťském fotbalovém stadionu, kam před dvaceti lety přicházeli lidé a fandili svému oblíbenému týmu.

Umíte si představit hukot těch davů... Ale aktivita na hřišti po dvaceti letech je jen stěží zaznamenatelná. Fotbalové hřiště teď prochází změnami, které byste popsali jako návrat o stovky let zpět, na listnatý, možná smíšený les. Vyrostl jsem ve městě jako je toto a vždycky jsem měl rád řízení těchhle narážecích autíček jenom o půlku světa dál. Je to celkem smutné, když se rozhlédnete a vidíte, co se stalo z překrásného města Pripjať a víte, že už tu lidé nikdy žít nebudou.

Ale je tu ještě druhá stránka věci a to velmi povzbudivá... Ta říká, že život je o moc přizpůsobivější, než jsme považovali za možné. Že i bez člověka... půjde život dál. A bude vzkvétat. A přitom odkaz toho života tu bude vždy. Protože i my jsme součástí života. Tudíž i když my zmizíme, náš odkaz tu bude dál.

25 let po lidech
Díváme se do světa po 25 letech bez lidí... Na venkově příroda začíná potlačovat jakékoliv známky po dřívějším lidském životě. Na předměstí hladoví divocí psi prohledávají rozkládající se okolí, aby našli svou další potravu. V některých větších světových městech je čím dál těžší najít pevnou půdu. Ve věku lidí byl Londýn chráněn proti přílivovým vlnám deseti vztažitelnými ocelovými branami, které mohly být vztyčeny během bouřek, aby zabránili masivnímu přílivu do řeky Temže ze Severního moře.

Bez lidí, kteří by bariéru obsluhovali... ...je Londýn bezbranný. Jiné nízko ležící město-- Amsterdam potkává stejný mokrý osud. V New Yorkských mrakodrapech už některá okna praskla a vysypala se ze svých rámů. A mnoho dalších je na pokraji svého rozbití. Po čtvrt století vystaveném vlhku a horku bez údržby klasická pružná těsnící hmota kolem skla ztratí na pružnosti a okno přestává držet v rámu. Jak se kov roztahuje a stahuje při změnách teploty, způsobí tlaky na sklo, které praskne a vysype se přímo na chodník pod ním.

Když takhle spadne pár oken, pak se úplně změní způsob proudění vzduchu. Jak se dovnitř budovy dostane vítr v podobě vnějšího tlaku, jen tím znásobí efekt a zhorší problém. Bude tedy vypadávat čím dál víc oken. Díky těmhle prázdným dírám se budovy zaplní větrem rozházenými odpadky. Přihrnou se letní bouřky. Velké hromosvody umístěné na střechách těchto budov, které kdysi chránily tisíce úředníků, jsou nyní zkorodované a neúčinné. Výboj blesku změní vysokou budovu v bouřlivé peklo.

Vyhořelá budova je překvapivě perfektním domovem pro jednoho tvora. Přestože se holubi dřív spoléhali na drobky po lidech, bez nás si za 25 let celkem dobře poradili. Holubi přežijí. V divoké přírodě umí žít. Vlastně v ní žijí pořád. A v době, kdy už tu člověk nebude ale pořád tu budou naše budovy a výrobky... ...bude se jim dařit velmi dobře, protože oni to vnímají jen jako druh nějaké náhražky potravy. Takže nás vlastně nepotřebují. Stejně jako holub... zmizení lidí nutí měnit své zvyky i skromného švába.

Pomyslete na malé šváby... až spořádají všechny naše přebytky které jsme zanechali. Budou pro nás truchlit, bude jim to líto. Ale truchlení nepotrvá věčně. Po tom co s radostí spotřebují naše zbytky můžou se také pustit třeba do obalu knihy nebo kartonu-- do jakékoliv původně organické hmoty včetně shnilého listí, nebo kořínků. Když je o jídlo postaráno, potřebují švábi ještě teplo. Takové, jakým tento druh člověk vždy plně zásoboval. Švábi jsou původně tropický druh a někteří odborníci tvrdí, že by v chladnějších městech zimu nepřežili.

Ale je těžké vsázet proti tvorům, kteří přežili i dinosaury. Švábi jsou extrémně přizpůsobiví. Jsou tu už 300 milionů let. Kdybych se měl vsadit, dal bych svoje peníze na to, že nějaký jejich druh bude schopný přežít. Během první zimy bez lidí bychom opravdu byli svědky uhynutí nějakých švábů. Ale o mnoho víc se mezitím přesunulo pod zem, do tepla dokud se nenavrátí příznivější teploty. V opuštěném centru města... zbaveného prostředků proti hmyzu, zaplaveného vegetací, a zvětšující se vodní plochou, si tenhle dřívější škůdce užívá svůj zlatý věk.

Švábi byli pro lidi jen něčím otravným. Ale z vlků měli lidé strach. Proto je člověk neúprosně lovil. Když první osadníci přišli na území dnešních Spojených států, tak v přírodě pobíhalo odhadem půl milionu vlků. Ve 20. století byli tyhle šelmy ve 48 státech na pokraji vyhynutí. Teď, když už tu nejsou lidé kteří by je lovili, se počet vlků násobí meziročně téměř šestkrát. Během 25 let naší nepřítomnosti by se jich po Spojených státech mohlo prohánět zase půl milionu...

Takový úžasný návrat už jsme mohli v malém měřítku sledovat. V roce 1995 biologové na hranicích Yellowstoneského parku vypustili několik desítek vlků. Tam, kde by byli chráněni od lidského útlaku. Během deseti let se několik desítek rozrostlo na patnáct set. A vlci se rychle začali šířit od svého bodu vypuštění na nová území napříč státy Wyoming, Montana a Idaho. Byla by to rychlost... I když začínáte jen s pár desítkami vlků během jediného desetiletí jich napočítáte 1,500.

Ale museli byste k tomu mít pořádně velké území, které by mohli vyplnit. Dobrý příklad je několik států, velkých západních států. Jo, kdyby měli vhodné podmínky mohli by takovou plochu celkem rychle znovu osídlit. Mohli bychom je spatřit třeba na Mannhattnu nebo v Chicagu? Když půjde vysoká zvěř, vlci půjdou hned za ní. Zvěř není lidmi jen lovena, je lidmi také obklíčena. Jen ve Spojených státech jsou zhruba 3 miliony mil asfaltových silnic. A není žádnou náhodou, že mnoho z nich přetíná stezky zvířat využívané k přesunu z místa na místo.

Faktory, které činí prostředí vhodným pro pohyb zvěře, jsou stejné, kvůli kterým je pro inženýry snadné vést tudy silnici. Takže...jsme v Severní Americe zamezili většině hlavních migrací. Asfalt a automobily znamenají pro medvěda grizzlyho malou pohromu. Jeho návyky byly tak moc silnicemi omezeny, že byl odsouzen k životu na omezeném území, což jej odřízlo od zdrojů potravy a potenciálních společníků. Ve světě po nás lidech už silnice pro grizzlyho nejsou překážkou... A co víc-- stávají se pro něj stezkou, která ho může zavést do původní vlasti.

40 let po lidech
Zatímco města z oceli a betonu se pořád tyčí k výšinám, předměstí jsou pod útokem... Zhruba 90% všech domků ve Spojených státech má dřevěné trámy. Zatímco některé už shořely, jiné jsou právě teď rozežírány. Bez barvy a jiné ochrany jsou dřevěné části domů bezbranné proti termitům. Termiti se živí celulózou, základní stavební složkou dřeva. A jejich chuť k jídlu je nekonečná. Jediná kolonie je schopna sníst téměř půl tuny dřeva za rok. A v pokročilejším stádiu už neřádí jen termiti.

Proces, kterému říkáme jako hniloba se objeví když je dřevo vystaveno přírodním živlům. Ale hniloba je sama o sobě o moc komplikovanější. Je to proces, kdy dřevo napadají škůdci a vypouští do okolí kysličník uhličitý a methan. Kdyby lidé zmizeli, byla by otázka několika desítek let, než se většina staveb které jsou ze značné části ze dřeva začnou rozpadat. Pod dvojím tlakem termitů a hniloby... ...trámy, které držely střechu, praskají. A hranice mezi tím, co je uvnitř a venku která kdysi byla tak důležitá pro lidi, kteří nazývali tuhle stavbu domovem je provždy zničená.

Jiné materiály, jako tohle zdivo nebo kámen vydrží déle než pár desítek let. Ale přesto se budou drolit díky přirozeným chemickým a pod počasí spadajícím procesům a nakonec se i tyhle zdi zřítí. Nic tu po nich nezbude. Příroda bude jednat rychle, aby tyhle ruiny pohltila. Tenhle rozpadající se dům v Baltimorském Druid Hill Parku byl kdysi domovem ošetřovatele v místní ZOO. Vypadá to, že je tahle budova opuštěná už víc než sto let. Ale ve skutečnosti tu lidé žili ještě před 40 lety.

Je neuvěřitelné, jak rychle to tu vegetace znovu převzala... Šlahouny se začaly plazit po zdech stromy prorůstají budovou a opravdu tu budovu fyzicky trhají a chemicky ničí. Stavby zcela zbudované z kamene nebo zdiva vydrží déle, než cokoliv dřevěného. Jak rychle se budou rozpadat, záleží hlavně na jejich prostředí. Pobřeží Maine k budovám opravdu není moc přívětivé. Budovy tady se tu nerozpadávají, když se o ně nestaráte... ...ony se rozpouští.

Tyhle stavby na Black Islandu v Maine bývaly součástí žulové těžební oblasti, z jejíž žuly se stavěla a zdobila města jako Boston, New York nebo Philadelphia. Bylo to tu opuštěno okolo roku 1920. Zdejší budovy všechny zmizely během doby dlouhé 80 - 90 let. Skoro nic tu z nich nezbylo. Za příznivých podmínek a za lidské údržby mohou kamenné stavby přetrvat i tisíce let. Na některých místech v Evropě jsou stále v provozu starověké římské akvadukty. Ale bez lidské údržby... ...může kámen podlehnout dobře skrytému nepříteli.

Jedním z největších nepřátel kamene jsou vlastně soli a solné krystaly. Dokonce už před tisícovkami let si lidé všimnuli toho, že soli ničí jejich starověké pyramidy. Je mnoho způsobů, jakými se můžou soli dostat do kamenných budov a památníků: znečištěný vzduch, mořská voda, a dokonce i ptačí trus. Rozpustné soli se sloučí s vodou. A jak se voda vypařuje, dostává se dovnitř pórovitých materiálů... Materiálů jako cihly, kámen, dokonce i beton. A stane se to, že ty soli budou pokračovat ve svém růstu i uvnitř pórů toho kamene, dokud se nedostanou ke svým okrajům a samy kámen nevytlačí.

To co vidíme na tomhle urychleném videu, je rapidní rozklad kamene... ...v závislosti na působení solí. V tomhle experimentu nám zabralo asi 3 týdny abychom získali z tohoto kusu kamene... ...tenhle kus kamene. ...který je zcela poškozen krystalizací sulfanu sodného. Tři týdny v této urychlovací komoře jsou srovnatelné s několika lety v nejdrsnějších přírodních podmínkách... ...nebo s několika desítkami let v příznivějších pouštních podmínkách. Kdybychom mohli pozorovat pod mikroskopem, co se děje uvnitř pyramid, takhle nějak by to vypadalo... opravdu můžete vidět soli rozkládající kámen.

Přestože se nevyhnou rozkladu, pyramidy přežily už téměř 5,000 let... ...díky své nadřazené velikosti a svému suchému pouštnímu prostředí. Příliš veliké na zničení člověkem nebo přírodou... ...jsou pyramidy v Gíze jediným ze sedmi divů antického světa, který přežil do moderní doby. Spousta starověkých památek se dochovalo jen díky lidské údržbě napříč stoletími. Sfinga byla poprvé odkryta a ošetřena 1400 let před Kristem. Dnešní vědci, kteří Sfingu studovali předpovídají, že bez zásahu člověka ji soli a větrná eroze srovná s okolním pískem během 500 až 1,000 let.

Ty největší betonové stavby, jako je Hooverova přehrada vydrží dokonce trochu déle. Hoover je tak tlustý, že ještě po 70 letech od jeho zbudování se beton uvnitř sám léčil. Ale z 15 nejvyšších přehrad ve Spojených státech je jich jen 10 z betonu. Ty zbylé jsou z navezeného kamení, nebo jen zeminy, jako přehrada Trinity v severní Californii. Kdyby tu byli lidé, tenhle únik by se dal ve stavu nouze zastavit. Ale ty dny jsou už dávno pryč. Některé z těchto přehrad jsou opravdu obrovské. Pokud selžou, jakože je to jen otázkou času... ...pak by příval vody, který se vytvoří a povalí se dolů do údolí ...vytvořil obrovskou sílu. Dost velkou na smetení všeho co bude stát v cestě.

50 let po lidech
Po padesáti letech bez člověka se znaky zanedbanosti začínají objevovat i u nejlépe člověkem navržených konstrukcí. Člověk vytváří věci tak, aby vydržely co nejvíc. Včetně mostů a budov. Brooklynský most, jeden z nejznámějších mostů na světě má už přes 125 let. Důvod proč mosty tak dlouho vydrží je, je že se o ně technici starají. Pravidelně je kontrolují, provádějí údržbu, nanášejí barvu, zbavují se částí, které musejí být odstraněny. Bez lidí, bez techniků by se rozkladný proces dramaticky urychlil.

Nejzranitelnější částí visutých mostů jsou nosná ocelová lana. Tyhle byly testovány v laboratoři, bohužel ne na mostě... ale co můžete vidět je klasický druh poškození, které se na takových lanech vyskytuje. Tohle jsou jednotlivá lanka... Vidíte? Tohle je jedno lanko... které má nejspíš tažnou sílu kolem 14 tun na centimetr čtvereční... To je velmi silná ocel. Přestože jsou tak silná mají tahle lana obrovskou slabinu: A to materiál, ze kterého vznikla.

Ocel je nerost původem zevnitř Země, z větší částí ze železa. Je to asi 95, 98 % železo. Vystavením přírodnímu vlhku se začne železo přeměňovat zpět v prvky ze kterých vzniklo. Popel k popelu, prach k prachu. Vrací se domů... Přišlo ze země, jako nějaká forma oxidu železa, a teď se přeměňuje zpět. Tohle je proces známý jako koroze a pozorujeme ho tam, kdekoliv je ocel vystavena vlhkosti. Nepřítelem oceli je koroze. Problémem je držet od něj vodu dál. Jednou částí je údržba... když se nestaráte, zrezaví to.

Dokončením v roce 1883 stála výstavba Brooklynského mostu 15 milionů dolarů. Během posledních 20 let byly utraceny 3 miliardy dolarů na jeho údržbu a údržbu ostatních mostů přes řeku East river. V lidské éře byla dále na Brooklynském mostě prováděna údržba a nový nátěr zhruba každých deset let. Mezitím za oceánem v San Franciscu... ...byl most Golden Gate nepřetržitě hlídán ostražitým oddílem 17 údržbářů a 38 malířů. Co tam pořád dělají? Oni by vám řekli: "My bez přestání přebarvujeme tenhle most."

Co se stane, když přestanou? Řeknu vám, co se stane, když přestanou... Nosná lana začnou rezavět, barva se poodlupuje, lana se začnou trhat a dospěje to až k okamžiku, kdy se most zřítí. . . 75 let po lidech . . Po 75 letech bez lidí... ...z většiny z 600 milionů automobilů, které kdysi brázdily světové silnice zbudou jen hrubé zbytky lidské historie. Opuštěná auta se budou chovat rozdílně v závislosti na prostředí, ve kterém se budou nacházet. Auto ponechané například v Mohavské poušti vydrží celkem dlouho.

Auto ponechané v mém rodném Skotsku postihne úplně jiný osud. Některá auta na místě s pobřežním klimatem, kde je ve vzduchu přítomna sůl možná nevydrží ani 20, 30 let. Pneumatiky budou prázdné už za pár let. A to i přesto, že guma a umělá hmota, ze kterých jsou vyrobeny, vydrží celá staletí. Lak se zkazí rychle. A jakmile se oloupe... ...rez doslova sežere auto během několika let. Za 75 let bez lidské nepřítomnosti z většiny aut-- dokonce i těch nejodolnějších vůči přírodním živlům-- zůstanou jenom kostry. Po jednom století je pak rodinné auto jen stěží rozpoznatelné od hromady jiného šrotu.

100 let po lidech
100 let života po nás, lidech... Brooklynský most, který za pomoci člověka stál přes 125 let... ...bez něj nevydrží ani 1 století. Jakmile se potrhají lana, plošina se na kolejnicích začne ohýbat a kymácet. Plošina se uvolní... ...a vozovka se vysype do East river. Jako pro inženýra... je pro mě velmi těžké konstatovat, že tahle nádherná ikona města se musela zřítit. Ale bez údržby... ...to byl zcela jistě její osud. Jak přesně mosty padají? Jakmile začne korodovat, lana se začnou trhat.

Ten drát nemusí být hodně natržený, než se přetrhne úplně. Stačila by i třetina. Možná přemýšlíte nad tím, co se stane, když praskne. Jak vlastně praská? Prostě se přetrhne? Jak vlastně? A odpověď zní, že mají sklon se trhat po kouskách a najednou přijde řetězová reakce a celá řada drátů se začne po jednom trhat. Visuté mosty, jako třeba Golden Gate se dokážou udržet při absenci jednoho z nosných lan. Ale jakmile odejdou dva nebo tři, je ohrožen celý most. Zkroucená ocel se bortí do vodní plochy pod sebou.

Prostě jednou zmizí. 200 let? Pochybuju, že by vydržel 200 let. Ten most prostě nemá šanci. Kdyby se některé z našich největších staveb zbortily už po 100 letech, je vůbec naděje, že naše civilizace po sobě zanechá nějaký věčný odkaz, po tom, co zmizíme? Co zbude v archivech naší historie a kultury sto let po nás? V našich sejfech se nacházejí nejvzácnější materiály a jejich největšími nepřáteli jsou teplota a vlhkost. Dokud bude tahle dlouhodobá úschovna udržována v tomhle přesně hlídaném nastavení, jsme si celkem jistí, že materiály tady vydrží ještě velmi dlouho.

Při skladování za ideálních podmínek mají papír i film odhadovanou životnost 200 až 300 let. Ale vystavením krutým okolním podmínkám se tahle životnost zkracuje nejméně o polovinu. Pokud bychom byli odříznuti od energie... ...tak bychom asi během týdne viděli velké nárůsty teploty a vlhkosti. V takovém nehostinném prostředí se acetalová celuóza-- nejběžnější materiál používaný pro filmy a fotografie během 20. století... ...začíná rozpouštět a ničit se. Celá naše kultura a historie... od vylodění v Normandii až po Hollywoodské filmy a dokonce i drahocenné domácí video a fotky nevydrží ani jedno století bez péče člověka.

Tudíž tyhle pro nás vzácné obrázky ponechané času nakonec skončí takhle. Tohle jsou ukázky různých stádií rozkladu na celuóze založených filmů vystavených velmi vysoké vlhkosti. V podstatě jsou tyhle materiálny už k ničemu. V knihovnách v obrovských studnicích lidského vědění přichází poškození od mikroskopických nájezdníků. Přestože je nevidíme, zárodky plísní se nacházejí téměř všude kolem nás... čekají na svůj správný čas na správné podmínky k útoku. Tou podmínkou je pro ně vysoká vlhkost.

Tak vlastně vznikne situace, kdy pro plísně nastává rychlý rozmach. Některé knihy a dokumenty se tomuto osudu vyhnou. Svitky od Mrtvého moře přetrvaly 2,000 let v jeskyních Judské pouště. A to díky věčné přítomnosti vyprahlého podnebí a nepřítomnosti škodlivého slunečního svitu. A to jsou jen vzácné výjimky. Bez lidských zákroků může kniha jako tahle vydržet tak nanejvýš sto let. Dokonce ani naše digitální média nevydrží věčně. Odhady pro životnost CD a DVD nosičů se pohybují od několika desítek až po několik stovek let... ...a to za ideálních podmínek.

Víme o starých Egypťanech, jen díky tomu, co nám tu zanechali vyryté v kamenech. Způsob našeho zaznamenávání vědomostí, informací, naší historie, našeho pokroku je typicky buď v počítačové podobě na CDčku, nebo na takovém papíře. To co máme my, se časem zkazí... Nevydrží to tisícovky let, jako to, co po sobě zanechali staří Egypťané. Zní to celkem ironicky že přes veškerý náš pokrok jsme ještě nepřišli s něčím tak odolným jako hliněné destičky a kamenné nástroje.

150 let po lidech
Po 150 letech bez lidí... Podzemními tunely, které se začaly zaplavovat už po 36 hodinách teď proudí podzemní řeky. Nosníky a klenutí, které drží střechu těchto tunelů jsou na cestě ke zřícení. Tyhle tunely nejsou moc hluboko pod úrovní ulice. Tyto sloupky nepodpírají jenom střechu tunelu ale i ulici nad námi. A časem, až budou tyhle tunely zaplaveny, zatopeny vodou... sloupků se chopí koroze a my uvidíme, jak to celé propadá. Za zvuků praskání oceli a betonu jsou ulice nad tunely... ...staženy dolů do podzemí.

Nad zemí se životu velmi dobře daří. Rostliny prorostly stěny opuštěných mrakodrapů, kde si berou vláhu z dešťové vody zachycené ve škvírách a na římsách. Všechny tyhle popínavky se budou plazit nahoru i s všemi svými rameny. A byla by nádhera, kdyby začaly i plodit ovoce, nebo něco poživatelného. Musí tam být rostlina s nějakým ovocem... prostě s nějakým zdrojem energie pro zvířata. Pak byste dostali takový výškový ekosystém... hnízdili by vám tam ptáci, lovily by tam šelmy, mohli by tam být i hadi, mohla by tam být celá řada věcí.

Jakmile bude k dispozici hmyz a menší zvířata... ...přijdou i kočky. Na světě existuje jeden velmi zajímavý příklad. Když přijdete do Kolosea-- jen se tam rozhlédnete je přeplněno kočkami. Hrobky a staré katakomby a tak dál... všude jsou kočky, které to tam využívají jako příbytek, ze kterého během dne vylézají. Tyhle šelmy jsou přímými potomky naší známé kočky domácí. Okamžitě po odchodu lidí jim místo čekání přídělů od člověka k jídlu poslouží myši a malí ptáci. Lov v otevřeném prostředí byl velmi obtížný.

Ale tady nahoře není těžké úlovek sehnat. Teď žijí celý život vysoko nad městem, kde najdou vše, co potřebují k přežití bez toho, aby kdy musely sestoupit dolů na zem. Staly se králi nového výškového potravního řetězce s milionovým výhledem na bizarně změněné městské prostředí. Umím si představit město New York se všemi budovami pokrytými zelení... Jestřábi kroužící kolem... Byla by to nádhera, naprostá nádhera. Kočky by se tomuhle novému prostředí mohly přizpůsobit opravdu nečekanými způsoby.

Myslím si, že kdybyste chtěli mít velkou představivost... mohli byste říct i že nakonec by se z nich staly něco jako létající veverky. Mohly by dokonce plachtit z místa na místo. Ta možnost je tu vždycky... ...jako jedna z možných odpovědí na tohle neobvyklé prostředí. Zatímco některé kočky udělaly velký skok kupředu... ...mnoho psů se vrátilo po stopách svých předků. Ti, co se zkřížili s vlky teď loví ve smečkách pro získání větší kořisti. Myslím, že naši psi... ačkoliv vypadají klidně, jak doma leží na zemi v obýváku ...stále mají pud sebezáchovy dostatečně velký na to, aby byli schopni udělat cokoliv při lovu kořisti. Cokoliv pro své přežití....

150 let po lidech
150 let po lidech... ...a oceány překypují životem. Mořští tvorové zmizení lidstva uvítali. V historii jsme oceány zneužívali jako dvě věci zároveň: spižírnu a koupelnu. A časem... naše schopnost oceány ničit rostla a rostla a rostla. Bez lidských výlovů a znečišťování moří je cesta k udivující obnově volná. Už se to stalo... Během 2. světové války Spojenecké rybářské lodě opustily severní Atlantik. A rybí populace tu náhle vzrostla. V tomhle případě hrají základy biologie v náš prospěch, protože vodní zvířata zhruba tohoto typu vyprodukují miliony potomků ročně.

O moc víc než srovnatelně velké suchozemské zvíře, jako třeba kráva. A díky tomuto úžasnému potenciálu se rozmnožovat... ...by se život do oceánů vrátil celkem rychle... ...kdyby se lidská populace najednou vytratila. Průzkum ukázal že v 18. století-- před zkázou způsobenou lidmi byly oceány schopné udržet obrovské množství živého světa. Tolik velryb, že by začpěly vzduch... tolik tuňáků, že by zpěnili oceán... tolik želv, že byste po jejich krunýřích přešli oceán...

Kdyby lidstvo opravdu zmizelo z povrchu planety, tak nějak by oceány mohly vypadat. Racci jsou také na vzestupu ale byla to pro ně zrádná cesta. Hojnost jídla od lidí jim umožnila nárůst populace i přesto, že by to zvládla i příroda. My lidé jsme velmi nepořádný druh. A za tu dlouhou dobu jsme vytvořili obrovské skládky, kam bylo-- pokud jsme se o to zajímali-- vyvezeno to, co se nehodilo k jídlu. Ale z pohledu racků to bylo úžasné místo pro hledání oběda.

Tudíž bylo asi hodně ptáků, kteří nepřežili ani první zimu... ...pokud si museli sami najít potravu. Najednou tu neměli jídlo zadarmo. Okamžitým důsledkem lidské nepřítomnosti na Zemi by byla hejna velmi hladových racků, kteří by nenasytně hledali alternativní potravu. Po počátečním úhynu... ...by zbytek racků začal těžit z obnovy oceánů kde hojná hejna ryb odstranila jakékoliv vzpomínky na člověkem tak často pořádané výlovy.

200 let po lidech
Po 200 letech po zmizení lidí... ...se od New Yorku, přes Chicago, Seattle až po Paříž... ...naše známé železné a ocelové stavby blíží zhroucení. Přestože velké visuté mosty přežila... ...není Eiffelova věž nezdolatelná. Za časů člověka byly její části přemalovány každých 7 let, jako ochrana před korozí. Jak stářím, tak strukturou má Eiffelova věž hodně společného se 100 metrů vysokým železničním mostem Kinsman v Pensylvánii. Původně byl ten most ze železa, pak znovupostaven na přelomu století z oceli a děje se samozřejmě to, že když není udržován, objevuje se na něm koroze.

A co se stane při korozi? Spoje na něm srostou k sobě a s těmi pak nelze hnout. Tady jsou nějaké kousky z toho mostu. Můžete vidět, že rez je všude kolem. To už není ocel. Stavba se zatuhlými spoji neodolá tlaku rychlého větru. A vlastně při opravdu silné vichřici doslova přepadne. Část po části, kousek po kousku to popadá do údolí, které na sto let překlenulo. Prostě bez údržby... Můžete zmínit mnoho staveb, které jsou ze stejné doby jako Eiffelova věž. Je to opravdu ikonická stavba.

Ale to ji neuchrání od faktu, že se nachází v korozivním prostředí. A tak za čas pokud pro tuhle stavbu nic neuděláte, ...se neudrží. A celá spadne... Doba mezi jedním a třemi stovkami let po lidech bude nejspíš období masivních hroucení po celém světě. V Seattlu... ikonická Space Needle byla navržena tak, na výchylku 1,5 cm na každých 10 km/h síly větru. Ale s ocelí oslabenou korozí stačí silnější vánek... a tahle ikona světové výstavy roku 1962 ...se ztratí z obzoru.

Už když se lidé vytratili, byly hladiny oceánů na vzestupu. Na Mannhattnu za ta staletí nasáklá půda okolo pilířů Empire State building dovolila budově se naklonit. Jakmile jednou budova sejde z vertikální polohy, pak gravitační síly také působí proti stavbě zvyšujícím se tlakem na jedné straně jejích základů. Pak bohužel uvidíme mrakodrap padat jako strom v lese. Jakmile se totiž začne naklánět, gravitace způsobí, že se vršek budovy zbortí do svých základů. Borcení zachvátilo také město Chicago... ...město, kde se mrakodrap zrodil. Searsův mrakodrap nejvyšší člověkem vztyčená stavba v Severní Americe... ...dosáhla konce své nadvlády.

500 let po lidech
Prvních 500 let po vymizení našeho druhu byla doba rozpadu a destrukce. Naše betonové stavby odolaly nejdéle. První druh betonu vymysleli staří Římané. A některé z jejich staveb po nich zůstaly přes 2,000 let. Ale moderní beton tak odolný není. Má vyšší obsah vody a je hůř skladovaný... ...z čehož vznikají vzduchové kapsy a trhliny. Moderní beton má ještě jinou těžkou slabinu. Pod povrchem železobetonových staveb je síť zpevňujících ocelových příček, které nekorodují, protože okolní beton okolo jim zajišťuje zásadité prostředí.

Když se odbourá ta zásaditost... jakože je to jen otázkou času, ...pak začne ocel rezivět. Při svém rezivění ocelová příčka nabírá až 3x na svém objemu. Tvorbou tlaku tak způsobuje, že beton začíná praskat. Bráno odhadem... po 50 letech bychom pozorovali na povrchu betonu praskliny, po 100 letech by se začal povrch odlupovat, a asi za 500 let by byla většina železobetonových staveb pryč. Sledujeme tyhle záběry o naší upadající civilizaci... Pomáhá nám to ztotožnit se s minulostí, s Řeky a Římany, s rozdrobenou hliněnou cihlou, vyhořelým městem... Každý z nás ví, že se naše těla jednou rozloží... Proč by neměla naše města?

1,000 let po lidech
Před tisícem let... ...říkalo 6,5 miliardy lidí téhle planetě domov. Na počátku 21. století... ...žila více než polovina z nich ve městech. Teď byste ta města nenašli. Po takové době by to okolí co vidíte za mnou vypadalo úplně úplně jinak. Bylo by tu jen velmi málo důkazů o budovách. Velmi málo důkazů o nějaké lidské činnosti. To co bychom viděli, by byla rostlinná džungle. Budoucnost měst v životě, kde už nejsou lidé, je dobře viditelná pohledem do minulosti.

Tohle je ulice Minute street ve vesničce Greenwich. Většina NewYorčanů sem přijde a říká si, proč je takhle křivá... Je křivá, protože kdysi tu byl potůček... ...a pak potok. Na Mannhattnu bylo přes 40 takových potůčků. Všechny protékaly a odváděly dešťovou vodu do moře. Jak je to dnes? Zaprší tu, sníh roztaje, ale stejně to teče podél ulice až tam do toho kanálu. Kdyby tu nebyli lidé... ...neměl by kdo udržovat chodníky a udržovat ulice. Ty by se začaly drobit, začaly by se rozpadat.

Vrátily by se sem stromy, vegetace taky a nakonec by se sám obnovil koloběh vody. A kdo ví... možná by se z Minute street... ...jednou zase stala Minute brook. [brook = potok] Za použití historických map a počítačových simulací Vědci při Mannhattanském projektu rekonstruují, jak ostrov Mannhattan mohl vypadat, když cestovatel Henry Hudson poprvé obeplul jeho břehy v roce 1609. Stojíme na Foleyho náměstí, správním centru města New York. Naproti budovy soudu kterou vidíváte v televizi.

Tady vždy nebyly takové obrovské budovy a dlážděné ulice. Kdysi, před 400 lety tu byla vodní nádrž. Zásobárna pitné vody pro město New York. Přímo za mnou byl tok, který bral vodu z řeky Hudson. Jiný přítok z East river... A bylo tu nádherné jezero, přímo mezi kopci. Takže co by se stalo, kdyby všichni lidé zmizeli? Budovy, ty by se zhroutily... Na nich by se obnovila půda, začaly by tam růst stromy, a z toho by vznikly nové kopce. Nová přírodní krajina...

Příroda by se sama vrátila. A pomalu by udělala z tohoto místa součást srdce rostlinné říše naší planety. Město New York jako zbytek planety, se radikálně změnilo. Přeměna je nevíc šokující u Times Square ...kdysi bijícího srdce města... ...umlčeného útokem přírody.

10,000 let po lidech
Uplynulo 10,000 let po člověku... Je vůbec možné, že stačilo 10 milénií na vymazání lidstva beze stopy? Vědci kdysi předpověděli, že naše historie a kultura by se zachovala díky našemu rádiovému a televiznímu vysílání které se šíří nekonečným vesmírem... ...a možná je zachyceno inteligentním druhem na vzdálené planetě. Někteří lidé říkají, že ze Země vychází ohromné salvy rádiových a televizních signálů šířících se dál a upozorňujících vesmír: "My jsme tady, a tohle je naše kultura."

Bohužel nedávné propočty členů agentury VMI, - Výzkum Mimozemské Inteligence - ...ukázaly, že všechny tyhle vlny se během vzdálenosti 2 světelných let vytratí... Pokud je tohle pravda, naše signály se nedostanou ani k naší druhé nejbližší hvězdě. Tak co vlastně zůstane 10,000 let po nás, aby vyprávělo příběh o dřívější velké civilizaci, která kdysi žila na Zemi? Železo zreziví... beton se rozpadne... dřevo a papír se rozloží... Pořád tu ale bude něco, co člověk vybudoval.

Nejkolosálnější z našich kamenných staveb, jako Velká Čínská zeď vystavením erozi zestárly jako okolní pohoří... Ale v takovém relativně krátkém časovém měřítku budou stále nějak rozpoznatelné na dlouhá léta. Velká pyramida v Gíze je natolik obrovská, že vydrží tak dlouho, než bude pohlcena pouštním pískem. Hooverova přehrada vybudovaná tak, aby byla stejně tvrdá jako okolní zdi kaňonu je jednou z posledních člověkem vytvořených staveb, které ještě stojí. Ale teď... tisíce let v budoucnosti Zemi zasáhne její poslední z velkých pohrom...

Příroda nakonec naprosto zvítězí. Zemětřesení, písečné bouře, déšť... Ale je tu několik výjimek. Jednou z nich je podle mě Mount Rushmore... vytesaný z pevné žuly... na ekologicky stabilním místě... Jediným jeho nepřítelem jsou větrem směrované kapky deště... Myslím, že Mount Rushmore vydrží možná sto tisíc let třeba i dvě stovky. Možná se dožije i pohledů respektu... ...od raného stádia druhu, který nás nahradí... A kdo nebo co nás může nahradit? Třeba by šimpanzi byli schopni takového skoku.

Musíme zvážit tohle: Někteří vědci se domnívají, že je pro přírodu jednoduché přivádět zvířata na vyšší vývojové stupně, kdy už můžou používat nástroje, a stávají se pány prostředí. Ale takový skok být schopen zírat na oblohu a představit si vesmír... být schopen uvažovat o sobě samém... být schopen uvažovat o svém vlastním osudu na planetě... ...je to skok, který mohl být původně pro lidstvo jenom naprostou náhodou... V tom případě ale už nemluvíme tady o kompletním zotavení.

Mluvíme o planetě, která může jít dál... Ale to nikdo neřekl, ještě se na to nepomyslelo... Pokud by 4,5 miliardy let Zemské existence byly zhuštěny do 24 hodin... doba 10,000 let by představovala zlomek vteřiny. Doba života lidí by pak představovala dobu půl minuty. Takže jako opuštěná vesnice v globálním měřítku... Země se bude točit dál bez nás. Byl tu život před lidmi život tu bude i po nich...