Toto je pro mne neobyčejná čest. Většinu svého času ve vazbě, ve vězeních, v celách smrti. Většinu času trávím v komunitách s velice nízkými příjmy, na projektech a na místech, kde je strašná spousta beznaděje. To, že můžu být tady na TEDu, vidět a slyšet všechno to povzbuzení, pro mne znamená spoustu nové energie. Jedna z věci, která mě tu hned zkraje napadla je, že TED má svou identitu. A že tu můžete skutečně říct věci, které mají dopad po celém světě. A někdy, když projdou TEDem, dostanou smysl a sílu, jakou by jinak nezískaly.

To zmiňuji proto, že považuji identitu za moc důležitou. Už jsme viděli několik fantastických prezentací. A myslím si, že co jsme se naučili, je, že když jste učitelem, vaše slova mohou být smysluplná, ale když jste učitelem, který umí soucítit, mohou být výjimečně smysluplná. Pokud jste lékař, můžete dělat dobré věci, ale když jste doktor, který se stará, můžete zvládnou i více. TAkže bych chtěl mluvit o síle identity. Tohle jsem se ale nenaučil jako právník a při své práci. Naučil jsem se to od své babičky.

Vyrostl jsem v domě, který byl jako tradiční černošský domov řízen matriarchou, což byla právě moje babička. Byla drsná a silná a měla moc. U ní končil každý spor v rodině. U ní také mnohý začínal. Její rodiče ještě byli otroky. Narodili se do otroctví kolem roku 1840 ve Virginii. Ona se narodila v 80. letech a zkušenost s otroctvím hodně ovlivnila to, jak viděla svět.

Moje babička byla drsná, ale taky milující. Když jsem ji jako malý kluk potkával vždycky ke mně přišla, objala mě, a stiskla mě tak silně, že jsem sotva dýchal, a pak mě pustila. A za hodinu nebo dvě, když jsem ji zase viděl, ke mně přišla a řekla: "Bryane, pořád ještě cítíš moje objetí?" A když jsem řekl "Ne", tak mě znova popadla, a když jsem řekl "Ano", nechala mě být. Měla takovou vlastnost že jste pořád chtěli být poblíž. Jediná výzva pro ni bylo to, že měla 10 dětí. Maminka byla z těch 10 nejmladší. Někdy, když jsem chtěl být s ní, bylo dost těžké získat její pozornost. Všude okolo byli moji bratranci a sestřenice.

A pamatuju se, že když mi bylo osm nebo devět, probudil jsem se a šel jsem do obýváku, všude běhali nějací bratranci. A babička seděla na druhé straně pokoje a zírala na mne. Nejdřív jsem myslel, že hrajeme nějakou hru. Tak jsem se na ni podíval a usmál jsem se, ale ona byla úplně vážná. Až asi po 15 nebo 20 minutách vstala a přešla pokoj ke mně vzala mě za ruku, a řekla: "Pojď, Bryane. Musíme si o něčem promluvit." Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Nikdy na to nezapomenu.

Vzala si mě stranou a řekla: "Bryane, něco ti povím, ale nesmíš to nikomu říct." Já na to: "Jasně babi!" A ona: "Dej si pozor, abys to neudělal". Já přitakal: "Určitě." Pak mě posadila, podívala se na mne a řekla: "Chci, abys věděl, že jsem tě sledovala." A dodala: "Myslím, že jsi výjimečný." "Myslím, že zvládneš cokoli, co budeš chtít udělat." Na to nikdy nezapomenu.

A ještě pokračovala: "Potřebuju jenom, abys mi slíbil tři věci, Bryane." Odpověděl jsem "Ano babi." "Jako první věc mi musíš slíbit, že budeš vždycky milovat svoji maminku." "Je to moje nejmladší holčička a ty mi musíš slíbit, že se o ni vždycky postaráš." Maminku jsem měl moc rád, takže jsem řekl: "Ano babi. Postarám." Pak babička řekla: "Druhá věc, kterou chci abys mi slíbil, je, že vždycky uděláš to, co je správné, i kdyby to bylo zrovna to těžké." Tak jsem se zamyslel a řekl: "Ano babi, to udělám." A nakonec řekla: "Třetí věc, kterou mi musíš slíbit, je, že nikdy nebudeš pít alkohol." (smích) Bylo mi devět, takže jsem řekl: "Ano babi, nebudu."

Vyrostl jsem na venkově na zemědělském Jihu, mám bratra o rok staršího a sestru o rok mladší. Když mi bylo asi 14 nebo 15, přišel brácha domů a měl šet plechovek piva - nevím, kde je sehnal - popadl mě a sestru a šli jsme do lesa. Takže jsme vyrazili se trochu povyrazit. Brácha si dal lok piva a nabídnul sestře, ta si taky dala, a pak nabídli mě. Já jsem řekl: "Ne, ne. To je v pohodě. Jen pokračujte, Já si pivo nedám." Brácha na to: "Neblbni. Tohle je náš dnešní program; vždycky děláš to co my. Já jsem měl, ségra měla. Tak si taky dej pivo." Já jsem trval na svém: "Ne, nějak se na to necejtim. Dejte si vy." Brácha na mě začal zírat. Řekl: "Co je to s tebou? Dej si pivo." Pak se na mě dost tvrdě podíval a řekl: "Hele, doufám, že ještě nejseš zblblej z toho co ti vykládala babička." (smích) Já na to: "Hm, o čem to mluvíš?" A on: "Hele, babička všem vnoučatům říká, že jsou výjimečné." (smích) Byl jsem zničený. (smích)

Ale přiznám se vám k něčemu. Řeknu vám něco, co bych asi neměl. Asi se tohle bude vysílat veřejně. Ale je mi 52 let, a přiznám se vám, že jsem dosud neměl ani kapku alkoholu. (potlesk) Neříkám to proto, že bych to považoval za nějakou ctnost; říkám to proto, že v tom je síla identity. Pokud si vytvoříme ten správný druh identity, můžeme světu okolo říct věci, o kterých nikdo nevěří, že mají smysl. Můžeme jim pomoci udělat věci, o kterých si myslí, že je nedokážou. Když jsem přemýšlel o babičce, pochopitelně si o všech svých vnoučatech myslela, že jsou výjimečná. Dědeček byl během prohibice ve vězení. Moji strýčkové zemřeli na nemoci spojené s alkoholem. A to byly věci, na které chtěla, abychom si dali pozor.

No, chtěl jsem říci něco o našem systému trestního práva. Tahle země jse dnes hodně jiná než byla před 40 lety. V roce 1972 bylo ve vězení a ve vazbách asi 300 000 lidí. Dnes je jich 2,3 milionu. Spojené státy mají nejvyšší míru uvězňování na světě. Sedm milionů lidí je odsouzeno a v podmínce. Podle mého soudu toto hromadné vznění od základu změnilo náš svět. V chudých komunitách, v komunitách barevných, je plno zoufalství, plno beznaděje, a všechno je to formováno těmito okolnostmi. Každý jeden ze tří černých můžu ve věku mezi 18 a 30 lety je ve vazbě, ve vězení, nebo v podmínce. V městských komunitách po celé zemi - v Los Angeles, Philadelphii, Baltimoru, Washingtonu - je mezi 50 a 60 procenty mladých barevných mužů je ve vezbě, ve vězení nebo v podmínce.

A náš systém není jen zformován tak, že to vypadá, že to koreluje s rasou, ale také ohnut v neprospěch chudoby. V této zemi máme právní systém, který s vámi zachází mnohem lépe, když jste bohatý a vinný, než když jste chudý a nevinný. Bohatství, nikoli vina, má vliv na výsledky. A přitom se pořád cítíme tak v pohodě. Politika strachu a zloby způsobila, že jsme uvěřili, že tyto problémy nejsou naše problémy. Ztratili jsme spojení.

Přijde mi to zajímavé. Při naší práci jsme svědky velice zajímavého vývoje. Můj stát, Alabama, stejně jako řada dalších, vás doživotně zbaví volebního práva pokud jste jednou odsouzeni. Momentálně v Alabamě nemá 34 procent černých mužů už natrvalo volební právo. Vypadá to, že za dalších deset let bude situace v rozložení volebního práva taková, jaká byla do roku 1965 před přijetím antidiskriminačního volebního zákona. A je okolo toho neuvěřitelné ticho.

Zastupuji děti. Mnoho mých klientů je velice mladých. Spojené státy jsou jedinou zemí na světě, kde odsoudíme 13 leté děti k tomu, aby zemřely ve vězení. V naší zemi máme doživotní vězení bez podmínky i pro děti. Snažíme se z toho udělat případ. Jsme jediná země na světě.

Zastupuji lidi v cele smrti. A otázka trestu smrti je velice zajímavá. Mnoha způsoby jsme naučení, že skutečný probém je, zda si člověk zaslouží zemřít za to, co spáchal. To je smysluplná otázka. Ale je tu i jiný způsob přemýšlení, který ovlivňuje naši identitu. Ten druhý způsob přemýšlení není, zda člověk zasluhuje zemřít za své zločiny, ale jestli mi si zasloužíme zabíjet. Je to fascinující.

Pro trest smrti v Americe je typickou charakteristikou omyl. Na každých devět lidí skutečně popravených připadá jeden člověk, nakonec uznaný jako nevinný, který je ospravedlněn a propuštěn z cely smrti. To je poněkud ostudná chybovost - jeden nevinný z devíti. Je to fascinující. V letectví bychom nikdy nepřipustili, aby lidé nastoupili do letadla, kdyby z devíti letadel, která vzlétnou, jedno spadlo. Ale od tohoto problému se nám daří oddělit. To není náš problém. To není naše břemeno. To není náš zápas.

Hodně o těchto věcech mluvím. Mluvím o rase a o této otázce, zda si můžeme dovolit zabíjet. Je zajímavé, že když učím své studenty o historii černochů v Americe, vyprávím jim o otroctví. Povídám jim o terorismu, o éře, která začala v první polovině 20. století a pokračovala 2. světovou válkou. Moc o tom dnes nevíme. Ale pro černochy v této zemi to byla éra spojená s hrůzou a terorem. Na mnoha místech se lidé báli, že budou lynčováni. Báli se, že budou bombardováni. Děs z teroru formoval jejich životy. Tito starší lidé za mnou dnes chodí a říkají: "Pane Stevensone, vy mluvíte, přednášíte, řekněte lidem, ať přestanou tvrdit, že se setkáváme s terorismem poprvé v historii našeho národa až po 11. září." Naléhají na mne, ať vysvětlím, že oni s terorismem vyrostli. Že éra terorismu byla, pochopitelně, následována segregací, desetiletími rasové podřadnosti a apartheidu.

A stejně jsme v této zemi nastaveni tak, že o svých problémech mluvíme jen velice neradi. Neradi mluvíme o své historii. A kvůli tomu jsme nikdy pořádně nepochopili, co znamená to, co jsme v minulosti udělali. Pořád se do sebe navzájem navážíme. Neustále vytváříme napětí a konflikty. Máme potíže s tím mluvit o rase, a myslím, že je to proto, že nejsme ochotni se pustit do procesu hledání pravdy a smíření. V Jižní Africe lidé pochopili, že není možné porozumět apartheidu bez usilování o pravdu a usmíření. I ve Rwandě, dokonce i po genocidě, bylo znát toto úsilí, ale v naší zemi jsme to nedokázali.

Přednášel jsem o trestu smrti v Německu. Bylo to fascinující, protože jedna z posluchaček po přednášce vstala a řekla: "Je dost nepřijemné poslouchat, to, o čem tady hovoříte." Pokračovala: "V Německu nemáme trest smrti a nikdy bychom ho ani mít nemohli." V sále nastalo ticho, a ta žena pokračovala: "S naší historií není myslitelné, že bychom vůbec někdy mohli zavést systém, který zabíjí lidské bytosti. Pro nás by bylo nemyslitelné úmyslně a svobodně se rozhodnout zabíjet lidi." Přemýšlel jsem o tom. Jaké by to bylo žít ve světě, kde by Německo jako národní stát popravovalo lidi, zejména, byli-li by to Židé? Nemohl jsem to snést. To bylo nepředstavitelné.

A přitom, v naší zemi, ve státech starého Jihu, popravujeme lidi - kde je 11 krát pravděpodobnější dostat trest smrti, pokud je oběť bílá než pokud je oběť černá, 22 krát pravděpodobnější, když je obžalovaný černý a oběť bílá - v těch samých státech, kde v zemi leží těla lidí, kteří byli zlynčováni. Máme tady takovýhle nepoměr.

Domnívám se, že naše identita je ohrožena. Pokud se opravdu nestaráme o tyto nepříjemné věci, ty pozitivní a nádherné věci to taky odnesou. Milujeme inovace. Milujeme technologii. Milujeme tvořivost. Milujeme zábavu. Ale nakonec tyto skutečnosti budou zastíněny utrpením, zneužíváním, ponižováním, zlehčováním. Pro mne je nezbytné to obojí propojovat. Protože neustále hovoříme o potřebě věčí naděje, většího úsilí, věčí odhodlanosti vůči výzvám, které s sebou nese život ve složitém světě. Pro mne to znamená trávit čas přemýšlením a mluvením o chudých, o znevýhodněných, o těch, kteří se na TED nikdy nedostanou. Ale přemýšlet o nich musíme ve vztahu k našim vlastním životům.

Nakonec stejně všichni musíme věřit věcem, které jsme nikdy neviděli. Děláme to, jakkoli jsme racionální a intelektuálně zdatní. Inovace, tvořivost, pokrok - ti nepřicházejí jen z myšlenek, které již jsou v našich hlavách. Pocházejí z našich myšlenek, které jsou také napájeny přesvědčením našich srdcí. A je to právě toto spojení mysli a srdce, o kterých věřím, že nás vede k tomu, abychom nevěnovali pozornost pouze těm zářivým a skvělým věcem, ale také těm temným a těžkým. Václav Havel, skvělý český státník, o tom hovořil. Řekl: "Když jsme ve východní Evropě zápasili s útlakem, chtěli jsme spoustu věcí, ale nejvíc ze všeho jsme potřebovali naději, orientaci ducha, ochotu být občas na beznadějných místech a být svědkem."

Tato orientace ducha je pro mne v jádru toho, o co, jak věřím, usilují i komunity kolem TEDu. Není pochyb o tom, že ani technologie a design, nám nedovolí stát se plně lidmi, dokud nebudeme věnovat pozornost utrpení, chudobě, vyloučení, nespravedlnosti, bezpráví. Musím vás varovat, že tento druh identity je mnohem náročnější než identita, která se nestará. Ono vás to dostihne.

Měl jsem to štěstí, že jsem se jako mladý právník setkal s Rosou Parks. A paní Parks jezdívala zpátky do Mongomery, setkávala se dvěma svými nejlepšími přítelkyněmi, staršími dámami, Johnnie Carr, která organizovala bojkotování autobusů - úžasná černošská žena - a Virginií Durr, běloškou, jejíž muž, Clifford Durr, zastupoval doktora Kinga. Tyto ženy se setkávaly a povídaly si.

Občas mi paní Carr zavolala a řekla, "Bryane, paní Parks přijede. Sejdeme se a budeme si povídat. Nechtěl bys přijít a poslouchat?" A já na to "Ano madam, to bych chtěl." A ona řekla: "Dobře, a co budeš dělat, až přijdeš?" Já řekl: "Budu poslouchat." Tak jsem tam chodil a jenom poslouchal. Bylo to ohromně inspirativní a motivující.

Jednou jsem tam seděl a poslouchal ty dámy, a po několika hodinách se paní Parks otočila ke mně a řekla: "Bryane, pověz, co je to ta Iniciativa za rovné právo? Pověz mi, co se to snažíte dělat?" Tak jsem spustil svůj kolovrátek. "No, snažíme se bojovat proti nespravedlnosti. Snažíme se pomáhat lidem, kteří byli neprávem odsouzeni. Snažíme se bojovat proti tendenčnosti a diskriminaci v procesech trestního práva. Snažíme se ukončit praxi nepodmíněných doživotních trestů pro děti. Snažíme se něco udělat s trestem smrti. Snažíme se snížit množství vězňů. Snažíme se ukončit hromadné uvězňování."

Celé jsem to odříkal, a když jsem skončil, podívala se na mne, a řekla: "Hmm hmm hmm." "Z toho bude unavený, velmi, ale velmi unavený." (smích) A pak se paní Carr naklonila ke mně, ukázala na mě prstem, a řekla: "A proto musíš být statečný, velice statečný."

Já věřím tomu, že komunita kolem TEDu ptřebuje víc odvahy. Potřebujeme nálézt způsoby, jak tyto výzvy přijímat a zpracovávat, včetně problémů a utrpení. Protože nakonec naše lidství závisí na lidství všech okolo nás. Při své práci jsem se naučil velice jednoduché věci. Naučilo mě to několik jednoduchých věcí. Dospěl jsem k pochopení i k víře, že každý z nás, je mnohem víc než ta nejhorší věc, kterou jsme provedli. Věřím, že to tak je u každého člověka na Zemi. Pokud někdo řekne lež, není pouze a jen lhář. Pokud někdo vezme věc, která mu nepatří, není pouze zloděj. Věřím, že i když někoho zabijete, tak nejste jenom vrah. A proto je to základní lidská důstojnost, kterou musí zákon respektovat. Také jsem přesvědčen, že na mnoha místech této země, a určitě mnohde po světě, opakem chudoby není bohatství. Tomu nevěřím. Vlastně si myslím, že na příliš mnoha místech opakem chudoby je spravedlnost.

A nakonec - jsem přesvědčen, že navzdory tomu, že je tak skvělá, tak krásná a tak inspirující, a tak motivující, nebudeme nakonec souzeni podle naší technologie, nebudeme souzeni podle našeho designu, ani podle intelektu a rozumu. V posledku posuzujeme charakter společnosti nikoli podle toho, jak je bohatá, mocná a privilegovaná, ale podle toho, jak zachází s chudými, odsouzenými, uvězněnými. Protože až v těchto vazbách začneme rozumět skutečně zásadnám věcem o tom, kdo skutečně jsme.

Někdy mě to rozhodí. Skončím příběhem. Někdy moc tlačím na pilu. A taky se někdy unavím, jako všichni. Některé nápady trochu předběhnou myšlení tam, kde na tom záleží. Zastupoval jsem děti, které byly odsouzeny k velice trvdým trestům. Chodím do vazby na setkání s klientem, kterému je asi 13 let, ale musí podle rozhodnutí stanout před soudem jako dospělý. Přemýšlel jsem, jak se to stalo? Jak může rozhodnutí soudu z vás udělat něco, co nejste? Soudce ho uznal za dospělého, ale já vidím to dítě.

Jednou jsem poncoval a začal jsem přemýšlet, no, když vás může soudce klasifikovat jako něco, co nejste, tak má asi magickou moc. Jo, Bryane, ten soudce má asi kouzelnou moc. Měl bys ho o trochu požádat. A protože jsem ponocoval, nemyslelo mi to moc zpříma, Začal jsem zpracovávat žádost. Měl jsem klienta, který byl 14 letý chudý černošský chlapec. A začal jsem zpracovávat žádost, s hlavičkou: "Žádost o klasifikaci mého chudého čtvrnáctiletého černého klienta jako privilegovaného pětasedmdesátiletého generálního ředitele." (potlesk)

Pojal jsem svou žádost tak, že došlo k procesnímu, policejnímu a soudnínu pochybení. Dokonce jsem tam měl větu o tom, že v této zemi není nic správně, všechno je jen pochybení. Ráno jsem se vzbudil, a říkal jsem si - vysnil jsem si tu bláznivou žádost, nebo jsem ji skutečně napsal? A ke své hrůze jsem zjistil, že jsem ji nejen napsal, ale i odeslal k soudu. (potlesk)

Uběhlo pár měsíců a já jsem na to zapomněl. Až jsem se konečně rozhodl, ach jo, musím k soudu a dotáhnout svou bláznivou při. Tak jsem nasedl do auta a cítil jsem se skutečně přemožený. Dojel jsem k soudu. A říkal jsem si, tohle bude težké a bolestné. Nakonec jsem vylezl z auta a zamířil k soudu.

A jak jsem vystupoval po schodech, uviděl jsem starého černocha, který u toho soudu uklízel. Když mě ten muž uviděl, přišel ke mně a řekl mi: "Kdo jste?" Řekl jsem: "Jsem advokát." A on: "Vy jste advokát?" A já: "Ano pane." A ted muž ke mně přišel a objal mě. A do ucha mi pošeptal: "Jsem na vás moc hrdý." Muslím vám říct, že to bylo nabíjející. Spojilo se to ve mně s něčím, co mělo do činění s identitou, se schopností každého člověka přispět společnosti v tom, aby měla nadějnější perspektivu.

Takže jsem vešel do soudní síně. A jak jem "Pane Stevensone, to vy jste napsal tu bláznivou žádost?" Odpověděl jsem "Ano pane, já," a začali jsme se dohadovat. Přicházeli lidé, kteří byli dost rozrušení, protože jsem napsal šílené věci. A přicházeli policejní důstojníci a asistenti obžaloby a úředníci. A než jsem se vzpamatoval, soudní síň byla plná lidí, naštvaných, že mluvíme o rase, že mluvíme o chudobě, že mluvíme o nerovnosti.

Ale koutkem oka jsem zahlédl toho starého soudního sluhu, jak chodí sem tam. Pořád se díval dovnitř oknem a určitě to všechno slyšel. Přecházel sem a tam. A konečně ten starý černoch s velice ustaranou tváří vešel do síně a posadil se přímo za mne. Asi za 10 minut řekl soudce, že bude přestávka. Během přestávky se zvedl zástupce šerifa, kterého pobouřilo, že do síně přišel starý sluha. Tak vyskočil a běžel k tomu starému černému muži a řekl mu: "Jimmy, co děláš v soudní síni?" A ten starý černoch vstal, podíval se na něj a pak na mne a řekl: "Přišel jsem do této soudní síně abych tomuto mladému muži řekl, ať se upne k vidině cíle a vytrvá." (citát z písně)

Přišel jsem na TED, protože věřím, že mnozí z vás rozumí, že mravní rozměr vesmíru je ohromný, ale nakonec se ohýbá směrem ke spravedlnosti. A že nemůžeme být plně rozvinutými lidskými bytostmi, dokud se nezačneme starat o lidská práva a základní důstojnost. Že naše přežití je svázáno s přežitím všech. Že naše vize o technologiích a designu a zábavě a tvořivosti se musí pojit s vizemi lidskosti, soucitu a spravedlnosti. A více než co jiného, pro ty z vás, kteří to se mnou sdílí, jsem prostě přišel říct: upněte se k vidině cíle a vytrvejte. Mnohokrát děkuji. (potlesk)

Chris Anderson: Takže jste slyšel a viděl že v tomto publiku, této komunitě, je zjevná touha vám pomoci na vaší cestě s tím něco udělat. Co můžeme udělat kromě finanční podpory?

BS: Příležitosti jsou všude kolem nás. Pokud bydlíte například v Kalifornii, na jaře bude referendum o tom, jak přesměrovat nějaké finance, které utrácíme za politiku trestu. Například, tady v Kalifornii, máme na příštích pět let v rozpočtu miliardu dolarů za náklady na trest smrti - jednu miliardu dolarů. A přitom 46 procent všech vražd nekončí zatčením viníka. 56 procent znásilnění není vyřešeno. Takže je tu příležitost to změnit. Toto referendum bude usilovat o to, aby ty peníze byly použity na vynucování zákona a bezpečnosti. Takové jsou příležitosti kolem nás.

CA: V posledních třiceti letech se v Americe výrazně snížila kriminalita. A částí vysvětlení bývá, že je to spojedno s vyšší mírou uvězňování. Co byste řekl lidem, kteří tomu věří?

BS: No, ve skutečnosti se míra násilných trestných činů skoro nezměnila. Ohromný nárůst masového posílání do vězení u nás nebyl ve skutečnosti v kategoriích násilných zločinů. Bylo to v souvislosti se zmatenou drogovou válkou. A tam se dramaticky zvedla populace našich vězení. A taky se příliš necháváme unést rétorikou trestu. Takže máme zákony "třikrát a dost", které posílají na doživotí lidi, za to, že kradou bicykly, za malé majetkové trestné činy, spíš, než abychom je nutili nahrazovat ytráty těm, kteří byli poškozeni. Myslím, že bychom pro oběti a poškozené měli dělat více a ne méně. A myslím, že naše součastná filosofie trestu nedělá nic pro nikoho. A tuhle orientaci myslím musíme změnit. (potlesk)

CA: Bryane, zasáhl jste nás s velikou silou. Jste inspirující osobnost. Díky moc, že jste přišel na TED. Děkujeme. (potlesk)