Zapomenuté umění demokratické debaty
Jedna věc, kterou svět potřebuje – kterou tato země zoufale potřebuje – je lepší způsob vedení našich politických debat. Musíme oprášit zapomenuté umění demokratické diskuze. (Potlesk) Když se zamyslíte nad současnými debatami, většinou to je překřikování na kabelové televizi, nebo ideologické přestřelky na půdě Kongresu. Mám takový návrh. Podívejme se na všechny současné debaty ohledně zdravotní péče, bonusů a záchranných balíčků na Wall Street, propasti mezi bohatými a chudými, ohledně zvýhodňování menšin a stejnopohlavních svazků. Pod povrchem těchto diskuzí, s vášní sršící ze všech stran, se schovávají velké otázky morální filozofie, velké otázky spravedlnosti. V politice je však jen málokdy vytáhneme na světlo a hájíme a rozebíráme.

Dnes bych tedy rád zkusil něco jako diskuzi. Nejdříve mi dovolte citovat slavného filozofa, který psal o těchto otázkách morálky a spravedlnosti, dát vám krátkou přednášku o Aristotelovi ze starých Athén, o jeho teorii spravedlnosti, a pak tady diskutovat o tom, zda jeho myšlenky opravdu odpovídají způsobu, jakým rozmýšlíme a debatujeme o těchto otázkách dnes. Takže… jste připraveni na lekci? Podle Aristotela spravedlnost znamená, že lidé dostanou, co si zaslouží. A to je všechno – to je ta lekce. (Smích)

Teď si můžete říct: dobře, to je přeci jasné. Opravdový problém však začíná ve chvíli, kdy přijde na přetřes, kdo si co zaslouží a proč. Tak třeba flétny. Předpokládejme, že rozdáváme flétny. Kdo by měl dostat ty nejlepší? Podívejme se, co by lidé – Co byste řekli vy? Kdo by měl dostat nejlepší flétnu? Prostě to vykřikněte nahlas. (Z publika: Náhodně.)

Michael Sandel: Náhodně. Dělali byste to losováním. Nebo by ji dostal první člověk, který by vběhl do haly. Kdo další?

(Z publika: Nejlepší hráči na flétnu.)

MS: Nejlepší hráči na flétnu. (Z publika: Nejhorší hráči na flétnu.)

MS: Nejhorší hráči na flétnu. Kolik z vás hlasuje pro nejlepší hráče? Proč? Na toto se vlastně Aristoteles ptal taky. (Smích)

Je tu ale těžší otázka. Proč si myslíte, vy kdo jste takto hlasovali, že nejlepší hráči na flétnu by měli dostat nejlepší flétny?

Peter: Největší přínos pro všechny.

MS: Největší přínos pro všechny. Uslyšíme lepší hudbu, když nejlepší flétny dostanou nejlepší hráči. To byl Peter? (Z publika: Peter.)

MS: Dobrá. No, to je dobrý důvod. My všichni bychom se měli lépe, kdyby se hrála dobrá hudba místo té strašné. Aristoteles si však nemyslel, že by to byl právě ten důvod, Petere. To je v pořádku. Aristoteles měl jiný důvod říct, že nejlepší flétny by měly náležet nejlepším flétnistům. Říkal, že právě k tomu jsou flétny určeny – aby se na ně hrálo dobře. Říkal, že abychom zdůvodnili rozdělování nějaké věci, musíme zdůvodnit – a někdy o něm diskutovat – účel té věci nebo společenské činnosti, v tomto případě hudebního vystoupení. A účel, samotná podstata hudebního vystoupení, je produkovat dokonalou hudbu. Bude to příjemný vedlejší produkt, ze kterého se můžeme těšit. Ale když přemýšlíme o spravedlnosti, Aristoteles řekl, že to, o čem opravdu musíme přemýšlet, je podstata předmětné činnosti a vlastnosti hodné obdivu a uznání. Jedním z důvodů, proč by nejlepší flétnisté měli dostat nejlepší flétny je, že hudební vystoupení nás nejen učiní šťastnými, ale dá vyniknout a poctí ty nejlepší z hudebníků.

Flétny mohou… Rozdělování fléten může vypadat jako jednoduchý případ. Podívejme se tedy na současný příklad sporu týkajícího se spravedlnosti. Má to něco málo do činění s golfem. Před pár lety Casey Martin – slyšeli jste o něm někdo? Byl to velmi dobrý golfista, ale měl postižení, pochroumanou nohu, problém s oběhem, chůze po hřišti pro něj proto byla velmi bolestivá. Vlastně mu neustále hrozilo zranění. Požádal PGA Professional Golfer's Association (Asociaci profesionálních golfistů) o svolení používat golfový vozík na jejich turnajích. Řekli: „Ne, měl byste nespravedlivou výhodu.“ Zažaloval je a případ doputoval až k Nejvyššímu soudu – věřte nebo ne, případ kvůli golfovému vozíku. Podle práva totiž postižení musí mít stejné podmínky, pokud to neovlivní samotnou podstatu oné činnosti. Argumentoval: „Jsem výborný golfista. Chci soutěžit. Potřebuji ale golfový vozík, abych se dostal od jedné jamky k další.“

Představte si, že jste u Nejvyššího soudu. Předpokládejme, že rozhodujete tento případ. Kolik z vás by řeklo, že Casey Martin má právo používat golfový vozík? A kolik z vás by řeklo ne? Dobře, pojďme hlasovat, ruce nahoru. Kolik z vás by rozhodlo ve prospěch Caseyho Martina? A kolik by bylo proti? Kolik by řeklo, že nárok nemá? Fajn, názory se tu dost liší. Někdo z vás, kdo by Martinovi vozík neodklepl, jak byste to zdůvodnili? Zvedněte ruku, pokusíme se vám podat mikrofon. Jak by znělo vaše zdůvodnění?

(Z publika: Byla by to nespravedlivá výhoda.)

MS: Byla by to nespravedlivá výhoda, kdyby mohl řídit vozík. Dobře, řekl bych, že vy, kdo jste hlasovali proti vozíku, jste ho považovali za neférovou výhodu. A co ti, co by mu vozík dovolili? Jak byste se s tím vypořádali? Třeba vy.

Z publika: Vozík nepatří ke hře.

MS: Jak se jmenujete? (Z publika: Charley.)

MS: Charley říká – dáme jí mikrofon, kdyby chtěl někdo odpovědět. Povězte nám, Charley, proč byste řekla, že by měl mít Martin možnost používat vozík?

Charley: Vozík není součást hry.

MS: A co chůze od jamky k jamce?

Charley: To je jedno, nepatří to ke hře.

MS: Chůze po hřišti nepatří ke golfu?

Charley: Ne, podle mě nepatří.

MS: Dobře, zůstaňte tady, Charley.

(Smích)

Kdo chce na Charley reagovat? Má někdo reakci pro Charley? Co byste řekl?

Z publika: Výdrž je podstatnou částí hry, to chození po jamkách.

MS: Chození po jamkách? To je součást golfu? (Z publika: Určitě.)

MS: Jak se jmenujete? (Z publika: Warren.)

MS: Warren. Charley, co na to říkáte?

Charley: Zůstanu u svého tvrzení.

(Smích)

MS: Warrene, hrajete golf?

Warren: Ne, nehraju.

Charley: Já jo. (MS: Fajn.) (Smích)

(Potlesk)

Víte, je to docela zajímavé. V tomto případu u nižší instance předvolali svědčit golfové hvězdy. Je chůze podstatnou částí hry? Předvolali Jacka Nicklause a Arnolda Palmera. A uhodnete, co oba řekli? Ano. Souhlasili s Warrenem. Podle nich je chození namáhavým tělesným cvičením. Faktor vyčerpání je velmi důležitou součástí golfu. A značně by to změnilo podstatu hry, kdyby Martin mohl používat vozík. A teď pozor, přijde něco zajímavého – i když nejdřív bych vám měl říct, jak to dopadlo u Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud rozhodl. Co myslíte, že řekli? Řekli ano, Casey Martin musí dostat golfový vozík. Rozhodli sedm ku dvěma. Na jejich rozhodnutí a naší předchozí diskuzi byla nejzajímavější debata o právech, spravedlnosti, což záviselo na tom, jak uchopíme podstatu golfu. Nejvyšší soud se s touto otázkou popral. Soudce Stevens – jako příklad většiny – uvedl, že přečetl všechno o historii golfu a že podstatou té hry je dostat velmi malý míček z jednoho místa do jamky co nejméně odpaly, a že chůze tedy nebyla důležitá, spíš důsledek.

Byli tu však dva odpůrci, jedním z nich byl soudce Scalia. Nepřiklepl by vozík a to s velice zajímavou námitkou. Je to zajímavé, protože odmítl Aristotelův předpoklad většinového mínění. Řekl, že není možné určit podstatu hry jako je golf. Takhle to formuloval: „Říct, že je něco podstatné, obvykle znamená, že je to nezbytné k dosažení určitého cíle. Jelikož však podstata hry nemá jiného cíle než pobavení, (Smích) což je to, co hru odlišuje od produktivní činnosti, (Smích) je prakticky nemožné říct, že libovolné smluvené pravidlo je to hlavní.“

Takže tu máme soudce Scaliu zpochybňujícího Aristotelův předpoklad většinového mínění. Názor soudce Scalii je zpochybnitelný hned ze dvou důvodů. Zaprvé, žádný sportovní fanoušek by tohle neřekl. (Smích) Kdybychom si mysleli, že pravidla sportů jsou spíše svévolná, než promyšlená tak, aby vyžadovala výkony, které považujeme za hodny obdivu, nezajímali bychom se o výsledek hry. Je to sporné také v druhé rovině. Na první pohled by to mohlo vypadat – tato debata o golfovém vozíku – jako zvažování spravedlnosti, co má být nepoctivá výhoda. Ale kdyby spravedlnost byla jediný problém, nabízelo by se snadné a samozřejmé řešení. Co by to bylo? (Z publika: Ať kdokoli používá vozík.) Ať si každý řídí vozík, když bude chtít. Tím by to bylo vyřešené.

Ovšem nechat kdekoho řídit vozík by, dle mého názoru, bylo pro golfisty a PGA mnohem horší, než učinit výjimku Casey Martinovi. Proč? Protože sporným bodem v debatě o golfovém vozíku nebyla jen podstata golfu, nýbrž otázka, které schopnosti jsou hodny obdivu a uznání jakožto sportovního talentu? Zkusím to vysvětlit tak jemně, jak jen dovedu: Golfisté jsou trochu přecitlivělí na vnímání své hry jako sportu. (Smích) Koneckonců se tam neběhá, neskáče a míček vesměs stojí. (Smích) Takže jestli je golf hra, která se dá hrát, zatímco popojíždíte golfovým vozíkem, je těžké přiznat pravým golfistům stejný obdiv a uznání jaké přiznáváme opravdovým atletům. To ilustruje, že u golfu, stejně jako u fléten, je těžké rozhodnout co je vlastně spravedlivé, aniž bychom se nedotkli otázky „Co je podstatou oné činnosti a jaké kvality a výkony spojené s touto činností jsou hodny obdivu a uznání?“

Podívejme se na poslední příklad dominující současným politickým debatám: stejnopohlavní svazky. Existují lidé podporující pouze státem uznávané tradiční svatby mezi jedním mužem a jednou ženou, stejně jako lidé podporující uznávání stejnopohlavních sňatků. Kolik z vás hlasuje pro první variantu: aby stát uznával jen tradiční sňatky? A kolik z vás pro druhou, stejnopohlavní sňatky? Takže, stejně jako předtím, jaké způsoby myšlení o spravedlnosti a morálce podpoří naše argumenty ohledně sňatků? Odpůrci stejnopohlavních svazků tvrdí, že účelem svatby je v podstatě plození, a právě to je hodno obdivu a uznání a podpory. Zastánci stejnopohlavních svazků říkají ne, plození není jediným účelem sňatku. Co takhle celoživotní, vzájemné a láskyplné spojení? To je podstata svazků. Takže ať už se jedná o flétny, golfové vozíky nebo dokonce vytrvale probírané téma stejnopohlavních svazků, Aristoteles to trefil. Jen stěží se dá rozmlouvat o spravedlnosti, aniž by se nejprve nesvedla debata o smyslu společenských institucí a jaké vlastnosti jsou hodny obdivu a uznání.

Odhlédněme od těchto případů a podívejme se, co nám říkají o způsobu, jak můžeme vylepšit a pozvednout okolnosti politických projevů ve Spojených státech a následně i ve světě. Převládá názor, že když do politiky přímo zapojíme morální otázky, je to cesta k nesouladu a pak k netoleranci a nátlaku. Takže je lepší to nechat na pokoji, ignorovat morální a náboženská přesvědčení, která si lidé uchovávají v běžném životě. Připadá mi, že naše diskuze uvažovala o opaku, že je lepší vzhledem ke vzájemnému respektu hned zapojit morální přesvědčení občanů do jejich veřejného života, než po nich chtít, aby své nejzakořeněnější předsudky odložili před vstupem do politiky. To je podle mě způsob, jak oprášit zapomenuté umění demokratické debaty.

Mnohokrát vám děkuji.

(Potlesk)

Děkuji vám.

(Potlesk)

Díky.

(Potlesk)

Děkuji moc. Díky. Děkuji. Chrisi, díky.

Chris Anderson: Od fléten přes lekci golfu až po stejnopohlavní svazky. To bylo skvělé propojení. Vy jste průkopníkem otevřeného vzdělávání. Váš seriál přednášek byl první vlaštovkou. Jaká je vaše představa dalšího vývoje?

MS: Inu, řekl bych, že je to uskutečnitelné. Ve školách se občas setkáme se zakořeněnými morálními přesvědčeními, která mají studenti u některých otázek veřejného života. Myslím, že se s tím veřejně můžeme lépe vypořádat. Takže mým snem je vzít pořad pro veřejnou televizi, který jsme už vytvořili – je přístupný, online, zdarma, komukoli kdekoli ve světě – a zkusit, zda by se vydařila spolupráce s institucemi, na univerzitách v Číně, Indii, v Africe, všude po světě, zkusit propagovat občanskou nauku a rozvinout demokratickou debatu.

CA: Takže si představujete, že na jednom místě, živě, v reálném čase povedete takovouto konverzaci, budete klást otázky lidem z Číny a Indie, kteří by se přidali?

MS: Ano. Zkusili jsme to tady s 1500 lidmi v Long Beach, stejně tak ve třídě na Harvardu s asi 1000 studenty. Nebylo by zajímavé propojit tento způsob myšlení a diskuze s velkými morálními problémy a zkoumat kulturní rozdíly a spojit přes videomost studenty z Pekingu a Bombaje a Cambridge či Massachusetts a vytvořit globální třídu? Tohle bych chtěl opravdu udělat.

(Potlesk)

CA: Dokážu si představit, že se najde dost lidí, kteří vás v této snaze rádi podpoří. Michael Sandel. Děkuji vám. (MS: Mockrát díky.)

překlad Jan Kadlec