Lidské Oko - jeden z nejmocnějších nástrojů na této planetě Za jasného dne dokážeme zaznamenat sebemenší detail. Ale to co oko vidí, není vše co je k vidění. Vedle světa, který vidíme, existuje svět další. Neviditelný svět skrytých sil a úkazů. A ten utváří každý aspekt života na Zemi. Subtitles downloaded from www.OpenSubtitles.org Ale nyní, nové technologie nám dokáží otevřít dveře do tohoto skrytého světa, odhalujíc jeho tajemství a ukazujíc nám všechny jeho zázraky.

Do světa ve kterém žijeme. Nedělní ráno v centru města. Toto náměstí vypadá klidné, ale není. Je žívé, hemžící se pohybem. Náš svět končí zde. Jako divat se zkrz ucho jehly. Lidské oko je prostě limitováno. Malé věci jsou nám prostě neviditelné. Ale to neznamená, že tu nejsou. Za hranicemi našich očí leží úžasný svět, mikrosvět. Svět takových sil, že dokáže utvářet naši planetu. Podívejme se na tyto miroskopické věci.

V dnešní době jsou v polovině věcí, které vlastníme. A technologie se dále vyvíjí. A věci jsou stále menší a menší. A když vstoupíme do tohoto mikrosvěta, můžeme vyrobit věci titěrně malinkaté. Inženýři se v této věci posunuli již na úrovně molekul. Vše co existuje je tvořeno atomy. A vlastnosti dané věci závisí na tom, jak jsou její molekuly uspořádané. Změníme-li uspořádání molekul v uhlí, dostaneme diamanty. Ale výroba na atomové úrovni je velmi složitá.

Je to jako si stavět Lego, ale mít na sobě zimní rukavice. Nanotechnologie nám konečně dovoluje tyto rukavice sundat. A pro náš svět to bude revoluce. Toto je továrna budoucnosti. Pracuje v měřítku tak nepatrném, že i nejmenší smítko může všechno zničit. To proto jsem oblečen jako kreslená spermie. Nyní jsem již opravdu čistý. Pokud přijdu k někomu domů, měl bych si očistit před vstupem boty. Ale než lze projít těmito dveřmi, musíte být tak čistý, že to dává slovu čistota nový význam.

Pokud sem vnesu jediné smítko prachu, budu tak populární, jako bych přivedl psa na výstavu koček. Tyto stroje umožnují inženýrům vyrábět věci v těžko představitelném měřítku. Pro svou práci potřebují ty nejvýkonější mikroskopy v celé Británii. Jen proto aby viděli co opravdu dělají. Tak jak malé věci tu opravdu dělají? Tady je plán. O co se budu snažit je vrýt název tohoto seriálu na oblast velikosti 100x užší než je šířka vlasu. Do stroje vložíme můj vlas.

Tady to je. Vyhlédnu si dobré místo. Je dost velký na 'Invisible World'. Budeme pracovat pouze na jedné jeho sekci. V měřítku jednoho lidského vlasu. To je krevní destička vlasu. To je ohromující. Napíšeme...... Invisible Worlds! Je to divné, protože ze začátku jsem začal dělat na něčem malém, ale nyní se cítím, jako by to mělo být něco velkého. Tak, tady to máme. Pane bože, Tady to je. To je úžasné.

V okamžiku má stroj nápis vyřezaný ve velikosti jen několik set atomů a dohromady to dává slovo. Takže pro představu jak titěrné to je. Je to titěrné více jako šírka vlasu. Tedy něco okolo půl mikronu. A vlas je široký okolo 50 mikronů. Je to neksutečně titěrné. Takže toto je název tohoto seriálu napsán na šířku vlasu. A každé písmeno má šířku možná okolo 1,000 atomu. Abychom si to přiblížili, kdybychom napsali každé písmeno každého slova každé stránky každé knihy v průměrné knihovně.

V tomto měřítku by se vše vlezlo na konec tohoto pera. Je to velmi velmi malé a velmi velmi chytré. Je jasné, že to není moc praktické, mít celou knihovnu na peru, ale inženýři tím mohou dosáhnout průlomu jak v medicíně, tak v dalších výrobních odvětvích. Vyjímečné mikrodesigny z přírody nás mohou inspirovat. V přírodě se nachází stovky milionů těchto úchvatných designů, ale teprvne nyní se stroji jako je tento je můžeme okopírovat.

Jen pomyslete na ty nádherné požnosti, na ty nádherné věci, které vidíme v přírodě. Vše může být konečně na dosah. Mohli by jste si myslet, že obrovské vesmérné programy by potřebovaly kopírovat zázraky miniaturní přírody jen občas. Ale využití mikroskopického světa již pomáhá řešit NASA jeden z největších problémů. Prach. Ano, prach. První věc, kterou jsme udělali, bylo postavit americkou vlajku na stožár a toto je moje fotka focena Alanem Shepardem.

A jak můžete vidět, byl jsem venku jen pár minut a prach se již hromadí podkolen vesmírného obleku. A čím déle tam jste, tím více se hromadí. Mitchell a Shepard ušli po Měsici tři míle. Více než jakýkoliv jiní astronauti. A stejně jako všechny mise Apolla přišli nato, že vesmírný prach není jako prach na Zemi. Bez atmosféry je hladký, stává se jemný jako mouka ale drsný jako smirkový papír.

Drsný a zubatý se protíná tkaninou omezuje kapacitu strojů a dokonce hrozí propíchnutí vzduchových těsnění. Tož je špatné. Způsobuje tak problémy s dýcháním a ucpáváním ventilačních a klimatizačních systémů. Bylo nemožné ho dostat pryč. NASA strávila roky a roky hledaním řešení tohoto problému s prachem. A nyní si myslí, že jedno řešení mají. Řešení je zde zpět na Zemi. Konkrétně v jezerech, nábřežích a lesích.

A pokud chcete být opravdu konkrétní, je to hluboko v neviditelném mikrosvětě lotosového listu. Místo snahy vytvořit něco nového jsme si řekli, že začneme hledat v přírodě. Takže jsme začali hledat na lotosových listech. Dr. Wanda Peters vedl tým Goddard Space Flight Center hledajíc speciální vlastnosti tohoto listu. Pokud se na list podíváte pouze okem, je to pouze pohled na další list. Je pěkně zelený a hodil by se do voskového exteriéru.

Ale v jednom směru je tento list jedinečný. Lotusový list se prostě nezašpiní. Nic se nemůže na jeho povrchu zachytit. Voda prostě steče dolů a nenadělá žádné skvrny. Vynikající sebečistící systém je to tajemství. A toto tajemství není viditelné pouhým okem. Struktura listu jde cik cak. To je jedna z žil v listu. Tu můžete vidět pouhým okem. Ale pokud zvětšíme přiblížení, vidíte skvrny, které ve skutečnosti vyčnívají z povrchu listu.

Lidský vlas je něco kolo 60 mikronů široký. Pokud list přiblížíme ještě více, můžeme vidět jak opravdu složitý je design přírody. Vrcholy a údolí jsou samy o sobě pokryty malými chloupky. Pokud se na list díváte jen pouhým okem, nikdy neuvěříte, že se dívate na povrch, který vypadá tak jemný, ale ve skutečnosti je tak hrubý. Tyto chloupky na povrchu listu lotosu drží vodu a špínu nad vlastním povrchem listu.

Méně než 1% vodních kapek se tak vůbec dotkne listu. Tato samočistící vlastnost inspirovala tým NASA a ten se ho pokusil napodobit. Aby nám ukázali čeho dosáhli, Wanda si nasadila speciálni NASA rukavice. A podrobí je testu. Zaměří se na jedenu z těchto dlaždic s povrchovou úpravou na mikroskopické bázi stejné jako list lotosu. Pokud se na ně podíváte, nevidíte žádný rozdíl mezi potažaným a nepotaženým povrchem. Jdeme na prachový test.

Neupravená dlaždice. A podívejte, upravená dlaždice prach shrnuje. 'Tři . Dva. Jedna.' Nasa právě vynalezla řešení aby vše zůstalo čisté. A toto řešení můžeme použít kdekoliv. Od skafandrů až po vesmírné lodi samotné. Ale tajemství lotosového listu není určeno jen pro vesmír. Mnoho vynálezů NASA - suchý zip, teflon si našli svou cestu z vesmíru zpět na Zem. A zde to byla revoluce. A lotosový list vypadá, že nebude vyjímkou.

Podívejte se. Úplně odletí, podívejte. Je to úchvatné. Měl bych být namočen. Chci říct, podívej se na to! Mohl bych na to lít vodu celý den a stejně by odtekla. Na tom nesejde. A je to lepší a lepší. Takřka každý povrch může být tímto vynálezem potažen. A tím pádem nás chránit před světlem, namočením, ale i před bakteriemi. Lotosový list je pouze jeden příklad ze světa mikroskopických zázraků. Všude kolem nás příroda využívá tento neviditelný svět k opravdu úžasným věcem.

Všichni jsme zvyklí, že máme nohy na zemi, ale nebylo by to krásné vzepřít se gravitaci? To co teď dělám je opravdu úžasné. Ale nebylo by to možné bez armády pomocníků. Nebylo by to krásné dokázat to i ve skutečnosti bez jakékoliv cizí pomoci? Ale jedno zvíře to umí. Gekon. Může vyběhnout i svislé plochy a taktéž přeběhnout strop. Jeho tajemství je ukryto v neviditelném mikrosvětě. Takže jak to, že gekon se umí vzepřít grafitaci?

Vypadá jako průměrná ještěrka. pět palců dlouhá, šupinatá kůže, prostě ještěrka. Ale to není nic běžného, jeho schopnost udržet se pevně na každém povrchu. Přitisknutý ke sklu, jeho prsty se roztáhnou, aby docílil maximální přilnavosti. Nejsou větší než nehet. Ale co tedy přesně ho tam udrží? Mohly by to být drápy? Vědce to mátlo po celá léta. Ale když se vědci podívali opravdu zblízka, uviděli na každém prstu tucet paraelních vyvýšenin.

Každá jako by povlečená sametem. Mikroskopické fotografie odhalily, že se teto povrch mění na stovky tisích miniaturních vlásků. A při ještě podrobnějším pohledu se ukázal opravdu překapující fenomén. Při zvětšení větším jak 100,000x, můžeme náhle zpozorovat, že každý z těchto půl milionu vlásků se na jeho konci rozdělí a vytvoří tak jestě jemnější vlásky. Deset milionů by se vešlo na špendlíkovou hlavičku. A to je to tajemství.

Gekon vytvoří rozsáhlou oblast kontaktu s povrchem skla. Vše to má co dočinění s něčím co se nazývá Van der Waalsoa síla. Na mikroúrovni tato síla přitahuje molekuly k sobě, něco jako magnet. A čím je povrch větší, tím větší je přitažlivost. Je to velmi slabá vazba přes jediný vlas, ale znásobeno 10 miliony nebo více, je to síla neuvěřitelně silná. Tak silná, že dokáže na deset minut udržet gekona mimo povrch.

Ve skutečnosti si gekon musel vyvinout jedinečnou metodu aby se mohl odlepovat a znovu přilepovat. Všichni víme, že co je malé je krásné. A ukazuje se, že to může být taktéž i chytré. A pouze tehdy, ponořímeli se do světa neviditelného uvědomíme se, jak užasné věci jsou ty, které bereme za pevně dané. The Humber Bridge,dokončen 1981, Jeden z nejdelších visutých mostů na světě. Ale pokud si myslíte, že most je mistrovské dílo pozemního stavitelství, pak tady najdete inženýrský zázrak!

Pavoučí síť existuje v nezměněné podobě již více než 100 milionů let a je to jeden z nejúspěšnějších návrhů přírody. Já osobně pavouky rád nemám a tedy ani pavoučí asociace. Ale když se přes to rychle přeneseme a věci urychlíme, můžeme se naráz dívat na architektonický skvost. Nejprve použije jeden druh hedvábí aby zatočil kříž a připojí primární vlákno pavučiny a tím vytvoří paprsky. To dávé pavučině sílu.

Poté se otočí a použije jiný typ hedvábí zvláště lepivý druh hedvábí, a tím dokončí smrtelnou past pro jakýkoliv hmyz. Práce je hotova, volná zóna je na levo od středu. nyní si může sednout a čekat. Vědci na celém světě se snaží zjistit, mikroskopické tajemství pavoučí sítě. To co dělám nyní je čistě v zájmu vědy. Ne proto, že bych chtěl. 'Aby jste ho mohli studovat, musíte ho nejdříve chytit.' OK. Urgh! Dobrá. Je pěkný, líbí se mi.

Takže... Ohh... Toto je noční můra. Jsem ve skleníku plném pavučin. Ohhh! OK. Hýbe se., Určitě se hýbe.Ah! Ah! Pohla se! OK, je to jednoduché, prostě úlovek. Jaká byla nejlepší dovolená na které jsme kdy byl? Je to tato, jdu na to. Nedělejte z toho drama. Tom. Tohle je na této práci ta těžší část. Oh, bože! Oh! Yeah, mohl jsem to udělat, mohl. Mám ji a vsadím se, že jsi rád, že jsem ti pomohl. Pojďme pryč. Mám otevřít dveře? OK, Díky. Běž, běž.

Nyní máme chyceného pavouka. Další krok je... Hmm, zřejmě ho podojit. Jeden přišpendlím hned vedle ní. Neubližuješ ji? Určitě ne. Tak, teď přišpendlím druhý a tím je trochu omezím. Kupodivu jsem ještě panouka nedojil. Vše je jednou poprvé. To co musím teď udělat je uchopit tento malý závit který vyčnívá za zády a táhnout. Takhle jednoduše. A ven vychází zdánlivě nekonečné vlákno, které je vyráběno v malé hedvábné továrně na zádi pavouka.

Pavouk může vytvořit 700 metrů hedvábného vlákna na jeden zátah. Ale abychom zjsitili, proč je vlákno tak pevné, musíme se na pavouka podívat blíže. Toto je pavouk při přiblížení větším jak 12,000x. Tady na břiše má čtyři orgány známé jako snovací bradavky. Každá z nich je poseta spoustou mobilních prstů- něco jako čepů. A ty vystřikují tekutý protein. A jak tekutina opustí pavouka... ..na vzduchu rychle uschne a stane se z ní super silné vlákno.

A zapletením nekolika vláken dohromady vznikne vlákno ještě pevnější. Každý pavouk může vyrábět několik druhů hedvábí z jejich snovacích bradavek. Od těch lepivých, aby chytil kořist... ..po neuvěřitelně silné vlákno. Jste si vědomi houževnatosti této věci která je nepřiměřená jejímu měřítku? Je to fakt bezva. Je to třicetina tloušťky lidského vlasu. A přesto to můžete cítit, můžete na to vyvinout tlak, můžete cítit odraz.

Kdyby toto vlákno bylo tlusté jako tužka, mohlo by bez problémů táhnout záoceánský parník. Ale genialita pavučiny neleží jen v síle vlákna, ale i jak je použita. Tejemství můžeme najít v každé kapce vody, která je na křížení. V každé kapce je vlákno pevně stočeno. Vědci se domnívají, že když do pavučiny vletí moucha... ...tyto stočence se uvolní a umožní pavučině se natáhnout aniž by se poničila. Už jsme se poučili z některých pavoučích triků.

Ale nyní půjdeme ještě dále ve využití tajemství mikroskopického světa přírody. a vytvoříme uplně novou stavbu... ...schopnou odolat nejmocnějším silám... ...jak se chystám ukázat s tímto velkým ovocem. Toto je vodní meloun. A toto je Glock 17, 9mm poloautomatická pistol. Může vystřelit kulky rychlostí 300m za sekundu. Tomu se opravdu jen tak něco nevyrovná. No, ale to zase není takové překvapení.

Náš meloun nemá proti takové kulce žádnou šanci, a proto bude potřebovat pořádnou ochranu. Jako něco takového, vyrobeného s aramidu. velmi odolný ale lehký materiál který se dostal za základní výbavy jednotek policie, armády a ted i melounů. Kulka letí rychlostí větší jak 600 mil za hodinu (cca 900km/h) Ale při nárazu, tenká vlákna v bundě jsou natolik silné a hustě tkané, že rozloží energii. Dobrá zpráva pro pana Melouna. Kulku to zastaví. Cítím to. Ah.

Yeah. Pro meloun to nebyl dobrý den. Očividně by snesl ještě více ochrany. A mikro svět může mít odpověď. Jako V tomto obláčku kouře, Až na to, že toto ve skutečnosti není kouř. Ve skutečnosti to je pramen nejpevnějších vláken na světě. Toto lidmi vyrobené vlákno je 5x tenčí než lidský vlas. Ale 10x pevnější než ocel. Každé tentké vlákno je tvořene tisíci ještě tenčími vlákny. A každé z nich tisíci ještě menšími.

Ve skutečnosti je každé vlákno tvořeno z milionu carbonových trubiček o tloušťce pouze jednoho atomu. A je to neuvěřitelně silné. A tedy máme novou látku, a postavíme je stávajícímu šampionovi, v tomto speciálním stroji. Podroben masivní síle ... ...aramid to vzdává. Ale carbonové nanotrubičky pokračují. Jsou více jak 3x silnější a odolnější než aramid. Je to stále jen prototyp, ale je to příslib opravdové revoluce.

V našem uspěchaném světě žijeme v blažené nevědomosti neboť kolem nás existuje ohromné množství stvoření a jevů, ale jsou neviditelné. Tak třeba tenhleten chlápek. Bude vařit romantickou večeři. Večeři pro dva. Tedy to si myslí. Mmm! Podívále-li se ovšem do mikrosvěta... ..je tu celkem přecpáno na rande pro dva. Ikdyž si myslíte, že jste sami, stále máte společnost. Svět stvoření, které nikdy neuvidíme. Jako například Tardigrady.

Mají velikost malinkého zrníčka písku. Jsou úplě průhledné. A jsou všude. Ohromě tak přečíslují veškerou lidskou populaci. A tyhle stvoření se ukrývají ve vaší večeři. OBA: Na zdraví! Kupříkladu čerstvý hlávkový salát. Pokapaný octovým dresinkem. Kompletní s trochou ..volně plovoucího octového úhoře. Ano, je tam, velký méně než jeden milimetr. Ale je nejlepší o tom moc nepřemýšlet. A když přijde na sýrový zákusek, je posypaný vrstvou roztočů.

Znáte ten jemný prach ze starých sýrů? To jsou zbytky toho, co za sebou ponechají rotoči, když dokončí svou práci. Tito roztoči jsou často záměrně přidáni aby dodali sýru jeho aroma. Ale ono to není jen naše jídlo, které hostí tuto mirko faunu. V každém pokoji jsme úplně obklopeni stvořeními, které s námi sdílí i ty nejintimnější okamžiky. Ne nutně naši lásku k Barry Whiteovi. Jsou to roztoči. Jeden čtvereční metr koberce jich může obsahovat až 100.000.

Ale my je potřebujeme. Hodují na zbytcích naší kůže a tak nám pomáhají. Myslíme si, že jsem v našich domovech sami, ale ve skutečnosti jsme jen součástí obrovského ekosystému... ..hemžícího se životem Ano, v pořádku, položte ji. Podíváme-li se do mikroskopu vidíme co nám pomáhá, ale i to co nás může zabít. Rozdíl mezi chaosem a stabilitou muže záviset i na rozdílech v těch nejmenších struktůrách. I mikroskop může odhalit ty nejmocnější síly na Zemi.

Dany Kistler a jeho pes v Davosu, Švýcarsko. Vědí vše ohledně nebezpečí, které mu jste vystaveni, pokud vás zasáhne lavina. Lavina se objeví z ničeho nic. Objeví se zpoza převisu a zasáhne vše před sebou. Je to rychlé. Sníh vás vtáhne a poté začne proces jako v pračce. Jako by do vás někdo bušil kladivy.Bam! Bam! Jste pod sněhem a nemáte tušení co se děje. Když lavina zastaví, jste jako v betonu. A nejste schopni pohnout ani prstem. Nic.

Ale odkud se bere ta síla laviny? Odpověď leží hlubuko v mikro světě. Daleko zatím, co jsme schopni vidět. Za použití speciálních sond, teprve nyní začínají vědci pomalu chápat potenciální smrtící sílu. Pocházející z vloček. Klasický tvar vločky všichni známe. Ale když vločka dopadne na zem její tvar se změní. Ztratí své charakterisctické paže. Je to příliš malé, abychom to normálně zaznamenali.

Ale tyto záběry mikroskopu zobrazují sněhové vločky, které vytvořily silné pouto, uzamknutím krystalů do sebe. Tím se vytvoří bezpečný sníh. Ale stačí pouze jedna mikroskopická změna dole pod povrchem... bezpečný sníh se změní na bílou časovanou bombu. Slunečný den, po kterém následuje chladná noc způsobuje malé, ale zásadní změny ve sněhu. Sníh trochu roztaje a znovu se zpevní. Ale když se tak stane, má jinou formu, je více hranatý.

Jejich svazek je nyní slabý a a zachycuje vzduch mezi krystaly. Jeho forma je uvolněná a má mřížkový tvar. Hlouběhi ve sněhu je nyní slabá vrstva, pouze pár milimetrů tlustá. Ale dost nato, aby byl svah zákeřně nestabilní. Největší nebezpečí spočívá v tom, že ho nevidíte. Nestabilní sněhovou vrstvu prostě nevidíte. Je to velké spící monstrum. Tyto sondy umožní vědcům najít tyto nebezpečné mikroskopické změny. O 30cm níže, signál zeslábnul, může to být slabá vrstva.

Pokud tam je slabá vrstva, hrozí nebezpečí kdykoliv. Rozbuškou může být třeba zvíře, lyžař nebo prostě jen dostetečné množství sněhu. Pokud zasáhnete tuto slabou vrstvu, poruší se a celý masív se dá do pohybu. Jsou uplně neviditelné. Pod povrchem se slabá vrstva zhroutí Pouto které je drží s vrstvou další se zruší a lavina je na světě. 30,000 tun sněhu se řítí po svahu dolů. Během 10 sekund dosáhne rychlosti 200km za hodinu.

Tato obrovská a ničivá síla je spuštěna mikroskopickou změnou v malém krystalu sněhu. Ale ne jenom příroda dokáže vytvořit obrovskou síly na mikroskopické úrovni. Tady vidíme zázrak inženýrství na displeji. Je tu tisíce pohyblivých částí a jsou rychlé. Někdy více jak 100 mil za hodinu. Nebojte se, nezačnu teď mluvit o vlacích, je to něco jiného. Je to něco malého, ale vlastním způsobem silného. Toto je běžné nachlazení. Nejběžnější lidská infekční nemoc.

Ačkoliv je nachlazení jen trochu na obtíž, je to však něco obyčejného. To co ho způsobuje je však každodenní zázrak. Je to totiž takový náš osobní lidský hurikán. 'Kýchnutí.' Náhlý impuls, který aktivuje skoro všechny svaly horní poloviny těla během zlomku vteřiny. Když kýchnutí aktivuje tolik svalových skupin, uvolní tak velkou sílu. Nyní za použití poslední techniky můžeme konečně vidět silný proud vzduchu, který vytvoří.

Zdrojem tohoto hurikánu je stažení stovky svalů v našem těle. Tyto svaly tak katapultují, nu, kašel. Ten je katapultován rychlostí 100 mil za hodinu, rozstříštěn na 40,000 kapiček. Kdyby to byl jen hlen, bylo by to dostatečně hrůzné. Ale každá tato kapka nese nálož bakterií a virů. A jejich jediný úkol je šířit infekci dále. Což vyvolává důležitou otázku. Jak daleko se může kašel dostat? Dvě nebo tři řady? Možna. Pět nebo šest?

Když rozmístíme speciální pasti na bakterie, můžeme zjistit, jak daleko doletí. Nyní tedy můžeme změřit jak daleko infekce z kýchnutí doletí. No, máme to pár vědců s nudlí u nosu a jsou nám plně k dispozici. A na toto přišli. Po dvou třech metrech začínají padat největší kapky. Ale jsou tu stále i menší kapičky a ty může dál popohnat i vzduch a vítr. Kapičky jsou sotva viditelné. Jsou široké jako lidský vlas.

Ale to není konec, protože jak kapičky cestují, stavají se menší a menší. A čím jsou menší, tím dále se dostanou. Některé mohou dokonce zůstat ve vzduchy až do konce jejich cesty a tyto malé částice se déle dělí dokud nejsou tak malé, že je neuvidíme pouhým okem. Ale pořad tu jsou, ooo ano. Při testu byli infikovány pasti ve vzdálenosti deseti metrů. A ukázalo se, že průměrný kýchanec obsahuje miliony mikro organismů.

Kolik lidí tedy v přeplněném vagónu je na dostřel těmto stříkajícím mikro organismům? Kýchanec může bez problémů cestovat 20 metrů, s lehkou podporou vzduchu i 40 metrů. Yeah, schytáme to všichni. A tyto částice mohou přežít od několika hodin až po několik dní. Toto je skutečný růst bakterie za dva dny. Tak tady to máte.Kýchnutí. Jedna z nejúčinějších metod přenosu onemocnění. Dobrá práce již při šíření obyčejného nachlazení.

Skryté síly neviditelného světa však nejsou jen pouze na Zemi. Daleko nad Zemí existují neviditelné síly, které mají vliv na celé planety. Slunce. Je důležité pro život na Zemi. Z dálky nám poskytuje teplo a světlo. Z blízky, krutá výhneň, solární bouře. Bouře, které mohou způsobit katastrofu tady na Zemi, s potenciálem zničit každý elektrický a telekomunikačního systém po celém světě. Víme, že někdy jsou tyto bouře spojeny s intenzivními magnetickými aktivitami na Slunci.

Ale nikdy jsme je neviděli z blízky a nepochopili jak a proč. Ale nyní tahle banda nesmírně chytrých vědců doufá, že spustí nejvýkonější solarní teleskop na světě. A děkají to proto, aby zahlédli něco, co je normálně neviditelné. Malinkatou náplast na Slunci, které je vzdálena 93 milionů mil. Gondola, která se vznese s tímto balónem nás vezme k novým hranicícm vědy. Pohlédneme na jemné struktury na slunečním povrchu.

Do dneška to našim přístrojům zůstavalo neviditelné. Roky jsme čekali na tento moment. Nyní jsou startovací podmínky ideální. Balón je naplněn stlačeným heliem. Zařízení za 85 milionu dolarů je připraveno ke startu. Žádný tlak! Úhel startu musí být naprosto správný. POTLESK Šest akrů balónu úspěšně vzlétlo a stoupá rychlostí 1000 stop za minutu. Svítání, v pořádku. Myslím, že je potěšen. Balón musí vydržet teploty nižší jak 90 stupňů, když cestuje skrz vnější atmosféru až na samou hranici vesmíru.

Polohovací systém je velmi přesný. Teleskop tak dokáže zaměřit na tyto stromy vzdálené několik stovek metrů a přitom se zaměřit na jednu jehlici borovice. Domnívali jsme se, ze slunce je nejintezivnější oblast magnetismu... v těchto skvrnách, tyto temné oblasti. Ale teleskop nám ukázal něco nečekaného. Nejintenzivnější místo magnetické aktivity neni ve skvrnách na slunci, ale je skrytá ve štěrbinách mezi bublající plazmou ze Slunce.

Tyto malé, zářivě bílé skvrnky mají vyšší magnetické pole než jakékoliv jiné místo na slunci. A teprve teď jsme byli schopni je vidět. Objevením těchto magnetických polí jsou vědci blíže pochopení destruktivní síle slunečních bouří. Ale pokud menší struktury na slunci mohou změnit celý náš svět, zde na zemi můžeme najít obdobné síly. Ale tyto síly planetu nenarušují, ale pomáhají ji. Jo, někdy je opravdu třeba čelit požitkům z britského pobřeží.

Ale už jste se někdy zastavili a přemýšleli, co se děje vedle nás,když jsme u moře? Tak se podívejme. Yeah, no, vypadá to tu celkem prázdné. Ale ve skutečnosti se v moři ukrývá obrovský a bohatý svět dominantní síly. Síly naší planety, prospěšné síly, která je důležitá pro naše přežití. Plankton. Tito malí tvorové, pro nás prakticky neviditelní, jsou úžasnou formou života. A život na celé planetě na nich závisí. Plankton totiž dodává 50% kyslíku.

A nyní jsme zjistili, že jeho role je ještě více důležitá než jsme si mysleli. Ze všech oceánů mizí ryby. Tresky, které jsme očipovali mizí. Nyní nová technika a kamery nám umožnují vyřešit část této záhady. Plavat mořem je pro titěrný plankton jako brodit se sirupem. A jak plave, zanechává za sebou stopu. Jako stopy ve sněhu. Větší ryby tyto stopy berou jako cestu ke své večeři. Ale na někerých místech se začíná moře oteplovat.

A změna i o pouhý jeden stupeň má na plankton dopad. Teplejší voda není tak hustá a planktonu tak cesta netrvá tak dlouho. A pro ryby je tak složitější svou kořist chytit. Při pohledu do tohoto mikroskopického světa jsem objevili něco dalšího. V teplejší vodě se daří jinému typu planktonu. Jeden, co je rychlejší, mnohem rychlejší. Tento super rychlý plankton muže vyvinout rychlost 500x délky jeho těla za sekundu. Což je jako cestovat rychlostí skoro 2,000 mil za hodinu.

Což je špatná zpráva pro ryby, které se planktonem krmí. Ryby jako tresky se tak ztrácejí. Při pohledu do mikroskopického světa jsme tak přišli na jednu věc, Nikdy neztratit ze zřetele i sebemenší obrazy. Tyto organismy žijící v oceánech mohou být neviditelné našemu oku, ale jejich existence je pro naši planetu životně důležitá.

Představte si, že by jsme mohli vidět všechny tyto neviditelné mikrosvěty, živé a všude kolem nás. Skrytou sílu sněhové vločky. Skryté designy přírody. Vidět neviditelné obnovujíc náš úžas...