Toto je obraz, který všichni dobře známe. Je to obraz, který je v mnoha ohledech symbolem naší doby. Představuje něco, co je možná největším technickým úspěchem vůbec. Vstup člověka do vesmíru. Obraz naší planety, má však o mnoho hlubší význam. Poprvé jsme se podívali na sebe a na svojí planetu z vesmíru. Tento pohled nečekaně změnil, naše pocity o lidstvu. Pro první kosmonauty, byl pohled na planetu zářící v temnotě vesmíru, hlubokým zážitkem. Jeden kosmonaut, který se procházel po měsíci popsal pohled na Zem, jako pocit bezprostředního světového vědomí. Řekl: když jste tam nahoře, už nejste Američan nebo Rus. Najednou všechny tyto hranice zmizí.

Jste pozemšťan. Podobné pocity zaznamenali ostatní kosmonauti. Zemi vnímali jako magickou a překrásně vypadající planetu a tato skutečnost je hluboce poznamenala. Navíc si začali stále více uvědomovat, že mnoho věcí na Zemi není v pořádku. A když se vrátili zpět, chtěli pomoci tím či oním způsobem. Obrazy které přinesli zpět, měli též hluboký dopad na mnohých zde na Zemi. Pro mnoho lidí tento obraz, přináší pocit zázraku i bázně. Pocit spojení. Pocit že jsme součástí něčeho většího. V některých ohledech, je obraz naší planety symbolem naší doby. Možná to na úvod zní divně. Co je na tom obraze duchovní? Když se nad tím na chvilku zamyslíme, většina duchovních symbolu jsou většinou symbolem celistvosti, jednoty a základního spojení.

Pocit jednoty a spojení je přesně to, co vyzařuje z tohoto obrazu planety. Symbol růstu a uvědomění, že jsme jedno lidstvo. Že žijeme na jedné planetě a že máme jeden společný osud. Proto je obraz planety tak mocný a proto se stal důležitým symbolem pro ty, kteří si dělají starost o osud lidstva a snaží se vytvořit lepší svět. První kosmonauti si uvědomili, ještě jednu zarážející věc. Při pohledu na Zem jim to připadalo, jako kdyby byla jeden živý organismus. Než jsme vstoupili do vesmíru, planetu jsme viděli jen zblízka. I když jsme v letadle ve výšce 15 kilometrů, stále vidíme jen velmi malou část. V některých ohledech se můžeme přirovnat k blechám, žijících na slonovi.

Tyto vědecky založené blechy prozkoumali jeho pokožku a změřili její tloušťku. Našli kapičky potu a chlupů a celého slona zmapovali. Potom jednoho dne udělala jedna blecha, obrovský skok do výšky 20 metrů. Podívala se na toho slona pod sebou a podivila se. Může být tento slon živou bytostí a může mít své vlastní nároky? I my jsme udělali podobný skok. Nejdříve to bylo 150 kilometrů. Potom to bylo 1500 kilometrů. Až jsme dokázali vidět celou planetu, jako samostatný objekt. A najednou zde máme tu otázku. Může být planeta Země živým organismem? Možná to není až tak divoká myšlenka, jak by se mohlo zdát. Mnoho vědců se začíná touto otázkou důvěryhodně zabývat.

Vědci v Anglii a Americe, se zaměřili na některé dlouhodobé změny, které na naší planetě probíhají. Když se například podíváme, jak se měnila teplota planety za celou její historii. Tak zjistíme že na začátku byla vysoká, ale potom rychle ochladla. Až dosáhla rozhodující hodnoty v které už mohl být život. A od té doby se nemění. To je však divné, protože teoreticky by dříve nebo později měla opět stoupat. Až by byla příliš vysoká na to, aby se na Zemi udržel život. Teplota ale nestoupá a zůstává stejná. Zdá se, že všechny živé organismy společně, odevzdali takové množství plynů, jaké bylo právě potřeba, aby se teplota atmosféry nezměnila.

Aby byla přesně na takové úrovni, jaká je potřeba pro život. Možná že to vypadá, jako překvapující shoda okolností. Není to ale o nic víc překvapující skutečnost, že my se také potíme jen tehdy, když je nám teplo a třeseme se, když je nám zima Udržujeme si stálou teplotu. Obsah soli v oceáně, také vykazuje zajímavý stupeň samoregulace. Voda neustále odplavuje sůl ze souše do oceánu. Děje se to takovou rychlostí, že by trvalo 80 milionů roků než by oceán dosáhl, současnou koncentraci soli.

Teoreticky už by z oceánů, mělo být jedno velké Mrtvé moře. Ale nestalo se to. Je pozoruhodné, že se obsah soli udržuje na stálé úrovni. Drobné organismy ve vodě, pohltili právě to potřebné množství soli. Tak aby se koncentrace soli nezměnila. To jsou jen dva z mnohých příkladů, na základě kterých se vědci domnívají že všechny živé organismy na planetě, fungují společně. Jako jeden velký systém, který se sám reguluje. Tato teorie je známá jako hypotéza Gaia.

Je to pojmenováno podle ženy, která je podle řecké mytologie bohyní Země. Gaia. Můžeme si potom představit, že dny a noci jsou tepem srdce Gaiy. Roční období jsou jejím dechem. Tropické deštné pralesy, jsou její plíce. Atmosféra a oceány, jsou její oběhová soustava. Když se celá planeta, chová jako jeden velký systém, můžeme si potom položit jednu otázku. Co tu potom děláme my? Jaká je úloha lidstva v tomto systému? Pro odpověď na tuto otázku se musíme vrátit zpět a podívat se na celý vývoj na konci kterého stojíme.

Podle současné vědecké teorie, vznikl vesmír velkým třeskem. Čistá energie. Světlo. Na začátku bylo světlo. V tom jsou vědci zajedno a souhlasí s tím i náboženství. Z této energie se potom rychle oddělili elektrony a protony. První základní částice. Potom se tyto jednoduché částice, začali spojovat do prvních atomů. Ty se začali spojovat do složitějších atomů. A do ještě složitějších atomů A tak vznikla celá naše chemie. Potom se různé atomy, začali spojovat do molekul, jako je tato aminokyselina.

Jeden ze základních stavebních kamenů života. Časem se začali spojovat do složitějších molekul. Jako je třeba DNA, které obsahuje miliony atomů Tyto molekuly se potom seskupili, do prvních jednoduchých živých organismů. Bakterie a řasy. Postupem času se i ty začali spojovat a vytvořili tak vícebuňečné organismy. Jednoduché houby a první rostliny. Tento proces vzrůstajícího uspořádání a organizování pokračoval. A potom vznikla první ryba.

Ryby představují ve vývoji, velmi důležitý stupeň. Ryby jsou prvním stvořením s lebkou a míchou. V nich se nachází choulostivá nervová soustava a poprvé v historii je chráněna schránkou z kostí. Od tohoto okamžiku se vývoj zaměřil, hlavně na nervovou soustavu. V rámci pokračujícího vývoje, přišli výrazné vnější změny. Ze žáber se vyvinuli plíce a z ploutví ruce a nohy. Ale největší změna proběhla uvnitř. Nervová soustava se stala neskutečně složitou.

Nejsložitější nervovou soustavu na této planetě, mají delfíni a velryby. Skutečnost, že mají složitější mozek než my, je základem předpokladu, že mají i větší inteligenci. Na co ale využívají tuto zvýšenou kapacitu, stále nevíme. Nyní je nechme stranou. Soustřeďme se na druhou nejsložitější nervovou soustavu na naší planetě. Lidskou nervovou soustavu. Jedním z jedinečných parametrů naší mysli je naše schopnost, zkoumat okolní svět a porozumět mu.

Na tom se zakládá naše věda, technologie a celá kultura lidstva. Jak jsme viděli, jsme výsledkem této dlouhé vývojové cesty. Vývoje z hmoty a z hvězd. Vývoje ze života a jednoduchých organismů. Až po současný stupeň, kdy vývoj dosáhl rozhodující stupeň složitosti a můžeme se podívat zpět do vesmíru. Ať už zkoumáme kámen, list, nebo se koukáme nahoru ke hvězdám. Ve skutečnosti jsme vesmír, který zkoumá sám sebe. Jako hvězdy zkoumají hvězdy.

To samé můžeme říci o našem vnitřním odrazu. Když obrátíme svojí pozornost do nitra a začneme zkoumat vlastní mysl a odhalujeme hlubší úrovně našeho já. Jsme vesmír, zkoumající své vnitřní dimenze. Další otázkou je. Kam nás to dovede? Co bude dál? Z dlouhodobého hlediska, ve výhledu milionů roků zřejmě zaznamenáme, různé fyzické změny. Jako třeba zvětšení našeho mozku. Jsou tu i jiné vývojové změny, které probíhají o mnoho rychleji. Jedním z hlavních směrů vývoje bylo, narůstající sdružování menších jednotek, do větších a větších.

Takže v následujícím stupni se lidské bytosti, zřejmě začnou určitým způsobem sdružovat. Tento proces ve skutečnosti už začal. Je to proces který označujeme jako civilizaci. Uspořádání ulic v této dánské vesnici velmi připomíná, strukturu některých prvních mořských vícebuněčných organismů. Toto je Sun City v Arizoně. Tato struktura připomíná, zárodek savců v pokročilém vývojovém stadiu. Tento směr lidí sdružovat se do větších jednotek se děje i na mnohem vyšší úrovni.

Vidíme například unii států v Americe a Rusku. Států v Evropě, sdružených do Evropské unie. Je to přirozený směr vývoje a jeho výsledek by byl, že lidstvo by začalo fungovat, jako jedno velké společenství. Tak jako se sdružujeme na fyzické úrovni začínáme se sdružovat i na hlubší úrovni. Je to výsledkem informační exploze, telekomunikací a počítačových sítí. Začínáme si navzájem vyměňovat informace, bez ohledu na to kde se nacházíme. Začínáme sdílet své myšlenky.

Začínáme se navzájem duševně spojovat. Navzájem se začíná spojovat, jedna mysl za druhou. A jak si navzájem začínáme rozumět, sdružování probíhá ještě na hlubší úrovni. Jednotlivé duše se spojují navzájem. Začínáme si uvědomovat naší základní shodu a jednotu. Dalším stupněm vývoje by mohlo být lidstvo, které se začíná sdružovat fyzicky i duševně. Které začíná pracovat a fungovat na mnoha různých úrovních, jako jeden celek. Je tu několik zajímavých podobností, mezi tímto sjednocením lidstva.

Sjednocením, které se uskutečnilo v dřívějším stupni vývoje. Když se podíváme zpět, jak se život vyvíjel z hmoty, zjistíme že i ta nejjednodušší bakterie, obsahuje několik miliard atomů. Tento obrázek ukazující deset miliard, je pouze ilustrační. Jestli je to 2, 5 nebo 10 miliard v tomto okamžiku není podstatné. Zdá se, že spolu musí být přibližně takové množství atomů, aby se z nich dal vytvořit, složitý živý systém. Podobně, jako když se podíváme na následující krok ve vývoji.

Na vývoj inteligentního vědomí. Opět zjistíme, že je potřeba několik miliard buněk navzájem propojených v lidském mozku, aby vytvořili myslící vědomí charakteristické pro lidstvo Obrázek opět považujeme pouze za ilustrační. Pokud je toto pravidlo všeobecným principem vývoje, tak je zřejmé že následující stupeň spojení lidstva do sjednoceného systému, bude zahrnovat spolupráci, podobného počtu myslí. A skutečně. Populace lidstva už tuto úroveň dosáhla.

Můžeme se tedy domnívat, že lidstvo je jistý druh velkého celosvětového mozku. A každý z nás je buňkou tohoto mozku. Jsme navzájem spojeni našimi rostoucími informačními sítěmi. Existuje zde spoustu zajímavých podobností, mezi způsobem jak se vyvíjí lidstvo a způsobem, jak se vyvíjí mozek. Lidský mozek se vyvíjí, především osmý až třináctý den po početí. Zkuste si na chvíli představit, že jste nervová buňka v tomto právě se rozvíjejícím se mozku.

Nejdříve je tam plno místa. Potom nastane velmi rychle, populační exploze nervových buněk. Když budete nervovou buňkou, určitě si pomyslíte. Začíná to tu být nebezpečné a je tu málo kyslíku a nebude to dlouho trvat a bude i nedostatek krve. Najednou se po uplynutí třinácti týdnů, exploze zastaví. Od tohoto okamžiku se vývoj nervové soustavy, soustředí na rozvoj propojení a složitosti. Na vzájemné spojení, miliard těchto buněk. V současnosti vidíme celý tento proces, probíhat na lidstvu.

Měli jsme tu obrovskou populační explozi, která se však začíná zpomalovat. A zdá se, že se dostáváme do další fáze, kdy dochází ke spojování miliard buněk v tomto planetárním mozku. Přes poštovní systémy, telefony, počítačové sítě a satelity. Zvyšuje se propojení a spojení miliard myslí, které tvoří lidstvo. Všechno co jsem doposud povídal, jsou většinou dobré zprávy. Špatná zpráva je to, že prudký rozvoj ohrožuje prosperitu planety.

V některých ohledech se to jeví, jako rakovina planety. Je zajímavé, když si vezmeme fotografii města ze vzduchu a podíváme se na způsob, jak se město šíří do okolí. Velmi to připomíná, růst nádoru v těle. Například to připomíná, Los Angeles ze vzduchu. Vypadá to jako nádorová tkáň v těle. Dobře se na ně ale podívejte a všimněte si jak roste. Potom ho porovnejte s tímto. Podobá se to nejen vzhledem. Když se podíváme zpět na to, co určuje směr vývoje rakoviny u jednotlivce a co určuje podobný směr ve společnosti, zjistíme, že jsou tu podobné příčiny.

Nejdříve se podívejme, proč se buňka stane rakovinnou. V centru každé buňky jsou geny. Obsahují informace, na základě kterých fungují jako samostatný organismus a ne jako mísa biologické polévky. Když se geny v buňce naruší, může tato buňka začít jednat, ve prospěch svých vlastních zájmů. Může přestat podporovat systém jako celek. Místo toho, si sama začne dělat co chce. Na úkor těla. A potom se stane rakovinnou. Když začneme posuzovat lidské bytosti ve společnosti a podíváme se na organizaci myslí.

A podobnost s geny, je možné najít v centru mysli v našem vnitřním jádru. Je to nejhlubší úroveň vnitřní moudrosti. Vnitřní uvědomění toho, že jsme o mnoho víc, než jsme si mysleli. Že jsme součástí něčeho o mnoho většího. A když ztratíme kontakt s touto vnitřní moudrostí staneme se buňkami, myslící jen na svůj vlastní prospěch. Bez kontaktu s potřebami společnosti, jako celku. Žijící na účet ostatních. Filozof Alan Watts, popsal tento izolovaný sobecký způsob existence, jako ego obalené do kůže.

Co je uvnitř kůže jsem já a co je mimo kůži, nejsem já. Z pohledu biologie, to samozřejmě tak je. Všichni jsme samostatní biologičtí jedinci. Ale není to tak docela pravda. Jsme o mnoho víc než jen to. Jsme bytosti s vnitřním životem. S existencí, která sahá za naší biologickou podstatu. Uvázli jsme s takovým omezeným pohledem na sebe. Protože to skutečné a nejhlubší já, je dnes možné, jen velmi těžko pochopit. Pokud budeme chtít popsat hlubší smysl našeho já, je to podobné tomu, jako když budeme chtít popsat díru v kusu dřeva.

Když se zeptáte lidí, jak by popsali takovou díru, zřejmě začnou takto. Je to kulatá díra. A vy řeknete že ano. Řeknou. Je to dřevěná díra a je červená. A vy řeknete. Počkejte! Díra není dřevěná a není červená. A oni řeknou. Aha, díra je černá. Ne. To pozadí je černé. A nakonec nebudete při pokusu jak popsat díru, vědět jak dál. Jak popíšeme samotnou díru, bez toho abychom popisovali co ji obklopuje? Podobně těžké je pochopit a popsat, vlastní vnitřní smysl našeho já.

Místo toho máme sklon, popisovat to podle toho co nás obklopuje. Kolik máme majetku. Jakou roli hrajeme v našem společenském postavení. Jaká je naše vědecká nebo náboženská víra. Tento omezený pocit totožnosti, se ještě nemusí jevit jako nebezpečný. Má však dalekosáhlé důsledky. Ukazuje se že i kvůli tomu, se chováme k našemu životnímu prostředí tak zle. Protože považujeme svět za něco, co je mimo nás. Poměrně podobně se zabýváme tím co je uvnitř kůže.

Ale tím co je mimo kůži, se vůbec podrobně nezabýváme. Jak řekl Gregory Bateson. Pokud je to odhad vašeho vztahu k přírodě a máte pokročilou technologii, pravděpodobnost vašeho přežití se rovná možnosti přežití, sněhové koule v pekle. Zemřete buď na jedovaté vedlejší účinky své nenávisti nebo jednoduše na přemnožení a nadměrnou spotřebu. A Bateson dále pokračuje Všechny vaše představy o tom co jste a co jsou ostatní, je třeba změnit. Nejdůležitějším úkolem dneška, je naučit se myslet novým způsobem.

Šel bych ještě o krok dál a řekl. Nejdůležitější úloha, je začít existovat novým způsobem. Osvojit si nový druh vědomí. Potřebujeme se posunout od modelu, já obalené kůží. Sem. Někteří označují jako propustnou vrstvu. Hranice jsou zde i nadále, ale už jsou o hodně méně pevné. Navíc nyní pociťujeme větší jednotu s vnějším světem. Takový posun v uvědomění by mohl hrát důležitou roli v dalším stupni našeho vývoje. Když půjdeme zpět a podíváme se na předcházející hlavní kroky ve vývoji, vidíme že každý krok se stal základem pro následující krok.

Energie vedla ke hmotě. Hmota vedla k životu. A nyní život vede k uvědomění. Hrotem oštěpu vývoje, je nyní lidská mysl. Z biologického vývoje, jsme přešli do vývoje rozumového. Nebudou to změny v našich tělech které budou určovat budoucnost, ale změny v našem myšlení, změny v našem vnímání a změny v našich vztazích. Fáze vývoje do které jsme nyní vstoupili je vývoj lidského vědomí. Klíčový je nyní vnitřní rozvoj. Za nedlouho se vývoj rozšíří do celého světa.

Tyto změny budou o mnoho rychlejší, než se na první pohled bude zdát. Nedávné údaje ukazují, že se vnitřní vývoj brzo rozšíří v celosvětovém společenství. Když se podíváte zpět na zaměstnanost lidí na západě vidíme, že hlavní činností v minulých stoletích bylo zemědělství. Většina lidí se živila zemědělstvím. Tak to pokračovalo až do roku 1900. Tehdy začala nová křivka, kterou byl průmysl. Práce v průmyslu se stala převládající činností lidí.

Vkročili jsme do průmyslové éry. A průmyslová éra pokračovala až do roku 1975. Tehdy začala nová křivka a tou bylo zpracování informací. V současnosti se nacházíme hluboko v éře informací. Do éry informací jsme vstoupili mnohem rychleji, než se předpokládalo. Zatím co trvalo celé století, aby průmyslová éra dosáhla svého vrcholu, tak informační revoluci na to stačilo jen 25 let. Otázka nyní zní. Co přijde po éře informací? Už tu máme příznaky toho, že se začíná nová křivka.

I když je teď ještě malá, roste rychleji než zpracování informací. Tato křivka představuje rostoucí počet lidí zapojených do výzkumu a vývoje nekonečných zdrojů lidské mysli. Jsou tu lidé, kteří začali zkoumat něco co můžeme nazvat poslední velkou hranici naší mysli. Ze začátku jich možná není mnoho, jak můžeme vidět na křivce ale pokud se na to podíváme blíže, okolo roku 2000 překročí informační křivku. kdy stále více a více lidí objeví hlubší smysl jednoty a účel věci.

A zanechají své drobné osobní spory a začnou fungovat společně s planetou a lidstvem jako jedním celkem. Představa, že existují hlubší úrovně lidského vědomí není nová. V průběhu všech věků všude na světě, nacházíme lidi kteří mluví o stejné pramoudrosti a stejném základním porozumění životu ve vesmíru. Zde jsou různými barvami, symbolicky označeni různí učitelé v různém čase. Když některý z těchto učitelů zemřel, tak se jeho poselství začalo šířit ústně nebo písemně na svitcích.

Výsledek byl ten, že v době šíření těchto myšlenek, je zákonitě zkreslovala a pohlcovala kultura té doby. A z původní moudrosti zůstalo žalostně málo. Dnes jsme však v úplně jiné situaci. Za prve. Stovky a tisíce lidí, začínají zkoumat skrytý potenciál lidské duše. A za druhé. Knihy, nahrávky, televize a počítačové sítě. Zkrátka, celá informační revoluce nám dala možnost sdílet tyto objevy s ostatními lidmi. A to bez zkreslení a neporozumění, kterému se dříve nedalo vyhnout.

A nyní, kdy se moudrost začala šířit po celé planetě, dochází dokonce i k pozitivní zpětné vazbě. Moudrost se zesiluje. Místo toho aby se oslabovala. Také vnitřní probuzení by mohlo být rozhodující součástí, spojení celého lidstva do jednoho jednotného společenství. Společenství, ve kterém jsme duchovně propojeni tím, že si uvědomujeme svojí vnitřní jednotu. Přes uvědomění toho, že všichni jsme součástí něčeho většího. A ve stejné době si uvědomujeme svůj osobní potenciál a jedinečnost.

Spojení větší osobitosti a většího společenství. Takový vnitřní rozvoj by mohl pokud by se rozšířil, hodně pomoci lidem, zvládnout problémy kterým čelí. Nacházíme se v době krize. Většina z nás si myslí, že je krize špatná. Možná bychom se v tomto měli poučit od Číňanů. Jejich označení pro krizi Wei Chi, znamená dvě věci. První symbol znamená nebezpečí nebo pozor. Ale druhé dva symboly znamenají příležitost. Příležitost, aby přišlo něco nové.

Když budeme vidět krizi jen jako nebezpečí a ohrožení našich ustálených způsobů, možná nebudeme mít dost energie na to, abychom jí zdolali. Musíme objevit i příležitost, kterou krize ukrývá. Z pohledu vývoje jsou krize znakem toho, že něco není dobře. Že vzory které fungovali v minulosti už nefungují. Proto jsou krize výzvou. Výzvou, přizpůsobit se. Jsou výzvou, abychom zanechali staré způsoby myšlení a začali se dívat novým pohledem.

Současná krize lidstva, nemusí být ve své podstatě krizí ekonomickou, nebo krizí životního prostředí. Klidně to může být krize vědomí. Krize našeho vlastního pohledu na sebe a na okolní svět. Mnozí z nás v tom či onom okamžiku, zažili chvíle jednoty se světem. Byl to pocit vnitřního pokoje, bez potřeby dokazovat kdo jsme. Otázkou je zda dovolíme, abychom tyto vzácné chvíle zažívali ve svém životě častěji. I v životě jiných lidí. Brzo si budeme moci vybrat jestli chceme zkoumat a rozvíjet náš největší zdroj ze všech.

Naší vlastní mysl a vnitřní já. Na závěr bych zarecitoval báseň od Christophera Fry z jeho hry Spánek vězňů. Lidské srdce dokáže jít tam kde je bůh. Možná jsme temní a chladní a není právě zima. Po staletí zamrzlé utrpení, se trhá, láme a začíná se hýbat. Kry dávají zvuk hromu. Obleva, záplava a náhlé jaro. Díky bohu za to, že přišel náš čas. Kdy zlé vychází na povrch, aby nás všude potkávalo, aby nás nikdy neopustilo. Dokud neuděláme největší krok duše, jaký kdy lidstvo udělalo. Veliké duše ty věci znají. Podnikneme expedici do božského. Ale na co čekáte? Tolik tisíciletí je potřeba na probuzení? Pro živého boha. Probuďte se konečně!