Vratimovský seminář 2014
Prof. PhDr. Oskar Krejčí, CSc. - UKRAJINA – A CO DÁL?
PhDr. Luboš Blaha, Ph.D. - AKÁ JE ODPOVEĎ ĹAVICE NA GLOBÁLNÝ KAPITALIZMUS?
MUDr. Ivan David, CSc. - NUTNOST HLUBOKÝCH ZMĚN A LEVICE
Doc. Ing. Ilona Švihlíková, Ph.D. - VÝVOJ GLOBÁLNÍ EKONOMIKY A PROJEKTY VELMOCÍ
Tereza Spencerová - PŘEDBĚŽNÁ ZPRÁVA O ARABSKÉM JARU
Prof. Ing. Peter Staněk, CSc - TEKTONICKÉ ZLOMY SÚČASNOSTI A BUDÚCNOSTI
Prof. PhDr. Jan Keller, CSc. - ČESKO 25 LET POTÉ – SMUTNÁ BILANCE

Odpovědi na dotazy
Prof. PhDr. Oskar Krejčí, CSc. - odpovídá na dotazy
MUDr. Ivan David, CSc. odpovídá na dotazy
Prof. Ing. Peter Staněk, CSc. odpovídá na dotazy
Tereza Spencerová odpovídá na dotazy
Doc. Ing. Ilona Švihlíková, Ph.D. odpovídá na dotazy
Prof. PhDr. Jan Keller, CSc. odpovídá na dotazy

Vratimovský seminář 19.10. 2013
JUDr. Vojtěch Filip: Pád pravicové vlády a jeho důsledky
RSDr. Miroslav Opálka: K prioritám volebního programu
MUDr. Ivan David, CSc: Republika- nutnost společenských změn
PhDr. Zdeněk Zbořil: Dočkáme se racionální volby?
LIC Daniel Solis: Syrský konflikt
Prof. PhDr. Oskar Krejčí, CSc.: Globalizace: válka nebo mír
Prof. PhDr. Jan Keller, CSc.: Úpadek pravice a šance levice
Pravice je dnes v naší zemi výrazně na ústupu. Otevírá se tím prostor pro levici. Zároveň ale hrozí, že levice této jedinečné šance nevyužije. Je zřejmé, proč pravice slábne. Její zlaté období bylo v devadesátých letech minulého století. Slibovala tehdy lidem dvojí. Jednak každému slibovala podíl na privatizovaném majetku, jednak tvrdila, že společnost řízená podle jejích receptů vyřeší problémy, které se nakupily.

První šok přišel již na sklonku devadesátých let. Po probuzení z kupónové euforie občané zjišťovali, že i když byl téměř veškerý majetek rozdán, oni jsou na tom v lepším případě stejně, jako když nepatřil nikomu. Za vlád Topolánka a Nečase přišel pak druhý šok. Privatizace nejenže nepřispěla k řešení problémů, vytvořila naopak řadu problémů nových a mnohem závažnějších. V situaci, kdy nemnozí často zvláštním způsobem závratně zbohatli, rostou počty těch, jejichž životní úroveň se zhoršuje.

Privatizace nerozjela soutěž mezi firmami ve snižování cen. Privatizace bank nevedla ke snižování bankovních poplatků. Pokles daní těm nejbohatším nevede k vyšší tvorbě pracovních míst, a tedy k poklesu nezaměstnanosti. Privatizace bytového fondu nevede k lacinějšímu bydlení.

Pravice nedokáže sice zmíněné problémy řešit, dokázala se však nadstandardně postarat sama o sebe. Po opuštění politiky čekají neúspěšné pravicové politiky velice lukrativní posty v situaci, kdy pro více než půl milionu lidí není žádná práce. Majetkově privilegovaní mají spolu s dalšími bohatými zajištěnu nadstandardní zdravotní péči v situaci, kdy třetina nemocnic bankrotuje. Mají jako jediní zajištěné spokojené stáří v situaci, kdy ostatním je vyhrožováno poklesem už tak mizerných důchodů. Mají lepší šance pro své děti v situaci, kdy ostatním mladým bude stále více hrozit nezaměstnanost bez ohledu na výši vzdělání.

Pravice slibovala celé zemi blahobyt. Místo toho se přímo před našima očima vytváří velice podivná sociální struktura.

Na jejím horním pólu najdeme takzvané VIP (vysoce důležité osoby). Není jich mnoho. Jejich jádro se vejde na fotku z tenisových kurtů na Štvanici v době konání Davisova poháru. Nejsou mezi nimi vidět majitelé fungujících firem, žádní střední podnikatelé a už vůbec ne živnostníci. Na ochozech sedí politici, jejich dalíci, pár bankéřů a finančníků, kromě toho řada tváří vyšetřovaných policií, několik celebrit z řad zpěváků a umělců, majitelé pravicových médií, jejich hlavní redaktoři a pár dalších kurtizán.

Na opačném pólu dnešní sociální struktury jsou ti, kterým se hanlivě říká socky. Provinili se tím, že zestárli, onemocněli, anebo přišli o práci. Pokud budou současné trendy pokračovat, budou mezi tzv. socky stále více patřit mladí lidé. Včetně mnoha potomků dnes ještě středních vrstev. Bohužel si to zatím neuvědomují ani oni a často ani jejich rodiče.

Prostor mezi tzv. VIP a tzv. sockami je vyplněn zdaleka nejpočetnější a na první pohled velice různorodou kategorií. Jde o pestrý konglomerát lidí, kteří mají z pohledu pravice jednu vlastnost společnou – všichni si žijí víceméně nad poměry.

I když politici pravice mluví o životě nad poměry v jednom kuse, nikdo z nich se nenamáhá vysvětlit, kdo konkrétně si nad poměry žije. Proto nabízím jednoduchou definici: Nad poměry si žijí všichni, kdo nejsou bohatí. Čím jste zámožnější, tím méně si žijete nad poměry. Co ve skutečnosti říkají pravicoví politici, kteří tak často a přitom tak mlhavě hovoří o životě nad poměry? V podstatě nám tím sdělují dvě věci:

Naprostá většina zaměstnanců a patrně ani živnostníků už do budoucna neudrží životní úroveň, na kterou byli zvyklí. Stát už nebude mít prostředky k financování veřejného sektoru a svého vlastního chodu tak jako dosud. Jinými slovy: Prohloubí se chudoba domácností i chudoba veřejného sektoru. To vše v situaci, kdy velké firmy a nejvyšší příjmové kategorie bohatnou rychleji než kdykoliv dříve.

Jak v této situaci vypadá rozložení politické scény. Bohužel to není tak jednoduché, že by s poklesem preferencí pro pravici automaticky rostly preference pro levici. Zdá se, že nejrychleji roste tábor těch, kteří nevěří pravici, ani levici. Jsou prostě jen naštvaní.

Kromě lidí orientovaných buď pravicově, anebo levicově vytvářejí třetí a dost možná nejpočetnější skupinu voličů. Politika se však nedá dělat jinak než buďto pravicově, anebo levicově. Pravici se už dvakrát podařilo tyto nespokojené lidi ve finále podvést a jejich hlasy využít ve svůj prospěch.

Poprvé se to stalo po volbách roku 2006. Tehdy získali nemálo protestních hlasů Bursíkovi zelení. Obratem ruky je věnovali Topolánkovi. V důsledku toho se zelení stali pro řadu dalších volebních období nevolitelní. I podruhé se stejná finta zopakovala. Tentokrát Vít Bárta s veverkami zradili dvojnásobně velký počet nespokojených ve srovnání s Bursíkem a umožnili vládnout Nečasovi.

Jednou ze zásadních otázek současných voleb je, kolik lidí se už potřetí nechá nachytat na radikální rétoriku, aby brzy po volbách zjistili, že svým hlasem podpořili další vládu pravicových dinosaurů. Druhý problém letošních voleb je však ještě zásadnější a týká se bezprostředně budoucnosti levice.

Dokud ještě existovala přibližná rovnováha hlasů pro pravici a pro levici, volební výsledky končívaly patem. V takové situaci stačilo pravici k ovládnutí politiky pečlivě udržovat rozdělení levice na komunistickou a nekomunistickou.

Stačilo to k tomu, aby byly pravicové strany zastoupeny ve vládách výrazně častěji než levicové. V deseti neúřednických vládách, které se od vzniku ČR vystřídaly, zasedlo mnohem více ministrů za pravici než za jedinou levicovou vládní stranu ČSSD.

Mohly za to hluboké historické reminiscence a způsob, jakým byly zcela účelově rozehrávány. Nyní však pravicových voličů ubývá. V této situaci už rozpůlení levice nebude stačit. Levici je třeba rozčtvrtit. Lze toho dosáhnout vcelku snadno. K dosavadnímu dělení na levici komunistickou a nekomunistickou stačí přidat nový řez, a sice na levici zemanovskou a nezemanovskou, či též na levici liberální a na levici nemoderní.

Tato jednoduchá operace ve výsledku umožňuje pravici ponechat si svůj politický vliv, i když už vůbec nebude odpovídat počtu jejích voličů. Zbytky pravice si budou moci vybírat, který segment rozčtvrcené levice podpoří, či s ním půjdou do koalice. Na levici dnes máme kromě komunistů také zemanovce a sociální demokracii, která je do jisté míry paralyzována rozštěpením na Sobotkovo a Haškovo křídlo. Pokud levice neudělá dvě věci, svoji šanci také letos propásne:

1) Je třeba, aby se vystříhala všeho, co by mohlo spálit mosty mezi zmíněnými levicovými subjekty ohledně povolební spolupráce. Voliči se nebudou ptát, kdo s kým osobně jak dobře vychází, ale kdo bude schopen pro ně něco udělat. Je třeba snažit se zabránit tomu, aby si naštvaní lidé nenechali už po několikáté ukrást hlas ve prospěch pravice.

V čem tedy spočívá šance levice? V tom, že se nezopakuje to, k čemu došlo za Špidlovy vlády. ČSSD tehdy dala před komunisty přednost koalici se dvěma pravicovými stranami. Bylo to v rámci tzv. modernizace sociální demokracie. Nic proti modernizaci, ale neměli bychom zapomínat, co bylo tehdy za modernizaci vydáváno. Bylo to v době (v roce 2003), kdy státní dluh činil necelých 500 mld Kč, byl tedy oproti dnešku zhruba čtvrtinový. Modernizační program se tehdy jmenoval Reforma veřejných financí a jeho cílem bylo zabránit zvyšování tohoto dluhu.

Recept vypadal následovně: Na příjmové stránce snížit daně firmám a zvýšit DPH. Na stránce výdajové snížit výdaje státu na čerpání nemocenské, ztížit podmínky pro pobírání podpory v nezaměstnanosti, snížit tempo valorizace důchodů. Základní filozofií modernizace bylo snížit daňové břemeno firmám a výpadek krýt jednak zvyšováním DPH, jednak sociálními škrty.

Tato forma modernizace středolevé vlády připravila půdu otevřeně asociálním vládám Topolánka a Nečase. Ty provedly „modernizační kroky“ s cynickou sociální bezohledností. Státní dluh mezitím vzrostl na čtyřnásobek. Pokud by po letošních volbách následovalo něco podobného jako před deseti lety, druhou vlnu modernizace by už levice nepřežila. Jedinou šancí je překonat animozity v rámci levice, a o to by měly usilovat strany i prezident. Jinak nás i po vyhraných volbách čeká velice tvrdé povolební rozčarování.

Vratimovský seminář 2012
Europoslanec MUDr. Jiří Maštálka - Úkoly evropské levice
JUDr. Václav Jumr - Možnosti oživení MDKH
Prof. Ing. Peter STANĚK, CSc. - Globální krize a budoucnost světové ekonomiky
Prof. PhDr. Jan Keller, CSc. - Co naznačují volby
Prof. PhDr. Oskar KREJČÍ, CSc. - Arabské jaro: Chaos jako program
Reportáž