Prof. PhDr. Milan Nakonečný, univ. prof. - psycholog
nar. 8. 2. 1932 v Horažďovicích, je vdovcem.

Jeho manželka (1936-97) byla úřednicí
Jeho syn Milan (1962, Mgr.) je státním zaměstnancem
Jeho otec Theodor (1896 - 1970, JUDr.) byl notářem a matka Božena (1906-87) instrumentářkou.
Byl profesorem psychologie a ved. katedry andragogiky a personál. řízení na FF UK Praha.
Vystudoval VŠ pedag., pedagogika, psychologie, Praha 58 a FF UK, klin. psychologie, Praha 67.
Krédo: Srdce má své důvody, které rozum nezná. (B. Pascal).
Politické krédo v roce 2002: Je ochoten podpořit každou rozumnou iniciativu, která by mohla vést k pádu současného málo demokratickému politického režimu v České republice.

Zájmy: ezoterismus (zejm. hermetizmus), filozofie, dějiny moder. umění a liter., čes. dějiny 20. stol., součas. politika, věnuje se malířství (prakticky).

Profesní dráha:
70-72 ved., psycholog, Krajská manžel. poradna Č. B., 75-85 středošk. učitel, Střední pedag. škola v Soběslavi, 85-89 klin. psycholog, Dětský psychodiagnostický ústav v Č. B.

ŽIVOTNÍ OKOLNOSTI
68-69 stud. stip. pobyt v Německu (Mnichov se stud. zájezdem do Paříže - stipend. poskytla inst. Deutscher Akademischer Austauschdienst, Bonn-Bad Godesberg).

SPOLEČENSKO-POLITICKÉ AKTIVITY
vždy bezpartijní, angaž. v KC OF Tábor.

VYZNAMENÁNÍ, OCENĚNÍ
uznání kraj. Svazu žen - za vedení Krajské manželské poradny v Českých Budějovicích (71). DÍLO 180 odb. prací, z toho 5 knih: 69 Základní otázky psychologie, 70 Sociální psychologie, spoluaut. Malá encyklopedie současné psychologie - 2. vyd. 77, 92 Motivace pracovního jednání a její řízení, 93 Základy psychologie osobnosti, 93 Lexikon magie. Na esoterní témata publ. v zahraničí, 94 Smaragdová deska Herma Trismegista, Novodobý čes. hermetismus, Průvodce dějinami psychologie, Psychologie osobnosti, 96 Motivace lidského chování, 97 Encyklopedie obec. psychol., Soc. psych. organizace. Od 89 předseda Universalie, společnosti českých hermetiků.

BIBLIOGRAFIE
Blahopřání k jubileu M. Nakonečného (J. Reichel), Československá psychologie 2/92; K. Janků: Prof. Nakonečný pětašedesátiletý, Československá psychologie 3/97; Kdo je kdo

Návrh na prezidenta republiky
Milan Nakonečný, tento milovník a profesionální šiřitel pravdy a poznání, dokáže bez předsudků přistoupit jako vědec, filozof i občan k jakémukoliv problému, k jakékoli otázce experimentu či života. Jeho dílo z oblasti psychologie, historie, politologie a hermetismu nám ukazuje, s jakou důkladností, odborností a jakým ponorem dokáže uchopit zvolené téma.

Profesor Nakonečný je především dobře podkutý psycholog a odborník na sociální psychologii, ale například i jeho, z hlediska oficiální vědy možná přehlédnutelný, Lexikon magie přesahuje rámec titulu a v mnoha svých heslech přivádí čtenáře neomylně na samou hranici poznání a pokládá klíčové otázky, jejichž správným položením a osvětlením koná autor ve vší skromnosti první, nejdůležitější krok na cestě jejich zodpovězení.

Jeho profesionální přístup k jakémukoliv tématu, které jej v dosavadní kariéře zaměstnalo však nedokáže z jeho díla vymazat důkazy nádherného v nejlepším smyslu slova amatérského zanícení, upřímnou chlapeckou zvídavost a neúnavné mužné, duchovně vyspělé zaměření se k nejvyšším ideálům poznání a vědy.

Jeho díla odhalující s přesností soudního patologa anatomii fašismu a nacionalismu dávají přicházejícím generacím účinnou zbraň, pomocí které se snáze vyvarují opakování omylů naší minulosti. Zároveň nás však učí vidět skutečnou, individuální povahu každého iniciátora historických společenských procesů a každého hnutí i s jeho upřímnými a pozitivními záměry a v rámci reálných podmínek, které mohou být příčinou deformace motivů či výsledku takového osobního usilování či skupinového hnutí.

Učí nás tak vidět dějiny lidí lidsky a tedy pravdivěji, učí nás vzdorovat deformacím těch, kdož píší dějiny z titulu svého politického vitězství nebo pomocí zaužívaných černobílých schémat. Učí nás vážit si vlastenectví a pozitivních aspektů národně uvědomujících hnutí.

Jeho dílo nenechává nikoho chladným a vždy vyvolávalo ohlasy, pozitivní i odmítavé, jak se na skutečného objevitele a dominantní osobnost dvou tisíciletí sluší. Čas přitom neúprosně dává vždy za pravdu jen těm, kteří v jeho díle viděli pravdivost, statečnost a společenský přínos, a přirozená autorita, kterou mu daly jeho nepřehlédnutelné vědomosti v jeho díle prezentované, vždy dokázala kritiky odkázat do snesitelných mezí.

Nakonečný dokázal i za komunistického režimu jít svou vlastní cestou a přinášet burcující objevy z nitra společenských vazeb i lidské psychiky. Neokázale svůj, s nevylěčitelně zdravým sebevědomím tvůrce, který se identifikuje s Pravdou a který se vědomě Pravdou stává.

Statečně a morálně svým dílem a svědomitým rozvíjením svých zájmů obhájil svůj názor, že poznání nelze nalézat jen ve sterilním laboratoriu oficiální vědy, ale i v nejvlastnějším hájemství tajemného a naprobádaného, a zejména tam.

Dokázal prozíravě a čestně odolat cukru i biči nabídky členství ve Straně, nikdy nepatřil k lidem, jdoucím k úspěchu a uznání po zádech jiných nebo předbíhajícím jiné něčím jiným než vlastními schopnostmi. Přestože se po celý život k různým politickým otázkám přímo či nepřímo vyjadřoval, sám do ošidného třasoviska aktivní politiky nikdy nevstoupil a nevyhledával kontakty s mocnými z tohoto světa. Pohled zpět nás nutí přiznat, že jeho navenek trpný odstup byl správným činem. Díky své rozvážnosti a zdrženlivosti nikdy nepatřil ke smečce manipulátorů veřejného mínění ani intrikánů politické praxe, která v době dávno i nedávno minulé demoralizovala naši zem.

V nejširším smyslu duchovně založený člověk a citlivý intelektuál, jehož duše neokorala v drsném povětří našeho školství, ale naopak, prostřednictvím vědomé empatie a jistého druhu všedního sebeobětování skrze toto náročné a drsně formující prostředí denního střetu s kolegy a žáky, prohloubila svou schopnost přístupu k žákům a duchovního kontaktu s lidmi vůbec a přijala zjevnou pečeť vysoké neformální autority. Dokázal, že i náročná životní praxe, je-li ve vědomí odrážena pod velkorysým úhlem uvědomělého poslání, nemusí nutně vedle pozitivně formujících momentů nutně přinášet i momenty negativní. Milan Nakonečný dokázal v mnoha případech i prohry a všední překážky a osudové zkoušky měnit na vnitřní vítězství.

Je schopen se konstruktivním a komunikační problémy překonávajícím způsobem dorozumívat s lidmi vstřícnými i méně vstřícnými, je schopen taktně a bez vyvolávání zbytečného rozruchu řídit, rozhodovat a řešit problémy. Netrpí vztahovačností, podezíravostí ani sebestředností, vlastnostmi tak nebezpečnými v politickém životě, a u politiků dnes tak častými. Jeho komunikativnost, empatičnost a skromnost dávají záruku, že bude schopen být v potřebnou chvíli politikem národní dohody, smíru a konsenzu, jeho zásadovost, vůle a smysl pro pravdu mu pak dovolují rozeznat hranici dělící cílevědomou a čestnou dohodu od bezzásadovosti, měkosti, nerozhodnosti a oportunismu, od ztráty vlastní tváře či tváře těch, které by měl reprezentovat.

Je to člověk interdisciplinární, pohybující se na pomezí věd důležitých pro zvládnutí většiny státnických a politických 'ůkolů politika nové doby - politologie, historie, psychologie a sociologie. Je to člověk schopný posuzovat a řešit problémy komplexně a systémově. Je to člověk schopný silou své autority i svých názorů přivést národ k rozhodující jednotě v zásadních otázkách.

Do dnešního dne byla již jmenována dobrá desítka možných kandidátů na úřad prezidenta České republiky. Profesor Milan Nakonečný je v celkovém posouzení podle mého názoru výrazně převyšuje.

Darius Nosreti

Publikace
M. Nakonečný: Sociální psychologie, Academia, Praha 2000 Stále aktuálnější problematika mezilidských vztahů s jejich psychologickými aspekty staví sociální psychologii mezi psychologickými vědami na předí místo. Současnou úroveň poznání v oboru sociální psychologie shrnuje v plné šíři tento systematický přehled sociálněpsychologických jevů a kategorií - sociální motivace, komunikace, socializace, sociální chování a další - i způsobů praktického využití sociální psychologie v různých oblastech lidské činnosti.

Původní dílo přinášející řadu nových teoretických i empirických nálezů, opřené též o autorovy cenné interpretace a citace světové odborné literatury, může s prospěchem studovat každý, kdo se zabývá prací s lidmi - pedagog, sociální poracovník, personalista - a vůbec každý, koho zajímají otázky mezilidských vztahů v širším smyslu.

Fašismus ve své epoše
Nolte E., Argo Praha 1999 (695 str.; překl. J. Dobeš a B. Pscheidtová, doslov J. Dobeš)

Devět vydání (od r. 1963, kdy toto dílo vyšle poprvé) této monumentální monografie o fašismu svědčí o neobyčejném zájmu, které vyvolala. Dílo mělo i velký kritický ohlas, negativní i pozitivní a svému autorovi, významnému německému historikovi, vyneslo řadu obvinění, která zaměňovala důsledný objektivismus za ideový extremismus. Kniha je věnována třem nejvýraznějším formám fašismu: francouzské akci, italskému fašismu a německému nacismu.

Je to obsáhlá studie destruktivního fenoménu, jeho společensko-historických souvislostí a jeho projevů a ideologických základů, která dosáhla zaslouženého uznání i u řady kritiků za systémový přístup a věcné posuzování zjištěných skutečností. Podává v podstatě základní typologii fašismu a jeho vztah k totalitárním ideologiím a režimům. Fašismus chápe Nolte široce jako historickou formu politické ideologie a praxe, vystupující v souvislosti s určitou tradicí a situací evropského sociobiologického myšlení.

ve srovnání s teoriemi, které zdůrazňovaly zvláštnosti jednotlivých národních fašismů, je to pokus o jednotnou teorii fašismu, která jeho národní varianty nepopírá, ale hledá jejich společného jmenovatele. Ten je vyjádřen v definici fašismu: "Fašismus je antimarxismus, který usiluje o zničení protivníka prostřednictvím vytvoření radikálně protikladné a přece blízké ideologie a prostřednictvím použití téměř identických a přesto charakteristicky přetvořených metod" (str. 56). Fašismus je chápán jako druh totalitarismu, který může být srovnáván, ale nikoliv ztotožňován s jinou formou totalitarismu, s komunismem.

Autor sám zdůrazňuje, že jeho kniha "zavedla pojem fašismu do vědecké a publicistické diskuse" a dala mu, ve srovnání s dlouho užívaným vágním významem, určitější obsah. Klade důraz na osobnosti jeho vůdců, např. na "základní pocit strachu" a Ch. Maurrase, "duchovní biografii" B. Mussoliniho a antisemitský komplex A. Hitlera. Ale důsledně analyzuje také důsledky praktické realizace fašistické ideologie (např. "logické" vyústění nacismu v holocaustu a ve světové válce).

Kniha se tak stala i pozoruhodnou psychohistorickou studií fašistických vůdců a fašistického agresivního aktivismu. Fašistický antimarxismus je podstatnou charakteristikou fašismu, ale nikoliv vyčerpávající. Marxismu věnoval Nolte zvláštní monografii, která je třetím, fašismus druhým svazkem jeho tetralogie dějin moderních ideologií.

Nolteho dílo je metodou zkoumání i výkladu historie skutečným vzorem vědecké práce, kterou lze obdivovat i přes řadu sporných zobecnění. Obdiv k systémovému přístupu je násoben velkým rozsahem a věcností zpracovaného tématu.

prof. Milan Nakonečný
Historie extrémní pravice ve Francii
Michel Winock a kol., vydala Academia roku 1998, cena neuvedena

Kniha obsahuje příspěvky předních francouzských historiků a politologů a byla redigována profesorem soudobé historie v pařížském Institutu politických studií. Je významným příspěvkem k historii a ideologii francouzského pravicového extrémismu a zejména fašismu a fašistoidních hnutí. Chápeme-li fašismus jako určitý druh nadnárodního politického radikalismu, jehož národní formy jsou velmi specifické a také v rámci téhož národa dostávají různé formy, pak je historie Francie na tyto formy bohatá. Patří k nim i neblaze proslulá Action francaisse (Francouzská akce) jako historicky nejstarší forma fašismu s ucelenou ideologií a programem činnosti.

Tématické zaměření knihy je nicméně širší, je jím politicky extrémní pravice, zjednodušeně řečeno, reprezentující ideové dědictví kontrarevoluční a pozdější populistické, resp. nacionalistické pravice, jak v úvodu ke knize píše její redaktor M. Winock. Ultrapravicová fašistická Francouzská akce z tohoto dědictví převzala a ideově zformulovala zejména nacionalismus, antisemitismus a katolický fundamentalismus a na svět ji pomohla Dreyfussova aféra, v níž tři uvedené ideové prvky krystalizovaly.

Obsah knihy nás provází historickým vývojem francouzské ultrapravicové scény a tak zde nacházíme, vedle již zmíněné Francouzské akce, také neméně pověstné Ohňové kříže, Královy kameloty, představitele vichystické radikálně pravicové kolaborace s nacisty a další organizace, až po poválečný nástup paramilitárních rasistických organizací a nacionalistických bojůvek, vznikajících a zanikajících kolem ultrapravicových ideologů a aktivistů, podněcovaných, kromě jiného, zejména ztrátou „francouzského Alžírska", která vyvolala v určitých vrstvách populace krizi národního sebevědomí.

A najdeme zde ovšem i velmi aktuální politické memento Národní fronty J.-M. Le Pena (73% Francouzů se podle výsledků výzkumu z r. 1994 domnívalo, že tato strana, jejíž popularita od té doby nicméně narostla, znamená nebezpečí pro francouzskou demokracii).

Českým pendánem tohoto významného díla, které má však tématicky širší záběr od pravicového až k levicovému extrémismu, je politologem P. Fialou redigovaná kniha Politický extremismus a radikalismus v České republice (Masarykova univ. v Brně 1999).

Dílo o historii francouzského pravicového extrémismu přináší množství dobře utříděných a dokumentovaných faktů. Přináší i řadu zajímavých úvah o souvislostech tohoto fenoménu, např. s dlouhodobě antiliberálně zaměřeným francouzským katolicismem a další. Je to nepochybně velmi aktuální a podnětný studijní pramen.

prof. Milan Nakonečný:
O autoritativní národní stát
J. Rataj, Karolinum Praha 1997 (251 stran)

Podtitul knihy, Ideologické proměny české politiky v druhé republice 1938 - 1939, naznačuje její obsah, ale nikoli ideologické pojetí jejího východiska, které je tradičně kritické. Je to studie tématizující ideologické aspekty české politiky, její radikální změny, které nastaly v období krize masarykovsky pojaté demokracie. Autor tyto změny v úvodu sám charakterizuje takto: "Po dvaceti letech liberálně demokratické první republiky, jejíž odkaz je dodnes pozitivně přijímán, nastupuje chmurné období autoritářského, antidemokratického i antisemitského režimu republiky druhé".

Čtenář zvyklý na to, že pojednání o o druhé republice pochází téměř vesměs z dílny levicových intelektuálů, nezřídka i bývalých marxistů a je proto spojeno s drsně negativním odsouzením, bude očekávat, zda se mu v této publikaci dostane vlídnějšího posouzení, které by bylo sine era et studio bez zakořeněných předsudků. Nebo snad první republika se svou problematickou zahraniční politikou, ale v mnoha směrech i vnitřní, zejména čechoslovakistickou politikou žádné změny nevyžadovala?

A do jaké míry byly tyto změny v druhorepublikové politice diktovány postavením spojenci zrazeného Československa, stojícího tváří v tvář agresivnímu německému nacismu? Nebyl ten antisemitismus, až na malé skupinky zfanatizovaných nacionalistů, vedených politikařením posedlých primitivů, spíše jen formální úlitbou sousednímu nepříteli, který měl ve štítě programový antisemitismus nejzvrácenějšího druhu?

Nebyla politická ideologie druhé republiky pokusem "výt s vlky", když už nebylo možno "zpívat s anděly", jak v té době napsal jistý novinář? Odpovědi na tyto a mnohé další otázky čtenář v této, jinak zajímavě psané a obsahově bohaté knize nenajde. Druhá republika je prezentována jako trvalá jizva na tváři české politické scény, hodnocené podle tvrdých norem "prohradní" politické ideologie.

Nicméně již jiní (např.: J. Kalvoda v Genezi Československa 1998, A. Klimek Boj o Hrad, 1. sv. 1996. 2. sv. 1998) ukázali, že masarykovská autoritativní demokracie nebyla tak zcela bezvadná, aby nezadala, s ohledem na geopolitickou situaci tehdejšího Československa, důvod ke změnám jak v politické ideologii, tak i v praxi.

Druhá republika to nebylo jen otevření stavidel českému politickému primitivismu, o kterém se čtenář v knize dozví mnoho zajímavého a poučného a který vždy živořil na periférii politického života. Druhá republika byla také pokusem o vyhoštění politického partajnictví a mnoha dalších nešvarů veřejného života. Nešlo v ní primárně o indoktrinaci pochybných hodnot a už vůbec ne o s tímto spojenou praxi, ale o zoufalou záchranu toho, co po mnichovské zradě a krachu čechoslovakismu zůstalo malému opuštěnému národu v srdci Evropy.

"Jsme zabetonováni v partajnicko-politikářském marastu"
ROZHOVOR S PROF. MILANEM NAKONEČNÝM

Prof. PhDr. Milan Nakonečný (*1932) přednášel psychologii na Filozofické fakultě UK v Praze a na dalších vysokých školách. Vystudoval Vysokou školu pedagogickou v Praze (odbory pedagogika a psychologie) a obor klinické psychologie na Filozofické fakultě UK v Praze. Působil nejprve jako psycholog dětského psychodiagnostického zařízení, potom jako vysokoškolský pedagog. V období normalizace, kdy byl z vysoké školy propuštěn, prošel řadou různých zaměstnání, nejdéle pracoval jako učitel na Střední pedagogické škole v Soběslavi.

K činnosti vysokoškolského pedagoga se vrátil v roce 1990. Nikdy nebyl členem žádné politické strany a vykazuje se negativní, čistou lustrací. Je autorem řady odborných publikací, zejména z psychologie, několika knih o magii a historicky analyzující knihy o Vlajce, ale také mnoha recenzí odborné, kromě jiného také politické literatury, a řady publicistických statí v různých časopisech. V současné době přednáší psychologii na Teologické fakultě JČU v Českých Budějovicích a na Vysoké škole obchodní v Praze. Je vdovec, má syna a vnučku. Trvale žije v Táboře. Ve volném čase se věnuje svým zálibám: malování a četbě.

Během své vědecké kariéry jste zažil i léta, kdy jste byl na indexu. Jak jste je trávil?
Na indexu jsem byl skoro dvacet let. Za tu dobu jsem nesměl publikovat ani recenze ruské odborné literatury. Tehdy západoněmecká instituce Deutscher Akademischer Austausch Dienst mne však jako svého bývalého stipendistu velkoryse podporovala zásilkami odborné literatury, kterou jsem si vybral. To mi umožňovalo studovat, být ve svém oboru? jour; a v r. 1990, kdy jsem se vrátil na Filozofickou fakultu UK, také přednášet. Kromě toho mě odbornou literaturou podporovali moji přátelé.

Nevadí vám, že v akademických kruzích a zejména ve společenských vědách působí mnoho lidí zprofanovaných za minulého režimu?
To mi vadí velmi a považuji to za jeden z největších nedostatků "sametové revoluce", ten generální pardon všem komunistickýcm stvůrám a slouhům, mezi nimiž bylo mnoho intelektuálů – také z vysokých škol. Bylo ovšem pozoruhodné sledovat jejich překotný přerod v "demokraty". Dnes sedí nejen na katedrách, ale i v redakcích časopisů a jsou z nich opět strážci ideologické čistoty, jak ji u nás vždy určoval Hrad a servilní podhradí. Znovu kádrují a cenzurují, zejména v české historii, kde je pro tento účel zafixovány řada rigidních šablon pro zlé Dětřichy (např. generál Lev Prchala) a hodné Fridolíny (např. E. Beneš – jednou to možná bude znovu i Julius Fučík, atd.).

Proč jsou dnes ve významných státních funkcích poměrně málo zastoupeny akademické kruhy, které obecně převážně mlčí k závažným společenským problémům? Neměly by být více aktivní a viditelné?
Myslím, že ti nemnozí akademikové, kteří byli ochotni se politicky angažovat, prohlédli beznadějnost takového počínání. Jsme zabetonováni v partajnicko-politikářském marastu. Není téměř jediná oblast veřejného života, kde by nebyly uplatňovány partajní zájmy a kšeftaření, a pokud se občas provalí nějaká aféra toho druhu, je včas a obezřetně zahrána do autu. Politika je především druh – u nás bezrizikového – podnikatelství.

Nemají lidé z akademických kruhů trochu pbavy vstupovat do politiky a pokoušet se měnit její tvář?
Jak jsem již naznačil v odpovědi na předešlou otázku, nejde tu o obavu, ale zřejmě především o vědomí bezmocnosti. Jít proti bezbřehému partajnictví vyžaduje bojovnost. Současná česká demokracie je především deklarovaná, nikoli také důsledně praktikovaná. Jsou tu namnoze poměry, v nichž zásadovost a čestnost jsou spíše kontraindikací úspěchu.

Co považujete za největší a nejožehavější problém, který by měl být neprodleně řešen?
Odstranit legálními prostředky současnou partajnickou garnituru, což by bylo úkolem nových politických stran s radikálním programem, které by se sjednotily kolem ideje národních zájmů, sociální spravedlnosti a skutečné ekonomické prosperity a jež by vyhrály volby.

Podmínky k tomu však dosud nedozrály a v Čechách budou zrát velmi dlouho. Pak je tu ovšem také programové minimum, jako například: přímá volba státního prezidenta, ale i krajských hejtmanů, která by vyloučila kromě regionální korupce i hanebnou spolupráci s komunisty; radikální revize téměř feudálních výsad poslanců a senátorů; radikální redukce financování parlamentních stran ze státních finančních prostředků; odstranění pozitivního rasismu; důsledné potírání korupce všeho druhu; důsledné prosazování národních zájmů v ekonomice a zahraniční politice; opatření, která by omezila zhoubý vliv destruktivního liberalismu, a řada dalších, především korektivních dílčích cílů, neboť stav marasmu vyžaduje především negaci.

Není chybou, že dosud nedošlo ke komplexní debolševizaci společnosti?
To není chyba, ale spíše politický zločin, který není jen projevem nedostatku vůle zvolených zástupců lidu, ale především úspěchem šedých eminencí "sametové revoluce", která nastartovala nejen nezdařenou transformaci ekonomickou, ale také deviantní transformaci společensko-politických poměrů vůbec. Je to výsměch všem obětem komunistického zlořádu a čin, který přinesl a ještě přinese mnoho, jemně řečeno, komplikací.

Kromě Vašeho hlavního vědeckého zájmu, jímž je psychologie, se zajímáte i o moderní historii a o vývoj českého nacionalismu v první polovině 20. století – v období první republiky a následné německé okupace. Dají se poznatky z těchto období aplikovat i na dnešní situaci a soudobé problémy? Lze najít odpovídající historické paralely, nebo už jde o zjevný historický diskurs, kdy se jedná o násilně přerušenou kontinuitu?
Pro levicově orientované intelektuály a kosmopoliticky zasněné naivisty je slovo "nacionalismus" v podstatě nadávkou. Ve skutečnosti jsou různé druhy nacionalismu. Ten český byl vždy spíše projevem vlastenectví obranného druhu. Nacionalistický aktivismus u nás vystupoval vždy, když byly ohroženy zájmy národa. Někdy bylo toto ohrožení identifikováno správně, jindy nikoli. Například u fašistů byl spojován s antisemitismem a nepřítelem, který neexistoval.

Dnes jsou naše národní zájmy pošlapávány již tím, že, že je soustavně vyprodáváno naše "domácí stříbro", tj. národní bohatství všeho druhu. Že je tato země bezohledně exploatována cizáckými kapitalisty, do známé míry penězoměnci, kteří spíše, než by podporovali zaměstnanost a rozvoj hospodářství, vyvážejí zisky, a to za podpory četných místních kolaborantů, anebo dokonce způsobují krach konkurenčních podniků. Kapitalismus je a není mezinárodní. Mezinárodní jsou pouze prostředky jeho kořistnictví.

Zahraniční investoři, kteří u nás vydělávají, platí našim lidem mzdy, zdokonalují výrobní technologii, aby mohli více vydělávat, ale své zisky vyvážejí. Hovořilo se o nedostatečné kapitalizaci našeho hospodářství na začátku ekonomické transformace a o nedostatečné mezinárodní konkurenci mnoha našich podniků. Avšak kolik stamiliard pohltilo tunelování bank a podniků, kolik konkurenceschopných továren bylo přivedeno ke krachu? Kolik miliard vyvezl pan Kožený a kolik Kožených tu ještě působí?

Kapitalismus zdaleka není optimálně fungujícím politicko-ekonomickým systémem a český primitivní kapitalismus se zběsilou privatizací na jedné a všemožně bržděnou privatizací na druhé straně a přímo stupidním naháněním zahraničních investorů dostal tento stát na pokraj úpadku. Všechny věčné hodnoty byly zpochybněny a zrelativizovány. Zůstala jen jediná hodnota: trh jako absolutně autonomní homunkulus uvnitř státního organismu, který vše vyřeší.

Neutěšený stav dnešní české společnosti je dostatečným důvodem k tomu, aby bylo konečně zúčtováno se všemi těmi ekonomistickými pověrami a pseudoliberárními orgiemi a abychom se opět rozpomněli na své národní zájmy. Na to, abychom se stali pány ve svém vlastním domě a neomezovali své vlastenectví jen na hrdost ze sportovních úspěchů. Vstup do Evropské únie je další politicko-ekonomickou léčkou mocných koncernů globálního kapitalismu, servírovanou v přeslazeném ideologickém nálevu pro intelektuály, s příslibem blahobytu pro všechny. Náš současný nacionalismus je znovu obranou národních zájmů, našeho životního bohatství, našich tradic a naší národní hrdosti.

Které historické osobnosti - a proč – si nejvíce vážíte?
Z cizích osobností si vážím zejména W. Churchila pro jeho rozhodnost, odvahu a prozíravost, i když mu lze i leccos vytknout. Z našich osobností si nejvíce vážím profesora Františka Mareše, vynikajícího vědce, filozofa a bojovného národovce, dnes bohužel téměř neznámého, protože nezapadal do šablony vytvořené koncesovanými dějepisci.

Jak vidíte příští vývoj v České republice a čeho se nejvíce obáváte?
Další vývoj tohoto státu spatřuji velmi pesimisticky v pokračujícím fixování partajnického politikářství na korupčnictví, v dovršení balkanizace této země, v její závislosti na bruselském byrokratismu, v pokračující exploataci hospodářského potenciálu cizími kapitalisty, v hromadné rezignaci na občanský aktivismus. Více než desetiletá hospodářská a morální devastace této země nemůže zůstat bez následků. Vymírající národ bude muset tvrdě zápasit o své bytí, sevřen důsledky, které mu připravili nekompetentní politikové.

Na čem v současnosti pracujete? Připravujete knihu s obdobnou tématikou jakou byla Vlajka?
Průběžně pracuji na několika psychologických publikacích, na úvodu do hermetismu a na obsáhlé monografii o českém fašismu. V rukopisu mám monografii o výše zmíněném Františku Marešovi. Svou odbornou literární činnost patrně ukončím či budu muset ukončit knihou o politické psychologii.

Otázky kladl: Jan Kopal

In Svobodné noviny, Přetlucká 31, 100 00 Praha 10, tel.: 274 784 289

PSYCHOLOGIE OSOBNOSTI - Milan Nakonečný
J. P. Guilford: Psychometricky určené dimenze temperamentu

Faktory obec. dispozice:

sebedůvěra (self-confidence, víra sama v sebe) x pocity méněcennosti (inferiority, pocity nedostatatečnosti, viny blame, egocentrická vztahovačnost sensibility)

bdělost (pohotovost preparedness k spontánnímu příklonu) x nepozornost (inattention)

impulzivita (říká věci, kterých později lituje..., neplánuje) x rozvážnost (deliberation, discreetness)

zdrženlivost (reserve, přemýšlivý, vážný serious život) x bezstarostnost (carelessness, unconcern, veselý, senzace)

objektivnost x hypersenzitivita (egoistic., lehká zranitelnost vulnerability citů)

Faktory emocionality:

veselost (mirth, vivacity, joviality) x skleslost (deprese, cítí se být poražen/vyčerpán/osamělá)

emoční nezralost (immaturity, unripeness, jako dítě - snaží se vyvolávat sympatie, je domýšlivý conceited, arrogant, bojechtivý, egocentrický) x emoční zralost

nervozita (nervousness, napětí, těkavost, = dezorganizující aktivita, neschopnost uvolnění, neurotické zvyky) x klidná mysl (equanimity, composure, klid, uvolněnost, = inaktivita)

stabilita x cykloidita nálad

nesmělost (diffidence, shyness, zmatenost fuzziness ve společnosti, zábrany před veřejným vystoupením, když ho jiní pozorují, ruší ho to v práci; opak není družnost (sociabilita); nesmělost je egocentricky zabarvena sebeoceňováním) x sebevědomost

Temperamentové faktory sociálního chování

prosazování se (ascendancy, sebe-potvrzování self-assertion; trvá na svých právech, přebírají společenskou iniciativu) x bojácnost (shzness, podřídivost, ostýchavost, plachost timidity)

společenskost (sociality, potřeba společnosti) x soběstačnost (self-sufficiency, autoarchy, tendence pracovat sám, sebedůvěra)

sociální iniciativa (získává snadno přátele, organizuje, snadno se baví s lidmi) x pasivita

přátelskost (neighbourliness, hominess, pohotovost k souhlasu a laskavost kindness) x nepřátelskost (sklon k bojovnosti warlikeness a střetávání se, vztek při práci si výlévá na nástrojích)

tolerance (toleration, akceptuje druhé) x kritičnost (criticism, stálá pohotovost ke kritice, podezřívá suspect)

Další potenciální faktory temperamentu, př.:

maskulinita (zdůrazňování profesních zájmů, potlačuje emoční výraz) x feminita (větší emoční vzrušivost excitability, soucit, pocity hnusu disguist, filth)

Milan Nakonečný

VLAJKA
K historii a ideologii českého nacionalismu
Praha 2001
Chvojkovo nakladatelství

str. 27:
..... Jan Vrzalík, v polovině třicátých let již středoškolský profesor dějepisu (nejprve v Praze, potom ve Strakonicích), jezdil po Čechách a neúnavně v četných přednáškách obhajoval pravost Rukopisů (Zelenohorského a Královédvorského). Obhajováním pravosti Rukopisů se nepřímo útočilo na Masaryka, který patřil k těm, kdož jejich pravost rozhodně popírali. To bylo spojováno s jeho "realistickou metodou", kterou se dokazovalo to, co má být apriori dokázáno a vyvracelo to, co mělo být apriori popřeno.

str. 36 až 37:
Od konce r. 1931 se Vlajka soustřeďuje na boj o uznání pravosti Královédvorského a Zelenohorského rukopisu (dále jen Rukopisů). Boj o pravost Rukopisů měl již v té době dlouhou a pohnutou historii a vystoupil v něm také Masaryk a jako kritický "realista" ovšem na straně odpůrců pravosti Rukopisů. Boj znovu obnovil prof. Mareš, který na přání Vlajky uspořádal 11. března 1933 přednášku o problematice Rukopisů. Předtím, 27. listopadu 1932, uspořádal kulturní odbor Vlajky za vedení Vrzalíka prohlídku originálů Rukopisů v pražském Národním museu a 9. prosince téhož roku přednášku prof. dr. Vojtěcha, který prováděl fotografické a chemické zkoumání Rukopisů a stál na straně obhájců jejich pravosti.

K obnovenému boji za pravost Rukopisů existovaly vážné důvody, neboť v argumentech odpůrců jejich pravosti byly shledány významné nedostatky: např. proslulý vpisek "Hanka fecit" (zhotovil Hanka), který měl být důkazem doznání falsifikátora, vůbec neexistoval. Avšak byly tu i další pochybnosti o serióznosti dalších důkazů nepravosti Rukopisů. Spiritus rector boje o Rukopisy byl zejména Jan Vrzalík, ale také prof. Mareš, který věnoval studiu Rukopisů sedmnáct let, než vystoupil na obhajobu jejich pravosti.

Do značné míry byl tento boj také motivován záští proti masarykovskému "realismu" (zvláště u prof. Mareše) a byl tak i skrytým výpadem proti Masarykovi. Vrzalík cestoval po celé republice a konal přednášky, v nichž vášnivě dokazoval pravost Rukopisů a polemizoval s argumenty jejích odpůrců. Byl za to spolu s ostatními obhájci pravosti Rukopisů často hrubě napadán, zejména v "Českém slově", tiskovém orgánu národně socialistické strany.

str. 50:
..... Řečníci kladně hodnotili dosavadní činnost Vlajky, zvláště systematický boj za pravost Rukopisů, který Vlajka organizovala ve formě přednáškového cyklu v řadě českých měst. Významný byl večer 5. března 1936, kdy Vlajka pořádala ve "Slovanském domě" v Praze manifestační oslavu pravosti Rukopisů [konala se ve velkém sále Slovanského ostrova za účasti 2500 osob.

Pozn. JAG]. Předsedal plzeňský arciděkan Ant. Havelka a slavnostně byla prohlášena pravost Rukopisů. Jistý stín vrhl později na tuto akci soudní spor J. Vrzalíka (kterého zastupoval dr. V. Cyphelly) s A. M. Píšou, který Vrzalíkovu obhajobu pravosti Rukopisů nazval "stupidní". Hlavní líčení se konalo v říjnu 1936 a soudce rozhodl, že slovo "stupidnost" znamená zarputilost, zatvrzelost a tedy že žalující Vrzalík "nebyl na své cti dotčen". Teprve Nejvyšší soud r. 1938 tento rozsudek zrušil a dal tak Vrzalíkovi zadostiučinění.

Obsah:
Úvod
Historické začátky
Vývoj do konce období první republiky
Ideologie prvorepublikové Vlajky
Vlajka-maffie
Začátek okupace
Rysova protektorátní Vlajka
Vlajka se slučuje a rozlučuje
Vlajka útočí, pokus o puč
Úpadek
Rys kontra Moravec - začátek konce
Kmenové organizace Vlajky
Vlajka končí a pokračuje
Antisemitismus novodobého českého národovectví
Soud
Prameny a poznámky
Bibliografie
Dokumenty (Pamětní spis, Memorandum)
Divocí idealisté, konjukturalisté a desperáti
Jmenný rejstřík
Poznámka autora

VLAJKA. K historii a ideologii českého nacionalismu.
Napsal PhDr. Milan Nakonečný. 
Lektoroval Mgr. Petr Kurssa. 
Vydalo Chvojkovo nakladatelství. Praha 2001.
Vydání 1. 336 stran. Cena 269 Kč.