Žíznivý svět
Celý svůj život jsem byl fascinován vodou. Viděl jsem muže vznášející se v oblacích Viděl jsem vodopády deroucí se lesy a tvarující krajinu. Viděl jsem život bující ve vodě. Viděl jsem lidi žijící na řekách... Byl jsem vášnivým pozorovatelem vody. Pak jsem zjistil, že mezi mnou a vodou existuje zcela nečekané spojení.

Myslel jsem si, že spotřebuji nejvýše desítky litrů vody denně, ale až v Paříži jsem se dozvěděl, že ve skutečnosti spotřebuji téměř 5 000 l a že tato voda pochází z celého světa! Odkud se ale všechna tato voda bere? Je to voda, které je zapotřebí k vyrobení nebo vypěstování všeho co zkonzumuji. Zkuste si představit, že během výroby 1,5 litru minerální vody se spotřebují 3 litry vody.

40 litrů na vypěstování jednoho salátu. 140 litrů na jeden šálek kávy. 185 litrů na jeden kilogram rajčat. 330 litrů na jeden bochník chleba. 960 litrů na jeden litr vína. 1000 litrů na jeden kilogram jablek. 1100 litrů na jeden litr mléka. 1900 litrů na kilogram těstovin. 3400 litrů na kilogram rýže. 11 000 litrů na jedny džíny. 15 000 litrů na kilogram hovězího masa.

Toto množství vody je zapotřebí na vypěstování krmiva pro hovězí dobytek... Čtyřčlená evropská rodina takto spotřebuje 140 000 litrů vody týdně! Toto je nazýváno jako virtuální voda. Tyto údaje nejsou vůbec věrohodné. Způsob jakým žijeme, cestujeme a trávíme volný čas, to vše neustále zvyšuje naše nároky na vodu.

Tyto nároky rostou tak rychle, že dostupné přírodní zásoby vody leckdy nestačí. Přitom více než miliardu lidí sužuje zoufalý nedostatek vody. Nikdy jsem čistou pitnou vodu nepila. 90% znečištěné vody se vrací do přírody bez jakékoli úpravy. Zakázali nám naše ryby prodávat, že prý jsou plné jedu. Kontaminovaná voda každý den zabíjí více než 4 000 dětí.

Pořád se bojím, že moje děti onemocní. Vody není stále dostatek pro všechny. Neměl jsem dost rýže ani pro svou rodinu. Musel jsem jí dokupovat. Voda je zdrojem konfliktů v mnoha zemích. Zabil jsem mnoho mužů, musel jsem je zabít pro svou vlastní bezpečnost. Tento gigantický stroj měl v Jižním Súdánu vyhloubit vodní kanál ale stal se příčinou války, která trvala dlouhých třicet let!

Někteří lidé se rozhodli, že nebudou čekat až tyto palčivé otázky vyřeší politici. Našli vlastní řešení a jednají. Indka Vandana Shiva vášnivě bojuje za nové zemědělské metody: Musíme se přeorientovat na výživnější plodiny s nižšími nároky na vodu. Gérard Roso už vyvrtal po celé Africe přes 4 000 studní: Když odjíždím z vesnice, které jsem dal vodu, mám pocit, že to má smysl a to je důležité.

Catarina de Albuquerque z OSN se zasadila o uznání práva lidí na pitnou vodu a hygienu. Musíme se k tomu postavit čelem, protože řešení existuje. Annete pracuje v jednom z keňských slamů, a v šíření hygieny spatřuje své životní poslání. Jsem na svou práci pyšná. Nebo Ek Sonn Chann, neúplatný Kambodžan, který v Phnompenhu dokázal úplné zázraky:

Mým snem je poskytnout vodu všem Kambodžanům. Ve vesmíru je voda vzácnější než zlato a když se trocha vody někde vyskytuje, pak vždy v podobě ledu... Vždy? Ne! Naše planeta je jediná, kde se voda nachází ve třech skupenstvích, plynném, pevném a kapalném. Právě tento zázrak umožnil vznik života na Zemi. Pokud by Země byla o 5% blíže ke Slunci, byla by vyprahlou pouští bez vody, stejně jako Venuše. Pokud by Země byla naopak o 3% dále od Slunce, byla by ledovou pustinou, tak jako Mars.

Voda ze Země učinila živoucí planetu... Na naší planetě je 1,4 miliardy kilometrů krychlových vody. Pokud od toho odečteme nevyužitelnou slanou vodu, vodu na severním a jižním pólu a dále vodu v nepřístupných hlubinách země, co nám zbyde? 0,02 % z celkového množství vody na Zemi. Stejné množství by naplnilo jezero Bajkal v Rusku. Právě tolik vody nám příroda poskytuje každý rok... O nic víc!

Uvědomují si tito horolezci na vrcholu Mont Blancu, že vlastně stojí na samotném počátku složitého vodního řetězce? Vysoké hory patří k významným zásobárnám vody. Rok za rokem se zde sníh hromadí a mění se v led, jenž je zdrojem vody pro miliardy lidí a bezpočet dalších živočišných druhů... Zásoby ledu na vrcholcích hor pomalu tají pod slunečnými paprsky a voda se vydává na dalekou cestu až do oceánu.

Pramínky vody si razí cestu do údolí a mění se ve vodopády a divoké bystřiny, jež napájejí okolní lesy a přinášejí jim životadárnou energii. Voda má nezdolnou sílu. Tříští kameny a bere s sebou vše, co jí stojí v cestě. S narůstající rychlostí nabývá na ničivé síle. Když se sedimenty konečně usadí, začne voda vytvářet roviny a delty s nejúrodnější půdou na naší planetě.

Voda je umělec, jenž mi odhaluje krásu svých děl ze vzduchu. Keňské jezero Magadi bylo kdysi domovem hrochů, krokodýlů a ryb. Dnes pomalu vysychá a spíše připomíná cizí planetu. Minerální látky z termálních pramenů, jenž se hromadí na dně jezera vytvářejí pozoruhodnou škálu barev. Jedněmi z mála živočichů, kteří zde žijí jsou plameňáci růžoví.

Živí se mikroorganismy, jimž se v teplých vodách daří. Mokřady oplývají faunou i flórou, protože skýtají rozmanitá prostředí i hojnost potravy. Během záplav vodu nasají jako houba a v období sucha jí zásobují okolní krajinu. Tuto podivnou mozaiku jsem natočil v Kongu a je dílem dávné zemědělské činnosti, jež zanechala stopy v mokřadní krajině. Po čtyři a půl miliardy let táž voda proudí všemi živými tvory v nekonečném koloběhu.

Piju stejnou vodu, kterou kdysi pili i dinosauři. Vodě vděčíme i za nejimpozantnější krajinné reliéfy. Trvalo jí miliony let, než vytvořila Velký kaňon v USA. Voda prosakující do půdy zvyšuje hladinu podzemních vod. Tyto cenné podzemní zásoby se utvářely tisíce a někdy i miliony let a obnovují se jen velmi pomalu. Společně s ledovci je podzemní voda naším hlavním zdrojem vody.

Voda bohužel není na naší planetě distribuována rovnoměrně. Některým regionům se tak dostává stonásobně více srážek než jiným. Někde je voda dokonce natolik vzácná, že jsou pro ni lidé ochotni i zabíjet! V severní Keni, kterou tak dobře znám nepršelo už více než rok. Dva místní kmeny kočovných pastevců, Dassanech a Turkana spolu bojují o poslední oázu zeleně.

Zabil jsem mnoho mužů, musel jsem je zabít pro svou vlastní bezpečnost. Žijeme bok po boku s našimi nepřáteli a neustále spolu bojujeme. Nemáme ani chvilku na oddych. I teď, jak tu sedíme, nás nejspíš sledují. Tito muži kvůli vodě riskují svůj život každý den. Svým válečným tancem oslavují bezpečný návrat pastevců a jejich stád do vesnice.

Týden po našem natáčení, bylo 13 lidí z těch, které jsme natáčeli, zabito... zemřeli pro vodu. Často se strachuji, když děti berou stáda na pastvu k napajedlu nikdy nemáte jistotu, zda se vrátí. Teprve večer, když je znovu vidím vracet se se stádem, vím, že jsou ještě naživu. Bojím se našich nepřátel. Čekáme na déšť stejně jako oni, ale už přes rok nezapršelo.

Vrátili jsme se sem, protože jen tady ještě zbyly nějaké pastviny pro dobytek. Stovky rodin terorizovaných válkou o vodu raději opustily své domovy a vyhledali útočiště v tomto provizorním uprchlickém táboře. Když jsem byla malá, bylo jídla hodně, pak ale přišel hladomor. Vydali jsme se shánět jídlo do Todenyangu, ale náš život se proměnil v peklo, lidé začali umírat.

Teď jsem tady v Lorenyangu, protože mě vyhnali lidé z kmene Dassanech. I když jsem šla jen pro vodu, ozývala se všude střelba zabít nás mohli každou chvíli. Budu zabíjet nepřátele, protože zabili moje rodiče, mojí matku a sestru. Zemřeli před mýma očima. Také mi pobili nějaké krávy a kozy, i proto je budu zabíjet. Kdyby nebylo toho sucha, můj manžel by se nevydal do Todenyangu, měl by svůj dobytek a nezabili by ho.

Nedostatek vody naplňuje obavami miliony lidí na naší planetě. Co kdyby jednoho dne i z našich kohoutků přestala téct voda? Přesně to se stalo ve Španělsku! V Barceloně na jaře roku 2008, kdy se po delším období sucha probudilo toto evropské velkoměsto bez vody. Pro jeho obyvatele to byla noční můra! Zásobování vodou v ochromeném městě zajišťovaly cisterny.

Spotřeba vody v Barceloně přitom patří k nejnižší v Evropě. Jak se mohla v takové situaci vůbec ocitnout? V Barceloně žije 5 milionů lidí a láká stále více turistů, kteří sem přijíždějí obdivovat skvostnou, leč nedokončenou katedrálu navrženou Gaudím. Zemědělství v Katalánsku se neobejde bez zavlažování. A tak několikaletá sucha měla za následek vyčerpání vodních rezerv.

Zatímco Barcelona byla bez vody, dvě řeky, z nichž město čerpá většinu vody, byly nadále využívány k zavlažování polí v jeho okolí. To pochopitelně vyvolalo skandál. Proč tedy nevybudovat kanál, který by přivedl do města vodu z řeky Ebro, největší řeky Španělska, která teče o 200 km dále na jih? To není tak jednoduché! Delta řeky Ebro je jednou z nejbohatších přírodních rezervací v Evropě.

Žije z ní 50 000 pěstitelů rýže a zeleniny, dále pak rybáři. I když je Barcelona žíznivé město, odběr dalšího, i jen malého množství vody z Ebra nepřichází vůbec v úvahu. Město se nakonec rozhodlo pro výstavu zařízení na odsolování mořské vody, a to i přes vysoké investiční náklady a velké množství solného odpadu.

Je to dočasné, nikoli však trvale udržitelné řešení, jelikož odsolovací zařízení zásobuje vodou pouze 1 milion obyvatel... Zdá se nepředstavitelné, že by nedostatkem vody mohly trpět regiony jinak bohaté na přírodní zdroje. Dnes je to Barcelona, jež je zásobována vodou z Pyrenejí. Koho nedostatek vody postihne zítra?

Lidé se odedávna usazovali v blízkosti vodních zdrojů, podél říčních toků a na březích jezer skýtajících hojnost potravy. Díky vodě jsme mohli opustit kočovný způsob života, založit první vesnice a začít obdělávat půdu. Voda nás přitahuje neméně silně i dnes. Je životně důležitá! V Jižním Súdánu žije místní rybářský kmen stejně jako před pěti tisíci lety.

Usadili se uprostřed mokřadů, aby byli co nejblíže zdroji potravy. Jediným obyvatelným místem jsou ostrůvky se starými termitími hnízdy. Lidé hlínu z nich používají ke stavbě domů a dokonce i k zakládání malých zahrádek. Jediným zdrojem bílkovin jsou ryby sušené na slunci. Pro tyto lidi, jenž žijí vesměs soběstačně jsou také jediným platidlem, s nímž mohou obchodovat s vnějším světem.

Pokud do jejich končin náhodou zavítá loď zvenčí. Voda byla i první dopravní spojnicí mezi lidmi. Ve střední Africe není ani dnes příliš rozvinutá silniční a železniční síť. Klíčovou dopravní tepnou je i řeka Kongo, jež spojuje stovky vesnic. V těchto místech jsou nákladní automobily a vlaky nahrazovány jinými dopravními prostředky: čluny, jenž jsou přeplněné lidmi i zbožím.

Prodáte a koupíte na nich cokoli. Zásobují populaci, která je daleko od všeho. Tento obří člun, či spíše vor, je vyroben ze svázaných kmenů, na nichž je poskládáno všelijaké zboží. Až dorazí do cíle, prodají celý náklad i se dřevem. Mohutná řeka Kongo je pro Afriku, jejíž populace zanedlouho vzroste dvojnásobně, nesmírně cenným aktivem.

Řeky významnou měrou přispěly k rozvoji celého našeho druhu. V Mali bylo město Djenne vybudováno mezi rameny přítoku Nigeru na okraji saharské pouště. Město dokázalo své jedinečné polohy plně využít: stalo se hlavní křižovatkou obchodu i zastávkou karavan velbloudů. Né každý však bydlí v blízkosti vodního zdroje...

Představte si, že byste každý den chodili pro vodu dlouhé hodiny... Viděl jsem tolik žen a dokonce i tolik dětí, které se trmácely s 30 litrovými vědry vody na hlavě. 800 milionů lidí nemá přístup k čisté pitné vodě. Co lepšího bychom těmto lidem mohli dát než vodu? Co by je vysvobodilo z jejich každodenní dřiny? Oblast Kayes v jihozápadním Mali patří k nejteplejším místům na světě.

K řece je odtud dlouhá a namáhavá cesta, musím při ní přejít tři mokřiny. Ráno pro vodu chodím 3x, 4x nebo i 5x a někdy pro vodu musím i odpoledne. Chodit pro vodu je těžké a bolestivé. K nohám se vám přisávají pijavice, někdy na zpáteční cestě upadnete a musíte se vrátit. Voda z řeky není dobrá, ale žádný jiný zdroj vody nemáme. Piju tu vodu, i když nechci.

Často se bojím, že moje děti z ní onemocní a umřou, ale nemám na výběr. Nikdy jsem čistou vodu nepila. Ani nevím jak chutná. Pokaždé když někam přijedete, je to náročné. Pokaždé když někam přijedete, máte pochyby. Pokaždé když přijedete do vesnice, doufáte. Gérard Roso vyvrtal pravděpodobně nejvíce studní na světě: bezmála 4000 jen v Africe!

Metody používané ropným průzkumem si přizpůsobil, aby mohl hledat vodu. Poslední dva roky pracuje v Mali jako dobrovolník pro asociaci Eau claire – sdružení pro čistou vodu. Hledám zlomové zóny, tedy zlomy schopné uvolnit největší množství vody. Také se řídím podle endemických druhů stromů, které jsou užitečné při určování průběhu toku podzemní vody.

Na základě těchto kritérií zvolím nejvhodnější místo vrtu. V podstatě takto zachytáváme dešťovou vodu. Tedy vodu, která se vsákla do země, hladina podzemních vod je neustále doplňována, což znamená, že když vodu najdeme, není pravděpodobné, že by vrt jednoho dne vyschnul. Když vrtáte v takovýchto oblastech, nese to s sebou jistá úskalí.

Pokud jsou slabé zlomy mohou být zablokované. Takže v některých oblastech dosahuje míra neúspěšnosti až 80%. Na tento den jsem se vždycky těšila. Bydlím v buši, ušetřený čas budu moci věnovat práci na zahrádce a na poli. Už se nemůžu dočkat, až budu mít pitnou vodu. Čekala jsem na tento den tak dlouho. Některé věci, na které tu narážím, mě konsternují.

V jedné vesnici, co jsem navštívil, bylo pět vrtaných studní, zatímco ve vesnici o kousek dál nebyla ani jedna. Spousta vrtů je nefunkčních. Není totiž nikdo, kdo by je opravil. Náhradní díly tu neseženete. Když čerpadlo přestane fungovat, vyvrtají nový vrt a osadí do něho nové čerpadlo. Rozumnější by bylo asanovat už vyvrtané studny.

Když odjíždím z vesnice, které jsem dal vodu mám pocit, že to má smysl. Dávám těmto lidem něco na oplátku za to, co dávají oni mně. Jako vesnická mluvčí řeknu ostatním ženám, aby se o studnu dobře staraly jelikož jsme museli hodně vytrpět, než jsme dostali čistou pitnou vodu. Povzbuzuju je k péči, protože je to cenný zdroj.

V Kambodži žijí lidé na jednom z největších jezer v Asii a přesto nemají přístup k čisté pitné vodě. Ve stejné situaci je 800 milionů lidí po celém světě. Nad těmito nejzranitelnějšími populacemi se vznáší smrtelná hrozba. Jezero Tonlésap bylo odedávna zdrojem obživy pro třetinu Kambodžanů. A také zdrojem vody.

Vlivem urbanizace a rozvoje průmyslu došlo ke znečištění vody v jezeře natolik, že už není pitná. Místní obyvatele to však nevědí... Zdejší vodu pijí po celé generace. Rybáři, kteří chytají úhoře do bambusových pastí. Dobrý den! Kolik jste toho dnes chytili? Tři...sotva půlkilové! Proč jste si s sebou nevzali nic k pití? Pijeme vodu z řeky. Opravdu? A to vám není špatně? Někdy.

Ale co s tím mám dělat? Vždyť ta voda páchne, je černá a špinavá! V současné době populace žijící na jezeře rok od roku roste. A propadá se do stále větší chudoby... všechno je tu teď dražší. Většina obyvatel pije vodu přímo z jezera, což jim způsobuje zdravotní problémy. V roce 2010 vypukla ve dvou vesnicích nedaleko odtud epidemie, která si vyžádala více než 40 mrtvých.

Dám vám tento filtr. Teď už nepoužívejte vodu z jezera přímo. Před pitím ji nejdříve přefiltrujte. Používání domácích vodních filtrů je nejjednodušší a nejlevnější způsob jak získat pitnou vodu. Po studiích ve Francii založil Chay Io sdružení Tisíc a jedna fontána, které se zabývá instalací nenákladných stanic na úpravu vody na kambodžském venkově.

Tento systém je velmi účinný: každá jednotka je finančně nezávislá a především vytváří nová pracovní místa. Zdejší lidé používají vodu z rybníků nebo řeky a hlavně dešťovou vodu. Zvolili špatný způsob. Uchovávají jí v otevřených nádobách, kam kladou vajíčka komáři. Vodu by měli převařovat, ale to je nákladné, jelikož musejí kupovat dřevo nebo uhlí na otop.

Námi používaný proces úpravy vody je velmi jednoduchý. Vodu několikrát přefiltrujeme a poté jí sterilizujeme pomocí UV záření. Začali jsme v roce 2005 a od té doby jsme vybudovali 47 stanic, které denně zásobují pitnou vodou 40 000 lidí. Jednu stanici jsme zřídili i v této škole, aby její žáci měli zdarma přístup k pitné vodě.

Ne každý si uvědomuje význam čisté pitné vody, proto je zapotřebí lidi vzdělávat, abychom je přiměli změnit jejich zvyky. To ovšem bude nějakou dobu trvat... - Je tato voda čistá? - Nee! Správně, je plná mikrobů. Pokud se jí napijete, rozbolí vás břicho a budete zvracet. Zásobování velkých měst pitnou vodou je ještě náročnější úkol. Mám takový sen.

Přivést pitnou vodu všem Kambodžanům! Poctivost se vyplácí! V Phnompenhu si neúplatný státní úředník Ek Sonn Chan získal důvěru mezinárodních organizací a s jejich pomocí znovu vybudoval celý vodovodní systém v hlavním městě. Já sám i celá má rodina jsme trpěli nedostatkem vody. Z této školy udělali Rudí Khmérové vězení známé jako S21. Zavraždili tu tisíce lidí.

17. dubna 1975 vstoupili Rudí Khmérové do Phnompenhu. Všem obyvatelům nařídili, aby opustili město. Byl jsem tehdy mezi těmito obyvateli. Museli jsme kopat vodní kanály a příkopy, aby bylo možné pěstovat více rýže. Pracoval jsem velmi tvrdě. To byl důvod, proč jsem přežil. 7. ledna 1979 byl náš lid osvobozen. Vrátili jsme se do Phnompenhu. Našli jsme město úplně zničené.

Nebyly tu žádné domy, žádné silnice... Věděli jsme, že nás to bude stát hodně úsilí, než naši zemi znovu vybudujeme. V září roku 1993, mě guvernér Phnompenhu požádal, abych se ujal řízení městské vodárenské společnosti. Neměl jsem žádné zkušenosti, ale věděl jsem, že voda patří mezi základní lidské potřeby...

Žádné město na světě nemělo tak špatné zásobování vodou: Vodovodní síť tehdy pokrývala sotva 20% města a dodávala vodu jen 8 – 10 hodin denně. Voda nebyla pitná. Vodné platila méně než polovina odběratelů. Většina zaměstnanců pracovala jen tři hodiny denně. Tak zoufalá byla tehdy situace! Všechno jsme museli od základu změnit. Lidé se museli naučit tvrdě pracovat a upřednostňovat zájmy společnosti před vlastním prospěchem.

Odběratele jsme museli přesvědčit, aby za vodu platili. Nejprve začali platit bohatí, pak začali platit i ti nejchudší. Věnovali jsme veškeré naše úsilí, abychom zlepšili přístup lidí k vodě. Začínali jsme s pokrytím 20% v roce 1993 a dnes dodáváme vodu více než 90% obyvatel. Vodu nedodáváme jen bohatým. Snažíme se jí zpřístupnit i těm nejchudším rodinám, tím, že jim hradíme 30, 50, 70 nebo dokonce 100 % nákladů na vodovodní přípojku.

Díky mezinárodní pomoci a zejména významné podpoře Francouzské rozvojové agentury, má kambodžské hlavní město Phnompenh jednu z nejlepších vodovodních sítí na světě. V Riu, Sowetu, Lagosu... 800 milionů lidí zde žije ve slumech, ve čtvrtích z nelegálně postavených chatrčí, v nichž panuje bída a nouze. Jejich počet se do roku 2050 zdvojnásobí.

Urbanizace probíhá ve světě takovým tempem, že se stávajícími zdroji je takřka nemožné zajistit adekvátní zásobování vodou a hygienické podmínky. Proč jsou v rozvíjejících se městech běžným jevem nemoci související s vodou? Jelikož tam většina lidí, přesněji 2,5 miliardy, nemá toaletu. Aniž by si byli vědomi nebezpečí, místní obyvatelé vlastními exkrementy kontaminují vodu, kterou pijí.

Infikovaná voda zabíjí každý den více než 4 000 dětí po celém světě. V keňském hlavním městě, Nairobi, je největší slum v Africe - Kibera. Málokde jsem viděl žít lidí v tak těžkých podmínkách. Mou zdejší hrdinkou je Annete, která pracuje na veřejných WC a vzdělává místní obyvatele! Jsem pyšná na svou práci na veřejných záchodech, protože je důležité vést lidi, aby dodržovali hygienu.

Mé děti jsou často nemocné kvůli špatným podmínkám, ve kterých tu žijeme. Vidíte sami, že můj dům pro ně není vůbec dobrý. Hned před mými dveřmi teče stoka, do které jsou vypouštěny záchody. Dům je plný much. Je tu také hodně komárů, od kterých mají děti spoustu štípanců. Lehko tak onemocní. Většina dětí z Kibery k nám přichází s průjmy.

Všude jsou fekálie, protože lidé nemají vlastní toalety. Děti si hrají ve špíně a blátě. Ruce si dávají do pusy. Jedí neomyté potraviny, proto většinou trpí průjmy. Jejich stav může být velmi vážný, jelikož někdy nemají vůbec žádný přístup ke zdravotní péči. Mnoho dětí tady umírá v důsledku dehydratace způsobené průjmy a zvracením.

Pořád se bojím, že mé děti onemocní, že dostanou průjem, když mají průjem dlouho jsou dehydrované a chudokrevné. Proto se toho onemocnění tolik bojím... Má to pochopitelně dopad i na rodinný rozpočet. Když dítě onemocní průjmem, rodiče ho musí vzít do nemocnice, což je stojí hodně peněz. Navíc jeden z rodičů musí s nemocným dítětem zůstat doma čímž přicházejí o výdělek.

Někdy s nemocným dítětem přicházejí starší sourozenci, kteří tak musejí vynechat školu. Dříve tu lidé používali provizorní záchody: exkrementy v igelitových pytlících pak házeli na plechové střechy! To byl důvod pro vybudování veřejných záchodů, aby naše okolí bylo čistější. Pokud někoho ještě přistihnu, že používá provizorní záchody, říkám jim, když nemůžou zaplatit 3 šilinky, můžou veřejné WC použít zadarmo.

Ne každý přemýšlí jako já, já chci sloužit zdejší komunitě. Na začátku k nám chodilo 13 lidí, dnes jich k nám chodí 150 to je pokrok. Toalety jsou dobrý nápad. A čištění odpadních vod ještě lepší. Obdivuji vynalézavost chudých lidí s jakou se pokoušejí problémy řešit. 16 milionová Kalkata se rozkládá v ústí řeky Gangy. Toto třetí největší indické město se takříkajíc topí ve vodě.

V chudších čtvrtích však teče voda z kohoutků pouze několik hodin denně. Město přišlo s plánem, jak využít vodu, která je doslova všude: čištění odpadních vod svěřilo rybám. Systém vodních kanálů odvádí splašky do mokřadů na předměstí, které mají rozlohu 8 000 hektarů. Důmyslný projekt nabízí živobytí tisícům lidí! Jmenuji se Shyam a pracuji na rybí farmě.

V naší skupině je 18 rybářů. Pracujeme od sedmi od rána. K lovu ryb používáme lodě, a pak také sítě. Úlovek potom vozíme na břeh. Lidský odpad rozkládají bakterie. Jimi se živí plankton, jenž se rychle množí a slouží jako potrava pro ryby. Po odstranění kontaminujících látek může být vyčištěná voda vrácena zpět do přírody. Ryb je tu mnohem víc než jinde.

Proto je tu i více pracovních míst. Ryby jsou tu mnohem levnější než ve městě. Tato pozoruhodná přírodní čistička odpadních vod je ekonomická a zároveň ekologická a zajišťuje obživu pro více než 100 000 lidí. Téměř čtvrtina lidstva stále nemá přístup k vodě ani k hygienickým zařízením!

V červenci 2010 OSN prohlásila přístup k pitné vodě a hygieně za základní lidské právo v mnoha zemích, jako např. v Senegalu, kde práce na zpřístupnění těchto práv je v plném proudu. Za uznání tohoto základní lidského práva především vděčíme nezměrnému nasazení skvělé ženy, Catariny de Albuquerqové Našel jsem ji v chudinské čtvrti v Dakaru, kde už předtím pracovala.

- Ráda vás zase vidím. Jak se máte? - Mám se dobře. Vrátila jsem se, protože to tu mám moc ráda. Tak tedy, co tedy mezinárodní právo na vodu znamená? Je to vůbec poprvé v dějinách, kdy členské státy OSN shodně prohlásily vodu za lidské právo. Každý člověk na Zemi by měl mít alespoň minimální množství vody pro osobní a domácí použití.

Rezoluce mění rovnováhu sil a požaduje po jednotlivých státech, aby přijaly taková opatření, jež by zajistily přístup k vodě a hygieně těm, kteří žádnou moc nemají. Lidé se nyní mohou obrátit na soud, což se také stalo v Kostarice, kde lidé z malé vesnice zastavili výstavbu vodovodního potrubí který by jejich vodu odvedl do turistického letoviska s hotely a golfovými hřišti...

Na Zemi nás žije 7 miliard. Nezdá se vám, že boj o pitnou vodu a hygienu spíše prohráváme? Samozřejmě, že prohráváme, jelikož populace roste. 1 miliarda lidí vykonává svou potřebu venku. Z hygieny nesmíme dělat tabu, jen proto, že nikdo nechce mluvit o “hovnech“, my o nich naopak musíme mluvit a postavit se takovým věcem čelem. Musíme tento problém vyřešit.

Řešení existují. Je to jen otázka politické vůle. Kromě toho se jedná o výhodnou investici. Za každé investované euro nebo dolar se vám jich vrátí 9, 15 nebo i 30. Jak je to možné? Protože vynaložíte méně peněz na zdravotní péči, lidé budou chodit do školy, do práce. Voda je výjimečný prostředek, který dokáže lidi i země vyvést z chudoby. Toho můžeme dosáhnout.

Dejte lidem vodu, hygienu, důstojnost. A podaří se vám to! Je to jen otázka vůle. Vůle změnit věci rychleji než tomu bylo dosud. Poskytnout čistou vodu těm nejzranitelnějším je skvělá myšlenka. Voda na naší planetě nezůstane čistou příliš dlouho, protože máme ošklivý zlozvyk. Vracíme špinavou vodu do přírody. 85% odpadních vod není nijak upravováno.

Tato voda je nejen nepoužitelná a ztracená, ale znečišťuje i naše zdroje pitné vody: řeky, jezera, podzemní vody... Otravujeme tedy sami sebe! Francie, která využívá intenzivní zemědělství, je zemí, s nejvíce kontaminovanými zásobami podzemních vod v Evropě. V Bretani se o tom můžeme přesvědčit každé léto, kdy pláže pokryjí zelené řasy...

V regionu je v současné době chováno 14 milionů prasat. Tato vesnice má více prasat než obyvatel. Je to vůbec rozumné? Prasečím trusem bohatým na dusičnany se hnojí místní pole. Dusičnany pronikají hluboko do půdy a do řek, které je odnášejí do moří. Zde pak slouží jako potrava pro bující řasy... Samotné řasy nejsou toxické.

Pro tyto koně ani pro mušle na mořské farmě v nedaleké zátoce nejsou nijak nebezpečné, avšak plyny, které se uvolňují při rozkladu řas na plážích mohou přinést fatální následky. Toto znečištění, které se opakuje každý rok, dokazuje, že jsme neschopní věci změnit. Politici, zemědělci, spotřebitelé... odpovědnost neseme my všichni.

Místo aby čekali na řešení od státu, přišla vesnice na pobřeží Cotes d'Armor s vlastním řešením přeměňují mrvu na bioplyn, jímž vytápějí 4 5000 domácností. V Číně nabývá znečištění diametrálně větších rozměrů. Tato země, jež vyrábí většinu věcí kolem nás se potýká se znečištěním z tisíce továren. Vlastně si ničí životní prostředí kvůli nám! 300 milionů Číňanů nemá přístup k čisté pitné vodě.

Ve městech už nikdo vodu z kohoutku nepije. Plodiny jsou kontaminovány závadnou vodou, používanou k zavlažování. Řeky umírají... Podívejte se na tuto krásnou říčku: místní koželužna ji zamořila jedy, čímž zdejší rybáře dostala za hranici chudoby. Věci se naštěstí mění díky odvaze jednoho právníka. Na říčním dně se objevila snad desetimetrová vrstva jedovatého bahna...

Zakázali nám naše ryby prodávat. Řekli nám, že jsou plné jedu, a že se nedají jíst. Museli jsme je vyhodit. Přišli jsme o živobytí. Bylo to hrozně těžké! Byli ve svízelné situaci, avšak jeden právník se jim rozhodl pomoci. Právník Wang Canfa založil vůbec první sdružení v Číně, jež hájí zájmy obětí znečistění. Pro rybáře vymohl odškodné ve výši 100 000 eur.

Tito rybáři jsou nevzdělaní a vesměs negramotní, jsou na spodní části společenského žebříčku, a proto se společnosti znečišťováním jejich prostředí nijak nevzrušovali. Bahno odstranili a voda je čistější. V posledních dvou letech se začínají vracet ryby a i zemědělci mohli zase osít pole. Vyhráli jsme, ale především jsme jim vrátili naději a důvěru.

Teď vědí, že mohou chránit své životní prostředí a bránit svá práva. A to je ze všeho nejdůležitější! V oblasti ochrany životního prostředí se situace v Číně mění k lepšímu. Bývalý novinář Ma Jun vytvořil webové stránky, na nichž zveřejnil seznam všech firem, jež byly potrestány za znečišťování vody. V současnosti v naší databázi evidujeme 86 000 přestupků, u zhruba 50 000 subjektů.

Převážně se jedná o čínské firmy. Ale velký počet tvoří i zahraniční společnosti z Ameriky, Evropy, Japonska, Koreje, Austrálie a dalších zemí. Všechny ty velké společnosti, které přicházejí do Číny, zajímá pouze cena a neberou vůbec ohled na životní prostředí. Od vytvoření seznamu znečišťovatelů tyto společnosti, které platily pokuty, ale dál pokračovaly ve znečišťování začaly pociťovat určité tlaky.

Mnozí už své chování napravili a dělají co mohu, aby se už znovu na seznamu neobjevily. V Šanghaji byly největší znečišťovatelé přemístěni do průmyslového parku daleko od města. Na obávaném seznamu přitom nejsou. Všechny objekty jsou připojeny k jediné čistírně, jež denně zpracuje 25 000 tun odpadních vod. To je stejné množství odpadu jako z veškerého průmyslu v údolí řeky Rhony!

Vypouštěná voda je nepřetržitě analyzována, aby případné znečištění bylo ihned zachyceno. Gigantický průmyslový komplex tak vypouští do moře pouze čistou vodu. Zatímco znečišťování životního prostředí trápí lidstvo teprve krátce, myšlenkou ovládnutí vody se zaobírá od počátků věků. Velké civilizace vzkvétaly díky tomu, že se jim vodní živel podařilo zkrotit.

Před více než tisíci lety předkové dnešních Kambodžanů vynalezli dokonalý zavlažovací systém, který jim umožnil sklízet rýži 3x do roka! Starobylé město Angkor Wat je důkazem moci dávných Khmérů. Zkázu mu přineslo až selhání jeho dokonalého systému zavlažování...

20. století přineslo nebývalý rozmach vodohospodářství. Budované přehrady, kanály a pobřežní hráze umožnily neuvěřitelný rozvoj lidské společnosti. Jsme však imunní vůči katastrofám, jež se udály v minulosti? Na podzim roku 2011 postihly Thajsko největší povodně za posledních sto let Dlouho očekávaný monzun se proměnil v přívalovou vlnu.

Teprve nyní si uvědomujeme, že změna klimatu není hypotéza nebo teorie, je to realita! Povodně postihly miliony lidí, 15 000 podniků, 12 % zemědělské půdy bylo zaplaveno... Některé domy byly pod vodou i několik týdnů a jejich obyvatelé museli vylézt na střechy. I když se jednalo o regionální katastrofu, její dopady byly globální: v Thajsku se vyrábí 60% z celkového objemu pevných disků.

Světový elektrotechnický průmysl byl naprosto paralyzován. I výrobci automobilů utrpěly obrovské ztráty. Thajsko je největším světovým vývozcem rýže. 30% úrody bylo zničeno. Nárůst cen pocítili miliony lidí po celé Asii a Africe. Vůbec poprvé byly zaplaveny i chrámy v Ayutthayi, jež byla založena jako hlavní město v roce 1350.

Nepomohl ani systém vodních kanálů, který město do té doby chránil. Povodeň nebyly schopny zadržet ani přehrady vybudované na řece protékající Bangkokem. Lidé zkrátka zapomněli, že přírodu ovládnout nelze. V Číně byli myšlenkou ovládnutí řek posedlí její vládci po dlouhá tisíciletí. Pro Mao Ce-tunga se tato myšlenka stala vášní.

Čínské dějiny jsou poznamenány ničivými povodněmi, které za sebou zanechaly miliony mrtvých. Jen na výstavbu ochranných hrází podél břehů Žluté řeky bylo v posledních 50 letech spotřebováno více stavebního materiálu než na Velkou čínskou zeď. Po stovkách útoků se Číňané naučili s vodním nepřítelem bojovat. Zaplňují i ty nejmenší skulinky. Své území neochvějně brání!

Řádění vodního živlu neustává. V roce 2010 bylo povodněmi postiženo 15 milionů lidí a 3000 zemřeli. Voda smetla 800 000 hektarů zemědělské půdy. Čína přitom na svém území vybudovala bezmála polovinu největších vodních děl na světě. V současné době trápí Číňany především nedostatek vody. V zemi žije 20% světové populace, ale disponuje pouze 7% vodních zdrojů.

Žlutá řeka zavlažující zemědělskou půdu byla leckdy čerpána do poslední kapky i z důvodu zásobování měst a průmyslu. Čerpání vody bylo tolik intenzivní, že v roce 1997 řeka vyschla před ústím do moře! Vláda proto zavedla systém monitorování vodního toku, od pramene až po ústí. Z velína mohou operátoři otevírat a uzavírat 70 vrat, jimiž voda proudí do zavlažovacích kanálů.

Pokud některá provincie překročí stanovený objem, její přívod vody se uzavře. Problém s nedostatky vody ovšem přetrvává. Jak by se dal vyřešit? Co kdyby největší čínská řeka Jang-c’-ťiang poskytla Žluté řece část své vody? S touto zásadní myšlenkou přišel už Mao Ce-tung... Dnes se Maova myšlenka stává skutečností. Čína se pustila do kolosálního projektu, jehož cílem je dopravit vodu z jihu na sever země.

Systém kanálů propojí Žlutou řeku s Jang-c’-ťiang a navíc přivede vodu do oblasti Pekingu. Největší vodní dílo na světě, přehrada Tři soutěsky, je středobodem celého projektu. Přehrada by měla umožnit odklonění části vody, jejíž množství odpovídá polovině vody Nilu, na sever. V samotné řece Jang-c’-ťiang však voda začíná ubývat...

Náš vývoj je doprovázen exponenciálním nárůstem našich požadavků na vodní zdroje. Pro splnění těchto požadavků bylo během půl století na celém světě vybudováno 50 000 přehrad. Avšak dnes, díky jejich obří velikosti, násilnému stěhování desítek milionů lidí, a ničení životního prostředí je jejich smysluplnost zpochybňována. Nyní víme, že dopad těchto vodních děl musíme zmírnit tím,že zmenšíme velikost přehrad.

Nesmíme přitom zapomínat ani na osud dotčených obyvatel. Přehrady využívají sílu vody k výrobě energie. Čisté, obnovitelné energie, jež by nám v budoucnu znatelně chyběla. Inspirovat bychom se mohli v autonomní oblasti Val d'Aosta v italských Alpách. Uvědomili si, že jejich největším bohatstvím je voda. Přírodní dědictví se zdejším obyvatelům podařilo zhodnotit vybudováním několika přehrad v horách.

Přebytek vyrobené energie, kterou nespotřebují obyvatelé, dodávají do ostatních regionů Itálie i sousedního Švýcarska. Přehrady hrají důležitou úlohu i v zemědělství. Výnosy plodin se zdvojnásobily díky zavlažování a zvláště v Asii tak byly zachráněny miliony lidí před hladomorem. Budeme však potřeboval daleko více vody z důvodu nasycení 9 miliard lidí, kteří budou žít na planetě za 40 let.

Dnes na zavlažování závisí 40% globální produkce potravin. Od teď by ale měla využívat méně vody a měla by být efektivnější. Poptávka po zemědělských produktech totiž znatelně zesílí, neboť bude nutné nasytit rostoucí populaci konzumující stále více masa. Už dnes se na 1 kilogram hovězího masa spotřebuje 15x víc vody, než na 1 kilogram obilnin!

Některé země už nyní nemají dostatek vody potřebný k nasycení obyvatelstva, a proto jsou nuceni ji dovážet. Samozřejmě nikoli v tekuté podobě, ale ve virtuální, jež se ukrývá v obilninách, ovoci, zelenině a masu přepravovaných obřími nákladními loděmi. Virtuální voda je vlastně fiktivní řeka, jejíž rychlost toku je ve srovnání s Nilem dvacetinásobná.

Neustále sílí vlivem intenzivnějšího obchodování, ale i v důsledku nedostatku vody ve stále větším počtu zemí. Například v Egyptě, kde třetina spotřebované vody pochází z jiného světadílu, neboť voda z Nilu k nasycení jeho 80 milionů obyvatel nestačí. Když Egypt nakupuje pšenici v USA, aby vykompenzoval deficit vlastní produkce, uspoří tím ohromné množství vody, které je zapotřebí k jejímu vypěstování.

Virtuální voda má však i nežádoucí účinky... Jen samotná bavlna, jejíž pěstování je velmi náročné na spotřebu vody tvoří čtvrtinu takové výměny. Pětinásobek ročního objemu vody, jenž proteče Nilem! Ve střední Asii způsobilo intenzivní pěstování bavlny přírodní katastrofu. Sovětský svaz zašel až tak daleko, že odklonil dvě velké řeky, které napájely Aralské moře, jen aby mohl zavlažit poušť.

A zde vidíte výsledek: Aralské „moře“ ztratilo 90% své vody za pouhých 50 let. Miliony lidí živoří. Podle OSN je to největší ekologická katastrofa 20.století a to vše jen proto, abychom mohli nosit bavlněná trička a džíny... Nezapomínejme! Na výrobu jednoho trička je zapotřebí 2700 l vody a na jedny džíny to je 11 000 litrů! Zde jsme nechali vyschnout moře.

Jinde, jako např. v Jordánsku, vyčerpáváme prastaré zdroje podzemních vod. Tato pole přestali lidé obdělávat, když byly zdejší vrty vytěženy... Měli bychom vědět, že živobytí poloviny světové populace závisí na neobnovitelných vodních zdrojích. Katastrofa je tudíž neodvratitelná! Indii se podařilo zastavit hladomor masivním zavlažováním, rezervy však docházejí a hlad nyní ohrožuje 175 milionů obyvatel!

Ve vyprahlé indické provinci Rádžasthán podzemní vody vyschly a vesničané se je pokoušejí doplnit zachytáváním dešťové vody v období monzunů, jež trvá jen několik týdnů v roce. Tyto ženy jsou nesmírně statečné: ručně vykopávají ohromné nádrže na vodu. Nemohu věřit vlastním očím! Vykopaly jsme nádrž samy. Kdo jiný by to za nás udělal? Vykopala jsem jí s pomocí ostatních.

Nic se neurodí... Pro sklizeň je dobré, když prší. Bez dešťové vody se neobejdeme. Když je voda v řece a v nádržích, je i ve studních. Voda z nádrží naplní naše studny. My pak můžeme zavlažit naše pole, takže pak máme i co sklízet. Indie je závislá na monzunových deštích, které už ale nepřicházejí s takovou pravidelností, což je nejspíše důsledkem klimatických změn.

Kvůli přežití se tak musejí zemědělci přizpůsobit. Nestálost monzunů pociťujeme velmi výrazně. I když deště přijdou, pak ve zcela nezvyklé době. V době setby, když má pršet, nezaprší, zatímco v době sklizně přijdou lijáky a připraví rolníky o úrodu. Vandana Shivová je světově proslulá aktivistka.

Usilovným prosazováním efektivnějšího zemědělství, jež by lépe hospodařilo s vodou a bylo tak odolnější vůči rozmarům počasí, pomohla vyvést z chudoby přes půl milionu zemědělců. Pokud používáme chemická hnojiva spotřebujeme hodně vody. Při používání přírodních hnojiv jako je kompost potřebujeme vody mnohem méně. Kraví trus smíchaný se zbytky rostlin je velmi vydatné hnojivo, jež zároveň zadržuje v půdě vlhkost.

Tyto nové zemědělské metody zároveň vyžadují pečlivý výběr přírodních plodin, jež nejsou tolik náročné na vodu a přitom jsou výživnější. Různé odrůdy prosa nevyžadují příliš vody. Více vody naopak potřebují papriky, rajčata a cibule. Když neprší 14 dní, musím pole začít zalévat. Nejlepší plodinou je proso. Jáhly jsou 40x výživnější než setá rýže.

Tato obilovina je naší zbraní proti hladu! Uvážíme-li, že za posledních 15 let globalizace každý čtvrtý Ind hladověl a každé druhé indické dítě zemřelo... Nezbývá tedy než se přeorientovat na výživnější plodiny s nižšími nároky na vodu. Naším dalším krokem je posílit biodiverzitu. Takto vysazené různorodé plodiny chrání půdu.

Pokud jsou vysázeny do řádků, okolní půda je vystavena působení slunce a veškerá vlhkost se z ní odpaří. Zatímco když je celé pole pokryto plodinami, tak se každá kapka vlhkosti v půdě uchová. Právě proto víceplodinový systém plní dvojí úlohu neboť zajišťuje dostatek potravy a zadržuje vlhkost. Toto pole je oseto kukuřicí, okurkami a fazolemi...

Když my těmto metodám naučíme jednoho farmáře, on inspiruje stovky dalších. Ve špatném roce totiž mají dobrou úrodu a v lepších letech nemají úrodu o nic horší, než ti co používají chemická hnojiva. Navíc mají větší příjmy, protože nemusí utrácet za drahé chemikálie. Drobní rolníci po celém světě objevují způsoby, jak zvýšit svou produkci díky lepšímu hospodaření s vodou.

V boji proti hladomoru se tak ocitají v předních liniích. Rýže je základní potravinou téměř 4 miliard lidí. Tato obilnina se pěstovala ve světě jako první. Ručně jí sázejí především drobní zemědělci, aby měli jak uživit své rodiny. Její pěstování je však velmi náročné na vodu. V Kambodži někteří odvážnější farmáři proto zkoušejí novou metodu pěstování rýže, s jejíž pomocí by měli zdvojnásobit své výnosy a přitom spotřebovat méně vody.

Pravdou je, že úroda je mnohem větší, prakticky dvojnásobná. Při běžném způsobu pěstování jsem neměl dost rýže ani pro svou rodinu, musel jsem jí kupovat, abychom měli co jíst. S tím co nyní vypěstuji mám dostatek rýže nejen pro rodinu, ale ještě ji prodávám velkoobchodníkovi a můžu nakupovat jiné věci. Metoda je to velmi jednoduchá: stačí vysadit mladé sazenice dříve, než bývá zvykem.

Jen dva nebo tři týdny po vyklíčení. Růst rostlin se tak nepřeruší a vyraší mnohem rychleji. Nemohl jsem uvěřit svým očím. Obvykle jsem sázel více větších sazenic najednou, které skoro nevyrašily. Teď z jedné malé sazenice vyroste až 20 stvolů. Rýže je tradičně vysazována do vody, aby se zabránilo šíření plevelu. Nejlépe se jí ale daří v nezaplavované půdě.

Kde dobře prokysličené kořeny rostou rychleji. V roce 2010 jsme byli pouze tři, co jsme používali tuhle novou metodu. V roce 2011 už nás bylo dvacet. Podle mého nás v roce 2012 a 2013 už bude nepočítaně, protože ji chce vyzkoušet každý. Nejdřív se mi ostatní smáli. Teď, když to vidí, mi chodí blahopřát!

Nakrmit tyto národy bude záviset na celé řadě lokálních řešení, jež budou přizpůsobena místnímu klimatu, půdě i konkrétním plodinám. Na západě Spojených států je vody stále ještě dostatek, ale prahnou po ní však města, která jsou schopná čehokoli, jen aby vodu získala. Tento region s polosuchým podnebím se potýká s  problémy souvisejícími se sdílením vodních zdrojů.

Zemědělství i města žádají více zdrojů než je příroda schopna nabídnout. Obrovské stavby přivedly vodu ze vzdálených hor, což ale nestačí. Města ale neustále rostou a vody se jim nedostává. Tu nyní hledají na venkově, kde je jí stále dostatek a jsou ochotná za ni dobře zaplatit. Voda se stala komoditou, jejíž využití začíná určovat trh.

V dobách dobývání Divokého západu byla vodní práva přiznána prvním farmářům, kteří se zde usadili. Tato práva pak přecházela z generace na generaci a stala se předmětem obchodování. Jejich držitelé mají přidělené kvóty, jež jim dovolují čerpat určitý objem vody z řek či podzemních zdrojů. A právě tyto kvóty mohou prodávat. V hlavě slyším dva hlasy.

Slyším svého otce, který musel tvrdě, aby tohle všechno vybudoval a předal mně a ten mi říká: "Nesmíš prodat naší půdu, nesmíš prodat naší vodu". Slyším ale i hlas svého věřitele, který mi říká: "Je to víc peněz, než si dokážeš vydělat za celý život. Je to správná volba!" Kvůli tomuto nemůžu v noci spát. Tuhle půdu přestali zavlažovat někdy v polovině 70.let.

Majitel se rozhodl, že svou kvótu na vodu buď pronajme nebo prodá, a tohle je výsledek... Naše pole, která zavlažujeme, jsou přes cestu a podívejte se na ten obrovský rozdíl: my máme díky zavlažování každý rok dobrou úrodu, zatímco tady roste pouze plevel. Na mé farmě mám dostupné dva zdroje vody: vodu z řeky a ze studní.

Přednostně využívám vodu ze studní a přebytečnou vodu z řeky pronajímám sousedním farmářům, kteří jí potřebují, aby mohli pokračovat v hospodaření. Dostatek vody k zavlažování přivádíme z hor. Naše vodní práva patří k nejstarším v USA, některá byla udělena už v roce 1860. Bohužel hodně zavlažovacích příkopů bylo vykoupeno a vyschlo v důsledku tlaku lidí z měst.

Zájmy městských obyvatel nedávno přiměly zástupce, aby se pokusili odkoupit co nejvíce vody. Pochopitelně to vyvolalo postupný nárůst cen pozemků. Také nás to přimělo zamyslet se, jak dlouho ještě naše zdroje vody vydrží... V závislosti na trhu se ceny vody budou každý rok zvyšovat a více lidí prodá svá vodní práva. A ti, kteří to nebudou chtít vzdát budou muset změnit svůj přístup.

Tuhle půdu bude možné obdělávat i v budoucnu, ale za použití kapkového zavlažování. Jedině tak by mohla zdejší farmářská komunita přežít. Jeden farmář měl tři dcery a žádná z nich nechtěla farmařit. S manželkou se proto rozhodli, že farmu prodají a vydělali na tom miliony dolarů. Svým způsobem je za to ani nemůžete odsuzovat, protože jejich farma stejně neměla budoucnost.

Pokud by ji chtěli prodat někomu, kdo by tam chtěl hospodařit, nikdo by si nemohl dovolit koupit ji i s vodními právy. Mohli ji prodat jen městu, protože jen tam je potřebná kupní síla. Je lehké prodat vodní práva, ale pak se země již nedá kultivovat. Nejbohatším člověkem u nás je muž, který prodal svou vodu. Není to někdo, kdo to vzdal, jen někdo, kdo zaprodal vlastní komunitu.

Jakmile nějaký farmář prodá svou půdu a vodu, okamžitě to vyvolá spory. Hlavně mezi těmi, kdo vodu mají a těmi,kteří ji nemají. Taková situace má neblahý dopad na celou komunitu a vytváří jakousi hráz. Převody vodních práv mají vliv na vedení místních škol nebo církevních kongregací... Zkrátka, tyto převody mají vliv na veškeré zdejší dění.

Farmaření máme rádi a chceme aby vydrželo navěky, ale to se bohužel nejspíš nestane. Jak neustále zvyšujeme ceny vody, což se děje v USA i jinde, a obchodujeme s ní jako s komoditou za tržní ceny, podporujeme tím efektivnější hospodaření s vodou. Voda ale není jen obchodovatelné zboží. Vezmeme-li všechnu vodu zemědělskému sektoru, nebudeme schopni vyprodukovat dostatek potravin pro rostoucí populaci.

Potřeba vody je natolik silná, že na jedné straně vyvolává lokální konflikty, ale na druhé dokáže sjednotit lidi ze zcela odlišných kultur a s různými požadavky. Příkladem spolupráce mezi sousedními zeměmi je i africká řeka Senegal. Tyto ženy, které sem přicházejí pro vodu či vyprat prádlo nám ukazují, do jaké míry jsou populace závislé na říční vodě.

V tomto regionu sužovaném úmornými suchy voda z řeky uspokojuje každodenní potřeby 2 milionů lidí. Nejen matek, ale i rybářů a chovatelů dobytka... V roce 1989 se mezi Mauritánií a Senegalem rozpoutala válka o vodu. Za pomoci Mali a Guineje se ale naučili hospodařit na řece společně. V současné době jednohlasně rozhodují o zavlažování, výrobě energie i říční dopravě.

Za významného přispění Francouzské rozvojové agentury dokonce spolufinancovali výstavbu dvou vodních děl, která spravují společně. Ve světě je to naprosto ojedinělý jev! V případě nedostatku vody má vždy přednost místní obyvatelstvo. V budoucnu bude nezbytné, aby jednotlivé státy mezi sebou uzavřely dohody o sdílení vody z velkých řek.

Pokud se zdrojů nedostává, je jediným řešením se domluvit a podělit se o ně. Velmi jsem toužil navštívit Jižní Súdán, který je 193. svrchovaným státem uznaným OSN. Na jeho území se nacházejí jedny z největších mokřadů na světě. Tento div přírody vytvořily vody Nilu a je domovem vzácných rostlinných i živočišných druhů a hostí miliony tažných ptáků.

Mokřad je jedinečným přírodním systémem, jenž vznikl před několika miliony let. V období dešťů dosahuje rozlohy Řecka. Ovlivňuje klima území o ještě větší rozloze a dokonce i tok samotného Nilu. Je rovněž domovem nesmírně odvážného národa: Dinků. Žije jich tu pravděpodobně více než milion společně se stády skotu. Z jeho krásných kůží a elegantních velkých rohů vyrábějí různé předměty.

Před obtížným hmyzem je chrání tak, že je posypávají popelem a udržují kouřící ohně, ve kterých pálí mrvu. Krávy jsou pro Dinky natolik důležité, že jim dávají stejná jména jako lidem a místům. V této oblasti si lidé cení vody nad zlato. Kdykoli byly její zdroje nějak ohroženy, Dinkové je urputně bránily. Egypt a Súdán začaly budovat kanál, který by zabránil odtékání vody z Nilu do rozlehlého mokřadu.

Oba státy doufaly, že se jim podaří získat desetinu z celkového objemu vody v řece aniž by se však zajímaly, jaký to bude mít dopad na místní obyvatele... Dinkové ovšem popadli zbraně a vzbouřili se. Zaútočili na staveniště a dokončení kanálu zabránili. Kanál dlouhý 200 km se pod náporem bujné vegetace postupně uzavírá jako otevřená rána.

Už dlouho jsem si přál vidět tento obří stroj, jemuž se Dinkové před 30 lety postavili. Je ještě větší než jsem si představoval. Toto rýpadlo váží 2300 tun a je vysoké jako pětipodlažní dům, za minutu vytěžilo tolik hlíny, že byste s ní zaplnili olympijský plavecký bazén! Tento stroj je důkazem napětí, jež panuje v otázce vodních zdrojů.

Dnes byl mokřad ušetřen, co ale bude zítra? Jaké další nesnáze potkají jeho opomíjené obyvatele až budou muset čelit žíznivé 250 milionové populaci údolí Nilu, která prahne po vodě čím dál víc? 87% současné světové populace má přístup k pitné vodě. Je to obrovský pokrok. Stále však zbývá téměř 1 miliarda lidí, pro které je pitná voda každodenním problémem.

V roce 2010 Organizace spojených národů prohlásila přístup k pitné vodě za základní lidské právo. A vlády členských států se zavázaly toto právo respektovat. Tento film bych chtěl ukončit následující děsivou větou. Jedná se o větu z jedné zprávy a velmi bych si přál, abych ji už nikdy a nikde nemusel znovu číst: Každý den umírá 4000 dětí následkem konzumace závadné vody.

Věnováno památce mužů z kmene Turkana, které jsme natáčeli, a kteří zanedlouho poté zemřeli při střetu se sousedním kmenem v boji o vodu.