Zaplať Pánbůh, že máme vládu. Zajišťuje dodržování právního řádu, který udržuje mír, a hlídá, aby nebyl nikdo napaden ani oloupen. To Amerika potřebuje. Ovšem v dnešní době toho vláda dělá mnohem více... Zajišťuje vlakovou dopravu, metro, školy, parky, bytovou výstavbu, poskytuje sociální dávky, lékařskou péči, sociální zabezpečení a vede válku s drogami.

Poskytuje vodu, kanalizaci, odklízení sněhu, odvoz odpadků, ambulantní služby. Podporuje studenty, farmáře, Indiány, výzkumné pracovníky, dobrovolné pracovníky, malé podnikatele, bohaté podnikatele a také umělce. 'Je mi líto, Ameriko.' Zkoumá kvalitu ovoce, zavařenin, matrací, hraček, aut, garážových vrat i grilů. Dohlíží na celý svět, potlačuje prostituci a v televizi pouští operu.

Je velice fajn sledovat klasickou hudbu na PBCS. Libí se mi, poslouchám a sleduji ji. Ale, říká profesor filosofie z Chapman Univerzity Tibor Machan, je špatné nutit Američany platit za ty programy, které nechtějí. Politici nahrazují úsudek jednotlivců svým úsudkem. Odkud toto právo získali? Zvolili jsme si je, aby to dělali. To je demokracie.

Pokud věříte v takto přebujelou demokracii, mohl byste demokraticky rozhodovat o účesech, o kravatách, a vůbec o všem - i o svatbách. Otci-zakladatelé byli přesvědčeni o tom, že vláda by měla být omezena. Měla by být omezena pouze na ochranu našich práv. Otci-zakladatelé se nikdy nezmínili o vládě, které by lidem něco dávala. Řekli jen, že její povinnosti by měly být omezeny např. na provozování poštovních služeb, soudnictví a tisk peněz.

Po 150 let tomu tak opravdu bylo. Největší důraz byl kladen na zajišťování svobody. Svoboda je příliš vzácná věc na to, aby byla pohřbena v knihách, paní Sandersová. Když pan Smith přišel ve 30. letech do Washingtonu, bylo to právě v době, kdy započalo rozpínání vlády. Rooseveltův Nový úděl překročil hranici svobody. Sliboval lidem práci, penzi, lékařskou péči.

Bílý dům posílal do Kongresu jeden návrh zákona za druhým. Cokoli Roosevelt chtěl, dosáhnul toho. A každý Rooseveltův následník, ať už demokrat či republikán, v rozmachu vlády pokračoval. Podpoříme umění, budeme bojovat s těhotenstvím nezletilých a násilím mladistvých, odstraníme rasové problémy. Všem důchodcům přispějeme na potřebné léky.

Z Washingtonu se stalo něco jako sáček s překvapením pro všechny; když lidé něco potřebují, utvoří zástupy v ulicích. Zaručujeme přístup k životně důležitým lékům. A lobbisté zase tvoří zástupy uvnitř. Jsou si vědomi tohoto systému, pokud jim něco nabídne, vezmou si to. A kdo za to všechno platí? Dobré ráno, Joe. Vy. Daňový poplatník Joe. Tito pokrývači v St. Louis mají namáhavou práci, v příšerných vedrech taví asfalt.

A každý třetí dolar, který si takto vydělají, odvedou vládě. Američané zaplatí na daních více než za jídlo, oblečení a bydlení. Amity Shlaes napsala knihu "Chtivá ruka," která pojednává o tom, co všechno si vláda od nás bere. A byli byste překvapeni, kolik toho je. Tak například Bill a Mary Thurstonovi, kteří žijí v St. Louis, platí daně i tehdy, když o tom nevědí.

Když ve čtyři ráno Billovi zazvoní budík, už platí daně. 5% daň za elektřinu, která jde státu. A co čištění zubů? Na zubní pastu se vztahují dva druhy daní. Poplatek za odpad. A když se sprchuje? Tak platí daň z vody. I tudy tečou peníze. Když Thurstonovi někam jedou, platí daně za Billův náklaďák a Mariin minivan. A když kupují plyn, platí ještě více. Američané ovšem nejvíce odvedou na daních tehdy, když pracují.

Bill je jedním z pokrývačů, o kterých jsem se zmiňovali před chvilkou. A zatímco se se svými spolupracovníky věnuje pokládání asfaltu, je potřeba dvou zaměstnanců, sedících v kanceláři, kteří vypočítají částku, která mu bude stržena ze mzdy. Bude to stahovat, jste připravena? Jelikož Billova manželka Marry pracuje jako zdravotní sestra, Thurstonovi musí platit manželskou daň.

Kdyby ji neplatili, museli by zaplatit pokutu ve výši 1000 dolarů. Nezapomínejme na daň za jídlo, daň z majetku, daň z veřejné služby, dvě daně za kabelovou televizi, sedm daní za telefon a, konečně, daň z hříchu. 43% z toho, co Bill zaplatí za tuto láhev piva, představuje daň. To znamená, že průměrný Američan musí každým rokem pracovat až do května, tj. čtyři měsíce, jen proto, aby zaplatil daně.

Celé čtyři měsíce se lopotíte ne pro sebe, ale proto, abyste zaplatili rozličné štědré vládní programy. Vláda není nikdy dobročinná, není štědrá a ani velkorysá, a to proto, že vše, co dává, musela předtím sebrat. Když už si vláda bere tolik našich peněz, očekávali byste, že o nich bude mít přehled. Ale skutečnost vypovídá o něčem jiném: ztrácí se milióny...

Možná je to tím, že vedení účetnictví je tak nudné, že se mu věnuje jen několik málo lidí. A během těchto slyšení je navíc velmi obtížné zůstat vzhůru. Tyto jedinečné vlastnosti ospravedlňují změnu financování těchto programů z diskrečního na mandatorní. Proč by reportér navštěvoval takováto hloupá slyšení, když se může zaměřit na opravdu důležité zprávy? 'Měla jste sexuální poměr s presidentem?'

Zabýváme se spíše takovýmito zprávami, zatímco vláda ztrácí naše peníze. Pane Lincolne, mohu se Vás zeptat na pár otázek ohledně této sumy? Dneska máme slyšení. Na onom slyšení se bude diskutovat menší problém, který vznikl v Pentagonu. Jaksi se ztratily miliardy daňových dolarů. Možná, že je mají. Avšak neví kde. David Walker stojí v čele Nevyššího účetního úřadu, které je součástí vlády a která by měla dohlížet na peníze daňových poplatníků.

Jak je možné, že nemůžete najít miliardy dolarů? Pokud byste viděl, kolik systému používá Ministerstvo bezpečnosti, se všemi šiframi, znal byste odpověď na onu otázku. Nad tím zůstává rozum stát. Walker říká, že Pentagon utratil miliardy dolarů za to, co teď nemůžou najít. Pokud už něco mají, ale nevědí, že to mají, možná to koupí znovu. Pentagon přiznal, že neshody v účetnictví dosáhly více než 2 biliónů dolarů.

Co by se stalo, kdyby takovýmto způsobem vedla účetní knihy soukromá firma? Zeptal jsem se na shromáždění účetních. Pentagon už deset let tvrdí, že se pokoušel, avšak neúspěšně, uveřejnit věrohodné účetní údaje. Co by se stalo vašim klientům, pokud by to udělali? Na trhu byste se dlouho neudrželi. Komise pro burzy a cenné papíry by je zavřela jako veřejnou organizaci.

Společnosti by zbankrotovaly a všude okolo by byli investoři. Žádná soukromá společnost by si to nemohla dovolit. Ale my nejsme soukromá společnost. Tím to je. Vláda se nemusí řídit pravidly, kterými se musíte řídit vy. Prostě utrácí a plýtvá penězi. A vy za to platíte. Tady ve Washingtonu žije mnoho expertů. Chytří lidé s určitou specializací, kteří jsou přesvědčeni, že dokáží rozhodovat o našich životech lépe než my sami.

Můžeme to označit za centrální plánování. Znovu a znovu připomínáme, že vládní experti byli neuspěli, situaci jenom zhoršili... Podívejme se, co provedlo Ministerstvo vnitra. Během několika posledních let jste určitě slyšeli o rozsáhlých lesních požárech. Někteří to označují za přírodní katastrofu, ale mnozí jsou přesvědčení o opaku. Ve skutečnosti byla většina požárů v západní části USA způsobena vládou.

Jedná se o následek dlouhodobě špatné vládní politiky či nedbalosti, tak jako například požár v Los Alamos či v Lewistonu v Kalifornii, kde Ministerstvo vnitra založilo požár, aby se zbavilo plevele, těchto bodláků. Požár zapálili i přesto, že předpověď počasí hlásila, že bude větrno. A taky bylo větrno. Dva tucty lidí přišly o své domovy. Faddy Lochler je jedním z nich.

Nějaký kretén tady založil oheň, přestože foukal vítr. Podle mě se jedná trestný čin. Je někdo z Ministerstva vnitra kriminálník? Je nedotknutelný. Takový je jejich přístup, arogantní. Řekl jsem mu: 'Kdybych byl dnes chycen, jak tady zapalují odpadky, dostal bych pokutu ve výši 2 000$.' A on se na mě jen znuděně podíval a odvětil: 'Vy jste jen vlastník domu, kdežto já jsem profesionál.

Požár nezničil jen domy. Nepodařilo se ani zneškodnit bodláky, které opět vyrostly, a nyní jsou ještě odolnější. Vláda špatně nakládala s lesy, což vedlo k požárům na celém západě. Najdete zde také hodně soukromých pozemků. Ty jsou ovšem lépe obhospodařovány. Katastrofické požáry se vyskytly jen na pozemcích vlastněných vládou.

A jestliže Ministerstvo vnitra špatně spravuje pozemky, možná vás bude zajímat, k čemu dochází, když se pokouší spravovat společnost. Čím více se snaží pomoci, tím větší škodu napáchá. Podívejme se, co se stalo s původními Američany. Umístili nás tady do malé klece, které říkají rezervace. Náčelník Červený Oblak, vůdce siuxkého kmene Lakota Solux, který pobývá v Pine Ridge, jižní Dakotě.

Na kmen Siuxů dohlíží vláda více než sto let. A čeho dosáhla? Pine Ridge je nyní nejchudší okres v Americe. Nezaměstnanost dosahuje 80 procent. Lidé žijí z vládních peněz. Federální vláda jim každý měsíc poskytuje něco jako dávky. Every month they receive some type of handout from the federal government. A tak naši lidé zlenivěli a nejsou ochotní pracovat. A jelikož nemají, co dělat, většina z nich pije.

Federální vláda se o mě stará docela dlouho. Zkazili nás, kámo. Zkazili. Sedmnáctiletý Russell Blacksmith by rád svému kmenu pomohl. Rád by se stal náčelníkem, ale příliš v to nevěří. Federální vláda nás umístila do koncentračního tábora. Sedíme na zadcích a žijeme z vládních podpor. Ušili na nás past. Potřebujeme se osamostatnit. Máme nejkratší průměrnou délku života. Kratší než Guatemala, Bolívie nebo Brazílie. Skoro nikdo se již nedožije 65 let.

Aktivista Russell Means to dává za vinu Úřadu pro indiánské záležitosti, které je součástí Ministerstva vnitra a které prohlašovalo, že Indiánům pomůže tím, že za ně bude rozhodovat. Pokud nedostaneme výslovný souhlas ministra, nemůžeme nic navrhnout ani o ničem rozhodovat. Ve všem podřizujeme dvou- či pětiletým plánům. Připomíná vám to Sovětský svaz? Onen starý Sovětský svaz a jeho neúspěšné plánované hospodářství?

Většina zločinů vedených proti Indiánům byla zapříčiněna vládou. Vláda se schová, zničí jejich životy. poté se objeví a říká, 'Hej, potřebujete nás.' Vstupte. Pro srovnání se nyní pojďme podívat, jak si vede kmen, který se částečně osvobodil od vládní regulace. Rozhodli jsme, že o některé věci se postaráme sami. Phillip Martin je náčelník kmene Choctaw.

Vláda jej umístila do rezervace na řece Mississippi a po několik let na tom byli podobně jako Siuxové. Tuberkulóza byla nezvládnutelná. Dětská úmrtnost byla úděsná. Do nemocnic přicházeli děti, o které se nikdo nestaral. Po propuštění domů se zase vraceli umírajíc v matčině náruči. Ale potom Choctaw požádali kongres o zvláštní povolení, které by jim umožnilo realizaci nových nápadů bez zdlouhavého papírování.

Bylo to poprvé, co jsme mohli provést určité změny. A dnes, pod 20 letech, mají továrny, které vynáší stovky milionů dolarů. Jedna z nich vyrábí reproduktory. Další elektroinstalaci pro auta, jiná zase plastické nádobí pro McDonald’s. Chce-li někdo pracovat, zaměstnání si najde. Dokonce najali tisíce pracovníků neindiánského původu, kteří žijí mimo rezervaci. Postavili si také vlastní školy, nemocnice a tisíc nových domovů.

Myslím, že kdyby mí rodiče byli ještě naživu, překvapilo by je, co všechno se zde stalo a kolik se toho změnilo. Divíte se, jak to všechno mohlo Ministerstvu vnitra projít? Jejich úkolem bylo Indiánům pomoci a k tomuto účelu dostali miliardy daňových dolarů, avšak zapříčinili, že Indiáni jsou teď nejchudšími obyvateli Ameriky. Světu však stále říkají: 'Staráme se o naše chudé a bezmocné Indiány.'

Úřad pro indiánské záležitosti nemá ani přehled, kam plynou peníze Indiánů. Chybí více než dvě miliardy dolarů. Avšak zatím nebyl nikdo potrestán. Nikoho neobžalovali, nikoho nepřeložili, nikoho nevyhodili, neuvedli ani jedno jméno. Jedná se prostě o další v byrokracii ztracené miliardy. A kde by ty peníze mohly být? Chtěl jsem se zeptat tehdejšího ministra zahraničních věcí, Brucem Babbitem.

Souhlasil s poskytnutím rozhovoru, jeho personál nám dokonce připravil kamery v jeho konferenční místnosti. Ovšem když Babbit dorazil, vypadalo to, že si to rozmyslel. Nevím, proč jsem tady. Myslím, no víte - další - další expose'. lt's all in a day's business. l understand. OK, dobrá tedy, začněme?. OK. Ale než jsem se na cokoliv zeptal, rozhodl se, že nebude mluvit. Vyhodím toho, kdo dohodl tento rozhovor.

Proč? No-, no přece; já- já- jaké je jméno tohoto pořadu? Uhh, Ještě jsme žádné nevymysleli. Pravděpodobně - Oh, dobrá. Vláda plýtvá vašimi penězi. Je zkorumpovaná a nekompetentní. Neřekl bych Đ- Neřekl bych zkorumpovaná. Zastal bych se její kompetentnosti. Myslíte nekompetentnosti. Podívejte, jsem čím dále tím méně nakloněn poskytnout tento rozhovor, to vám říkám.

Já - Já ne..., nevím - jak jsem se sem vůbec dostal... Inu, my... ... my jsme Vašim lidem říkali, že to bude reportáž o tom jak vláda hospodaří s penězmi Jo, jo... Podívejte, opravdu to nepůjde. Nyní ne... A to je vše. Rozhovor byl u konce. A toto ministerstvo žádá Kongres, aby se Úřadu pro indiánské záležitosti poskytl více prostředků. Mělo by je dostat? Mělo by vůbec existovat?

Nemáme žádný Úřad pro židovské záležitosti, žádný Úřad pro irské záležitosti a ani Úřad pro černé či africké záležitosti. Sedí si tam ve Washingtonu a navrhují zákony, které ovlivňují naše životy, a to i přesto, že nemají sebemenší ponětí, co se tady děje. Může vám vláda postavit dům? To zjistíme po krátké přestávce. Vláda chce lidem pomáhat. Chce pomáhat Indiánům, chce ochraňovat lesy a tak dále.

Záměr plánovačů je vždy jenom dobrý. Ale znovu a znovu připomínáme, jejich plány situaci jenom zhorší. Podívejme se, jak to dopadlo, když se Ministerstvo pro bydlení snažilo pomáhat. Poté, co se za státní byty utratily miliardy, některým lidem se pomohlo. Většina takových bytů ovšem vypadá následovně. Jsou zamořené štěnicemi a všude jsou myši. Nefungují v nich výtahy a neopravují se.

Takto to vypadá už, řekla bych, zhruba dva měsíce. A alarm v této budově v St. Louis pípá 24 hodin denně. Není zde žádná hlídka, žádný zámek; dveře jsou otevřeny dokořán. Každá vláda ovšem tvrdila, že se postará o zlepšení. Jak současná, tak i předešlá vláda tvrdila, že toho udělá více. Pomůžeme vám se zajištěním lepšího života pro váš a vaši rodinu.

Dlouho dobu rozdával Ministr pro bydlení, Andrew Cuomo, šeky s ohromnými sumami a vydával tisková prohlášení, v nichž tvrdil: 'Díky Cuumovi je nyní americký sen dosažitelný.' 'Cuomo uděluje 10 milionů dolarů.' Jak arogantní. Nejsou to peníze ministra Cuomo. Jsou to vaše peníze. Dovolte mi, abych vám poskytl bezpečné, čisté a slušné místo k životu.

A poskytnul ho? Statní bydlení ve většině případů uvěznilo chudé obyvatele ve zločineckých ghettech. A až se problémy staly nezvladatelnými, vláda je jednoduše zdemolovala. V St. Louis, Chicagu, Baltimore, Newarku došlo k tomu, že vláda zbořila ty samé paneláky, které svého času prosazovalo jako řešení. Proč jsou tyto projekty neúspěšné? Někteří ministerští úředníci řekli, že to nebyla chyba vlády.

Chyba byla v nájemnících. Většina z nich neplatí nájem. Ničí jejich vlastní bydlení. Ale pokud jsou nájemci opravdovým důvodem, proč je státní ubytování v tak tristním stavu, jak potom vysvětlíte, co se stane, když se na výstavbě státních bytů nepodílí? Toto sídliště se nachází v jedné z nejchudších částí New Yorku. Na rozdíl od většiny státem dotovaných domů je zde čisto a je dobře udržováno.

Najdete zde hřiště plné šťastných dětí. Ovšem před časem to tady vypadalo úplně jinak. Sídliště spadalo pod správu státních bytů a žít zde bylo peklo. Bylo rozbito asi 4 000 oken. Výtahy nefungovaly měsíce. Byl to tady jeden velký svinčík. Vypadalo to škaredě, necítili jsme se tady dobře a dokonce to tady i smrdělo. Zdejší obyvatelé jsou toho názoru, že vláda nechala tento projekt prostě zchátrat.

Když to tady převzal stavbyvedoucí Brian Lewis... ...v polovině bytů nefungovalo topení, v další polovině plyn. Deset prasklých odpadových potrubí. Vláda sice nainstalovala nové bojlery, říká Lewis, avšak špatně je připojila. A tak se tyto nové bojlery během pěti let zničily. Je to dokladem toho, že je jim to jedno, protože se nejedná jejich peníze.

'Děláme to správně?. To je fuk. Peníze máme a ty bojlery nainstalujeme. Tudíž jsme svou práci odvedli, našim úkolem bylo nainstalovat ty bojlery.' Toto je způsob, jak pracují. A pak tady docházelo ke zločinu. Zjistili jsme, že celkem 132 bytů bylo ovládáno drogovými dealery. Takto nazývali chodby jako je tato, a to proto, že lidé byli tak vyděšení, že jimi neprocházeli, ale probíhali.

Takto to tady vypadalo, když to spravovala vláda. Nyní to tady patří soukromníkovi, který dělá všemožné potrhlosti. Zdejším dětem například poskytuje hudební výchovu. Ay! Yaa! Zajišťuje cvičení karate. Staví nová hřiště. Je to poprvé, myslím tím, po dlouhé době, co si děti venku hrají v parku, na prolézačkách a skluzavkách. Můžete tady spatřit maminky s dětmi v kočárcích.

Jednou jsem se tak podíval a řekl, 'Vznikne tady zase komunita.' Od té doby, co to tady patří soukromníkům, se vše změnilo. Proč? Co je jinak? Jde o business. A co uděláte, abyste byl úspěšný? Zjistíte, co vaši zákazníci chtějí, a poskytnete jim to. Správně. Poskytne jim to, co potřebují, aby byli vašimi zákazníky i nadále. Takto si vydělává.

Muž, o kterém hovoří, se jmenuje Halley Frank, jenž v době naší návštěvy působil jako mluvčí. Harley ví, že když bude mít sídliště dobrou pověst, vydělají více. A proto se o budovu stará, a vyjednává s nájemníky. Chcete po mě, abych zavřel park? Néé. Harley zvažoval žádost zdejších dětí týkající se vybudovaní osvětlení a laviček u basketbalového hřiště.

Pokud však některé z dětí nepřestanou kouřit trávu, souhlasit nebude. Já trávu potřebuji. Když některé přestat nechtěly,... Neskončím s tím. ...začali nájemníci hlídat sami sebe. Ta světla nepostaví, pokud s kouřením marihuany nepřestaneme. Žádná světla... Nebudou tady žádné lavičky. Žádná voda, prostě nic. Jenom kvůli sáčku trávy? No tak, chlape. Nikdy jsme nic takového neměli, a teď to můžeme získat.

Tuto šanci nesmíme propásnout. Jak by se vám líbilo, kdyby všichni okolo věděli, že tento park zavíráme kvůli vašemu kouření? Líbilo by se vám to? Když procházím kolem, cítím trávu. Nemůže to takhle zůstat. Prostě to nejde. OK, budeme spolupracovat. Nebudeme nic dělat, jen spolupracovat. Proč se s takovým nadšením nesetkáme u státního bydlení? Jelikož tam chybí motivace.

Lidé tam působí jako státní úředníci, a ti dostanou na konci týdne zaplaceno, ať už nějakou práci odvedli či nikoliv. Jsou zde sice úředníci, kteří pracují svědomitě. Ale celkově vzato, kvalita statků a služeb poskytovaných vládou není nijak oslnivá. Domníváme se, že vláda by toho měla zajišťovat opravdu hodně. Ale když uvážíte, jak pod vládním dohledem dopadlo správa bytové výstavby či američtí Indiáni, není na čase něco změnit?

V současné době se již odehrává revoluce. Soukromí podnikatelé nabízejí služby, o kterých lidé říkávali, že je může poskytovat jenom vláda. Vezměme něco tak potřebného jako pitnou vodu. Většinou ji zajišťuje vláda. Problémem však je, že ve většině zemí Ameriky nechaly vodohospodářské úřady zrezivět potrubí.

V Persey ve státě New Jersey, to došlo až tak daleko, že vodná chutná odporně, někdy dokonce nevyhovuje kontrolním testům samotné vlády a stále se zdražuje. Zaměstnanci města sdělili starostovi Bretovi Schundlerovi, že zpravit toho moc nepůjde. Dokonce nebylo ani možné zpomalit růst cen. Zeptali jsme se: 'Není možné snížit náklady, nemuseli bychom poté zvyšovat sazby...?'

Odpověděli, že ne. 'To nejde' je odpověď, kterou na úřadech uslyšíte často. A tak udělal Schundler něco neobvyklého. Vypsal výběrové řízení, které vyhrála zisková firma. A ta během několik měsíců opravila potrubí, které vláda opravit nedovedla. Jak jste mohli svěřit poskytování pitné vodu nějaké cizí soukromé firmě? Skutečnost je taková, že nyní je voda bezpečnější a čistší jak nikdy.

Je to poprvé, co městská voda dosahuje nejvyšších standardů, a náklady klesly. Soukromá firma ušetřila daňovým poplatníkům 35 milionů dolarů. A kdyby to podělali? Vyhodil bych je. Odepsal bych je. Bylo by mi to jedno. Pokud by to podělali, podepsali bychom smlouvu s někým jiným. A to je motivuje? Jo, říká se, že nic nemotivuje lépe než představa, že budete viset. To je ten rozdíl.

Vláda drží monopol, tudíž jí nikdo nemůže konkurovat a nejsou zde žádné podněty k inovacím či tvrdší práci. Tito muži pracovali pro vodohospodářský úřad v Persey v době, kdy ministerstvo tvrdilo, že oprava není možná. A nyní opravují to, co bylo neopravitelné. Jste pracovitější? Ano. Jsme pořád v pohybu, každý den je něco jiného. Takže předtím jste se flákali?

No... Když jsme byli zaměstnání městem, tak tu a tam ano. Mnoho pracovníků nám řeklo, že v soukromém sektoru jsou spokojenější s náročnější prací. Pracujeme tvrději. Je pro to mnoho důvodů. Sestra Debbie Vass miluje svou práci záchranáře v okresu Pinellas na Floridě. Takto je to mnohem lepší. Máme nejmodernější ambulance, nejmodernější zařízení. V porovnání s dřívějškem je to obrovský rozdíl, předtím bylo bojem i získání obyčejného polštáře na nosítka.

Nemluvě o rychlosti a nákladech. Náklady jen stoupaly a stoupaly, a nic nenasvědčovalo, že se na tom něco změní. To bylo předtím, než se Jersey povolilo vypsat na ambulantní služby výběrové řízení, čímž vydaly životy obyvatel na pospas do rukou soukromníků. Výsledky ale ohromily celý okres. Snižovali jsme daně osm let po sobě... Ukázalo se, že díky konkurenci máme kvalitnější, rychlejší a méně nákladně ambulantní služby.

Díky konkurenci zodpovídají hovory krom dispečerů už také samotní záchranáři. Cítíte bolest na hrudníku? Nezavěšujte, je v bezvědomí. A ambulance se k vám nyní dostanou dříve, jelikož jejich satelitní navigační systém - který zřídkakdy naleznete u státních ambulantních služeb - umožňuje zjistit, jaká sanitka se nachází nejblíže. Tato parkuje McDonald's.

Záchranáři nemají pauzu na oběd, podle informačního systému je tady ale nejlepší místo k výjezdu; dostanete se odtud k lidem rychleji. A proto zde stojí. Ambulance je tady dříve, než položíte telefon. Pro Marii Nightovou zavolali pohotovost její sousedé, byla totiž dezorientovaná. Záchranáři se k ní dostali během několika minut. To je jeden z důvodů, proč zde žijeme. Naši záchranáři jsou dokonalí.

Ale nemají na výběr. Pokud nebudou dokonalí, vyletí. Takto to ale nefunguje ve veřejném sektoru. Ani když jde o něco nesmírně důležitého. Vezměme Federální leteckou agenturu. Kdy naposledy jste letěli včas? 'Třetina letů je opožděna.' 'Tím pro mě výlet končí.' Zpoždění se stává standardem. 'Toto léto bylo pro americké aerolinky nejhorší v historii.' Jak je to možné? Podívejte se na oblohu.

I nad samým letištěm je mnoho volného prostoru. Proč v něm nelétají další letadla? Federální letecká agentura vydala prohlášení, v němž otevřeně přiznalo, že chyba je především na jeho straně. Ne že by se nesnažili. Problém je v tom, že státní monopoly nejsou flexibilní. The FAA stále používá zastaralé výbojky na svých radarech. Výbojky. Z televizí zmizely už před roky, ovšem vláda je ke sledování letadel používá i nadále.

Není tedy divu, že s takto nemoderní technikou dochází ke zpožďování letadel. Vypadá to, že systém je na pokraji zhroucení. V Kanadě je ovšem zpožděných letů mnohem méně. Provoz na tomto letišti v Torontu je stejně tak hektický jako na letišti Johna F. Kennedyho nebo na letištích v San Franciscu či Denveru. Ale přesto, u většiny letů nedochází ke zpoždění. Došlo k odloučení. S vládou již nespolupracujeme. Zeštíhleli jsme management.

Dispečer Andy Vasarins, který byl dříve zaměstnán vládou, nyní pracuje pro soukromý systém na řízení letové dopravy. A tvrdí, že rozdíly jsou neuvěřitelné. Každým rokem ušetříme 250 milionů dolarů. Dispečeři dříve psávali informace na malé papírky, které si posílali stejným způsobem, jako posílají barmani půllitry po baru.

Ve Spojených státech se tento systém ještě používá, narozdíl od Toronta, kde podle soukromých firem byla kontrolní věž natolik zastaralá, že ji zdemolovali, a postavili novou. Tužka a papír byla nahrazena počítači. Díky podobným inovacím se v Kanadě se zpožděnými lety, ačkoliv cestuje více a více lidí, se setkáte málokdy. Kdyby to tady měla na starosti vláda, každým dnem bychom byli v bezútěšné situaci. Každým dnem.

Zpoždění, zpoždění, samé zpoždění. Doprava na letišti by zkolabovala. Koneckonců, pozemská doprava kolabuje celkem často. Považujeme to za něco samozřejmého a domníváme se, že to je nevyhnutelné. Ale i zde funguje soukromý sektor efektivněji. Tak například dálnice 91 v Kalifornii. Soukromá společnost si nedávno pronajala prostor mezi dálnicí a vybudovala zde novou dálnici, na níž se vybírá mýtné.

Je však o něco lepší, než jsme zvyklí. V dopravní špičce ušetříte asi 45 minut. A nenajdete zde žádné brány. Placení je automatické a zajišťují ho počítače v této konstrukci. Nemusíte ani zpomalovat. A pokud se vám porouchá auto, uvidí to. Všude jsou kamery a přijedou vám na pomoc. Stojí severovýchodně od Ontaria. Blokuje první pruh. Jedu mu na pomoc směrem k východní mýtné bráně. Došel vám benzín?

Soukromá společnost vám poskytne jeden galon zdarma, mají k tomu totiž důvod. Pokud nebudeme nabízet to, co lidé chtějí, nebude o naše služby zájem. A pokud lidé nebudou používat naše dálnice, zkrachujeme. Konkurenční prostředí motivuje. U vlády, která má monopol, je to ovšem jinak. Ať už je podle vás úloha vlády jakákoliv, myslím, že většina lidí by řekla, že v bohaté zemí jako je ta naše by se měla postarat o chudé, měla by se jim snažit pomoci.

Inu, naše vláda se nepochybně snažila. Amerika nyní každým rokem utratí kolem 40-ti tisíc dolarů za každou čtvrtou rodinu, která žije pod hranicí chudoby. Zamyslete se nad tím - 40 tisíc dolarů ročně! Namísto toho byste jim mohli vypsat šek a chudoba by byla pryč. Nicméně chudoba zde stále je. Milióny lidí čekají v řadách na sociální dávky. Výsledek vládního snažení není nijak oslnivý.

I přes všechny sociální dávky, rok co rok se objevují ty samé námitky - jako že tu máme bezdomovce, že tu máme děti žijící v chudobě, a taky... Pokud je tedy vláda v pomáhání lidem tak skvělá, proč pořád slýcháváme jen o jejich neúspěších? Samozřejmě, že některým lidem se pomoci dostalo. Pokud utrácíte bilióny, není možné někomu nepomoct. "- Děkuji vám. - Není zač."

Měli bychom se ale ptát, je toto nejlepší způsob, jak pomáhat chudým lidem? Vláda chtěl odstranit chudobu a namísto toho vytvořila generace lidí závislých na státní podpoře. "Nemáte pár drobných, madam?" Jaká je alternativa? Nepomůže-li těm, kdo to potřebují, vláda, tak kdo tedy? Podívejme se na projekt Delancey. Žijí zde to nejhorší ze společnosti. 500 "bývalých" bezdomovců, drogově závislí, propuštění trestanci.

V průměru si zde každý odseděl 18 let za těžký zločin. A v San Franciscu společně žijí a pracují a navzájem si pomáhají. Bratrství, to je to, co je podle jejich názoru zachránilo. A ne dávky. Eric Hartman, který se živil jako zloděj aut, zaučuje propuštěnou trestankyni Christinu Esparzovou v přípravě jídel. Ona ho následně naučí, co se dověděla o účetnictví. Christina nám řekla, že byla ve všech věznicích v Kalifornii.

V podstatě jsem porušila každý zákon, který porušit šel. Krádeže, únosy, přestřelky. Vláda ji umístila do několik nápravných programů, ale pomohlo, až když přišla tady. "Ta Da!" Říká se, že ulice Delancey na rozdíl od ostatní programů funguje z toho důvodu, že pracuje na principu vzájemné pomoci. Ti, co to potřebují, pomáhají těm, co to také potřebují.

Vybudovali tady největší nezávislou stěhovací firmu v oblasti zálivu. "Vítejte v Delancey!" Slušná restaurant, a stravovací služby. "Dvě dvojitá latte s sebou." Nádhernou kavárnu, obchod s knihami. "Máš ten malý šroubovák o kterém jsem mluvil?" Tento autoservis, a taky sídliště v zálivu San Francisca, kde všichni žijí.

Myšlenka vzájemného vypomáhání si není nová. Ve 20. letech 19. století bylo členy společností vzájemné pomoci 30% Američanů. Ty byly populární zejména mezi menšinami. Pomáhali lidem zaplatit doktory, budovali dětské domovy a vařili pro chudé. A na rozdíl od vládních dávek, které vytváří u lidí závislost, vzájemná pomoc znamenala, že si bližní pomáhali navzájem.

Důraz se tedy kladl na to, aby se peníze užívaly tak, aby se lidé stali soběstačnými. V dnešní době existuje kvůli vládní politice jen několik mutual-aid societies, jako například Domov Lidstva. Mnoho lidí se ptá, proč bychom to měli dělat my, když zde nyní máme 400 miliard daňových dolarů a stovky vládních programů? Je to tragické... vzájemná výpomoc funguje lépe, což dokládá projekt Delancey.

Víte, tady jste zodpovědný za to, co děláte. A tak to v ostatních programech nefunguje. Pořád jenom říkají 'váš hněv, jste velmi rozhněvaný.' Pojďme si o tom popovídat, a tak to bylo celých devět měsíců. Říkal jsem si 'no dobře...' Připadalo mi to jako vtip. "Postav se, Mabel!" Projektem Delancey již prošlo 13 tisíc lidí, ale nebylo to snadné, jelikož nám - překvapivě - překážela vláda.

Museli jsme bojovat s každým úředníkem, který existuje, protože nevyhovujeme tomu, čemu bychom vyhovovat měli... Zakladatelka projektu Delancey Mimi Gilbert tvrdí, že vládní předpisy jsou spíše překážkou. Tak například - jelikož nezaměstnává učitele a drogové poradce s úředním oprávněním, je možné, jak říká Mimi Gilbert, že byrokrati všechno zničí.

Kdyby Ježíš Kristus sestoupil z nebes a chtěl by založit křesťanství, nebyl by toho schopen. Řekli by mu totiž: potřebujete dva psychiatry, pracovníka sociální péče, někoho na podpisování toho či onoho. Přesvědčme vládu o tom, aby nepřekážela, pokud jde o dobrou věc. Soukromé charitativní organizace nám to říkají neustále: vláda překáží. Tady v Houstonu, Carol Porter začala krmit chudé.

Krmila jsem děti, které jedli z popelnic. Nikdy by mě nenapadlo, že se něco takového může stát v Americe. Carol společně s dobrovolníky podává 20 000 jídel týdně. "Lidé si myslí, že dokud neudělají něco velkého, skvělého, ohromného, nikomu nepomohou. Tak to ale není." Důvod, proč dobročinné obecní programy ve srovnání s těmi vládními fungují, je ten, že poznáte lidi, kterým pomáháte.

Stanete se součástí jejich života. Znáte jejich jména. "Ahoj, Erico!" A když někdo na dětské ošetřovně potřebuje pomoci, nemusíme vyplňovat formulář třikrát. Pomůžeme jim okamžitě. I přes všechno dobro, které její charita vykonává, málem došlo k tomu, že vládní regulace veškerou práci zmařili. Před 16 lety jsem podala žádost o vládní grant a bylo nám vyhověno. No, chlapče, řeknu ti, to bylo překvapení.

S grantem přišlo tolik pravidel, jako například pravidlo o mléku. I když dítě mléko nechtělo, musela jsem ho před něj postavit. Takže jsem každým dnem vyhazovala 60 až 70 krabic mléka. Další pravidla omezovala co, kdy a komu mohla podávat. Těch pravidel bylo tolik, že to nakonec vzdala. Prostě jsme s tím skončili. "Jak se ti dneska vede?." O měsíc později to zkusila znovu, tentokrát ovšem bez vládních peněz.

Vládního zasahování se ovšem nezbavila. Řekli nám, že charitativní spolky se musí řídit stejnými pravidly jako restaurace. Požadovali po ní, aby zakryla trámy na stropě, aby si pořídila speciální dřez k čištění mopů a digestoř nad sporák, kde připravovala jídla, a to pro účel omezit prskání při smažení. Nikdy jsme ale nic nesmažili. Na co nám byl speciální dřez na mopy, když jsem je prala v pračce? "Pojďte sem...!"

To je šílené... Nikdo by neměl házet klacky pod hony těm, kdo konají dobro na vlastní náklady a takovým způsobem, který si zvolí. " "Máš to?. Drž to pevně." Peníze nechtěla utratit přestavováním, chtěla je všechny utratit na dětech. To ovšem vláda nedovolila. Upřednostňujete pro děti jídlo z popelnic před mou domácí stravou? To snad není pravda. Nakonec vláda přišla s dohodou.

'Urovnáme to mimosoudně, paní Porterová, odpracujete 200 hodin veřejných prací.' Odpověděla jsem, 'Probuďte se! Veřejné práce vykonávám každý den.' Po tom všem, Carol podlehla. Pořídila si onen dřez na mopy a nový speciální strop, a přestala podávat teplá jídla. Před branou stojí vláda, v ruce drží meč a říká: 'Pokud budete dělat to či ono, máme seznam 500 regulací, kterým se musíte podvolit, jinak, "kkurrch", pryč s vaší hlavou!

Vláda si myslí, že všechno ví nejlépe. Ale zeptejte se sami sebe: pokud chcete pomáhat chudým, vypsali byste vládě šek? Nebo darujete peníze soukromé charitě, někomu jako Carol Porter. Můžeme jednat jenom dvě způsoby - buďto něco děláme dobrovolně, anebo nás k tomu někdo přinutí. Vláda je jedinou institucí v Americe, která smí užít síly a donutit vás něco udělat.

A vše co, vláda dělá - každou regulace a každou daň, kterou zavede --, je vynucováno silou nebo výhružkou jejího užití v té či oné podobě. Někdy má donucení podobu buldozeru. A je to právě buldozer, který hrozí této čtvrti v New Rochelle v New Yorku. Čtvrť New Rochelle byste mohli označit za smíšenou. Jsou zde dva prosperují kostely, 34 domovů, 28 podniků. Je to tady velice různorodé.

Lidé různých rad zde žijí v poklidu. Zdejší obyvatelé nám řekli, že jim současný stav vyhovuje. "Žijeme tady jako jedna velká rodina." Tak v čem je problém? No, problém je ten, že městským úředníkům, jako například starostovi, se to nelíbí. Žádny urbanista by nikdy nenavrhl čtvrť jako je tato. Cožpak můžeme považovat dům stojící vedle sídla firmy, autobusového depa, za čtvrť? Podle mého názoru ne.

A jaké řešení nabízí město? Srovnat to tady se zemí a postavit prodejnu IKEA. "IKEA musí odejít!" Velkému počtu zdejších lidí se to nelíbí. "Chtějí nás vystěhovat z našich domovů a chtějí zničit kostely, " aby tady potom mohli přijet... a prodávat nábytek? Ano, je to tak! Zdejší lidé sice mohou mít smlouvy na jejich domovy a podniky, avšak vláda jim i přesto může sebrat jejich majetku pomocí tzv. práva na "vyvlastnění pro veřejný účel", které představuje nadřazené vlastnictví.

Úředníci vám mohou zabavit majetek, usoudí-li, že to poslouží zájmu společnosti. Prvně vláda užila práva na vyvlastnění, aby získala půdu pro výstavu dálnic, mostů, parků. Tato žena byla doslova vynesena z jejího domova, aby mohl vzniknout park ve Virginii. "Děkuji, prosím, posaďte se." V dnešní době ovšem vládní úředníci uplatňují právo na vyvlastnění na všechno možné. Pomáhají rozšiřování soukromým společnostem.

Nejenom Ikei, ale také K-Martu, Home Depot, baseballovým teamům a nákupním centrům. Když se toto nákupním centrum v Texasu chtělo rozšířit do této čtvrti, město všem nařídilo vystěhování a všechno bylo zdemolováno. A to je také plán pro New Rochelle. Máme svobodu... ale kde? Jakou svobodu máme, když si někdo jen tak může přijít a říct: 'Oh, musíte pryč.'? Žádnou svobodu nemáme.

Musím pomoci mému městu a musím také opravit oblasti, které jsou zničené a nacházejí se v havarijním stavu. A myslím, že jediná cesta, jak toho dosáhnout ve městě velkém jako je toto, je mít možnost trošku to tady přebudovat. A co svoboda? Tamnější obyvatelé tvrdí, že žádné přebudování nepotřebují. No, myslím, že je potřeba, aby pochopili, jak vláda může vylepšit jejich obec.

Musím sice říci, že IKEU mám rád. Prodávají super věci. Ale měly by rodiny být násilím vystěhovány, aby se pro IKEU vytvořilo místo? Je správné vyhodit lidi z jejich domovů? Je toto opravdu správné? Rodina Dominika Gataletto zde žije od jeho dvou let. Vzpomíná, jak jeho maminka vařila těstoviny v kuchyni. Dominik pěstuje rajčata na stejném záhonu, kde je pěstoval jeho otec.

Chtěl společně s jeho ženou, Virginií, přenechat domov jeho dětem. Všechny ty vzpomínky, která za ty roky mám. Bydlím zde 67 let a přeci to všechno jen nesmažete jen proto, že zde někdo chce prodávat nábytek. Tohle že je Amerika. Nemyslím si... Máte na mysli vládu. Vládu, která je tady, aby vám pomohla. "Ne, nepomůže vám." Jestliže vám seberou domov, není to pomoc.

Ale vždyť oni vám za to zaplatí, nevezmou si ho jen tak. Pane, nevíte o čem mluvíte. Má pravdu. Město zaplatí pouze takovou cenu, jakou podle nich jednotlivé domy mají. Jen je žádáme, aby se přesunuli do jiné oblasti. Vy je nežádáte. Poroučíte jim to. Ale pokusíme se zajistit jim náhradní bydlení. Nikdy jsem se v životě necítila tak bezmocná. Co se stalo s mým americkým snem?

Proč je americký sen Ikey lepší než ten můj? Protože polici mají potřebu vše plánovat. Rozhodli, že toto město potřebuje prodejnu nábytku. Dnes je to prodejna nábytku, co to bude zítra? Bude to váš dům? Čí domov, čí podnik to bude příště? Politici se domnívají, že snědli všechnu moudrost světa. Mají tedy právo užít síly, aby dali věci do pořádku. "Lehněte si na zem! Ruce za záda."

Užití síly v samotné Americe je děsivé víc než dost. Jak velké zvíře ale jsme, to se ukáže až když vláda zasahuje v zahraničí. Studená válka je možná pryč, avšak stále máme vojáky v Somálsku, Panamě, Bosně, a stovce dalších zemí ve jménu zachovávání míru. Někdy to vypadá, že nejdříve bombardujeme a až pak klademe otázky. Vyhodili jsme do vzduchu tuto továrnu v Súdánu.

Obyčejnou továrnu, která neměla s armádou nic společného. Když jsem zaslechl tvrzení vedoucího továrny, smál jsme se, ale vláda najednou připouští, že se zde žádné zbraně nevyráběli. Naše intervence mohou dokonce Ameriku oslabit, učiní ji zranitelnějším cílem teroristů, neboť si díky nim vytváříme nové nepřátelé. "Pryč s USA!" Nedávno jsme zasahovali v Jižní Americe.

"Je naší povinností, abychom ochránili demokracii, která je v Kolumbii ohrožena." Připravujeme se na novou válku v Kolumbii. Právě jsme odhlasovali spousty miliard dolarů, abychom v Kolumbii mohli zasáhnout do občanské války, která zde je již 30 let. Kdo za to podle vás loboval? Lidé, kteří staví helikoptéry a kteří vlastní ropné vrty. To oni lobují; a výsledek hlasování si zajistí snadno.

Prezident požadoval ohromné množství peněz; přišli to Bílého domu, a povedlo se to! Zástupce Ron Paul je v Kongresu osamoceným hlasem. Jestliže s návrhem zákona souhlasí všichni zástupci s výjimkou jednoho, povětšinou jde o Rona Paula. Paul říká, že nebude hlasovat pro financování jakéhokoliv vládního opatření, které by překračovalo tři základní funkce. Ochrana našich hranic, udržování míru v Americe a zajištění funkčnosti soudů.

Návrhy, které tyto tři funkce překračují, jsou podle něj protiústavní. Často se vám říkává "Dr. NE." Těmto návrhům říkám ne, ale říkám ano svobodě. Ostatní politikové sice mluví o zmenšování úlohy vlády. "Ať už objevíme plýtvání kdekoliv, odstraním ho." "Je na čase, abychom přestali dávat dobré peníze do špatných programů." "Naše vláda je..." (jednohlasně) "...příliš velká a přespříliš utrácí."

Ke škrtům ovšem skoro nikdy nedojde. U všech vlád, které přišly po Rooseveltovi, došlo k rozšiřování; a platíte za to vy. Když vznikla Amerika, vláda přišla každého občana na 20 $. Pouze 20 dnešních dolarů. Daně se navyšovaly během válek, avšak nikdy se nestalo, že by výdaje na jednu osobu překročily hranici několika stovek dolarů. Až do druhé světové války, během které došlo k nebývalému nárůstu vlády.

Tehdy vláda přišla jednoho občana na 5 000$. Mělo to být jenom dočasné opatření. Ale nebylo. K rozšiřování vlády poté docházelo znovu a znovu; v dnešní době za ni každý průměrně zaplatíme ne 20 $, ale 10 000 $ ročně. Koneckonců, politici tvrdí že peníze potřebují, protože vláda je nesmírně zaneprázdněna: musí toho tolik zařídit. "My tyto věci potřebujeme." Co by měla vláda zajišťovat?

Pouze to, k čemu je určená, jmenovitě ochraňovat naše práva. Jestliže nás napadnou kriminálníci anebo zahraniční agresoři, poté by vláda měla povstat a odčinit svou práci, která spočívá v ochraňování našich práv. Jestliže se vláda omezí na ochranu našich práv, udělá jenom dobře. A udělala by ještě lépe, kdyby nedělala všechny ty další věci, do kterých se zapletla.

Stane se to někdy? O tom pochybuji. Neboť jak Thomas Jefferson varoval, přirozený vývoj věcí je takový, že vláda posílí a svoboda oslabí. Rozhodnutí je na vás. Toť vše. Děkujeme pozornost. Jmenuji se John Stossel, dobrou noc.