BĚLORUSKÝ ODPOR
Boj běloruského osvobozeneckého hnutí během a po druhé světové válce byl pokráčováním ozbrojeného boje za nezávislost, který začal v letech 1918-1925. Tehdy, Polsko-sovětská válka zafungovala jako katalyzátor pro masové běloruské ozbrojené hnutí Výsledkem pak byla Běloruská demokratická republika (BNR) Která ovšem byla okupována svýmy silnějšími sousedy. Poté, co bylo východní Bělorusko okupováno Sověty a západní zase Poláky mnoho bělorusů snilo o obnovoení suverenity jejich země.

Způsoby jejich boje byly ruzné, ale cíl byl pro všechny stejný svobodné a nezávislé Bělorusko Represe okupačních sil nedokázali potlačit hnutí za svobodu. Padlí hrdinové byly nahrazeni mladými vlastenci. Běloruští vlastenci (jak nacionalističtí tak socialističtí) se chopili zbraní v září 1939. Začali povstání v oblasti Polesí a pokusili se založit Západoběloruskou republiku, s hlavním městem v Pinsku. Ale postup Rudé armády do západního Běloruska zhatil jejich plány.

To byl začátek běloruského proti-sovětského partyzánského boje. V západním bělorusku bylo přes 1000 aktivních běloruských partyzánů až do začátku Německo-sovětské války. Nejslavnějším z nich byl ataman Jakub Chareuski. Nacionalistické běloruské partyzánské a podzemní hnutí existovali i během německé okupace v letech 1941-44. Tyto se pak připravovali na ozbrojený útok proti okupačním silám aby znovuobnovili nezávislou BNR. Členové běloruského odporu umírali rukou nacistů, bolševiků i polské Zemské armády (AK).

V prosinci 1942, Gestapo zabilo otce Vincenta Hadleuskiho hlavního ideologa hnutí. Mezitím bylo v roce 1943 na východní frontě dosaženo bodu obratu Německo utrpělo mnoho porážek a to vedlo k návratu bolševiků. V této situaci, běloruští nacinalističtí vůdci udělali velmi těžké rozhodnutí. Běloruský odpor neměl žádné zdroje, aby mohl začít svůj boj za osvobození na dvou frontách a pokusy kontaktovat spojence byly neúspěšné. Chyběli jim zbraně i zkušení velitelé.

Takže když Němci v roce 1944 pozvali běloruskou centrální radu a vůdce zemské armády aby se přidali k tajné síti proti-sovětského odporu, souhlasili. Německé tajné služby plánovali připravit velkou “diverzní a sabotážní frontu” za bolševickými liniemi, od Baltu až k Černému moři. Tajný plán byl vypracován pod jménem “Lieben Kätzchen” (“Drahé kotě”). Lidem se dostalo veškerého nezbytného výcviku i vybavení. V Litvě byla tajná síť nazvána "Lesní kočka" "Stepní kočka" na Ukrajině, “Divoká kočka” v oblastech Smolensku and Brjansku a v Bělorusku, byla známá jako “Černá kočka”.

Jako velitele doporučili běloruští nacionalističtí vůdci nadaného běloruského vojáka, majora Michala Vitušku. MICHAL VITUŠKA. Syn apanasa. narozen 1907. Chodil na běloruskou střední školu ve Vilně. Vystudoval jako inženýr. V říjnu 1941, společně s atamanem Chareuskim a Usjevaladem Rodzkou velel běloruským ozbrojeným oddílům v Polesí. S pomocí sil ukrajinského atamana Taras Bulby pomáhal vyčistit východní Polesí od sovětů a jednotek NKVD Vytvořil kolaborantské a vojenské skupiny v oblastech Brjansku, Smolensku a Mogileva.

Účastnil se druhého běloruského kongresu. Po sjezdu v Minsku se Vituška setkal s generální tajemnicí rady BRN – básnířkou Larysou Hienijuš. Ve svých vzpomínkých cituje Michala Vitušku: “Nesnáším němce…” “Jsem Bělorus skrz na skrz, ale musíme vrátit naši zem jeho lidu…” “a to za použití všech dostupných prostředků.” Protisovětský odpor v Bělorusku byl rozdělen do tří zón: Severní, Střední a Jižní Bělorusko, každá se svým vlastním velitelem. Tito pak byly řízeni z velitelství běloruského partyzánského hnutí které se nacházelo v bunkru ve Varšavě.

Michal Vituška byl ve vedoucí pozici po celou existencipartyzánského a guerillového boje. Němci vycvičili okolo 3000 partyzánů a agentů. Mnoho z nich zůstalo v Bělorusku do léta 1944, očekávaje rozkazy od Michala Vitušky. Několik oddílů bylo vycvičeno v Německu, a do Běloruska a Polska byly poslány později. Na jaře 1944 bylo v Bělorusku vybudováno 15 bunkrů pro guerillovou válku. Muž, který se zúčastnil budování této sítě v západním Bělorusku vypověděl: “Bunkry byly budovány zajatci, na které dohlíželi němečtí inženýři.”

“Byly vyrobeny z betonu a umístěny 2-2,5m pod zemí.” “Ventilační šachty ústili 20-25metrů dál od bunkrů.” “Většinou zde bylo několik místností, plus sklad pro zbraně a jídlo.” Podle plánu “Lieben Katzchen”, byly všechny oddíly ponecháné v Bělorusku vybaveny rádiovou komunikací, četnýmí skrýšemi, zbraněmi, municí dokumenty (hlavičkované papíry a pečetě sovětských vojenských a civilních institucí) penězi a lékařským materiálem. Počítalo se, že zásoby vydrží na 5-10 let aktivity.

Podle výpovědi jednoho člena odporu, vydrželi až do roku 1951. Díky těmto bunkrům se mnoho partyzánům podařilo přežít nejtěžší období až do léta 1945 jen s minimálními ztrátami. Tehdy státní bezpečnost rozbila polské podzemní a partyzánské hnutí. Podle archivů KGB bylo v letech 1944-1945, nalezeno jen 7 z těchto bunkrů Další organizátorem běloruského odporu byla Běloruská strana za nezávislost (BSZ), vedená Usjevaladem Rodzkou. Některé tajné skupiny a partyzánské oddíly BSZ byly v létě 1944 zanechány v Bělorusku a zbytek byl odeslán do rozvědné a sabotážní školy vedené německým Abwehrerm.

Rodzka, ale chtěl hrát svou vlastní hru. Po získání podpory a vycvičení jeho můžů Němci, plánoval jejich stažení z Německa do Běloruska a zorganizování odporu nezávisle na "Černé kočce" V létě 1944 byl ve Východní Prusku vytvořen sabotážní prapor "Dallwitz" složený z vojáků a důstojníků běloruských vojenských a kolaborantských skupin které byly členy Svazu běloruské mládeže (SBM). Mnoho z nich bylo také členy tajné Běloruské strany za nezávislost. Sabotážně-rozvědná škola Dallwitz byla pod celkovým vedením majora Gerulise.

Jeho zástupcem a politickým vůdcem byl kapitán Rodzka a ve vedení studií byl kapitán Barys Rahula Na běloruské straně byl velitelem praporu Dallwitz kapitán Jan Hjelda bývalý důstojník armády generála Stanislawa Bulak-Balachowicze. Každá skupina měla získat čtyřměsíční výcvik v Dallwitzu, 20km od Isternburgu, ve Východním Prusku. Kurz obsahoval taktiku vedení guerillového boje, sabotáže, topografii a drillu. Zúčastněným byly také dávány lekce kultury a běloruské historie. Radiooperátoři byly trénováni ve speciální škole poblíž Gdaňsku.

Po dokončení kurzu byla těmto skupinám vydána munice, dokumenty, rádia a kódy pak byly (obvykle letecky) odeslány do vybraných oblastí v Bělorusku V září 1944, byla skupina člena BSZ Andreje Vajtoviče shozena poblíž Dziatlavy, Smarhonu a Vilna V listopadu, byl oddíl vedený bývalým dustojníkem Rudé armády Mikalajem Vituškou shozen z německého letadla mezi Nalibokskými a Rudnikskými lesy. Byl zabit v lednu 1945, ale sověti si mysleli, že je to major MICHAL Vytuška.

Shazování menších skupin i jednotlivců po Bělorusku pokračovalo pod německým vedením, aby byly sabotovány komunikace a získávány informace pro rozvědku Běloruské vedení (Rodzka a Hjelda) jim nařídilo neposlouchat německé pokyny a místo toho se věnovat organizaci podzemního partyzánského hnutí jako části běloruské vojenské organizace. Bylo plánováno že speciální prapor Dalwitz bude mít 800-1000 mužů a že výcvik bude probíhat až do kapitulace Německa Jakmile však byl prapor odzbrojen českými partyzány, přestal existovat a jeho vojáci se pokusili utéct na Západ nebo do Běloruska a Polska.

Někteří z nich bojovali až do první poloviny padesátých let Ostatní, jako Rodzka byly zatčeni sovětskými tajnými službami. Plán zorganizovat nezávislý běloruský odpor selhal kvůli Rodzkově zatčení v červnu 1945. Nejefektivnější z jednotech BSZ se buďpřidala k plánu "Černá kočka" (např. oddíl Antona Bandyka) nebo byly zabiti v bitvách s jednotkami NKVD Civilní partyzánské oddíly pokračovali v aktivitě v běloruském Polesí Byly nezávislé na BSZ i na "Černé kočce" Jednou ze známějších osob běloruského odporu, která bojovala proti Němcům i bolševikům, za získání běloruské nezávislosti byl ataman Jakub Chareuski.

Velitel protipolského běloruského partyzánského oddílu v letech 1921-1925 Narozen roku 1900 ve vesnici Charova poblíž Pružan. Urozeného původu Jeden z vůdcu povstání v Polesí v září 1939. V roce 1942 se aktvině podílel na vytvoření velitelství běloruského partyzánského hnutí v severním Bělorusku Po roce 1943 byly oddíly Jakuba Chareuskiho a Ivana Pjerahuda aktivní ve Valynu, poblíž Ratna a Ljubochyny. Po ústupu Němců se dostali k velkým zásobám zbraní z těchto dvou měst- samopaly a kulomety, minomety, granáty a munice.

Když se vrátili sověti, Chareuskiho oddíl začal svoje partyzánské tažení zabíjení členů Čeky, domobrany a komunistů. Ataman Chareuski se s Vytuškovo organizací setkal jen jednou a to v únoru 1946. Nicméně, oddíl už dokázal fungovat nezávisle a tak Chareuski vzal své partyzány pryč z Běloruska do Polska. Oddíly Ivana Pjerahuda a Jakuba Chareuskiho pokračovali v autonomních operacích v oblasti Bjalistoku a Polesí. Zaměřovali se na ochranu místní běloruské populace před gangy polských nacionalistických zločinců a oddíly zformované na její "přesídlení" do SSSR.

Na těchto místech pak docházelo k ozbrojeným přestřelkám s Poláky a sovětskými vojáky na jejich "přesídlovací misi" Chareuskiho oddíl utekl na Západ pravděpodobně na konci roku 1949 nebo na záčatku roku 1950. Později Chareuski napsal:"Naše vyčerpané oddíly jsme rozpustili v 50.letech...". “většina jejich členů šla napřed do Polska a pak dál na Západ.” Kolem roku 1947 se i malé skupinky oddílu Ivana Pjerahuda snažili dojít na Západ. Kromě zmíněných organizačních center běloruského odporu byly po celé zemi aktivní různé spontánní partyzánské hnutí s desítky tisíc členů v letech 1944-1945.

Ty byly posíleny vesničany, kteří byly nespokojeni s kolektivizací uprchlíky před sovětskými represemi a lidmi repatriovanými z Evropy. Toto hnutí, ačkoli jí bylo ovlivněno, existovalo nezávisle na "Černé kočce" a v některých oblastech přežilo do pozdních 50./raných 60. let. Proč vůdci běloruského protisovětského odporu nevyhlásili všeobecné povstání nebo nezahájili aktivní vojenské tažení jako jejich protějžky na Ukrajině? Michal Vituška na tuto otázku odpověděl na sjezdu běloruských partyzánských velitelů která se konala v Bjelavěžském lese v září 1945.

Vytuška se vyjádřil následovně: “Situace v Bělorusku se naprosto líší od té na Ukrajině” “Zaprvé zde neni masové nacionalistické hnutí. Válka zcela zdevastovala Bělorusko “Lid utrpěl obrovské ztráty a nemůže si dovolit další válku” “Vesnice by jednoduše nebyly schopny živit naše vojáky, tak jak by bylo třeba.” “Naše síly činí nanejvýš 20-30000 mužů. Nemáme dostatek munice.” “Běloruské jednotky nevydrží dlouho bez pomoci z venčí, bez zbraní, léků a munice.” “Dnes není nikdo schopen poskytnout takovou pomoc”.

Tudíž zde pro ně byla jen jediná možnost – vytvořit velkou tajnou síť a čekat na vývoj na mezinárodním poli Vituška věřil že národy zotročené Moskvou dříve nebo později povstanou a proto by měli být učiněny přípravy pro rychlé uzmutí moci v ten pravý okamžik tedy v případě vypuknutí nové války. Na sjezdu se také diskutovalo o otázkách politického vedení partyzánského hnutí. Michal Vituška zdůraznil, že:"Bojujeme za Bělorusko…" “ne za Běloruskou demokratickou republiku nebo za Běloruskou centrální radu!"

Sjezd se také zabýval otázkou kooperace mezi běloruským odporem a zahraničními nacionalistickými hnutími Nepodařilo se jim dohodnout jen s organizací ukrajinských nacionalistů Stepana Bandery a její Ukrajinskou povstaleckou armádou (UPA). Banderova frakce se chtěla ujmout vedoucí role v protisovětském boji a také předložila uzemní požadavky na běloruské Polesí. Vituška vydal rozkaz nezačínat jakékoliv boje s UPA ale hájit běloruské zájmy v případě, že by UPA zaútočila. Přesto Odpor úspěšně spolupracoval s ukrajinským oddílem Tarase Bulby.

Vztahy s polským Odporem byly spíše vynucené ale podařilo se najít kompromis vzhledem k jejich společnému nepříteli - Sovětskému svazu. Byly navázány styky také s litevskám Odporem který dal běloruským partyzánům přístup k moři v případě úniku na Západ. Ke konci Bjelavěžské konference se velitelé vzdali pořádání větších diverzních akcí, v zájmu ušetření běloruských civilistů. Bjelavěžská koference může být považována za oficiální začátek celkově organizované protisovětské bělorské odporové aktivity která nebyla napojena na Německou nebo jakoukoli jinou tajnou službu.

Běloruské partyzánské hnutí nemělo stálý název ale používalo různé jména: “Běloruské osvobozenecké jednotky” “Běloruská osvobozenecká fronta” “Běloruská osvobozenecká armáda” “Svobodné Bělorusko”, atd. Nebo se jednoduše označovali jako "Běloruští povstalci". Běloruští emigranti se většinou zmiňovali o Vytuškově oddílu jako o "Černé kočce". V roce 1945 čítala "Černá kočka" na 3500 členů, s ještě více lidmy v záloze ta ale byla zmenšena sovětskými represemi a odvody do Rudé armády.

Jen v roce 1944 bylo kolem 8000 rezervistů posláno na sovětské frontové linie. Za těchto podmínek bylo nutné, aby byl boj úspěšný velmi dobře naplánované podzemí. Pro to německé tajné služby použili metody neznámé sovětskému misterstvu státní bezpečnosti(MSB) a jednotkám Směrš, (akronym od SMĚRť Špionam pozn. překl.) něco jako "zrdcadlové velení" Všichni vůdci běloruského Odporu byly povinni mít své "zrcadlo" někoho kdo za jistých okolností kontaktuje kurýry a ochrání "zrcadleného" vůdce.

Byla použita i taktika "pevných přezdívek" kde neni přezdívka použita pro určitou osobu ale pro pozici v tajné síťi. Identifikování běloruských povstalců bylo rovněž obtížné, zejména kvůli nedostatku zvláštních uniforem neboť nebyl čas ani suroviny na jejich výrobu. Bojovnící tedy bojovali v uniformách Běloruské domobrany nebo v uniformách které nosili dříve stejně jako v německých nebo v sovětských nosíce bělorucké národní symboly: Bílo/červeno/bílé nášivky nebo symbol sv. Jiří.

Každý oddíl vlastnil svou vlastní bílo/červeno/bílou vlajku a hymnou partyzánů byla "Pohonia" ("lov"). Mimo sabotáže a vojenské akce se také běloruští partyzáni snažili vzdělávat k tomu účelu vydávali noviny. Noviny byly tisknuty na neznámích místech v Bělorusku. Tiskařské stroje byly zabaveny sovětským orgánům. MSB uvádí: “Od léta 1945 do roku 1950 bylo v Bělorusku nalezeno…” “810 vydaných publikací s protisovětskou tématikou.” “Z těch bylo 693 v běloruštině,79 v ukrajinštině a zbytek v ruštině.”

“V listopadu 1947 neznámé osoby zaútočili na tiskárnu v Kalinkaviči (Polesí)” “Stráž byla zabita a některé tiskařské stroje byly ukradeny.” “Za pozornost stojí, že byly ukradeny jen běloruské litery” Běloruští partyzáni rovněž vydávali letáky, brožury a plakáty ačkoli většina plakátů byla ruční prací. Například plakáty, které se objevili kolem cest na stromech a sloupech v oblasti Lepelu v roce 1946 s hesly jako "Pryč s rudým fašismem!" "Ať žije naše vlast!" nebo "Smrt bolševickým mučitelům!”

Navzdory oficiální propagandě většina bělorusů nešla do rudé armády dobrovolně protože věděli, že téměř jistě skončí v trestných praporech. Během druhé světové války bylo v západním Bělorusku několik mobilizací: Pro polskou armádu v roce 1939, běluruskou zemskou armádu v roce 1944 a pro široké spektrum partyzánských oddílů. Tajemník běloruské komunistické strany Ponomarenko byl informován že: “Mnoho můžu povolaných z této oblasti se odmítá mobilizovat a skrývá se v lesích.”

“V některých případech je sovětským velitelům zabývajícím se konskripcí vyhrožováno nebo jsou i zavražděni .” “Jsou zde případy nepříjemných masových sabotáží a ozbrojeného odporu.” “V oblasti Voronavy se z 2220 povolaných můžů přišlo zapsat jen 69.” “Vůdce místní NKVD byl vážně zraněn v oblasti Juračiški.” “Sovětské úřady nemohly být obnoveny kvůli přítomnosti násilnických gangů ve třech blízkých vesnicích.” Docházelo ovšem i k opravdovým neštěstím.

Archivní dokument říká: "15. července 1944 bylo přesouváno 159 mobilizovaných mužů …” “ze Soly do Vilejky, když branci začali prchat do lesa.” “Důsledkem toho eskorta použila své zbraně, zanechávajíc 18 padlých…” “a 20 raněných. Do Vilejky dorazili jen 3 muži” Na začátku roku 1945 nechtělo bojovat přes 117 000 povolaných mužů což z nich udělalo psance. Všichni tito lidé skrývající se v lesích, bažinách a vsích v letech 1944-45 odklonili značné zdroje sil sovětských bezpečnostních služeb což dovolilo přeskupení organizovaného Odporu a další pokračování s velkým úspěchem.

Běloruské partyzánské hnutí vedené Michalem Vituškou začalo svůj boj na pozdim 1945. Jedním z hlavních cílů bylo osvobodit odsouzené z ruských koncentračních táborů a vězení. Těchto operací bylo mnoho takže zmíníme jen několik: Nejúspěšnější bylo osvobození politických vězňů z vězení v Pinsku v únoru 1946. MSB zorganizovalo "vyčisťovací kampaň" v Pinsku která vedla k přes 250 zatčením převážně členů SBM a běžných kolaborantů. Po výslechu byly vězni na nákladních autech přepravováni do Minsku.

Kolona byla přepadena 38km od Pinsku na Minské cestě několika partyzány pod vedením "Syča". V krátké bitvě bylo zabito 6 důstojníků MSB a 73 vojáků a většina vězňů vysvobozena. Na přelomu jara/léta 1946 úspěšně zaútočilo několik tuctů partyzánů v uniformách MSB na filtrační tábor nedaleko Mogileva kde bylo drženo 17 mladých bělorusů za pomáhání Luftwaffe na konci války. Výsledkem bylo 60 osvobozených - každý kdo chtěl opustit tábor. Ve stejném roce Bandykův oddíl osvobodil několik bělorusů, které chtěli bolševici vyvézt vlakem z Německa.

Po skončení války byly tito bělorusové drženi v britské okupační zóně ale Angličané je vydali Sovětům. Vlak s 350 bělorusy zastavil na téměř 24hodin východně od Varšavy. Polské podzemí o tom informovalo běloruské partyzány. Bandykův oddíl byl odeslán, vyhodil do povětří koleje za i před vlakem, odzbrojil stráže a osvobodil vězně. Někteří ex-vězni se pak přidali k partyzánům. V červnu 1949 bylo několik běloruských vesničanů v koloně na Maladečna-Minské cestě. Byli zatčeni za odpor proti vytvoření sovětského kolektivního hospodářství.

Útočné síle 43 partyzánů se úspěšně podařilo eliminovat celý konvoj a osvobodit 100 lidí. Většina z těchto vesničanů se pak přidala k partyzánům. Vituškovi partyzáni byli často úspěšní v obsazování běloruských měst a vsí hlavně díky výbornému zvládnutí taktiky městského boje. Nicméně tyto vítězství byla čistě symbolická, neboť partyzáni nedisponovali dostatkem surovin, zbraní a munice, aby je dokázali udržet. Zde jsou některé z jejich nejúspěšnějších akcí: Na podzim 1948 zatýkalo MSB v Kobrynu aby odhalilo lidi sympatizující s běloruskými a ukrajinskými partyzány.

Protože bylo místní vězení plné, tak zadržené drželi ve vojenských kasárnách na předměstí Kobrynu. Brzy měli být přesunuti do koncentračních táborů, ale spojená skupina běloruských a ukrajinských partyzánů zaútočila na kasárna a osvobodila část vězňů. Podobný útok proběhl také v Hajnovce na jaře 1949. Tentokrát byl více demonstrativní a zaměřil na donucení Poláků k ukončení jejich represí vůči místnímu běloruskému ortodoxnímu obyvatelstvu. V březnu 1948 zaútočilo několik oddílů "Černé kočky" společně se skupinou Tarase Bulby na Navahradak, aby osvobodila zatčené příslušníky běloruského Odporu z místního vězení MSB.

Tato operace byla vedená velitelem běloruských partyzánů přezdívaným "Sčepan",který byl kdysi důstojníkem Rudé armády. Toho času byl Navahradak základnou pro zvláštní větev MSB vytvořenou za účelem zničení protisovětského partyzánského hnutí v oblasti Nalibokských lesů. Posádku tvořilo kolem 500 vojáků a vězení zde bylo plné členů protisovětského Odporu a lidí, kteří byli nespokojeni se sovětskou vládou. Sověti neočekávali, že "lesní bratrstvo" zaútočí na Navahradak.

Díky tomu se do města dostalo mezi 130 a 170 partyzány. Tiše vyřídili hlídky a zaútočili na určité budovy. Drželi část města dokud nebyli vězni vysvobozeni pak se rychle stáhli z města a zmizeli v lese. Během bitvy padlo okolo 300 sovětů, převážně příslušníků MSB. Po Navahradské operaci následovalo několik odplatných nájezdů za učelem "vyčištění" Nalibokského lesa. Letadla bombardovala jakýkoukoliv podezřelou oblast nebo kouř ale žádnou větší škodu partyzánům nezpůsobila.

Vše čeho sověti dosáhli byl dočasný útlum operací "Černé kočky" v této oblasti. Jak se sovětští vojáci cítili v posádkách v poválečném Bělorusku lze vyčíst z těchto výtažků z dopisů rodinám a přátelům z července 1948 : “Vedeme si dobře, ale gangy jsou stále kolem a zabíjení je velmi časté…” “Nejlepší by bylo odejít na Západ a už se nikdy nevrátit.” “Potom co se tu objevil jeden velký gang, je zde opravdu nebezpečno…” “Zabíjejí 4 až 5 důstojníků denně, ale kadetů si nevšímají…”

“Někdy dokonce střílejí z kánonů jakoby odněkud z neznáma a poškozují železnice.” “I přes to, že válka už skončila, mnoho mladých lidí umírá…” “protože Bělorusko bylo pod německou okupací a je zde mnoho kolaborantů…” “celé gangy byly vytvořeny. 170 z nás šlo ven, ale jen 90 se vrátilo…” “Všichni ostatní byli zabiti. Můj život je tu v nebezpečí.” Jedním z hlavních cílů "Černé kočky" bylo požkozování železnice. Sabotáže byly používány proti vojenským vlakům a partyzáni byli částečně aktivní i v útocích na vlaky plné sovětských bezpečnostních sil.

Útočné skupiny tvořilo obvykle 3-5 partyzánů. Železnice Minsk-Brest-Varšava byla atakována nejčastěji. V červnu 1950 bylo na trase Brest-Bjalystok vyhozeno do povětří 5 sovětských vojenských vlaků. Taktéž v červnu bylo na té samé trase poškozeno několik mostů a trvalo téměř týden než byly obnoveny železniční služby. Na konci dubna 1947 zaútočil "Syčův" oddíl na vojenskou kolonu na Bělorusko-Ukrajinské administrativní hranici. Vozidla transportovala munici, nízkokaliberní dělostřelecké náboje a několik stovek letních uniforem.

"Syčovi" partyzáni ukradli část nákladu a zbytek zničili. V roce 1949 partyzánská sabotážní skupina vykolejila vlak poblíž Hrodna. Ten převážel munici, dělostřelecké náboje a bomby. Partyzáni nebyli schopni tyto trofeje odnést a tak jich většinu zničili. Je velmi neznámým faktem, že první místopředseda běloruské centrální rady, Mikola Škjalonak vedl partyzánský oddíl na konci války. Některé zprávy říkají že utekl na Západ, zatím co jiné, že odjel do Běloruska. Několik lidí tvrdí že Mikola Škjalonak byl členem "Černé kočky" a vrátil se do Běloruska aby se přidal k Vituškově partyzánskému hnutí.

Když Německo kapitulovalo, Škjalonakův oddíl ("Šklany") byl odeslán do oblasti Barysava. Byli přepadeni zvláštními oddíly MSB poblíž Garadzeja. Bitvu přežilo jen 7 z 32 mužů Škjalonakova oddílu. Škjalonak byl vážně raněn a jeho další osud je neznámý Existuje několik verzí ale Mikola Škjalonak nejpravděpodobněji zemřel v Minsku ve vězeňské nemocnici MSB. There was also mention of the “Shklany” detachment in 1946. Podle záznamů MSB proběhlo na železnici Baranaviči-Minsk celkem 8 sabotážních nájezdů při kterých bylo zabito několik tuctů aktivistů Strany a sovětských policistů.

Oddíl byl nakonec zlikvidován Ministerstvem státní bezpečnosti v lednu 1947. Běloruský Odpor začal upadat v roce 1948. V lednu zemřel velitel oddílu "Vitebsk" a vůdce severní zńy - Pjatro Hajevič. Někdy na konci roku 1947 zaútočili jeho partyzáni na sovětskou vojenskou kolonu poblíž Lepelu. Po této operaci byly do boje proti "Vitebsku" poslány regulérní jednotky sovětské armády. V obklíčení svedli Hajevičovi partyzáni dlouhou bitvu pak se pokusili o průlom během nějž většina zemřela společně s jejich velitelem.

Velitelé jižní zńy byli zabiti v druhé polovině roku 1948. V listopadu 1948 byla přerušena komunikace se "Syčovým" oddílem po sabotážní operaci na bělorusko-ukrajinské hranici. Partyzánům se nepodařilo utéct do bezpečí a MSB za nimi vyslalo zvláštní jednotky. Nakonec je dostihli na silnici do Rivna km od hranice na ukrajinské straně. Poté co nalezli útočiště v jednom z vesnických domů byli nuceni svést nerovnou bitvu.Když se odmítli vzdát jednotky MSB zapálili dům a upálili je zaživa.

Než k tomu došlo, "Syčovi" partyzáni vyvěsili své běloruské bílo/červeno/bílé a ukrajinské žluto/modré prapory. Není jasné jestli "Syč" zemřel v této bitvě, neboť nebylo možné identifikovat těla. Někdy v té době byl zlomen i oddíl "Lesaviki". Základnu měl v oblasti Barysova a jen několik členů se zachránilo když se jim podařilo dosáhnout oddílů "Černé kočky" v Polesí. V listopadu 1948 zemřel Mikola Chvjaško velitel partyzánů pro oblast Byšiščině. MSB infiltrovalo jeho partyzánskou skupinu dvěma agenty kteří se využili příležitosti zabít Chvjaška i jeho pomocníky.

Ztráty partyzánského hnutí byly v roce 1948 velmi těžké. Bylo to především proto že si MSB uvědomilo jak vážným protivníkem běloruský Odpor je. MSB začalo bojovat více systematicky a povolalo též profesionály z Moskvy. MSB byly dány sovětské jednotky pro pročesávání terénu kde měli být povstalci. Také zorganizovalo síž informátorů a provokatérů. Jen mezi 1. červencem 1944 a lednem 1945 naverboval běloruský výbor státní bezpečnosti(VSB) 4385 lidí včetně 724 agentů, 141 špehů 3517 informátorů.

Další taktikou VSB pro boj s partyzány bylo vytváření falešných oddílů. Jednotky VSB převlečené jako partyzáni útočili na nevinné civilisty předstírajíc, že jsou opravdovými partyzány. Také verbovali lidi nespokojené se sovětskou vládou do těchto pseudooddíů a poté je zatýkali. Mezitím se síť agentů,informátorů a špehů zvětšovala: . března 1947 jich výbor pro vnitřní záležitosi naverboval už 20 000. Agenti VSB způsobili v poválečném Bělorusku rozpad vlasteneckých mládežnických organizací jakými byl Svaz běloruských vlastenců Běloruský osvobozenecký svaz, “Čajka” a Centrum běloruských osvobozeneckých hnutí.

Hlavními důvody rozpadu mládežnického podzemí byla slabá bezpečnostní opatření a nedostatek zkušeností s podzemním bojem. . června 1944 prosadila běloruská komunistická strana vytvoření 5 “vyhlazovacích praporů” 16 640 vojáky v jejich řadách. K tomu připočtěma dalších 7000 takzvaných "pomocných skupin vyhlazovacích praporů" s 42 730 muži. Společně s "vyhlazovacími prapory" použávali sovětské úrady k boji s partyzány také jednotky NKVD a regulérní armády. Na konci roku 1944 poslal šéf Sovětské tajné policie Lavrenti Berija do Běloruska 13 pluků NKVD se 6020 můži.

O 2 týdny později Berija hlásil Stalinovi zlikvidování 288 protisovětských polských a běloruských organizací v západním Bělorusku. 6 jejich členů bylo zatčeno a zabito. Zpráva Ústředního výboru strany z června 1946 uvádí: “V první roce po vyhnání Němců byly skupiny banditů velké…” “dobře vyzbrojené,dobře vybavené vojenské jednotky, sjednocené a koordinované zahraničními poradci…” “a vedené zkušenými spiklenci a důstojníky.” “Během jejich rozbíjení bylo zabito 3035 protisovětských banditů a 17 872 bylo zatčeno…”

“Dohromady bylo zlikvidováno 814 podzemních teroristických buněk a ozbrojených gangů…” “z toho 667 polských, 97 běloruských, 23 ukrajinských…” “a dalších 27 jiných fašistických/nacionalistických organizací a skupin.” “Během likvidace podzemních gangů a organizací bylo zabaveno následující:” “211 minometů, 193 protitankových zbraní, 3587 kulometů, 68 377 samopalů a pušek…” “2979 pistolí, 36 078 granátů a min, 5 tun TNT, okolo 4 milionů nábojů…” “40 duplikátorů a 47 rádiových vysílačů.”

“Naše strana taktéž utrpěla vážné ztráty. Celkový počet padlých činí 924 …” "z toho 320 sovětských a stranických pracovníků z měst a venkova…” “a 362 vojáků a důstojníků MSB a Vnitřních záležitostí.” Podle neúplné statisticky státní bezpečnosti SSSR, bylo v letech 1945-1953 zatčeno 38 178 lidí za protisovětské aktivity v Bělorusku. Přes 2000 z nich bylo členy "buržoázně nacionalistických" stran, skupin nebo organizací. V zájmu vylepšení stavu podzemí na začátku podzimu 1948 nařídil Michal Vytuška reorganizaci běloruského Odporu.

Výsledkem bylo rozdělení partyzánských a tajných skupin do do samostatných větví Odporu. Jejich velitelem byl člen hlavního štábu "Černé kočky" přezdívaný "Čačot". Ten začal fungovat jako mezičlánek mezi partyzánskými spojkami a Vituškou. Druhou větev tvořili zvláště důležití agenti rozvědky a byla vedena dalším členem hlavního štábu, Vaclauem Charžeuskim. Třetí větev se zabývala politickými a informačními problémy a byla vedena "Kastusem". Nicméně členů běloruského Odporu, vedeného Michalem Vituškou, začlo ubývat.

V roce 1950 zbývalo asi 250-300 lidí. V roce 1952 zahájil Vituška velkou operaci, jejímž účelem bylo dostat jeho muže více do podzemí a vzdát se aktivního partyzánského boje. V roce 1953 odelal Vituška poslední oddíl "Černé kočky" z Běloruska do Polska zanechávajíc za sebou jen Žykarův. Nicméně tajná síť v Bělorusku fungovala dál. Samostatné oddíly bez kontaktu na velitelství běloruského partyzánského hnutí rovněž pokračovali ve svých aktivitách. Některé z nich vydrželi až do raných 60. let.

Byly aktivní kolem Bobrujsku, v běloruském Západním Polesí a ve oblasti východního Bjalystoku Když byla Evropa rozdělena železnou oponou, byli západní agenti posíláni po zemi, po moři ale i schazováni z letadel. Hlavním úkolem parašutistů shozených v Bělorusku bylo shromažďování rozvědných informací a provádění diverzních či partyzánských aktivit. Čeka a oficiální zdroje zmiňují jen dva vzdušné výsadky: První Janem Filistovičem v září 1951 a druhý Kasčijukem a Vostrykavskou skupinou v srpnu 1952.

Neexistují žádné zmínky o jiných výsadcích, které nebyly zajaty MSB. Některé zprávy naznačují že západní tajné služby zorganizovali výsadků "Černé kočky" do Běloruska a Polska mezi lety 1949 až 1952. Výsadky měli různou míru úspešnosti podle toho jak výkonnou práci prováděli sovětské tajné služby. V létě 1950, jakýsi Pjatro Džjemidovič předstíral, že je běloruským partyzánem a požádal západní tajné služby o výsadek jednotek v Polesí pro posílení protisovětských organizací.

V květnu 1952 byly, kvůli prošetření tohoho požadavku vysláni výsadkáři vedení Symonem Michalčukem. Na domluveném bodě shozu byla Michalčukova skupina přepadena jednotkami MSB. To potvrdilo to, co mnozí běloruští emigranti hádali - že Džjemovič byl agentem MSB. Výsadky "pseudopartyzánů" navzdory očekávání probíhaly dál ale místo parašutistů byly shazovány figurýny s časovanými výbušninami. Tak bylo zabito několik důstojníků MSB. Když byla tato provokace od VSB odhalena začali se Džjemidoviče zajímat západní tajné služby proto ho později poslali s novými dokumenty do Kanady.

Michalčuk zůstal v Bělorusku, aby vytvořil oddíl z mužu z Kobrynské oblasti kteří byli na útěku před sovětskými bezpečnostími složkami. SYMON MICHALČUK. Velitel běloruského partyzánského oddílu v letech 1952-53. Narozen v roce 1915 v Brestském regionu. Během německé okupace vůdcem Běloruského výboru v Pružanské oblasti. Po roce 1950 členem vojenské organizace Běloruského osvobozeneckého hnutí. Michalčukův oddíl prováděl sabotážní operace. MSB je začlo stíhat po útoku na vojenskou kolonu na silnici mezi Kobrynem a Baranaviči.

Oddíl měl šanci stáhnout se do Bjelavježského lesa ale raději zůstal. MSB zahájilo jejich pronásledování 28. března 1953. Kolem 600 vojáků obklíčilo tucet partyzánů a bitva v okolí vesnice Zaprudy trvala 5 hodin. Michalčuk nařídil svým mužům prolomení obléhání s tím, že ranění zůstanou, aby odvedli poroznosti jednotek MSB. Michalčuk sám byl mezi raněnými když mu došla munice, tak se vyhodil do povětří společně s několika členy MSB. Pouze pár partyzánům se povedlo dostat se ven.

Po roce 1953 byl poslední jednotkou "Černé kočky" na uzemí Sovětského Běloruska Žycharův oddíl. AUHEN ŽYCHAR. Narozen v roce 1925 v Navasjolki v Mjadželské oblasti. V roce 1944 kvalifikován jako učitel v Pastavy. Vstoupil do BSZ a SBM. V létě 1944 v Dallwitzu absolvoval kompletní výcvikový kurz. V roce 1945 vstoupil v Německu do Rudé armády pod svým pravým jménem. Po demobilizaci se vrátil do Běloruska kde pracoval jako učitel. Po pokusu o zatční v roce 1946 utekl do lesa a založil partyzánský oddíl v oblasti Pastavy.

Původně se Žycharův oddíl věnoval převážně terorismu proti sovětským institucím a dělníkům. Žychar se s Vituškou kontaktoval jen jednou a to na konci roku 1948 když byl jeho oddíl dán do oddělené vojenské jednotky. V srpnu 1954 mu veliteství nařídilo vzdát se jeho aktivit a utéct na Západ přes Baltské státy ale MSB začalo velmi pozorně monitorovat jakoukoli aktivitu oddílu. Tudíž Žychar rozdělil svůj oddíl na tři skupiny. První se úspěšně evakuovala přes Pobaltí ale zbylé dvě byly zlikvidovány, když kryly útěk první tím, že na sebe poutali pozornost zvláštního oddělení MSB.

Sám Žychar zemřel v boji v lednu 1955. Podle několika zpráv bylo nemožné jej identifikovat protože byl střelen do obličeje, což způsobilo silné znetvoření. Pro členy protisovětského Odporu, znamenala smrt Augena Žychara konec organizovaných partyzánských aktivit v Bělorusku. Poslední akce běloruského Odporu se udála v roce 1957 Velitelství naplánovalo atentát na Nikitu Chruščeva a další sovětské pohlaváry. To se mělo stát na nově vybudovaném sídle Viskuli ve Bjelavježském lese kde Chruščev zamýšlel pořádat honby.

Nicméně kvůli vysoké úrovni zabezpečení se rozhodli svůj plán na vloupání se do rezidence změnit. Rozhodli se podminovat silnici, po které měla jet Chruščovova kolona. Auto plné nejvyšších moskevských pohlaváru skutečně explodovalo ale Chruščev měl štěstí. Operace tajné sítě byly nakonec přerušeny na konci roku 1959. Několik stovek členů běloruského odporu bylo posláno na Západ. Podle některých zdrojů poslední člen podzemí zanechaný v SSSR se kterým byl Vituška stále v kontaktu zemřel v roce 1989, ve veku 79 let.

Tento datum může být považován za konec aktivní služby "Černé kočky". Vituška nakonec konečně "odešel z práce" někdy v 70. letech. Na počátku roku 2006 vydala běloruská KGB sérii publikací, které tvrdí, že Vituška zemřel v roce 1945 takže nemohl vést "Černou kočku". Dokonce se snaží naznačit, že žádná taková organizace neexistovala. V nacionalistickém hnutí,ale bylo několik mužu se jménem Vituška. Jeden z nich vskutku vedl skupinu parašutistů a byl zabyt v noci ze 17. na 18. listopadu 1945.

Ale jeho jméno bylo MIKALAJ Vituška a vůdce běloruského odporu byl major MICHAL Vituška. Víme že Michal Vituška vstoupil do Běloruska 3 krát za použití falešných dokladů. Poslední návštěva proběhla v roce 1974 s německými papíry. Vůdce běloruského odporu z let 1945-1959 zemřel v Německu 27. dubna 2006 ve věku 99 let Snili o svobodné vlasti a taky proto bojovali Žili a dýchali pro ideu, že by mohli alespoň něco pro Bělorusko udělat Věnujeme tento film všem účastníkům běloruského odporu, žijícím i zesnulým.

Režie: Antos Cialezhnikau
Kamera: Alaksandr Pieralyhin
Efekty: PartyzanFilm
Scénář: Siarhiej Jorsh
Úprava scénáře: Eva Viezhnaviec
Výprava: Siarhiej Akhramovich Aleh Milevich Siarzhuk Shlonski
Zvuk: Paval Starynski Siarzhuk Shlonski
Hudba: Reinhold Heil & John Klimek, Gabriel Yared & Stefan Mucha, John Murphy, Ennio Morricone, John Clifford, White Jose, Miguel Tobar, Andrzej Petras
Technická podpora: Vital Locmanau
Konzultant: Mariusz Komacki
Na tomto filmu se podíleli studenti programu Kasta Kalinouska, a další jejichž jména nemohou být z objektivních důvodů zveřejněna.
Děkujeme všem, kteří se dobrovolně podíleli na vzniku tohoto filmu: Běloruský národní památník, Bělorusko EU Varšavské železniční muzeum, Muzeum Varšavského povstání,
Historická rekonstrukční skupina: “Kalina Krasnaya” Radek Vogel
Tento film byl vytvořen za podpory ambasády Nizozemského království (Matra-CAP Programme). © PartyzanFilm 2008
Do češtiny přeložil Habermann18