xVybraná videa
text k videu
Jak mohu mluvit v 10 minutách o poutu žen přes tři generace, o tom, jak úžasná síla těchto pout vnikla do života čtyřleté dívky choulící se s její mladou sestrou, její matkou a babičkou pět dní a nocí v malé lodi na čínském moři před více než třiceti lety, pouta, která vnikla do života té malé dívky a už nikdy nezmizela - ta malá dívka dnes žije v San Fracisku a mluví k Vám? Toto není celý příběh. Je to skládanka, která je stále dávána dohromady. Dovolte mi říci o některých kouscích.

Představte si první díl: muž pálící své životní dílo. Je básník, dramatik, muž jehož celý život balancoval na jediné naději jeho národní jednoty a svobody. Představte si jej jako komunisty vstupující do Saigonu, konfrontující fakt že jeho život byl totální plýtvání. Slova jeho dlouholetých přátel jej nyní zesměšňovala. Vzdálil se do zátiší. Zemřel zdrcen historií. Je to můj dědeček. Nikdy jsem jej nepoznala. Ale naše životy jsou více než naše vzpomínky. Má babička mě nikdy nenechala zapomenout jeho život. Mou povinností bylo nedovolit upadnout to v zapomnění, a mou lekcí bylo se naučit že, ano, historie se nás pokoušela rozdrtit, ale my jsme vydrželi.

Další díl skládanky je o lodi při úsvitu tiše prokluzující na moře. Mé matce, Mai, bylo 18 když její otec zemřel - již ve spořádaném manželství, již se dvěma malými děvčaty. Pro ni se život přeměnil na jeden úkol: útěk její rodiny a nový život v Austrálii. Bylo pro ni nepředstavitelné že by neuspěla. Takže po čtyřleté sáze, která vzdoruje výmyslům, loď proklouzla na moře zamaskovaná jako rybářská loď. Všichni dospělí znali ta rizika. Největší strach byl z pirátů, únosu a smrti. Jako většina dospělých na lodi, i má matka s sebou nesla lahvičku jedu. Kdybychom byli dopadeni, prvně má sestra a já, potom ona a nakonec by pila má babička.

Mé první vzpomínky jsou z lodi - nepřetržitý zvuk motoru, příď nořící se do každé vlny, drtivý a prázdný horizont. Nepamatuji si piráty, kteří několikrát přišli, ale byli bravurně klamáni mužem na naší lodi, nebo kleknutí motoru a nezdaru nastartovat jej přes šest hodin. Pamatuji si ale světla na těžební věži Malajského pobřeží a mladého muže, který se zhroutil a zemřel, konec cesty pro něj bylo příliš, a první jablko, které jsem ochutnala, darované od muže na věži. Žádné jablko nikdy nechutnalo stejně.

Po třech měsících v uprchlickém táboře, jsme se dostali do Melbourne. A další díl skládanky je o čtyřech ženách napříč třem generacím utvářející společně nový život. Usadili jsme se ve Footscray, dělnickém předměstí jehož složením byly vrstvy imigrantů. Narozdíl od usazených předměstí středních vrstev, jejichž existenci jsem nevnímala, tam nebyl žádný pocit nároku ve Footscray. Vůně z dveří obchodu byly z celého světa. A úryvky nejisté angličtiny byly vyměňovány mezi lidmi kteří měli jedno společné, začínali znovu.

Má matka pracovala na farmách, potom na automobilové montážní lince, šest dní v týdnu, dvojité směny. Nějak si našla čas studovat angličtinu a získala IT kvalifikaci. Byli jsme chudí. Všechny dolary byly přiděleny a extra výuka v angličtině a matematice byla zahrnuta do rozpočtu bez ohledu na to co scházelo, což bylo obvykle nové oblečení, to bylo vždy ze secondhandu. Dva páry punčoch do školy, každá na zakrytí děr té druhé. Školní uniforma až ke kotníkům, protože měla vydržet šest let. Ojedinělé, ale zraňující bylo skandování "šikmoocí" a náhodná graffiti: "Asiaté, táhněte domů." Kam domů? Něco ve mně strnulo. Bylo tam sbírání odhodlání a tichý hlas říkající, "Já vás obejdu."

Má matka, sestra a já jsme spali v jedné posteli. Má matka byla každou noc vyčerpaná, ale každá jsme si navzájem vyprávěly o našich dnech a poslouchaly kroky naší babičky po domě. Matka trpěla nočními můrami všechny byly o lodi. Moje práce byla zůstat vzhůru než přijdou její noční můry abych ji mohla vzbudit. Otevřela si obchod s počítači pak se učila být kosmetičkou a začala nové podnikání. A ženy přicházely se svými příběhy o mužích, kteří nemohli udělat kompromis, rozhněvaní a nepřizpůsobiví, a ustaraných dětech chycených mezi dvěma světy.

Hledaly se granty a sponzoři. Byla založena střediska. Žila jsem v paralelním světě. V jednom jsem byla klasická asijská studentka, která měla velké požadavky sama na sebe. V jiném jsem uvízla v životě, který byl riskantní neskutečně vystrašena z násilí, narkomanie a isolace. Ale v průběhu těch let bylo mnoho co mi pomohlo. A za tu práci, když jsem byla studentkou posledního ročníku práv, jsem byla vybrána jako Mladý australan roku. Byla jsem katapultována z jednoho kousku skládanky do jiné, a jejich hranice do sebe nezapadávaly.

Tan Le, anonymní obyvatel Footscray, byla nyní Tan Le, uprchlík a sociální aktivista, zvaná promlouvat na místech, o kterých nikdy neslyšela a do domovin, jejichž existenci si nikdy nedokázala představit. Neznala jsem protokoly. Nevěděla jsem, jak používat příbor. Nevěděla jsem, jak mluvit o vínu. Nevěděla jsem, jak mluvit o čemkoli. Chtěla jsem ustoupit k rutině a pohodlí života v neopěvovaném předměstí - babička, matka a dvě dcery zakončující každý den po skoro dvacet let vyprávěním ostatním příběh svého dne a usínáním, třech z nás ve stejné posteli. Řekla jsem matce, že to nemohu udělat. Připomněla mi, že jsem byla ve stejném věku jako byla ona když jsme nastoupily na loď. Nikdy nebylo na výběr. "Prostě to udělej," řekla, "a nebuď něčím, čím nejsi."

A tak jsem otevřeně mluvila o mladistvé nezaměstnanosti a vzdělání a zanedbávání marginalizovaných a nerovnoprávných. A čím více upřímně jsem mluvila, tím více jsem byla žádána mluvit. Potkala jsem lidi všech společenských vrstev, mnoho z nich dělajících věci, které milovali, žíjící na hranicích možností. A i když jsme získala titul, uvědomila jsem si, že nemohu začít kariéru v právu. Musel existovat jiný kousek skládanky. A já si ve stejnou chvíli uvědomila že je v pořádku být outsider, nedávný příchozí, nový na scéně - a ne jen v pořádku, ale něco, za co mám být vděčná, možná dar z lodi. Protože býti insiderem může snadno znamenat kolaps obzorů, může snadno znamenat přijetí předpokladů své domoviny. Dlouho jsem byla mimo komfort abych věděla - ano, svět se rozpadá, ale ne způsobem, kterého se bojíte.

Možnosti, které by neměly být povoleny byly skandálně podporovány. Byla tam energie, nesmiřitelný optimismus, zvláštní směs pokory a odvahy. A tak jsem následovala svá tušení. Shromáždila jsem kolem sebe malý tým lidí pro které byl výraz "Toto nejde" neodolatelnou výzvou. Za rok jsme byli na mizině. Na konci každého dne jsem udělala velkou mísu polévky kterou jsme všichni sdíleli. Dřeli jsme až do noci. Většina z našich nápadů byla bláznivá, ale pár bylo skvělých, a my prorazili. Rozhodla jsem se přestěhovat do U.S. po jediném výletě. Opět mé předtuchy. O tři měsíce později jsem se přestěhovala, a dobrodružství pokračovalo.

Než ale skončím, dovolte mi něco povědět o mé babičce. Vyrostla v době kdy Konfucianismus byla společenská norma a místní Mandarin byl člověk, na kterém záleželo. Život se po staletí nezměnil. Její otec zemřel krátce po jejím narození. Její matka ji vychovala sama. V sedmnácti letech se stala druhou manželkou Mandarina, jehož matka ji bila. Bez podpory manžela, způsobila rozruch, když jej vzala k soudu a stíhala vlastní případ, a ještě větší senzaci, když vyhrála. (Smích) (Aplaus) "To nejde" se stalo omylem.

Dopřávala jsem si sprchu v hotelu v Sydney když zemřela 600 mil dále v Melbourne. Dívala jsem se skrze sklo sprchy a viděla ji stát na druhé straně. Věděla jsem že se přišla rozloučit. Matka mi volala o pár minut později. Pár dní poté jsme se vydaly do budhistického chrámu ve Footscray a sedly si vedle její rakve. Vyprávěly jsme jí příběhy a ujišťovaly ji že jsme stále s ní. O půlnoci přišel mnich a řekl nám, že musí zavřít rakev. Matka nás požádala vzít ji za ruku. Zeptala se mnicha, "Proč je její ruka tak teplá a zbytek tak chladný?" "Protože jste ji držely od rána," řekl. "A nepustily."

Pokud je v naší rodině síla, pak proudí skrze ženy. Vzhledem k tomu, kdo jsme a jak nás život utvářel, nyní můžeme vidět že muži, kteří by přišli do našich životů by byli nazmar. Porážka mohla přijít snadno. Nyní chci mít vlastní děti, a přemýšlím o lodi. Kdo by si to přál na vlastní pěst? Nyní se bojím výsady, pohodlí, nároků. Mohu jim dát oporu v jejich životech, nořící se statečně do každé vlny, klidný a stabilní chod motoru, drtivý obzor který nic nezaručuje? Nevím. Ale pokud bych mohla a stále je viděla v pořádku, Pak bych dala. (Aplaus)

Trevor Neilson: Dnes je tu také Tanina matka ve čtvrté nebo páté řadě. (Aplaus)
x Technoložka Tan Le vypráví na TEDxWomen osobní příběh své rodiny - její matka, babička a sestra prchají z Vietnamu a budují nový život. Přednáška s českými titulky a kompletním překladem.
Související odkaz
xRubriky
Odkazy
Měsíční archiv
Výběr tématu
Anketa

Nefunguje
Nefunguje video na této straně?
Pošli link
Ahoj, podívej se na zajímavé video
Po stlačení tlačítka "Pošli" nezapomeň vyplnit správnou e-mailovou adresu a pak odeslat.

Odkaz videa
Credits

webdesign 2006 - 2014 by TrendSpotter. Spotter.TV is independent, nonprofitable, noncommercial site. Only for education purposes in the Czech and Slovak republic. Strictly embedded content is based on public domain, or Standard YouTube license, or Creative Commons license, or Copyright, or custom licenses based on public video sites for shared content. All other brand names, product names, or trademarks belong to their respective holders. Other links and information may not be relevant to embedded media. Randomly displayed banners are not managed by Spotter.