Dvanáct let jsem dostal. Tehdy mi to dali za úmyslnou vraždu. Vykrádal jsem byty, nebo sem tam trezory. Jsem planžitér. Celkem mám odsezeno 20 let. Ve vězení jsem byl 16 let. V Leopoldově jsem byl přítomen při vzpouře, která tam byla. Jsem jedním ze zástupců pana faráře. Mám na starosti chlapce. Když jsem přišel, viděl jsem ty lidi, a viděl, co se tu děje, můj první dojem byl, že je farář buď svatý, nebo blázen.

Pak jsem si uvědomil, že není to, ani to, i když k té svatosti, mohl bych říct, se velmi blíží, ale viděl jsem i jinou věc, že potřebuje hodně pomocných rukou. Proč jsi si dal takovou barvu? - Líbí se mi. - Aha, líbí se ti. - Co to dnes máš, proč? - Máme "rozlučkovou". - Ale po rozlučkové se mi přijdeš ukázat, ano? - Ano. Toto je náš Ferko, který je, jak se říká, "holka pro všechno". Je zároveň ošetřovatel, když má čas, jde pomoci sem a v kanceláři dělá sekretářku.

Co se týká tetování, dal jsem si to udělat v Leopoldově. Mám tu rodinu, dceru a ženu, celý život je obrázek. Nemusím mít ani fotky, je to jako opravdové. Před několika lety jsem spával tady s chlapci, ještě dodnes je tady moje postel. Tady jsou všelijací chlapci: kriminálníci, z dětských domovů, z polepšovny, z věznic, z ulice, Rómové i bílí. Já lidi podle toho nerozděluji a mám všechny stejně rád.

Nazývají nás všelijak, lotři, gangsteři, kriminálníci, mě nazývají náčelníkem kriminálníků, gangsterů, lotrů. Já jim neříkám ani kriminálníci, ani bezdomovci, já jim říkám "chlapci". To jsou moji chlapci a beru je jako své syny. Já se modlím, modlím se už dost dlouhou dobu, málokdo se dokáže modlit tak, jako já. Mně dává Pan Ježíš hodně síly. Hodně síly. Heslo, které tam máme namalované, zní: Milujte lidi takové, jací jsou.

Čím méně si to zaslouží, tím více jich milujte. Nemilujte je podle velikosti jejich zásluh, ale podle velikosti jejich potřeb. Možná si, z pohledu světského, moji chlapci nezaslouží, abychom je měli rádi, ale potřebují to. Mládí jsem prožil, řekl bych, dost romanticky. Zajímalo mě horolezectví, karate, jízda na koni, myslivost, nikdy jsem netušil, ani jsem se nepřipravoval na práci kněze.

"Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se vůle tvá, přijď království tvé..." Naopak, když mi bylo dvacet let, těšil jsem se na to, že se jednou ožením. Že budu mít ženu, děti, dceru, velmi jsem chtěl mít dceru, to si velmi dobře pamatuji. Byli jsme na Gerlachu, utrhl se kámen, já jsem lezl první, letěl jsem z 2000 m výšky asi dvacetimetrovým pádem. Zachytil mě pak kamarád a třináct hodin mě dávali dolů.

Když jsem se dostal do té nemocnice, dal jsem si takové silné předsevzetí: Bože, když jsi mi dal ten život a několikrát jsi mi ho vrátil, já ti ho též vrátím zpět, posvěcený, a budu se věnovat těm, kteří to nejvíce potřebují. Když jsem zde maloval kostel, všiml jsem si staré fary, ve které bylo asi tak půl metru vody. Biskup se mě ptal: Tady toto chceš? Odpověděl jsem: Ano, toto. Víš co, Maroši, já ti teď nemohu dát peníze. Pane biskupe, já peníze nežádám.

- A co ode mě chceš? - Chtěl bych vaše požehnání. Požehnání? To ti mohu dát. Řekl jsem: A mohl byste mi ho dát písemně? - Cože? - Písemně! To mohu. Měl jsem starou Oktávii, 500 korun dluh a nic víc. A k tomu chuť něco dělat. Jednoho chlapce jsem měl z polepšovny, jednoho z věznice pro mladistvé. Spali jsme tady na zemi, pytle jsme si dávali pod hlavu, pytli jsme se přikrývali, neměli jsme ani co jíst.

Začaly mi krvácet dásně, vlasy mi začaly padat, oči mi slábly, jednoduše jsem cítil, že se něco děje. Přišli se sem podívat rodiče, a když se matka na mě podívala, tak plakala. Otec se zlobil a hledal nějaké polínko, kterým by mě přetáhl. Já jsem byl strašně agresivní, nesnesl jsem cizí pohled na sebe, zbil jsem kohokoliv, kdo se na mě podíval. Věděl jsem, že když od těchto lidí odejdu, budu obyčejný teoretik.

Musím s nimi žít a vím, že když jsou hladoví oni, jsem i já hladový. Já mám hlad, oni mají žízeň, já mám hlad a žízeň, i oni mají žízeň. "Svatá Maria, Matko Boží, pros za náš hříšné, nyní i v hodinu naší smrti, amen." Potom jsem vytáhl rodiče ven, tam ke kapličce, a tam jsem jim řekl: Věřte, že já jsem šel za kněze ne kvůli Svátosti oltářní. Chci sloužit těmto lidem, kteří to nejvíce potřebují. Proto jsem odešel dělat kněze.

Postupem času se to začalo vyvíjet tak, že jsem si našel cestu k tělesně postiženým, bezdomovcům a lidem, kteří tu pomoc potřebují. "Aby se mládenci a děvčata naší farnosti s jistotou a zbožností připravovali na svátost manželství, prosme Pána..." V této komunitě se snažíme chlapcům podat pravdu. Pravda není vždy příjemná, ale vždy je užitečná. Tříletému chlapci položím na stůl sladký bonbónek a hořkou tabletku. On má zápal plic. Co si ten chlapec vybere? Sladký bonbón. Ale co mu prospěje? Hořká tabletka.

Farář nedává sladké bonbónky, rozhazuje hořké tabletky. Já už jsem Evce slíbil už kolikrát předtím, že pojedeme, takže konečně jsme se vydali a jdeme směr Huncovce. Jdeme si sednout do cukrárny. Toto děvče je velmi upřímné. Vlastně ti lidé, kteří jsou tělesně postižení, tak umí být upřímnější, umí tu lásku vracet zpět. Já jí moc dobře nerozumím, ale postupem času si umím leccos domyslet. Ona chce něco říct a já už vím co. Někdy jí čtu i z očí.

Takže Evka, to je...Evka. Evička - makovička. Přišel sem jeden můj přítel, horolezec, Milo Neumann, a on, když to prošel jako stavební odborník, architekt, a všechno si to prohlédl, tak se zeptal: Kolik máš miliónů? -Prosím? -Kolik máš miliónů? Kdybys měl aspoň pět, nebo tři, kdybys měl aspoň milión, a kolik máš? Říkám, že pět set. -Čeho, pět set tisíc? -Ne, pět set korun. Řekl: Ty jsi se zbláznil! Po letech přišel ten samý chlap a tekly mu slzy.

Kroutil hlavou, zůstal překvapený a potom řekl tolik: Víš co, Mariáne, co můžu pro tebe udělat? -Něco můžeš udělat. -A co bych mohl dělat? Nakresli mi domky, potřebuju domky pro tyto lidi. Nakreslím ti je. Nakreslil a zadarmo. Toto jsou ony. Tyto domky jsou určené pro naše lidi, chlapce a děvčata, kteří se už osamostatnili, a chtějí si založit vlastní rodinu. Toto je zimní zahrada, kam mohou tělesně postižení a vozíčkáři chodit a pobýt zde, když je venku chladněji.

Tato zimní zahrada bude mít spojení i se zahradou venku, kde bude vozíčková dráha, jedna zdola, malý přechod, nad tím bude poschodí, a ta druhá půjde až tam dozadu, do té zahrady, kde bude zase skleník, aby si tam i v zimě mohli vozíčkáři zpestřit svůj život. Celý tento areál vybudovali vězni a bezdomovci, bez pistolí a obušků, bez nějakých dozorců. Tuto kapličku vlastně zbudovali oni. Všude, kam se podíváme, tak jsou tito lidé podepsáni.

Toto tady udělal Štefan, Ferko, Lubo, toto Jožko Hrenák, celé to obkládal kamenem. Když se mě ptají, co vlastně je tady moje, tak... já jsem sem přišel v jednom vytahaném tričku, v šusťákách a v teniskách. Když by mě přeložili, nebo mě chtěl někdo přemístit, tak si znovu sbalím ten svůj majetek do dvou igelitek, možná by to ani dvě igelitky nebyly, a také bych odešel v jednom tričku a v šusťákách, tak, jak jsem přišel, tak bych, myslím, i odešel.

Naše školství klade velký důraz na svaly a na rozum. Zapomínáme na tu nejdůležitější část, na srdce. Útok na srdce, to je výchova láskou. Držím-li člověka za srdce, držím ho celého. Držím -li ho za hlavu, bude dělat všechno dobře do doby, dokud na něj dosáhnu, jak se říká, s tím bičem. Ale když ho držím za srdce, bude i za rohem dělat to, co chci já. Když zjistím, že mě někdo miluje, miluji ho ještě víc. Když začínám děkovat, začínám si zvětšovat srdce.

A když si zvětším srdce, Bůh mi ho může více naplnit. Čím? Láskou. Tito chlapci mají často zakrnělá srdce. Potřebují si ho zvětšit. Tím, že se naučí děkovat a dávat, tím se začíná léčit, z tříletého chlapce se stává postupně puberťák, který je schopen dávat, zatím jen 1 : 1, a potom se z toho puberťáka začíná postupně stávat dospělý muž, tím, že ho učíme děkovat a dávat. Ve věznici, v base, mají větší disciplínu a řád, jak my tady.

Lidé tam ale být nechtějí. Důvod? Není to postavené na lásce. Je to postavené na síle. V base je největším trestem to, že tě zavřou. U mě je největším trestem to, že tě pustím. Jdi ven! Ale říkám, kdo jednou vejde do mé fary, vchází do mého srdce. Kdo jednou z mé fary odejde, z mého srdce neodchází nikdy, je stále tam. Řekněme Štefan, kterému tu někteří chlapci přezdívají "Cirkus", pracoval v cirkuse. Předtím ošetřoval slony, teď ošetřuje tělesně postižené.

Právě proto se někteří smějí té maličkosti, že právě od těch slonů přešel k těm postiženým. Měl jsem problémy s alkoholem, a proto jsem tady. Díky alkoholu jsem ztratil jak práci, tak rodinu. Tady na faře máme takový dost přísný režim. Jsou takové tři zákony, které platí pro všechny. Zaprvé žádný alkohol, fetování, drogy, za druhé žádný trestný čin od chvíle, kdy přijde ke mně. Co má za sebou, to mě tak nezajímá. U mě má čistý, bílý rejstřík.

Začíná až tady, u mě. A za třetí, každý musí pracovat podle svých možností a schopností, pro společné dobro těch druhých. -Ještě budeš papat, viď! -Budu. Co jsem v Žakovcích, tak od té doby je s alkoholem konec. Ani se už k tomu nechci vracet. Jsou to dost smutné věci, co člověk zvrtne a udělá, raději řeknu tu radostnou věc, že jsem rád, že jsem tady, a že jsem u těchto lidí, protože oni dávají skutečný smysl mému životu. Já těm lidem rozumím, protože jsem zažil něco podobného.

Zkušenost s alkoholem mám, dá se říci, z vlastního života, můj otec také pil. Mnohokrát, když se tlačil z jedné strany do okna, skákali jsme z druhé strany dolů. Když otec pil, klečeli jsme s matkou u postele a modlili jsme se Růženec. Od té doby se modlívám Růženec. Takže vím, co to je, když je v rodině alkoholik. Vím co to je, jaký stres prožívají děti, vím, co prožívá taková žena, když přijde alkoholik. Vím, co prožívala tato moje děcka, chlapci a děvčata.

Tady je napsáno XXIII. papež, tady mám takové svaté obrázky. To je takové moje...ne království, však vidíte sami, nejsem nejbohatší. On když přišel, zrovna jsem zedničil. Říkám, to je výborné, že jsi přišel, zrovna potřebuju někoho, kdo by mi podával kameny. A Palo řekl po trnavsky: Faráři, to je pro mě šok! -A co? -Já jsem deset let nepracoval! Já cítím velkou změnu. Pan Ježíš mi dal milost. V loňském roce jsem dostal od Pana Ježíše milost.

Je to velká síla, to se ani nedá povídat, jak je ta síla úžasná. Jestli jsem se změnil, to se musíte zeptat faráře. On mi jednou, před dvěma lety, řekl: Palo, změnil jsi se. Co se týče mé rodiny, mám mnoho příbuzných. Za celou tu dobu, co jsem tady, mě ani jeden nenavštívil. V životě mi nenapsali do basy lístek. Pár slov. Ten lístek stál korunu a známka 50 haléřů. Nedokázali se zeptat: Palo, žiješ ještě? Velmi mě těší, když se můžu věnovat květinám.

Těší mě to, protože květy mají také svoji duši, jako ji mám já. Já mám nesmrtelnou duši a ony mají květinovou duši. Příští týden by měla jít do nemocnice na operaci, budou jí zasahovat do mozku. Je to taková operace, na kterou by se nikdo netěšil, a proto jí chci udělat radost. Budeme se za ni modlit, aby jí to dobře dopadlo, aby se nám vrátila a bylo jí lépe. Ty dívky ve skutečnosti zažily všelijaké rány a všelijaké strasti.

Toulaly se po ulicích, mnohé z nich byly zneužívané i od svých vlastních otců. Máme tu děvčata, která rodiče z finančních důvodů stáhli z dětského domova, nutili je krást. Všelicos už zažily: Chtíč, ponižování, týraní, ale opravdovou lásku ne. (Dívka zpívá rómskou píseň) Dobré? Toto je naše další zařízení, určené pro děvčata. Teď právě probíhá rekonstrukce, vyměňujeme okna, dáváme plastová. K tomuto zařízení jsme přišli zhruba před osmi lety, tehdy jsme ještě netušili, že se budeme starat i o děvčata.

Tahle tady je nejlepší fotbalistka. -Jak se jmenuješ? -Ronaldo! A Monika zase umí perfektní salta a rybičky. A pěkně zpívá. A tamta zase umí perfektně tancovat. Tady, na tomto místě, v Litmanové, jsem přestal s alkoholem a drogami. A z vděčnosti k Panně Marii, za tu milost, jsem postavil tuto kapličku. Nestavěl jsem ji sám, pomáhali mi naši chlapci ze Žakovců. Jožko Hrenák, tento chlapec, rváč, dá se říci, je nyní mým kostelníkem a jedním z mých zástupců.

Už bezmála čtyři, nebo pět let, chodí do Litmanové, je to takové poutní místo k Panně Marii. Ať je zima, nebo léto, v metrových závějích, a představte si, že tam v tom sněhu spí ve stanu. Šel jsem je v lednu, v únoru, zkontrolovat, myslím si, jestli mi tam ti chlapci nepijí? A skoro mi slzy vyhrkly z očí, když jsem uviděl, že tito moji chlapci, dá se říci těžcí vězni, gangsteři, se tam modlili Růženec. Tady jsem přišel na to, že křesťanství má více podob.

Nejen sedět hodinu v kostele, ale i umět se obětovat a pomáhat druhým. Všímati si lidí kolem sebe, všímat si i takových, kterými ostatní opovrhují. A co ten chlapec všechno zařídí, tomu byste neuvěřili. Dřevo, materiál, všechno možné, a řekli byste, že takovému kriminálníkovi by asi těžko někdo něco dal, ale dají. Zdeno. Karatista, zabil chlapa. My jsme říkali, že to je chlap - drsňák, a podívejte se, jak se v tomto prostředí mění. Naučil se dávat.

A co vlastně dává? Svůj volný čas, svoje přátelství, sebe. Stůj, ty moje, co chceš? Co, ty moje kočko? Jsem teď od roku 2000 tady, a nerad bych odsud odcházel, protože tady mám všechno. Mám tu zázemí, mám tu lidi, kteří mě mají rádi, a mám tu i svou práci, kterou mám rád. Hlavně ty koníky, to je moje. Tuto fotku považuji za jeden z největších zázraků. Podařilo se mi, za pomoci pana faráře, dostat se ke Svatému Otci, představit se mu, říci mu co dělám a odkud jsem, a za všechno mu poděkovat.

Jednou přišla jistá paní z ministerstva a zeptala se: Kolik tu chcete mít bezdomovců, dvě stě? Řekl jsem: Ideální stav nula, normální stav dvacet, nenormální šedesát, kritický osmdesát. Neboť my nejsme, řekl bych, vyhlídková loď s café barem a vyhlídkovou věží. My jsme jen záchranný člun, my o tom víme. A v záchranném člunu je každý rád, že stojí i v pozoru, hlavně, že žije. Půjdu-li přesně podle všech předpisů, říkám té paní, polovina těch lidí zahyne.

Je třeba tuto komunitu bránit. Komunita má asi 140 lidí, a z každé strany jsou nějaké nástrahy a nějaká úskalí. Je třeba chodit na úřady, na státní správu, samosprávu, na ústřední orgány, komunikujeme s policií, často s kriminálkou, chodím na soudy, k soudu chodím jako na klavír, každou chvíli. To mě ubíjí daleko víc, než ta fyzická práce. Když potřebuji nějak relaxovat, nebo si odpočinout, tak buď skočím do auta a zajedu si do Levoče na Horku, nebo si sednu na koně.

Evangelium hlásat, to není tak namáhavé, ale evangelium žít, to už namáhavé je. Pro mě Maroš představuje strašně moc. On je vynikající, perfektní chlap. Je takovým beranem, který proráží zdi, a ty bariéry, které existují kolem nás. Tito lidé se potřebují zahřát tou láskou. On byl naučený na pěsti, všechno řešit pěstmi, a najednou zjistí, že ho tady má někdo rád. Pomaličku se začíná otvírat a zjistíme, že pod tou hrubou skořápkou, tou hrubostí, se najednou skrývá velmi jemné srdce.

Máme zde naději, že se ten dotyčný do toho cíle dostane. Jistotu nemáme žádnou. Je to statečný člověk. Mám ho rád. Úplně nejnověji nám v České republice pan biskup z ostravsko-opavské diecéze dal do užívání klášter, ve kterém chceme zřídit zařízení pro starší a přestárlé lidi, a později i hospic. Bylo to tak, že to vzniklo spontánně. Přišel člověk, který potřeboval pomoc. A to stačilo. A jakou pomoc? Pán Bůh nás nebude soudit za to, co jsme nemohli udělat, ale za to, co jsme mohli a neudělali to.

Skryté titulky: Vlasta Malíková