Velkokníže Nikolaj proti Hindenburgovi
Bitva u Tannenbergu v roce 1914 patřila k velkým vítězstvím německé armády v první světové válce. Rovinami Východního Pruska pochodovali v srpnu 1914 němečtí a ruští vojáci k malé vsi jménem Tannenberg. Němečtí i ruští velitelé věřili, že zvítězí a válka do Vánoc skončí. Tannenberg se stal bojištěm, na kterém se generál Paul von Hindenburg a velkokníže Nikolaj střetli v jedné z rozhodujících bitev první světové války. Hindenburg v této bitvě triumfoval a zasadil ruské armádě psychologickou ránu, ze které se už nikdy nevzpamatovala. Car Mikuláš posléze svého strýce odvolal a sám se jmenoval vrchním velitelem. Ve svých důsledcích to bylo katastrofální rozhodnutí: s dalšími porážkami a ztrátami rostla deziluze, která nakonec otevřela bolševikům cestu k moci.

Allenby proti von Sandersovi
V září 1918 se německý a britský generál střetli v bitvě u palestinského Megida, která znamenala konečnou porážku Turecka a konec Osmanské říše. V dnešním Izraeli je místo, kterému se ve starověku říkalo Armageddon. Válčilo se tu od úsvitu věků. Bitva u Megida, jak zní současné jméno tohoto místa, se odehrála v září 1918 a představovala poslední srážku první světové války mezi tureckým a britským impériem v Palestině. Na jedné straně stála armáda Osmanské říše, jejíž součástí byly i německé jednotky. Na straně druhé stál Britský egyptský expediční sbor, doplněný vojáky z Austrálie, Nového Zélandu a Indie. Na britské straně bojovali také Arabové, vedení legendárním T. E. Lawrencem. Tato bitva byla poslední, ve které sehrálo klíčovou úlohu jezdectvo. Na druhé straně demonstrovala ničivý potenciál nové zbraně - letectva. Nicméně výsledek bitvy závisel na schopnostech britského generála Allenbyho a německého mistra defenzivy Limana von Sanderse.

Haig proti Ludendorffovi
Německý generál, který v září 1918 vedl ofenzivu na západní frontě, věděl, že jeho neúspěch může znamenat zhroucení německých i rakouských armád. Krátce před úsvitem 21. března 1918 krajinou kolem řeky Sommy v severní Francii zaburácelo 6000 německých děl. Toto dělostřelecké bombardování bylo nejkoncentrovanější v dosavadní historii. Tím začala velká německá jarní ofenziva, vedená generálem Erichem Ludendorffem, proti němuž stál britský polní maršál sir Douglas Haig. Pro oba velitele bitva znamenala zoufalou sázku na jedinou kartu. Věděli, že neúspěch může přinést konečnou porážku. Ludendorff navíc věděl, že má-li být jeho ofenziva úspěšná, musí ji uskutečnit dříve, než na západní frontu dorazí čerstvé americké jednotky. Vyčerpané armády na obou stranách sbíraly poslední síly. Ludendorff i Haig byli mimořádně schopní velitelé. Ale v bitvě platí, že jen jeden generál odejde jako vítěz.

Dowding proti Goeringovi
Letecká bitva o Británii byla zlomovým bodem války, který překazil Hitlerovy plány invaze přes kanál La Manche. V létě roku 1940 stála Velká Británie osamocena proti nacistické hrozbě. Od okupované Evropy ji odděloval jen úzký Lamanšský průliv. Hitler teď byl připraven zničit posledního protivníka. Nový premiér Winston Churchill oznámil světu, že bitva o Francii skončila a nastane bitva o Británii. Hitler si uvědomoval, že pokud má být německá invaze do Británie úspěšná, musí jí předcházet zničení královského letectva. O osudu Británie se mělo rozhodnout v dlouhém souboji mezi dvěma leteckými armádami a současně v souboji mezi dvěma velmi odlišnými postavami: šéfem velitelství stíhacího letectva RAF leteckým maršálem sirem Hughem Dowdingem a velitelem německé Luftwaffe Hermanem Goeringem. Úspěch RAF v této bitvě byl zlomovým bodem války: Hitler byl nucen odložit invazi do Británie na neurčito.

Horton proti Dönitzovi
"Vlčí smečky" nacistických ponorek v bitvě o Atlantik málem srazily Anglii na kolena. V létě 1943 se však situace na moři začala obracet. 3. září 1939 torpédovala německá ponorka britskou osobní loď Athenia. Zahynulo 128 lidí. Byly to první oběti nejdelší bitvy druhé světové války - bitvy o Atlantik. Němci věřili, že lze dostat Anglii na kolena ochromením jejího námořního spojení. V tomto důležitém souboji vojevůdců změřili své síly a schopnosti dva veteráni první světové války: německý velkoadmirál Karl Dönitz a britský admirál sir Max Horton. "Vlčí smečky" německých ponorek napáchaly Británii obrovské škody a málem ji srazily na kolena. Ale cena, kterou zaplatily, byla příliš vysoká. Německo vyrobilo 1200 ponorek a 785 jich nakonec ztratilo. Anglie za to zaplatila životy 32 tisíc námořníků. Bitvou o Atlantik se Hitler nejvíce přiblížil vítězství - ale nakonec triumfovala odvaha, vytrvalost a technologická převaha Spojenců.

Harris proti Kammhuberovi
Letecká bitva nad Porúřím v roce 1943 ověřila předpoklad, že intenzivním strategickým bombardováním lze vyhrát válku. Útoky britského bombardovacícho letectva na německá města byly odpovědí na předchozí nacistické nálety a současně i snahou srazit Německo na kolena zničením jeho průmyslu. Bombardovací ofenziva probíhala v noci proti zuřivé a efektivní protivzdušné obraně a nočním stíhačům. Brity měla přijít velmi draho. Hlavní fáze bombardování se odehrála od března do července 1943 nad Porúřím, průmyslovým srdcem Německa. V souboji dvou vojevůdců proti sobě stanuli odvážný a tvrdošíjný letecký maršál sir Arthur Harris a vynalézavý generál Luftwaffe Josef Kammhuber. Pro britského maršála byla bitva o Porúří příběhem nenaplněných ambicí a těžkých ztrát. Pro německého generála zase důkazem o významu propracované, houževnaté obrany při každém souboji vojevůdců.

Von Rundstedt proti Eisenhowerovi
Německý maršál a americký generál se v červnu 1944 střetli v osudové bitvě o pláže Normandie. Krátce po rozbřesku Dne D 6. června 1944, zasáhlo německá obranná postavení v Normandii masivní námořní a letecké bombardování. Pod ochranou dělostřelecké přehrady vyrazily ke břehu tisíce spojeneckých vojáků... vstříc tuhému odporu. Operace Overlord, spojenecká invaze do Francie, byla zahájena. Byla to velmi riskantní sázka. Léta příprav k této rozhodující bitvě mohla přinést vítězství - nebo skončit rychlou katastrofou. Bitva o pláže Normandie měla rozhodnout, jestli se Spojencům podaří udělat důležitý první krok k osvobození Evropy. V tomto osudném souboji se střetl vrchní velitel spojeneckých sil generál Dwight Eisenhower a velitel německé obrany, polní maršál Gerd von Rundstedt.

Honda proti Stillvellovi
V neprostupných džunglích Barmy se v průběhu léta 1944 odehrála vyčerpávající bitva, která zlomila odpor japonské armády. Koncem roku 1943 už Spojenci v džunglích Barmy začali věřit tomu, že v tomto hustě zarostlém a nepřístupném terénu mohou být Japoncům rovnocennými soupeři. Dobytím klíčového letiště v severní Barmě americká speciální jednotka, známá jako "Merrillovi záškodníci", potvrdila víru, že lze Japonce v džungli porazit. Ale dobytí letiště bylo jen částí úkolu... Pak ho bylo nutné udržet proti zoceleným japonským jednotkám, které byly odhodlány ho dobýt zpět. Za každou cenu. Kombinace náročného terénu, klimatu, nemocí a bojového vyčerpání podkopávala síly i morálku vojáků na obou stranách.V titánském souboji se tu utkali dva stejně odhodlaní a tvrdí velitelé - americký generál Joseph Stillwell a japonský generál Masaki Honda.

Halsey proti Kuritovi
Gigantická bitva v zálivu Leyte u Filipín v říjnu 1944 definitivně zpečetila osud japonského císařského námořnictva. V bitvě v zálivu Leyte, která začala 23. října 1944 u Filipín, proti sobě stanulo americké pacifické loďstvo a císařské japonské námořnictvo. V zálivu se střetly všechny typy válečných plavidel - torpédoborce, letadlové i bitevní lodě. Japonci také použili novou děsivou zbraň - sebevražedné útoky pilotů kamikaze proti americkým lodím. Pokud by japonská sázka vyšla, mohlo dojít k drastickému snížení americké námořní převahy v Tichomoří a k zastavení spojeneckého postupu. Pokud by ale japonský plán nevyšel, zbývající síly císařského námořnictva by už nedokázaly ubránit Japonsko proti spojeneckému náporu, o jehož výsledku nemohlo být pochyb.Výsledek této důležité bitvy závisel na schopnostech bojovného a impulzivního admirála Williama Halseyho a odhodlaného ale opatrného japonského viceadmirála Takea Kurity.

Buckner proti Ušidžimovi
Dobytí japonského ostrova Okinawy bylo jednou z nejkrvavějších bitev v Tichomoří za celé období války. 1. dubna 1945 vyvrcholilo šestidenní námořní a letecké bombardování strategického ostrova Okinawa, ležícího 570 km od japonské pevniny. Toho dne vyrazily k pobřeží tisíce vojáků americké 10. armády, očekávající fanatický japonský odpor. Ale když první vlny námořní pěchoty vyskakovaly z vyloďovacích člunů, nestalo se vůbec nic. Zdálo se, že dobytí Okinawy bude jednodušší, než se původně zdálo. Avšak stala se z něj jedna z nejkrvavějších a nejdráže vykoupených bitev v Tichomoří za celé období války. Oba hlavní aktéři - americký generál Simon B. Buckner a japonský velitel Mitsuru Ušidžima - tento nelítostný souboj nepřežili. Bitva o Okinawu poskytla Američanům představu, jak obrovské ztráty by přinesla invaze do Japonska. Proto se rozhodli použít atomovou zbraň.

MacArthur proti Jamašitovi
Znovudobytí Filipínského souostroví v době od října 1944 do srpna 1945 bylo nejrozsáhlejším válečným tažením v Tichomoří. Když byl americký generál Douglas MacArthur v roce 1942 Japonci donucen opustit Filipíny, přísahal, že se vrátí. Svůj slib splnil v říjnu 1944, kdy se americká 6. a 8. armáda vylodily na prvních ostrovech. Tato bitva představovala vůbec nejrozsáhlejší americké tažení za války v Tichomoří. Jeho cílem bylo obsazení hlavních ostrovů Leyte, Luzon a Mindanao a následně celého souostroví. Musel však dobýt stovky opevněných bodů a měst, které Japonci hájili s fanatickým odhodláním moderních samurajů. A navíc generál Tomojuki Jamašita byl jedním z nejlepších císařových velitelů. Pro generála MacArthura byla tato bitva splněním slibu, že se vrátí. Pro Jamašitu to byl nešťastný a ve svém důsledku osudný souboj.

Giap proti Westmorelandovi
31. ledna 1968 zahájily oddíly Vietcongu a severovietnamské armády tak zvanou Ofenzivu Tet. Stala se zlomovým bodem celé vietnamské války. S počátkem buddhistického Nového roku 31. ledna 1968 zahájila v Jižním Vietnamu severovietnamská armáda a Vietcong ofenzivu proti jihovietnamským a americkým silám. Tak zvaná Ofenziva Tet byla koordinovaným útokem proti většině měst. Stala se klíčovým střetnutím jak pro severovietnamského generála Vo Nguyen Giapa, tak pro amerického generála Williama Westmorelanda. Boje se rozzuřily po celé zemi - ovšem Giapova strategie předpokládala současný boj na třech frontách: politické, vojenské a diplomatické. Chtěl Američanům způsobit co největší ztráty a obrátit veřejné mínění v USA proti pokračování ve válce. Třebaže vojensky Giap prohrál, dosáhl svého cíle. Američané se začali postupně vracet domů. Navzdory Westmorelandovu nezpochybnitelnému vojenskému vítězství se Giapovi podařilo ukázat americké veřejnosti, že válku ve Vietnamu Spojené státy nemohou vyhrát.

Schwarzkopf proti Saddámovi
V lednu 1991 vyhnala vojenská koalice OSN v rámci operace Pouštní bouře irácká vojska z okupovaného Kuvajtu. 17. ledna 1991 zahájila vojenská koalice s mandátem OSN, vedená Spojenými státy, ofenzivu proti iráckým obranným postavením v okupovaném Kuvajtu. Akce nesla označení Pouštní bouře. Toto tažení mělo za cíl vyhnání iráckých jednotek, které okupovaly na ropu bohatý Kuvajt. Byla to riskantní sázka. V případě úspěchu měla vrátit autoritu mezinárodního práva ve vztahu ke státům s autokratickými diktátorskými režimy. Případný neúspěch však mohl vést k dalšímu prohloubení globální anarchie. V tomto důležitém souboji vojevůdců se jednalo o střet velitele koaličních sil, amerického generála Normana Schwarzkopfa a iráckého diktátora Saddáma Husajna. Pro prvního z nich byla Pouštní bouře oslnivým triumfem. Pro druhého souboj skončil katastrofou.