Toto je fantastická cesta, která možná změní váš názor na to, kdo jste a odkud pocházíte. Viry, o kterých se kdysi myslelo, že jsou výhradně nositeli nemocí a smrti, možná ve skutečnosti daly vzniknout našemu druhu. Jsou naši předkové. Když respektujeme lidi, myslím, že musíme respektovat i viry, které je stvořily. Senzační objevy také ukazují, že viry zanechaly své otisky prstů v průběhu celé evoluce. Možná odstartovaly explozi veškerého života.

Změnily způsob, jak se rodí děti, a jsou zodpovědné za samotnou lásku. Představa, že viry by mohly být pouze škodlivé, je absurdní. Dnes jde výzkum virů mnohem dál a někteří se dokonce domnívají, že v budoucnu by viry mohly vést ke vzniku nového lidského druhu. Život na této planetě by nebyl životem na této planetě, nebýt virů. LOVCI VIRŮ Velmi blízko světel Hollywoodu se píše zvláštní příběh, který zní jako scénář k filmu ze sféry sci-fi. Ale tahle pohádka je skutečná.

V temných prostorách podzemní laboratoře pečlivě koncipuje děj jeden vizionářský vědec. Jmenuje se doktor Luis Villarreal. Drama má bizarní obsazení mikroskopickými stvořeními, kterým Villarreal říká agenti. Většina z nás je zná jako... viry. Podle definice jsou viry parazité, kteří infikují buňky a způsobí nemoc. Ale v jeho příběhu mají mnohem větší moc. Villarreal má za to, že kdybychom se mohli vrátit zpět v evoluci, uviděli bychom, že každá rostlina, každé zvíře a dokonce lidé byli stvořeni z velké části... viry.

Podle Villarreala jsme potomci těchto stvoření. Většina lidí na slovo virus reaguje velmi negativně. Reagují zděšeně, protože je berou jako infekční činitele. Mohou být kvůli nim nemocní, a tudíž se jim musejí vyhýbat a bát se toho. Ale já si myslím, že viry jsou hlavním nositelem evoluce. Villarrealovy názory jsou revoluční, ale také kontroverzní. Jak by mohly viry pomoct vytvořit život, když se zdají být stvořené výhradně k ničení? Viry jsou nejznámější jako mikroskopické armády, které napadají živé buňky ve zdrcujících útocích.

Viry jsou jako malinkatí roboti. Společně tvoří brigádu jakýchsi strojům podobných okupantů. Jejich jediná zbraň: část genetického kódu, který vstříknou do buňky. Jakmile je kód uvnitř, dokáže rychle zničit DNA buňky a přejímá kontrolu. Často je buňka nucena vyprodukovat více virů, dokud nakonec neexploduje a neuvolní novou brigádu svých věrných kopií. Villarreal si myslí, že jde víc o viry než o replikaci a smrt. A není sám. Příběh, který spřádá, je založený na důkazech shromážděných po celé zeměkouli.

Touhle cestou se tam dostaneme? -Jo. Ještě kousek rovně a jsme tam. -Dobře. Nathan Wolfe je lovec virů. Zatímco vy si myslíte, že virů je málo, protože málokdy onemocníte, Wolfe zná skutečný rozsah jejich říše. V téhle chvíli jsou všude. Obklopují mě, pokrývají moje tělo, prostupují orgány mého těla. Tyhle věcičky jsou všude. A až teď začínáme opravdu chápat, jak na nás působí. Kamerunské džungle jsou senzační oblastí pro lovce virů jako Wolfe. To proto, že prales se doslova hemží životem.

A viry infikují všechno, co chodí, létá, plazí se... a leze. I když tropy jsou známé živočišnou rozmanitostí, je to virus, kdo je králem džungle. Každá forma života je pravděpodobně infikovaná alespoň jednou unikátní formou viru. Každá buněčná forma života, každá houba, každá rostlina, každé zvíře, každá bakterie, všechno je infikované svébytným živým virem. Skoro jako definice, která z virů dělá nejrůznorodější bytosti na planetě. Viry jsou obrovský, neznámý svět. Tak a jsme tady.

Mezi spoustou virů, které číhají v těchto džunglích, stopuje Wolfe právě ty, které přeskakují ze zvířat na lidi. Tedy fakt, považovaný za výjimečný. Ale když se to stane, důsledky mohou být katastrofální. Všeobecně se předpokládá, že ne daleko od této džungle virus opravdu přeskočil ze šimpanzů na lidi. Virus známý po celém světě jako HIV. A Wolfe myslí, že jsou další viry připravené zahájit další a další útoky. Když jsme s naší prací začali, lidé si asi mysleli, že toho moc nenajdeme.

Převládal názor, že tohle jsou vzácné případy. Nebyly to věci, které se stávají pravidelně. Tady máme pasti. Dobře. Vezměte je. Při pátrání po virových přenosech sleduje Wolfe vesničany jako tohoto kmenového náčelníka a jeho rodinu. To proto, že lidé, kteří tady žijí, mají dennodenně úzký kontakt s divokými zvířaty. Ať už při chytání do pastí, nebo jejich porcováním. Tento blízký kontakt může lidi vystavit miriádám virů. Virů, které žijí na kůži, ve slinách, v životně důležitých orgánech a virům, kterým se daří v krvi.

Monitorováním virů v krvi lovených... a lovců... dospěl Wolfe k mimořádnému objevu. Několik virů ze stejné rodiny jako HIV přeskočilo na lidi. Pamatuju si, kdy jsme poprvé skutečně uviděli důkaz. A z našeho pohledu bylo trochu šokující, že to nebylo nic tak vzácného. Ve skutečnosti se to nejspíš děje pravidelně. Každý den. Wolfovy první výsledky ukázaly, že 10 lidí z tisíce, které testoval, bylo jasně vystaveno opičímu viru. A 10 z tisíce je významné číslo.

Musíte se na to podívat zeširoka a extrapolovat, kolik lidí je v Kamerunu, kde jsme hledali, kolik lidí žije ve střední Africe, kolik z nich má dennodenní kontakt s těmito zvířaty. Rychle jsme si uvědomili, že těmito viry byly infikovány desítky tisíc lidí. A upřímně řečeno, dá se říct, že to byl pro nás šok. Ačkoli viry přeskakují ze zvířat na lidi neustále, není jasné, jestli tyto nové nákazy nakonec povedou k pandemii jako té způsobené virem HIV. A Wolfe všechno bedlivě sleduje.

Ale v tomto příběhu jde o víc než o potencionální zdravotní hrozbu. To proto, že viry, které sleduje Wolfe, mají ohromnou moc přeměnit základní osnovu života, DNA. Mnoho virů napadá buňky v sebevražedných misích. Cílem útoku je vymazat DNA buňky a pak buňku odpálit do zapomnění. Viry, které zkoumá Wolfe, spoléhají na jinou taktiku. Nazývají se retroviry. Retroviry jsou moc zajímavé. Aby dokončily svůj životní cyklus, musejí se skutečně integrovat do genetické rozmanitosti svých hostitelů.

Po vniknutí do buňky převezmou její genetickou informaci a stanou se součástí genetické informace buňky hostitelské. Buňka a všechno její potomstvo je navždy změněno, takže to vytváří velmi zajímavou situaci. Když se retrovirus integruje do spermie nebo vaječné buňky, genetické změny se mohou stát trvalými a přecházet dál z generace na generaci. A když se taková integrace děje opakovaně po celou dobu evoluce, naše základní osnova by se mohla radikálně změnit.

Je to docela důmyslné, když o tom uvažujete. Jistým způsobem to berete skoro jako moment, kdy virus a hostitel splynou. Nechovají se jako viry, ale jsou součástí naší vlastní genetické struktury, což by mohlo ovlivnit další průběh evoluce. Pokud retroviry dokáží změnit náš genetický kód, vyvolává to provokativní otázku. Jak toto křížení ovlivnilo náš druh? Luis Villarreal myslí, že na tuto otázku zná odpověď. Je to markantní důkaz. Domnívá se, že retroviry mohou pomoci vysvětlit, jak se primáti vyvinuli v lidské bytosti.

Určilo to cosi, co můžeme nazvat retroviry. Geny šimpanzů a lidí jsou prakticky totožné. Téměř z 99 % stejné. Takže kde jsou ty dispozice, které nás dělají jedinečnými? Villarreal je přesvědčený, že odpověď se dá najít u retrovirů a čehosi jménem odpadní DNA. Odpadní DNA jsou střepy a kousky genetického kódu, které znečišťují osnovu šimpanzů. Odpadní DNA přesycuje také náš genom. Jedním z velkých překvapení, když se provedlo první sledování lidského genomu, bylo, že 93 až 95 % DNA je v této odpadní kategorii.

Jsme vážně odpad, z tohoto pohledu. Ale ten odpad, jak se ukazuje, vůbec není odpad. Spousta z něj jsou genetické zbytky starodávných retrovirů. Villarreal předpokládá, že kdysi dávno, jak se viry integrovaly do primátů, začaly překreslovat jejich osnovu. Spousta změn nevedla nikam. Byly to slepé uličky evoluce. Nicméně v průběhu času, myslí si Villarreal, se některé změny ukázaly jako prospěšné pro přežití. A jak jich přibývalo, způsobili primáti vznik nového druhu, lidí.

A i když lidé a šimpanzi šli různými cestami, oba druhy byli kolonizovány vlastními jedinečnými viry. Takže to, co skutečně tvoří rozdíl mezi naší evolucí a našimi nejbližšími příbuznými, jsou viry, které kolonizují naše genomy. Ty viry měly přímý vliv na odlišení našeho rodu od rodu šimpanzů. A v tomto kontextu to není odpad. Je to to, co jsme. Villarreal si uvědomuje, že je možná těžké představit si, že ke vzniku lidí vedly viry. Ale tohle není ta nejpodivnější část jeho příběhu.

Ale každý druh je jiný. Zkuste si to představit. Při rekonstrukci evoluce života na Zemi vědci zdokumentovali epický příběh obsazený neuvěřitelnými zvířaty a s překvapivými zvraty děje. Jsou to tvořivé síly. Villarreal si myslí, že hlavního hráče jsme přehlédli. Síly, jež leccos umožní. Historie evoluční biologie v podstatě nebere v úvahu důležitost virů, obzvláště těch, co přetrvávají a kolonizují. Ale já jsem došel k závěru, že viry ovlivnily všechny hlavní evoluční přechody.

Konvenční názor je, že kdybychom se mohli vrátit v čase, tak ranné kapitoly zvířecího života se odvíjely nejspíše nějak takto Před stovkami milionů let, před dinosaury, šimpanzy a lidmi, předtím, než zvířata plavala v oceánech, existovala jen jedna skupina živočichů. Byly to mořské houby. Nebyly schopné se samy pohybovat. Postrádaly všechno, kromě těch nejzákladnějších schopností. Houby filtrovaly částečky potravy z vody tak, že pumpovaly vodu skrz tělo. Byly jen něco málo víc než volný soubor buněk.

Pak vznikali mnohem složitější tvorové a navždy změnili svět. Tahle květům podobná stvoření se nazývají enidariany. Byl to živočich s ústy, svaly a nervy. Jako další přišel tvor vypadající jako plochý červ. První tvor mající hlavu a oči připomínající senzory. Pak v takzvaném geologickém okamžiku vzniklo ohromné množství rozmanitých tvarů těl a život vzkvétal, což nakonec vedlo k suchozemským živočichům a lidem. To je uznávaná chronologie evoluce.

Ale Villarreal si myslí, že první kapitolu musíme přepsat. V jeho verzi příběhu byla evoluce odstartována virem. A nedávné objevy jeho teorii podporují. A nedávné objevy jeho teorii podporují. Trevor Douglas je chemik. Mark Young je virolog. Společně pátrají po virech v extrémních prostředích, která připomínají velmi mladou Zemi.

YELLOWSTONSKÝ NÁRODNÍ PARK MONTANA
Horké prameny, které skrápí tuto krajinu, jsou jako okna do minulých časů. V těchto vroucích vodách jsou pradávní mikrobi, potomci těch nejranějších životních forem na celé planetě. Tvorové tu žijí v teplotách dosahujících i více než 6000 °C. V kotlích kyseliny, která dokáže spálit maso. A kde je pradávný život, tam jsou určitě pradávné viry. Věděli jsme, že v horkých pramenech je neobyčejný život, a tak jsme mysleli, že i viry, co tam budou, budou neobyčejné a možná nám dají novou představu o tom, jak se na téhle planetě rozvíjel život.

Pomalu to vytáhni a já změřím teplotu. Horké prameny jsou neuvěřitelně překvapující. Víme, že tam je materiál a že cokoli najdeme, bude unikátní. Absolutně zaručeně. Zábavné na tom je, že jezdíte na zvláštní místa a nacházíte zvláštní věci. Pokaždé, když se podívám na tyhle viry, jenom zírám. Dosud Young a Douglas objevili tucty virů s rodokmenem, který sahá až k počátkům života. Část z nich vypadá jako z pravěku. Ale nic z toho, co našli, je nepřipravilo na pravěký virus, který byl objeven náhodou v Evropě.

Píše se rok 2003. V laboratoři ve Francii zkoumá Bernard La Scola to, o čem si myslí, že je to starý vzorek bakterie z archivu. Ale jak se dívá čočkami výkonného mikroskopu, je La Scola v šoku. Tohle přece není bakterie. Vzorek byl špatně identifikován. Tohle je gigantický virus. Tento virus, později pojmenovaný Mimi, roztříštil názor na to, jaký by virus mohl být. Dlouho se mělo za to, že viry jsou maličké, že jsou v podstatě neživé a že potřebují buňky, aby se mohly množit.

Mimi všechno změnil. Mimi byl především... gigantický. Je velký. Víte, než se objevil Mimi, myslím, že všichni virologové včetně mě byli přesvědčení, že viry budou malé, vždycky menší než buňky. A Mimi nám ukázal, že viry mohou být větší než buňka, jak fyzicky, tak svým genovým obsahem. Mimi je velký. Jakýsi virus s nadváhou, co má příliš mnoho materiálu. A ta obzvláštní objemnost plyne z faktu, že nese celý svazek genů, jaký viry normálně nenesou. A díky tomu se začíná zdát, že dokáže vykonávat funkce buněčného typu.

Některé z genů v Mimi jsou neuvěřitelné. Naznačují, že velmi dávno mohl být Mimi schopen replikovat se bez hostitele. A pokud je to tak, Mimi nebyl jako ostatní viry. Možná to nebyl stroj. Možná to nebyl parazit. Možná byl kdysi... živý. Young a Douglas vědí, že to je kontroverzní myšlenka. Kritici tvrdí, že Mimi prostě ukradl některé geny z buňky. Ale Young a Douglas nesouhlasí. Poukazují na důkazy, které nasvědčují, že Mimiho geny jsou jednodušší, a tudíž by mohly být starší.

Pro mnoho vědců to znamená, že Mimi geny neukradl. Naopak. Mohl je vynalézt mnohem dřív, než tu byl rozvinutý život. Young a Douglas si představují, že kdysi dávno mohla Země na svém počátku vypadat nějak takhle. Po celé věky byla planeta v podstatě jakousi rohožkou z jednoduchého života, jako jsou bakterie. Svět, který by měl hodně daleko do dnešní podoby. Ale... byly tu viry. Young a Douglas myslí, že je možné, že nějaký pradávný virus podobný Mimi mohl vymyslet instrukce pro složitější život a pak je vložil do primitivních buněk.

Také si myslí, že virus jako Mimi mohl sloužit jako první buněčné jádro. Velitelské a kontrolní středisko, které umožnilo životu stát se složitějším. Mohly být viry skutečně odpovědné za vstříknutí kódu do buněk a vydláždit tak cestu životu, aby se vyvinul od slizu k prvním živočichům a k prvním... lidem? Young a Douglas si myslí, že to je nejen možné, ale pravděpodobné. Poukazují na důkazy z laboratoří po celém světě, které ukazují, že mnoho znaků nalezených v dnešních buňkách se dá vystopovat zpět až k prostým virovým počátkům.

Víte, myslím, že počátky složitosti dnešního života budou nakonec vystopovány zpátky k virům. Jsou jednodušší a je snazší představit si složitost budovanou od jednodušších bloků, které mohly vymyslet viry, než kterýkoli jiný scénář, o kterém v současnosti uvažujeme. Nepochybuji o tom, že virus je předchůdce života, jak ho známe vlastně dnes. Život na této planetě by nebyl životem na této planetě, nebýt virů. Podle Villarreala se otisky prstů virů dají nalézt všude v historii života. A čím víc hledá, tím více skrytých stop nalézá. Není to tak dávno, co slyšel o významném objevu, který byl učiněn zčásti náhodou. Ten spojuje viry s rozením dětí.

UNIVERZITNÍ STANICE TEXAS
Toma Spencera nikdy nenapadlo, že by mohl pomoci odhalit tajemnou moc virů. Ale přesně to se stalo na jeho farmě. Spencer je reproduktivní biolog. Zkoumá záhady zrození studiem ovcí. Pro Toma Spencera byly viry běžnou nepříjemností. Nevítaným hostem v laboratoři. Viry znečišťovaly genetické údaje, které shromažďoval od březích ovcí, a to mu ztěžovalo práci. Spencer se pokoušel izolovat geny, které mohou hrát důležitou roli při březosti. Ale po celou dobu výzkumu Spencer narážel na velkou spoustu retrovirů.

Když jsme retrovirus uviděli poprvé, skutečně jsme si mysleli, že je to jen odpad. Protože jste informováni, že DNA savců je znečištěna zbytky virů a ty že nehrají žádnou roli, snad kromě vycpávky. A tak jsme je oddělovali, abychom se jich zbavili. V jistém smyslu to byla otrava. Po celá léta bylo odfiltrovávání virů standardní pracovní postup. Ale to všechno změnil jeden telefonát. TELEFON Haló? Tady Tom Spencer. Spencer dostal zprávu o nějakém výzkumu, která se šířila jeho oborem jako požár.

Myslím, že je to odpadní DNA nebo něco takového. V jedné studii byly retroviry jako ty, co Spencer našel v ovcích. Byly objeveny také někde jinde. Ty viry byly nalezeny v děloze těhotných žen. Neuvědomil jsem si, že to může být neškodné. Viry, jak se ukazuje, prospívaly v placentě, která vytváří během těhotenství, aby živila plod a dodávala mu kyslík. Co dělaly ty viry právě v placentě? Povzbuzen těmito zjištěními, přezkoumal Spencer údaje, které shromažďoval o ovcích.

Kamkoli se v reprodukčním systému podíval, tam viděl jasné stopy vetřelců. Prohledali jsme orgány reprodukčního traktu a zjistili, že tyto retroviry na nás přímo křičí. Byli jsme moc překvapení, protože jsme nic takového ještě neviděli. Možná, jen možná, tyto retroviry nakonec nebyly odpad. Spencer začínal tušit, že retroviry hrají v těhotenství aktivní roli. Ale jak? Hledání odpovědí u lidí bylo mimo diskusi. Nicméně ve své polní laboratoři měl Spencer dokonalou náhradní kandidátku.

A začal rozvíjet plán. Spencer soustředil pozornost na jednu z nejdramatičtějších a nejzáhadnějších událostí ovčí březosti. Několik dní po početí se kulaté embryo změnilo, protáhlo se a je spíš jako provázek. Pak začne embryo vytvářet velmi zvláštní buňky, každou se dvěma jádry, které pokrývají embryo. Tyto buňky spojí embryo s dělohou a podnítí růst placenty, což stimuluje vývoj plodu. Na celém tomto procesu zanechaly své otisky prstů viry. A Spencer se domnívá, že tohle nemůže být náhoda.

Snad jsou v této přeměně rozhodujícími hráči skutečně viry. V unikátním experimentu Spencer a jeho kolegové provedli sérii operací. První se zaměřila na nedávno oplodněnou ovci s embryi, která se právě chystala k proměně. Kdyby se v tomto procesu angažovaly viry, co by se stalo, kdyby se operativně zastavily? Pokračovalo by embryo normálně v růstu? Zpočátku jsme použili tak 15 až 20 ovcí. Kladli jsme si otázku: Když jim vstříkneme část DNA, která zneškodní endogenní retroviry, zůstanou ovce březí?

Životní funkce ovce jsou stabilní. Operace může začít. Spencer velmi opatrně proniká k reprodukčním orgánům ovce. Rozhodující je čas. Tým nechce držet zvíře v narkóze déle, než je nezbytně nutné. Mikroskopické embryo je chráněno tímto masitým obalem. Tak. Teď to podržte. Injekce je neškodná pro ovci, ale omráčí virus. Teď vpravíme roztok. Po operaci se ovce rychle zotaví a nezbývá, než trpělivě čekat. Následující týden Spencer sleduje zdraví svého stáda a je zvědavý, jaký bude výsledek.

Mohly by ve zdravé březosti hrát životně důležitou roli skutečně viry? Spencer znovu svolává tým a vede druhé kolo operací. Když vyjme embrya, je udivený tím, co nachází. Když jsme zneškodnili endogenní retroviry v embryu, tak nevidíme, že by se vyvinuly specializované buňky placenty, takzvané bijaderné buňky. To jsou buňky, které mají 2 jádra. Tyhle buňky jsou potřebné, aby se embryo mohlo implantovat do dělohy. A bez nich březost zanikne. Toto je zdravé embryo.

Je rozvětvené a potažené speciálními buňkami pro implantaci. Bez potřebné práce virů je růst tohoto embrya zbrzděn. Netvoří se speciální buňky a březost zaniká. Tom Spencer patří mezi rychle se zvyšující počet biologů, kteří přehodnocují minulé předsudky. Teď si myslí, že placenta mnoha savců včetně lidí se dá spojovat s virovou invazí. Byli jsme hodně překvapení. Tohle skutečně změnilo nás pohled. Konkrétně že endogenní retroviry, které se kdysi považovaly jen za odpadní DNA, opravdu hrály biologickou roli v rozvoji placenty.

Růst placenty byl hlavní mezník evoluce. Bez ní bychom prostě neexistovali. Placenta pomáhá definovat savce, definovat lidi jako jedinečné na této planetě. A je také stupněm k dalšímu velkému evolučnímu skoku. Placenta savců katalyzovaná viry je jako elektrárna. Kolem 70 % její energie stimuluje růst jednoho z nejpozoruhodnějších vrcholů evoluce, velké, mocné inteligence. Žasnu nad schopností virů tvořit a ničit současně. Jsou to naši předkové.

Přímo se účastnily evoluce naší velké sociální inteligence. Když respektujeme lidi, myslím, že musíme respektovat i viry, které je stvořily. Villarreal má za to, že viry vykonaly víc, než že jen rozvíjely hardware, což je náš mozek. Jsou ohromným mechanismem evoluce. Myslí si, že viry hrály roli i v evoluci učení a jazyka. Ale to není jeho nejsmělejší tvrzení. Je si jistý, že viry hrály roli při vzniku jednoho z nejsilnějších citů. Lásky.

ATLANTA, STÁT GEORGIA
Viry a láska? Jakou roli by asi mohly hrát viry v citu, který se téměř nedá popsat? Když mi došlo, že ho miluju, nebylo to tiché. Bylo to, jako by mi někdo hodil na hlavu hromadu cihel. Je to naprosto návykové. Začnete to cítit a pak toho chcete víc a víc... a víc. Děláte i říkáte věci, které vás nikdy nenapadly. Chci s nimi trávit čas. Chci jim volat, psát jim, být s nimi. Prostě je chci vidět každý den. Dobré na tom je, že už při tom nemyslíte, ať jste mysleli jakkoli logicky.

To prostě... přestává. Navzdory obrovskému množství složitých citů spojených s láskou biolog Larry Young myslí, že může tkvít v nějaké velmi základní chemii spojené s viry. Láska je tématem básníků a filosofů po tisíce let. A je oblíbeným tématem v každé společnosti. Je na ní něco zázračného. Je to cit, ke kterému se lidi upínají. A myslí si: Tohle jde mimo oblast vědy. Je to něco, co nedokážeme nikdy pochopit. Ale já nemyslím, že to je nezbytně pravda. Ve zkoumání lásky a přátelství se Young zaměřuje na to nejpradávnější chování.

Na sex. Sex je velmi příjemný zážitek, a proto ho lidé provozují. Díky němu se náš druh rozmnožuje. Mozek nás prostě motivuje k takové činnosti tím, že ji dělá příjemnou. Takže... jak se to může dít? Young se domnívá, že během sexu se uvolňují 3 základní chemikálie, které k sobě partnery pojí. První je dopamin, který poskytuje pocity štěstí a euforie. Další dvě chemikálie, oxytocin a vasopresin, zintezivňují naše smyslové vjemy a spojují tak potěšení s naším partnerem.

Například při styku by to pomohlo mozku soustředit se na rysy, které dělají partnera jedinečným. Člověk řekne: Páni, to byl fakt dobrý pocit. A byl jsem s tím člověkem, když se to stalo, a tudíž se budu snažit být s ním čím dál tím častěji. Je těžké představit si, že základem přátelství a lásky může být chemický koktejl pouze tří hormonů. Že tak složité city mohou mít tak prosté kořeny. Ale Young měl silné tušení. A při pátrání po důkazech obrátil pozornost k dalším savcům ve zvířecím království.

A... k viru. Vědci na Zemi identifikovali více než 4500 druhů savců. Avšak méně než 5 % z nich vytvářejí celoživotní svazky. Tento krátký seznam zahrnuje některé druhy vyder, šakalů, dikdika... a... bobrů. Pro výzkumníky je obtížné studovat ty nejmonogamnější savce v laboratoři vzhledem k jejich velikosti a prostředí, které by vyžadovaly. Ale je několik druhů, co se jeví jako perfektní kandidáti. Prérijní hraboši patří mezi nejvěrnější savce na Zemi. Stejně jako někteří lidé i samci a samice prérijních hrabošů vytvářejí celoživotní svazky.

Dělí se o rodičovské povinnosti a samci žárlivě střeží samice. Na rozdíl od nich, téměř totožný bratranec přijal volnější životní styl. Když promiskuitní bratranci mají sex, není žádné namlouvání a žádné mazlení potom. Vlastně když se příliš sblíží, mají sklon spíš se prát, než to rozpustile ukončit a skotačit. Co pohání tyto dva odlišné typy k páření? Mohla by nám odpověď pomoct pochopit lidské vztahy? Když se Young podíval do mozku hrabošů, zjistil, že oba druhy uvolňovaly stejný koktejl lásky jako lidé.

Ale mezi oběma druhy byl jeden velký rozdíl. Pouze monogamní hraboši měli dostatečný mozkový harware ve formě receptorů, který dokázal vstřebat ony pojivé chemikálie. Hormony jako oxytocin a vasopresin dokáží působit, jen když se spojí s receptorem. Je to jako klíč v zámku. Když jsme se podívali do mozku prérijních hrabošů, zjistili jsme, že tyto přední oblasti byly plné receptorů oxytocinu a vasopresinu. Promiskuitní hraboši mají méně receptorů a Young má za to, že to by mohlo vysvětlovat jejich styl volné lásky.

Aby tuto teorii prozkoumal, obrátil se Young na virus. Jeho plán byl prostý. Vstříkl virus do mozku promiskuitního hraboše. Virus vnikl do DNA hraboše a vložil instrukce vytvořit více receptorů. Snímky z mozkového tomografu ukázaly úspěch. Ale změnily nové receptory chování? Aby to zjistil, spářil Young virově změněného hraboše se samicí... a pak pár rozdělil. Poté uvázal samici v teráriu. Na druhou stranu terária připoutal svůdkyni. A nakonec přidal hraboše se vstříknutým virem.

Vzpomene si samec na dny v hnízdečku lásky? Nebo se zase vydá na lov? V evolučním saltu vzad se virově změněný hraboš vrátil ke své samičce. Virus, který změnil pouze jeden gen, radikálně změnil jeho chování. Znovu a znovu s tucty předtím promiskuitních hrabošů měl Young stejné výsledky. Youngovy výsledky jsou senzační a vyvolávají provokativní dohady. Možná že pradávný virus kdysi vstoupil do našich těl a přeprogramoval nás na monogamii. Vzhledem k tomu, co víme o virech a co jsme dokázali v laboratoři, si určitě myslím, že se něco podobného mohlo stát v přírodě.

A pokud ano, mohlo to vést ke změnám v chování, včetně vývoje vzájemných vztahů, monogamie a možná i citu, kterému říkáme... láska. Lidé se často ptají: Když budeme znát biochemii lásky, nevezme nám to něco z toho kouzla? A já fakt musím říct: Myslím že ne. Můj sexuální život to nezničí. Pro Luise Villarreala jsou viry více než jen paraziti. Ano. Mohou způsobit nemoc a dokonce i smrt. Ale patří mezi stále větší počet vědců, kteří si myslí, že viry jsou mnohem důležitější, než jsme si představovali.

Představa, že viry jsou pouze škodlivé, je absurdní. Řekněme, že máte na zdi vypínač. A když ten vypínač odstraníte, odstraníte tím viry na planetě. Hodně lidí si řekne: Tak jo. Tak vypínač bych dal pryč. Ale kdybyste ten vypínač odstranili, mnoho z nás, kdo zkoumáme viry, by mohli mít za to, že by svět prostě naráz zanikl. Viry nejsou jen infekční a nezpůsobují jen nemoci. Celá tahle práce nakonec ukáže, že viry pravděpodobně hrály základní roli v evoluci. Villarreal by nemohl souhlasit víc.

V jeho příběhu daly viry vznik složitým buňkám. Hrály roli i v rozmanitosti života, změnily názor na to, jak se rodí děti, ukázaly, co nás dělí od našich nejbližších bratranců... a také možná mohou i za naše velké city. Vzhledem k potencionální roli virů v evoluci se mnozí začínají ptát, kdo opravdu jsme a odkud pocházíme. Myslím, že je snadné dojít k závěru. A já jsem došel k tomu, že jsme viry. Podle Villarreala viry jasně zformovaly osnovu. A ještě s námi rozhodně neskončily.

On dobře ví, že se viry snaží modifikovat náš druh způsobem, který by mohl vést k novým lidem. Je jasné, že viry měly hlavní vliv na vznik, evoluci a rozmanitost života na této planetě. Včetně primátů a včetně lidstva. A proto není těžké předpokládat, že tento jev by mohl pokračovat. Mohl by vést ke vzniku nového rodu lidí. Nového druhu lidí. Jak viry zobrazí, kdo vlastně jsme? Jak by mohl vypadat nový člověk? Jak by mohl vybudovat svou společnost, kulturu, umění? Co by to znamenalo, být člověk? Pro viry dlouhý pochod pokračuje.