Je pondělí ráno. Ve Washingtonu prezident Spojených států sedí v Oválné pracovně a zvažuje, zda udeřit na Al-Kaidu v Jemenu. V čísle 10 na Downing Street se David Cameron snaží rozhodnout, jestli snížit počet míst ve veřejném sektoru, aby odvrátil recesi ve tvaru W. V Madridu Maria Gonzalez stojí u dveří, poslouchá své dítě, jak pláče a pláče, a přemýšlí, jestli je nechat brečet, dokud neusne, nebo je vzít do náruče.

A já sedím v nemocnici na kraji postele svého otce a snažím se rozhodnout, jestli ho mám nechat vypít jeden a půl litrovou láhev vody, kterou donesl doktor se slovy: "Dnes ho musíte přimět pít," - můj otec nic nepozřel celý týden - nebo jestli ho tím, že má dám tu láhev, nemůžu náhodou zabít.

Čelíme důležitým rozhodnutím s významnými následky v našich životech. Známe nějaké strategie, jak se s takovými rozhodnutími vypořádat. Probíráme je se svými přáteli, brouzdáme po internetu, hledáme v knihách. Ale stále, i v této době Googlu a TripAdvisoru a Doporučení od Amazon.com jsou to experti, na které se spoléháme především - zejména když je v sázce hodně a na rozhodnutí opravdu záleží.

Neboť ve světě zaplaveném daty a ohromnou provázaností věříme, že experti jsou schopnější zpracovat informace než jak to dokážeme my - že jsou schopni přijít s lepšími závěry, než s jakými bychom přišli my sami. A v době, která je občas trochu strašidelná nebo matoucí, se cítíme uchlácholení téměř rodičovskou autoritou expertů, kteří nám jasně říkají, co můžeme a co ne.

Já ovšem věřím, že to je velký problém, problém s potenciálně nebezpečnými důsledky pro nás jako společnost, jako kulturu a jako jednotlivce. Není to tak, že by experti ohromně nepřispěli světu - jistěže ano. Ten problém je v nás; stali jsme se na expertech závislými. Stali jsme se závislými na jejich jistotě, jejich sebejistotě, jejich konečnosti - a během toho jsme se zbavili své odpovědnosti, nahrazujíce náš intelekt a naši inteligenci jejich domnělými slovy moudrosti.

Vzdali jsme se své moci tím, že jsme vyměnili naše nepohodlí nejistoty za iluzi ujištění, kterou nabízejí. Není to žádné přehánění. V nedávném experimentu se skupině dospělých skenovaly mozky na magnetické rezonanci, zatímco naslouchali řeči expertů. Výsledky byly docela neobvyklé. Jak poslouchali hlasům expertů, část mozku zodpovědná za samostatné rozhodování se vypnula. Doslova rovná čára. Poslouchali všechno, co experti říkali, a dávali na jejich radu, bez ohledu na to, jestli dobrou nebo špatnou.

Ale experti se mohou mýlit. Věděli jste, že studie prokázaly, že se lékaři v diagnóze mýlí ve čtyřech případech z 10? Věděli jste, že když vyplníte daňové přiznání sami, statisticky je mnohem pravděpodobněji vyplníte správně, než kdybyste si na to najali daňového poradce? A pak jsou tu, samozřejmě, příklady, kterých jsme si všichni vědomi: finanční experti, kteří se zmýlili tak moc, že nyní procházíme nejhorší finanční krizí od 30. let.

V zájmu zachování našeho zdraví, našeho bohatství a naší společné bezpečnosti je nezbytné, abychom udrželi část mozku zodpovědnou za samostatné rozhodování zapnutou. A to říkám jako ekonomka, která během posledních několika let zaměřila svůj výzkum na to, co si myslíme a komu věříme a proč. Ale také - a uvědomuji si tu ironii - sama jako expertka, jako profesorka, jako někdo, kdo radí premiérům, hlavám velkých společností a mezinárodních organizací, ale jako expertka, která věří, že role expertů musí být změněna, že musíme být více otevřeni novým přístupům, více demokratičtí, být více otevřeni lidem odporujícím našim pohledům na věc. Abych vám pomohla pochopit, odkud přicházím, vezmu vás do svého světa, světa expertů.

Jsou zde, samozřejmě, výjimky, úžasné, společnost obohacující výjimky. Můj výzkum mi však ukázal, že experti obecně inklinují k tvoření velmi zkostnatělých táborů a že se v těchto táborech vynořují dominantní hlediska, která často umlčí opozici, takže experti běží jak vítr zrovna fouká a často u toho uctívají své vlastní guru. Prohlášení Alana Greenspana o tom, jak léta ekonomického růstu půjdou dál a dál, nezpochybněna jeho vrstevníky, tedy až do této krize, samozřejmě.

Víte, rovněž se učíme, že experti jsou umístěni, jsou ovládáni sociálními a kulturními normami jejich doby - ať už to byli lékaři za viktoriánské Anglie třeba, kteří posílali ženy do blázinců, když projevovaly sexuální touhu, nebo psychiatři ve Spojených státech, kteří až do roku 1973 stále klasifikovali homosexualitu jako duševní poruchu.

A to všechno znamená, že paradigmatům trvá příliš dlouho, než se změní, že se ignorují propletenost a jemné nuance a také že peníze jsou na prvním místě - všichni totiž známe případy farmaceutických společností, které financují studie léků, jež tiše vynechávají jejich nejhorší vedlejší účinky, či studie dotované výrobci potravin zabývající se jejich novými výrobky, ve velkém přehánějící přínosy pro zdraví oněch produktů, které se chystají uvést na trh. Jedna studie prokázala, že výrobci potravin nadhodnocují typicky sedmkrát více než nezávislé studie.

Musíme mít také na paměti, že experti, jistěže, také dělají chyby. Dělají chyby každý, každičký den - chyby způsobené lehkovážností. Nedávná studie v Archivech chirurgie uvedla chirurgy, kteří odstranili zdravé vaječníky, operovali na špatné straně mozku, prováděli procedury na špatné ruce, lokti, oku, noze a uvedla také chyby plynoucí ze špatných úsudků.

Běžným špatným úsudkem radiologů například bývá - když se podívají na tomografii - že jsou přespříliš ovlivněni tím, co lékař, který na ně pacienta odkázal, řekl, že si myslí, co má pacient za problém. Takže když se radiolog dívá na obrázek pacienta s podezřením na zápal plic třeba, stane se to, že když na tom obrázku vidí známky zápalu plic, přestanou mu věnovat pozornost - a nevšimnou si tedy tumoru usazeného o sedm centimetrů níže na pacientově plicích.

Podělila jsem se s vámi o pár náhledů do světa expertů. Nejsou to samozřejmě všechny náhledy, o které se mohu podělit, ale snad jsem vám dala alespoň důvody, proč musíme přestat klanět expertům, proč potřebujeme rebelovat a proč musíme zapnout naše schopnosti nezávisle myslet do stavu pohotovosti. Ale jak toho můžeme dosáhnout? Protože nemáme dost času, chci se zaměřit jen na tři strategie.

Za prvé, musíme být připraveni a ochotni přijmout experty tak, jak jsou, a rozloučit se s jejich vnímáním jako s moderními apoštoly. To neznamená nutnost udělat si doktorát v každém předmětu, ve kterém potřebujete poradit. Znamená to však trvat na tom, navzdory jejich nekonečné otrávenosti, aby nám například vysvětlili věci, které chceme vědět, v jazyce, kterému budeme rozumět.

Proč mi, když jsem byla na operaci, doktor řekl: "Paní Hertzová, dejte si pozor na hyperpyrexii," když mohl prostě a jednoduše říct, abych si hlídala vysokou horečku? Víte, být připravený přijímat rady expertů také znamená být ochotný vrtat do jejich grafů, jejich rovnic a předpovědí a věšteb a být ozbrojený otázkami, které to dokáží - otázkami jako: Jaké domněnky toto podporují? Na jakých důkazech je toto tvrzení založeno? Na co se vaše vyšetření zaměřilo? A co to opominulo?

Nedávno vyšlo najevo, že experti testující léky než přijdou na trh, typicky léky zkouší nejprve hlavně na samcích zvířat a pak hlavně na mužích. Zdá se, že tak nějak přehlédli fakt, že více jak polovina světové populace jsou ženy. A ženy jsou na tom medicínsky nejhůře, protože teď vychází najevo, že spousta těchto léků nejenže nefungují na ženách tak dobře jako na mužích - ale že léky, které fungují dobře fungují až tak moc, že je pro ženy až škodlivé je užívat. Rebelovat znamená rozpoznat, že domněnky expertů a jejich metodologie mohou být prostě špatné.

Za druhé, musíme vytvořit prostor pro něco, co nazývám řízený nesouhlas. Jestliže hodláme měnit paradigmata, jestliže hodláme dělat průlomy, jestliže hodláme ničit mýty, musíme vytvořit prostředí, ve kterém se myšlenky expertů mohou dokončit, do kterého vneseme nové, různé, nesouhlasné a kacířské názory do diskuse, bez obav, s vědomím, že k pokroku dochází nejen z tvorby myšlenek, ale i z jejich ničení - a také ze znalosti toho, že obklopení sebe samých různorodými, odporujícími si a kacířskými pohledy, jak nám ukazuje výzkum, nás opravdu činí chytřejšími. Podpora nesouhlasu je rebelský pojem, protože jde proti našim přirozeným instinktům obklopit se názory a radami, kterým už věříme nebo chceme, aby byly pravdivé. A to je důvod proč mluvím o potřebě aktivně řídit nesouhlas.

CEO Googlu Eric Schmidt je praktický odborník na tuto filozofii. Na schůzích vyhledává v místnosti ty osoby - ruce zkřížené na prsou, tvářící se zadumaně - a vtahuje je do debaty a zkouší zjistit, jestli to opravdu jsou lidé s jiným míněním, takže jestli se v místnosti nachází nesouhlas. Řízení opozice znamená rozpoznat hodnotu nesouhlasu, odporu a odlišnosti. Ale musíme zajít ještě dál. Musíme od základů znovu definovat, kdo to ti experti jsou.

Běžné povědomí je, že experti jsou lidé s vysokým vzděláním, hezkými tituly, diplomy, knihami-bestsellery - jedinci na výši. Ale jen si představte, že bychom zahodili toto vnímání odbornosti jako nějaký druh elitářského kádrování, a místo toho představili pojem demokratizované odbornosti - kde by odbornost nebyla jen výsadou chirurgů a ředitelů, ale také prodavaček v obchodech - přesně tak.

Best Buy, firma se spotřební elektronikou, nechává všechny své zaměstnance - uklizečky, prodavače, lidi z administrativy, ne jen analytický tým - uzavírat sázky, ano, sázky na to, co si myslí že se bude nebo ne nejlépe prodávat před Vánoci, na to, jaké nápady od zákazníků by se měly zavést do společnosti, na to, zda bude nějaký projekt dokončený včas. Pákovým efektem a rozšířením odbornosti uvnitř společnosti byl Best Buy schopný objevit, že třeba obchod, který se chystali otevřít v Číně - velký, obrovský obchod - nebude otevřený včas.

Protože když požádali zaměstnance, všechny ty lidi, aby si vsadili na to, jestli si myslí, že se obchod otevře včas nebo ne, skupina z finančního oddělení všechno vsadila na neotevření. Vyšlo najevo, že si byli vědomi, narozdíl od všech ostatních ve firmě, technologických výkyvů, o kterých ani analytičtí experti, ani experti na poměry v Číně neměli tušení.

Strategie, které jsem nadnesla dnes večer - přijmutí nesouhlasu, obezřetnosti k expertům, demokratizace odbornosti, rebelské strategie - jsou strategie, o kterých si myslím že nám všem pomohou při snaze vypořádat se se všemi nástrahami těchto velmi matoucích, složitých a těžkých časů. Protože když udržíme část našeho mozku zodpovědnou za nezávislé rozhodování zapnutou, když zpochybníme experty, když budeme skeptičtí, když srazíme autoritu, když budeme rebelští, ale také když se mnohem více spokojíme s nuancemi, nejistotou a pochybnostmi, když dovolíme našim expertům vyjádřit se s použitím těchto termínů, sami se připravíme mnohem lépe na výzvy 21. století.

Nyní, víc než kdy jindy, není ten pravý čas slepě následovat, slepě přijímat a slepě věřit. Nyní je čas postavit se světu s očima doširoka otevřenýma - ano, využívat experty, aby nám pomohli ty věci rozklíčovat, to jistě - nechci se tady naprosto připravit o práci - ale být si vědomi jejich omezení a, samozřejmě, i těch našich.

Děkuji vám.