Říkal jsem si, že bych začal s malou prosbou. Chtěl bych, abyste všichni na okamžik vypli, vy nebozí chudáčci a provedli inventuru svého zoufalého bytí. (Smích)

To byla rada, kterou dal sv. Benedikt svým vylekaným následovníkům v pátém století. Byla to rada, kterou jsem se rozhodl řídit, když jsem překročil čtyřicítku. Až do té chvíle jsem byl tím klasickým firemním bojovníkem - hodně jsem jedl, hodně pil, tvrdě jsem pracoval a zanedbával rodinu. A rozhodl jsem se zkusit změnit svůj život.

Konkrétně jsem se rozhodl zkusit zabývat se ožehavým tématem rovnováhy pracovního a osobního života. A tak jsem odešel z práce a zůstal na rok doma se svou ženou a čtyřmi malými dětmi. Co jsem se ale o rovnováze mezi prací a osobním životem za ten rok naučil bylo, že mi přišlo celkem snadné vybalancovat osobní a pracovní život, když jsem žádnou práci neměl. (Smích) Nic moc užitečná dovednost, zvlášť, když docházejí peníze.

A tak jsem se vrátil do práce, a od té doby posledních sedm let trávím potýkáním se, studiem a psaním o rovnováze mezi prací a osobním životem. Vypozoroval jsem čtyři věci, o které bych se s vámi dnes podělil. První z nich je, že pokud se chce společnost dostat v tomto tématu dále, musíme k sobě být upřímní. Problémem je, že spousta lidí vykládá o rovnováze osobního a pracovního života spoustu nesmyslů.

Všechny ty diskuze o pružné pracovní době, nebo neformálních pátcích, nebo otcovské dovolené slouží jen k tomu, aby maskovaly podstatu věci, kterou je, že jistá zaměstnání a kariérní volby jsou z podstaty neslučitelné s možností být smysluplně zapojen - na denní bázi - do života mladé rodiny. Prvním krokem vyřešení jakéhokoliv problému je pojmenovat realitu situace, ve které se nacházíte.

A realitou společenosti ve které žijeme je, že existují tisíce a tisíce lidí, žijících život tiše řvoucího zoufalství, kdy dlouhé hodiny těžce pracují v práci, kterou nesnášejí, aby si mohli koupit věci, které nepotřebují a omráčit s nimi lidi, které nemají rádi. (Smích) (Potlesk) Já tvrdím, že možnost chodit v pátek do práce v džínách a tričku neřeší skutečnou podstatu problému. (Smích)

Za druhé jsem vypozoroval, že musíme čelit pravdě, že vláda a firmy za nás tento problém nevyřeší. Měli bychom přestat hledat mimo nás. Je na každém jedinci převzít kontrolu a zodpovědnost za způsoby života, který chceme vést. Pokud sami nenavrhnete svůj život, někdo to udělá za vás a vám se možná nebude líbit jejich představa o rovnováze.

Je zvláště důležité - a tohle není to na webu, nebo jo? proto mě asi propustí - je zvláště důležité, abyste nikdy nesvěřili kvalitu svého života do rukou komerčních firem. Nemluvím teď jen o těch špatných společnostech - o jatkách lidské duše, jak jim říkám. (Smích)

Mluvím o všech firmách. Protože komerční firmy jsou v podstatě navrženy k tomu, vyždímat z vás co jen můžou. Je to jejich podstatou, jejich DNA, je to to, co dělají - včetně těch dobrých firem s dobrým úmyslem. Na jedné straně je možnost dát dítě do firemní školky skvělá a osvícená. Na druhé straně jde o noční můru. Vlastě to jen znamená, že trávíte v té zatracené kanceláři více času. Musíme být zodpovědní za nastavení a uplatňování hranic, které ve svém životě chceme.

Třetím pozorováním je, že musíme dávat pozor na časový rámec, na základě kterého posuzujeme svou rovnováhu. Než jsem se po roce doma vrátil do práce, sedl jsem si a sepsal podrobný, postupný popis ideálně vyváženého dne, kterého jsem chtěl dosáhnout. Vypadal takto: Probudit se odpočatý po dobrém nočním spánku. Pomilovat se. Jít se psem. Nasnídat se se ženou a dětmi. Znovu se pomilovat. (Smích)

Cestou do kanceláře zavézt děti do školy. Tři hodiny pracovat. Během oběda si zasportovat s kamarádem. Pracovat další tři hodiny. Potkat se s pár známými v hospodě a dát si brzký večerní drink. Jet domů na večeři s mou ženou a dětmi. Půl hodiny meditovat. Pomilovat se. Jít se psem. Opět se pomilovat. Jít spát. (Potlesk)

Jak často, myslíte, že takový den nastal? (Smích) Musíme být realističtí. Nemůžete to všechno stihnout za den. Je třeba protáhnout časový rámec, na základě kterého soudíme rovnováhu v našem životě, je ale třeba prodloužit jej bez toho, že bychom padli do pasti zvané "budu si užívat v důchodu, až budou děti pryč z domova, až se se mnou žena rozvede, až budu mít nalomené zdraví, až nebudu mít žádné kamarády ani zájmy." (Smích)

Den je příliš krátký a v důchodu je moc dlouhý. Musí existovat střední cesta.

Čtvrté zjištění: K rovnováze musíme přistupovat s rovnováhou. Minulý rok za mnou přišla známá - a nevadí jí, že o tom mluvím - přišla za mnou minulý rok a říká: "Nigele, četla jsem tvou knihu a uvědomila jsem si, že můj život je úplně mimo rovnováhu. Úplně v něm převládá práce. Pracuji 10 hodin denně, 2 hodiny dojíždím. Všechny moje vztahy nevyšly. V mém životě není nic než práce. Tak jsem se rozhodla převzít opratě a vyřešit to. A začala jsem chodit do posilovny." (Smích)

Nechci se posmívat, ale být akční desetihodinovou kancelářskou krysou nemá nic společného s bytím v rovnováze a fit. (Smích)

Mimo milého cvičení ale existují i jiné oblasti života. Jde o intelektuální stránku, emoční stránku, duchovní stránku. A pro rovnováhu se podle mě musíme zabývat všemi těmito oblastmi - ne jen udělat 50 sedů lehů.

To může být odrazující. Protože lidé říkají, "sakra, kámo, já nemám na cvičení čas; a chceš, abych chodil do kostela a volal matce." A já tomu rozumím. Skutečně rozumím tomu, že je to odrazující. Ale příhoda, která se mi před několika lety stala mi dodala nový pohled na věc. Moje žena, která je dnes někde tady v publiku, mi zavolala do kanceláře a řekla: "Nigele, musíš vyzvednout našeho nejmladšího syna." Harryho, "ze školy."

Protože musela být s našimi dalšími třemi dětmi ten večer někde jinde. A tak jsem toho odpoledne odešel z práce o hodinu dřv a u bran školy vyzvedl Harryho. Šli jsme do místního parku, zařádili si na houpačkách, zahráli si střelené hry. Pak jsem ho vzal do místní kavárny na kopci a dali jsme si na svačinu pizzu, pak sešli z kopce domů a já ho vykoupal a oblekl mu jeho pyžamo s Batmanem.

Pak jsem mu přečetl kapitolu z knihy Roalda Dahla "Jakub a obří broskev". Uložil jsem ho do peřin a přikryl, dal mu pusu na čelo a řekl "dobrou noc, kámo", a odcházel z jeho pokoje. Jak jsem tak odcházel, řekl: "Tati?" Já na to: "Ano, synku?" A on: "Tati, dneska to byl ten nejlepší den mého života." Neudělal jsem nic, nevzal jsem ho do Disney Worldu ani mu nekoupil Playstation.

Chci tím říct, že na malých věcech záleží. Získat větší rovnováhu neznamená dramaticky převrátit život. Malými vklady na těch správných místech můžete radikálně přeměnit kvalitu svých vztahů a kvalitu svého života. Navíc to, podle mě, může změnit společnost. Protože pokud tak učiní dostatek lidí, můžeme změnit společenskou definici úspěchu z té přiblble zjednodušující představy, že ten, kdo má nejvíc peněz, když umře, vyhrává, na smysluplnější a vybalancovanou definici toho, jak dobře prožitý život vypadá. A to, myslím, je myšlenka hodná šíření.