Share the story of Earth's
Dumejte čtyři měsíce nad otázkou jaká jsou vaše tří přání a v hlavě se vám začne vynořovat spousta nápadů. Myslím, že by si to měl zkusit každý. Představte si, že máte tři přání. A co s nimi uděláte? Toto je skvělý způsob, jak se dopátrat věcí, o kterých cítíte, že jsou důležité, jak se pořádně zamyslet nad světem okolo nás. A když už o tom přemýšlíme, může jedinec doopravdy něco udělat, nebo něco vymyslet, co by se mohlo ve světě ujmout a přinést opravdovou změnu? Inspirováno přírodou - to je dnešní téma. A mám pocit, že s tím jsem také začínal.
Zájem o krajinu je u mě umocněn i tím, že jsem Kanaďan. V Kanadě máme rozsáhlá severní teritoria. Žije tam velmi málo lidí a můj otec miloval otevřenou přírodu. Takže jsem měl příležitost to zažít na vlastní kůži. Nikdy jsem vlastně nechápal co to bylo, nebo jak mě to ovlivňovalo. Ale myslím si, že mi to říkalo, že my jsme jen cosi pomíjivého. A že ta příroda, kterou tam vidíte, ta netknutá pobřeží, ty netknuté lesy, které jsem viděl, doopravdy umožňují vnímat ten geologický čas, který plyne od pradávna, a který my prožíváme tak trochu jinak.
A to byl pro mě ten opěrný bod, který jsem potřeboval, abych mohl vytvořit to, co jsem vytvořil. A tak jsem šel ven a vyfotil tady ty trávy, které se na jaře derou ven podél silnice. Toto znovuzrození trávy. A pak jsem se vydal ven na několik let a snažil se fotografovat panenskou krajinu. Ale jako umělecký fotograf jsem jaksi cítil, že s tímto bych se neuchytil, že bych měl problém založit na tomto uměleckou kariéru. A mezitím mě pohlcoval žánr kalendářových obrázků nebo něco podobného a nemohl jsem z toho uniknout. A tak jsem začal přemýšlet, jak mohu znovuobjevit krajinu? Rozhodl jsem se znovuobjevit krajinu jako krajinu, kterou jsme přetvořili.
Jednou, když jsem zabloudil v Pensylvánii, jsem měl tak trochu zjevení a zatočil jsem doleva ve snaze dostat se zpátky na dálnici. A skončil jsem v městečku zvaném Frackville. Vylezl jsem z auta, postavil se a bylo to město uhelných dolů. Rozhlédl jsem se po okolí a naskytl se mi pohled na jednu z nejvíce surrealistických krajin, jaké jsem kdy viděl. Zcela přeměněná člověkem. A to mě přimělo vydat se na cestu a prohlédnout si doly jako byl tento, prohlédnout si největší průmyslové zásahy do krajiny, jaké jsem mohl najít.
A to se stalo pilířem mé práce. A taktéž se to proměnilo v ono téma, o kterém jsem cítil, že se ho mohu držet, aniž bych musel znovuobjevovat sám sebe. Téma, které je dostatečně velké, aby se mohlo stát celoživotní prací, do kterého bych se mohl pořádně zakousnout a hledat a zjišťovat, kde se tyto průmyslové objekty nacházejí.
A myslím, že jednou z věcí, které jsem chtěl zmínit v mém poděkování, které jsem nějak přeskočil, bylo poděkovat všem podnikům, které mi umožnily přístup. Protože skoro každá z těchto fotografií znamenala vyjednávání o přístupu do objektu, aby bylo možné ji pořídit. A nebýt těchto lidí, kteří mě pustili dovnitř, lidí ve vedení těchto podniků, nikdy by se mi nepodařilo vytvořit toto dílo. Takže z tohoto úhlu pohledu nemám nic proti podnikům. Sám vlastním jednu společnost. Pracuji s nimi a mám pocit, že je potřebujeme a že jsou důležití. Ale na druhé straně jsem také pro udržitelnost.
Takže mě tato záležitost táhne na obě strany. A já zde nikoho neobviňuji z toho, co se tu děje, ale je to pozvolný vývoj. Tak začínám přemýšlet... Žijeme stále ve všech těch historický dobách: době kamenné, době železné a době bronzové. A tyto fáze lidského vývoje jsou tu pořád s námi. Pouze jsme se od nich naprosto oddělili. Jsou něčím, co nevidíme. A to nahání strach. Protože když se začneme dívat na společný hlad po našem životním stylu, a na to, co děláme krajině... To je pro mě moment vystřízlivění, vyzývající k zamyšlení.
A doufám, že skrze mé fotografie budu schopen zapojit své obecenstvo a přiblížit se mu, a nebýt okamžitě odmítnut pro obrazy, které ukazuji. Aby neřekli: „Ó můj Bože, co to je?“. Aby to brali jako výzvu. Aby řekli: „Hm, tohle je v jistém smyslu krásné. Ale v jiném smyslu je to odstrašující. To by se mi nemělo líbit.“ Jako zakázané potěšení. A je to právě to zakázané potěšení, které, myslím, má velkou odezvu a které přiměje lidi dívat se na tyto věci, a přiměje je do nich vstoupit. A něco obdobného pociťuji i já sám. Sám jsem sváděn k tomu, abych měl příjemný život. Chci dům a chci auto. Ale tato touha má své následky. Jak je možné mít tuto touhu a zároveň odpor? Je to i v mém vlastním svědomí a zde ve své práci se snažím vytvořit podobné dvojí pocity.
Tyto věci, které jsem fotografoval, tento stoh pneumatik obsahoval 45 milionů pneumatik. To byl ten největší. Byl ode mě asi jen hodinu a půl cesty. Vznítil se asi před čtyřmi lety. Je to poblíž Westley v Kalifornii, v blízkosti Modesto. A já se rozhodl začít se zaměřovat na něco, co pro mě mělo... ...pokud předešlá práce nahlížení na krajinu v sobě nesla náznak nářku nad tím, co provádíme přírodě, v práci týkající se recyklace, kterou zde můžete vidět, začala naznačovat směr.
Pro mě to představovalo naši spásu. V mých pracích o recyklaci hledám činnost - lidskou činnost, která je udržitelná. Pokud budeme vracet věci skrze průmyslový a městský život zpět do systému, pokud tohle budeme dělat, tak můžeme pokračovat. Jistě, jak poslouchám tady na konferenci, na obzoru je mnoho věcí. Design napodobující přírodu [bio-mimicry], a spousta dalších věcí, které přícházejí... nanotechnologie, která nás může zbavit nutnosti jít do přírody a trhat ji na kusy. A my se všichni na tyto věci těšíme.
Ale prozatím, tyto věci nabývají na rozměrech. Tyto věci se stále dějí. Na co se nyní díváte... Vydal jsem se do Bangladéše, začal jsem se vydávat mimo Severní Ameriku. Začal jsem se dívat na náš svět globálně. A toto se vynořilo, tyto obrázky Bangladéše, z radiového vysílání, které jsem poslouchal. Mluvili o Exxon Valdez, a o tom, že bude přebytek ropných tankerů kvůli pojišťovnám a že tyto tankery musí být rozebrány, a že v roce 2004 bude nejvíce demontáží.
Pomyslel jsem si: „Můj Bože, to by bylo něco!“ Vidět největší lodě světa, jak jsou rozebírány ručně, doslova, v zemích třetího světa. Takže jsem původně zamířil do Indie. Ale v Indii mi byl zamezen přístup kvůli probíhajícím aktivitám Greenpeace a tak jsem se nakonec dostal do Bangladéše. A uviděl poprvé v životě třetí svět, jeho stránku, kterou jsem před tím nepovažoval za možnou. 130 milionů lidí žijících na ploše velikosti Wiskonsinu, hlava na hlavě, silné znečištění a pracovní podmínky byly otřesné.
Tady se díváte na ropná pole v Kalifornii, některá z největších polí. A opět, přišel jsem na myšlenku... ...to bylo další osvícení... že celý svět, ve kterém žiju, byl vytvořen jako důsledek snadného přístupu k ropě. A to pro mě bylo opět něčím, na čem jsem začal stavět a stavěl jsem nadále. Tohle je tedy série, kterou budu mít doufám hotovou tak za dva, tři roky pod názvem „Ropná párty“. Protože si myslím, že všechno, čím se zabýváme, naše oblečení, naše auta, naše silnice a vůbec všechno je přímým důsledkem. Přejdu k několika obrázkům Číny. A skrze Čínu... Začal jsem ji fotografovat před čtyřmi lety a Čína je z mého pohledu skutečně otázkou udržitelnosti.
Mimochodem Čína velmi ovlivňuje průmyslové obory, kolem kterých jsem vyrůstal. Protože jsem z dělnického města, města automobilky GM, a můj otec pracoval v GM. Takže jsem znal tento druh průmyslu. A to taktéž ovlivnilo moji práci. Ale víte, vidět Čínu a ten rozsah v jakém se vyvíjí, to je něco! To, co právě vidíte je přehrada Tři soutěsky, největší přehrada, o 50%, jakou se kdy člověk pokusil postavit. Většina inženýrů z celého světa tento projekt opustila s tím, že „to je prostě příliš velké“.
Ve skutečnosti, když se nakonec před rokem a půl naplnila vodou, byli schopni naměřit výkyv v rotaci Země. Naplnit ji trvalo patnáct dní. To vytvořilo vodní nádrž 600 kilometrů dlouhou, jednu z největších nádrží v dějinách. A navíc, jedním z největších projektů s tím souvisejících, byl přesun 13 velkoměst nad hladinu budoucí nádrže a srovnání všech budov se zemí, aby nepřekážely lodím.
Takto to vypadal předtím a poté. Tak toto bylo předtím. A toto je tak o 10 týdnů později, rozebráno ručně. Myslím, že na 11 budov použili dynamit, zbytek bourali ručně. Takto to vypadalo 10 týdnů poté. A to vám dává představu. A to byli ti stejní lidé, kteří v těch domech žili. Ti stejní lidé je rozbírali a pracovali a byli placeni od cihly, aby ta města zdemolovali. A toto jsou některé obrázky odtamtud. K přehradě Tří soutěsek jsem se vydal postupně třikrát a sledoval tu rozsáhlou proměnu krajiny. Vypadá to jako vybombardovaná krajina, ale není. Co to tedy je? Toto je krajina, která je úmyslně vytvořená. Toto je hlad po energii a oni jsou ochotni podstoupit tuto masivní transformaci, v tomto rozsahu, aby tu energii získali.
A ve skutečnosti je to úleva pro to, co se děje v Číně, protože myslím, že právě teď se zvažuje výstavba 27 jaderných elektráren. Za posledních 20 let nebyla v Severní Americe postavena žádná kvůli všeobecné neochotě připustit výstavbu jaderné elektrárny ve svém okolí. Ale v Číně říkají: „Ne, my jich spustíme 27 v následujících 10 letech.“ A pece na spalování uhlí pro hydroelektrickou energii nakupují doslova týdně. Takže právě uhlí je asi ten největší problém. A jednou z dalších věcí, které se staly ve Třech soutěskách je, že spousta zemědělské půdy, kterou vidíte tam nalevo, byla ztracena. Část nejúrodnější zemědělské půdy v tom byla ztracena. V jednu chvíli, dva miliony lidí byly přemístěny, v závislosti, na kterou statistiku se díváte. A toto je to, co stavěli.
Toto je Wushan, jedno z největších měst, která byla přemístěna. Toto je hlavní budova vedení města, jejich radnice. A opět, znovu vystavění města od základů. Přišlo mi smutné vidět, že nepochytili mnoho z toho, co my tady už víme o městském plánování. Nebyly tam žádné parky, žádná zelená prostranství. Život hlava na hlavě na úbočí toho kopce. A přitom měli příležitost znovu vybudovat ta města od základů, ale, nějakým způsobem, jsme s nimi nesdíleli své poznatky.
Tady je nápis, který v překladu říká: „Dodržuj zákon o kontrole porodnosti. Buduj naši vědu. Civilizovaná a pokročilá myšlenka o manželství a plození dětí.“ Tak tady, když se podíváte na tento plakát, naleznete na něm všechna pozlátka Západní kultury. Vidíte smokingy, kytice. Ale co je pro mě opravdu strach nahánějící na tomto obrázku a na tom billboardu, je ta rafinerie na pozadí. Je to jako koláž věcí, které my máme a je to přejímání našeho způsobu života, tečka. A opět, když si začnete všímat tohoto nadšeného přejímání, a když si začnete všímat, jak se jejich venkovský životní styl s velmi, velmi malým dopadem na životní prostředí mění v městský životní styl s mnohem větším dopadem, působí to jako studená sprcha.
Tohle je záběr jednoho z největších náměstí v Guangdong. Toto je místo, kam přijíždí spousta dělníků migrujících z venkova. Asi 130 milionů lidí takto nepřetržitě migruje ve snaze dostat se do městských center. A v následujících 10 až 15 letech se očekává dalších 400 až 500 milionů migrantů do městských center jako je Šanghaj a výrobních center. Výrobci jsou... domácí jsou většinou... Domácí továrnu poznáte podle toho, že všichni nosí uniformy ve stejné barvě. Tak toto je továrna s růžovými uniformami. Je to továrna na boty. A oni mají ubytovny pro své dělníky. Přivezou je z venkova a umístí je do ubytoven.
Toto je jedna z největších továren na boty, Yuyuanská továrna na boty poblíž Shenzhenu. Zaměstnává přibližně 90.000 dělníků vyrábějících boty. Toto je výměna směny, jedna ze tří. Při každé výměně... ...v tom jednom městě jsou dvě továrny této velikosti. Tato má 45.000 lidí. Takže každý oběd, jich asi 12.000 přichází na oběd. Posadí se, mají asi 20 minut než přijde další skupina. Je to neuvěřitelná pracovní síla, která se tam vytváří. Šanghaj. Sleduji městskou obnovu v Šanghaji a toto je oblast, která bude celá srovnána se zemí a proměněna na mrakodrapy v následujících pěti letech.
Co se taktéž děje v Šanghaji... ...Čína se mění, protože tohle by se například ještě před pěti lety nemohlo stát. Tohle odmítnutí nabídky výkupu. Těmto lidem se říká „dengzahoos“. Jsou jako připínáčky - připnuti k půdě. Nepohnou se. Nevyjednávají. Nedostávají dost dobrou nabídku, a tak se nehodlají pohnout. A tak protahují jednání, dokud se nedohodnou. Ve skutečnosti jsou poměrně úspěšní ve vyjednávání lepších podmínek prodeje, protože většina z nich zprvu dostává mizerné nabídky.
Jsou vystrčeni z domu během dvou hodin, společenství, která tam sídlila doslova stovky let, nebo možná tisíce let, jsou rozdrobena a rozprostřena po příměstských částech mimo Šanghaj. Ale toto jsou celé skupiny lidí stavějící se na odpor v této rekonstrukci Šanghaje. Pravděpodobně největší projekt obnovy města, myslím, o který se na této planetě kdy kdo pokusil.
A pak to přejímání věcí, kterými to nahrazují... ...opět, jedno z mých přání, a nakonec jsem se tam nikdy nedostal, bylo nějak jim říci, že existují lepší řešení, jak postavit dům. To míchání stylů a věcí, to bylo něco. A tyto nazývají vilami. A asi právě teď se do nich stěhují. Lešení ještě pořád stojí. A toto je oblast e-odpadu [elektronického odpadu] a když se podíváte na popředí této fotografie, uvidíte ten průmysl, jejich průmysl. Všichni recyklují. A toto průmyslové odvětví roste okolo této nové výstavby.
Toto je pěti úrovňový most v Šanghaji. Šanghaj je velmi pozoruhodné město. Prožívá explozi v takovém rozměru, v jakém ji, myslím, žádné jiné město nezažilo. Ve skutečnosti ani Shenzhen, průmyslová a ekonomická zóna, jedna z prvních, před patnácti lety měla pouze asi 100.000 obyvatel a dnes se chlubí asi 10 až 11 miliony. To vám dává představu o rozsahu migrace a její rychlosti. Toto jsou pouze taxíky vyráběné Volkswagenem. Je jich tam asi 9.000 a jsou vyráběny pro většinu velkých měst, Peking a Šanghaj, Shenzhen. A toto není ani celý domácí automobilový trh, toto jsou jen taxíky. A něco, co bychom zde asi považovali za příměstskou výstavbu, podobná věc, akorát to jsou všechno výškové budovy. Postaví jich tak 20 až 40 najednou a jsou stavěny stejným způsobem, jako bychom tady stavěli rodinné domky v nějaké oblasti.
A ta hustota je docela neuvěřitelná. A jedna z věcí, na kterou jsem chtěl na tomto obrázku upozornit je, že když jsem uviděl tento typ budov, byl jsem šokován zjištěním, že nepoužívají ústřední klimatizační systém. Každé okno má svoji klimatizační jednotku. A předpokládám, že tu jsou lidé mezi námi, kteří asi vědí více než já o energetických úsporách, ale nedokážu si představit, že když má každý byt svoji vlastní klimatizaci, že je to příliš hospodárný způsob, jak chladit budovu tohoto rozměru.
A když se na toto začnete dívat a pak začnete násobit na úroveň města velikosti Šanghaje, to je doslova les mrakodrapů. Je až dech beroucí, jakou rychlostí se toto město mění. A v popředí této fotografie vidíte jednu z posledních oblastí, která odolává. Nyní už je to všechno vybourané. Tato byla pořízena asi před osmi měsíci a nyní se v této centrální oblasti stavějí výškové budovy. Takže mrakodrap je v Šanghaji postaven doslova přes noc.
Naposled jsem se vydal do Číny zachytit některé z největších průmyslových objektů. A toto je Baosteel [železárna], hned na kraji Šanghaje. Toto je zásoba uhlí pro onu železárnu -- 18 kilometrů čtverečných. Je to neuvěřitelně rozsáhlý průmyslový objekt. Myslím, 15.000 dělníků, pět věží a šestá se tady staví. Stavějí obrovské vysoké pece ve snaze vyrovnat se s Čínskou poptávkou po oceli. Toto jsou tři vysoké pece viditelné na tomto snímku. A opět, když se díváte na ty snímky, vidíte ten trvalý opar. Toto video vám ukáže montéra ve skutečné rychlosti. To je elektrický vypínač. 10 hodin denně touto rychlostí. Myslím, že jednou z věcí, které vidíme v Číně je, že používají spoustu nejnovějších výrobních technologií.
Na této fotce, 400 lidí pracovalo v té hale. A já jsem požádal vedoucího, aby mi ukázal pět svých nejrychlejších montérů, a pak jsem šel a díval se na každého z nich asi 15 nebo 20 minut, a vybral si tuto ženu. Byla prostě bleskově rychlá, způsob, jakým pracovala byl až neuvěřitelný. A to je právě ten trik, který právě teď používají, a se kterým vyhrávají. Používají všechny nejnovější technologie a protlačovací stroje a všechny ty komponenty integrují. A konečná montáž je to místo, kde do hry vstupují dělníci z venkova dychtící po práci. Oni chtějí pracovat. Mají dlouhý seznam lidí nedočkavě čekajících na práci. Tyto podmínky tam budou přetrvávat dalších 10 až 15 let, pokud si uvědomí, co chtějí, což je, však víte, dalších 400 až 500 milionů lidí migrujících do měst.
V tomto případě, toto je ta montážní linka, kterou jste viděli, a toto je její záběr. Musel jsem použít velmi malou clonu, abych zachytil tu hloubku pole. Pro tento záběr jsem potřeboval, aby se 10 sekund nehýbali. Dělal jsem to asi na pětkrát, protože oni prostě pořád jeli. Zpomalit je bylo doslova nemožné. Byli prostě nastartováni dělat tyto věci celý den, až jejich manažer musel přísným hlasem zakřičet: „Pozor, všichni zastavit!“ A nedopadlo to špatně, ale oni jsou prostě hnáni vyrábět tyto věci neuvěřitelnou rychlostí.
Toto je textilka vyrábějící syntetické hedvábí, vedlejší produkt z ropy. A to, co zde vidíte, je opět jedna z technologicky nejlépe vybavených textilek. Mají tam asi 500 těchto strojů, každý v hodnotě kolem 200.000 dolarů. Takže máte asi 12 lidí, kteří tu pracují, a ti pouze dohlížejí na provoz, pouze procházejí mezi řadami. Ty stroje všechny běží, naprosto neuvěřitelné vidět tu rozsáhlou průmyslovou kapacitu. A já jsem se začal dostávat dále a dále do těch továren. A toto je dvojdílný záběr. Musel jsem hodně párovat, abych zachytil rozměr těchto míst. Toto je linka, kde získávají vlákna, a spřádají je dohromady, než je pošlou do textilek.
Tady je něco mnohem náročnějšího na manuální práci, což je výroba bot. V této hale je asi 1.500 dělníků. Celý podnik má asi 10.000 zaměstnanců a vyrábějí boty pro domácí trh. Bylo nesmírně obtížné dostat se do nadnárodních společností, protože jsem musel mít povolení od společností jako jsou Nike a Adidas a ta se získávají velice obtížně. A oni mě nechtějí pustit dovnitř. Ale s domácími podniky to bylo mnohem snazší. Toto vám umožňuje opět pochopit, kde opravdu začal celý přesun pracovních míst a výroby bot do Číny. Nike byli jedni z prvních. A doopravdy, to vyžaduje tolik manuální práce, že dávalo velký smysl vydat se na tento pracovní trh.
Toto je špičkový mobilní telefon značky Bird, jednoho z největších výrobců mobilů v Číně. Myslím, že nové podniky na výrobu mobilních telefonů vznikají doslova každý týden. Mají explozivní růst trhu mobilních telefonů. Toto je textilka, kde vyrábějí košile. Youngor, největší továrna na košile a oděvy v Číně. A tento další záběr zachycuje jednu jídelnu. Vše je velmi úsporné. Zatímco jsem připravoval tento záběr, lidé se v průměru zdrželi na oběd 8 až 10 minut.
Toto byla jedna z největších továren, kterou jsem kdy viděl. Dělají tady kávovary. Největší výrobce kávovarů a největší výrobce žehliček. Vyrobí jich ve světě 20 milionů. Je tam 21.000 zaměstnanců. Tahle jedna továrna, a oni jich mají několik, je dlouhá půl kilometru. Toto jsou čerstvé záběry, vrátil jsem se s nimi asi před měsícem, takže jste první první, kdo je vidí, tyto nové záběry továrny, které jsem pořídil.
Trvalo mi to téměř rok získat přístup na tato místa. Dalším aspektem toho, co se děje v Číně je naléhavá potřeba materiálů. Proto mnoho z recyklovaných materiálů, které zde sesbíráme, jsou recyklovány a přepravovány loděmi do Číny. Toto je lisovaný kovový šrot. Toto jsou elektrické spotřebiče, kde získávají měď a kvalitní ocel z elektrických motorů a recyklují je. Tady je jasná spojitost s Kalifornií a Sillicon Valley. A toto se stane s většinou počítačů. 50 procent počítačů na světě končí v Číně na recyklaci.
Říkají tam tomu e-odpad [elektronický odpad]. A je to tak trochu problém. Ten způsob, jakým recyklují základní desky je, že používají uhelné brikety, které se používají po celé Číně, ale oni s nimi nahřívají ty desky a kleštěmi z nich vytahují všechny součástky. Snaží se z těch součástek dostat všechny hodnotné kovy. Ale ten jedovatý zápach, když přijíždíte do města, které se zabývá tímto pálením desek, ten cítíte již ze vzdálenosti dobrých 5-10 kilometrů před městem. A tady je další dílna. Jsou to všechno domácí živnosti, takže to nejsou žádné velká místa. Všechno to dělají na zápraží, na dvorcích, dokonce ty desky pálí i doma.
Když hrozí, že by je někdo mohl kontrolovat, protože tato činnost je v Číně považováno za nelegální, ale oni importu toho materiálu k recyklaci nedokážou zabránit. Tento portrét... já nejsem zrovna známý portréty, ale tomuto jsem nedokázal odolat, neboť ona zažila Maa, zažila Velký skok vpřed a Kulturní revoluci a teď sedí na zápraží s tím e-odpadem vedle sebe. To je něco. Toto je silnice obsypaná počítačovými deskami v jednom z největších měst, kde je recyklují. Tak to byly fotografie, které jsem vám chtěl ukázat.
(Potlesk)
Svá přání chci věnovat svým dvěma dcerkám. Ony mi seděly na rameni po celý ten čas, co jsem přemýšlel. Jedna je Megan, ta napravo, a Katja vedle ní. A pro mě celé to poznání... ...ty věci, které fotografuji, mě nutí velmi přemýšlet o rozsahu našeho pokroku a o tom, co nazýváme pokrokem. A s ohledem na to, že nás za rohem čekají úžasné nové věci, a v tomto sále je to přímo hmatatelné, všechny ty věci, které se objeví každou chvíli, a které mohou vyřešit tolik problémů, já opravdu doufám, že tyto věci se rozšíří do celého světa.
A budou mít pozitivní účinky. A to není něco, co neovlivňuje náš svět, ale začíná to nabírat na významu. Myslím si, že můžeme začít napravovat naši stopu [na životním prostředí] a zmenšit ji, ale ta stopa zatím roste. Děje se to v Asii a roste tam velmi rychlým tempem a já se nedomnívám, že to dokážeme kompenzovat. Takže v závěru naše strategie, domnívám se, musí být taková, že se musíme velmi zajímat o jejich vývoj. Protože ten bude provázán s naším vývojem.
Takže část mého přemýšlení a část mých přání bylo sezení s těmito myšlenkami v hlavě a dumání o následujícím: „Jak bude vypadat jejich život až budou chtít mít děti, nebo až budou připraveny se vdávat ode dneška za 20 let, nebo třeba, za 15 let?“ A to byl středobod většiny mého přemýšlení zachyceného v mé práci a také k této neuvěřitelné příležitosti vyslovit nějaká přání. První přání: proměna světa. Chci využít mé fotografie k přesvědčení milionů lidí, aby se zapojily do celosvětové diskuse o udržitelnosti. A s ohledem na dnešní komunikační možnosti věřím, že to není nereálná myšlenka. Pustil jsem se do vyhledávaní. Chtěl jsem vzít to, co se mi honilo hlavou a na něco to zavěsit. Nechtěl jsem, aby přání začínalo odnikud.
Jedno z nich začínám téměř odnikud, ale to další, chtěl jsem zjistit co už dnes existuje a funguje. Worldchanging.com je fantastický blog a ten blog je nyní navštěvován téměř půl milionem lidí měsíčně. A to byl spuštěn teprve před 14 měsíci. A krása toho, co se tam děje je v tom, že tón diskuse, která tam probíhá, je mi velmi blízký. To, co tam dělají je, že se nesnaží... Myslím si, že hnutí za životní prostředí selhalo v tom, že příliš používalo strašení a zákazy.
Přespříliš používalo ten apokalyptický tón. A neprodalo tu pozitivní stránku toho, co znamená brát vážně životní prostředí a pokoušet se nás z toho všeho dostat ven. Namísto toho ta diskuse, která se odehrává na tomto blogu, je o pozitivních věcech. O tom, jak změnit svět k lepšímu a rychle. A zkoumá technologii, nová zařízení na úsporu energie, a zkoumá, jak změnit naše myšlení a strategii na cestě k udržitelnosti.
A tak pro mě, jedna z věcí, o kterých jsem přemýšlel, by byla dát něco z mé práce do služeb propagace internetových stránek Worldchanging.com. Někteří z vás možná znají Stephena Sagmeistra, je to TEDster. On a já pracujeme na nějakých návrzích a zatím je to v předběžné fázi. Toto nejsou konečné výsledky. Ale tyto obrázky, s nápisem Worldchanging.com, mohou být použity v kterémkoliv médiu.
Mohou být vyvěšeny na webu, mohou být použity na billboardy nebo na autobusové zastávce a na dalších podobných místech. A jak jsem tak tohle dávali dohromady ocitli jsme se v diskusi o tom, že ve většině médií máte většinou obrázek se spoustou textu a ten text je naplácaný úplně všude.
Dle Stephena je neobvyklé to, že v méně než pěti procentech reklam hraje hlavní roli obraz. A tak v tomto případě, protože je to o spustě těchto obrázků a o tom, co představují, a o otázkách, které vyvolávají, tak jsme chtěli nechat ty obrazy mluvit a přimět lidi říci: „No a co má Worldchanging.com společného s těmito obrazy?“ A doufejme, že to inspiruje lidi aby se na tyto webové stránky podívali.
Takže
Worldchanging.com a vytváření tohoto blogu, a on je to blog, i když doufám, že není... alespoň to nepokládám za ten druh blogu, kde se všichni budeme donekonečna navzájem komentovat. Toto je blog, který otevřeně promluví, vyrazí do světa, a bude mít dosah. Protože právě teď na něm probíhají rozhovory v Indii, v Číně, v Jižní Americe... Jsou tam příspěvky z celého světa. Myslím si, že máme šanci vést dialog, rozhovor o udržitelnosti na Worldchanging.com. A cokoliv můžete udělat, abyste tomu pomohli, by bylo skvělé.
Druhé přání, se kterým se snažím pracovat, je vystavěno více odspodu, od podlahy. A to přání zní: Přeji si zahájit strhující soutěž, která bude motivovat děti vymýšlet nápady na téma udržitelnosti. A jedna z věcí, které zazněly... Allison, která mě nominovala, řekla dříve něco během brainstormingu. Řekla, že recyklace v Kanadě fantasticky pronikla do naší psychiky skrze děti mezi čtvrtou a šestou třídou. A když o tom přemýšlíte, víte, čtvrtá třída... moje žena a já, říkáme, že sedmý rok je rok rozumu, takže oni jsou ve věku rozumu. A jsou v předpubertálním věku. Takže to je obrovská příležitost, kdy vlastně jsou... ...kdy je můžete ovlivnit. Víte co se děje v pubertě? Vy víte, víme to z předchozích prezentací.
Takže moje myšlenka je taková, že se pokusíme motivovat tyto děti, aby začaly domů nosit nápady. Nechme je porozumět tomu, co to je udržitelnost, tak aby měly opravdový zájem o ní usilovat. A jeden ze způsobů, jak by se to dalo udělat, je využít moji cenu, takže já bych si vzal 30.000 nebo 40.000 dolarů z té ceny, a zbytek by šel na tento projekt. Ale použít to na ceny pro děti, které se jim opravdu dostanou do rukou. Ale další věc, o které si myslím, že by byla skvělá, by bylo vytvoření takových... nazývejme je oceňovanými cíli. A tak jedna cena by byla za nejlepší nápad na téma udržitelnosti pro nějaký školní projekt. Nejlepší pro domácí projekt. Nebo by to mohl být nejlepší komunitní projekt pro udržitelnost.
A taky jsem si myslel, že by měla existovat nějaká hezká cena za nejlepší umělecký výtvor „V mém světě“. A co by se stalo... je to rozšířitelné. A pokud se nám podaří přesvědčit lidi, aby do toho vložili věci, ať už je to vybavení, jako např. mediální laboratoř, nebo peníze, aby se ta cena stala dostatečně zajímavou, a nabídnout účast všem školám, které jsou veřejné, nebo školám, které navštěvují děti tohoto věku, a udělat z toho pro ně široce přístupnou soutěž, aby se předháněly o ty ceny a přispívaly svými nápady.
A ta cena musí být za něco ověřitelného, aby to nebylo jen o myšlenkách. Ty umělecké výtvory jsou o myšlenkách a o jejich prezentaci a provedení, ale ty vlastní nápady musí být ověřitelné. Tímto způsobem, se děje to, že motivujeme určitou věkovou skupinu, aby začala přemýšlet. A oni to pak budou tlačit dále nahoru, odspoda... nahoru do, veřím, že do jejich domácností. A rodiče na to budou reagovat a pokoušet se pomoci jim s těmi projekty.
A já myslím, že to začne motivovat celou tu myšlenku k udržitelnosti velmi pozitivním způsobem a začne je to učit. Oni už dnes vědí o recyklaci, ale zatím, myslím si, nevidí udržitelnost ve všech věcech, a tu energetickou stopu, a jak je to všechno důležité. A učit je to, to by pro mě bylo fantastické přání a bylo by to něco, do čeho bych se určitě zapojil. A opět, „V mém světě“, té soutěži, bychom používali umělecká díla vzešlá ze samotné soutěže k její propagaci.
A mě se ta slova „V mém světě“ líbí, protože dávají držení světa do rukou osobě, která to vytváří. Je to můj svět, ne někoho jiného, a já tomu světu chci pomoci. Chci s ním něco udělat. Takže, myslím si, že to má velkou šanci zažehnout představivost... a velké myšlenky, myslím, přicházejí od dětí... ... a zažehnout jejich představivost pro nějaký projekt a udělat něco pro školy. Myslím, že všechny školy by užily dodatečné vybavení a peníze. Bude to pro ně pobídka, aby se zapojily. A toto jsou některé z myšlenek k otázce, kde bychom mohli využít více propagace pro „V mém světě“.
A třetí přání je Imax film. Bylo mi řečeno, že bych měl jeden vytvořit a já se vždycky chtěl doopravdy zapojit do tvorby něčeho takového. A rozsah mé práce a ten druh myšlenek, se kterými si pohrávám... ...když jsem poprvé viděl Imax film, skoro okamžitě mě napadlo: „To jde naprosto dohromady s tím, co se snažím dělat a s rozměrem toho, co se snažím dělat jako fotograf.“
A já si myslím, že je tu opravdová možnost vytvořit silný... ...zasáhnout nové publikum, pokud bych dostal příležitost. Takže doopravdy sháním mentora, protože jsem měl právě narozeniny. Je mi 50 a nemám čas jít teď zpátky do školy. Mám příliš práce. Takže potřebuji někoho, kdo by mě mohl dát rychlé doučování, jak vytvořit něco takového, a provést mě skrze bludiště toho, jak se takové věci dělají. To by bylo úžasné. Tak to jsou má tři přání.
(Potlesk)
Inspirován přírodou přednáška na TED
Svá přání chci věnovat svým dvěma dcerkám. Ony mi seděly na rameni po celý ten čas, co jsem přemýšlel. Jedna je Megan, ta napravo, a Katja vedle ní. A pro mě celé to poznání ty věci, které fotografuji, mě nutí velmi přemýšlet o rozsahu našeho pokroku a o tom, co nazýváme pokrokem. A s ohledem na to, že nás za rohem čekají úžasné nové věci, a v tomto sále je to přímo hmatatelné, všechny ty věci, které se objeví každou chvíli, a které mohou vyřešit tolik problémů, já opravdu doufám, že tyto věci se rozšíří do celého světa.
A budou mít pozitivní účinky. A to není něco, co neovlivňuje náš svět, ale začíná to nabírat na významu. Myslím si, že můžeme začít napravovat naši stopu [na životním prostředí] a zmenšit ji, ale ta stopa zatím roste. Děje se to v Asii a roste tam velmi rychlým tempem a já se nedomnívám, že to dokážeme kompenzovat. Takže v závěru naše strategie, domnívám se, musí být taková, že se musíme velmi zajímat o jejich vývoj. Protože ten bude provázán s naším vývojem.
Takže část mého přemýšlení a část mých přání bylo sezení s těmito myšlenkami v hlavě a dumání o následujícím: "Jak bude vypadat jejich život až budou chtít mít děti, nebo až budou připraveny se vdávat ode dneška za 20 let, nebo třeba, za 15 let?" A to byl středobod většiny mého přemýšlení zachyceného v mé práci a také k této neuvěřitelné příležitosti vyslovit nějaká přání.
První přání: proměna světa. Chci využít mé fotografie k přesvědčení milionů lidí, aby se zapojily do celosvětové diskuse o udržitelnosti. A s ohledem na dnešní komunikační možnosti věřím, že to není nereálná myšlenka. Pustil jsem se do vyhledávaní. Chtěl jsem vzít to, co se mi honilo hlavou a na něco to zavěsit. Nechtěl jsem, aby přání začínalo odnikud.
Jedno z nich začínám téměř odnikud, ale to další, chtěl jsem zjistit co už dnes existuje a funguje. Worldchanging.com je fantastický blog a ten blog je nyní navštěvován téměř půl milionem lidí měsíčně. A to byl spuštěn teprve před 14 měsíci. A krása toho, co se tam děje je v tom, že tón diskuse, která tam probíhá, je mi velmi blízký. To, co tam dělají je, že se nesnaží... Myslím si, že hnutí za životní prostředí selhalo v tom, že příliš používalo strašení a zákazy.
Přespříliš používalo ten apokalyptický tón. A neprodalo tu pozitivní stránku toho, co znamená brát vážně životní prostředí a pokoušet se nás z toho všeho dostat ven. Namísto toho ta diskuse, která se odehrává na tomto blogu, je o pozitivních věcech. O tom, jak změnit svět k lepšímu a rychle. A zkoumá technologii, nová zařízení na úsporu energie, a zkoumá, jak změnit naše myšlení a strategii na cestě k udržitelnosti.
A tak pro mě, jedna z věcí, o kterých jsem přemýšlel, by byla dát něco z mé práce do služeb propagace internetových stránek Worldchanging.com. Někteří z vás možná znají Stephena Sagmeistra, je to TEDster. On a já pracujeme na nějakých návrzích a zatím je to v předběžné fázi. Toto nejsou konečné výsledky.
Ale tyto obrázky, s nápisem
Worldchanging.com, mohou být použity v kterémkoliv médiu. Mohou být vyvěšeny na webu, mohou být použity na billboardy nebo na autobusové zastávce a na dalších podobných místech. A jak jsem tak tohle dávali dohromady ocitli jsme se v diskusi o tom, že ve většině médií máte většinou obrázek se spoustou textu a ten text je naplácaný úplně všude.
Dle Stephena je neobvyklé to, že v méně než pěti procentech reklam hraje hlavní roli obraz. A tak v tomto případě, protože je to o spustě těchto obrázků a o tom, co představují, a o otázkách, které vyvolávají, tak jsme chtěli nechat ty obrazy mluvit a přimět lidi říci: "No a co má Worldchanging.com společného s těmito obrazy?" A doufejme, že to inspiruje lidi aby se na tyto webové stránky podívali. Takže
Worldchanging.com a vytváření tohoto blogu, a on je to blog, i když doufám, že není... alespoň to nepokládám za ten druh blogu, kde se všichni budeme donekonečna navzájem komentovat.
Toto je blog, který otevřeně promluví, vyrazí do světa, a bude mít dosah. Protože právě teď na něm probíhají rozhovory v Indii, v Číně, v Jižní Americe... Jsou tam příspěvky z celého světa. Myslím si, že máme šanci vést dialog, rozhovor o udržitelnosti na Worldchanging.com. A cokoliv můžete udělat, abyste tomu pomohli, by bylo skvělé.
Druhé přání, se kterým se snažím pracovat, je vystavěno více odspodu, od podlahy. A to přání zní: Přeji si zahájit strhující soutěž, která bude motivovat děti vymýšlet nápady na téma udržitelnosti. A jedna z věcí, které zazněly... Allison, která mě nominovala, řekla dříve něco během brainstormingu. Řekla, že recyklace v Kanadě fantasticky pronikla do naší psychiky skrze děti mezi čtvrtou a šestou třídou. A když o tom přemýšlíte, víte, čtvrtá třída... moje žena a já, říkáme, že sedmý rok je rok rozumu, takže oni jsou ve věku rozumu. A jsou v předpubertálním věku. Takže to je obrovská příležitost, kdy vlastně jsou kdy je můžete ovlivnit. Víte co se děje v pubertě? Vy víte, víme to z předchozích prezentací.
Takže moje myšlenka je taková, že se pokusíme motivovat tyto děti, aby začaly domů nosit nápady. Nechme je porozumět tomu, co to je udržitelnost, tak aby měly opravdový zájem o ní usilovat. A jeden ze způsobů, jak by se to dalo udělat, je využít moji cenu, takže já bych si vzal 30.000 nebo 40.000 dolarů z té ceny, a zbytek by šel na tento projekt.
Ale použít to na ceny pro děti, které se jim opravdu dostanou do rukou. Ale další věc, o které si myslím, že by byla skvělá, by bylo vytvoření takových... nazývejme je oceňovanými cíli. A tak jedna cena by byla za nejlepší nápad na téma udržitelnosti pro nějaký školní projekt. Nejlepší pro domácí projekt. Nebo by to mohl být nejlepší komunitní projekt pro udržitelnost.
A taky jsem si myslel, že by měla existovat nějaká hezká cena za nejlepší umělecký výtvor "V mém světě". A co by se stalo... je to rozšířitelné. A pokud se nám podaří přesvědčit lidi, aby do toho vložili věci, ať už je to vybavení, jako např. mediální laboratoř, nebo peníze, aby se ta cena stala dostatečně zajímavou, a nabídnout účast všem školám, které jsou veřejné, nebo školám, které navštěvují děti tohoto věku, a udělat z toho pro ně široce přístupnou soutěž, aby se předháněly o ty ceny a přispívaly svými nápady.
A ta cena musí být za něco ověřitelného, aby to nebylo jen o myšlenkách. Ty umělecké výtvory jsou o myšlenkách a o jejich prezentaci a provedení, ale ty vlastní nápady musí být ověřitelné. Tímto způsobem, se děje to, že motivujeme určitou věkovou skupinu, aby začala přemýšlet. A oni to pak budou tlačit dále nahoru, odspoda... nahoru do, veřím, že do jejich domácností. A rodiče na to budou reagovat a pokoušet se pomoci jim s těmi projekty.
A já myslím, že to začne motivovat celou tu myšlenku k udržitelnosti velmi pozitivním způsobem a začne je to učit. Oni už dnes vědí o recyklaci, ale zatím, myslím si, nevidí udržitelnost ve všech věcech, a tu energetickou stopu, a jak je to všechno důležité. A učit je to, to by pro mě bylo fantastické přání a bylo by to něco, do čeho bych se určitě zapojil. A opět, "V mém světě", té soutěži, bychom používali umělecká díla vzešlá ze samotné soutěže k její propagaci.
A mě se ta slova "V mém světě" líbí, protože dávají držení světa do rukou osobě, která to vytváří. Je to můj svět, ne někoho jiného, a já tomu světu chci pomoci. Chci s ním něco udělat. Takže, myslím si, že to má velkou šanci zažehnout představivost... a velké myšlenky, myslím, přicházejí od dětí a zažehnout jejich představivost pro nějaký projekt a udělat něco pro školy. Myslím, že všechny školy by užily dodatečné vybavení a peníze. Bude to pro ně pobídka, aby se zapojily. A toto jsou některé z myšlenek k otázce, kde bychom mohli využít více propagace pro "V mém světě".
A třetí přání je Imax film. Bylo mi řečeno, že bych měl jeden vytvořit a já se vždycky chtěl doopravdy zapojit do tvorby něčeho takového. A rozsah mé práce a ten druh myšlenek, se kterými si pohrávám když jsem poprvé viděl Imax film, skoro okamžitě mě napadlo: "To jde naprosto dohromady s tím, co se snažím dělat a s rozměrem toho, co se snažím dělat jako fotograf." A já si myslím, že je tu opravdová možnost vytvořit silný zasáhnout nové publikum, pokud bych dostal příležitost.
Takže doopravdy sháním mentora, protože jsem měl právě narozeniny. Je mi 50 a nemám čas jít teď zpátky do školy. Mám příliš práce. Takže potřebuji někoho, kdo by mě mohl dát rychlé doučování, jak vytvořit něco takového, a provést mě skrze bludiště toho, jak se takové věci dělají. To by bylo úžasné. Tak to jsou má tři přání.
TED (Technology, Entertainment, Design) je každoroční konference s heslem "myšlenky, které stojí za rozšíření" (ideas worth spreading). Skládá se z přednášek nazvaných TED Talks, na které jsou pozváni zajímaví hosté z různorodých oblastí vědy, techniky, umění, designu, politiky, vzdělání, kultury, byznysu, globálních otázek, technologie a rozvoje a zábavy. Přednášející dosud zahrnovaly mimo jiné laureátů Nobelovy ceny, významné osobnosti z korporátního světa ale i politiky.
Konference se do roku 2008 konala v kalifornském Monterey, ale od 2009 se pro velký počet návštěvníků musela přestěhovat do Long Beach. [1] Kromě toho stanoviště má konference TED také paralelní konferenci TED Global, konající se v různých místech. V listopadu 2009 se v indickém Mysore uskutečnila konference nazvaná TEDIndia.
Konference hostuje více než 800 TED Talks, které je možné zdarma prohlížet online. Při každé relaci je transkript - textový přepis v angličtině. Velké množství relací je díky dobrovolným překladatelem přeložených do více než 79 jazyků, včetně češtiny
