Chtěl bych začít hrou. A abyste tuto hru vyhráli, je třeba jen vidět realitu před vámi takovou, jaká skutečně je. Dobrá? Máme tu tedy dva panely s barevnými kolečky. A jedna z těch koleček jsou stejná na obou panelech. Dobře? A vy mi řekněte která.

Teď to zúžím na šedá, zelená a třeba oranžová kolečka. Tak budeme zvedat ruce - začneme tím nejjednodušším - zvedněte ruce, kdo si myslíte, že jsou to šedá kolečka. Skutečně? Dobře. Kolik lidí si myslí, že jsou to ta zelená? A kolik lidí si myslí, že jsou to oranžová kolečka? Dost nejednotný názor.

Tak se podíváme, jaká je skutečnost. Tady je oranžové. (Smích) Tady je zelené. A tady je šedé. (Smích) Takže vy, kdo jste to viděli, jste naprostí realisté. Ano? (Smích)

Je to vlastně naprosto úžasné, že? Protože téměř každý živý organismus si vyvinul schopnost nějakým způsobem zaznamenat světlo. U nás je rozpoznání barvy jednou z nejsnazších věcí, které mozek dělá. A přesto i na této nejzákladnější úrovni je kontext vším. Ale já nechci mluvit o tom, že kontext je vším, ale proč je kontext vším. Protože odpověď na tuto otázku nám říká nejen to, proč vidíme to, co vidíme, ale kdo jsme jakožto jednotlivci a kdo jsme jakožto společnost.

Ale nejdříve si musíme položit ještě jinou otázku, která zní: "K čemu je barva?" A místo toho, abych vám to řekl, vám to jednoduše ukážu. Tady vidíte výjev z džungle. A jednotlivé plochy vidíte podle množství světla, které odrážejí. A teď, vídíte někdo predátora, který se na vás chystá skočit? A pokud jste ho doposud nespatřili, jste mrtví. Ano? (Smích) Vidí ho někdo? Kdokoli? Ne? Teď se podíváme na jednotlivé plochy podle povahy světla, které odrážejí. A už ho vidíte.

Barva nám tedy umožňuje vidět podobnosti a rozdíly mezi plochami podle úplného barevného spektra, které odrážejí. Ale to, co jste právě udělali, je v mnoha ohledech matematicky nemožné. Proč? Protože, jak říká Berkeley, nemáme jiný přímý přístup k našemu fyzickému světu než skrze smysly. A světlo, které dopadá na naše oči, je určeno mnoha věcmi ve světě - nejenom barvou předmětů, ale také barvou jejich osvětlení a barvou prostoru mezi námi a těmito předměty. Když změníte kterýkoli z těchto parametrů, změníte barvu světla, které vám dopadá na oči.

To je obrovský problém, protože to znamená, že jeden a ten samý obraz může mít nekonečný počet možných zdrojů v reálném světě. Rád bych vám ukázal, co tím mám na mysli. Představte si, že toto je zadní část vašeho oka. A tyto dva obrazy se na ni ze světa promítnou. Jsou ve všech ohledech shodné. Shodují se, pokud jde o tvar, velikost, barevné spektrum. Jsou stejné, pokud jde o vaše oči. A přesto pocházejí ze dvou zcela odlišných zdrojů. Ten napravo pochází ze žlutého povrchu ve stínu, otočeného doleva, spatřovaného přes narůžovělé prostředí. Ten napravo pochází z oranžového povrchu pod přímým světlem, otočeného doprava, spatřovaného skrz takové namodralé prostředí. Zcela odlišné významy dávají vzniknout naprosto stejné informaci na sítnici. A přesto my získáme pouze tu informaci na sítnici.

Jak tedy proboha vůbec vidíme? Takže pokud si máte z následujících 18 minut něco zapamatovat, zapamatujte si toto: světlo, které dopadá na vaše oko, ta smyslová informace, je bezvýznamné. Protože může znamenat doslova cokoli. A co platí o smyslových informacích, platí o informacích obecně. Informace nenesou svůj vlastní význam. Důležité je to, co s těmi informacemi uděláme.

Jak tedy vidíme? No, vidíme tak, že se učíme vidět. Mozek si tedy vyvinul mechanismy pro nalézání vzorů, nacházení vztahů v informacích a spojování těchto vztahů se smyslem týkajícím se chování, s významem, prostřednictvím vzájemného působení ve světě. Velmi dobře si to uvědomujeme v podobě kognitivnějších znaků, jako je jazyk. Ukážu vám řady písmen. A chci, abyste mi je přečetli nahlas, pokud to dokážete.

Publikum: "Zvládnete to přečíst?" (Can you read this?) "Nečtete toto." (You are not reading this.) "Co čtete?" (What are you reading?)

Beau Lotto: "Co čtete?" Polovina písmen chybí, že? Neexistuje žádný předem daný důvod, proč by "H" mělo být mezi "W" a "A". Ale vy jste ho tam dali. Proč? Protože podle statistiky vašich dosavadních zkušeností by bylo užitečné tak učinit. Tak jste tak učinili znovu. A přesto jste nepřidali písmeno za to první "T". Proč? Protože by to v minulost nebylo užitečné. Tak to neuděláte ani teď.

Rád bych vám ukázal, jak rychle náš mozek dokáže předefinovat normálnost, a to i u nejjednodušší věci, kterou mozek dělá, což je barva. Rád bych teď, aby se zhasla světla. Nejdříve chci, abyste si uvědomili, že tyto dva záběry pouště jsou fyzicky stejné. Jeden je jednoduše zrcadlový obraz toho druhého. Dobrá? A nyní chci, abyste se dívali na tu tečku mezi zelenou a červenou plochou. Dobře? Chci, abyste na tu tečku koukali upřeně. Nedívejte se nikam jinam. Budeme se na ni koukat asi 30 vteřin, což je u 18minutového projevu trochu vražedné. (Smích)

Ale vážně chci, abyste se něco naučili. A povím vám - nekoukejte se nikam jinam - povím vám, co se děje ve vaší hlavě. Váš mozek se učí. A učí se, že pravá strana jeho zorného pole je pod červeným osvětlením, levá strana jeho zorného pole je pod zeleným ovětlením. To se učí, dobrá? Teď, až vám řeknu, se podíváte na tečku mezi dvěma obrázky pouště. Co třeba teď? (Smích) Mohli byste zase rozsvítit?

Z vaší reakce usuzuji, že už nevyapdají stejně. Je to tak? (Potlesk) Proč? Protože náš mozek vidí tu samou informaci, jako by pravá část byla stále pod červeným světlem a levá stále pod zeleným světlem. To je váš nový normální stav.

Co to tedy znamená pro kontext? Znamená to, že můžu vzít tyto dva naprosto stejné čtverce a můžu je umístit na světlé a tmavé pozadí. A teď ten na tmavém pozadí vypadá světlejší než ten na světlém pozadí. Důležité je, že nezáleží jednoduše jen na světlém a tmavém pozadí. Záleží na tom, co to světlé a tmavé pozadí znamenají pro vaše minulé chování.

Ukážu vám, co tím mám na mysli. Tady máme přesně tu samou iluzi. Máme tu dvě naprosto shodné dlaždice, nalevo je jedna na tmavém pozadí a druhá na světlém pozadí. A to samé napravo. A teď udělám to, že se na tyto dvě scény podívám znovu. Ale nic v těch dvou čtvercích nezměním, kromě jejich významu. A podívejte se, co se stane s vaším vnímáním.

Všimněte si, že nalevo ty dvě dlaždice vypadají téměř zcela opačně: jedna velmi bílá a jedna velmi tmavá. Je to tak? Zatímco napravo ty dvě dlaždice vypadají téměř stejně. A přesto je stále jedna na tmavém pozadí a jedna na světlém pozadí. Proč? Protože kdyby dlaždice v tom stínu byla skutečně ve stínu a odrážela by stejné množství světla do vašeho oka jako ta mimo stín, musela by být více reflexní - to jsou jen fyzikální zákony. Tak ji vidíte tímto způsobem.

Zatímco napravo je informace v souladu s těmi dvěma dlaždicemi, na které dopadá stejné světlo. Pokud na ně dopadá stejné světlo a odrážejí do vašeho oka stejné množství světla, pak musí být stejně reflexní. A tak je tedy vidíte. To znamená, že můžeme všechny tyto informace dát dohromady, abychom vytvořilii některé neuvěřitelně silné iluze.

Tuto jsem vytvořil před pár lety. Všimnete si, že nahoře vidíte tmavohnědou dlaždici a na straně světle oranžovou. To je realita vašeho vnímání. Fyzická realita je taková, že tyto dvě dlaždice jsou stejné.

Tady nalevo vidíte čtyři šedé čtverce, napravo sedm šedých čtverců. Ty čtverce nebudu vůbec měnit. A odhalím zbytek obrázku. A podívejte, co se stane s vaším vnímáním. Ty čtyři modré čtverce nalevo jsou šedé. Těch sedm žlutých čtverců napravo je také šedých. Jsou stejné, že. Nevěříte mi? Podívejte se znovu.

Co platí pro barvy, platí i pro složité vnímání pohybu. Tady tedy máme - tohle otočím - osmistěn. A teď udělám to, že ho tady podržím a roztočím ho. A pravděpodobně všichni uvidíte, že se točí tímto směrem. A teď chci, abyste se na něj pořád koukali. Podívejte se jinam, mrkněte nebo možná zavřete jedno oko. A najednou se přepne a začne se točit opačným směrem. Je to tak? Zvedněte ruku, jestli to vidíte. Je to tak? Ještě mrkněte. Pokaždé, když mrknete, změní směr. Mám pravdu? Mohu se vás zeptat, na kterou stranu se točí? Jak to víte? Váš mozek to neví. Protože oba směry jsou stejně pravděpodobné. A tak podle toho, kam se podívá, přepíná mezi těmi dvěma možnostmi.

Jsme jediní, kdo vidí iluze? Odpověď na tuto otázku zní ne. I ta krásná včela se svým pouhým milionem buněk v mozku, což je 250krát méně, než máte v jedné sítnici, vidí iluze, dělá nejsložitější věci, které ani naše nejdůmyslnější počítače nedokážou. A tak u mě v laboratoři samozřejmě se včelami pracujeme. Protože můžeme zcela kontrolovat, co zažívají, a vidět, jak se jim tím mění struktura mozku. Na to používáme takzvanou včelí matici.

Tady je úl. Vidíte královnu, tu velikou včelu tam uprostřed. Tohle jsou všechno její dcery a vajíčka. A všechny létají tam a zpět mezi tímto úlem a otevřeným prosterem skrz tuto trubici. A uvidíte, jak jedna ze včel tady vyleze. Vidíte, že má na sobě malé číslo? Ano a tady vylézá další. A má na sobě zase jiné číslo. Tak se nenarodily, že. My je vytáhneme, dáme do ledničky a ony usnou. A potom na ně můžeme nalepit malinká čísla. (Smích)

A v tomto experimentu dostanou odměnu, když přiletí na modré květiny. Přistanou na květině. Strčí do ní jazyk, kterému se říká sosák, a napijí se sladké vody. Teď pije sklenici vody, která by pro nás byla asi takhle veliká, to udělá tak třikrát a potom odletí. A někdy se naučí létat ne k modré, ale tam, kam létají ostatní včely. Napodobují se navzájem. Umějí počítat do pěti. Dokáží rozeznávat obličeje. A tady slétá k žebříku. Vletí do úlu, najde prázdný prostor na med a vyzvrací se, a to je med. (Smích)

Zapamatujte si - (Smích) - měla by létat k modrým květinám. Ale co dělají ty včely v pravém horním rohu? Zdá se, že létají k zeleným květinám. Že by to nepochopily? A odpověď na tuto otázku zní ne. Jedná se vlastně o modré květiny. Ale jsou to modré květiny pod zeleným světlem. Používají tedy vztahy mezi barvami, aby tu záhadu vyřešily . A přesně to děláme my.

A tak se iluze často používají, zvláště v umění, slovy současného umělce, "aby se ukázala nestálost našich smyslů". No, tak to je úplná blbost. Smysly nejsou nestálé. A kdyby byly, nebyli bychom tu. Místo toho nám barva sděluje něco zcela odlišného, že se mozek nevyvinul, aby viděl svět takový, jaký je. To nemůžeme. Místo toho se mozek vyvinul tak, aby viděl svět takový, jak ho bylo v minulosti užitečné vidět. A my vidíme tak, že bez přestání předefinováváme normálnost.

Jak tedy můžeme vzít tuto neuvěřitelnou tvárnost mozku a přimět lidi, aby prožívali svět odlišně? No, jedním ze způsobů, který provádíme v mé laboratoři a studiu, je, že převádíme světlo na zvuk a umožňujeme lidem slyšet jejich vizuální svět. A oni jsou schopní vyznat se ve světě za pomoci svých uší.

Toto napravo je David. Drží kameru. Nalevo je to, co je vidět na kameře. A vidíte, že je tam čára, tenká čára, která jde napříč obrazem. Tato čára je rozdělena do 32 čtverečků. V každém čtverečku vypočítáme průměrnou barvu. A tu potom jednoduše převedeme na zvuk. A on se teď otočí, zavře oči a na zemi najde se zavřenýma očima talíř.

Našel ho. Úžasné. Nemyslíte? A tak nejenže můžeme vytvořit jakousi protézu pro zrakově postižené, můžeme také zkoumat, jak si lidé vykládají svět. Ale můžeme také udělat něco jiného. Z barvy můžeme dělat i hudbu. A tak jsme pracovali s dětmi. Děti vytvořily obrázky, přemýšleli jsme, jak by ty obrázky, které vidíte, zněly, kdybychom je mohli poslouchat. A potom jsme tyto obrázky převedli. A tohle je jeden z těch obrázků. A takhle skladá šestileté dítě hudební dílo pro 32členný orchestr. A takhle to zní. Tak to je šestileté dítě. Dobrá?

A teď, co to všechno znamená? Ukazuje to, že nikdo není jen pozorovatel okolí zvenčí. Je to tak? Neurčují nás naše hlavní vlastnosti, části, které nás utvářejí. Určuje nás naše prostředí a naše interakce s tímto prostředím - náš způsob života. A tento způsob života je nutně relativní, historický a empirický. Nakonec bych vám chtěl ukázat toto. Protože to, oč jsem zde skutečně usiloval, byla oslava nejistoty. Protože si myslím, že jen skrze nejistotu existuje potenciál pro porozumění.

A tak pokud se někteří z vás stále cítí trochu moc jistí, chtěl bych udělat toto. Mohli bychom prosím zhasnout? A co tu máme? Všichni vidíte 25 nachových koleček nalevo a 25 řekněme žlutavých koleček napravo? A co chci teď udělat: Těch prostředních devět koleček podsvítím žlutě tak, že za ně jednoduše dám filtr. Tak. Teď vidíte, že se tím mění světlo, které odtamtud vychází. Mám pravdu? Protože teď prochází světlo žlutavým filtrem a potom nachovým filtrem. Tady nalevo to udělám obráceně. Těch devět prostředních podsvítím nachovým světlem.

Někteří z vás si pravděpodobně všimli, že následkem toho světlo, které přichází skrz těch devět prostředních koleček vpravo nebo pro vás vlevo, je úplně stejné jako světlo, které prochází skrz těch prostředních devět koleček po vaší pravici. Souhlasíte? Ano? Dobře. Jsou tedy fyzicky stejné. Odendáme tedy tyto kryty. Pamatujte, že víte, že prostředních devět je úplně stejných. Vypadají stejně? Ne. Otázkou je: "Je to iluze?" A tím skončím. Moc vám děkuji. (Potlesk)